Chalupa
Začalo to úplně nevinně. Honza zdědil chalupu. Seděl si to jednou s kamarády a kamarádkami v oblíbené vinárničce, na stole obložené talíře, víno bílé, červené i růžové a za doprovodu dvou kytar, banja a mandolíny se pokoušel napodobit Matušku zpěvem Slavíků z Madridu. Samozřejmě, být to v normální vinárně, v tu chvíli by se jako archanděl Gabriel s planoucím mečem zjevil vrchní a byli by na dlažbě. Tato vinárnička má jednak sanitární den, jednak jim tak nějak patří.
S touhle partou se Honza zná už delší dobu. Zatáhla ho do ní kamarádka Majka, které si postěžoval, že se ním nikdo nechce lozit po skalách. Dostalo se mu odpovědi, že pořádný horolezec dosáhne vrcholu i ve stanu v základním táboře, načež ho začala tahat z postele s tím, že ho musí někam zavést. Chvíli váhal, pak podlehl. Dobře udělal. Pár zastávek tramvají, odbočka do boční ulice a průjezd do dvora, odkud se line podivné bručení. V průjezdu blikala slabá žárovka, jen aby člověk viděl přetékající popelnice. Na dvoře obvyklý nepořádek. Jakási kůlna na spadnutí, klepadlo na koberce, šibenice se šňůrou na prádlo, pár laviček u stěny. A jedno sklepní zamřížované okno, jímž pronikalo matné světlo a hluk. Vedle dveře jako do hradní věže – dřevěné, pobité železnými pásy. Majka je otevřela, uviděli schody dolů. Rámus zesílil. Dole pod schody malá plošinka dlážděná kameny a podobné dveře jako nahoře. Hned za dveřmi byl nefalšovaný středověk. Rozviklané stoly z prken na kozách, obrovský krb s roštem, kam by se vešla snad i kráva, kamenné stěny, které téměř nebyly vidět pod sbírkou mečů, štítů, praporů a podobného středověkého bojového náčiní. Okolo stolů lavice a pochybné židle a na nich… Nevím, co překvapilo víc, jestli středověký ráz krčmy nebo to, že okolo stolů sedí normální lidi. Rámus, v němž bylo občas poznat i kus melodie, náhle ustal. To brunátný tlouštík v čele stolu přestal hrát na jakýsi podivný nástroj a zvedl ruku. Pak pronesl dunivým hlasem:
„Ztichněte, holoto! Přišla se mezi nás podívat paní kněžna s jejím posledním objevem.“
Majka se na něj mile usmála:
„Hle, minstrel Michal! Galantní jako vždy. Bohužel, toto není můj poslední objev, nýbrž já sama byla tímto pánem odlovena…“
Honzovi z toho šla hlava kolem. Naštěstí se zvedl další muž a šel je přivítat:
„Ztichni, Michale, nebo je vyděsíš. Ahoj Majko. Vás ještě neznám, přesto i Vám přeji dobrý večer. Já jsem Vašek Netopýr a tahle banda je naše skupina historického šermu Octavius.“
Majka se již nadechovala k odpovědi, ale Honza byl rychlejší:
„Dobrého večera vinšuju. Jmenují mě Honzou Sokolíkem, leč mnozí mě přezdívají Jan Sokol z Lamberka. Bývali jsme Lamberští rytíři, než jsme se po škole rozutíkali po světě.“
Majka vykulila oči:
„To jsi mě neřekl!“
„Neptala ses…“
Vašek si odkašlal:
„Co se škorpívá… Tak tě Jane vítám. Předpokládám, že tvá návštěva zde není v souvislosti s tvou zálibou v šermu, to by Majka tak nekulila oči.“
Honza se jen usmál:
„Ne, jen jsem si Majce postěžoval, že nemám žádného parťáka na lezení po skalách či hradbách, načež jsem byl odvlečen sem.“
Vaškovi zaplály oči:
„Vida. Skálolezců je nás tady povícero. Vítám tě mezi námi!“
Tohle tedy Majka vymňoukla. Už si myslela, že našla normálního kluka, žádného bláznivého rytíře, jen amatérského horolezce. Tak ho zavlekla přímo do jámy lvové, neboli do klubovny skupiny historického šermu, je jich několik skálo lezců. Tam se teprve provalilo, že je to bývalý člen kdysi velmi úspěšné skupina Lamberští rytíři. Co člen, její šéf! Zapadl do party jako ryba do vody. Naštěstí to tak nežere, takže zbývá dost času i lásky i na Majku.
Od té doby uplynulo několik let. Honza se přidal k šermířům, přibyla mu přezdívka Kníže, jednak jako Jan Sokol z Lamberka na to měl právo, jednak po čase paní kněžna Majka souhlasila stát se hradní paní. Kamarádi jim udělali nádhernou středověkou svatbu, která měla mnoho repríz, neboť ji zařadili do seznamu vystoupení. Pak slavili krásné třicáté sedmé narozeniny barda Michala, když se Honzovi rozbušilo srdce. Nebylo to srdce, ale vibrace mobilu. Honza odklusal do kuchyně, kde byl relativní klid a konečně přijal hovor z čísla, které mu nic neříkalo. To se ale tvůrcům webu stává, že občas volá nějaký nový zákazník. Toto však nebyl nový zákazník. Z mobilu se ozval dívčí hlas:
„Dobrý den, tady je realitní a advokátní kancelář Horfmann a spol., mluvím s panem Janem Sokolíkem? Ano, děkuji. Máme tady jednu věc, která se vás týká.“
Snad mě někdo nežaloval?, pomyslel si.
„Jedná se o dědictví. Obrátila se na nás partnerská advokátní kancelář z Irska s neobvyklým požadavkem na vypátrání jednoho jediného dědice. Podle indicií jste jím vy. Jelikož se velmi blíží konec termínu, do kdy má být záležitost urovnána, mám na vás prosbu. Mohli bychom se sejít? Přijedu já a náš šéf.“
Popsal jí cestu k vinárně a ať ho prozvoní, až budou před vchodem, načež se vrátil ke stolu. Tam ho Majka uvítala proslovem:
„Co se děje? Jsi nějaký bledý, skoro až do zelena. Nehodláš se snad stát žabičkou? Líbat žáby, i když je v nich zakletý princ, se mi ekluje…“
Stručně jim vysvětlil podivnou situaci s jakýmsi zatím neznámým irským příbuzným, který mu chce něco odkázat. A že za chvíli přijede šéf advokátní kanceláře s asistentkou a bude veliké vysvětlování. Na to se ozval pozvolna šedivějící Jakub, tohoto času také šéf advokátní kanceláře, že kdyby něco, dnes radí zdarma…
Šéf advokátní kanceláře Horfmann byl křepce vypadající stařík. Jeho spolupracovnice sice vypadala jako jeho vnučka, ale byla zatraceně výkonná. Jak řekl pan Horfmann, Slečně Janičce svěřujeme náročné atypické případy. Má sice dvě vysoké školy, ekonomku a právnickou, ale nebaví ji sedět někde v kanceláři.
Honzův případ vzala slečna Janička také zkrátka:
„Jak jsem již říkala, obrátila se na nás partnerská kancelář z Irska s prapodivnou historkou. Do renomované advokátní kanceláře přinesl starý muž prapodivného vzhledu do depozitu balíček, který měl být otevřen k určitému datu. No, balíček… Prý to byl kožený pytel, který smrděl mokrými chaluhami a obecně mořem. Na boku měl vypracován napůl setřený honosný erb. Muž měl na sobě námořnický kabát až na zem a na hlavě velrybářský klobouk. Zaplatil hrstí zlatých guineí, což byla anglická měna z devatenáctém století. Jen tak je vytáhl z kapsy, nad těmi popadanými na zem mávl rukou. Na námitky právníků, že musí platit jen platnou měnou, se z pod klobouku ozvalo zavrčení, ruka vytáhla další hrst zlata, tu vrazila do rukou právníkovi. Pak se muž otočil a už ho nikdy nikdo neviděl.“
Majka seděla vedle, oči přes půl obličeje. Honza také asi nevypadal jako vzor chápavosti, přesto se zmohl na otázku:
„Zajímavé. Co pro nás máte dál?“
Slečna Janička se mile usmála a pokračovala:
„To ještě není vše. Pytel otevřeli, nalezli dalších sto guineí, list papíru a malý kožený váček, podle vůně od tabáku. Ten byl pevně zavázán a zapečetěn. Na listu papíru byla pouze věta, kdy mají pytlík otevřít. Ta chvíle nastala minulý týden, šéf advokátní kanceláře protokolárně před svědky otevřel váček. Jeho obsah tvořil dopis psaný nějakým cizím jazykem a list s dalšími instrukcemi. V nich bylo, že mají najít velmi důvěryhodnou osobu v městě Prague a předat jí dopis a devadesát guineí. Zbytek si měli nechat jako náhradu za práci. V Praze znali nás, jejich šéf si chvilku telefonoval s panem Horfmannem. V důsledku toho telefonátu jsem letěla do Dublinu, v advokátní kanceláři si ověřili, že jsem to skutečně já, co jsem měla přijet, pak mě posadili s kafem, sklenkou whisky a váčkem do prázdné kanceláře. Ve váčku skutečně byly nějaké zlaté mince, anglicky psané instrukce a dopis. Dopis jsem otevřela a byla jsem ráda, že sedím. Mimochodem, ten, co mi nachytal tu whisky musel být jasnozřivý. Díky ní tam nesedím dodnes. Dopis byl napsaný starou češtinou a obsahoval návod, jak nalézt posledního dědice staré paní jménem Marjorie Knoblochová. Není vám nic?“
Honza vypadat hrozně vyděšeně. Majka se zvedla a z baru donesla láhev Stoličné a několik skleniček. Nalila všem, Honzovi tu největší. Kopl ji do sebe a nastavil pro přídavek. Dostal už jen kapku, taky ji nehodil do sebe, jen usrkl. Pak se podíval okolo a chraplavě se rozpovídal:
„Marjorie Knoblochová je nebo byla moje prababička. Před třiceti lety jela se skupinou důchodců na poznávací zájezd po hradech a zámcích. Při prohlídce zámku Hrubá Skála se ztratila tak dokonale, že se přes veškerou snahu nenašla. Pak přibližně za půl roku došla mým rodičům pohlednice z Rovenska pod Troskami, na níž bylo jejím rukopisem napsáno, aby se nestrachovali, že se jí žije dobře, vzpomíná, bohužel na návštěvu přijet nemůže. Táta se naštval na ty hajzly, co si dělají blbou srandu, pohlednici roztrhal a spláchl do záchoda.“
Slečna Janička si povzdechla:
„Stávají se věci mezi nebem a zemí, že člověk žasne. V další části byl popis, jak nalézt předmětnou nemovitost. Měla to být venkovská chalupa v osadě Děčín. Naštěstí mě napadlo přes kamaráda (slečna Janička poněkud zrudla) aby se podíval do rejstříku obyvatel po jméně Marjorie Knoblochová. Jedna taková je hlášena na chalupě na polosamotě poblíž obce Vyskeř. Ta polosamota se jmenuje Děčín a je vzdušnou čarou, něčeho se podržte, asi pět kilometrů od Rovenska a tři kilometry od toho zámku.“
Tentokrát se napili všichni a Majka automaticky zase nalila.
„Zajímavé, že? Jen perlička na závěr. Když se chtěl kamarád podívat na podrobnosti o paní Knoblochově, zjistil, že ji systém nezná. Chvíli se v tom vrtal, protože tam je vše provázané, kontrolované a je nemyslitelné, že by byl nějaký důležitý údaj bez odkazu. Nakonec se mu podařilo celý systém shodit, obnovovali to dva dny z mnoha záloh, dávali pozor, co se kam nahrává a na nic. Paní Marjorie Knoblochová je hlášena tam a tam. Pak to vzdal. Prosím, nějaké nealko by nebylo? Ne, že bych vodku neměla ráda…“
Dostala na výběr mezi Pepsi, džusem, tonikem a minerálkou. Naskládali to vše doprostřed stolu, ať si poslouží sami. Pak slečna Janička pokračovala:
„Vlastníkem dané nemovitosti je jakési eseróčko, které zanikne smrtí paní Knoblochové nebo koncem tohoto měsíce. Jelikož je to za necelý týden, tak to docela spěchá. A také to vypovídá o tom, že ta Vaše prababička stále ještě žije, jinak by to eseróčko už dávno zaniklo.“
Honza si to rovná v hlavě, ale něco tu nesedí:
„No, dobře, ale jak do toho všeho zapadám já?“
Slečna Janička naznačí plácnutí do čela:
„No, to je poslední část dopisu. Pokud se nastěhujete do té chalupy a budete tam žít, připadne vám ta chalupa a zbytek částky, co zbude po prodeji těch guineí. Podle předběžných odhadů by to bylo sto devatenáct tisíc…“
Hlavou se jim začaly honit myšlenky typu To by bylo mečů, a Michal by mohl dostat vytouženou lyru… Honem se ještě raději zeptal:
„Předpokládám v korunách.“
Slečna Janička se jen líbezně usmála:
„Ne, v eurech a po zdanění. To, co dostanete přímo na ruku. Nebo na účet.“
Majka zírala na Honzu, ten zíral na ni, nevnímajíc okolí. Pak Majce v mysli vytanuly ty báječné dny u dědy na chalupě. Honzovi se v očích odrazily její zářící oči. Mírně naklonil hlavu, jak se bezhlesně ptal Bereme to? Mírně přikývla. Už se známe a víme, na co ten druhý myslí. Honza se otočil se k advokátům, odkašlal si a pronesl:
„My to bereme!“