Sandra Greenbayová byla dcera vyšetřovacího soudce. S Barbarou se seznámila, když si prohlížely starý královský palác v Thai-peji.

„Ty seš Arminka?“

„Průvodkyně turistů. Jsem tady s výpravou, protože umím řeči.“

„Vypadáš jako... víš, ta hlava... skoro jako mniška!“

„Jsem studentka. Chytla nás epidemie vší.“

„Taky jsem s nima měla potíže. Teď naštěstí... měla bych to zaklepat!“

„Mám ti nějaký sehnat?“

Rozchechtaly se. Byly si na první pohled sympatické.

„Ani jsem nevěděla, že na jihu taky máte vši!“

„Já nejsem z jihu. Jsem přistěhovalec jako ty!“

„Nekecej! Co ty značky na hlavě?“

„Líbí se mi. Nechala jsem si je vytetovat.“

„A já už doufala, že konečně poznám nějakou jižanku.“

„U vás nejsou?“

„Nebaví se s náma. Jsou nafoukaný a voražený.“

„Taky mi chvilku trvalo, než jsem je prokoukla...“

Během řeči došly ke skupině bílých mužů a žen, zjevně turistů. Barbara se na ně okamžitě obrátila: „Potkala jsem tady krajanku, tak jsme se zakecaly. Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ...?“

„Sandra Greenbayová.“

„Barbara Levasseurová. Půjdeš s námi do paláce?“

„Kdybych mohla, proč ne?“

Turisté byli sympatičtí lidé, v tomto areálu se cítili jako ztracení a na Barbaru očividně spoléhali jako na záchranný kruh. Zavedla je ke vchodu, zatímco tahala ze Sandry rozumy, kde se tu vzala.

„Letěla jsem zrovna domů, jenže nastaly nějaký problémy s letadlama, tak jsem tady musela přestupovat. A napadlo mi podívat se sem; viděla jsem nějaký fotky a zaujalo mě to...“

„Zajímáš se o historii?“

„Docela dost. Taky o buddhistickou filozofii. Tys ji asi studovala?“

„No... do jistý míry. Kdybych nechtěla do kláštera, už bych měla krátkýho, ale viditelnýho ježka. Takhle mě oholili znova...“

„Pro poznání všecko, koukám...“

„Hele, kdybych byla mrcha, tak tě tam zavedu a řeknu jim, že tam chceš na týden zůstat. Do půl hodiny máš hlavičku jako vajíčko...“

„A tys to takhle udělala?“

„Tak nějak podobně.“

Přišel jim naproti místní průvodce. Ukláněl se, před Barbarou o poznání uctivěji než před cizinci. Přestože od nich mohl dostat bakšiš. Uvedl je do paláce a začal vyprávět o jeho historii; Barbara překládala. A Sandra užasla, neboť mluvila současně anglicky, německy a holandsky, nehledě k různým žertovným větám v jiných jazycích. A když říkám současně, pak myslím doslova; občas přecházela bez varování z jednoho jazyka do druhého, ale turisté už si zvykli a docela dobře se bavili.

„Kolik znáš jazyků?“ udivilo to Sandru.

„To není o znalosti. Učím se vnímat, víš? Pochopím každý jazyk, když jím na mne trochu mluví. To je taková technika...“

„Hele, nelakuj! Seš čarodějka!“

„Fakticky ne! Zatím se učím...“

Prošly celý palác, což zabralo asi dvě hodiny; potom, řádně unavení, se posadili do místní restaurace a Barbara opět vyjednávala o jídle.

„Jak se ti vlastně povedlo se takhle perfektně naučit thajsky?“

„Na to jsem právě byla v tom klášteře.“

„A jak dlouho ti to trvalo?“

„Tři dny. Včetně základních buddhistických textů. Zbývající dobu jsem se učila palijštinu a sánskrt, abych to měla celý.“

„A to říkáš, že nejseš čarodějka?“

„Nejsou to kouzla, je to technika. Ideomagnetický obvod. Propojení všech lidí do společného pole.“

„Nechápu, ale ty to jistě vysvětlíš.“

„S radostí. Když si všichni přítomní myslí totéž, vytváří se určitá síla. Dá se zachytit, dá se změřit přístroji, ale v každém případě ji zachytí citlivý lidský organismus. Člověk, který tu sílu umí registrovat, zachytit, zpracovat, přetvořit a vyslat dál, s ní může pracovat, jak si přeje.“

„Naprosto jasné. Proč to neuděláš?“

„Jako s kým?“

„S těmi turisty! Nebo myslíš, že by se jim to nelíbilo?“

Barbara se zatvářila pochybovačně.

„Aha, já už vím! Přišla bys o kšeft překladatelky!“

„Hele, my asi budem brzo kamarádky. Znám tě chvilku a už mě štveš! Napřed si dáme do držky a potom se spřáhnem proti ostatním!“

„To se tak ráda pereš?“

„O přestávkách jsme v klášteře cvičily boj tyčemi. Vlastně, takový tanec. Taky umím mečem, ale to hůř.“

Sandra se řehnila. „Teda, ty seš číslo! Jste všichni takoví?“

„Hele, nejsem jižanka, nejsem čarodějka... jsem holka jako ty! Co musím udělat, abys mně konečně věřila?“

„Nic. Tobě uvěřím už cokoliv.“

Najedly se. Sandře skvěle chutnalo. Málokdy tak dobře jedla.

„Co máš v plánu dál?“ ptala se Barbara.

„Nevím přesně. Dneska ráno mě vyložilo letadlo v Bangkoku. Zjistila jsem, že dál mi to letí zítra dopoledne, tak jsem jela do města a tam narazila na autobus, který jel sem. Tak jsem si přisedla. Teď se asi vrátím do města, najdu nějaký ubytování a odpočinu si. Večer bych někam vyrazila...“

„Proč nepřespíš u nás?“

„Jako kde? Znáš nějakej dobrej hotel?“

„Jasný. Zajistím ti přepychový ubytování a večer můžem... nemůžem. Bude hostina na počest tamhletoho tlustýho chlápka. Holanďan, obchodník; slaví výročí svatby. S tou dámou, co sedí s ním, jak jistě chápeš.“

„A já nejsem zvaná. Chápu...“

„Určitě seš. Je hodnej a když řeknu, že seš kamarádka...“

„Oni tě tu mají tak rádi?“

„Taky se divím. Já se občas přímo nesnáším...“

Po jídle měli vlézt do autobusu a vrátit se, ale někteří turisté měli zájem koupit si nějaké suvenýry. Žádná potíž, bylo jich tu dost, ale Barbara musela všem překládat a ještě je hlídat.

„Hele, chceš být užitečná? Tak pohlídej ty, co zůstávají u autobusu. Třeba jim můžeš něco vyprávět nebo zazpívat, než se vrátíme...“

Turisté se po tržišti důstojně procházeli a prohlíželi si nejrůznější předměty, kdežto Barbara lítala sem tam jako utržený vagón. Malý zbytek, co už nic koupit nechtěl, bez problémů přijal Sandru jako pomocnou průvodkyni, někteří jí dokonce začali dávat otázky a požadovat různé informace. Nakonec nevydrželi a rozhodli se jít taky na tržiště. Takže když se první skupina vrátila, byla pryč zase druhá...

Řidič autobusu byl domorodec a bylo mu všechno jedno. Běloši jsou páni, mají sice šílené nápady, ale taky platí. Jistě, Barbara je ta dáma, která mu nakonec zaplatí za cestu, ale ať se panstvo domluví mezi sebou. Trpělivě vyčkal, až budou všichni a pojede se zpátky.

Když konečně vyjeli, Barbara vyčerpaně sklesla do sedadla. Pustila hudbu, velice příjemně znějící dívčí hlas.

„Hezký... kdo to je?“ ptala se Sandra.

„Renka, moje kamarádka. Tohle nic není, obyčejná privátní nahrávka, žádný hi-fi. Naživo je podstatně lepší.“

„Tak to bych chtěla někdy slyšet!“

„V Kingtownu tě zavedu do baru, kde zpívá. Kdy se vracíš domů?“

„Zítra mi letí letadlo.“

„A musíš? My letíme za čtyři dny, budeme ještě cestovat po nějakejch dalších památkách. Můžeš s náma, přiberem tě...“

„Já si to zaplatím! Mám šekovou knížku...“

„Ještě líp! Vyždímám z tebe co nejvíc, to si piš!“

„Záleží co nabídneš...“

Zase se rozesmály.

Turisté přijali zprávu o rozhojnění skupiny docela s potěšením. Sandra byla hezká a veselá, už si na ni zvykli. Během zpáteční cesty postupně usínali a Renka jim k tomu zpívala.

Když zastavili před hotelem, Sandra se probudila a vykoukla z okna.

„Hotel Levasseur?“ přečetla, „Počkej, ty... neříkej, že je tvůj!“

„Tenhle zrovna ne. Ne tak úplně...“

Vstříc jim přišel muž kolem třicítky, neurčité národnosti; vypadal, jako by částečně patřil k nějaké odlišné rase. Místo kalhot měl barevnou suknici, dlouhé černé vlasy, zlatou náušnici. Barbaru na uvítanou políbil.

„To je Pierre Levasseur, můj manžel!“ pochlubila se.

„Ty seš vdaná?“

„Jasně! Už čtrnáct dní... vlastně, skoro tři neděle!“

„To bych ti měla gratulovat, ne? A proč tady děláš průvodkyni, když si máš užívat líbánek?“

„Protože mě to děsně baví!“

Levasseur si prohlédl Sandru a nechal si vysvětlit, kde k ní přišla.

„Rád vás poznávám, slečno. A vítám v našem hotelu!“

„Tak. Jestli máš nějaký doklady, hoď je na recepci. Já tě zavedu na pokoj a řeknu ti, co a jak.“

Sandra vytáhla svůj pas. Barbara neodolala a mrkla do něj; byl pravý.

Zavedla Sandru do pokoje; pomohla by jí i rozbalit, ale veškerý majetek nové kamarádky byl batoh s nejnutnějšími potřebami.

„To nemáš vůbec nic na sebe? Teda, mně by nevadilo, kdybys chodila nahá, ale lidi by se asi divili...“

„Nepochybně. Dá se tady v okolí něco koupit?“

„Máme zhruba podobnou postavu. Něco ti půjčím...“

„Ty seš na mě fakt hodnější, než je v kraji zvykem!“

„Starám se o svý lidi!“

Sandra si začala napouštět vanu. „Hele, počkej ještě chvilku!“

„Jdu ti pro župan. Pak tě vezmu k sobě a něco vyberem...“

„Jo, jasně. Ale napřed mi řekni: slyšelas o thajský masáži?“

„Víc, než je pravda. Existuje, ale není to to, co myslíš.“

„Zkusilas to někdy?“

„Jo, v klášteře. Slouží k uvolnění svalů po cvičení...“

Sandra se zamračila. Svlékla se a vlezla do vany.

Když se Barbara vrátila, byla Sandra ponořená až po krk v bublinkách.

„Tak počkej, nechoď pryč! Povídej si se mnou: jaký je to bejt vdaná?“

„Bezvadný!“

„Tak řekni nějakou reportáž! Jak dlouho se znáte?“

„O dva dny dýl, než jsme manželé.“

„Vy jste se vzali po dvou dnech známosti? To je fantastický!“

Barbara zaváhala, kolik jí toho říct.

„Hele, pojď sem za mnou! Pokecáme...“

„Chceš vidět, jestli mám po těle tetování? No tak mám – a co?“

„Chci vědět, proč ses vdala. Připadá mi neuvěřitelný... A jo! Poslechni, jaký máš teď občanství, jako vdaná?“

„Jsem občanka Francouzský republiky. Jen co mi dodělají pas...“

„Aha! Takže kdo koho dýl ukecával, abyste se vzali? Ty nebo on?“

„Nelíbí se ti? Mně jo!“

„Líbí se mi moc! Třeba bych mohla být tvou spolumanželkou, ne?“

„Mám tě v tý vaně utopit?“

„Tolik místa tady zas není. Kdyby to bylo ve ve velkým bazénu...“

„Ty by ses fakt opovážila se mnou bojovat?“

„Budeš se divit, ale jo. Chodila jsem do skauta. A do vojenský přípravky.“

„Seš cínovej vojáček?“

„Táta je vyšetřující soudce. Speciálně nenávidí jižanský teroristy. Trvá na tom, že každej se má umět bránit...“

„Moudrej táta. Taky trváme na bojovým výcviku!“

„Sakra, pojď sem za mnou a nestůj nade mnou jako svatá Matylda!“

„Tohle už jsem jednou zažila!“ řekla Barbara a vlezla za ní do vany.

Sandra usilovně promýšlela vhodně obezřetný postup.

„Když seš vdaná, tak to asi nejseš lesba, že ne?“

„Myslím, že asi nebudu.“

„Fajn, já lesby nesnáším! Takže mě můžeš celou namydlit a důkladně promasírovat, že jo? Ale opravdu pořádně, jo? Ber to třeba jako přípravu na mateřství. Chceš mít nějaký dítě, ne? A budeš ho koupat?“

„Nejseš trochu veliký dítě? Ale ano, na všechny otázky. Taky tě můžu promasírovat olejem, ale až u nás, nevzala jsem ho s sebou!“

„Tak proč se nekoupem rovnou u tebe?“

„Kámoško, já se nepřišla cachtat, alébrž ti přinesla ručník. K tomuhle jsi mě ukecala ty a já to vzala, protože obdobně mě rozmazlila moje drahá učitelka. Myslím Renku. A ježto mě zajímáš...“

„Schválně, proč tě zajímám?“

„No... asi ti to řeknu. Jsi vysoce plus. Máš dobrou energii.“

„Tche!“ Sandra se ponořila i s hlavou a když se vynořila, přihladila si vlasy co nejvíc k hlavě. Pak se opřela o okraj vany.

„Dohodnem se, jo? Ať už jižanka seš nebo si na ni hraješ, chovej se ke mně jako ke svý. Jak se to říká? Sestra z klanu? Jestli mě bereš, tak se mnou dělej všecko, co se patří dělat se ségrou. A jestli ne... tak můžeš vylézt a jít si po svým. Ale moc by mě to mrzelo.“

Barbara ji pozorně a se zájmem sledovala. Doposud nic neřekla.

„Co ti vadí? Že mám dlouhý vlasy a žádný tetování? Nějak začínám, ne?“

„Je trochu nefér zahájit Hru s holkou, která ti neprozřetelně padla do pasti. Jsi v našem hotelu host a...“

„Jako že ti nemám zaplatit? Ne, jinak: moje peníze jsou tvoje. Sluší se rozdělit se ségrou, když máš, ne? Prostě jsem tvá se vším co mám!“

„Dík. Přesto bych tě měla varovat. Víš, do čeho lezeš?“

„Bohužel vím. Tak čistá pravda: můj táta je Sir Amos Greenbay, vyšetřující soudce a možná už něco víc. Zapřisáhlej nepřítel jižanů. Když o něčem takovým slyší, udělá se mu rudo před očima a nekontrolovatelně běsní aspoň půl hodiny. Když jsem studovala a měla nějakej průšvih, stačilo se zmínit, že do toho byli zapletení, a moje viny byly rázem smazaný...“

„Chytrá holka!“

„Hlavně vzteklá. Potrpěl si na rodinný večeře; každej večer, pokud nebyl v úřadě přes noc, nám celý večer líčil... ne, nesmysl! Nesměl mluvit o žádných konkrétních případech, to je předpis. Takže celý večer nadával, aniž řekl na co a proč. Hlavně se vyžíval v jejich sexuálních úchylkách. A já byla dospívající holka, která jenom napínala uši, aby se něco dozvěděla!“

„A jakej to na tebe mělo vliv?“

„Devastující. Co ty sis představovala večer před usnutím?“

„To bych snad ani nepřiznala! A kdyby něco, tak to zapřu!“

„Jo. Koukám, měly jsme stejný sny. A já ještě navíc miluju historii. Nebo spíš fantasy: hrady a paláce s korouhvemi významných rodů, meče zasvěcený bohům, tajemný obřady... prostě všecko to, co táta proklínal!“

„Co na to říkal tvůj psychiatr?“

„Mámin... rodinnej psychiatr. Bylo jich několik. Ti bystřejší to vzdali; někteří se nakonec dali k jižanům. Zajímavý studie. Děláš psychiatrii?“

„Ne, ale docela mě to baví.“

„Moc zábavná činnost. Kde se v mysli člověka bere zlo? A je to vůbec... existuje vůbec zlo a dobro, nebo je to jen naše hodnocení?“

„Stop! Ještě chvilku provokuj a já ti odrecituju Tripitaku!“

Sandra se zasmušila. „Že je tady tak málo místa! Utopila bych tě!“

„Hotelový bazén nemáme. Ale už ukecávám Pierra...“

„No nic. Prostě takovej psychiatr... čím je vzdělanější, tím jasněji ví, že neví vůbec nic. Chtěla bych to dělat. Jenže táta má svoje představy, co má a nemá dělat slušná dívka. Já mám naprosto opačný.“

„Co má dělat taková Sandra?“

„Kdybych si mohla vybrat, byla bych čarodějka klanu. Matka spousty dětí, opora náčelníka, který by vyjížděl se svými syny a dcerami do boje, vracel se s kořistí a slávou...“

„Nebo dosekanej a napůl mrtvej...“

„Moje magická síla ho ochrání! Náš klan by byl silný jako Wulffssonnové nebo Dunbarové... mnoho mocných válečníků!“

„Vévodkyně Julie měla jedenáct dětí, a ty měly vlastní děti. Jan Dunbar měl řadu vedlejších manželek a spoustu levobočků, kromě toho byli propojeni se všemi ostatními významnými rody...“

„Správně! To bych chtěla taky!“

„Vyhledávala bys pro svýho muže černý a žlutý holky, aby s nima zakládal vedlejší větve rodu?“

„Třeba bych mu je koupila na trhu otroků! Umíš si představit, že bysme chodily po tržišti, já si prohlížela nějaký čtrnáctky a odhadovala, která by mýmu milovanýmu mohla vyhovovat? Já u toho přímo teču...“

„Máš koukám pěkně ujetý představy! Akorát tam pořád nějak postrádám toho tvýho miláčka! Žádnej vhodnej kus?“

„No... to je právě to. S kým by souhlasil táta, jsou všecko idioti. Kdo by se líbil mně, toho by táta ani nepustil přes práh!“

„Takže žiješ sama a jen si představuješ?“

„Každá nemá takovou kliku jako ty! Ten tvůj Pierre je moc hezkej!“

„Mně se taky líbí. Ale nepůjčím! Nebo aspoň dokud jsem tady!“

„Ty ho pustíš z dohledu? Hned ti ho nějaká mrcha svede!“

„Ujišťuji tě, vím přesně o všech ženách, které ho zatím svedly. Dokážu si představit i ty, co ho budou mít po mně. Dokonce vím, že by se to snadno povedlo i tobě, ale to mu prozatím zakážu!“

„Mrcho nepřejícná!“

„Znám dokonale každou jeho myšlenku a...“

„Jo tak! Tys s ním zkusila mentální spojení?“

„Bylo to poprvé, co jsem to dělala samostatně. Vlastně jsem ani nechtěla, měla jsem chuť akorát na sex. Ale když jsme se tak dokonale sladili a on si to přál, zkusili jsme to. Bylo nádherné prožívat jeho život...“

„A on prožíval tvůj?“

„A nádherně se bavil. Měla jsem to docela pestrý, ze začátku. Když jsme se takhle krásně poznali, dohodli jsme se hned na manželství. Věříme si. Jen jsme druhý den zašli na konzulát a nahlásili se, pan velvyslanec si nás objednal na další den a za půl hodiny jsem byla vdaná paní. Domů jsem to vzkázala zároveň s fotkama. Naši se budou bavit...“

„A mě do svýho klanu nechceš!“

„Ty víš proč!“

Sandra se zasmušila. „A nedalo by se s tím něco dělat?“

„Bojím se, že nedalo.“

„No, co... tak mě aspoň namydli a umej!“

Začaly se navzájem mydlit. Jedna hlídala druhou, která dřív zaútočí; ale která to opravdu byla, těžko říct. Rvaly se v těsné vaně a pořádně cákaly, dokud jim nedošlo, že takhle to nepůjde. Tak se osprchovaly, zabalily do osušek a šly na konec chodby, kde bydlela Barbara. Byla to velká místnost, v níž dominovalo široké lůžko, spousta polštářů a přikrývek. Ale Sandra si nejdřív všimla stojanu s několika různými sečnými zbraněmi.

„To jsou manželovy meče. Můj tady ještě není. Zatím ho mám doma, ve svým pokoji.“ Barbara přistoupila ke stojanu, jeden vzala a na zkoušku jím švihla do vzduchu, „Tenhle mi daroval jako svatební dar!“

„Takže bojuješ?“

„Ve skutečnosti ještě ne. V klášteře jsem se trochu učila, ale... to chce opravdovej výcvik, ne hru.“

Hned po příchodu Barbara zahodila osušku a zůstala nahá. Sandra zjistila, že si holí také tělo; to by se ona neodvážila. I když ji asi nikdo dlouhá léta nahou neviděl.

„Tak!“ ukázala Barbara, „Támhle si lehni na ten stůl! A já ti ukážu, čemu se u nás říká masáž. Řvát bolestí můžeš podle libosti...“

Přinesla si keramickou láhev, nalila olej do misky a postavila na vařič, který zapálila. „Masážní olej má být horký! Neboj, nepopálím tě, ohřeju ho jen tak, abych do něj mohla strčit ruce...“

Sandra si na stůl skutečně lehla, ale po kamarádce pokukovala nejistě.

„Ty bys dokázala člověku nahnat strachu...!“

„To jsem ještě nezačala...“ Barbara zkontrolovala teplotu, nabrala olej a začala jí ho roztírat po zádech. „Tak co, bolí to?“

„Ne, je to bezvadný...“

„Mysli na to, že mi to pak oplatíš. Pomsta bude sladká!“

Natřela ji skutečně štědře, pak nechala olej, aby se vstřebal do kůže, převrátila ji na záda a pokračovala. To už Sandra začala vydávat nějaké zvuky, ale Barbara ji varovala: „Moc se netěš, bude to bolet!“

Když ji řádně natřela, zase ji převrátila a začala s masáží. A to rovnou ramenních kloubů; její prsty byly citlivé, ale pevné, a Sandra žasla, jakou má sílu. Prohmatala jí svaly na pažích, potom lopatky a rozmasírovala šíji.

„A jdeme na páteř!“ pohrozila.

„Ne! Ne...“ skučela Sandra už dopředu.

„Lež a drž, nebo tě přišlápnu!“

Když probírala obratle, Sandra skutečně křičela bolestí. Samozřejmě Barbara nepovolila, promasírovala ji až ke kostrči. Pak se soustředila na druhou paži a skončila v oblasti ledvin; tam řvala Sandra podruhé. Když se jí zdálo, že by jí měla dopřát odpočinek, slitovala se:

„Chceš si oddechnout?“

„Vem... ještě jednou tu páteř. A tentokrát můžeš přitlačit.“

„To myslíš vážně? Ty seš nějaká drsná!“

Následoval další zoufalý křik a sténání. A taky velké uvolnění.

„Teď bych ti měla promasírovat zadek. Na to se používá bambusová hůl...“

„To bys mi fakt udělala? A... máš tady nějakou?“

Na spodní poličce stojanu na meče leželo několik bambusových holí, které se používaly při cvičení. Barbara jednou zašvihala do vzduchu.

„Proboha... mohla bys mi aspoň jednu dát... abych se měla čím bránit?“

„Ne! Tohle je masáž, cvičit budeme potom!“

„Já teda nevím...“

Barbara přistoupila a začala rychlými krátkými údery lehce šlehat po vystrčených půlkách. Sandra se rozesmála: „To je docela příjemný...“

„Fakt?“ Barbara jednou zvedla hůl trochu výš a Sandra vypískla. „Záleží na síle úderu. Počkej, až ti začnu šlehat prsa!“

„To snad neuděláš...?“ zalekla se zase Sandra.

„Lež a nevyváděj!“ švihla ji znovu, „Bát se klidně můžeš...“

V té chvíli se odsunul vchod a vstoupil Pierre.

„Hezky mi ji připravuješ, hezky! Slyším její ječení až na chodbu!“

Sandra zařvala leknutím a pokusila se zakrýt osuškou, na které ležela.

Barbara se naopak postavila do střehu. Mezi manžela a kamarádku.

„Rozhodně ji nechystám pro tebe!“

„Jak to, že ne? Co najdu ve své posteli, to je moje!“

„Tahle ne, miláčku! Přísný zákaz!“

Pierre Levasseur o krok ustoupil a začal si Sandru pozorně prohlížet.

„Důvod? Snad není...“

Přistoupil blíž. Sandra se kupodivu uklidnila; vztáhl ruku k jejímu podbřišku, ale kůže se nedotkl, jen kontroloval auru. Výsledek neřekl.

Kdežto Sandra zaječela: „A to je takovej problém? Že jsem ještě panna, to snad není tak hrozná chyba! Stačí chvilka a...“

Barbara však potřásla hlavou. „Nespěchala bych s tím. Pokud ses doposud uchránila, tak to může mít důvod. Někdo tě chrání...“

„Jedině moje vlastní blbost a tátovy zákazy! Pořád vyhrožoval, co mi udělá, jestli se s někým spustím. A žádnej se mi nelíbil tak, abych si to troufla. Kdybych někoho potkala, tak možná, ale... No co je? Proč se tváříte, jako kdyby... Kdybych nebyla panna, tak by to nevadilo?“

„Možná bysme to s tebou zkusili. Dokonce s tebou počítám do budoucna, ale zatím se obávám, že nemáme právo.“ řekla Barbara, „Vyprávěla jsi mi o svých záměrech, vytvořit si vlastní rod a teprve pak navazovat kontakty na jiné. Až budeš paní svého klanu, jsi vítána v našem domě. I v našem loži...“

„Jste praštěný!“ křičela a neovládala se, „Oba jste blázni, jako všichni jižani! Co mám sakra dělat? Nechat se předhodit nějaký noční příšeře? Když jsem měla třináctý narozeniny, táta mě chtěl vyděsit, tak vykládal, jak za císařských časů odvlekli holku o narozkách do džungle, uvázali zády na posvátnej kámen a nechali celou noc na pospas každýmu, kdo přišel. Vyděsilo mě to, fakt jsem se bála! A mně dali jenom pitomej dort!“

Ti dva stáli, pozorovali ji a váhali, mají-li se smát nebo hněvat.

„Mám tě polejt studenou vodou, aby ses uklidnila?“ řekla Barbara.

Sandra vyřešila situaci jako obvykle: rozplakala se.

Pak ji Barbara nějakou chvíli konejšila a Pierre takticky vyčkával.

Najednou řekla: „Nějakej Levasseur byl v sedmnáctým století pirát!“

„To byl pradědeček,“ řekl, aniž mrkl, „Kde bysme přišli k penězům?“

Zasmála se, utřela si nos a pozorně si ho prohlédla.

„Co ty seš zač? Máš něco společnýho s císařstvím, nebo ne?“

„Počítá se manželka? Pokud ji uznáváš za princeznu...“

„To jistě, ale teď mluvíme o tobě. Mohla bych se podívat?“

Pierre věděl, jak to myslí; svlékl se a předvedl. Tetování měl podstatně víc než Barbara, nezaměnitelně bojovnické.

„Jezdil jsem do Arminu před válkou. Sem a tam; když mě tam otec nechal na prázdninách, kluci mě samozřejmě patřičně vyzdobili.“

„Už chápu, proč jste se tak rychle dali dohromady.“

„Z obchodních důvodů, kromě jinýho,“ řekla Barbara, „Dohodli jsme se, že adaptujeme v Kingtownu nějakej palác na hotel. Možná už vím kterej.“

„A ten bude patřit tobě?“

„Vlastně, celej řetěz hotelů patří mýmu tátovi,“ řekl Pierre, „Ale ježto není všudypřítomnej, každej někdo řídí. Tenhle například já.“

„A tvůj otec je... co?“

„Člověk. Tadyhle vpředu má chobot větší než já a moc rád ho strká do mladých holek. Už plánuju, jak mu slavnostně předhodím svou milovanou...“ pohladil něžně Barbaru po pleši, „Už dlouho neměl pravou princeznu...“

„A ty s tím samozřejmě souhlasíš!“ vyjela Sandra na Barbaru.

„Já se ráda seznamuju!“ usmála se.

„Neboj, s tebou počítám v budoucnu taky!“

„Seš perverzní! Oba jste perverzáci!“

„Ale! To bylo pořád odvahy, a najednou...“

Sandra se kousla do spodního rtu, ale už bylo pozdě.

„No,“ řekl Pierre přívětivě, „Pěkně se holky namažte olejem, pomazlete, porvěte a co ještě chcete, ale moc se nepoškoďte, abyste byly krásný. Potom přijďte na večeři. Já spěchám...“

Přistoupil ke skříni, vyndal z ní slavnostní evropský oděv a oblékl se. Nevšímal si ničeho, co dělaly ony.

A co ony? Nic; rozpačitě koukaly jedna na druhou.

Až když za sebou zavřel dveře, Sandra se zase rozbrečela.

„On má pravdu! Já jsem vážně zbabělá! Plno keců, ale kdybych měla... Ale já za to nemůžu, fakticky jsem taková!“

„Vůbec se nemáš za co stydět!“ hladila ji Barbara.

„Ještě teď brečívám do polštáře! Když je Belthine, představuju si, jak si všecky holky ostříhají vlasy a pomalujou tváře, aby je nikdo nepoznal; pak tančej nahý okolo ohňů a milujou se s každým, kdo si je chytí! Smějou se, zpívají a těší se, vedle koho se ráno probudí...“

„To už asi ani na jihu není.“ usmála se Barbara.

„Ale mělo by být.“

Masáž nechaly na pozdější dobu. Však ještě bude čas. Osprchovaly se a pak věnovaly pozornost Barbařinu šatníku. Většinou se skládal z domorodých oděvů, včetně šafránového roucha mnišky. Ale něco evropského tu taky bylo.

„Vyber si cokoliv. Já si vezmu uniformu.“

Sandra si ji prohlédla a užasla. „Ale to je stejnokroj císařské gardy!“

„Císařovniny. Císař měl tygry, Diana leopardy.“

„Ty seš vážně členka gardy? Naprosto legální?“

„No... císařovna mi ty hvězdičky nedala, to je fakt. Dala mi je Renka. Já a pár lidí si myslíme, že na to má právo.“

„A ty seš důstojník? S právem velet ostatním?“

„Jsem. Zatím mám pět podřízených. Kámošky ze školy. Nejlepší kamarádku Alici jsem jmenovala seržantkou a dovolila jí verbovat. Takže možná je nás už víc, než myslím.“

„Vzala bys mě taky? Asi ne, že jo? Správně. Jsem malej srábek...“

„Počítám s tebou. Buď si jistá.“

„Až se zbavím svého drobného nedostatku?“

„Až pochopíš, že jsme řízeni vůlí Boží. Na Něm záleží, co se stane s každou živou bytostí; taky s tebou. Zatím jsi pro nás chráněný druh.“

„Jo takhle! Počkej, o tom táta taky mluvil: když holka, třeba ještě dítě, měla poprvé styk s mužem, ostříhali ji. Od té chvíle ji mohl mít každý; někoho si vybrala sama, jiní si vybrali ji. Říkali tomu Hra.“

„Správně.“

„A ona ji s nadšením přijala.“

„To nevím. Přemýšlela jsem; obvykle asi ano, jejich společnost měla taková pravidla a všichni ji chválili. Možná některou donutili, přesně stejným morálním vydíráním jako tebe. To je vcelku fuk; já vím jedno, že nesmím poškodit Pannu. Ať si tě vezme na svědomí někdo jiný.“

„Dobře. Podřizuji se, velitelko.“

„Tak jo. Vyber si něco na sebe a jdeme na tu večeři.“

Barbara přišla v uniformě LG. Nikoho tím nepřekvapila, turisté si zřejmě už zvykli. Na čelném místě seděli oslavenci, dvojice Holanďanů. Pro jejich uspokojení upekli prasátko a nalévali všem holandské pivo, speciálně nakoupené v luxusním obchodě. S nimi u stolu seděl Pierre jako hostitel, další křesla čekala na Barbaru a Sandru. Ta měla oblečenu jakousi kombinaci mezi evropským a orientálním stylem, ale za pasem dýku.

Hudbu obstarával magnetofon se záznamem Renčina zpěvu. Moderní přístroj, jaký právě začal vyrábět Therlowův koncern. Zlé jazyky tvrdily, že ukradli plány někomu jinému, ale nepodařilo se dokázat komu. A nikdo si nestěžoval.

Hosté byli rádi, písně to byly nádherné a dobře se na ně tančilo. Přišla spousta lidí z řad evropské komunity Bangkoku, dokonce i z francouzského velvyslanectví; tajemník přinesl Barbaře zbrusu nový pas na její jméno, aby se mohla okamžitě pochlubit.

„Takové pasy děláme za dva tisíce dolarů taky!“ poškleboval se atašé jedné jihoamerické země, „Pro kamarády i levněji!“

„Třeba toho využijeme,“ usmála se Barbara, „Když tak o tom mluvíme, potřebujete toho člověka vidět, nebo vám stačí fotka?“

„Co si o nás myslíš? Samozřejmě potřebujeme šest fotek, pro archiv!“

Sandra se zatím bavila s Pierrem.

„Řekni mi pravdu: kolik toho umí Barbara?“

„To je celý komplex problémů. Nejde o to, co všechno do ní bylo vloženo, ale jak to umí využít. Renka provedla nějaké... prostě, pustila všem řadu programů. Všeobecných, ne individuálních, jako tehdá... Hele, já byl dospívající kluk. Zajímal jsem se o bojový věci. O žádnou vědu ani tak... Takže jsem si vybíral holky toho druhu. Na jiný věci bylo času dost...“

„Já vím. To bylo před válkou.“

„Nejužitečnější je jazykovka. Schopnost vnímat řeč všech ostatních, který jsou při tom. To by možná Bára zvládla. Výukový programy... já nevím. Neumí to ovládat. Jazykovka má jiný ovládací povely... to je těžký vysvětlit! Kdybys byla... no, však víš, napojil bych tě a pustil ti to. Celej komplex, i vzpomínky těch mých kámošek. Asi jich bude většina mrtvých.“

„Zvláštní svět. Každej něco umí, ale nikdo nic kloudně.“

„Příkaz Valérie byl širokospektrální výuka. Na Skále jsi mohla potkat všelijaký lidi. A pár takovejch, co se dalo úspěšně pochybovat, že to vůbec jsou lidi. Zvláštní barva pleti, odlišný oči, uši, zuby... Samozřejmě to mohly být nějaký normální mutace, ale...“

„To tě nezajímalo, co jsou?“

„Já byl puberťák, nic jinýho ode mě nečekali. Vzali mě na Skálu a já byl vyjevenej ze všeho. Nejvíc jsem zíral na malý holky, co lítaly na wingách. Dokázaly vlastní energií nadnášet takový prkna, na nich ležely a dělaly parádní obraty. Že okolo mě prochází nějaká vysoká WZ jsem viděl, ale co je zač mi bylo fuk, stejně by mě k ní nepustili. To bys musela zažít!“

„Jak jste se k tomu dostali?“

„Bydlel u nás Denis Baarfelt. Jel někam dál, do nějakýho kláštera. Jejich představený mu nabídl kromě jiného svoji dceru. Denis přijal a...“

„Narodil se kluk nebo holka?“

„Dvojčata, kluk i holka. Občas se tam ukázal, se na ně podívat.“

„Co dělají teď?“

„Nemám tušení. Postarala se o ně klášterní mafie. Někde jsou...“

„Aha. Takže tvůj táta, přestože cizinec, byl kamarád s Arminy. Pozvali ho a tebe s ním, jako jeho potomka. Neublížili ti?“

„Spíš jsem byl nebezpečnej já jim. Pravidlo bylo, že slabší vyzývá k boji silnějšího. Já byl hodně dlouho ten slabší. A cizinec, takže jsem je bavil. Všechno, co jsem řekl nebo udělal, vyvolávalo záchvaty smíchu. Štvalo mě to, jenže pak jsem přišel na to, že vytáčet druhé je baví taky. Naučili mě krotit svoje emoce. Pak už jsem byl silný, jako oni.“

„A magie?“

„To byla Hra holek. Kluci jsou lepší bojovníci, to se od nich čeká. Holky jsou bystřejší. Dřív dospívají. Prostě jsou nad věcí. Kroužili jsme kolem nich jako mlsní psi; a jen výjimečně jsme si mohli sáhnout, čichnout, líznout... Dokud ona sama nechtěla. Potom obrátila do protisměru; najednou jsi to musel dělat co nejčastěji. A ještě se tím všude chlubila.“

„Koukám, že holky tě lákaly odjakživa!“

„Víc než ostatní kluky. Na druhý straně, já je přitahoval taky. Byl jsem cizí a vědělo se, že brzo odjedu. A byl jsem... jak bych to řekl? Byl jsem přesně tak blbej, abych se dal navézt do něčeho, co se nedělá. Ještě se mnou nic neplánovaly, ale kdyby náhodou...“

„Mazaný holky. To se mi líbí...“

„Je takový pravidlo. Kdo s tebou vyrůstá v jednom pelíšku, není vhodnej jako partner. Má tě moc očmuchanou. Arminský děti si rády stavějí pelíšky na zahradě nebo na půdě, ve sklepě... prostě dost daleko od dospělých, ale na dohled. Nejlíp otřesný boudy ze všeho možnýho, pořád jim to padá na hlavu. Nastěhují se tam a spí na jedné hromadě, i se všemi svými zvířaty. Než usnou, ještě se mezi sebou poperou. Rády dělají všecko hromadně; koupou se, zušlechťují, jedí z jedné mísy... prostě mláďata.

Když mezi ně přijdeš jako malá, akceptují tě. Když povyrostou a ty k nim přijdeš jako nová, testují tě. Samozřejmě tě přijmou, jsi posila pro smečku a pokud umíš něco jiného než ony, tím líp. Ale nevyrůstala jsi s nimi v tom pelíšku, máš odlišný pach. Přijatý do klanu, ne v něm narozený!“

„To mi říkáš proto, že nejsem z vašeho pelíšku? Jak dlouho je v něm Bára?“

„Já ji mám rád, víš? Moc rád; položil jsem ji jako pečeť na svoje srdce. Od té doby, co nesmím na Ostrov, jsem měl hodně žen, ale žádná nebyla jako ona. Nebyly princezny. Mohly by být konkubíny, to klidně. Teď mluvím jako Barbara; ona přijme jakoukoliv hru, to vím. Jenže...“

„Jenže nechce mne.“

„Nemůžou být dvě vůdčí feny. Může být můj klan a tvůj klan. Až si najdeš muže a bude to čestný bojovník, můžeme zahájit Hru. Budeme se navštěvovat a hostit a já ti složím veškeré pocty, které přísluší princeznám. Bojovníci mého klanu neodmítnou jít s tebou do boje. To vše ti můžu slíbit...“

„Ale nepřijmeš mne jako ženu, dokud to nedovolí Barbara.“

„Tak trochu věřím jejímu úsudku. Ona se domnívá, že máš nějakou vlastní cestu. Pokazil bych ji, kdybych to udělal. Čeká tě něco jiného.“

„Pierre Levasseure, začínám věřit, že jsi warlord. Začínám věřit, že Barbara je čarodějka. A začínám přemýšlet, jakou cestu si zvolit.“

Pierre vzal její ruku a políbil ji.

„A teď chci, abyste mi něco předvedli. Přesvědčili mě!“

„Například co?“

„Mluvila jsem s Bárou o jejím překladatelství. Chci, aby zkusila všechny přítomné propojit jazykově.“

Pierrovi trochu ztuhly rysy. Nicméně se nad tím zamyslel.

„Když se to nepovede, bude to ostuda. Když se to povede, bude to průser!“

„Já vím. Ale nemám právo to chtít?“

Barbara se chvíli rozpačitě drbala na nose, pak tu i onde na pleši.

„Já věděla, že se mi pomstí! Fantastická holka! Chytrá, viď?“

„Jo, taky se mi líbí. Zkusíš to?“

„Já to ještě nedělala! Bojím se...“

„Kde je hlavní problém?“

„No... jedno plus je jejich podnapilost. To holandský pivo... odstranilo zábrany, valnou část. Trochu je problém s energií. Nevím, jestli...“

„A co ona? Je Panna...“

„Zhypnotizovat ji? Použít jako médium?“

„A proč ne? Když to chce...“

„Miláčku, ty seš skoro stejná mrcha jako my ženský!“

„Viď! Tak vymyslíme něco?“

„Jasně. A zahájíš to ty...“

Holandskému obchodníkovi bychom mohli říkat pan Hoewenhouwen. Byl značně bohatý a měl cit pro získání ještě většího bohatství. Teď byl samozřejmě na dovolené, ale něčím vylepšit svou situaci – proč ne? Byl velmi spokojen, jeho oslava se vydařila, lidé se dobře bavili a ti mladí byli tak milí...

Pierre projevil přání přednést krátkou slavnostní řeč.

„Drazí přátelé, milí hosté. Jsme velice rádi, že jste mezi námi v takovém počtu a že se dobře bavíte. Jistě vám neuniklo, že jsem se nedávno oženil; a jak vidíte, je moje manželka dost zvláštní osobnost. Znáte i důvod: patří k předním šlechtičnám Arminského císařství. Toto místo není tak docela územím Arminu, ale lze říct, že kamkoliv vstoupí noha šlechtice...“

„Máme jí zahrát fanfáry?“ zeptal se někdo z rozjařených hostí.

„To snad ani nebude zapotřebí. Postačí, když věnujete pozornost jejímu přípitku. Prosím číšníky, aby rozdali nové sklenice...“

„Tak to je správná oslava!“ konstatoval někdo další.

Barbara v leopardí uniformě a s mečíkem za opaskem vystoupila na pódium.

„Prosím – na zdraví císaře!“ pronesla a pozvedla sklenici.

„Ať žije císař!“ ozvalo se několik hlasů, ale všichni sklenku vypili.

„Obsluho, nalejte znovu!“ přál si Pierre.

Tentokrát už nebyl nikdo, kdo by protestoval. Naopak, vstali i ti, co až doposud seděli, a chystali se k dalšímu přípitku.

„Na slávu císařovny!“ velela Barbara.

Teď nastal trochu problém. Jak uctít Dianu, na kterou různí lidé měli odlišné názory? A která je navíc mrtvá?

„Sláva jí!“ vyřešil to Pierre.

Ostatní podle své nátury něco vykřikli. Ale hlavně to vypili.

A čekali, jestli bude ještě nějaký přípitek. Dočkali se.

„Na cestu, která nás přivede ke svobodě a štěstí!“

S tím se nedalo než souhlasit. Jejich souhlas byl zcela upřímný; pouze pár bystřejších si uvědomovalo, že to vlastně neznamená nic – a může znamenat cokoliv. Pak Barbara poděkovala a dala pokyn spustit hudbu.

Speciálně vybranou: ve Straussově operetě Netopýr je píseň, která začíná:

„Ty a já, slibujem si bratrství...“

Renka ji nahrála, protože milovala veškerou dobrou hudbu. Začala naprosto tradičně, neboť chtěla dokázat, že zahraje na varhany cokoliv. Pak přešla na variace a když se jí výsledný efekt zalíbil, nechala jej znít ze záznamu a přidala kytaru. Skončila ve velice výrazném moderním rytmu, který všechny vzrušoval málem k nepříčetnosti.

Hosté, kteří vypili tři sklenice (ať už čehokoliv) v tak rychlém tempu, se snadno dostali do změněného stavu vědomí. Teď nastala chvíle Sandry; Barbara jí položila prsty na spánky a celkem bez problémů uspala.

Nejobtížnější pro ni bylo najít ve vlastní paměti vhodnou techniku. Byla do ní uložena, jenže... no, naštěstí je střízlivější než ostatní. Doufejme. A ne zas tak střízlivá, aby si na to netroufla.

Začala vytvářet E pole. Správně odhadla, že Sandra má tolik přebytečné energie, že ji může bez zábran vyždímat jako citron. Sandře to bylo jedno, byla v transu; pokud něco vnímala, líbilo se jí to. Barbara vyhledávala po okolí oslabené mysli a napojovala je; nechali si to líbit, dokonce si toho většinou nevšimli. Čím víc jich polapila, tím to šlo snadněji. Zakrátko byla tak zručná, že pospojovala všechny; jako vtípek připojila číšníky, servírky, uklízeče a bábu toaletářku. Co by tak ještě...

Hotel se nacházel v průsečíku několika různých chrámů; Barbaře se v nich velice líbilo a ostatním to určitě neuškodí. Navíc, pagody mají příznivý tvar a dobře táhnou energii shora. Roztáhla pole až k nim a zabrala do něj všechny lidi na trase. A zvířátka, včetně ještěrek a toulavých psů. Ne že by jim to moc prospělo, ale... Sandra se začala cítit nepříjemně, protože z Barbařiných prstů sršely jiskřičky a trochu to bolelo. Ne tolik, aby se probrala. Vlastně, nemohla dělat docela nic.

Maličký zbyteček sebekritiky Barbaře napovídal, že by měla brzdit. Jenže takovými zbytečnostmi jako zdravý rozum se princezny nenechají omezovat. Když se to tak krásně podařilo...?

Naprala do nich pod tlakem všechno, co ji napadlo. Naštěstí jen málokdo zrovna řídil auto nebo tak něco; většinou to s nimi jen zacloumalo, začala je bolet hlava a měli pocit, že by si měli jít lehnout.

„To bysme měli.“ konstatovala Barbara a nechala pole rozpadnout. Taky by je už moc dlouho neudržela.

A pak už jen v klidu sledovala, jak se postupně loučí a rozcházejí.