Vodovod, první pokus
Zatímco se Andulka za pomoci Kuby učila zacházet se psy, měli tesaři plné ruce práce s rozšířením vodní pily o výrobu dřevěného potrubí. Bylo okolo toho dost rozruchu, než se vyřešily všechny otázky, třeba jestli se má otáčet vrták nebo vrtaná kláda, usazení vodorovně, svisle, šikmo nebo napříč a podobně. Výzkumná dvojka prohrabávala Archiv ve snaze najít další podrobnosti v odkazech podobných témat a byla v tom lepší a lepší. Tou dobou už znali rejstřík skoro z paměti a věděli, kam pro co sáhnout.
Pak už byla bezchybně vyvrtána první kláda, ze které se stalo první potrubí. Bylo položeno na metrových kozách, aby se každý mohl podívat přes vyvrtaný otvor. Teprve to další mělo být použito na zkrocení pramenu vody ze skály, který dělal na rybníce kopec vody. Nezdálo se, že by pramen slábl, jak předpovídali někteří.
Vsazení duté klády do skalního otvoru nebylo vůbec jednoduché. Manipulace s těžkým kmenem v metrové vrstvě vody, navíc proti tlaku tryskající vody stála dotyčné mnoho sil. Kuba se nakonec rozhodl vybourat z hráze ty tři kousky klád, kterými uzavřel poslední otvor. Chvilka zápolení a zpoza hráze se vyvalila vodní vlna. Podrazila Kubovi nohy a chvíli ho válela v korytě. Když se konečně postavil, vypadal jako napůl utopená myš s naraženým čumákem, z něhož tekl malý pramínek krve. Jak si už z dřívějška zvykl, zaklonil hlavu, pevně zmáčkl kořen nosu a mohutně frkl. Když hlavu zase sklonil, nebyla po krvi ani památka.
Rybník se vypouštěl dva dny. K večeru druhého dne bylo již tak málo vody, že se kopec vody občas změnil na vodotrysk. Kuba trochu ucpal odtok, aby byl přibližně v rovnováze s přítokem a pak zahnal pomocníky spát. Zítřek bude perný.
Nebylo to až tak moc náročné, alespoň z pohledu diváků na břehu. Muži přitáhli provrtanou kládu, přibližně v polovině pevně přivázali příčně klacek a pomocí něho usměrňovali kládu. Prvního půl metru šlo hladce, pak se kláda zaklínila. Pomohlo mírné viklání a pootočení pomocí přivázaného klacku. Pomocníci kládu drželi na místě a Kuba zatloukal do mezery mezi skálou a kmenem suché klínky. Ty časem nasáknou a kládu pořádně upevní. Do té doby se budou muži střídat v zatížení pomocí přivázaného klacku. Kuba to odhadoval tak na tři hodiny.
Byl to docela úchvatný pohled. Z rybníka trčel metrový nakloněný kmen a z něho tryskal sloup vody. Díky naklonění dělal krásný oblouk, dosahující výšku skoro čtyři metry. Proud vody dopadal zpět do rybníku kousek od hráze, kterou už Kuba opětovně ucpával. Všichni odešli k večeru spokojeně do hajan. O to horší bylo ranní překvapení. Po rybníce plavaly kusy rozštípané dřevěné trubky spolu s nacucanými klíny, které Kuba s takovými obtížemi včera zatloukl. Po důkladném prozkoumání všech trosek se přišlo na viníky. Byli jimi právě klíny. Původně suché klíny nasákly vodou, zvětšily svou velikost a jelikož byly dost natěsno, prolomily dřevěnou trubku. O zbytek se postaral tryskající proud vody.
Jak tam stál plukovník s Kubou a Honzou, přichvátal nadšený profesor Mahlstein. Sice se poněkud zarazil nad snůškou zachmuřených obličejů, ale pak ze sebe vychrlil novinky. Bylo to tak: Štěpánka měla občas nekonečné zvídavé otázky. V poslední várce otázek zazněla jedna podstatná – proč je otevřena jen jedna chodbička. Profesor jí vysvětlil krycí historku o archívu Univerzity města Atl Antisu. A také o jedné důležité věci, které zajišťovala, že se vyspělé technologie nedostanou do rukou barbarům, neboli hlavolamu na konci otevřené chodbičky. Od té doby trávila Štěpánka většinu volného času luštěním hlavolamu. Pomohla jí náhoda, to když se kuchaři zajímali o nějaký způsob, jak lépe péct chlebové placky. Štěpánka nalezla návod na klenbovou pec na pečení placek i chleba. V návodu Štěpánku upoutal návod, jak z proutí udělat kopec, na který se potom naplácá hlína a po vyschnutí se vypálí. To se trochu podobalo jedné pohyblivé části hlavolamu. Chvilku si nad tím lámala hlavu a pak zkusila částí pohnout tam, kam měla podle Štěpánky patřit. Část zapadla na svá místo, ozvalo se melodické zacinkání a vyjeknutí profesora Mahlsteina. Když vyběhla Štěpánka z chodbičky, aby se podívala, nad čím profesor žasne, našla ho nedůvěřivě ohmatávat vedlejší otevřenou mříž. Profesor přikázal Štěpánce hlídat a na nic nesahat, on že musí tuhle radostnou událost oznámit starostovi, tedy, ehm, ještě ne starostovi, ale panu majorovi. Pak odběhl.
Vrátil se během chvilky, následován majorem, Kubou i Honzou, pochválil trpělivě čekající Štěpánku a předváděl, že se mříž dá skutečně zlehka odsunout. Velmi chválil Štěpánku, jaká je to výborná spolupracovnice. Kuba s Honzou se s chválou přidali, stejně tak i major. Ten dokonce prohlásil, že Štěpánka dostane při příštím nástupu veřejnou pochvalu. O zrudlou Štěpánku se málem pokoušely mdloby. Tohle tedy nečekala ani v nejdivočejších tajných snech.
Kubu ale trápily myšlenky na rozštípané dřevěné potrubí, proto se na profesora obrátil s nečekanou otázkou – jak se vlastně dělají hlavně parních děl, jestli by to nešlo použít i tady. Profesor se zamyslel, pak řekl, že se musí zeptat kolegy Mlejnka, že on sám přesně neví. Odběhl a během chvilky byl zpět i s Mlejnkem. Společně pak vysvětlovali zdlouhavý postup výroby takové hlavně, zahrnující obtáčení precizně opracované klády nejdříve tenkým a postupně silnějším plechem, stahování pomalu chladnoucími žhavými obručemi. Všechno to bylo velmi pracné a zdlouhavé, vyžadující zkušené dělníky. Také se vyrobí za rok jen několik hlavní. Kuba si povzdech. Tak zase nic.
Štěpánka si mezitím přivlastnila známou zelenou krabici s rejstříkem a pomalu jím procházela. Kuba se opřel o zeď vedle mříže a přemítal nad možnostmi zkrocení vody tryskající ze skály v rybníku. Probralo ho až opakované zaškubání za halenu. Za ním stála už zase zrůžovělá Štěpánka a cosi mu ukazovala. Kubovi chviličku trvalo, než si uvědomil, co vidí. Pak popadl Štěpánku do náručí a zatočil se s ní po místnosti. Následoval polibek tak sladký, že dívenka měla téměř vlhko v kalhotkách. Ostatní je tázavě pozorovali. Kuba postavil Štěpánku na zem, pohladil ji po vláscích a pak oznámil, že Štěpánka učinila v rejstříku nově otevřeného oddílu nesmírně závažný objev. Pak vrazil Mlejnkovi do ruky tlustý balíček lejster, nadepsaný Výroba kovového potrubí.
Do Kolínských kovozpracujících závodů se tentokráte chystala velká výprava. Vedl ji major, k oběma profesorům se přidaly manželky profesora Mlejnka, na ochranu bylo vyčleněno třicet vojáků. Jel i Honza s Majkou, protože na svém světě leccos odkoukal od souseda kováře a měl díky tomu v tomto světě víc znalostí. Jela i Štěpánka jako pravá ruka profesora Mahlsteina a zároveň jako zapisovatelka, jelikož měla nádherný dobře čitelný rukopis. Kapitán Neiman s Kubou povedou tábor se zbytkem vojáků a budou při tom bedlivým okem sledovat Mlejnkovic dospívající dcery, aby netropily alotria.
Hned na kraji Kolína se odpojily Mlejnkovy manželky a zamířily k rodinnému sídlu, aby ho zkontrolovaly, jestli ještě stojí a služebnictvo nezlobí. Doprovázelo je pět vojáků jako už stálý doprovod. Ostatní zamířili pod vedením majora Ulmana do policeních kasáren přímo k panu policejnímu radovi Střízlíkovi. Ten se nejdřív vyděsil, co to to k němu dobývá za karavanu, pak poznal majora a zklidnil se. Vojáky ubytovali v několika prázdných ložnicích mužstva a zbytek zamířil do kanceláře pana Střízlíka. Teprve tam se pan Střízlík dozvěděl důvod neočekávaného vpádu. Nechal si povyprávět celou historii otevření dalšího oddělení archivu, velice chválil Štěpánku, která se zase jednou mohla pořádně začervenat. Pak zvážněl:
„Víte, co to znamená? Hromadu práce s předěláním výroby na modernější technologii, narušení zavedeného pořádku. Ale hlavně to bude znamenat světovou proslulost! Českomoravská země bude mít něco, co nikdo nemá. Už se na nás přestanou dívat jako na nevděčníka, který pohrdl náručí velkých států a drze si na svém kousku území vyhlásil samostatnost!“
Zardělému panu Střízlíkovi zářily oči, jak si představoval krásnou budoucnost. Pak jas v očích pohasl a pan Střízlík už klidněji pokračoval:
„Pro vás v Ulmu to znamená jisté ohrožení. Dříve nebo později pronikne na veřejnost tajemství Archivu a začnou se vám tam trousit podivné existence. Zatím je to spíše vojenský tábor než město, ale to se bude muset časem změnit. Tento stav je neudržitelný, Ulm se bude dál měnit, přibudou obchody, přijdou další lidé a tak dál.“
Major ho přerušil:
„Poručík Schwert začal kreslit plán města, ve kterém je s tímto už počítáno. Plán visí u mě v pokoji, možná jsi ho přehlédl. Město bude soustředěno od rybníka dále k jihu, na severní straně bude park a oddychová zóna a za ni, prakticky u skály s Archivem budou kasárna. V parku budou hlavně keře, stromů málo a před kasárnami bude přehlídková plocha. Z kasáren bude báječný přehled, co se v okolí skály děje. A nahoře na skále se plánuje kamenná pevnůstka přístupná jen z kasáren.“
Pan Střízlík souhlasně kýval hlavou a tak jen dodal:
„Jako kdybych tohle čekal, před časem jsem začal dávat do kupy speciální policejní oddíl. Budu rád, když se o jeho existenci dozví co nejméně lidí. Nejsou to zrovna ideální lidé pro policejní službu, neradi poslouchají příkazy, někteří jsou polepšení zločinci. Zatím jim říkám Šedá hlídka, protože pracují nejlépe, když na ně není moc vidět. Všichni dohromady dělají něco jako neviditelnou ochranu naší země. Už se jim podařilo odhalit několik špiónů, jak musulmanských, tak i našich sousedů. Musulmani skončili na šibenici, cizí špiony si zatím schováváme jako páku, pokud by se něco dělo. No, a některé zlanařili k nám a posíláme ven pečlivě upravené zprávy.“
Honza se letmo pousmál. Ano, takto začínaly mnohé tajné služby. Honzův úsměv neušel panu Střízlíkovi, který se hned zeptal:
„Copak, něco se vám nezdá?“
Honza se trochu zarazil, ale duchapřítomně odpověděl:
„Nezdá se mi název, připomíná povídky pro ženy.“
Teď se usmál i pan Střízlík:
„A věděl byste lepší?“
„No, když si to tak sumíruju v hlavě, tohle oddělení pracuje proti těm lidem, kteří se příliš zvědavě rozhlíží. Existuje staré cizí slovo, které česky znamená proti…“
„Jestli myslíte contra, ano, známe.“
„Tak tedy to poskládáme. Kontra, ať to zní, proti rozhlížejícím se zvědavcům. Kontra-roz-zvěd-ka, přípona pro zvukomalebnost. Spojíme zdvojené z a máme krásné slovo.“
Na panu Střízlíkovi bylo vidět, jak se mu to v hlavě skládá:
„Sakra, vy jste básník! Nádherné slovo, exoticky znějící a přitom vystihující práci toho oddělení. Děkuji!“
Přestavba části kolínského kovozpracujícího závodu začala velkou poradou akcionářů a vedoucích výrob. Na poradě přednesl pan Střízlík krátký proslov o tom, jaké mají obrovské štěstí, že byly skupinou badatelů nalezeny návody nejen na vylepšení stávajících provozů, ale i vybudování nových, moderních, které nám budou okolní státy hluboce závidět. V návodech jsou popsány různé postupy na výrobu kovových potrubí různých velikostí, čímž se vyšvihneme na světovou jedničku. Bohužel, nebo bohudík, skončí provoz na výrobu dělových hlavní pro parní dělostřelectvo metodou postupného plátování. Nějakou dobu pojedou s novou výrobou společně, dokončí rozdělané výrobky, ale nebude začínat výrobu dalších. A jako kompenzaci akcionářům za ušlé zisky vstoupí stát do kovozpracujícího závodu a navýší jmění společnosti na dvojnásobek. Ano, děkuji za připomínku, stane se tak i padesáti procentním vlastníkem. Ano, samozřejmě by si mohl stát postavit vlastní kovozpracující závod a nechat tento padnout, vždyť tři čtvrtiny výroby jdou státu. Správná připomínka, ano, proč by to dělal, když je tady soustředěno takové množství odborníků. Říkáte vyvlastnit? No, to nás ještě nenapadlo, děkuji, hned si to zapíšu. No, nějak se to vyvrbí. Kdybyste mě sháněli, budu pravděpodobně v hostinci U černé labutě. Na shledanou a přemýšlejte o mých návrzích. Venku se obořil na majora Ulmana, že když se chce smát, ať opustí místnost. Jiskřičky v očích ho usvědčovaly z toho, že své nadávky nemyslí vážně.
Honza s Majkou si prohlíželi provozy kolínského kovozpracujícího závodu, ne vždy se dostanou do plně funkčního průmyslového skanzenu. Honza maně zavzpomínal na kamaráda a spolužáka Vítka, se kterým montovali různé chodící i nechodící mechanizmy, svého času i funkční parní stroj. A pak, jako kdyby to přivolal, našli sešlý domeček se zašlými okny a velkým komínem. Uvnitř se skrýval pravý poklad – v jednom koutě za hrazením hromada dřeva a uhlí a podél druhé stěny Stroj. Netechnická Majka byla unešena pozoruhodnou směsicí tyček, plátů, táhel a různých, ručně dělaných měděných trubek, ale i Honzovi teprve po chvíli došlo, na co se kouká – prastarý archaický parní stroj. V tu dobu to ale možná byla technická novinka. Honza se na to zeptal pana Střízlíka a dostal přesnou odpověď:
„Když ještě žil starý Hanuš, tak jednou dotáhl s velkou slávou, že konečně našel rodinou kroniku. V té byl popsán stroj, který pomocí ohně a vody poskytuje silný výkon. Už byl skoro v důchodu, stále odkládal odchod, tak dostal nevyužívaný sklad dřevěných dílů a k ruce kovářského učedníka. Po pár pokusech sestrojili to monstrum, co jste našli. Dokonce měl nachystanou předváděčku, ale nachladil se a umřel. Z učedníka se mezitím stal docela dobrý kovář, ale na stroji odmítl pokračovat. A tak tam stojí a čeká na někoho, kdo ho rozchodí. Vy byste si to rád zkusil, vidím vám to na očích. Kvůli přestavbě vám nemůžu dát nikoho jiného, než starého Čvančaru. Kdysi mu na nohu spadla špatně upevněná kovadlina, sotva se pajdá, ale vsedě je to pan mistr. Berete?“
Honza vždycky přemýšlel, jak asi vypadá básnický obrat jako vraný kůň na startu dostihu. Teď to cítil v reálu. Majka to oním tajuplným ženským smyslem vycítila a odpověděla za Honzu:
„Jo, tohle bereme i s tím dědkem. Mám takové tušení…“
Pan Střízlík se pousmál. Také on měl mnohé kladné zkušenosti s ženskou intuicí i žalostné příklady lidí, kteří nad ní krčili nos. Tak jim ještě poradil, kde seženou staré hadry na úklid, kam se chodí pro vodu a kde si mohou půjčit nějaké nářadí. I když, starý Čvančara bude mít určitě nářadí vlastní.