Sepsané poklady
Druhý den bylo pošmourno, ale nepršelo. Major vyhlásil slavnostní nástup na počest pánů z vlády. Při té příležitosti udělil veřejnou pochvalu hlídce, která porazila nepřátelskou skupinu. Jejímu veliteli pak připadla poukázka na odměnu za dopadení hledaného nepřátelského důstojníka. Jako další bod programu bylo povyšování. Jak major slíbil, povýšil poručíka Johannese Neimanna do hodnosti kapitána a na takto uprázdněné místo povýšil pana Jakuba Schwerta. Mužstvo oběma provolalo slávu, Jakubovi o chloupek radostněji a mohlo se přistoupit ke zlatému hřebu nástupu, k věšení zločinců a nepřátel. A ač byla šibenice festovní, měli být odsouzení popraveni postupně. Jako první přišel na řadu šéf musulmanskách špionů, hned další po něm musulmanský důstojník. To již Fučík nevydržel a s hysterickým jekotem padl na zem, svíjel se jako v posledním tažení, načež se pokusil odplazit se pryč. Major jen pokývl, Fučíka se ujali dva muži a napůl ho donesli, napůl dovláčeli pod šibenici. K ještě větší ostudě se Fučík strachem pomočil a pokálel, takže hrozně smrděl. Major měl sice přichystán malý proslov, ale vzhledem k situaci od něho upustil. Další nesnáz spočívala v tom, že se Fučík odmítal postavit na špalek pod smyčkou, a když ho vyzvedli, okamžite spadl. Toto již nebyla poprava, to byla komedie. Nakonec zasáhl čerstvě jmenovaný poručík Schwert, dal Fučíkovi svázat ruce a za ty ruce ho nechal vytáhnout do vhodné výše. Mávání hlavou nebylo Fučíkovi nic platné, smyčka se usadila na jeho krku. Pak muži, kteří stále drželi lano k Fučíkovým svázaným rukám, na povel lano pustili. Poslední ječivý výkřik utnutý v půli, zachroptění, chvilka zmítání a bylo po všem.
Po nástupu šlo mužstvo na snídani a Honza odchytil Kubu:
„Poslouchej, kde jsi přišel k tomu jménu? Pokud vím, tak ti dali v děcáku jiné, takové hloupé…“
„No, on to vymyslel major. Před nástupem jsme to probírali a i on uznal, že příjmení Kuřátko by v této situaci vypadalo hodně nezvykle. Nakonec si vzpomněl, že na kadetce měli učitele nauky o chladných zbraních, a ten se jmenoval Schwert, což je česky Mečíř. Tak jsem nyní poručík Schwert.“
Dopoledne odjeli také pánové z vlády, poté, co nakoukli do nalezeného úkrytu a viděli ty bedny písemností. Vezli sebou i obě zajatkyně, které se do bryčky nyní krásně vlezly, když ubyl roztahovačný hrabě poslanec. O oné události byl sepsán úřední zápis ve dvou vyhotoveních, jeden vezli pánové sebou, druhý odpočíval ve spisech u majora.
Pak byl konečně úřední šiml nakrmen a mohl jít s pokojem přežvykovat a trávit. Pro oba profesory tím začínala perná práce, neboť již nic nebránilo ve zkoumání písemností. S velkou slávou, neboť u toho byly přítomny manželky a dcerunky, velení i pár zástupců vojáků, otevřel profesor Mahlstein tu správnou mříž a s profesorem Mlejnkem večli dovnitř. Po chvíli dohadování zvítězila první krabice v prostřední polici vlevo, také, proto, že byla zelené barvy oproti ostatním šedým. Byla odnesena vedle do studovny a otevřena, načež se ukázalo, že jde o rejstřík s podrobným popisem, co která krabice obsahuje. V každé takové krabici jsou balíčky s popisem, co všechno je zapotřebí znát k dokonalému pochopení informací v balíčku obsažených. Pro ukázku byly popsány požadavky potřebné k výrobě sekery:
těžba a zpracování dřeva;
těžba a zpracování uhlí nebo výroba dřevěného uhlí;
těžba a zpracování železné rudy;
znalost kovářské práce pro ruční, malosériovou výrobu;
Oba profesoři si přizvali majora a zahloubali se do seznamu, čímž pro ně přestalo okolí existovat. Jako první se začaly nudit dcerunky, pak matinky, které musely zvýšit hlas, aby profesora Mlejnka vytrhly z tranzu a oznámily mu ochod. O zbytek se postarali novopečený kapitán s novopečeným poručíkem. Ti si pak s Honzou sedli na kládu v roklince a vychutnávali klid. Honza si vzpomněl na poznámku, co Kuba jednou utrousil a hned se zeptal:
„Ty, Kubo, ty jsi chtěl nějak zakamuflovat tuhle roklinku, ne? Teď se už můžeš rozhodnout sám, už jsi šarže…“
Kapitán ožil:
„Nad tím jsem už také uvažoval, řekněte, co jste vymyslel vy.“
Kuba se podrbal na hlavě:
„No, ono mě to napadlo, když zradil Fučík a dotáhl ty Araby. Něco jako poslední úkryt. Představte si středem roklinky dvě stěny z kamení a vepřovice, dva metry od sebe, aby tvořily chodbu. Esovitě zakroucenou, aby z jednoho konce nebylo vidět na druhý. Zastřešení z klád a klacků, přes to větve a zaplácané tou hmotou, co se s ní těsnila hráz. U východu z roklinky pořádná pevná vrata. To celý zase zaházené lesním nepořádkem, ostružinami, všelijakým trnitým houštím. Nějaké ostružiny upevněné i na vratech, aby nebily přímo do očí.“
Kapitán Neimann mhouřil oči, jak si představoval výsledek, pak se bujaře rozchechtal:
„Naprosto báječné! Ještě pár takových nápadů a budete taky kapitán, poručíka uděláme tady z Honzy. Tak se zvedejte, práce to bude jak na kostele!“
Když se podařilo profesory přesvědčit, že by se mohli občas i najíst, čekalo je venku překvapení. Nad schůdkami k jeskyni se již tyčila lomená střecha z klád, propletená klacky a šlahouny ostružin. Na ni navazovala klikatící se dvojice kamenných zídek, zatím vysoká jen po kolena. Podobná stříška jako u jeskyně překrývala otevírací mechanismus. U východu ze soutěsky se rýsoval náznak masívní brány. Kousek od soutěsky prohrabávalo několik mužů jámu napůl plnou jílovitého bahna, vedle hromady jehličí vznikal finální výrobek, již známá hmota, kterou Kuba použil na utěsnění hráze. Touto hmotou se lepily kameny ve stěnách. Stavba zdí z vepřovic byla zamítnuta po rozumné námitce, co s takovou stavbou udělá první déštík, navíc když bude zatížená. A tak se trojice vojáků trousí po okolí a přinášejí do tábora různé balvany a kameny, co se oddrolily ze skalních stěn.
Major se po kapitánově vysvětlení ani moc nedivil, pouze podotkl, že měl něco podobného v plánu, ale Kubův nápad je propracovanější. Při té příležitosti se kapitána Neimanna zeptal na to, jak vychází Kuba s mužstvem, když je teď Kuba poručík. Odpověď ho překvapila:
„Jak to říct. Když vše šlape, jak má, je Kuba kamarád. Toho se hned pokusil zneužít jeden z těch horších. Kuba si ho odvedl kus do lesa. Nikdo neví, co mu řekl, ale když se maník vrátil, byl z něj naprosto vzorný voják. Když trochu haprovala spolupráce mezi pracovními skupinkami, Kuba se mírně naštval a začal vrčet. To se stavěly do pozoru i obě manželky profesora Mlejnka. Zatím se ještě nenaštval pořádně, a všichni doufáme, že se toho nedožijeme…“
Major si už po několikáté připomenout, že Kuba je vlastně příchozí z jiného světa, tak dokonale zapadl do své role. Vlastně to nebyla role. Kuba nic nehrál, Kuba žil. Od Honzy se major doslechl o Kubových trampotách v tom jeho světě. Zdálo se, že se Kuba narodil na špatném místě a až Honza ho přivedl tam, kam patří. Major si jen v duchu povzdechl: Dejte mi pět tisíc takových muzů a přeořu Evropu! Raději si šel sednout na lavičku u své roubenky. Tam ho také našel Kuba, když přicházel z obchůzky. Sedl si vedle majora a zeptal se:
„Pane majore, ehm, nezlobíte se, že jsem vás obešel a začal uvádět svoje představy do praxe?“
Majora to docela zarazilo, tak mu chviličku trvalo, než odpověděl:
„Milý Kubo, proto jsem vám dal šarži. Je to teď vaše práce, ale, pozor, také odpovědnost! A co že tak najednou?“
Kuba se chvilku ošíval, ale pak se rozhovořil:
„Víte, majore, v mezích možností jsme začali dobře. Dům pro profesory, dům pro vás se sluhou a kuchaře, rybníček s čistou vodou… A jsme u prvního problému. Kuchaři se musí plahočit přes celý tábor pro vodu. Samozřejmě, najdou vždy dost ochotných rukou, které pomohou, ale je to určitá nesnáz. Mám v hlavě určitý plán, jak by se tenhle prozatímní tábor dal přeměnit na věde…, ehm, učenecké městečko. Potřeboval bych někoho protřelého, kdo se na něj podívá, až to někam nakreslím, a zkritizuje, popřípadě schválí.“
Major dloho nepřemýšlel:
„Víte co, necháme planého teoretizování a půjdeme ke mě. V koutě zahálí, opřena o zeď, stolní deska. Pomůžete mě ji pověsit na zeď, něco na čmárání se také najde a můžeme začít budovat město. Jak se bude jmenovat?“
Nyní byl mírně šokován Kuba. Takovou vstřícnou reakci neočekával. Pak mu ale došlo, že povýšením Neimana i jeho se major zbavil většiny práce, takže by se mohl i nudit. Pak ho něco škodolibého napadlo a tak majorovi Ulmanovi vesele odpověděl:
„To mě vůbec nenapadlo. Jak ho pojmenovat? Což takle Ulmanov. Anebo ho nazveme Ulm, vás jmenujeme starostou a budo to vyřešeno. Budete skutečným mužem z Ulmu, nejen jménem!“
Major se bouřlivě rozchechtal a Kuba se přidal. Nezvyklý zvuk vylákal z Mlejnkova domečku matinky i s dcerunkami. Ty se nyní tlačily ve dveřích a nevěřícně sledovaly dva chlapy na lavičce, jak se chechtají, mlátí se do zad a vůbec se nechovají dospěle, ale jako malí kluci.
Za necelý týden byla soutěska k nepoznání. Při pohledu shora vypadala jako nehluboký výmol zapadaný větvemi a zarostlý ostružiním, při pohledu z louky byly vidět jen popadané stromy, opřené jedním koncem o skálu. To byl dodatečný nápad kapitána Neimanna. Popadané stromy tvořily zástěnu, ukrývající vrata, aby nebyly na první pohled viditelné. Hned za dveřmi byl kamenný výklenek s několika petrolejkami a soupravičkou na rozdělávání ohně. Přeci jen, chodba byla dost tmavá.
Tou dobou už byl nákres městyse Ulm, prozatím umístěný na stolní desce pověšené v majorově obydlí, mnohokrát přepracovaný. Kubovi s majorem se podařilo zatáhnout do diskuze i oba profesory, manželky profesora Mlejnka i několik vojáků, kteří se o to začali zajímat. Název Ulm, žertem nadhozený Kubou, vešel ve všeobecnou známost a začal se tak nazývat i tábor. Tak byl major už teď skutečným mužem z Ulmu… Bral to s humorem.
Vyměřování nového umístění staveb se ujmul profesor Mlejnek. Ten v táboře omládl alespoň o patnáct let. Tak to tvrdily jeho manželky a nebyl důvod jim nevěřit. Čerstvý vzduch, pravidelná strava, i když k ní byl často donucen a hlavně pohyb se podepsalo i na nich. Zbavily se přibývajících tukových polštářků a za chvíli mohly dělat svým dcerunkám konkurenci. Ne, že by si nějaký voják na něco troufl, každý byl pod bedlivým dozorem ostatních. Každá z žen v táboře by mohla projít nahá táborem a jediným ohlasem by byl opatrný dotaz, jestli nechtějí něco na sebe.
Vyměřování spočívalo v tom, že profesor Mlejnek stál na kládě, aby měl přehled. Poblíž postávala jedna z manželek ve funkci zapisovatelky. Několik vojáků drželo rovné klacky, na pokyn je stavěli na určená místa a mezi nimi se proplétaly dcerunky a provazem s uzly označujícím míry měřilo různé vzdálenosti. Když vše sedělo, zapisovatelka zapsala naměřené hodnoty a tyče nahradily tlustší klacky, sekyrou zatlučené do země. Po takovém náročném úkolu si Mlejnkova rodinka posedala na kládu, cpala se uzeným s chlebovými plackami a oddechovali. Vojáci jim všem bez rozdílu nosili v miskách maliny, jahody či jiné dobroty.
Po nich nastupovala další četa, která terén srovnala aspoň trochu do roviny a udělala rýhy pro základové pásy. Ty byly z kamenů lepených už oblíbenou hmotou. Hlína ze základových rýh se tím hned zužitkovala, jehličí bylo volně dostupné pár kroků v lese, zbývalo jílovité bahno. To se těžilo v rybníčku v místě bývalého bahniska. Při tom došlo k události, která výrazně ovlivnila život v Ulmu.
Bahno se těžilo tak, že se nohama nahmatalo vhodné místo, tam se zapíchla větev jako znamení. Jinak to nešlo, voda byla zkalená a také její metrová hloubka nepřispívala k přehlednosti. Na označeném místě se pak těžilo ručním vybíráním kusů jílu. Pak, na kraji jílového ložiska, si vojín Vocásek o ostrý kámen rozřízl nohu. Majka se zdravotnickým vakem posedávala poblíž, protože o drobná poranění nebývala nouze. Toto však byl vážnější případ. Kamarádi donesli Vocáska na druhý břeh k Majce. Ta nad tím nadělením krčila čelo. Vocásek měl dlouhou ránu na šlapce nohy, skoro přes celou plochu. Bude ji muset srovnat, vyčistit a pak pořádně stáhnout, aby dobře srostla. Preventivně nalila do vojáka pořádný kus vodky, čímž mu otupila vnímání bolesti. Pak toutéž vodkou několikrát propláchla ránu a dlouho a po kouskách uvazovala ránu pruhy plátna. Nakonec obvaz, dotýkající se rány, navlhčila vodkou jak prevenci proti bacilům. Voják dostal přísný zákaz tu nohu jakkoliv namáhat. A jelikož ona sama nemohla stále sedět nad jedním pacientem, domluvila se s matinkami a vyžádala si nejstarší Mlejnkovu dceru Adélku, která jí už delší čas pomáhala s ošetřováním.
Při zkoumání, o co se to vlastně Vocásek poranil, se zjistilo několik zajímavých věcí. Těsně pod povrch vystupovalo skalisko s nějakou dírou, ve které byl napasovaný kámen. To by nebylo až tak zajímavá jako to, že okolo kamene tryskal pramínek ledové vody. Při pokusech pohnout s kamenem se tryskající pramínek zvětšoval či zmenšoval, až to kohosi přestalo bavit, vrazil do největší škvíry klacek a s pomocí kamarádů pořádně zabral. V klacku zapraskalo, od kamene se ozval skřípavý zvuk a v hlubinách země to zabublalo. Kámen vylétl ze svého uložení a vojáky rozhodil mocný proud vody. Všichni pak stáli okolo a vyjeveně zírali na nevídaný jev – kopec vody.
Tímto nenadálým přítokem se podstatně zvýšilo množství vody tekoucí přes hráz. Honza na to hleděl a přemýšlel nad možnostmi využití. Major byl rychlejší. Došel k Honzovi a řekl:
„S tím už by se dalo něco dělat, že? Nahnal jsem profesory do archívu, ať v zápisech urychleně najdou něco jednoduchého, ale účinného na využití vodní síly.“
Profesoři slavili úspěch. Již po třech dnech začala pod hrází vyrůstat stavba vodní pily. Ne, že by tato konstrukce byla úplně neznámá, ale popis obsahoval různé vylepšení. Jediný problém představovaly metrové pilové listy, pro ty ale major s několika vojáky odjel do kováren v Kolíně. Vezl sebou nákresy vodního hamru, který dával možnost kovářům podstatně zdokonalit a zjednodušit jejich práci. Tyto nákresy předal svému příteli Františkovi Střízlíkovi, který sloužil v Kolíně jako oblastní policejní rada. Poseděli, popili, pomluvili každého a každou, na které si vzpomenuli. Poté, co si pan rada Střízlík poslechl, co major dělá, projevil přání tato místa navštívit. Jako policejní rada mohl z titulu své funkce kamkoliv, přesto se raději domluvil předem. Major pokýval hlavou a zanaříkal nad dlouhými výrobními lhůtami i pro vojenské zásobování. Pan rada pochopil, listy byly urychleně vyrobeny a už čtvrtý den se mohli hotovit k odjezdu. Pan rada sebou vezl pět svých nejlepších mužů, které hodlal jako nevinné a nic netušící oběti předhodit Kubovi, aby je zkusil naučit se něco z jeho umění Jemné ruky.
Po odpoledním příjezdu se pan bezpečnostní rada Střízlík, který byl oproti jménu bodrý tlouštík, nechal provést po táboře a staveništi městyse Ulmu. Taktéž se dozvěděl, proč se městys bude jmenovat právě Ulm a předběžně gratuloval majorovi Ulmanovi ke zvolením starostou. Na závěr prohlídky mu ukázali Atlantský Archiv. Byl velmi překvapen zamaskováním, sám to tam považoval za opomíjený kout.
Druhý den byla v plánu ukázka umění pana poručíka Schwerta. Na tu se v táboře těšil každý, Kubovy a Honzovy souboje se pomalu, ale jistě stávaly legendami. Odpolední ukázka proběhla v pohodě, tady hlavně pro Kubu. Ten stál bosý, jen v kalhotách a haleně, uprostřed louky a nechal na sebe útočit. Policista se vždy s hurónským řevem rozběhl, mával rukama jako větrný mlýn, načež Kuba zamával rukama a soupeř se válel. Stejně to dopadlo, když na něj útočili dva. Teprve tři mu dávali zabrat, občas i nějakou slíznul. Major se usmíval, věděl své, akorát pan rada František nevěřícně kroutil hlavou. Jeden člověk doslova postupně sešrotoval pět jeho nejlepších policajtů a není na něm vidět skoro žádná únava! Jakub potom začal předvádět, že on do toho nevkládá skoro žádnou sílu, akorát usměrní nebo přesměruje útočníkovu setrvačnost. A když se podařilo jednomu učenlivému rváči dostat na zem svého kolegu, zářil pan rada František spokojeností. Po dvou hodinách tréningu začal dotyčný rváč nabývat sebevědomí a začínal přecházet do rutiny. Holt, měl na to buňky. Jakub navrhl, že na učení může obětovat ještě zítřek. Dnes už toho bylo dost, nerad by někoho přetížil. Ví že ostatní překypují adrenalinem, ale je to falešná síla. Doporučuje pořádnou horkou koupel, ta uvolní namožené svaly.
Druhý den začal Jakub lehkou rozcvičkou, dechovými cvičeními a pak se pustil do pokračování výcviku. V průběhu tří hodin odpadli tři policajti, zbylí dva se snažili z výuky pochytat co nejvíc. Věděli, že taková příležitost se již nemusí opakovat, že prostě měli štěstí být v pravý okamžik na pravém místě. I pan rada František byl spokojen. Zbylí dva policajti již nyní vysoce vyčnívali nad obyčejné mužstvo díky tomu, co se právě snažili od Jakuba naučit. Ke konci už jen bojovali proti sobě Jakub pouze radil a opravoval. A nešetřil chválou, skutečně jim to šlo. Na úplný závěr přestal na chvilku dávat pozor, načež mu žáci pomohli na zem. Tím výcvik skončil. Pan policejní rada František byl nesmírně spokojen. Ti dva, co se naučili nejvíc, budou povýšení a dostanou na starost výcvik dalších, zbylí tři budou občas vypomáhat a hlavně si již troufnou na nebezpečnější živly. Ve službě k nezaplacení!