Strážce

   

Strážce

Rada se sešla, Jan poznal slečny Janu a Hedvigu, i staršího šéfa špitálu, ale bylo tam i několik dalších lidí. Podle držení těla byl jeden z nich voják Další byli muži i ženy různého stáří. Nechali si převyprávět historii Janova cestování od jeho probuzení v hromadě mrtvol po bitvě u Zlatého potoka až ke skále, kterou se propadl. Pak mu jeden starší muž, podle způsobu řeči učitel vysvětlil, kde se to ocitl:

„Představte si cibuli. Představte si, že existuje mnoho světů a ty světy jsou poskládány vedle sebe jako vrstvy v cibuli. Normálně je odděluje slupka. Občas se stane, že se slupka poruší a vedlejší vrstvy se dotknou.“

Teď je v té vedlejší vrstvě, ale je znám postup, jak tu trhlinu mezi vrstvami opět otevřít. Pak dostal nabídku: Dopraví ho domů, to v každém případě. Ale potřebovali by na druhé straně spolehlivého člověka, který by se staral o druhou stranu brány. Na vhodném místě poblíž mu postaví chalupu s hospodářstvím. Tam bude bydlet a starat se o to, aby byla skála přístupná. Už se i stalo, že se k nim propadl vzteklý divočák tlačící před sebou bachyni a jednou dokonce rozvodněný potok. Nemusí se rozhodnout okamžitě, pár dní tady ještě pobude.

Jan seděl u stolu pod oknem a přemýšlel nad nabídkou. Do Liberce za rodinou stejně veřejně nemůže, vždyť je prakticky vojenský zběh. Může jen třeba na trh, podívat se, pozeptat se. Tady by měl klid, hospodářství, nějakou hodnou ženu by snad také splašil. Rozhodl se, že nabídku přijme.

Rada dodržela slovo. Kousek od brány bylo v lesním průseku ve zbytcích osady Děčín postaveno hospodářství – chalupa a stodola, na dvoře studna. V chalupě bylo zabudováno veškeré příslušenství, na které si už Jan zvykl – tekoucí voda, záchod a koupel v domě, kamna v každém pokoji a podobně. Navíc, jak se na Zemi rozvíjelo bydlení, byla chalupa postupně vylepšována. Jan si časem našel i nevěstu, sirotka Mařenku. Jan ji našel v lese, ještě jako dítě, když se jednou vracel z kontroly brány. Spala v mlází, zachumlaná do obrovského vojenského kabátu. Ujal se jí a vychoval jako vlastní dceru. Jak už to bývá, když už byla Mařenka dospělá a rozumná, a když se dozvěděla celou Janovu historii, rozhodla se stát se Janovi ne dcerou, ale manželkou. Slíbili si věrnost tady u kříže, který postavil Jan na upomínku své zázračné záchrany. Měli několik dětí, jedna jejich dcera byla matkou bábinky Marjorie. Jak šel čas, zpustlá osada opět ožila, vyrostlo několik málo dalších statků lidí hledající klid, ale ne úplnou samotu..

Bábinka dovyprávěla s příchodem soumraku, který navíc v tomto údolí přicházel časně. Ještě bylo dost vidět, tak je zavedla několik kroků do lesa ke skále, trčící mezi stromy. Kousek nad zemí se táhla asi čtyřmetrová téměř vodorovná trhlina. Bylo vidět, že lesní půda je od skály odhrabána. U krajů trhliny rostlo křoví a několik listnatých stromů, jejichž prorostlé koruny dělaly nad trhlinou stříšku. Zadní stěna trhliny byla celá pokrytá prasklinami, že to skoro připomnělo středověké dláždění. Jak poznamenala bábinka, najít vhodnou kombinací kamenů, na které se má zatlačit, lze jen náhodou nebo tréningem. Mařenka už vytahovala mobil, že si označené kameny vyfotí, ale narazila na Honzův zákaz. Jak vysvětlil, i obrázek z mobilu se dá ukrást a po dlouho udržovaném tajemství by bylo veta.

Po návratu do chalupy si ještě chvíli povídali, ale bábinka se brzo pro únavu omluvila a odešla na svůj vejminek do stodoly. Honza s Majkou ji vbrzku následovali do svých postelí.

Ráno přišel šok. Ranní ptáče Majka vstala, udělala snídani a šla pozvat bábinku. Tu nalezla v posteli, ve tváři pokojný úsměv, který však již začal povolovat. Pro Honzu to bylo kruté probuzení. Z krásného snu přímo do tvrdé reality. Za pochodu zjišťoval, co vše se musí udělat v případě úmrtí člověka mimo nemocnici. Naštěstí se Majka rychle vzpamatovala, aby mohla být Honzovi oporou. Pak pomohl staříček soused, který se přišel podívat, co je to vedle za rozruch. Uklidnil Honzu s Majkou tím, že má od bábinky plnou moc ohledně zajištění pohřbu, navíc existuje v Liberci právník, který se o vše postará, jelikož má od bábinky podobnou smlouvu. A že mu jde hned zavolat, ať tady zatím nic nedělají.

Během hodiny přijelo několik aut. Jako první přijel advokát z Liberce. K oboustrannému překvapení to byl šedovlasý Jakub, Majčin i Honzův šermířský kamarád. Na výpomoc si přivedl mladšího kolegu. Ten sedl do auta a mobilem začal obvolávat příslušné úřady. Honza a Majka si Jakubem sedli do kuchyně a vedli řeči, který se u těchto příležitostí vedou. Pak dojel lékař, u kterého byla bábinka registrovaná. Ne, že by ho příliš přetěžovala, naposled ji viděl před půl rokem na pravidelné prohlídce, po které musel do karty zapsat to, co v předchozích letech: Naprosto zdráva. Ten sepsal List o prohlídce mrtvého, bez kterého ji žádná pohřební služba nevezme a pohřbít mrtvého kdekoliv je navíc trestný čin. Přijela pohřební služba, s úctou naložila bábinku a po chvíli zase odjela, když se předtím chvilku dohadovali o podrobnostech. Bábinka zanechala instrukce, že chce mít kremaci a její popel mají rozptýlit na louce jižně od chalupy. Nebude tam sama, její matka, babička i dědeček tam jsou také a čekají na ni… To se nelíbilo zástupci pohřební služby a remcal tak dlouho, až musel Jakub zavolat jeho šéfovi, který samozřejmě svého zaměstnance telefonicky usměrnil. Rázem bylo tatam nevrlé chování! Domluvili se, kdy bude kremace, které se posléze zúčastnili jen Honza s Majkou a pár blízkých přátel z osady v čele se staříčkem sousedem. Bábinčin popel byl rozptýlen na louce, aby byla mezi rodinou…

Třetí den po kremaci zazvonil Honzovi mobil, ze kterého se po ohlášení ozvala dívčím hlasem nabídka, jestli se nechce dozvědět další informace o bábince Marjorii. Pokud ano, ať přijde v sobotu po poledni ke kříži v údolí, a Majku může vzít sebou. Honza byl z toho docela vyjevený, nicméně účast přislíbil. Chvilku se mu to honilo hlavou, pak se pokusil zavolat na číslo, odkud se nabídka ozvala. Dostalo se mu odměny v podobě hlášení o neexistujícím čísle. A tak se oba v sobotu po poledni vydali na procházku, v rámci utajení s houbařským košíkem.

Na kamenné lavici seděla dívčina v Majčině věku, vedle postával postarší pán v nažehleném obleku, který mu zjevně neseděl. Pán přistoupil a spustil:

„Dobrý den, vítám vás. Vy jste určitě manželé Sokolíkovi, že? Prosím, posaďte se tady ke slečně Zdeničce, nebojte se, nekouše. Jde o toto: Zdědili jste po paní Marjorii menší venkovskou usedlost tady nahoře na kopci. K této chalupě se váže jedna neoficiální povinnost, o které by však zdejší úřady neměly vědět. Vím, že vám o tom paní Marjorie řekla, domluvili jsme se na tom, ovšem nepočítali jsme s jejím tak brzkým odchodem. Měla vám ukázat další věci, spojené s touto usedlostí. Toto chceme právě domluvit tady. Byla by možnost, aby tady slečna Zdenička přijela, například v roli vzdálené příbuzné a chvilku u vás bydlela?“

Toto byl hlavně z Majčiny strany odmítnuto. Aby z ničeho nic přijela mladá žena a bez rozpaků by začala bydlet s mladými manželi, to by způsobilo nežádoucí pozdvižení a pozornost. Bylo nutno vymyslet něco jiného. Lámali si s tím hlavu delší čas, řešení nakonec napadlo Majku. Sice to bude znamenat nějaké úpravy plánu, ale schůdně to bude.

A tak se stalo, že po několika měsících při návštěvě šermířské klubovny v Liberci si Vašek Netopýr, šéf skupiny historického šermu, odvlekl Honzu i s Majkou do poměrně tichého kouta:

„Lidičky, mám na vás prosbu. Ozval se mi člověk, který se stěhuje sem k nám na Liberecko. Kdyby se jednalo o někoho obyčejného, mávnu nad tím rukou. Ten maník je ale umělecký kovář a zbrojíř, toho by byla škoda. Má totiž problém, nemůže sehnat plac na kovárnu. Nebyla by tam u vás v osadě nějaká bouda, kde by mohl kovat? Bydlení by pro ně nebyl problém, je totiž i čerstvě ženatý.“

Honza se pohledem domluvil s Majkou a odpověděl:

„O žádné boudě nevím, ale mám možná lepší řešení. Po bábince zbyl ve stodole vejminek, tam by se i s kovářkou vešel. A hned vedle je bývalá stáj, kde měl děda dílnu. Je tam i nějaká kovadlina i malá výheň. Vašku, vezmi je a přijeďte se podívat.“

Vaškovi div nevypadly oči.

„Tedy, lidičky, když tohle vyjde, budete mít můj nehynoucí obdiv a my báječného zbrojíře. Kdy se vám to hodí?“

Majka se ozvala:

„No, nám je to vcelku jedno. Což takhle hned v sobotu. Domluv se s nimi a dej vědět.“

Takže v sobotu odpoledne zastavilo u chalupy auto, ze kterého vylezl Vašek následovaný menším robustním chlapem. Z druhé strany auta vylezla slečna Zdenička, spiklenecky mrkla na Majku a zavěsila se do svého společníka.

Prohlídka dopadla úspěšně, pan umělecký kovář jménem Petr Kovář s manželkou Zdeničkou pochválili obydlí i přilehlou stáj. Pak si sedli do chalupy do kuchyně a nastalo domlouvání takových drobností jako nájem, kdy se chtějí nastěhovat a podobně. Ohromený Vašek s úžasem sledoval, jak se navzájem shodnou, jak kdyby byli domluveni předem. To ale nebylo možné… Podepsala se nájemní smlouva za minimální nájemné, přičemž byl do smlouvy doplněn bod o spolupráci mezi kovářem Kovářem a skupinou histerického šermu Octávius, která byla podmínkou slevy nájmu. Dohodlo se nastěhování na další sobotu. Rozloučili se a Vašek budoucí nájemníky odvezl do Liberce. Teprve poté zjistila Majka chybu v nájemní smlouvě, místo skupinou historického šermu byla překlep na skupinou histerického šermu. Mávli nad tím rukou, že to není překlep, když nejde nácvik, tak všichni pěkně hysterčí. A je tam maximálně tak pravopisná chyba, protože po písmenu h by mělo být tvrdé y.

Sousedé si už zvykli, že občas někdo přijede, pak se z chalupy ozývá hlahol a z mlatu ve stodole se nese řinčení mečů, jak se piluje vystoupeni. Nového přírůstku si nejdříve všiml staříček od sousedů. Odchytl si Majku a zeptal se na to bušení kladiva. Majka se zasmála a prozradila mu, že nyní mají v osadě kováře, který to skutečně s železem umí, dělá pro ně zbroj i zbraně a na zakázku ozdobné věci ze železa. Staříček se rozzářil a chtěl se seznámit. Pan Kovář zrovna brousil ozdobnou čepel kinžálu pro nějakého zbohatlíka z Prahy, nebavilo ho to a tak vyrušení přivítal. Staříček ho překvapil odbornými znalostmi o železe s tím, že to vše má od svého dědy, který býval vyhlášeným kovářem. A že z piety udržuje kovárnu po dědovi v původním stavu, jestli se nechtějí podívat. Chtěli oba chlapi, Petr i Honza. No, zakecali se u toho, seděli na kovadlině a na ponku, probrali práci s železem odshora až dolů. Den tak uběhl, ani nevěděli jak. Na zpáteční cestě si pak Honza s Petrem domluvili nějaké posezení a výměnu informací. Dříve to nešlo, než se Kovářovic zabydleli, pak Majka trčela pár dní v Praze ohledně váznoucího přísunu věcí na překládání a tím ohrožení smluvního termínu. Nakonec si přivezla novou smlouvu s pozdějším termínem a s navýšenou kompenzací za nucené prostoje. Chtěla se Honzovi pochlubit, jaká je šikovná holka, ale ten pro změnu trčel u zákazníka ve Staré Pace.

Druhý den odpoledne Petr se Zdeničkou zaklepali u chalupy na pootevřené dveře. Byli pozváni do kuchyně, která se jako jednací síň už osvědčila. Jen co se posadili, už měla Majka první otázku:

„Zdeničko, můžeš mi prozradit, jak jsi tak narychlo sehnala uměleckého kováře?“

Na tykání se shodli už při stěhování, takže Zdenička jen mírně zrůžověla, než odpověděla:

„Věříte na osudové náhody? I u nás je spousta lidí s nadšením pro stará řemesla. Petr se o kovařinu zajímá už roky, dokonce tomu přizpůsobil i vzdělání, je studovaný metalurg. A náhoda je v tom, že spolu už pár let chodíme. Navíc mě požádal o ruku a já svolila. Takže nás tady máte jako skutečné manžele, nic nemusíme předstírat. A Petr je skutečně velmi dobrým kovářem. Byly trošičku problémy s krycí identitou v tomto světě, ale vyřešilo se to.“

Vyřešil se i problém s kovárnou. Staříček soused se jednou zastavil a přednesl návrh: On je vlastně v celém statku sám, starat se o hospodářství ho už dost zmáhá, takže kdyby pan Kovář souhlasil… Staříček by šel k nám do stodoly na vejminek a pan Kovář s manželkou by převzali staříčkův statek, který by jim po jeho smrti připadl, jelikož staříček je poslední svého rodu. Navíc by staříček byl nesmírně šťasten, jelikož tajně miloval bábinku Marjorii a teď by bydlel tam, co ona. Pan Kovář se při poradě podřekl, že má nutkání na staříčkův návrh kývnout, jelikož se mu u nás líbí víc než doma. Tam je vše takové sterilní… Zdenička nadšeně přizvukovala a už plánovala stěhování. Takže ano, pan Kovář s manželkou kývli na směnu, staříček zavolal do Liberce advokátu Jakubovi, ten přijel, sepsal novou závěť a nechal ji potvrdit dvěma svědky (Majka a advokátní koncipient) a zase odjel. Časem si u Petr získal proslulost a nechávali si u něj kovat koně koňáci z širokého okolí.

Tak přešly podzimní plískanice, Vánoce i Nový rok. Napadala spousta sněhu, čímž počasí naprosto vyvrátilo varování klimatologů, varujících před globálním oteplováním a teplotami na Vánoce hodně nad nulou. Opak byl pravdou, na Silvestra uhodily mrazy, co neměly pamětníka.

Ještě před tím, na druhý svátek Vánoční, jim odešla mikrovlnka do věčných lovišť. Co teď? No co by, prohlásila Majka, dneska to nějak přežijme a zítra by měl být otevřený Elektroworld v Géčku v Liberci… Druhý den nastartoval Honza auto a jeli do Liberce. Silnice byly kupodivu prohrnuté a sjízdné, takže byli za chvilku v obchodě. Na výběr byl houf krabic, od obyčejných, mechanických po kombinované přístroje řízené mikroprocesory. Nejvíce jim líbila jednoduchá černá mechanická Eta, takže odchytili prodavače, že ji berou. Prodavač pokýval hlavou, řekl, že je to poslední kousek a odešel do skladu pro krabici. Vzápětí se přihrnula korpulentní dáma, typická maloměšťačka a vykřikovala na celý krám:

„Fandó, pocém, tady mají tu mikrovlnku z letáku!“

Manžel Fanda se přihrnul zrovna v okamžiku, když prodavač sundával mikrovlnku z regálu do krabice. Ženská na to chvilku zírala a pak začala ječet:

„Pané, co to děláte, my tu mikrovlnku chcemé! Fandó, řekni mu něcó, ať toho nechá!“

Než stačil Fandá něco říct, prodavač se napřímil a s úsměvem prohlásil:

„Bohužel, tato mikrovlnka byla poslední a je již prodaná.“

Fandá bojovně nakrčil čenich a prohlásil, že on to tak nenechá, že tady nikoho, kdo by mu tu troubu vyfoukl před nosem nevidí, načež Honza, stojící mu za zády řekl, že by si měl pořídit brýle, když nevidí. Fandá se otočil a zjistil, že zírá Honzovi na horní knoflíček u košile. To ho vyvedlo natolik z konceptu, že úplně zapomněl, co chtěl říct nebo dělat. Urychleně se dal na ústup následován manželkou, která vykřikovala cosi o sketách, zbabělcích a Počkej doma! Celý krám se dobře bavil, jak prodavači, tak návštěvníci. Zlatý hřeb tomu nasadil sekuriťák u východu, který je tam odchytil. Pán totiž pozapomněl, že v ruce drží dvě balení sáčků do vysavače…

Přes zimu se nedalo venku dělat nic, mimo sem tam nějaké vycházky do lesa. Tam byl sice klid, severák jim neprofukoval zimní bundy, ale snášející se sníh vytvořil vysokou duchnu, sedící jak na zemi, tak ve větvích. Majka se jen zlehka opřela o strom a byla za to odměněna takovým závalem, že ji Honza vyhrabával skoro deset minut… A tak seděli v chalupě, Majka si zdokonalovala islandštinu a starou dánštinu, kterou se mluvilo na dvoře krále Haralda Modrozuba. Honza piloval k dokonalosti rozsáhlý web pro náročného zákazníka. Občas zajeli do Liberce za šermíři. Jezdívali s nimi manželé Kovářovi, Petr se zdokonaloval ve výrobě zbraní a vozíval je k posouzení. Zdenička v sobě objevila vlohy pro výrobu dobových kostýmů, dala se do kupy s dalšími slečnami a paními a šili a zdobili…

Jaro přišlo celkem tradičně v březnu, všude něco rašilo, kvetlo a vzpínalo se. Honza podlehl volání přírody, zryl kus zahrady a Majka začala pěstovat různé druhy zeleniny a bylinek. Nachomýtl se k tomu staříček, prohlédl si, co Majka nasázela a pochválil ji, že z ní bude výborná babka kořenářka.

V tu dobu také Petr učit Honzu zacházet s přístroji v chalupě. Začali od toho, co Honzu zaujalo jako první – příprava teplé vody. Ukázalo se, že bojler je vlastně průtokový ohřívač, akorát se voda neohřívá v nějaké nádobě, ale ve statisících kapilár v pevné hmotě tepelného článku. Na výstupu je mísicí baterie, která hlídá a reguluje teplotu odcházející vody. Tohle všechno se nastavuje na ovládacím panelu po odklopení svorkovnice vedle kotle. Něco podobného v menší velikosti je na záchodě.

Sama chalupa je postavena na betonové desce, která imituje skalní podloží. Pod metrovou deskou je ukryt zdroj energie pro chalupu, obyčejný přívod od ČEZu by nestačil. Samozřejmě, z oficiálního přívodu se odebírá tolik elektřiny, co by asi spotřebovala šetrná rodina. O konstrukci zdroje Petr nic nevěděl, jen že se mu dělá jednou za sto let kontrola a je naprosto bezpečný, tentýž typ se používá na základnách na Měsíci, Marsu a Ganymedu. Také vysvětlil podivné umístění záchodu – na stupínku s několika schody. V tom stupínku je srdce chalupy. Jsou tam umístěny vodní filtry, které ze studniční vody dělají mnohem pitelnější nápoj, a také centrální podlahové vytápění, zajišťující tepelnou pohodu. V kamnech v pokojích se dá topit, o odvod spalin do centrálního komína se starají keramická dmychadla. Lázeňská kamna a kuchyňská pec jsou obhospodařovány stejně.

Studna ve dvoře sice obsahuje vodu, ale je padesát metrů hluboká. Výkonná čerpadla jsou schopna odčerpat během několika minut veškerou vodu, čímž se odkryje vstup do podzemního útočiště. Konstrukce nad studnou, rumpál se stříškou, se změní na výtahovou kabinu, která je během chvilky dopraví dolů ke vchodu. Toto ale nebudou zkoušet teď, k tomu je lepší noc s bouřkou. Ta zakryje průvodní jevy a zvuky. Kryt byl stavěn v době největší krize studené války. Jeho ubytovací kapacita je padesát osob a zásoby vydrží při normální spotřebě rok. A aby se nemuselo s každým doplněním zásob hned do krytu, skladují se zatím v komoře u záchoda.

To už vyschla louže, která každoročně vznikla v údolí po tání sněhu a trhlina ve skále se stala lépe přístupnou. Jedno sobotní odpoledne se k ní vypravili všichni čtyři. U lavičky na ně již čekal pán, který minule doprovázel Zdeničku. Nyní byl kvůli pohodlí navlečen v kožešinové kombinéze – Čistá syntetika, přísahám! – a z něhož se vyklubal lektor, který je měl seznámit s aktuální teorií o stávající trhlině. Znělo to zajímavě. Na Zemi je několik podobných míst, na druhé straně jsou místa, kde se podivné jevy dají logicky vysvětlit. Všichni již slyšeli o Bermudském trojúhelníku. Tam není žádná brána, ale vysoce nestabilní klatrát metanu a bouřlivější vulkanická činnost.

Pan lektor navázal:

„Představte si kilometr čtvereční dna, které se ohřeje nad určitou mez. Klatráty se začínají uvolňovat, něco metanu se rozpustí ve vodě, ale většina skončí jako bublinky. Ty stoupají, a jak klesá tlak, stávají se většími. U hladiny to už není voda s pár bublinami, ale metanová pěna. Nyní přijde na řadu Archemův, ehm, u vás Archimédův zákon. Ponořené těleso a tak dál. Pluje-li oním místem loď, rázem ztratí vztlakovou sílu a poslušna tíhového zrychlení padá ke dnu. Navíc, v dvaceti devíti případech z třiceti uvolněný metan samovolně vzplane, takže se doposud klidně plující loď ocitá v ohnivém infernu. Na nějaké hlášení nebo SOS není čas. U letadel je to podobné, tam se přechází přímo ke druhému kroku. Pokud metan nehoří, zapálí se zcela jistě v proudovém motoru a to tak, že explozivně. Náraz do hladiny by letadlo možná ustálo, ale dole není voda, ale obrovský bazén hořící pěny…“

Lektor vyhrabal v trsu trávy hrníček a šel si nabrat ze studánky. Upil a pokračoval:

„Vznik trhlin v prostoru a mezi prostory zatím není zcela vysvětlen, ale už víme, jak s nimi zacházet. Taková místa jsou poněkud nestabilní, ale selektivně. Tady u této trhliny je to vzájemná poloha několika kamenů. Váš prapředek na tu správnou kombinaci narazil náhodou, když si rovnal zlomenou kost. Vy si vyzkoušíte a zapamatujete kombinaci, kterou se dostanete k nám a naopak, u nás si vyzkoušíte kombinaci kamenů, která vás dostane zpět. A nejlepší je praktická ukázka, tak prosím, Honzo a Majko, pojďte se mnou. Zdenička s Petrem počkají tady.“

Lektor je zavedl do pukliny, ukázal, které kameny se musí pohnout a pak to i předvedl. Puklinu na chvilku zahalilo šero. Pak Majka vyjekla. Venku nebylo slunečné údolí, ale sterilní kachlíčkovaná místnost. Ozývalo se ječení alarmu, k tomu blikaly oranžová světla. Lektor si jen povzdechl:

„Tupci. Vědí, že budeme zkoušet přechod, ale alarm nevypnou, i když to dostali přikázáno… No nic, zkuste si toho nevšímat a soustřeďte se na polohy kamenů ve zpáteční adrese.“

Tentokrát mačkal kameny Honza. Chvilka šera a smálo se na ně prosluněné údolí a Petr se Zdeničkou. Pak lektor zamířil zpět do pukliny s tím, že jde uklidnit situaci a ať si Honza s Majkou zkusí samostatný přechod. Šedivá mlha a lektor byl pryč. Petr na ně povzbudivě kývl a tak vlezli do pukliny. Kameny tentokrát mačkala Majka, šero a místnost. Opět alarm a blikající světla, uprostřed v hloučku postav v oranžových kombinézách lektor, který zrovna někoho velmi hlasitě peskoval. Po jejich spatření poslal Honzu zpátky pro Zdeničku, ať si přijde ty svoje podřízené zpérovat ona. Honza byl za chvilku zpátky i se Zdeničkou, tak lektor poslal v rámci cvičení Majku pro Petra. Majka zalezla do pukliny, chvilka šera a byla pryč. Když se po pěti minutách minutách nikdo neobjevil, poslal pro ně Honzu. Ten byl v mžiku zpět se špatnou zprávou – na druhé straně nikdo není… Lektor se zarazil a skočil do pukliny. Dvojité šero a byl zpět. Značně zachmuřeně přešel ke skupince a mávnutím ruky utišil dotazy:

„Vyhlašuji tímto stav akutní nouze! „