Nálezy

   

Nálezy

Nálezy

Generál Ahmed nakonec přespal v karavanseráji, jelikož si nenechal říct a poté, co se převlékl do pohodlné kombinézy se šel podívat na okraj otvoru. Ostatní ho doprovodili alespoň k silnici a byli připraveni přispěchat na pomoc. Poslušen rad se generál posledních pár metrů plazil, podoben želvě, aby na samém okraji ztuhl. Po chvíli zvedl ruku, že žije a pak udělal to, co nikdo nečekal. Pomalu se pootočil tak, aby měl levé rameno nad okrajem. Levou rukou pak šátral na skále pod sebou, pak se pomalu odplazil zpět. U silnice se u ostatních zastavil a řekl:

„Měli jste pravdu. Je to, ehm, silný pocit. Mám však tušení, že je to hlavně otázka psychiky. Zkusil jsem něčím podrápat tu skálu v dutině. Na pohmat je malinko pružná, ale nedá se poškrábat. Zkusil jsem nůž, nic nedělalo ostří ani špička, jezdilo to po skále jako po mastném skle. Ani zaskřípání, nic. To nebude obyčejná skála, na to dám krk!“

Sám nebyl úplně psychicky v pořádku, to bylo vidět na jeho pobledlé tváři a kombinéza také na něm nějak divně visela, takže moc neodmítal, když mu do ruky vrazili skleničku s koňakem, jen pár kapek pro vůni. Chvíli zamyšleně nasával vůni koňaku, pak se natáhl, do další sklenky chrstl kus irské whisky a obrátil ji do sebe. Konečně začal vypadat spokojeně. Nakonec prohlásil, že těch tři sta metrů do tábora je daleko, domluvil se s majitelem a zalezl do prvního volného pokoje. Ostatní ho následovali, byl to hodně rušný den, na nohách je vlastně držel už jen adrenalin.

*****

Už od samého rána panoval okolo díry čilý ruch. Džípy blokující silnice vystřídaly obrněné transportéry, poblíž nich se byl umístěny protiletecké komplexy S-300, které v minulém roce koupil Egypt od Rusů, čímž značně naštval Američany s jejich Patrioty. Ženisté natahovali zábrany proti přístupu k díře. U karavanseráje se dohadoval řidič posledního autobusu s plukovníkem Sharifem o možném odjezdu.

Řidič se nakonec nechal ukecat ke civilní službě u armády, zvláště když si vyhádal dobré platové podmínky. Měl vlastně jediný úkol – převážet vědce a jiné osoby z mezinárodního letiště v Hurghadě sem a zase zpět. A protože se většinou jednalo o velice důležité osoby, bude na každé cestě doprovázen dvojicí džípů s ozbrojenou ostrahou.

První vědci nepřiletěli letadlem z Káhiry, ale byli včetně vybavení přepraveni odlehčenou verzí armádního brazilského transportního letadla Embraer KC-390, které mohlo jako startovací a přistávací dráhu použít normální silnice. Zde mohlo letadlo použít tři přes kilometr dlouhé rovné kusy silnice číslo 60, díky zablokování přístupových cest naprosto prázdné. Dva letouny využily každý metr, bylo vidět, že jsou doslova napěchovány přístroji i lidmi. Přístroje budou vyloženy, letadla na několik dní zůstanou jako útočiště pro lidi, než bude hotové vědecké městečko. Několik vědců a techniků sestavovalo dálkově řízeného robota, který měl za úkol zkoumat nebezpečná a nejistá místa. Jeho prvním úkolem měl být výlet na kraj otvoru, kde měl v prvé řadě nasnímat co nejvíc z vnitřní dutiny s využitím různých druhů filtrů a kamer. Jelikož se testování a nastavování robota prodlužovalo, chtělo několik vědců navštívit okraj osobně. Plukovník jim líčí, do jakého nerozumného podniku se chystají, když ho přeruší nějaká předtucha, takový divný pocit. Rozhlédne se okolo sebe, co se zase děje a je na oplátku oslněn zábleskem světla, které vytrysklo ze skleněného vrcholu pyramidy.

*****

Nejen v Egyptě se děly podivné věci. V České republice stojí nenápadný hrad Houska. Tajemný je jeho samotný vznik. Nikdo neví, kde se tu ten hrad vzal, kdo ho postavil a hlavně proč vůbec stojí uprostřed tehdejších středověkých pralesů, kde nebyl život, nevedla tudy hranice, neprocházela obchodní cesta. Z nejstarších kronik zaznívá, že hrad je tu kvůli tomu, aby se odsud cosi, nikdy blíže konkrétněji se nepojmenovává, co to má přesně být, nemohlo dostat ven do okolního světa, a také je podle toho stavěn. Ve skále, prostupující hradem, měl být umístěn vchod do pekla, který nešel zazdít. Situace se zklidnila až tehdy, kdy byla na skále postavena hradní kaple. I ta je plná tajemství. Je stále vlhká, po stěnách rostou lišejníky, a to i v extrémně suchých a horkých létech. Zvířata odmítají do kaple byť jen vkročit, lidem není v kapli dobře psychicky ani tělesně. Nefungují zde pořádně elektronické přístroje a 90% fotografií je nepovedených.

V těchto dnech na hradě pobýval výzkumný tým z Technické Univerzity v Liberci, poskládaný ze studentů různých oborů. Marek Kubrt byl jedním z asistentů. Měl přezdívku Ajnštajn, byl to takový místní všeuměl. Zajímal se o celou řadu oborů, začal původně se strojírenskou fakultou, až skončil na Katedře nosných konstrukcí, cestou stihl i pár semestrů chemie. Další lidé v týmu byli fyzici, archeologové, a další. Nesmíme zapomenout na černovlasou a černookou Sofii Papadiamantopoulos, vnučku Řeků, kteří se do Čech přistěhovali po skončení řecké občanské války a které říkali zkráceně Pap. Sekretářka, organizátorka a hlavně ozdoba celého týmu měla na starosti administrativu a styk s veřejností. Na to, jak byla mladá, měla v týmu trvalý respekt, hlavně proto, že uměla sehnat z univerzitních laboratoří a soukromých skladů naprosto nedostupné přístroje. Celý tým bydlel v podhradí v domečku vedle pískovcové skály, která tvořila součást hradu.

Toho dne se jim podařilo lokalizovat pravděpodobný vstup do podzemních prostor hradu, pod úpatím točitého schodiště u kaple. Uprostřed noci jsou však vzbuzeni dunivou ránou a citelným zhoupnutím podlah. Marek se bleskurychle probouzí, jak to má ve zvyku. Zmateně se rozhlíží, ale žádné další otřesy nezaznamenává. Vůkol je tma, akorát za stěnou slyší kolegu Kulíška, hledajícího brýle. Pak mu na dveře od pokoje zabuší Sofie:

„Marku, vstávej, z hradu se nějak divně blýská!“

Sofie má pokoj na druhou stranu domečku a přes otevřené dveře jejího pokoje se v okně skutečně něco blýská. Není to však normální blesk nebo požár, záblesky mají zelenou barvu. Marek spěchá zpátky do pokoje, aby se oblékl a vyrazil na průzkum. U dveří se málem přerazil o druhou a poslední příslušnici jemného pohlaví. Bioložce Kateřině se pod zrzavou čupřinou blýskají zelené oči, až si Marek není jistý, je-li to jen odrazem ze záblesků venku.

Nakonec jdou na průzkum čtyři. Marek, Kulíšek a Sofie s Kateřinou. Z hradního nádvoří vidí, že se blýská od hradní kaple. Podle drobného vyjeknutí poznává, že si na pověst o vstupu do pekla nevzpomněl sám. Tiše proto říká, že tohle peklo být nemůže, nesmrdí tu síra a plameny mají také jinou barvu. Sám si oddechne, když slyší dvoje lehounké oddechnutí. To už zápasí s klíčem v zámku dveří hradní kaple. Nedaří se mu odemknout, až ho odstrčí netrpělivá Kateřina. Jakoby na to dveře čekaly, rozlétnou se dokořán, jen co se jich Kateřina dotkne. Všichni trčí krok v kapli a zírají. Liturgické výklenky po stranách oltáře vypadají jako okna do kolotajících mraků různých odstínů zelení. Občas zasvítí jasně zelený blesk. A na podlaze... Marek si protírá oči. Na podlaze je přibližně ovál, kterým v mezerách mezi kameny prosvítá ostré zelené světlo. Všichni na ten div zírají jako uhranutí, nikdo z nich ale nevnímá, že světlo pomalu zesiluje. Pak se konečně záblesk prodere i kamennou podlahou. Čtveřice je rázem oslněna a vůbec nevnímá další zhoupnutí podlahy. Světelný ohňostroj pomalu uhasíná, kaple se opětovně halí do temnoty. Prázdná.

*****

V Itálii leží město Neapol. Jezdí sem turisté z celého světa obdivovat architektonické skvosty a zažít trochu toho mrazení na spodním konci zad při pohledu na stále činný stratovulkán Vesuv, který v roce 79 našeho letopočtu zničil Pompeje. Devatenáct kilometrů východně, skoro na břehu moře, leží poblíž vesničky Cuma další pamětihodnost, o kterých ale moc turistů neví. Je to jeskynní komplex, ve kterém prý žila věštkyně nazývaná Sibyla Kumská. Dle pověstí se jeskyně a chodby táhnou až k jezerům Averno, Lucrino a dál až k neapolskému zálivu. Právě pod jezerem Averno se měl nacházet vchod do podsvětí, kam si Sibyla chodila pro radu. Dnes je vchod uzavřen mříží, vkusně zasazenou do pseudohistorické brány. Tam se stal další incident. Na četnickou stanici v Cumě se dorazil značně rozrušený a vyděšený muž, že se mu před očima vypařila manželka s dcerou. Chtěli si udělat piknik u brány do jeskynního komplexu, devatenáctiletá dcera něco zahlédla v jeskyni za mříží. Přivolala matku, zatímco muž zamykal auto. Otočil se k rodině právě ve chvíli, kdy bránu zahalil zelený plamen, po jehož zmizení zůstaly u mříže jen dvě hromádky šatů. Bylo to naprosto neuvěřitelné vyprávění, kdyby nebylo svědka. Vesnický kutil zkoušel svůj nový dron a celou událost zaznamenal na kameru.

Do třetice, poslední případ se stal v Austrálii. Tam existuje národní park Uluru-Kata Tjuta. Název nikomu cizímu nic neříká, ale jméno Ayers Rock už zná dost lidí. Uprostřed plání Severního teritoria trčí ze země skála, kterou jako by pohodil nějaký obr při své cestě. Složením i barvou se sem vůbec nehodí. Celá červená září do daleka. Místní Aboridžinci, domorodci, mají skálu za posvátnou. Když jim byla skála Australskou vládou vrácena do užívání, zbyl u ní jediný luxusní hotel, asi proto, protože vypadal jako skupina patnácti domečků ve stylu stanů. Jedné noci trpěl manažer hotelu nespavostí a procházel se při měsíčku. A jako u všech ostatních případech se mu zhoupla země pod nohama, načež se jeden domeček zahalil do zeleného plamene, po jehož zhasnutí celý domeček zmizel. Hodil by to za hlavu, kdyby manželka ráno neztropila hysterickou scénu, protože v domku tajně ubytovala svoji matku. Tajně proto, protože ji její manžel bytostně nesnášel. Teď je domek pryč i s matkou, a určitě za to může on!

*****

Plukovníku Omarovi ještě dozníval v oku zelený záblesk, když zaslechl volat svoje jméno. U spojařského vozu stál generál Ahmed a zuřivě na něj mával, ať sem okamžitě dorazí. Když se k němu Omar přiřítil, jen mu podal kus papíru s otázkou:

„Ty znáš nějakou Světlanu?“

Plukovník Ahmed pocítil, jak mu cosi s mnoha ledovými nožičkami cupitá podél páteře. Pohlédl na papír a četl:

„Světlana: Muslimské bratrstvo nás prodalo Američanům, vás taky. Probíhá tady puč s jejich podporou, nevěřte žádné další zprávě. Rozbijte vysílačku a něco si vymyslete, váš nález se nesmí dostat Amer...“

Plukovník Omar se svezl po boku vozu až seděl na zemi. Pak teprve vzhlédl k Ahmedovi:

„Víc toho nebylo?“

Ten jen zakroutil hlavou:

„Vysílání bylo přerušeno. Co se děje? Kdo je ta Světlana?“

Omar si jen povzdechl:

„Světlana není nikdo. Je to kód nejvyšší naléhavosti. Možná to nevíš, ale oba patříme pod sekundární velitelství, kdyby to první, veřejné, bylo zničeno nebo mu byla znemožněna činnost, což je tento případ.“

To už seděl Ahmed vedle něho.

„Jo, už vím. Někde v té hromadě papírů, co se na nás denně valí, se něco takového říkalo. Co to pro nás znamená?“

„V tuto chvíli nic, jen nechat radistu opravitelně zničit vysílačku tak, aby byla okamžitě nepoužitelná. Pak vyhlásit poplach, protože Amíci tohle nepodnikají bez rozmyslu a určitě už jsou na cestě. A zastřelit nebo zavřít každého, kdo patří k Muslimskému bratrstvu, i když by tady neměl být nikdo z nich.“

Ahmed se zvedl, zalezl do spojařského vozu za radistou. Omar ho ve vstávání napodobil, ale začal vykřikovat rozkazy. Vojenský tábor se začal hemžit. Vědce kázal odklidit do karavanseráje, jejich přítomnost je nyní druhořadá, nejdřív musí ubránit objev, aby bylo co zkoumat. Když jim to Omar takhle podal, ani neprotestovali.

Projevila se dobrá nacvičenost, během chvilky se roztočily radary na palebných stanovištích. Pak už se jen čekalo na věci příští a budoucí. Ne dlouho. Od východu, od Rudého moře, se ozval řev tryskových motorů a objevila se dvojice F-16, letících kousek nad zemí. Dvě stanoviště vyplivly po jedné raketě, které se hned rozletěly za svými cíli. Bylo vidět, že tohle arogantní Američané neočekávali. Letouny ve vzduchu zakolísaly, jako by se jejich piloti nedokázali rozhodnout, pak to jeden strhl prudce nahoru. Druhý pilot zazmatkoval o něco více a strhl stroj doleva, pro něj bohužel přímo proti dalšímu stanovišti. To vystřelilo další raketu. Z takové blízkosti nešlo minout. Raketa se trefila přímo do radaru v přídi, před pilotní kabinu. Vykvetl ohnivý květ, z něhož pršely malé úlomky kovu. Pilot druhého stroje právě přecházel ve střemhlavý let, tak měl vše na dlani. S jistotou vlastní nezranitelnosti zapnul forsáž a vydal se pomstít svého druha ve zbrani. Obě zbylé rakety ignoroval, měly sotva vyšší rychlost. Pak se stalo naráz tolik událostí, že to měli přihlížející za sen.

Kurs druhé F-16 ji zavedl dvacet metrů nad střed pyramidy. Pak náhle stála F-16 ve vzduchu nad vrcholkem, obalená zeleným obrysem. Obě rakety jím prolétly, jako by byl nehmotný, načež je operátoři raději zlikvidovali autodestrukcí. Byl vidět pilot, marně lomcující kniplem i vystřelovacím zařízením. Letoun zazářil a začal pomalu se stoupající rychlostí couvat. Opisoval přitom všechny manévry, které před tím udělal, ale pozpátku. Zrnitý obrys zmizel za skalami a rozhostilo se ticho, po chvíli přerušené vzdáleným duněním. Na východě, od Rudého moře, se zeleně zablýsklo, až to osvítilo mraky ve výšce. Vzápětí odtud přiletěl krátký slaný deštíček. Podle pozdější rekonstrukce všichni tvrdili, že na flotilu spadlo něco zářivě zeleného, co vytvořilo oblak zelené záře, který překryl celou flotilu. Pak zazněl zvuk, jako když někdo plácne do vody a mořská voda se skutečně rozstříkla široko daleko. Po flotile nezůstalo vůbec nic...