Pokud očekáváte, že se výstavba rozběhla omračující rychlostí, máte velmi optimistické představy. Ovšem pravda je, že se na jihu začalo kácet a stromy dopravovat do End City. Jak řekl Terry, pomocí slonů. Do města přicházela řada lidí z jihu, někteří tam dokonce hledali práci.

Potom zemřel starý doktor Onédine. Dalo se to čekat, marodil už dlouho. Jenže byl jediný, kdo uměl cokoliv ošetřit či vyléčit, ačkoliv jeho schopnosti byly taky omezené. Jeho pohřbu se zúčastnilo celé město, lidé ho měli rádi. Tím víc želeli jeho skonu.

Starosta Button nahlásil jeho smrt Osídlovacímu úřadu a požádal o vyslání nového. Ani se nepokusili mu odpovědět.

Druhá nepříjemnost nastala se školou. O úrovni učitele jsme už hovořili; to ovšem ještě do školy nechodily ty děti z jihu. Téměř okamžitě se přišlo na to, že jejich vzdělání je už teď větší než jeho, bez ohledu na to, jak k němu přišly. Jako poslední na to přišel on sám; a protože nebyl zas tak velký pitomec, přišel si o tom pohovořit se starostou.

Řekl zhruba toto: „Stárnu a ztrácím elán. Funkci učitele jsem převzal na krátký čas, než se najde někdo lepší; upozorňoval jsem vás, že nemám řádné vzdělání ani rozsah znalostí. Vy jste mě ukecali; ale rád bych odešel na odpočinek, pokud možno dřív, než se mi budou všichni smát...“

Button to uznal; i v tomto směru intervenoval v Kingtownu, ale neočekával překvapivý úspěch. Nakonec se rozhodl k jediné možné akci: vypravil se do města osobně. Jeho paní choť si tam už dávno chtěla nakoupit. Syna chtěli nejdřív vzít s sebou, aby trochu poznal svět, potom rozhodli jinak. Button bude stejně chodit po úřadech a Lilly po krámech, kluk by se nudil. Tak ho nechali doma s Albanyovými.

Cesta do Kingtownu nebyla žádná procházka růžovým sadem. Dlouhá cesta prašnou stepí v kabině náklaďáku; řidič byl tlustý černoch, celou cestu si zpíval nesrozumitelné popěvky, modlil se k Alláhovi a pouštěl větry. Lilly několikrát připomněla manželovi, že starosta a podnikatel by měl mít vlastní automobil. Jakmile si na něj vydělá...

V Kingtownu se neubytovali v tom samém hotelu co posledně (před pěti lety); mezitím ho přestavěli a sprostě zvedli ceny. Ubytovali se jinde, avšak taky dráž než čekali. Všechno bylo dražší, na ulicích ruch a zmatek, všude spousta reklam, které dost přesně nechápali. Civilizace se od nich vzdálila podstatně víc, než očekávali.

Úřad dvakrát změnil jméno a přestavěl svoje sídlo. Už to byly dvě budovy plné úředníků, a pořád ještě to nestačilo. Button navštívil řadu kanceláří a po vyčerpávající diskusi s různými referenty a jejich sekretářkami se dozvěděl, že pro něj nemůžou nic udělat. Vše, co jim poslal, zmizelo beze stopy; nicméně každý úředník na jeho požadavky založil zbrusu novou složku a přidal ji ke stovkám dalších.

Button se taky sešel s lidmi, kteří zodpovídali za nějaký konkrétní úkol, třeba za to školství. Přesně to, na co si stěžoval, mu kladli za vinu; už dávno měl zajistit novou školu, schopnějšího učitele, víc peněz... prostě všechno. Je to přece jeho starost jako starosty! Pokud to neudělal, může co nevidět očekávat inspekci, která zjistí, zda už věci napravil a pokud ne, sepíše o tom zprávu a pošle nahoru.

„A co potom?“ zeptal se Button, „To mě za to dáte zavřít?“

„To samozřejmě ne. Ale takový starosta by nemusel být kladně hodnocen!“

„A co mně sakra záleží na vašem kladným hodnocení? Kašlu na něj!“

„A jste si vědom, že starosta, který má špatné hodnocení, nemůže v žádném případě očekávat, že se za něj postavíme, až bude znovu kandidovat?“

„Che! Jsem starostou proto, že to nikdo jiný dělat nechtěl! Vaše podpora či nepodpora je mi naprosto k prdu!“

„Prosím, nerozčilujte se! Já vím, máte to těžké, ale my také. A vůbec, kde leží to vaše město End City?“

Button navštívil také sekretariát své strany. Když do ní vstupoval (tedy, nechal se ukecat nějakým politikem), jmenovala se Strana Pořádku a Rozvoje; teď se jmenovala už zase jinak, ale všeobecně jste se na ni doptali jako na stranu Bílých. Celkem byly strany tři: kromě Bílých ještě Černých, tj. domorodců, kteří byli zásadně proti všemu; a strana Červených, tedy RASAC. Ostatní nestály za zmínku.

Sekretariát byla veliká budova plná úředníků. Všichni Buttona radostně vítali a zajímali se, kolik má v End City členů strany a zda všichni mají řádně zaplacené členské příspěvky. Spolu s ním do strany vstoupila řada dalších lidí; ale zjistilo se, že sekretariát o tom nemá sebemenší záznamy, možná ani o existenci města. Poslanec, kterého kdysi volili, už dávno nebyl poslancem, nýbrž náměstkem ministra. Kdo je poslancem nyní, nedokázal nikdo přesně říct; nicméně jevili snahu založit nové složky... atd.

Nakonec se Button rozhodl navštívit Aarona. Jeho firma nesídlila zrovna v paláci, i když úředníků tam bylo taky dost. Aaron nebyl přítomen, ale když Button vysvětlil, kdo je a co chce, našla sekretářka nějakého mladíka, který se jeho záležitostmi zabýval. A začal jednat.

Navštívili Monroesovu banku, kde se jim věnovala hezká slečna. Předvedla, že skutečně existuje konto Spolupráce End City, A.S., na které přišel milion dolarů z nějakého jiného konta, a řada dalších peněz; jiné byly naproti tomu vydány za různé projekty. Výpisy jsou zasílány Aaronovi, který předloží vyúčtování správní radě. V pořádku?

Pak navštívili Therlowovy závody. Jedno parkoviště bylo před hlavní bránou, ale mladík se zahlásil závodní stráži a ta je pustila dál. Ujal se jich mladý inženýr, který jim předvedl prospekty vodních elektráren. Rovněž s nimi mluvil o dřevozpracujících strojích, které doposud nevyrábějí, ale možná by v budoucnu mohli. Až nebudou mít tolik práce...

Těmito návštěvami se Buttonovi poněkud zlepšila nálada.

Opět mu ji zkazila paní Buttonová, když ho mladík zavezl do hotelu. Zase si stěžovala na ceny a nedostatečné možnosti něco sehnat. Bystrý mladý muž Adrian se trochu divil; především, proč se ubytovali v tomto hotelu, když existují malé příjemné penziony s přátelskou obsluhou, za druhé proč nakupují v obchodních domech, když lepší a levnější zboží mohou dostat od přátel, jen je najít. Doporučil, aby příště dopředu zavolali; určitě se najde někdo, kdo jim pomůže.

Jenže Button už vyřídil všechno, co chtěl. Vlastně, nevyřídil nic; takže si pouze postěžoval a vrátil se zase domů.

Děti trávily den u řeky. Dokud nebylo příliš velké vedro, honily se, praly a všelijak cvičily; když se unavily a přestalo je to bavit, schovaly se do stínu a odpočívaly.

„Ukaž nám něco, Moniko!“ škemraly.

Monika nebyla jejich učitelka, vlastně neměla žádnou funkci. Byla tu proto, že chtěla. Občas je trénovala, občas masírovala jemným mazlavým bahnem. To se dětem líbilo. Uměla hodně věcí, které se jim líbily.

„A co byste tak chtěly?“

„Nějakej příběh! Jak jsi to dělala posledně...“

Jenže posledně to bylo bez dětí z End City. Ty už byly zvědavé, co a jak.

„Je to metoda vyučování, kterou používají... jinde. Uvedu vás všechny do stavu aktivního polovědomí. Budete vnímat vše, co vnímám já, ale nebudete se v tu chvíli moci plně ovládat. Já taky ne, musím vyhledat zdroj ve všeobecné databázi. Časem vám vysvětlím, co tím myslím...“

„Je to nebezpečný?“ rozzářila oči bystrá Evička.

„Není. Akorát trochu zvláštní. Necháme se pohlídat Rexíkem...“

Děti se shromáždily do houfu. Monika je jemně uvedla do transu, jedno po druhém. Pak zkontrolovala, zda ji vnímají. Ano, v pořádku. Ponořila se do meditace, prohledávala svou paměť a hledala něco, co by se líbilo všem dětem. Nějaký hezký příběh...

Třeba se jí líbili Tři mušketýři. Kvůli d'Artagnanovi se naučila šermovat kordem. V osmi letech. Kvůli Athosovi se učila řecky, kvůli Aramisovi latinsky. Kvůli Porthosovi se neučila nic, ale měla ho ráda. Tak našla to nejkrásnější staré vydání s parádními dřevoryty a začala vzpomínat.

Přenos se dělá tak, že přejíždíš očima po řádcích, takže každý, kdo je na tebe napojen, vnímá zároveň s tebou. V tomto případě francouzsky. Slova berou jako ideogramy, souhrn znaků rovnající se obrázku. Zároveň porovnávají s těmi dřevoryty, případně dalšími návaznými informacemi. Vypadá to složitě, ale je to krásné; a mozek ti přímo jiskří.

Děti nejdřív trochu žasly. Fantastické obrazy, které se jim líhly v hlavě, je fascinovaly. Jenže vnímaly se taky navzájem, a arminské děti tohle zažily už víckrát. Trochu si vzájemně pomáhaly, ale po chvíli už to místní zvládly samy. Monika zvýšila rychlost; přizpůsobila ji tomu nejpomalejšímu, což byl jeden z prvňáčků, ale protože ho to bavilo, taky se lepšil.

Celou knihu prošla během dvou hodin. Pak je probudila.

„To bylo bezvadný!“ vykřikovaly jedno přes druhé.

„Jde o to, jestli si něco pamatujete!“

„Všecko; schválně nás vyzkoušej!“

„Dobře; tak mi zkuste říct, jak probíhaly boje o La Rochelle!“

Začaly odpovídat, podle toho, na koho ukázala; jenže francouzsky!

„Počkejte, to by nešlo. Zkuste to přeložit!“

Měly s tím dost potíží, spoustu slov neznaly arminsky, anglicky ani jinak – takže co uměly, řekly arminsky, a co bylo nové, francouzsky. Taky tahle směsice je docela bavila. A dožadovaly se dalšího přísunu zábavy.

„Tak to ne, to byste se zbláznily! Postupovat budeme pomalu...“

„Takže zase zítra?“

„Zkusíme to. Ještě existují Tři mušketýři po deseti a dvaceti letech...“

„Ono to ještě pokračuje? Proč jsi nám to nepředvedla všecko?“

„Nemůžete si jen číst a nic jinýho nedělat.“

„Takže si zašermujeme?“

„To můžeme, ale holemi. Kordy vám do ruky nepůjčím!“

„Až kdy?“

„Nikdy! Nenechám vás pozabíjet!“

„Ale Čiki už s kordem cvičil!“

„Jak ty to víš?“

„Myslel na to. Vnímala jsem ho...“

„Jste nebezpečně dobrý. Tak dost. Vykoupat, zacvičit, odpočívat!“

Poslechly. Instruktorka se má poslouchat.

Děti mají chodit do školy. Pokud možno. Když pan učitel Jenkins zjistil, co se ve vlastním volnu naučily, hluboce se zamyslel. Nad sebou i nad nimi. Poté navštívil Moniku; zrovna seděla ve starostově kanceláři a třídila spisy. Některé byly naprosto nanic, jiné účelné, leč nevyřízené. Button zacházel se svojí poštou zhruba stejně, jako s tou jeho v Kingtownu.

Učitel se posadil ke stolu naproti ní.

„Tys naučila děti francouzsky? Ze Třech mušketýrů?“

Monika měla dost slušnosti, aby se aspoň začervenala.

„A proč jsi vynechala mne? Vždycky jsem toužil se něco naučit!“

„Vás?“ zeptala se nedůvěřivě, „Totiž... tebe?“

„Děvče, že jsem starý a přišel jsem z ciziny, snad neznamená, že jsem hloupý. Vlastně ano; jsem příliš hloupý, abych se za život něco naučil. Jen jsem dělal, co mi řekli. Učil jsem, protože nikdo lepší nebyl...“

„Promiň. Možná jsem to měla udělat.“

„Měl jsem v úmyslu odejít na odpočinek. Ale jestli přijdeš na školu jako nová učitelka, rozmyslím si to. Musím zůstat, abych tě chránil. Hlavně před zvůlí školské rady a jejích inspektorů.“

„Chápeš záviděníhodně rychle. Řediteli.“

„Dokážeš stejně dobře naučit děti povinnou látku?“

„Ano. Můžu ti to předvést.“

„Kdy?“

„Co dělají děti zrovna teď?“

„Píšou test. Čiki na ně dohlíží.“

„Dobře. Do oběda. Po obědě půjdeme k řece a jestli budou hodné, pustím jim za odměnu zas nějakou zábavu. Jaká se ti líbila kniha?“

„Když jsem byl malý? Fenimore Cooper, Příběhy Kožené punčochy. Je to celý cyklus knih: Stopař, Poslední Mohýkán, Lovec jelenů...“

„To neznám ani já. Vlastně ano, vzpomínám si na klíčové jméno: Čingačgúk. Byl to nějaký náčelník kmene...“

„Skvělé. Jenže... já žádnou z těch knih nemám!“

„To vyřeším.“

Když Monika vešla do třídy, děti oživly. Srovnala si je tak, aby seděly či ležely maximálně pohodlně, potom je uvedla do transu. Učitel seděl vedle ní, připojila jej také. Vzala učebnici a začala jezdit očima po stránkách nejvyšší rychlostí, jakou byly děti schopny vnímat. Zároveň kontrolovala, jak je výuka baví. Ne tolik jako příběhy, ale slíbila jim odměnu, tak se těšily už dopředu.

Před obědem je probudila. „Zítra si napíšeme test, ale podle ohlasů mám dojem, že jste to zvládli. Všichni.“

Děti se probouzely, protahovaly a dohadovaly, co bude k obědu. Dostávaly jídlo ve škole a vařila je stará Číňanka. Vařila celkem dobře, čínsky však už uměla pouze lámaně. A v Číně nikdy nebyla.

„Čínsky bys nás taky mohla naučit?“ zeptal se Bruce Button.

„Záleží z jaké knížky. Pamatuješ se na nějakou?“

Kuchařka musela hodně dlouho vzpomínat. „Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička příběhy Opice rovné Nebi. Takové staré pohádky...“

„Jmenuje se to Putování do Západního Ráje.“ řekla Monika, „Pouštěli jsme to jedněm kamarádům... jako výcvik v boji tyčovými zbraněmi.“

„Takže se vážně můžeme naučit čínsky?“

„Proč ne? Není to tak těžké jako manuál ke stíhačce...“

Tohle říct neměla. Hned se začaly vyptávat.

„No dobře, kdysi jsem lítala na takovým stroji. Jako v letadle.“

„Tys řídila letadlo? Jaký to bylo?“

„Dost náročný. Někdy to proberem...“

Když se najedli, šli k řece. A pustila jim Fenimora Coopera. Odpoledne tam za nimi přijel Glenn Morris, dali si s Monikou cvičný zápas v boxu a že děti skvěle fandily, učili je zápasu v bahně.

Nebeská opice přišla na řadu až za dva dny.

Buttonovi se vraceli opět kamiónem, ale lepším; paní starostová většinu cesty provzdychala v lůžkové části kabiny, kdežto Button si převážně povídal se šoférem. Tedy, povídal; řidič byl Malajec, většinou se usmíval a na vše přikyvoval. Button si nebyl jistý, nakolik mu vůbec rozumí. Navíc se orientoval podle hvězd a instinktu, což vzdělaného bělocha rozčilovalo.

Button přemýšlel nad mostem. Jednak tím v End City, jednak v Kingtownu; ono jich tam bylo víc, ale tomuhle se říkalo prostě Most. Vznikl ještě za císařství za jakýchsi tajemných okolností; Button žádným povídačkám nevěřil, zvláště ne, že dokázali tuhle nádhernou stavbu vytvořit za jednu noc pomocí magie. Ale kdyby to tak šlo...

„Proč vlastně nejedeš po silnici?“ zeptal se řidiče, když se řítili kamsi do stepi a nikde nebyly vidět předchozí koleje.

„Tady lepší. Zkrátíme cestu!“ usmíval se Malajec.

„No jasně. A někde zapadneme!“

„Ne ne! Řeka vyschlá. Dobrej brod.“

„Jak to víš?“

„Řekli moji duchové.“

„Ty jsi domorodec?“

„Ne ne! Já přistěhoval.“

„Kolik ti bylo let?“

„Takhle malej.“

„Takže to bylo za císařství?“

„Jo. To jo.“

„Brody jsou pěkná pitomost, víš to? Mosty jsou lepší!“

„A to jo.“

„Dokázaly by vaše čarodějky postavit most u nás přes řeku?“

„Jo. To jo.“

„Jenže už žádný čarodějky nejsou. Že ne?“

„No. To ne.“

„Nebo ještě někde nějaký jsou?“

„To nevím. Požádej duchy. Oni řeknou.“

Button si pouze povzdychl. „Jo. To jo.“

Monika udělala další zásadní chybu. Mohl za to učitel Jenkins; když byl mladý a cosi studoval (leč nedostudoval), fascinovala ho Trojská válka a stará řecká kultura vůbec. Opatrně se Moniky zeptal, zda by šlo poznat dva velké eposy, Ílias a Odysseu. Jistě že šlo. Avšak...

Otázka pro ty vzdělanější: znáte řecké bájesloví? Jistěže ano. Ale znáte je z originálu, nebo z novodobých učesaných přepisů? Bezpochyby nikdo z vás nečetl víc než pár veršů, kdovíjak přeložených. I ve školách, kde se učila řečtina, se používaly pouze úryvky hezké a vznešené.

Jenže svět starého Řecka je něco jiného. Drsné a nelítostné boje a války, láska a zrada, vášeň a nenávist; a bohové, kteří nemají s lidmi sebemenší soucit, pokud nejsou zrovna jejich oblíbenci. Některé texty jsou morbidní, jiné vyloženě hnusné; rozhodně nic pro děti. Ovšem je to originál, jak jej sepsal Homér. Ten Monika vylovila z databáze a předala dětem. Možná by ji ospravedlnilo, že to předem nevěděla; nicméně pan Jenkins byl zděšen.

A děti? Nadšené!

Ještě jedna poznámka: v řeckých mýtech vystupují bohové a bohyně. Nikoliv jako představa, personifikace přírodních sil či něco takového, nýbrž reálné bytosti, které milují a nenávidí ještě prudčeji a nelítostněji než lidé. Zúčastňují se bojů, někomu pomáhají, jiným škodí, dokonce přivádějí na svět děti s lidskými partnery (Hérakles). Prostě jsou velmi reální; tak se nedivte a zvykněte si.

A děti si tak nějak zvykly. Někdo jim vysvětlil, že staří bohové jsou bytosti o nějakou úroveň vyšší než lidé, ale nižší než Hospodin, Pán Zástupů. Vzaly to na vědomí, včetně poučky, že staré bohy je možné si ochočit. Dost je to zajímalo a rozhodly se to vyzkoušet.

Účastníkem akce byl také Glenn Morris. O věci samozřejmě přemýšlel; když si pak povídali po milování, požádal o výklad. Monika měla dost problémů, aby mu to vysvětlila; líp to šlo ukázat v mentálním spojení.

Její specializace byly periodické ohyby časoprostorového kontinua. Nikdy to nedostudovala, kvůli válce, takže měla trochu problémy. Každopádně existuje otisk hmotných předmětů v paměti vesmíru; ohybem časoprostoru se dá do toho místa nahlédnout (nikoliv vstoupit!) a prohlédnout si tu věc. Jedinou podmínkou je, aby byla skutečně vytvořena a ponechána dostatečně dlouho, aby se otisk vytvořil. Takže: Homér zapsal svou verzi epických básní. Dá se dokonce sledovat proces vznikání, ale není důležitý; je možno rozeznat, jaká verze je definitivní, rovněž dodatečné úpravy během dějin. Některé části jsou ztracené, ale ani to nevadí.

Ohyby kontinua jsou dvojí: spontánní a záměrné. To je příklad záměrných; mnohem zajímavější jsou ty spontánní, zvláště pokud k nim dochází častěji. Monika měla studovat, proč k nim dochází, v jakých intervalech a zda se to dá nějak ovlivnit; těmi ohyby lze totiž nahlédnout do světů, které jsou zásadně odlišné od našeho, kam se nikdo jinak nedostane, protože je nehledá, ani o nich neví. Ohyb časoprostoru se dá vycítit; tuto schopnost má Monika vrozenou a kdyby se podporovala, mohla být špičkovou odbornicí. Jenže přišla válka...

Glenn nevěřil. Přesněji, odmítal věřit přes veškeré důkazy. Nezdály se mu ani její příběhy z kosmické války; kdyby uvěřil, nemohl by být důstojníkem okupační armády. Navíc Moniku vyloženě bavilo, že jí nevěří a odmítá; studovala jeho myšlení jako zajímavý fenomén. Pohrávali si.

„Když jsem studoval, zajímala mě antika. Proto se mi taky líbí tvá verze Íliady a Odyssey. Chceš říct, že by ses dokázala dostat do Alexandrijské knihovny, kterou spálili Caesarovi vojáci? Nebo si přečíst ztracenou část Petroniova Satyriconu? Claudiovy dějiny Etrusků?“

„Knihovnu – nevím. Nevím, co mám hledat. Ty dvě druhé věci možná ano.“

„Holka, kdybys tohle dokázala, budeš největší historik světa!“

„Problém je v tom, že to dokážu předat, ale ne zapsat. Leda namluvit na záznamové zařízení. My jsme používali krystaly, ale to neumím!“

„Takže je to problém techniky?“

„Ani nevíš jak. Občas mám ještě tendenci natáhnout ruku a prostě zapnout počítač. Napojit se na databázi a hledat v ní. Vzpomínám na kamarádky, co pocházely z cizích světů; některé vypadaly jako lidé, jiné odlišně. Každý ten svět měl vlastní kulturu. Znám písně elfů...“

„Vždycky říkáš kamarádky. To tam nebyli žádní kluci?“

„Bylo to dívčí křídlo školy. Kluci bydleli jinde. Pochop: byla jsem tam hrozně krátce, akorát mě vycvičili na pilotku a poslali do několika akcí. Pak mě poslali zase zpátky. Kdybych věděla, že to nebude pokračovat, možná bych se víc snažila. Jenže já byla líné, nepozorné a vzdorovité dítě.“

„Lituješ toho, nebo jsi na to pyšná?“

„Jako jednu z prvních věcí nás odnaučili citovým vazbám na minulost. Je zapotřebí přistupovat k situaci v okamžiku, kdy se s ní setkáš. Později se můžeš zabývat tím, co bylo...“

„Kdybys mohla svůj život opakovat, počínala by sis jinak?“

„Těžko říct. Já si ten život nevybrala, málokdy se mě ptali, jestli chci nebo ne. Možná se zeptali, ale dítě kývne na všechno, co se mu líbí. Rozhodně mi nikdy nedali dvě rovnocenné možnosti.“

„Nepřipadá ti to kruté?“

„Ty dáváš svým podřízeným na vybranou? Prostě jim dáš rozkaz!“

„No dobře, ale dítě? Vycvičit dítě na pilota a poslat je do války?“

„Žvásty, miláčku. Ta válka se vedla dlouho předtím a pokračuje ještě teď. Byla jsem dost velká, abych dosáhla na ovládací klávesy, dost chytrá, abych věděla, na co která je. A hodně bych se urazila, kdyby mě k tomu nepustili. Zvlášť s blbou výmluvou, že jsem ještě dítě.“

„Teď jsi učitelka. Co bys dělala, kdyby v tuhle chvíli někdo přišel a dal ti možnost se tam vrátit, možná dokonce vzít s sebou některé z těch dětí?“

„Já bych se tam rozhodně vrátila. A dětem bych to řekla; kam jdu a proč. Kdyby chtěly jít se mnou... asi bych je varovala, nejsou ještě dost zkušené a vycvičené. Ale kdyby moc naléhaly, vzala bych je.“

„A mě?“

„Asi ano. I když... o tebe bych měla větší strach. Jsi už dost starý, máš spoustu předsudků a zábran. Je otázka, zda by ses dokázal přecvičit.“

„Nelichotíš mi!“

„Miláčku, tam můžeš očekávat naprosto cokoliv. Nesmíš se nikdy nechat vyvést z klidu tím, co vidíš. A ty moc rád koriguješ reálné prožitky vlastními předpoklady. Tím tvým zdravým rozumem, víš?“

„Ty si nemyslíš, že máš rozum?“

„To nás taky odnaučili. Lidský rozum je nedokonalý.“

„Protože tam rozhodují staří bohové?“

„S některými jsem se setkala. Za pár tisíc let se moc nezměnili.“

„O čem sis s nimi povídala?“

„Se mnou se nebavili. Pouze nám vydávali pokyny. Ani ne rozkazy, pouze něco jako instrukce. Většinou přes obrazovku.“

„Teď mi prosím odpověz, ale upřímně: Můžeme je očekávat tady?“

„Zkoušeli jsme je povolat na pomoc. Nepřišli, protože mají nějakou svoji vlastní válku. Až ji vyřídí, možná přijdou.“

„Ví o tom velení naší armády?“

„Ví prase z velkochovu, že existují řezníci?“

„To tedy skutečně není lichotivá představa!“

„Většina lidí chodí světem jako slepí. Myslí jen na momentální výhody. Na dlouhodobé nemyslí, nebo nevěří. Včetně politiků, důstojníků a tak.“

„Aha. Znechutila jsi mě. Nepůjdeme radši spát?“

„To bychom mohli. Ale ještě lepší by bylo, kdybys mě za moje řeči krutě potrestal. Bití, mučení, znásilnění...“

„Co – ty ještě nemáš dost? To by zas trvalo celou noc!“

„No a co? Vyspíš se přes den, až já budu učit!“

Opravdu chcete vědět, jak to dopadlo?

Bruce Button byl zvědav, co mu rodiče přivezli z Kingtownu. Jenže tatínek měl docela jiné starosti: „No jasně, myslíš jenom na sebe! A že je maminka nemocná, to ti vůbec nevadí, co?“

Lilly Buttonová se naopak rozčilovala: „Kdo říká, že jsem nemocná? Vůbec nic mi není, jen se mi udělalo špatně z té cesty!“

„Nesmysl! Už ti bylo špatně několikrát, dobře si tě všímám!“

Malajec šofér sledoval jejich spor a usmíval se.

„To nic, to dobrý! Moje žena vždycky taky tak!“

„Co říkáš?“

„To vždycky, když dítě tady.“ pohladil ji po břiše, i když nechtěla.

„Já nemám žádný dítě!“ bránila se.

„Já znám!“ usmíval se, „Já pět doma! A bude ještě víc!“

„Mami, fakt budeme mít další děcko?“ rozzářil se Bruce.

Lilly se naštvala ještě víc. Po krátké diskusi připustila: „To by se muselo stát leda, jak jsme oslavovali tu smlouvu! Tenkrát ses na mě vrhnul jako divoký zvíře...“

„Já na tebe? Ty ses ke mně vinula, až jsem se divil!“

„O tom se snad nebudeme bavit před tím dítětem!“

Takže kluka vystrčili za dveře. Šel se pochlubit kamarádům.

Button starší přišel asi za hodinu do Albanyho hospody. O něco později za ním přišla i Lilly, ovšem šla si rovnou postěžovat kamarádce Mildred, jaké je ten její chlap hovado.

„A co myslíš, ten můj? Já už to taky vím; jsem asi ve třetím měsíci. Jen jsem nevěděla, že tobě se to stalo taky!“

Zatímco se dámy dohadovaly, Joe Albany jásal. Seběhl do hospody a poručil okamžitě panáka všem, co tam byli.

„Právě mi ta moje řekla, že budeme mít dítě! Chápeš to?“ vykřikoval.

„Jo. Právě se snažím si na tu myšlenku zvyknout.“ vzdychal Button.

„To je skvělý! Já už chtěl dítě dávno, ale ta moje...“

„U nás ho nechtěl nikdo. Vůbec nechápu, jak se to stalo!“

„A, to je jedno! Joe, natoč nám pivo a nalej nějaký panáky!“

Joe natočil pivo, nalil panáky a podal sestře, aby jim to přinesla.

„Pocem, Copatko!“ oslovil ji, když se vrátila, „Nevíš o tom něco?“

Udělala na něj ještěrčí ksicht. „Já neměla tušení, že se to povede!“

„Schválně, pochlub se, cos vyvedla!“

„Jenom jsem říkala Lass, že bych chtěla sestřičku!“

„A co ona?“

„Chvilku vyzvídala, jestli to myslím vážně. Potom něco odstartovala.“

„A co to bylo?“

„Vím já? Akorát jsem cítila, jak se zavlnila energie. Pak mně zakroutila copem a řekla: Jestli na ni nebudeš hodná, tak ti nařežu!“

„Pche! Známe tě! Budeš ji mlátit a sprostě nadávat!“

„Náhodou! My holky musíme držet spolu!“

„Myslíš, že to chytlo i někoho dalšího?“

„Vlnka se šířila všemi směry. Jak daleko, to ovšem nevím.“

„Hlavně si dávej bacha ty! Nebo taky otěhotníš!“

Eva začala ječet a kopat ho. Nehrozilo, ale urazila se.

Joeovi přišel na pomoc Bruce. Společně Evu pořádně vytáčeli, až ji vytočili.

„Víte vy co, blbečci? Jen co to půjde, nechám se zbouchnout a budu mít tolik dětí, že se budete divit! Jenže jak vás znám, vy už teď mlsně koukáte na kdejakou holku! Jsem zvědavá, komu z vás prvnímu ujedou nohy!“

Začali se prát, ale tatínkové už byli v tak dobré náladě, že se jen smáli.

A maminky jim zatím dodělávaly dort.

Evička Albanyová dospěla k názoru, že dospívá. Častěji než dřív postávala před zrcadlem a pozorně se prohlížela; bohužel mnoho známek vyspělosti na sobě nenalezla. Snad že by jí trochu rostla prsa? No... rozhodně se nedají srovnávat s nádhernými ňadry Moniky.

Monika chodila nejraději nahá, když to nešlo, tak aspoň sundávala tričko. Sotva se dostali k řece, okamžitě se svlékla a děti ji následovaly; naopak domorodé děti považovaly oblečení za obrovskou legraci, kdežto nahotu za normální. Ale chodit oblečení celý život? Proboha, snad ne!

Dále: Monika se s dětmi ráda mazlila. Když někdo udělal něco dobře, přitiskla ho k sobě, hladila, líbala, lechtala... čím větší dítě, tím aktivněji. Větší děti stejně jako velcí psi trpí soustavnou nedomazleností; rodiče už je nehladí a partnery ještě nemají. (Tedy, jak kdo.)

Monika nepopírala, že má děti ráda a že jí působí potěšení, když se k ní vinou. Když na ni sahaly, chválila je a pobízela; rodiče většinou odmítali a některých částí těla se nesměly dotknout, ba ani je nikdy neviděly. Ženy ve městě se neukazovaly svlečené ani při koupání. Monika prováděla masáže olejem a učila děti, jak se to provádí; zastávala názor, že neexistují žádné části těla, které by byly méně vhodné než jiné. Naopak, pokud se někomu takové doteky líbí, je správné dělat mu to co nejčastěji.

Přesně stejný názor měli všichni domorodci. Zvláště černí morani z kmene Wassongů, tělesně mnohem rychleji dospívající než jiní. Jejich pozoruhodné erotické praktiky cizince velmi pohoršují; jiní Armini se jen smáli, někdy se přidali a jindy ne, podle nálady. Povinné to nebylo.

S očekáváním přírůstku v rodině se začalo o otázkách lidského rozmnožování hovořit daleko víc, než kdy předtím. Joe Albany dostal za úkol objasnit dětem, co se děje; takže si přivolal Evičku a dramatickým hlasem sdělil, že jí musí sdělit velmi závažné tajemství. Eva se vylekala, co se děje; nic jiného ji nenapadlo, než že táta hospodu prospekuloval a tím pádem přišli o veškeré jmění. Hovořil tímto způsobem ještě nějakou dobu, než jí došlo, že se jedná pouze o to dítě. Rázem z ní spadly všechny obavy.

Pak zablikaly varovné kontrolky. Monika jim zprostředkovala zdravotnické minimum, což bylo vzdělání v rozsahu běžné lékařské fakulty. Žádné varování k tomu nepřidala, ale Eva už vypozorovala, že pokud se začne hovořit o tak běžné věci, jako je zplození a narození dětí, dospělí se začnou tvářit dramaticky a vyděšeně. Jí se naopak ty věci tak líbily, že začala uvažovat, že bude lékařkou. Zatím asistovala při rození jehňat a přemýšlela, jak by se vnutila k narození sestřičky. (Mimochodem, táta mluvil o klukovi, ale Eva věděla svoje).

Že se o zdravovědě učili ve škole, vykecal o hodinu později Joe. Albanymu ovšem nedošlo, že ho Eva nechala kecat zbytečně; naopak se domníval, že učivo dostatečně nepochopila, je přece tak malá a nevinná!

Eva naopak usoudila, že rodiče jsou beznadějně zaostalí a veškerá starost o blaho rodiny a světa závisí na ní. Což si myslela už dávno. Kromě toho, je starší sestra, budoucí čarodějka a snoubenka mocného válečníka Čikiho. Je na čase, aby to začala dávat patřičně najevo!

Čikimu se líbila od začátku. Líbily se mu všechny holky, které s ním od malička nespaly v jednom pelíšku. Kromě toho byl vychováván, aby se choval k cizím děvčatům s náležitou dvorností, je přece šlechtic a válečník. Takže prokazoval Evě nejrůznější pozornosti, nosil jí dárky a nikdy jí neublížil, kromě pravidelných výprasků při cvičení. Ale ty už v pohodě zvládala.

Jedním z darů byl stan, v jakém se bydlelo na cestách. Nahoře celtovina, dole rohož a nádherná pokrývka z ovčí vlny. Protože ten stan byl parádní, postavili si ho u řeky a spali v něm, přituleni k sobě. Častěji venku před stanem, protože bylo horko. Při té příležitosti předváděla Eva péči správné ženy o manžela, přesně okopírovanou od Moniky, když s nimi byl Glenn. Čiki se choval taky přesně stejně: nechal si to líbit.

Jednoho dne dospěl Glenn Morris k názoru, že jeho účes přestává vyhovovat vojenským předpisům. Až doposud řešil podobné případy jednoduše: posadil se do křesla vojenského holiče a nechal si vlasy sestříhat nad čelem na půl centimetru, všude jinde dohola.

Jenže Monika nesouhlasila. Správná žena má o hřívu svého manžela pečovat. Zároveň by nebylo zlé předvést mládeži, jak se to má dělat správně; Glenn souhlasil, takže to nechali na příští odpoledne u řeky.

Monika byla majitelkou toaletních potřeb. Což znamená kožené kazety, obsahující nůžky, větší a menší hřeben, zrcátko, břitvu a sestavu všelijakých spon, vše zdobené zlatem a drahokamy. Když to otevřela, zírali.

„To má u vás každej?“ vykulila oči Evička.

„Každej ne, jenom princezny. Nebo ten, kdo to po nich zdědil.“

Eva se prozatím zdržela komentářů.

Monika především vetřela Glennovi do hlavy něco mezi olejem a mýdlem, bylo to velmi mazlavé a bohatě to pěnilo. Dlouho masírovala; Glennovi to bylo příjemné, už teď měl dobrou náladu. Konečně mu začala břitvou odírat hlavu; hned první dotyky ostří na pokožce jej vzrušily. Bylo to neskutečně nádherné, jako by jím procházela posilující energie. A bylo mu úplně fuk, co tomu říkají všichni kolem.

Když skončila, přejel si po hlavě a zjistil, že mu na temeni nechala chomáč vlasů, dost velký, aby se dal považovat za skalpovou kadeř. Ty vlasy promnula jiným olejem, takže se zvedly a naježily. Ukázala mu v zrcadle, jak vypadá; Glenn se docela dobře bavil.

„Kdybych se takhle ukázal před velitelem, bude to strašnej průser!“

„Před tím tvým šéfem v pevnosti?“

„Ale kde, ten na všecko kašle. Občas přijede někdo ze štábu!“

„To by byl průser. Zvlášť když ti tam připletu perličky a péra!“

„To bych vypadal jako divoch!“

„No právě. Akorát ti chybí tetování.“

„To bys mi taky dokázala udělat?“

„Nejsem v tom tak dobrá jako jiní, ale šlo by to.“

„Dělej se mnou, cokoliv chceš!“

„To neříkej! Mohla bych tě poslechnout!“

„Takže ještě něco?“

„V rámci svatebních obřadů se dělávalo ledacos!“

„Jestli to bude tak bezvadný jako doposud, tak to udělej!“

Monika ještě trochu váhala. „Seš si vědomej, že to je legální svatba?“

„Právě proto to chci.“

Zvlhly jí očí. „Zažila jsem už ledacos, ale svatbu jsem ještě neměla!“

„Vážně? Jak to bylo, když...“ ztišil hlas do šepotu.

„Nic moc. Byli jsme na zábavě ve sportovním středisku. Tančili, koupali se v bazénu, všelijak blbli. Najednou udělali kluci nájezd, tak se holky chvilku cukaly, pak si nás rozebrali. Trochu se divil, proč jsem mu neřekla. Jenže já nebyla pod ochranou. A byla jsem ráda, že to mám za sebou.“

„Někde v nějakým vzdělávacím komplexu?“

„Ani nevím, kde to bylo. Byla jsem tam jenom dva měsíce.“

„Připadá mi to jako smutný příběh!“

„Běžný.“

„Můžu to nějak napravit?“

„Jo, když mě teď oholíš. Ale úplně celou a pořádně!“

„Jak přesně?“

„Neboj, předvedu ti to.“

Znovu ho celého natřela. A promasírovala; už při tom skučel rozkoší. Pak ho celého, ale skutečně celého oholila; zůstala jen ta skalpová kadeř. Když se pokoušel bránit, poprala se s ním. Jemným hmatem mu ochromila ruce i nohy, takže nemohl nic dělat, jenom sténat. Když s tím skončila (a trvalo to pěkně dlouho), ještě ho jednou promasírovala olejem.

„A po tomhle máme ještě slavit svatbu?“ vzdychal.

„Až v noci. Tohle jsou jen předsvatební přípravy!“

„Bože můj! Měj se mnou slitování!“

„Nesmysl. Teď mi to oplatíš.“

Nezdráhal se, spíš těšil. Masíroval ji dlouho a měl na paměti její vyprávění o elfech. Taky se pěkně zmítala, když ji prohmatával.

„Chceš někde nechat nějakou srst?“

„Jsem ráda, že mi vůbec někde nějaká roste. Chce to často dráždit břitvou, pak prý poroste líp.“

„Tak dneska se spolehni...“

Začal zcela naopak, od krku dolů. Když došel na bříško, už vyla jako vlk. Hlavu si nechal nakonec, zato ji natřel a oholil ještě jednou.

„Skvělý! Seš hladká jako mramor! Akorát ti kůže srší horkem...“

„A stěží se ovládám!“

„Ještě chvilku a neudržím se...“

Ohlédla se na přihlížející děti. „Nebudeme je děsit. Předčasně...“

Hvízdnutím přivolal koně. Monika zatím složila všechno do kazety, koukla se kolem a podala ji Evě. „Pohlídej mi to!“

Nasedli na koně a odjeli pryč. Většina dětí chápala, co mají v plánu.

„Správně,“ konstatoval Čiki, „Víš, co máš udělat?“

„To ne! To ode mě nechtěj!“

„Naopak, to od tebe chci. Ať trochu vypadám...“

„Bojím se. Co když tě pořežu?“

„No dobře, tak stačí hlavu. Ale načešeš mi tu kadeř!“

Bála se, ale měla chuť to zkusit. Nechala se ukecat dost ochotně.

„Nejdřív ostříhat. Nůžkami!“

„Co s těmi vlasy?“ Eva věděla, že je nesmí jen tak zahodit.

„Dřív se z nich vytvářely mandaly. Teď... jo, mám nápad!“ Čiki zabavil někomu z dětí sáček od svačiny. „Dovnitř. Vezmu je sestře.“

„Můžu vědět, proč?“

„Jasně. Požádám, aby je zatkala do nějaké pokrývky.“

„Jaký to má smysl?“

„Troška magie. Tkaní je stejně zodpovědné jako jiné tvůrčí činnosti...“

Už se nezdráhala. Dávno se těšila, až se bude moci pustit do jeho nádherných dlouhých vlasů. Za chvilku mu z nich zbyl pouze jediný dlouhý pramen na vrcholku lebky. Zato mu jej pročesala stříbrným hřebenem s rubíny.

„Skvělé,“ ocenil, „Pokračuj!“

Po pravdě, vypadal docela směšně. Tělo opálené do tmava, ale hlavu mrtvolně bílou. A až ho ještě oholí...

Přesto se snažila, bavilo ji to. Vmasírovala mu do kůže olej, vytvořila pěnu a zkusila oholit. Docela to šlo, řízla ho jen dvakrát. A zjistila, že má na kůži vytetované nějaké znaky, takže už někdy holý být musel.

„To jsou ochranné symboly, dělají se dětem brzy po narození. Každý má nějaký smysl a důvod; třeba aktivuje obranný systém proti nemocem.“

„To znamená, když to budeme mít, nebudeme nemocní?“

„Neonemocníte tak snadno.“

„Možná by stálo za to si je udělat!“ navrhl Bruce.

„Jo, to jistě. Ale měl by to aktivovat nějaký zkušený odborník. Čarodějka nebo zaklínačka...“

„Například Lass?“

„No... zkusíme se jí zeptat.“

Když definitivně skončila, vypadal Čiki spíš jako Čingizchán. Na holé bílé hlavě trčela kadeř pyšně vzhůru, ve tváři měl výraz téměř vítězný. Zatím sice nic nevyhrál, ale jako by se stalo.

„A teď to udělej mně!“ požádala Evička.

Nenechal se pobízet, taky se už dlouho těšil. Ale nechal jí copy, tenčí, leč svižnější. Všechno ostatní ostříhal, vlasy přidal do sáčku. A vyholil ji; byl to nezvyklý zážitek a taky se jí moc líbil. Vypadala hodně divně, ale slušelo jí to. Nebo aspoň to všichni říkali.

A hlavně jí silně stouplo sebevědomí.

Joe a Bruce samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Vlasy měli kratší, takže jejich skalpové kadeře nebyly tak parádní, ale zas jim je nechali na větší části hlavy. Provedli jim to Čiki a Eva společně, a Čiki slíbil, že kadeře vylepší nějakými ozdobami.

Pak toho nechali, přestože další prosily a žadonily. Dohodli se, že nejdřív otestují schopnost rodičů přijmout změnu vzhledu svých dětí; mohlo by se taky stát, že by je rozzuřily moc. Výprask by jim nevadil, ale kdyby se teď musely pracně vytvořených účesů zbavit...

„Věděl bych řešení,“ prohlásil Čiki, „Dokonce se na ně těším. Než půjdu příště do Ohně, nechám si kadeř odstřihnout a obětuji ji na oltáři. Totéž doporučuji i všem ostatním.“

„Až na to, že nemám osobní oltář.“ namítl Bruce.

„Třeba do té doby mít budeš!“

Když se děti ukázaly ve městě, nevzbudil jejich zjev bohužel tak velké pohoršení, na jaké se těšily. Je pravda, že většina lidí na nich utkvěla pohledem o chvíli déle, než jindy; ale když je poznali, uklidnili se. Takže došli až do hospody a zjistili, že jejich majitelé jsou přítomni.

Názor Buttonových se od počátku změnil; teď se na dítě těšili. Ale důvod byl rozdílný: Lilly se těšila na nový život, kdežto Ben vysvětlil:

„Tohle dítě bude narozený na arminský půdě! Pravej starousedlík; teď už by mě odtud nedostali, ať se poměry otočí jakkoliv!“

„Ty myslíš, že by nás ještě mohli vyhnat?“ vyjevil se Albany.

„Nemyslím si nic. Jenom jsem byl v Kingtownu a koukal, jaký politici nás vedou. Většina těch mizerných chlapů se chystá zmizet, až se poměry otočí. Nevkládají peníze do nějaké firmy jako my; zřídili si bezpečný konta v zahraničních bankách. Až to praskne, skočí do prvního letadla...“

„Co by mělo prasknout?“

„Ty vážně nechápeš, co se děje? Jih se chystá k expanzi na sever, to je naprosto jasný. Ne dneska ani zítra, ale určitě v budoucnu. Zrovna vytvářejí seznam, se kterejma lidma můžou počítat a který poženou. Chceš zůstat? Tak si rychle postav za řekou co nejparádnější hotel a nediv se, jaký ti tam choděj hosti...“

„Tím myslíš, že nám jde o krk?“

„Nám už ne. Byli jsme prozkoumáni a shledáni vyhovujícími. Pouze náš šéf je teď plukovník Gaird Halloway, nikoliv ti v Kingtownu.“

„Takže nás už mají. Co myslíš, že s námi zamýšlejí?“

„Co myslíš ty? Chtějí, abych byl majitelem pily a dodával stavební dříví. Od tebe chtějí, abys byl hoteliérem a majitelem čerpací stanice. Od Steinbachera, aby byl majitelem obchodního domu. To bude všechno.“

„To nebude všechno! Jen počkej, až vyhrajou, pak nás zmáčknou!“

„Co si myslíš, že s námi můžou zamýšlet?“

„Slyšel jsem, že jejich šlechta nenávidí podnikatele! Deptali je, jak se dalo, ještě za císařství...“

„Jo. Proto taky dopadli, jak dopadli. Zkoušel jsem něco vytáhnout z těch mladých od Aarona. Pravda je, že se císařská vláda snažila podnikání podporovat, ale nikdo to nechtěl dělat. Každej lepší se nacpal mezi vyšší kasty, bráhmany a bojovníky. Vydělávat si vlastníma rukama je těžší...“

„Mně to jako podpora moc nepřipadá! Co konkrétně pro ně dělali?“

„To, co dneska. Hlavně výzvy, aby se lidi snažili.“

Albany došel natočit nové pivo. „Kdepak se asi flákají moje děcka? Večer na krku, brzo bude hospoda plná lidí a oni...“

„Jo, teď jsi použil to správný slovo. Děti.“

„Co jako s nima?“

„O nás jižní vládě moc nejde. Nechají nás existovat. Naším úkolem je mít děti a živit je na studiích, dokud nevyrostou. Pak už je to na nich.“

Albany se chvilku tvářil, jako že nechápe. Pro jistotu nalil panáky.

„Jenže to chce každá vláda.“ pokračoval Button, „Vytvořit solidní základ pro mladou, nastupující generaci. Tu, která je bude podporovat.“

„Je pravda, že se na děti soustřeďují; ale že by schválně?“

„Poslali schopnou učitelku. Předvedla jim pár triků, a už je má získaný. Čím chtějí být ti tvoji aplégři? Můj kluk má jasno, inženýrem. Před rokem mu dělalo potíže spočítat, kolik dostal v krámě zpátky. Dneska se zajímá o teoretickou fyziku, víš vůbec, co to je?“

„No... holka taky blázní, že chce bejt doktorkou. Jenže má smůlu, já ji na medicínu rozhodně nepošlu. Na to teda nemám!“

„Jednak má dost času, a potom: vsaď se, že kdybys skutečně neměl, vymyslí pro ni nějaké stipendium. Prostě ji tam pošlou, když Monika napíše doporučení. A ona to udělá, protože Eva je její miláček.“

Albany vzdychl. „A víš, že by mi vůbec nevadilo, kdyby šla studovat? Mít z dcery doktorku... Mildred je jednoznačně pro. A co s klukem? Chtěl bych, aby po mně zdědil živnost. Jenže on... obávám se, že je pitomec.“

„No, tak pokud chceš vědět: můj syn půjde na techniku, nebo matematicko-fyzikální fakultu. Jak bude chtít. Myslím že na to, abych svým dětem zajistil budoucnost, si dokážu vydělat!“

No a v tuhle chvíli se otevřely dveře, a přišly děti. Eva a Joe, Bruce, taky ale Čiki, který rád byl tam, kde Eva. Všichni se k nim otočili, chvíli si je užasle prohlíželi a pak se začali postupně smát.

„Už jsem se divil, že jste tak dlouho vydrželi,“ smál se Button, „Nic jsem nechtěl říkat, ale čekal jsem, že to uděláte dřív!“

Bruce pochopil, že se táta nezlobí, a přišel se předvést blíž.

Lilly Buttonová byla v kuchyni a diskutovala s Mildred; vykoukla z okýnka a všimla si rozruchu, tak se šla podívat.

„Ani jsem si nevšimla, jak jsi vyrostl! Ale sluší ti to!“

„Vynikající věc!“ souhlasil Button, „Když budeš zlobit, zkrátka tě chytnu za kštici a vytahám za vlasy...“ což předvedl názorně. Bruce se smál.

Albany měl ve skutečnosti mnohem menší radost, ale po této reakci těžko mohl říct něco jiného. „No, pěkný! I když nevím, Evo...“

„Jen počkej, tati, až uvidíš Moniku a Glenna! Těm to teprve sluší!“

„Jo, takže Monika vás to naučila?“

„Jasně! Půjčila mi na to dokonce svůj vercajk, podívej!“

Lilly Buttonová natáhla krk a prohlédla si kazetu.

„Takže si otevřeš kadeřnictví, Evičko?“

„To mě ještě nenapadlo, ale... klukům jsem to taky dělala!“

„Co kdybys mě zítra navštívila a taky mě trochu přistřihla? Teď se hrozně potím, a vzdušnější účes by mi pomohl...“

Eva zaváhala. Nebyla si jistá, jak na to reagovat.

„Nemusí to být moc, stačí tak... na tři prsty. Šlo by to?“

„No víš, teto, já... nevím, jak by to vypadalo! Kluky jsem prostě napřed ostříhala, jak to nejvíc šlo, potom namydlila a oholila. To je jednoduchý. Ale ostříhat jen tak trochu... nezaručuju, jak bys vypadala!“

„Moje babička,“ prohlásila Mildred Albanyová, prohlížeje si kriticky dceru a zvažujíc, zda ji pochválit nebo potrestat, „Měla vždycky zásadní názor na účesy nemocných. Říkala, že vlasy ubírají tělu sílu a když je někdo nemocný, má se okamžitě ostříhat dohola. Když jsem byla malá holka, vypadala jsem párkrát jako ty; až na ty myší ocásky!“

„Jo, to by šlo, mami!“ souhlasila Evička, „A že ses nepochlubila!“

„Ale jo, říkala jsem to! Jenže tys nechtěla slyšet, kvůli těm svým copům!“

„Copy mám pořád!“ zaklepala Eva hlavou jako foxteriér, když chytí myš.

„Správně, je tě za co tahat!“ souhlasil Joe.

„A vážně v nemoci ostříhání nějak pomáhá?“ ptal se Button.

„No... v každým případě se tak líp masíruje hlava.“ řekla Eva.

„Á, paní doktorka začíná ordinovat!“ smál se Bruce.

„Masáží hlavy olejem se dají aktivovat příznivé tělesné reakce. Třeba aby ses přestala tolik potit. Taky by to chtělo nějaké jednodušší šaty...“

„Tím myslíš co?“

„Žijeme ve světě, kde je teplo, mami. Kdo není úplně blbej, oblíká se co nejmíň. Stačí nějaký tričko a šátek kolem boků...“

(Pestrý šátek kolem boků a sněhobílé tričko, téměř průsvitné, nosila stále a měla na sobě i teď. Matka žasla, jak se dokáže udržet tak čisťounká. Tajemství bylo jednoduché: po příchodu k řece děti naskákaly do vody v tom, co měly, vymáchaly to a pověsily na větve, aby to uschlo. Oblékaly se, až když šly domů. Menší děti ani to ne.)

„A nejlíp chodit úplně nahá, co?“

„Až budu velká a budu mít svůj dům, budu se oblíkat jenom když budu chtít! A až budu nosit dítě, rozhodně si nebudu stahovat břicho páskem; a nechám si každej den promasírovat prsa, aby se mi dobře kojilo!“

„Hele, slečna se hodlá vdávat? Máš už taky ženicha?“

Eva chytila Čikiho za ruku a přitáhla blíž k rodičům.

„Já jsem vdaná! Tohle je můj manžel a nechápu, proč se tomu smějete! Až se naplní čas, budeme spolu mít dítě; odkojím je a nechám vám je tady jako náhradu, než se vydáme do světa. Viď, Čiki?“

Myslel si to samé, ale trochu váhal říkat to dospělým. Vcelku rozumně.

„Vidím, že to máš dokonale promyšlený!“

„No jasně. Já a brácha vypadneme, ségra bude už dost velká, aby vám mohla pomáhat, a co byste si tu sami počali? Budeme si k vám odkládat děti, abysme měli důvod sem za váma jezdit...“

Mildred Albanyová nevydržela, chytila dceru za cop a cloumala jí hlavou.

„Kdybych se neovládala, tak vezmu rákosku a rozsekám ti zadek, že si tejden nesedneš! Vdávat se, jo? Za jižanskýho šlechtice! Předpokládám, že máš nějakej ten titul a statky, Čiki! Jak by ses jmenovala?“

„Evita de Rega y Lopez.“ napověděl Čiki, „Jsme původem Španělé.“

„Těší mě, že jsem se nemýlila! Takže princezno, teď padej do kuchyně, dej se do nádobí a v přestávkách můžeš dohlídnout na omáčku a guláš! Joe půjde točit pivo a ty, Bruce, mu můžeš pomáhat, když jste takoví kamarádi!“

„Můžu jít s ní a udělat si něco k jídlu?“ zeptal se skromně Čiki.

Tím šel dospělým hrozně na nervy. Když dostal nějaké jídlo, snědl je bez protestů. Ale když ho pustili do kuchyně, vyráběl zvláštní směsice pouze ze zeleniny, mouky a mléka, samozřejmě ochucené různým kořením; nejchutnější byly všelijaké placky, pokaždé jiné, ale vždy vynikající. Čiki vařil rád, na rozdíl od druhých dětí. A ještě se nad jídlem modlil, než je sám ochutnal a nabídl lidem. A pokaždé se znovu zeptal.

„No jasně, jdi! A udělej toho víc, všichni máme hlad!“

Děti se rozběhly na svá určená stanoviště. Dospělí usedli, aby si odpočali; Button se napil piva a řekl: „Už chápeš, co jsem tím myslel?“

Albany měl pivo vypité, ale jak zjistil ohlédnutím, Joe už točil další.

„V nejbližší době požádám tvoji dceru, aby mě ostříhala jako kluky, než bude muset tu kazetu vrátit. Hlavní důvod je, že se mi to líbí a když jsem jako kluk četl o Indiánech, moc jsem si to přál, ale doma nechtěli ani slyšet. Jestli ti můžu poradit, nech děti vyblbnout, dokud je to baví. Až bude Eva velká, bude mít všecky hloupý nápady za sebou a zklidní se...“

„No jo, ale kdo to má vydržet?“

„Ty, samozřejmě. Ať přijde jakkoliv ostříhaná, oblečená, pomalovaná nebo cokoliv, vždycky ji pochval, že jí to sluší. Děti rády šokují dospělé, taky jsme to dělali. Až bude studovat na tu doktorku, bude chodit jako dokonalá mladá dáma. Vsadíme se?“

Dveře do kuchyně se rozlétly. Vyběhla Evička s tácem se dvěma sklenicemi.

„To vám namíchal Čiki. Šerbet, arabská limonáda. Žádnej alkohol, ale dal tam nějaký koření. Je to zdravý, dobrý a ochladí vás to.“

Dámy ochutnaly. Bylo to dobré a ochladilo je to. Zdravé možná taky.

„Evičko, zítra se za mnou stav, ostříháš mě. Když mi necháš za ušima takový copánky, jako máš ty, bude to stačit. A ukážeš mi, jak jsi to myslela s těmi masážemi. Slyšela jsem, že se v tom Monika vyzná.“

„Mám lepší nápad, teto. Ukecám Moniku. Ale přijdu taky, učím se od ní!“

Odběhla zpátky do kuchyně. Lilly se ještě chvilku smála.

„Máš šikovnou dcerku, Mildred. Dost ti ji závidím.“

„Váš kluk je taky fajn! Dokonce se už naučil točit pivo!“

A všichni se rozesmáli.

Následujícího dne přijel kamión se zbožím pro Steinbachera, aby to stihl, než začne období dešťů. Button dostal velkou krabici s logem Therlowů; byl to vlastně stylizovaný znak rodu Dunbarů, ale to poznali jen odborníci. Ve spoustě dřevité vlny tam byl uložen stolní bezdrátový telefon, větší než ten Gairdův, ovšem s malou obrazovkou na horním krytu. Celé zařízení vypadalo velmi moderně, spíš jako z fantastického filmu. Přináležela k němu anténa, kterou je dobře umístit co nejvýš, nejlíp na vysoký stožár. Tak bude možno přijímat též rozhlasové a televizní vysílání, jak tvrdil přiložený prospekt na křídovém papíře.

„Je nutné, abys měl trvalé a jednoduché spojení s ústředím.“ pravilo se v průvodním listu, „V krátké době začneme dodávat různá zařízení a je třeba dodávky koordinovat...“

Button byl potěšen, kluci nadšení. Všichni dokonale chápali technické záležitosti; o anténu se postarali sami a hned zkusili spojení; fungovalo bez závad. Hovořili s nějakou dívkou, která potvrdila, že Therlowovy závody už usilovně pracují na strojovém vybavení pro Buttonovu pilu. Po skončení dešťů by se daly očekávat první dodávky.

„Průšvih, tati!“ komentoval Bruce, „My ještě nemáme ani kopnuto do země!“

Přeháněl, samozřejmě; na výstavbě dřevozávodu se pracovat už začalo, ale nepříliš usilovně. Lidí na práci bylo málo a z jihu zatím nepřišli.

„Budeme tam muset zajet a popohnat to!“ řekl Čiki.

„Kam zajet? Kdo? Jak popohnat?“

„Pohovořím se svým dědečkem; je veleknězem a náčelníkem vesnice. Seženeme vhodné odborníky. Mohli by kluci jet se mnou?“

„Na jih? Do džungle?“

Na první pokus to byl šok, potom to začali projednávat vážně a nakonec si zvykli. Na výpravu pojedou všechny čtyři děti; kluci odpřisáhli, že budou Evičku chránit jako vlastní sestru, manželku a kamarádku. Eva ječela, že je chytřejší a schopnější než všichni tři dohromady a ochrání se sama. Kromě toho vezmou s sebou psa Rexe, který chce navštívit svoji rodinu. Ale cestu nechají až po deštích; ne že by se báli, ale kdyby deště přišly dřív, možná by uvízli za řekou a nedostali se nikam.

Kromě toho, Eva měla plné ruce práce od rána do večera. Byla zároveň kadeřnicí a pomocnicí léčitelky Moniky; během dvou dnů ostříhala každého, kdo se příliš zuřivě nebránil, a později ještě některé další. Všechny vlasy za první dny Čiki zabalil a poslal sestře po mladíkovi, který se tu stavil s dodávkou hovězího dobytka pro armádu. Ke Glennovu údivu se k němu choval s větší úctou než posledně, možná kvůli tomu účesu.

Glenn se rozhodl dát mu kontrolní otázku: „Potřeboval bych schopného stopaře pro armádu. Co říkáš, nechtěl bys to dělat?“

„Já?“ vytřeštil oči ten kluk, „Tedy... musel bych se zeptat doma, ale...“

„A kdybych řekl, že tě naléhavě potřebuji?“

Chlapec se udeřil do prsou: „Půjdu s tebou kamkoliv, náčelníku!“

Glenn se zasmál. „No dobře, budu si tě pamatovat. Zatím se vrať domů, ale není vyloučeno, že tě někdy vyzvu...“

Chlapec se uklidnil, přikývl a odcházel. Ale ještě se zarazil:

„Kolik bys potřeboval bojovníků? A jakých? A proti komu bychom šli?“

„Nepotřebuji nic. Jenom jsem se tak ptal.“

„Mohli by to být Wassongové? Mám tam ženu a její bratři a bratranci...“

Glenn pochopil, že to přehnal. „Ne! Nepotřebuji nikoho. Jenom jsem chtěl vyzkoušet, co bys na to říkal, chápeš? Nechystám žádné tažení.“

„No dobře. Kdybys potřeboval... sehnal bych tak sto lidí. Nějaké tygry, leopardy... samozřejmě psy. Ale jsou roztroušení po celý džungli...“

Monika se hrozně smála, když se to dozvěděla.

„Teď sis zavařil. Roznese po celým jihu, že chystáš soukromou válku.“

„To by vážně někdo udělal?“

„Che! Představ si, že bys chtěl přepadnout a vyloupit třeba Singapur. Na první výzvu se k tobě přidají všichni Malajci, co odtamtud utekli kvůli nějakým soukromým sporům. Krevní msta, víš? V druhý řadě ti, co s tím místem a s tvými nepřáteli měli nějaký předchozí potyčky. Potom ti, co s nimi jsou v příbuzenském vztahu, nebo měli za milenku někoho z jejich rodu. Jejich kamarádi a kamarádi kamarádů. Kdejaká šelma... prostě útočnej oddíl.“

„No, hezký. Co až zjistí, že nic nechystám?“

„Klid. Budou si myslet, žes to odložil nebo vyřídil jinak.“

„Jste hroznej národ, je ti to jasný?“

„Jistě. Ale tebe už k němu počítají.“

Potom začalo pršet. Co pršet; nastala potopa světa. Řeka se rozlila po stepi, oddělila dokonce pevnost od města; první tři dny se nedalo ani přebrodit. Město zůstalo se světem spojeno pouze silnicí, kterou by však nikdo neprojel, ani kdyby se zbláznil a chtěl to zkusit.

Děti přijaly deště jako docela fajn zábavu. Především rázně zamítly, že by chodily ven oblečené; naopak doma i ve škole se oblékaly víc než jindy, neboť bylo zima. Dospělí měli možnost se zamyslet; Monika si nedělala násilí, venku běhala nahá, ve škole v bílém plášti. Ženy napjatě očekávaly, jak se zařídí dvě přední dámy města, Mildred a Lilly; Lilly se první odvážila na ulici se šátkem okolo pasu a odhalenými ňadry, zato nosila elegantní náhrdelník, který její nahotu ještě zdůrazňoval. Mildred čekala jen na to; jakmile se ostatní přesvědčily, že se nic hrozného nestane, už se žádná nenechala zbytečně promáčet deštěm.

Co se týče mužů, nedělali si násilí. Už dřív chodili oblečení méně, hlavně ti, co se setkávali s domorodci. Když se stal šerifem Terry, jeho názor byl zásadní: bederní rouška. Nepředstavujte si ho jako šerifa z westernu, ačkoliv taková byla původní představa městských radních. Terry chodil bos, téměř nahý, přes rameno bandalír, na kterém měl připnutou šerifskou hvězdu, pouzdro s revolverem a tesák podobný meči. Dlouhé vlasy držely kovové spony s ostrými hranami, vhodné k vrhání na cíl.

Město End City všeobecně nevypadalo jako na Divokém Západě. Někteří zakladatelé si to tak představovali, ale přistěhovalci pocházeli z různých končin světa a každý měl vlastní představu. Některé záměry nebyly realizovány vůbec, jiné rozestavěny a opuštěny.

A především: všichni obyvatelé pocházeli z téměř stejné generace. Nebyli tu žádní mladí lidé, pouze dospělí a děti. Žen sotva třetina proti mužům, kdykoliv se nějaká volná objevila, hned si ji někdo vzal. Kdo měli manželku, měli to dobré. Kdo ne, měli smůlu. Společenství žen povětrných reprezentovala kočovná taneční skupina, která přijížděla zhruba jednou za půl roku. Ty dámy byly jen o něco mladší než první osadníci a přijely sem, aby přišly k penězům. Což se moc nedařilo; místní lidé nebyli příliš bohatí, ani ochotní rozhazovat, co uškudlili. Celková morálka jim taky nepřála; tak zvané bouřlivé noci po výplatě, kdy chlapi rozhazují peníze podle hesla Těžko nabyl, lehko pozbyl, neměly moc příznivců. Je pravda, že lidé seděli v hospodě, popíjeli a bavili se, ale opilí bývali až těsně před závěrečnou hodinou. A když přijely kočovnice, většina je shovívavě sledovala a bavila se diskusí, kdo za kterou zajde. Ne že by mu to nepřáli, ale...

(Většinou to byli vojáci z pevnosti. Oni peníze měli, protože dostávali žold a kromě chlastu a ženských jej neměli za co utratit. Jejich největším (jediným) nepřítelem byla strašná nuda.)

I to byl jeden z důvodů, proč se město pomalu rozvíjelo.

A když tedy pršelo a lidé se přesvědčili, že významní představitelé nemají námitek, neviděli důvod nosit víc než kus hadru okolo boků. Případně ani to ne, když jen tak vyběhli zpod střechy. Blížila se doba, kdy oblečení nebude nikdo věnovat pozornost, jako na jihu.

Období dešťů probíhá takto: První tři dny leje jako z konve, lítají blesky a hrom duní téměř nepřetržitě. Kromě toho nárazový vítr rve větve, někdy i stromy z kořenů, dochází k sesuvům půdy a není vyloučeno ani zemětřesení. Pak se katastrofa zmírní a vysvitne slunce, aby ozářilo záplavu; jenže bez varování přicházejí další přívaly deště, několikrát denně; jednu chvíli je nádherně, pak se nebe zatáhne a prší půl hodiny až hodinu, aby zase vyšlo slunce a nastalo parno a dusno. Odvážit se čehokoliv je životu nebezpečné.

Děti se samozřejmě cachtaly na mělčině. Pokoušely se lovit ryby, ale nic nechytily. Ani se nedivím.

Asi po týdnu od zahájení záplav se na široké hladině vody objevil drakar. Nádherná dlouhá loď s lichoběžníkovou plachtou a pestře pomalovanými dračími hlavami vpředu i vzadu, na bocích zavěšené kulaté štíty, řada vesel bušící do vody v rytmu udávaném černým bubeníkem. Jel po řece proti proudu, ale poblíž města zabočil a najel ke břehu. Posádka vyskákala a přebrodila se na souš. Převážná většina byli kluci tak zrzaví, jako by chytla stodola; ale byli mezi nimi i tmavé pleti, dva Arabové a jeden Korejec. Dva tygři. Nejstaršímu bylo kolem dvaceti, nejmladším tak deset. Jedenáct děvčat, parádně vyzdobených; kluci ozdoby neměli, pokud za ně nepovažujete meče a válečné sekery. I Čiki byl nucen přiznat, že vypadají líp než oni.

Velitel měl rezavé chlupy nejen na hlavě, ale i na bradě a po těle. Hodně tetování, zvlášť vlčí hlavu s rozšklebenými zuby. Vystoupil vpřed.

„Jsem Orm Wulffssonn. Zdravím vás všechny!“

Už tu byl i šerif. „Terry Windsor-Grey. Vítáme vás!“

„Přijeli jsme se seznámit se sousedy. Došla nás zvěst, že se s váma dá přátelsky pohovořit.“

„Ale jo, to by se dalo. Jenže váš drakar vypadá spíš jako skautskej tábor!“

„Taky to je něco jako skautskej tábor. Akorát na vodě.“

„Naše děti nejsou moc zvyklý na společnost, tak je zkuste šetřit!“

„Nevypadají na slabochy. Docela bych je bral, až trochu povyrostou!“

„Tak mladý zas nejsme!“ vmísil se Bruce.

„Jenže veslovat, na to je potřeba sílu!“

„No, aby ses nedivil!“

„Klid, kluci!“ varoval Čiki, „Radši jim pomožte vyložit náklad!“

„Můžeme si někde postavit stan? Aspoň pro holky...“

„Jasně, támhle nahoře. Ten červenej štít je hospoda, tak před ní.“

„Ta hospoda patří mýmu tátovi. Jste zvaný!“ hlásil Joe.

„No, já bych zaváhal. My Vikingové jsme drsný!“

„Víme,“ řekla Eva, „Studovali jsme Kalevalu. Umíme i finsky.“

„Počkej! Kde jste to vzali?“

„Máme dobrou učitelku. Umí hledat v Nexusu.“

„Mohla by zajet i k nám? U nás to nikdo neumí...“

„Vy jste Vikingové a neznáte svou vlastní kulturu?“

„Některý umějí i ukázky z Vědminy písně...“

„Tak to zas neznáme my...“

Postavit na návsi stan nemělo příliš účel, ale Vikingové se chtěli pochlubit, protože byl tradiční. Měli perfektní vybavení.

„Makali jsme na tom poslední tři měsíce. Loď jsme stavěli na suchu, když stoupla voda, teprve jsme ji spustili na vodu. Pěkná, ne?“

„No... vy jste z klanu Vlků? To byste měli mít vlčí hlavy, ne dračí!“

„Wlčí hlavu máme na plachtě a na praporcích!“

„A víš, jak by to vypadalo parádně? Černá vlčí hlava, vyceněný zuby, vyplazenej červenej jazyk. A v noci svítící oči...“

„Jestli na příští deště postavíme novou loď, tak vás vezmeme s sebou. Teď byste se už nevešli, je nás hodně...“

„Kam vlastně jedete?“

„Až kam se bude dát. V suchým období se nedá plout vůbec...“

„A na koních neumíte? Že byste se přijeli podívat...“

„Jo, rádi. Jenom jsme nevěděli, že existujete. Až teď...“

„To se o nás všeobecně povídá?“

„O Srubu pod Stříbrnou skálou, dvou trampech a o městě, ve kterým se lidi probudili ze spánku. Jinde ještě chrápou. Ke svý škodě...“

Bruce byl nesmírně zvědav na jejich meče. Očumoval tak dlouho, až mu ho jeden půjčil do ruky. „Ale bacha! Je wlčí, kouše!“

Bruce zkusil několikrát mávnout do vzduchu. „Nezdá se nebezpečnej!“

„Thor myslí magii,“ vysvětlila jedna z rusovlásek, „Kdo vezme do ruky meč bojovníka, je ztracen. Už navěky bude válečníkem!“

„A ty seš nějaká čarodějka, nebo co?“

„Ráda bych se učila!“

Monika přijela s Glennem. Mezitím se rozpršelo; děti radši zalezly pod střechu. Když přišla, Čiki ji představil.

„Ano, už dlouho jsem vás nic nenaučila. Zkusíme Eddu?“

Tentokrát jí přípravy trvaly déle, bylo tu víc lidí. Jenže Monika byla čerstvě nabitá energií a klidně to přiznávala. Sepnula všechny do jednotného pole, našla v Nexusu nejstarší možnou verzi Eddy a předala ji.

Vikingské ságy jsou zhruba podobného ražení jako řecké legendy. Spousta krve, krutosti a vášní. A bohové, jejichž charakter je otřesný; jenže hosté byli právě na tyto vlastnosti nezměrně hrdí.

„Seš skvělá, čarodějko! Navštiv nás někdy, uděláš nám školení...“

„Já nejsem čarodějka! Neznám vůbec žádnou magii!“

„Zato znáš ságy! Jsi skald!“

„A naučila jsi nás perfektně norsky!“

„Abyste se nepletli, miláčkové. Touhle řečí se už asi nikde nemluví, leda někde na univerzitě, kde studují starou literaturu!“

„Tak my jí mluvit budeme!“

Odpočali si, najedli se a dostali dobrou náladu.

„Co nás ještě můžeš naučit?“

„Radši nic! Je zakázaný přepínat organismus...“

„Nojo, ale my zejtra odjíždíme! Prosím prosím, aspoň jednu lekci!“

„Tak fajn. Něco krátkýho... napadá někoho něco?“

Jeden z Arabů navrhl: „Shahname, perskou Knihu králů. Dědeček říkal...“

„Klíčový slovo?“

„Rustam.“

„Dobře. Připravím vám to na večer. Zatím si jděte zacvičit, je tam hezky!“

Zacvičit znamenalo řadu soubojů rukama i tyčemi, Čiki a Terry si zkusili střetnutí meči. Glenn se střetl se samotným Ormem a vyhrál na body, přičemž mu všichni z města fandili. Vikingové měli rádi boj mečem a štítem, který se nikde jinde už nezkouší. Tímto způsobem vyhráli všechno. Boj bambusovými tyčemi jim šel hůř, takže souboje byly dost vyrovnané. Eva předvedla svoje oblíbené údery a povedlo se jí valkýru porazit; jásala a chlubila se.

„Jseš dobrá,“ ocenila soupeřka, „My se takhle stříhat nesmíme, ve vlasech je síla bojovníka. Loki by se strašně zlobil!“

„Loki je zlý démon!“

„Loki je Odinův bratr a praotec našeho rodu. Kdysi zplodil vlka Fenrira, pána Temnoty; z Fenrirova semene vzešli Geri a Freki, Odinovi vlci; spojili se s lidskými ženami a tím vznikl mocný rod Wulfssonnů!“

„To je možný, aby vlci měli štěňata s lidma?“

„Vidím, že tě ještě nikdy neznásilnil wlk!“

„A tebe už jo?“

Walkyrje došla k názoru, že hovoří s dítětem. „Jsi ještě moc malá!“ řekla přezíravě, „Až povyrosteš, uvidíš...“

Orm zatím vyjednával s kluky. „Jste dost dobrý. Dovolím vám, aby se ti, co s náma bojovali, označili ochranným symbolem wlka!“

„To jako co?“ zajímal se Bruce.

„Tetování,“ vysvětlil Čiki, „Malé znaky na ramenou nebo na předloktí. Označují spřízněné nebo spřátelené rody...“

„Je to k něčemu dobré?“

„Nevím, jak teď. Dřív si tě prohlídli a hned věděli, koho znáš a jak by se k tobě měli chovat. I když je pravda, wlčí hlavu měli všichni.“

„Všichni rozhodně ne!“ oponoval Orm.

„Některý ji měli vypálenou na čele!“

Viking se potěšeně rozesmál. Čiki musel vysvětlit: „Otroci klanu.“

„Dlouho jsme si je nenechali,“ mávl rukou Orm, „Byli slabí...“

„Uhynuli vyčerpáním?“

„Myslím, že jsme je propustili. Ty, co přežili...“

„No jo, vy ze Severu jste dobráci...“

„Sever?“ řekl překvapeně Bruce.

„Vysokej Sever. Ősgard.“

„Chceš říct, že jste znali cestu do Walhally?“

„Tam se jednou dostanem všichni. Ne, pouze do spřátelenýho světa. A taky ne každej; do Ősgardu směli jen vybraní...“

Pak začali projednávat tetování. U Wulffssonnů je prováděl kromě jiných korejský kluk, kterého měli s sebou. Kromě svých jehel ovládal taekwondo, což se všem líbilo. A obě jeho profese ho bavily.

„Tak nám to teda udělej!“

„To bych tu musel chvilku zůstat...“

„Tak zůstaň! Stejně jseš mizernej veslař!“

„Souhlasím,“ řekl Orm, „Vyzvedneme tě na zpáteční cestě...“

Potom si s Ormem přál pohovořit Ben Button. Orm mrkl na jeho opálené tělo a copánek na temeni a uctivě souhlasil, že udělá cokoliv.

„Jsem majitelem zdejší pily. Přesněji dřevozpracujícího závodu, který je zapotřebí co nejrychleji postavit. Jak jsem si všiml, jste docela schopní v zacházení se dřevem, když jste postavili takovou loď. Nenapadá tě, kde bych mohl sehnat pár schopných dělníků?“

Orm malou chvíli předstíral, že se nad otázkou zamyslel.

„No – co třeba já? A pár starších kluků z posádky...?“

„Původně jsem si představoval někoho staršího...“

„To bude trochu problém. Leda někoho hodně starého. Muži ve tvém věku obvykle nepřežili válku, nebo se vrátili různě... poškození. Zbyli starci a děti, což jsme my. I já jsem byl ve válce, jako kluk.“

„Zabil jsi hodně lidí?“

Orm měl pod levým okem vytetované tři tečky. Lehce se jich dotkl.

„Dva šípem. Třetího jsem umlátil sekerou.“

„Jsi na to hrdý, nebo to už posuzuješ jinak?“

„Všichni bojovali. Chránil jsem naše lidi.“

„Proč jsi nepokračoval dál?“

„Dostal jsem za úkol přepravit raněné do bezpečí. Bylo to daleko a obtížná cesta. Hodně jich bohužel zemřelo.“

Button jej chvíli pozoroval. „A chtěl bys u mne pracovat?“

„Někde bychom pracovat měli. Potřebujeme peníze.“

„Neboj se, platil bych vám dobře!“

„Souhlas. Kolik nás potřebuješ?“

„Tak patnáct, dvacet. Hned po skončení dešťů...“

Orm uvažoval tentokrát doopravdy. „Máme v plánu jet co nejvýš proti proudu, dokud je řeka rozlitá. Až začne opadávat, vrátíme se. Mohli bychom tady zůstat; drakar odvezou domů mladší kluci.“

„Nebudou se vaši starší rodu hněvat, když se nevrátíte?“

„Vzkážu jim.“

„Výborně, jsme dohodnuti. Rád jsem tě poznal...“

„Já tebe taky.“

Když to Orm oznámil ostatním Vikingům, vyvolalo to okamžitě nadšení. Hlásili se všichni; omezil tedy věk na patnáct. Do této kategorie spadaly čtyři dívky, ochotně je tedy přibral.

„Zdá se, že se věci začínají obracet k dobrému.“ řekl Button.

Korejec Kwong byl milý kluk. Měl kulatou hlavu, kulaté bříško, šikmé oči a široký úsměv. Prsty měl krátké a tlusťoučké, ale sílu jako ve svěrácích. Když někomu prováděl tetování, prozpěvoval si, aby přehlušil jeho sténání. Ovšem děti se snažily nekřičet; zakrátko se všechny starší mohly pochlubit nějakou tou kresbou. Evička si nechala udělat ornamenty na hlavě a byla na ně moc pyšná.

Dokonce i starosta Button si nechal vytvořit tetování. Albany prozatím váhal, ale jeho Mildred se nechala přesvědčit, že je to prospěšné zdraví. Od chvíle, co o ni pečovala Monika (s pomocí Evy), se cítila podstatně líp, snášela svoje těhotenství a netrápily ji bolesti hlavy; Monika vykládala něco o vyrovnání energetických hladin, čemuž napomáhají obrazce zvané jantry na temeni hlavy. Zakrátko je měly všechny.

Ve městě byla také paní Steinbacherová; obvykle žila v pohodlí svého domu a do cizích věcí se moc nepletla. Během poslední doby provedla výrazné změny: vzpomněla si, že je dcera rabína; dala si dle zvyku ortodoxních židovek vyholit hlavu a nosila parádní zdobený čepec; začala světit šábes; podnítila manžela, aby zcela zavrhl jméno Stainbeck, říkal si pouze Steinbacher a nosil jarmulku. Stejně každý ví, že je Žid; tak proč na to nebýt patřičně hrdý? A ještě přiznala, že je také v požehnaném stavu; není divu, její manžel se zúčastnil té oslavy a když se vrátil domů...

Eva se hluboce zamyslela sama nad sebou.

„Je možné, aby se tak jednoduše splnilo, co jsem si přála?“

Monika se zájmem pozorovala její tvář. Za poslední dobu Evička zvážněla, snad dokonce zkrásněla. Zvlášť její oči byly hluboké, pozorné a svým způsobem moudré; přestávala být dítě a objevovala hry dospělých. Ještě měla čas, ale dost by se urazila, kdyby jí to někdo řekl.

„Možné je ledacos.“

„Kdo je Lass? Já vím, sestra čarodějky. Znáš ji? Uvidím ji někdy?“

„Znám ji. A určitě se s ní setkáš, i když málokdy přichází k lidem.“

„Jaká je?“

„Velmi zvláštní. Osamělá. Hroutí se pod tíhou svého poslání.“

„Není šťastná?“

„Příliš zmítaná protichůdnými vášněmi. Není jako Valérie, která se cele upnula na svou práci a nestarala se o osobní štěstí. Navíc, Valérie se opírala o trvalou lásku kardinála Baarfelta.“

„Ta čarodějka má koho?“

„Zdá se, že nejvíc by se jí líbil Denis. V tom je problém.“

„Nemiluje ji?“

„Denis je člověk, který poznal mnoho světů. V nich měl mnoho žen, mnoho dětí. Z nejrůznějších lidských i nelidských ras. Jeho nejvyšším zájmem je vysoká magie. Dokázal se stát rovným starým bohům.“

„Takovým jako... Odin? Nebo Zeus?“

„To snad ne, ale třeba jako Afrodíté, Ištar nebo Freya. Jmenuji je proto, že všechny tři byly jeho milenkami. Nehledě k dalším. Jeho životní osudy byly velmi složité. Žádná žena u něj nemá dlouhodobou šanci.“

Eva chvíli přemýšlela. „Váš svět je velice složitý.“ vzdychla.

„Ano, je. Asi jsem tě od něj měla uchránit. Jenže už jsi jeho součástí. Byla jsi jí dřív, než jsem tě poznala. Příliš chytrá holčička.“

„To je chyba?“

„Chytré holčičky se nakonec vždy propracují k poznání. Můžeme jim bránit, zdržovat je, ale ony prosadí svou.“

„Takže já budu taky čarodějkou?“

„Pro začátek lékařkou. Nebo kadeřnicí. Nebo čert ví čím. Možná se s tím spokojíš, vdáš se a přivedeš na svět děti. Možná tvým manželem ani nebude Čiki. Bez protestů, prosím. Ale taky je možné, že tě zavolá Hlas mocnější než ty sama. Pochopíš, že je něco nad hmotou, něco vyššího. Půjdeš vzhůru a nenecháš se zadržet.“

„Co bys mi radila ty?“

„Nikam nespěchej. Nesnaž se prorazit bránu ráje násilím. Čekej a bav se; až tvoje dětství skončí, budeš litovat, že odešlo.“

„Jako ty?“

„Nelituju ničeho. Ale byla jsem mnohem menší než ty, když mě vzali a naplánovali můj život. Pak následoval řetěz příčin a následků; když jsem se nad svým osudem opět zamyslela, byl dávno rozhodnut. Studovala jsem ohyby kontinua, takže vím, že v jiném světě žiju možná jinak. Mám vlastní děti, manžela, vědeckou práci – a s tebou se nikdy nesetkám.“

„Svět, ve kterém jsme nezvítězili?“

„Různé světy, maličká. Světy, do kterých se nemůžeme vrátit. Ale teď je chvíle, kdy ty sama řešíš svůj osud. Buď opatrná a moudrá...“

Evička se rozplakala. Monika ji přitiskla k sobě a políbila na pleš.

„Plač, holčičko. Slzy odplavují bolest...“

Postupně přestávalo pršet, vzestup řeky se zastavil. Potom začala voda zase ustupovat. A několik dní na to se vrátil drakar.

„Jste nejvyspělejší město na hranici. Viděli jsme několik jiných míst, ale ti lidé tam se ještě neprobrali. Mnozí se nás báli, dokonce utíkali. Z jedné pevnosti na nás začali střílet.“

„...se nediv. Vypadáte příšerně.“

„To chápu. Že vy se nebojíte?“

„My taky rádi děsíme nevinné kolemjdoucí.“

Button se nechal převézt na druhý břeh a šel se podívat, jak vypadá jeho pozemek. Před dešti na něm začal kácet, nechal zlikvidovat většinu porostu, ale teď tam bouřlivě rostla tráva, křoviska i bambus. Stromy nestíhaly.

„Bylo by potřeba to vysekat. A nějak zajistit, aby tu nic nerostlo!“

„Vysekat porost můžeme. Třeba hned...“

Dali se do toho všichni Vikingové, nejlíp meči. Na stromy vzali sekery. Nejvíc to bavilo menší děti, chtěly se předvést. Stačil den práce a veškerá vegetace byla pryč, kromě podupané trávy.

„No jo, jenže vyroste to znova. Bylo by potřeba zalít všechno betonem...“

Orm se začal dohadovat s nejstarší valkýrou. Trochu se hádali.

„Když nám tvoje čarodějka zařídí další výuku starého umění, zkusíme použít Fáfnirův dech. Pokud to nevíš, Fáfnir byl drak a plival oheň.“

„Byl? Už není?“

„Zabil ho Sigurd, největší z hrdinů.“

„Takže Fáfnirův dech je taky nějaká magie?“

„Je to technika. Kdysi se používala na výstavbu silnic a takových věcí.“

Button na něm viděl, že se mu do vysvětlování moc nechce. Nenaléhal.

„Co za to budeš chtít vědět?“

„Malování run.“

„Máš nějakou představu, jaké Písmo o tom hovoří?“ ptala se Monika.

„Asi žádné není. Možná budeš muset hledat v Ősgardu.“

Monika se mračila, ale přikývla. „Zkusím něco najít.“

„Potom budu potřebovat hodně hořlavin. Nejlíp letecký benzín...“

Ten samozřejmě neměli, ale našli technický benzín, několik kanystrů lihu a petroleje. Button to skoupil a nechal dopravit na místo. Vikingové sesbírali všechno odpadové dřevo z okolí, rozmístili po ploše a polili hořlavinou. Ještě posypali vše nějakým práškem; byl cítit jako pryskyřice.

„Bohem ohně je Súrt,“ vysvětlil Orm, „Bohužel je spíš zlý démon a nemáme ho moc rádi. Tak si dávejte bacha, až ho budeme vzývat!“

„A je to opravdu nutné?“ strachoval se Button.

„No... jestli to dokážeš po dobrým?“

Moc jim nevěřil, ale byl zvědavý, co se bude dít. Orm a starší Vikingové vyhnali všechny děti co nejdál, potom se walkyrje rozestavily do zvláštního tvaru a vytvořily mezi sebou síť energie. Nejstarší začala zpívat, ostatní se k ní zvolna přidávaly.

Monika zvážněla, vypadala znepokojeně. „To je stará elfština. Dost zkomolená, ale to si jen myslím, jistá si nejsem. Tolik zas neznám...“

„Co dělají?“

„Přivolávají ohnivý dračí dech.“

„Ten váš Živý Oheň?“

„Maximálně mrtvý. Vše spalující...“

Krátce na to vzplanul oheň. Z ničeho, jako už několikrát. Zakrátko dosáhl takového žáru, že museli ustoupit, aby je nepopálil. Walkyrje jej hlídaly, lze-li to tak říct; každopádně zajistily, aby se nešířil do okolí. Zběsile žhnul několik hodin; výsledkem byla hladká rovná plocha, spečená na sklovinu. Tvrdá, téměř nezničitelná.

„Mám pocit, že ty silnice dělaly jinou technikou.“ šeptala Monika.

„Mně to připadá jako ten slavný řecký oheň! Nějaký druh napalmu?“

„Já bych moc nevyzvídala. Súrt by se mohl naštvat.“

„Ten starý nordický bůh?“

„Právě. Nemám chuť ho provokovat.“

Přišel k nim Orm. „Úkol splněn.“ ohlásil.

S ukončením dešťů se probudilo vrchní velení armády. Nastávalo období, kdy velení doplňovalo do posádek nováčky, aby během dvou měsíců nahradili ty, jimž služba končila. Potom veteráni odejdou. Samozřejmě, ty dva měsíce bude v pevnosti poněkud přecpáno, ale...

Ale když Glenn zavolal, aby se dozvěděl podrobnosti, ohlásil se mu místo dřívějšího důstojníka nějaký major Andreadis. Měl mladistvý hlas a Glennovi tykal, ačkoliv se osobně neznali.

„Jo jasně, nováčky dostaneš. Jenže... jak víš, máme trochu potíže...“

„Co? Zase jste nám seškrtali stavy?“

„To ne, dostaneš plný počet. Jenže... budou tak trochu kategorie B.“

„Kategorie B? To znamená co?“

„No, máme trochu potíže s náborem. Nebudou to ve všech případech vlasti odhodlaní bojovníci...“

„Nýbrž co? Zločinci, kriminálníci, kriplové, pacifisté?“

„Prosím, uklidni se! Jsou trochu méně ochotní bojovat za vlast, to je všecko! Ale ty jsi zkušený důstojník a jistě si s nimi poradíš... Máš přece nejlepší výsledky! Přece je nemůžeme dát někomu nespolehlivému!“

„To snad nemyslíš vážně! Že mám výsledky, dáte mi neschopné lumpy? Jak mám s nimi zajišťovat bezpečnost na hranicích?“

„Pokud vím, tys nikdy neměl s domorodci potíže. Tak doufáme...“

„Co jako? Mám uzavřít s domorodci smlouvu o neútočení?“

„Ale no tak! Na druhé straně, někteří důstojníci už uzavřeli... samozřejmě žádnou smlouvu, ale takovou tichou dohodu s velitelem na opačné straně. Že budou pořádek udržovat společně...“

„Jo, vážně? Jmenuj mi některé!“

„My samozřejmě o ničem takovém nevíme! Museli bychom takového důstojníka odvolat a přísně potrestat, to je samozřejmé. Ale slyšeli jsme...“

„Jo, chápu! Co takhle, kdybych si najal tak dvacet jižanských instruktorů a stopařů, aby mi pomáhali s výcvikem? Byli byste spokojení?“

„Spolupráce s domorodci samozřejmě není nic špatného. Někteří důstojníci skutečně najímají zkušené stopaře; ale v žádném případě jim nesvěřují velení, to je nepřípustné! Když budou domorodci poslouchat...“

„Aha, rozumím. Co takhle nějaké tygry?“

„Blázníš? To samozřejmě nejde! Šelmy do pevnosti?“

„Někteří rančeři je najímají jako honáky dobytka. To nevíš?“

„Rančeři na severu? To by neudělali...“

„No kdepak, ani náhodou. Chápu všechno a moc vám všem děkuju!“

„Nerozčiluj se, děláme co můžeme. Přeju ti hodně štěstí a...“

Glenn praštil sluchátkem vysílačky.

Monika se překulila na břicho, sáhla po láhvi a napila se.

„No... a teď vážně, jak to vidíš?“ zeptala se.

„Děláš si ze mě legraci. Těší tě, že mám problémy!“

„Mě vždycky potěší, když tě můžu trápit. Mám ti pomoct? Popros!“

„Děsím se už předem. Co mi nabídneš? Kosmické příšery?“

„Povídám, hezky popros! Potom budu povídat dál!“

O hodinu později. Glenn těžce oddychoval, Monika se slastně protahovala.

„Tak cos vymyslela?“

„Realizujem přesně to, čím jsi mu vyhrožoval. Přijmeš pár domorodců.“

„Proboha, snad ne!“

„A proč ne? Jak by slušela uniforma třeba mně?“

„Ne! Moniko, já tě zabiju!“

„Usouložíš k smrti? Neslibuj, už ses vyčerpal dost!“

Glenn zamručel jako tygr. Naučil se to od ní.

„Pár tvých vojáků se na mě obrátilo s určitou žádostí. Doplnit vzdělání. Doučit angličtinu, matematiku, něco z historie...“

„Pustíš jim ty svoje přenosy?“

„Pouze dobrovolníkům, neboj se...“

Glenn opět zamručel.

„Pro nováčky samozřejmě povinné. Znáš to? Dobrovolníci, tři kroky vpřed! Kdo se nepřihlásí dobrovolně, půjde čistit hajzly!“

„Rozkaz, vrchní seržantko!“

„No. A já už je srovnám do latě...“

„Chápu. Až na jedinou věc: proč týhle posádce nevelíš ty?“

Button byl po akci Vikingů poněkud otřesen, těžko se vzpamatovával. Bylo to poprvé, co viděl v činnosti nějakou magii; doposud jí nevěřil a považoval všechny řeči za přehánění a pokusy získat nějaké peníze.

Zavolal si syna Bruce, Evu a Joea a samozřejmě Čikiho.

„Uvažoval jsem o tom, co jste říkali. Že zajedete do džungle a pobídnete ty lidi, co tam kácejí stromy. Zatím nejsem zcela rozhodnutý... Ne, Bruce, mlč! Já vím, ty se těšíš na zajímavý výlet. Vy dva možná taky. Jedině Čiki má určitou představu, co tam najde. Vážně myslíte, že jste dost staří, abyste tu cestu dokázali přežít?“

„Postarám se o ně,“ řekl Čiki, „Už jsem tu cestu dělal několikrát. A mám tam přátele.“

„Dobře. Budu vám věřit. Kdy chcete vyjet?“

„Nemá smysl to zdržovat. Zítra ráno. Čím dřív půjdeme, tím dřív se vrátíme!“

„A já se svezu na slonu!“ dodala Evička.

Druhý den ráno děti přebrodily řeku a vyrazily do džungle.

Jejich prvním cílem byl srub pod Stříbrnou skalou. Už cestou si povšimli nezvyklého ruchu; řada lidí za pomoci slonů a koní opravovala cestu, rovnali terén a stavěli mosty přes bažiny. Většina byli Wassongové, ale i hodně jiných. A taky šelmy, samozřejmě.

Ve srubu nalezli kromě Teda a Donalda Gairda Hallowaye; zrovna se chystal do End City. Měl s sebou tygra Wurrma, ale neletěl Vážkou, nýbrž všichni jeli na koních. Wurrma jim nepůjčil, zato dva mladší tygry, kteří děti velmi zvědavě očichávali.

„Jestli máte rozum, neperte se s nimi a nijak je nedrážděte! Jsou to darebáci; možná dostanou rozum, až vyrostou. A nic jim nevěřte!“

„Ale jsou krásní!“ namítla Evička a už se s jedním mazlila.

„Jo, to by byli. Ale jak jednou ochutnají tvoji krev, nezbavíš se jich!“

„Krev? Myslíš, že mě pokoušou?“

„Když se s nimi budeš prát, určitě. Říkám ti, nemají rozum! Myslí si, že když ochutnají krev nějakého člověka, musí ho do smrti chránit!“

„To jsem teda ještě neslyšel!“ řekl Čiki.

„Tys toho ještě neslyšel!“ řekla Lass. Prudce se otočil a pak ji objal.

„Copak? Je ti těžko mezi lidmi?“ smála se.

„Ne, ale stejně jsem rád, že tě vidím! Znáš moje kamarády?“

„Málem bych je nepoznala. Vyrostli, zesílili a vypadají jako bojovníci! Kdybych měla chvilku času, udělala bych s nimi testy...“

Jak to slyšela Evička, neudržela se: „Jaký testy? Mentální spojení?“

„To můžeme zkusit, pokud chceš. Zdá se, že už něco znáš!“

„Monika nás učí!“

Lass ji vybídla, aby přišla blíž. Přiložila čelo ke strništi na její hlavě a zasmála se, neboť to píchalo. Ale jak zjišťovala, co všechno se pro dívku změnilo, měnilo se její nadšení v úžas a znepokojení.

„Kdo tě tohle naučil?“ řekla, i když to věděla.

„Monika! Když jsme hodný, vždycky nám něco pustí!“

„No dobře, to je od ní hezký, ale v takovejch dávkách?“

„A jako co?“

„Musíš z toho mít v hlavě pěknej guláš! Shakespeara, Julese Verna, Karla Maye a Goldoniho, s odstupem jednoho dne! Příšerný!“

„A proč? Nám se to líbí! Předává nám to v blokách, mohla by i víc...“

„Proboha, jen to ne! Nezačala jsi ještě psát vlastní knížky?“

„No... když to je těžký! Kdybych měla počítač...“

„Co kdybys?“

„Nedělej že nevíš, co je to computer! Monika na něm pracovala!“

„Vím. S Monikou si vážně promluvím, zrovna tam jedu. Ale ty si nedělej žádný starosti...“

Eva si tedy nedělala žádné starosti. Pochopila, že vykecala něco, co neměla; totiž netušila, že jižané mají na vyučování rozdílné názory. V duchu se Monice omluvila za všechny potíže, které jí způsobí.

Všechny děti přespaly ve srubu a nazítří se vydaly dál do džungle.

Zároveň s nimi vyrazili Ted a Donald, Lass, Gaird a několik dalších do End City. Cesta se zkrátila, dorazili tam ráno příštího dne.

A večer téhož dne přijel trader. Zajímavá figurka; většina lidí na něj zírala s úžasem. Byl oblečen a učesán jako jižanský šlechtic, dokonce měl na krku rytířský kříž Templářského řádu, ještě ten starý, císařský. Řídil těžký vystěhovalecký vůz tažený čtyřmi voly, narvaný nejrůznějším zbožím. A pomalovaný obrazy oblíbených domorodých božstev.

Ohlásil ho Rexík, který nakonec s dětmi na jih nešel.

Starosta Button se zamračil: „Proboha, oni ještě nevymřeli? Já myslel, že už s těmi svými podvody přestali!“

„Podvody?“ otázal se Donald, „Co tím myslíš?“

„To my bohužel velmi dobře víme,“ řekl Gaird, „Mimořádně nekvalitní zboží, které prodává našim lidem za přemrštěné ceny.“

„A proč byste je měli kupovat?“

„Teď už nemusíme. Ale dřív, než jste přišli...“

„Počkej, nechápu. Co na tom je tak důležitého?“

Řekl to Button: „On má vládní pověření.“

Trader zatím hrdě vtáhl do města. Trochu ho zarazily některé změny, ale nic zlého nezjistil; zastavil svoje voly, slezl z vozu a zamířil rovnou do hospody, nejspíš očekával, že tam najde všechny představitele města.

Takže vstoupil, rozhlédl se a zůstal překvapeně stát na prahu. Trvalo mu chvilku, než se vzpamatoval; pak nahodil široký úsměv.

„Ale, vážení přátelé z jihu!“ pronesl výrazným arminským přízvukem, „Ani jsem nečekal, že se setkáme tak brzy! Pohleďte, jsem zde!“

„Vidím,“ ujal se slova Gaird, „A co má být?“

„Přivezl jsem vám to nejlepší zboží, jaké jste kdy viděli!“ usmíval se.

„Asi si je zase odvezete. Nepotřebujeme nic.“

Všechny překvapilo, že Gaird tomu muži vyká; bylo to snad poprvé.

„Ale drahý příteli!“ Trader házel tak přátelské úsměvy, jaké nikdo nikdy neviděl, „Jen se pojď podívat, co všechno jsem pro vás přivezl! Určitě si něco hezkého vybereš; když ne pro sebe, tak pro přítomné dámy!“

Uklonil se směrem k Lass a Monice; při tom odhadoval, co vlastně jsou Ted a Donald, Button či dokonce Albany. Steinbachera, který seděl s nimi, odhadl okamžitě, ale žádnou radost z něho neměl. Button měl jižanský copánek, rozepjatá košile odhalovala tetování na prsou. Trampové byli oblečeni jako lovci, ale měli spoustu domorodých amuletů na krku i na rukou. Mnozí další měli podobné ozdoby, většinou dary přátel z jihu.

„Znovu opakuji,“ řekl Gaird, „Máme s vaším zbožím určité zkušenosti. Také s vašimi cenami. Nebo jste snad změnili názor?“

„Samozřejmě jsme naše ceny stanovili nejvýhodněji, jak to šlo! Ovšem jak jistě chápeš, musíme prodávat pouze za zlato. Což by vám nemělo dělat potíže, jak vidím na dámách, máte zlata víc než dost...“

„Naše zlato je naše zlato. Kromě něho však máme také přátele. Těm jsme ochotni dát cokoliv; ne však podvodníkovi! Vaše nástroje, které se zlomí po desátém kopnutí do země, nože, které se za chvíli otupí nebo ohýbají, pokrývky, které se při namočení rozpadnou. Už máme zkušenosti!“

Trader přistoupil blíž. „Takže moje zboží se ti nelíbí? Máš nějaké lepší? Asi ano, když si tak troufáš! Překvapuje mne, že tito lidé vám dovolí vůbec vstoupit do města; ale zřejmě se tu děje něco, o čem vláda neví!“

Starosta Button se rozhodl zasáhnout. „Pane, nevím kdo jste, ale nechci s vámi mít potíže. Já jsem zdejší starosta. Vím, že jste tu byl někdy před dvěma lety, možná před třemi. Vydal jste se prodávat na jih a vrátil jste se s vozem nacpaným kožešinami. Chcete-li obchodovat a máte něco, co se mým přátelům bude líbit, můžete v tom pokračovat. Ale neradím vám je provokovat a urážet. Doposud jsme tu měli klid!“

„Tak starosta? To se dost divím! Vypadáte spíš jako domorodec!“

„Ještě před rokem bych řekl, že vy také. Teď mi to připadá... trochu líp jsme se poznali. Vypadáte jako šmírák, který se rozhodl hrát domorodce. Na divadle by to byl docela hezký efekt. Jenže... oni jednají věcně.“

Trader se pohoršeně rozhlédl. „Je tohle vládní krčma, nebo domorodá?“

„Je to lokál, kam může vstoupit kdokoliv, kdo má na zaplacení. Posadí se, nechá si nalít, na co má chuť, a klidně rozmlouvá s ostatními lidmi. Takový host je vítán. Pokud nechce respektovat pravidla...“

V té chvíli vstoupil Terry. Hodlal posedět déle, takže byl oblečen do šortek a bílé košile s vyšíváním; když se sedí, není takové horko. Taky měl svůj bandalír se zbraněmi a šerifskou hvězdou.

„A tohle je co?“ vykřikl trader.

„Pan Terry Windsor-Grey, zdejší šerif.“ odpověděl Button.

„Ale ten domorodec má zbraně!“

„Šerif je k výkonu své funkce potřebuje. Klid, neublíží vám.“

„Co... co se to tady vlastně děje?“ Trader začínal tušit, že toto město má svoje vlastní zvyklosti. Některé se mu ani trochu nelíbily.

„Tohle je město End City, pane. Není největší a nejdůležitější na světě, ale má svoje zákony, má městskou radu, jejíž větší část je přítomna tady v lokále, a má šerifa, kterého si najala na udržování pořádku. Najala muže, který je prakticky schopen bránit zákon a stíhat zločince. Muže, kterému my tady věříme. Neříkám, že se vám musí líbit. Vaše věc.“

„Zákon? Zákon říká, že domorodci nesmějí překračovat řeku! Zákon říká, že nesmějí nosit zbraně. A říká také, že nesmějí nakupovat v obchodech, určených pro přistěhovalce. Pouze od traderů, kteří mají vládní povolení!“

Button se chystal něco říct, ale Glenn Morris ho zarazil.

„Pane, já jsem nadporučík Morris, zástupce velitele zdejší posádky. Znám zákony, a znám také prováděcí pokyny a všelijaké jiné přípisy, které dostáváme od nejrůznějších úřadů a vládních poradců. Po pravdě, různých papírů dostáváme veliké množství a těžko se v nich vyznat, protože příkazy jednotlivých úředníků jsou dost často protichůdné. Já se v nich nevyznám. Řeknu vám alespoň o těch, které jsem pochopil.

Jeden třeba říká, že máme být nápomocni civilním představitelům při integraci domorodců do společnosti. Což je přesně to, co dělá starosta. Další dokonce připouští, abychom najímali domorodé stopaře; což chápu tak, že jim můžu svěřit běžné armádní zbraně. Ostatně, pokud to nevíte, oni mají lepší. Obávám se, že dokonce takové, o jakých nikdo u nás v životě neslyšel. Je to tak, plukovníku Hallowayi?“

„Ne tak docela...“ řekl mírně komthur.

„Víte o jejich existenci a umíte je používat!“

„To ano.“

„Kdokoliv, kdo není úplný pitomec, už pochopil, že jsme v této zemi pouze do chvíle, kdy se domorodci rozhodnou nás z ní vyhnat. Až to budou chtít, nastane válka. Naše pevnost se udrží tak nanejvýš půl hodiny. Má smysl se na ně zbytečně vytahovat?“

„Mýlíš se, Glenne,“ řekl Halloway, „Naprosto podle pravdy: v tuto chvíli jsou naše síly vyrovnané. Porazili jste nás a obsadili větší část země. Asi by se nám nepodařilo zvítězit; nebo aspoň by to trvalo velmi dlouho.“

„No, možná. V každém případě, náš největší nepřítel nejsou domorodci. Je to naše absolutně neschopná vláda. Celý ten komplex pitomců, kteří si během času zajistili všelijaké úřady a prebendy, teď tam sedí a kazí, co můžou. Obyvatelstvo jim postupně přestává věřit; obávám se, že brzy přijde doba, kdy začnou požadovat návrat císařství. Jen aby se zavedl pořádek!“

„Neočekával jsem, že důstojník vlády bude mluvit jako zrádce!“

„A jak mluvíš ty? Jako idiot! Časy se změnily; já vládě sloužím, ale ona mně soustavně podráží nohy! Další fakt: zásobování posádek nefunguje, nebo aspoň mizerně. Velitelství mi vzkáže, abych je nakoupil od místních farmářů, dokonce mi na to dá nějaké peníze. Bohužel tak dvě třetiny toho, co je zapotřebí. Jediná možnost je nakupovat od domorodců, ti jsou levnější. Až mi prostředky ještě víc seškrtají, začnu asi rozprodávat vybavení!“

„Tohle se opovažujete říct přede mnou? Dobře, že to vím; pošlu vám sem vyšetřovací komisi, aby prověřila to vaše hospodaření! Postaví vás před válečný soud, degradují vás a zavřou; kdo ví, jestli nezastřelí!“

„Ale jo, ať klidně přijdou. Nejsem tak blbej, abych nedokázal zavést pořádek do účetnictví. Já jenom žasnu nad vaší hloupostí. Co jste vůbec zač? Takhle hloupý snad není ani...“ Glenn zaváhal.

„Můžu ti říct, kdo je.“ řekl Gaird, „Pokud se nemýlím, jmenuje se tento pán Loreen Wallentine. Nebo se tak aspoň jmenoval. Ať se ti to zdá jak chce pochybné, býval kdysi naším přítelem. Je to skutečný domorodec. Možná bys na jeho těle ještě našel rituální tetování.“

„To snad ne!“

„Ale ano, je to náš člověk. Kdysi jsme mu poskytli domov. Neznám ho moc dobře, viděli jsme se tak dvakrát, třikrát. Nevím, co ho přimělo zradit. On to určitě ví; ale mě to ani moc nezajímá.“

„Ano, máš pravdu! Jsem Loreen Wallentine, nebo aspoň takové jméno jste mi laskavě přidělili. Odvlekli jste mne sem, ani jsem nevěděl proč! Byl jsem ještě kluk, nějaký chlapík mi nabídl, jestli nechci žít v jiné zemi a já mu na to kývl, to je všechno! Nikdy jste mi nedali možnost si poctivě vydělat na obživu! Všechno jste si nechali pro sebe!“

„Měl jsi snad hlad? Trpěl jsi nějakým nedostatkem?“

„Najíst jste mi dali, to ano! Ale nikdy jsem nedostal příležitost zbohatnout! Všechno bohatství jste si nechali pro sebe! Řekni, Gairde Hallowayi, kolik máš miliónů? Kolik má zlata tahle čarodějka? A já nemám nic!“

„To je složité. Po pravdě, nemám velké bohatství, ale rozhoduji o mnoha milionech. Myslím, že nejsem otrokem peněz. Dívky se zdobí zlatem, to máš pravdu. Ale nikdy mě nenapadlo jim to závidět.“

„Ať vezme čert tebe i tvoje řeči!“

„Kolik sis vysloužil ty pod vládou Monty Draggona?“

Wallentine vyskočil. A začal vztekle křičet: „Ano, sloužím Draggonovi! Žádné velké peníze jsem nevydělal, to je pravda! Ale dostal jsem něco cennějšího: možnost se vám všem pomstít! Zadupat vás do země, všecky ty nafoukané užvaněné parchanty, co se ně mě vytahovali! A nemysli, že je to konec! Povím každému, co se děje v tomhle městě, pošlu vám sem všechny vládní komise, které seženu, a uvidíme, kdo vyhraje! Všechny vás nechám zastřelit! Jako zrádce, jako prašivé psy! Z toho vašeho města nezůstane ani popel!“

V hospodě bylo ticho. Všichni na něj nedůvěřivě zírali.

Až promluvila Lass: „To je ten muž s bonbóny.“

„Cože?“

„Před dvěma lety kus dál na východ taky jezdil takový obchodník. Když se mu podařilo šikovně uzavřít obchod, rozdával dětem bonbóny. Chutnaly jim, nikdy nic takového neviděly. Některým z nich bylo špatně. Které jich snědly víc, nebo byly příliš malé a málo odolné, dokonce zemřely. Rodiče příliš pozdě pochopili, co je to pomalu působící jed.“

„To myslíš vážně?“

„Sestra je léčila. Možná by věděla, kdo byl ten muž.“

Gaird také vstal. „Mluv: máš taky dneska bonbóny pro děti?“

Wallentine zrudl, na tvářích mu naskočily fialové skvrny. Pozvolna ustupoval dozadu, ke dveřím. „Nic mi nedokážete! Jsou to lži a pomluvy!“

„Takže znáte ten případ?“

„Nikdo z vás nemá právo mne zatknout nebo postavit před soud! I kdybych byl něčím vinen, podléhám pravomoci soudu v Kingtownu, a zatknout mne může pouze vyšetřovatel státní policie! Nikdo v tomhle městečku!“

Křičel do naprostého ticha; nikdo se nepokusil ho nějak ohrozit.

„Uklidněte se,“ řekl Button, „Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Pouze jsme se ptali na vaši totožnost. Chceme vědět, s kým máme tu čest.“

„Všechny vás udám! Všichni přijdete před soud! A na šibenici!“

To už stál zády ke dveřím; otevřel je a vyběhl ven. Jako štvaný běsy doběhl ke svému vozu, vyskočil na kozlík a začal mlátit svoje voly. Pozvolna se dali do pohybu, znechuceně bučeli a vůz skřípal. Ani náhodou však nejeli rychle, to volové snad nedokážou.

„Tak.“ řekl Gaird a sepjal ruce na stole.

„On to udělá,“ řekla Lass, „Jen co dojede do civilizace, začne sepisovat udání. A nenechá toho. Je to blázen.“

„Především je to domorodec.“ řekl Gaird, „Občan císařství.“

Chvíli bylo ticho. Potom řekl Button: „Natoč nám pivo, Joe.“

Děti byly pryč, Albany musel čepovat sám. Šel to udělat, zatímco ostatní seděli a mlčeli. Postupně se začali aspoň hýbat a šumět.

„Co s tím uděláme?“ zeptal se Button. Díval se na Gairda.

Gaird pokrčil rameny. „Přiznávám, že se mi to nelíbí.“

Button přijal sklenici piva a zhluboka se napil. „Přiznávám, žiju tady ve městě řadu let. Z ruky do huby. Už mnohokrát jsem uvažoval, že se odstěhuju jinam. Vlastně spíš uteču. Jenže poslední rok... půl roku, mi svitla naděje. Tohle je město, ve kterém chci žít. Mít vlastní firmu, přátelství a úctu spoluobčanů. Vědět, že když někoho potkám na ulici, je to přítel. Co si o tom myslíte vy ostatní?“

„Také chci žít v tomhle městě,“ řekl Albany, „Mám syna a dceru, a budu mít ještě další dítě. Nechci, aby se ty děti musely něčeho bát.“

„Já s tím souhlasím,“ řekl Steinbacher, „Patřím k národu, který pořád někam a před něčím utíká. Nechci utíkat. Zvlášť ne kvůli jednomu člověku.“

„Ano, rozumím.“ řekl Gaird, „Kam tím vším míříte?“

„Řekl bych, že je to váš problém,“ řekl Glenn Morris, „Problém domorodců. Když se někdo z mých vojáků dopustí zrady, jsem to já, kdo ho potrestá. Mám právo postavit ho před soud, dokonce před popravčí četu.“

Nebyla to tak docela pravda, ale za jistých okolností to právo měl.

„Plukovníku Gairde! Zabil jsi někdy nepřítele?“

„Ano.“

„Nepřipadá ti ten muž jako nepřítel?“

„Ano.“

„Zradil císaře. Zabil vaše děti. Okrádal vás. Nestačí to?“

„Mně ano.“

To Gaird řekl, ale už nic víc. Nějakou chvíli bylo ticho.

Pak řekla Monika: „Za chvilku opustí město. Do jaké vzdálenosti platí naše spravedlnost? Kdy se ocitne ve volné stepi?“

„Ještě je čas.“ řekl Terry.

„Ne, to není správné.“ řekl Gaird, „Město by nemělo být spojováno se žádným podezřením. Ve volné stepi je ledacos. Dravé šelmy, lupiči...“

„Proto říkám: je čas.“ řekl Terry.

„Když na to přijde,“ řekl starosta Button, „Vlastně tady nikdy žádný takový člověk ani nebyl. Je pravda, že teď projíždí spousta lidí, nikdo není schopen si je všechny zapamatovat. Ale že by nějaký takový?“

„V mé hospodě rozhodně nebyl.“ řekl Albany.

„Já si taky nic nepamatuju.“ řekl Steinbacher.

„Já byl vlastně tak opilej, že jsem ani nic nevnímal.“ řekl Glenn Morris.

„Jo. Škoda, že sem nedojel. Určitě bysme ho přátelsky uvítali.“

Terry sundal bandalír se zbraněmi a pověsil ho na stěnu. Svlékl košili i šortky, až zůstal úplně nahý. Jen s těmi ozdobami ve vlasech.

„Jdi, a braň svoje město!“ řekl mu Button.

„Jdi, a vrať démonům, co je jejich.“ řekla Lass.

Terry neřekl nic. Jen se lehce uklonil, otevřel dveře a zmizel ve tmě.

Noc byla tichá a klidná. Srpek měsíce visel nad obzorem. Hvězdy sotva prozařovaly temnotu. Volské spřežení jelo pomalu, ať je Wallentine mlátil, co to šlo. Postupně se uklidňoval; dokonce ho napadlo, že měl být opatrnější a neprozrazovat jim, co má v úmyslu. Kdyby proti němu něco chystali... jenže byl už dost daleko od města, tady ho nikdo nenajde. A i kdyby, nikdo se ničeho neodváží. Jsou to jen změkčilí přivandrovalci!

Potom se před ním náhle vztyčil temný stín. Docela nahý; byl to ten chlapec, co ho tady udělali šerifem. Blázni!

„Je čas vykonat spravedlnost.“ řekl.

Wallentine věděl, co to znamená. Nedomníval se, že by čímkoliv změnil to, co ten chlapec chce udělat. Pouze...

Vytáhl revolver a vystřelil. Vlastně, pouze chtěl vystřelit; podařilo se mu sice vytáhnout zbraň, ale než stihl zamířit a stisknout kohoutek, pocítil bolest jako bodnutí jehlou. Lekl se, prst stiskl spoušť, výstřel zazněl do noci, ale zcela nazdařbůh. Potom se jeho vědomí začínalo kalit; upadl do bezvědomí a svalil se z vozu.

Ale zase se probral. Nezdálo se, že uplynulo mnoho času.

Ležel několik kroků od vozu. Revolver ani nůž neměl.

Terry seděl vedle něho. Něco držel, ale zbraň to nebyla. Pouze krabička bonbónů.

„Hovořil jsem s bohy. Jsou uraženi a požadují krev. Ale tvoje krev není dost čistá, aby je uspokojila. Takže rozhodne soud.“

Wallentine těžko chápal, o čem ten kluk hovoří. Už dávno si odvykl slyšet obřadné, těžko pochopitelné věty, obsahující tajemství.

„Sníš tyhle bonbóny. Pokud přežiješ, jsi nevinný a volný.“

Trader se rozklepal. „Ne! To ne! To neudělám!“

„Proč? Není v nich přece nic zlého! Žádný jed!“

„Ne! Já nechci! Nenechám si zaživa rozežrat střeva...“

„Ty děti umíraly v bolestech. Vypustil jsi na svět zlo. Zlo tě pohltí.“

„Zabij mě, jestli chceš. Ale odmítám přijmout tvůj zákon krevní msty!“

„Dovolím ti zabít se sám. Kdybych tě zabil já, zrodíš se jako bojovník. To si nezasloužíš. Dám tě démonům; už dávno jim patříš.“

„Žvaníš pitomosti.“

Terry mu podal nůž rukojetí napřed. „Zemři!“

Wallentine nůž uchopil, až příliš dychtivě. Vzápětí bodl, Terry taktak stačil uskočit. Ničema byl sice trader, potulný obchodník, ale kdysi dávno také procházel bojovým výcvikem a něco si ještě pamatoval. Terry ustoupil o další dva kroky a sebral něco ze země. Potom bodl.

Wallentine pustil nůž, kolena mu podklesla. Z úžasem zíral na své břicho, z něhož trčelo tenké stéblo bambusu.

„Neposkvrním zbraň tvojí krví.“ řekl Terry, „Nechám tě umírat. Nebude to taková bolest, jakou zažily ty děti, ale očistí tě.“

„To ne! To nedělej... aspoň mě doraz!“

„Máš pořád ještě nůž. Můžeš zkrátit svoje utrpení.“

Trader sprostě zaklel. Chtěl se postavit na nohy, ale nedokázal to. Spíš klesl na kolena, chvíli tak zůstal a potom padl na zem a tiše sténal.

Terry si opět sedl na dosah od něho a čekal.

Wallentine dlouho ležel mlčky, jen občas zasténal.

Nevydržel to Terry: „Pamatuješ si nějakou modlitbu? Stačí jediná modlitba a já zkrátím tvoje utrpení. Popros Boha za odpuštění, a já...“

„Táhni do prdele i se svým Bohem! Žádný Bůh neexistuje! A po smrti není nic, jenom veliký hovno! Stejný hovno jako za živa!“

„Co žádáš, to dostaneš.“ řekl Terry.

Na východním obzoru začala obloha blednout. Wallentine občas zaskučel.

Terry začal tiše zpívat. Jenže Wallentine ho zakřikl kletbou.

Zemřel ve chvíli, kdy se ukázal první paprsek slunce.

Terry nad ním stejně pronesl modlitbu. Sluší se slitovat nad tím, nad kým se slitovalo samo Slunce.

Potom vyryl jámu; šlo to těžko, krumpáč se zlomil a rýče se ohýbaly. Ale nakonec se to podařilo; zahrabal ho, k velké lítosti supů, kteří se chystali uspořádat mu daleko slavnostnější pohřeb.

Vůz odvezl k jednomu místu, kde se dalo přebrodit řeku. Lupiči by jistě svou kořist odnesli, i když nestála za moc. Nechal ho tam; jistě se najdou ochotné ruce, které jej rozeberou.

Jenom voly přivedl do pevnosti. „Našel jsem je bloudit ve stepi,“ vysvětlil zásobovacímu poddůstojníkovi, „Je mi jedno, co s nimi uděláte. Určitě tě něco napadne...“

„Jasně, ti se budou hodit. Co za ně chceš?“

„Nic. Jsem něco dlužen Glennovi, srovnám se s ním.“

„Tak jo. Díky.“

Opravdu někdy existoval nějaký Loreen Wallentine? Já o žádném neslyšel.