Jednoho dne se nečekaně vrátil Pet Crowry. Sandra si oddychla, už se pomalu začínala bát. Samozřejmě se pečlivě starala o věhlas a čest jeho rodu, všichni ji přijímali jako jeho oficiální družku a nosila jeho dítě, ale čas od času měla zvláštní pocit, že odešel někam hodně daleko a nevrátí se. Teď byl tedy zpátky, usmíval se a vypadal...

Vypadal zvláštně. Především: vlasy mu narostly víc, než by se za těch pár dnů dalo očekávat. A byly upravené od profesionálního kadeřníka, nikoliv od nějaké kamarádky. Ještě zvláštnější bylo, že se poněkud změnila jeho aura; Sandra nebyla dokonalá čarodějka, ale toho si všimla. Jako kdyby za těch pár dní zestárl o několik let; copak je to možné?

Theo a Eurica byli nadšení, dokonce i otec, kterého zašli navštívit. Taky jeho aura byla jiná, ale to bylo v pořádku; vnitřně se uklidnil, nabyl jisté vyrovnané moudrosti. Snad poprvé přijal Peta jednoznačně přátelsky; byl rád, že si dcera vybrala tak věhlasného muže. Posadili se spolu před zříceninu, rozprávěli o všem možném a dobře si rozuměli.

Ale potom přišla chvíle, na kterou se Sandra těšila nejvíc: když spolu zalezli do postele a vášnivě se milovali. Bylo to nádherné. Přesně tak si to přála. A aby to bylo ještě lepší, požádala o Propojení. Chvíli zaváhal.

Ano. Máš právo vědět všechno.

Tak se to dozvěděla. Potom dlouho do noci plakala.

Pet se chtěl vrátit do Kingtownu, musel mluvit s Renkou. Rozhodli, že se vrátí všichni, ale neuspořádali žádnou slavnost, jak bylo obvyklé. Někteří méně zasvěcení usoudili, že kvůli nechuti soudce Greenbaye k orgiím. Jen si sbalili věci, nasedli do auta a odjeli. Eurica je šla vyprovodit, ale ani ji nenapadlo, že by se měla rozplakat.

A copak nového v Kingtownu? Inu, nějaké ty rasové bouře, zákeřné vraždy, nová epidemie vší a jeden zázrak. Chcete znát podrobnosti?

Tak pro začátek vši. Jejich epidemie přišla jako obvykle v nejméně vhodnou dobu, přes veškeré ujišťování pověřených úředníků ministerstva zdravotnictví, že byla učiněna veškerá opatření a už nikdy žádná epidemie nebude. Hlavně ne před volbami, protože všechny strany svorně bily do vlády, že to připustila. Ne že by znaly nějaké lepší řešení.

A jako obvykle, na školách bylo pozdvižení. Poslední epidemie proběhla více než před rokem a spousta lidí doufala, že už nepřijde, takže mnoho učitelů přestalo přísně dohlížet a dovolili dětem, co se jim líbilo. Nyní školská správa vydala příkaz zkrátit účesy na hygienicky únosnou míru, přičemž výslovně zakázala oholení hlavy, protože připomíná dřívější režim. Přesto řada mladých neposlechla a přišla oholená. Další se zas odmítli ostříhat vůbec a když to dostali příkazem, odmítli chodit do školy. Zvláště z etnik. Policie vpadla do etnické čtvrti, prováděla výslechy a nutila rodiče, aby zjednali pořádek. Tím stouplo napětí; kdo a proč hodil první rajče na policejní auto, nevíme. Ani první kámen. První policejní výstřel šel do vzduchu, to je zaznamenáno v protokolu. Další šly ovšem do sroceného davu. Dav převrátil policejní auto, policajtům zlámal ruce a nohy a nechal je válet uprostřed hlavní silnice. Potom začali rabovat a vypalovat krámy; pohotovostní pluk postřílel několik zlodějů, zbytek davu zahnal zpátky do jejich čtvrti a nepouštěl ven, dokud se poměry neuklidnily. Tedy – prozatím.

Na soudce Greenbaye čekali jako na spasení. Okamžitě se dal do práce; měl na stole řadu stížností a sporných případů, které musel projednat, vydat doporučení, přidělit vyšetřujícím soudcům a kontrolovat, jak je vyřeší. Pracoval rychle a spolehlivě; podřízení si všimli, že čte rychleji než dřív a s neomylnou jistotou vyhledává sporná místa. Taky si lépe pamatoval nejrůznější informace, včetně hodně starých precedenčních případů.

Zákeřné vraždy jsou nebezpečné tím, že se neví, kdo a proč je spáchal. Vyšetřování šlo pomalu; Greenbay naléhal, přesto s tím byly problémy. Už ho taky napadlo požádat Peta, aby se těch případů ujal; už pro policii pracoval, ale za jiných okolností a v jiné zemi.

A ještě ten zázrak. Do Kingtownu běžně jezdili turisté a kromě jiného si prohlíželi císařský zámek. Císaře samozřejmě neviděli, ale historicky významné části paláce procházeli a průvodce jim nezapomněl ukázat hrobku císařovny Diany a korunního prince Lery.

S jednou výpravou z Japonska přijela taky holčička, ochrnutá po dopravní nehodě; teď jezdila na vozíku a pečovala o ni ošetřovatelka. Ta si všimla, že malá znenadání začala s někým hovořit, ačkoliv tam nikdo nebyl; povídala si s ním japonsky, pak náhle vstala a udělala několik kroků, jako kdyby ji někdo podpíral. Potom nastal ruch a zmatek, ostatní účastníci zájezdu ji chválili a povzbuzovali, až se vyčerpala a upadla na zem. Odvezli ji do nemocnice, kde se zakrátko probrala k vědomí a lékaři konstatovali, že dokáže trochu ovládat dolní končetiny.

Holčička vypověděla zhruba toto: během prohlídky (která ji moc nebavila) k ní přistoupila krásná dáma, oblečená v kimonu samuraje, včetně starobylého účesu s copánkem, za pasem katanu. Mluvila japonsky, ovšem dost divně, až směšně; vytvářela neobvyklá slovní spojení, v japonštině se nevyskytující. Tvrdila, že je Pastýřka draků a že použije energie draka na její uzdravení. Pak ji pobídla, aby vstala a chodila, což malá udělala.

Její tvrzení vyvolalo víc než úžas.

„Ale ona nebyla Japonka! Byla to bílá žena, se světlými vlasy...“

Průvodce váhal jen chvilku, potom našel v průvodci obrázek císařovny Diany.

„Ano, tahle paní to byla. Ale oblečená jako japonský muž...“

Pak nastalo vzrušení a zmatek. Je známo z historie, že Diana skutečně za pobytu v Japonsku chodila takhle oblečená, mniši ji označovali titulem Pastýřka draků a... vše sedělo, jen nebylo jasné, kde se o tom mohla dozvědět ta holčička. Slovo zázrak viselo ve vzduchu, nikdo se neodvažoval je vyslovit; až to proflákli cizí novináři. Armini se zachovali velmi zdrženlivě; kdosi dokonce vážně namítl, že dle všech zpráv císařovna neovládala žádný druh magie, na rozdíl od svých dvorních dam.

Oficiální úřady rozhodně nebyly nadšeny. Zázrak podobného druhu se jim nehodil nikdy, zvláště ne teď, protože... zkrátka, připomínat existenci císařovny se nehodí. Už se docela dobře podařilo na ni zapomenout a přesunout ji do kategorie turistických atrakcí; ať tam sakra zůstane a nepřipomíná se takovým hloupým způsobem! Nikdy neuměla čarovat, tak ať to nedělá ani teď! Nebo ještě někoho napadne prohlásit ji za svatou!

Právě včas; děvčata z Leopardí gardy už to pomalu přestávalo bavit. Teď dostaly patřičný impuls; naše paní sice padla v boji, ale to neznamená, že je nadobro mrtvá. Co víc, je svatá a patronka země! Naše Ochránkyně; hned si zřídím domácí oltář a fotografii císařovny postavím na čestné místo!

Sandra samozřejmě zašla do střediska a byla tam nadšeně přijata; ovšem překvapovalo ji, že gardistky příliš často používají termínu Dobro. Bojujeme za Dobro, chráníme Dobro proti Zlu, podporujeme síly, jež stojí na straně Dobra. Sandra tomu odvykla, na jihu na to hledí jinak. Jenže holky byly velmi mladé a absolutně přesvědčené, že Dobro jsou ony samy. Kdo je Zlo? Každý, kdo se staví proti nim.

Nepohádala se, to nemělo cenu; ony všechny chápaly, co jim vysvětluje, na požádání odrecitovaly, že Není žádné Zlo, není žádné Dobro... ale braly to jako všechny ostatní školní poučky. Jedním uchem tam, druhým ven. Jistě, to říkají duchovní mistři a Sandra k nim patří; ale pravda je jiná. Působilo to na ni, jako že ji považují za přestárlou, mírně retardovanou.

Měly jiné vzory a hrdinky. Rychlostí požáru se mezi nimi šířila legenda, jak si kdesi ve světě gardistky poradily s lumpem, který škodil a nebyl za to potrestán. Verzí bylo několik, nejvěrohodnější tahle:

Nějakému dostatečně bohatému člověku unesli syna. Tak osmiletého. Chtěli za něj výkupné, poměrně dost, ale otec přesto zaplatil. Únosce přesto dítě zabil. Policie to vyšetřovala, zatkla pravděpodobného pachatele, ale chytrý advokát ho z toho vysekal, nic mu nedokázali a museli ho pustit. Tehdy si otec vzpomněl, že má v Arminu nějaké příbuzné a požádal je o pomoc.

Případu se ujala WZ Ardshiella, v současnosti dlící ve světě a živící se jako kadeřnice a vizážistka. (Informace je pochybná; není známo, že by kdy existovala WZ s takovým jménem. Asi si je vymyslela sama.) Na každý pád začala zjišťovat situaci a zároveň přivolala ku pomoci výsadkovou smečku LG z Arminu, doplněnou místními dívkami. Sestavení týmu proběhlo neuvěřitelně rychle, jako by všichni čekali jen na to.

WZ Ardshiella se ujistila nade vší pochybnost, (jak?) že muž je skutečně pachatelem únosu, kromě toho člověkem naprosto odporným a zkaženým, jehož jediným přáním je získat peníze. Drobnou polehčující okolností bylo, že měl s otcem jakési dřívější spory, ale nestačilo to, aby byla uznána platnost jeho krevní msty. Byla na něj tedy vyslána smečka; jako úvodní rituál bylo rozhodnuto, že každý den jej jedna ze členek komanda odchytí a odebere mu jeden prst. Ta první to udělala nejparádněji: namočila mu malíček levé ruky do benzínu, zapálila a držela, dokud neuhořel. Aby neřval, ochromila mu hlasivky. Pochopitelně vysvětlila, za co je to trest a jak bude pokračovat; pak jej propustila.

Samozřejmě šel okamžitě na policii a taky do nemocnice. Policie vyhledala postiženého otce, ovšem ten byl hospitalizován na nervové klinice několik set mil daleko, odkud rozhodně nemohl odejít a o akci prokazatelně nic nevěděl. Chudáka zmrzačeného vraha uložili v nemocnici; tam se k němu dostala další členka smečky v přestrojení za sestru a píchla mu do malíčku pravé ruky nějaký jed, po kterém otekl a zčernal; amputovali mu ho už sami, nic jiného se s tím nedalo dělat.

Teď teprve nastalo skutečné policejní pátrání; vraha zavřeli do ochranné vazby a bedlivě střežili. Tak dokonale, že k němu přišla dívka v uniformě vězeňské stráže a uřízla mu levý prsteníček kotoučovou pilkou. Objevila se ve střeženém objektu, aniž kdo věděl jak, a odešla opět nepozorována.

To už nešťastník pochopil, co má dělat. Přivolal vyšetřovatele a učinil dobrovolnou výpověď, ve které přiznal jak vraždu uneseného dítěte, tak řadu dalších zločinů, kterých se dopustil. Zoufale prosil, aby ho co nejdřív odsoudili a poslali do vězení pokud možno co nejdál; ani nežádal obhajobu.

Ostatně advokát taky nedopadl dobře; Ardshiella jej navštívila a vložila na něj prokletí, aby ho pokaždé, když pronese vědomou lež, postihly žaludeční křeče a pokálel se; kromě toho mu na tváři vyrazil odporný mokvající bolák, který ohavně vypadal a ještě hůř páchl. Jistě chápete, že moc klientů od té doby neměl.

V současné době se pachatel únosu a vraždy nachází ve vězení. Přestože je dokonale hlídán, občas se mu zjevují podivné přízraky a připomínají, že tím svůj zločin neodpykal a trest ho pořád ještě čeká. Neměl sáhnout na někoho, kdo je obdařen přízní čarodějek! Po každém takovém zjevení ječí hrůzou, jeho duševní stav se rapidně horší; snad ho brzy vysvobodí milosrdná smrt. Ovšem co bude potom...?

Na takové kolegyně mohou být dívky z Leopardí Gardy hrdé!

Sandra váhala. Vzato přísně formálně, měly pravdu. Potrestaly zjevného zločince. Sice na cizím území a v případu, po němž jim nic nebylo, ale ten kluk patřil k příbuzným některé z nich, takže jednaly ve prospěch klanu. WZ Ardshiella... no, vlastně taky jednala v zájmu Dobra! Jeden ničema přestane škodit = dobrý výsledek. Vše je v pořádku a správné, nikdo nemůže mít námitek. Hlavně ne Sandra.

Přesto z toho neměla nejlepší pocit.

Napřed ji zachvátila otrávenost a blbá nálada. Potom ji napadlo zajít za Renkou; ta přece vždycky ví, co si o věci myslet! Renka ji přijala okamžitě a tvářila se povážlivě. Napřed s ní provedla mentální spojení. Pak chvíli uvažovala. A řekla něco docela jiného, než Sandra čekala:

„Jaký máš dojem z E bilance města? Případně státu?“

Sandra otevřela pusu. Pak ji zavřela. Pak řekla:

„Nejvyšší čarodějka jsi ty. E pole je tvoje starost.“

„Ano, správně. Před měsícem bylo daleko stabilnější než teď.“

„Bojím se říct, co si o tom myslím.“

„Ano. Protivník přešel do protiútoku.“

„Co s tím budeme dělat?“

„Nic. Ještě to nevyvrcholilo. Momentálně jsou na tahu oni.“

„Ale něco udělat přece musíme, ne?“

„Zrovna tenhle případ bych neřešila. Uvědom si: tohle je válka.“

„Chápu. Nechci dělat problémy. Jenom se bojím o ty holky z gardy.“

Renka chvíli zvažovala správnou odpověď.

„Po světě se porůznu pohybuje řada bývalých bojovníků. Různé úrovně. Já ani nikdo neví kolik jich je, kde jsou a co dělají. Za války poslouchali naše rozkazy a dodržovali Zákon. Jenže od té doby uběhla řada let, zvyklosti se změnily a Zákon už nikdo nezná. Řada těch lidí byly děti, které na poslední chvíli rodiče někam poslali, aby je zachránili. Se žádným nebo nedostatečným výcvikem. Nic jim nevyčítej, dělají co umějí. Nemají za sebou moc a oporu celého cowenu.“

„Ale my ji snad máme! Ty holky by měly...“

„Bojovníci si vždycky udělají, co chtějí. Jejich řešení je použít násilí. My jsme řešili problémy pokud možno po dobrém. Možná to zase budeme dělat, až se poměry zlepší. Ale teď musíme... přivřít oči.“

Sandra oči nepřivřela, nýbrž sklopila. A potom zase zvedla:

„Mluvíš o tom, co dělal můj muž?“

„Bojoval za svou zemi.“

„Bojoval za Skotské království! Za Byzantské císařství a jiné šílené státy! Za svět, který v našem světě neexistuje!“

„Jsme součástí jediného světa, Sandro. Netrap se nad tím.“

„Ani ty se netrápíš?“

Renka neodpověděla. Pouze vzdychla.

Barbara vykonala oficiální návštěvu ve výcvikovém středisku Leopardí Gardy. Holky ji obklopily, objímaly a chlubily se vším, co za uplynulé období dokázaly. Rozhodně vyrostly, zesílily a podstatně změnily vzhled. Ale taky jim narostlo sebevědomí.

Už dávno neškemraly, aby jim udělala pěnu. Taky je ani nenapadlo propadat depresi, když vyslechly příkazy školské správy o předpisové úpravě účesů. Tak jo, ostříháme se, ale jak by budeme chtít! A že to nebude zábava? To teda uvidíte!

Větším dětem stačilo, když někdo přinesl do školy stříhací strojek. Nejodvážnější kluk ho strčil do zásuvky, zapnul a kývl na holku, která se mu nejvíc líbila. Ta poslušně přišla na dosah ruky, už při tom vřískala na celé kolo, že nechce a když, tak jen málo, ale bez odporu držela, když se jí do vlasů nad čelem zakousla žací lišta. Stříhalo se zásadně zpředu dozadu a často všelijak klikatě, aby to postižené bavilo. Když byly děti odvážnější a chtěly se poprat, chytili dotyčného kamarádi za ruce a nohy a pevně drželi, ať sebou cloumal jak chtěl. Pochopitelně to byla skvělá příležitost k lechtání a sahání leckam, kam holka obvykle nechce. Po ostříhání se přesvědčila, jestli jí někde něco nezůstalo a případně se nechala dodělat. A už kamarádi podali dalšího. Za půl hodiny byli oholení všichni a strojek se mohl půjčit další třídě. A když se učitelce něco nelíbilo, dívka mohla klidně opáčit: „Já nechtěla, ale kluci mě donutili!“ Kteří kluci? „Já nevím, zakryli mi oči!“

Středoškoláci už pěnu uměli sami a milovali mejdany. Tentokrát se musel konat někde, kde mají bazén. Dále pozvat všechny kamarády a ještě jim doporučit, aby vzali s sebou každého, koho znají, co nejvíc lidí. Důležité bylo, aby někdo měl fotoaparát a každého na poslední chvíli vyfotil. Nepoužívaly se žádné strojky, nýbrž nůžky a břitva, pokud nebyla k disposici zasvěcená zbraň, stará čepel z císařských časů. Platilo, že čím hezčí dívka, tím dřív šla na řadu, ale vychutnávali si to všichni. Nezapomínalo se na očištění celého těla, dívky často připomínaly obočí. Nakonec skončili v pěně, která je nejen zbavila posledních zbytků srsti, ale dodala jejich kůži jemně pastelovou barvu, jakou si namíchali. Pro spoustu mladých to byl první mejdan, na který byli uznáni za dost velké a schopné vydržet beze škod.

Největší mejdan uspořádala Renka v Baru u Štěňat. Barvu namíchala zlatohnědou, oficiální podklad Leopardů. Důstojnice LG toho využily a hned přibíraly nováčky; zkušenější dívky se o překot chlubily, co tam všechno zažily. Měly podezření, že Renka do pěny přidala něco povzbuzujícího, protože se koupelí nebývale odvázaly a protančily a promilovaly celou noc, aniž pocítily únavu nebo je to přestalo bavit. Nejvíc to viděly na svých chlapcích, z těch se stali přímo draci. Nemohla by je Bára naučit nějakou fintu, jak je k tomu přimět častěji?

Být hezká holka je v Arminu nebezpečné. Jestli ještě ráda střídá kluky a nevadí jí drsnější zacházení, z překvapení nevyjde. Každý z milenců na ní chce zanechat nějakou stopu: tetováním, piercingem, ozdobnými jizvami na nejzvláštnějších místech. Momentálně byl největší hit výzdoba hlavy; když už je šance, musí princezna nějak vypadat! A to teda holky vypadaly! Všechno bylo samozřejmě důkladně zaznamenáno na fotografiích a hned se jimi Báře chlubily. Ona se na oplátku pochlubila fotkami z jihu a nenápadně se zmínila, že o prázdninách tam uspořádá tábor. Instruktorky a velitelky pro méně zkušenou mládež jsou pochopitelně vítány. Zatím vymyslete, jakou si namícháme barvu!

Sluší se, aby dívka jako Sandra měla nějakou práci. Zvláště když si dole na jihu zvykla hodně se starat a být pořád něčím zaměstnaná. Barbara sice naléhala, aby pracovala v její cestovní kanceláři, ale Sandru víc zajímalo pomáhat v práci otci. Soudce Greenbay toho měl hodně v kanceláři, zůstával tam dlouho přesčas a něco si nosil ještě domů. Přesněji: čím dál víc si nosil domů, protože tam na tom pracovala dcera jako dobrovolná sekretářka. Vynikala toutéž schopností jako otec: vzala spis, bleskurychle si přečetla důležité texty a vytvořila jakýsi přehled o případu. Když ji něco zarazilo nebo jí nebylo jasné, našla příslušnou pasáž a pročetla ji znovu; obvykle přišla na nějaké nesrovnalosti či závady. Vyšetřovací spis není jeden ani tři papíry, nýbrž složka plná nejrůznějších písemností, sepsaných různými lidmi za různých okolností. Informace jsou protichůdné, některé samozřejmě lživé. Sandra si nacvičila selektivní paměť, schopnost vytřídit pravdu od lži a logicky věci srovnat. Na co přišla, sepsala jako přehled (psala na stroji kulometnou rychlostí a ovládala i práci s počítačem, ačkoliv nic takového na vlastní oči neviděla). Greenbayovi stačilo tu její zprávu vzít, ověřit si důležité body a vydat ji jako svoje stanovisko.

V důsledku společné práce mezi nimi došlo ke sblížení. Nedá se říct, že by dřív byly nějaké rozpory, spíš jakási opatrná neutralita. Otec si dcery v podstatě nevšímal, Sandra se jemu vyhýbala. Pokud spolu vůbec hovořili, pak přísně formálně, podle toho, co se sluší a patří. Větší pozornost snad Greenbay věnoval synovi; trápil se nad jeho nemocí, ačkoliv to samozřejmě nedával najevo. Nyní byl Theodor zdravý, měl krásnou mladou ženu, dítě na cestě a spoustu možností; nepatřil mezi ně zájem o právnické vědy, ale byl ještě dost mladý a v průběhu času se zájmy mohou změnit. Otec nebyl nadšen, že se Theo tak podřídil místním tradicím, ale...

Ale se svazkem Sandry s Petem souhlasil. Vzal na vědomí, že ten zvláštní bojovník je její manžel, hovořil s ním přátelsky a opatrně naznačoval, že by ho rád získal jako vyšetřovatele buď k policii, nebo přímo pro zvláštní komisi ministerstva spravedlnosti. Chápal a bral na vědomí, že Petův souhlas podléhá schválení nějakých orgánů, o kterých nevěděl a vědět nechtěl; byl dost inteligentní, aby mu bylo jasné, že dříve či později musí dojít k nějakému vyrovnání poměrů mezi severem a jihem. Nemůžeme-li nepřítele porazit (zabít), je nutné s ním uzavřít mírovou smlouvu. A pokud se dalo Petovi věřit, byl na uzavírání smluv s nepřítelem odborník.

Ovšem nepodezírejme soudce Greenbaye, že by snad začal projevovat svému okolí nějaké bouřlivé city. Sandra občas uvažovala, až se její dítě narodí, zda se s ním dědeček bude mazlit. Případně co udělá, až bude dítě běhat, bez zábran vleze dědečkovi na klín a bude ho objímat a žvatlat. Těžko říct, děti jsou ve svých projevech nevyzpytatelné. Objetí a polibek byly projevy citu, kterými byla v dětství poctěna při narozeninách, svátku, vysvědčení, vánocích... prostě takových příležitostech. Otec k ní pronesl krátký projev na dané téma, objal ji a políbil, načež setrval na oslavě, dokud považoval svoji účast za potřebnou. Co nejdřív se vrátil k práci.

Zhruba stejně se choval v zaměstnání, ačkoliv podřízené samozřejmě neobjímal, kdežto potřásl jim rukou. Ženám ruce políbil. Nezměnil svoje chování ani teď, snad že pracoval ještě rychleji a výkonněji. Podřízení žasli nad jeho vědomostmi a začínali ho podezřívat, že je vševědoucí. Stačilo mu něco si jednou přečíst a už si to pamatoval, dokud potřeboval.

Jak se tedy projevovalo jeho souznění s dcerou? Když se vrátil domů, Sandra mu přinesla kávu a něco dobrého k jídlu, seděli spolu u pracovního stolu a hovořili. Stručně a formálně, ale bylo to mnohem víc, než kdykoliv dříve. Sandra se zmínila, co celý den dělala, s kým mluvila, připojila řadu osobních pocitů a názorů. Občas řekl něco i on, ačkoliv vlastně nebylo co, nikdy nic zvláštního neprožíval. Byla to chvíle tichého posezení a zklidnění, než se dal Greenbay zase do práce a Sandra studovala, co jí přinesl.

Žili přátelsky a spokojeně. A mohli tak žít i dál...

„Ashenden, pane. Vyšetřovatel ministerstva vnitra.“

Greenbay si pomyslel, že to jméno už někdy někde slyšel, ale jako nějaké literární postavy. Nebylo to nic zvláštního, řada přistěhovalců měla jména z literatury a nebylo jasné, proč si je změnili. Ovšem taky je možné, že se tak skutečně jmenuje.

„Těší mě. Čím vám mohu být užitečný?“

„Jde o určitý případ, který... se vás poněkud dotýká, pane. Samozřejmě vás mohu ujistit, že vaše osoba ani rodina s tím nemá nic společného, alespoň pokud se týče trestní odpovědnosti. Ale... určitá souvislost...“

„Pokračujte, prosím.“ Greenbay neměl z vyšetřovatele dobrý pocit, samozřejmě to však nedal nijak najevo.

„Vy máte syna, tuším.“

„Ano, Theodora. Snad něco neprovedl?“

„Ne. Ale slyšel jsem, že byl určitou dobu nemocen. Velice vážně nemocen. Profesor Spielberg, který jej léčil, dával na jeho uzdravení velmi malou šanci. Nicméně...“

„Profesor Spielmann, když už. Ano, léčil ho, ale nenazval bych šanci na uzdravení malou. Naopak, profesor vždy dával najevo, že uzdravení mého syna je možné a je třeba jen postupovat podle jeho pokynů, aby se dosáhlo kýženého výsledku.“

„Hm. To říkal určitě proto, aby z vás tahal peníze. Není pochyb, že váš syn mohl zůstat blb... nemocný až do smrti.“

„Ano, to je možné.“ řekl soudce úsečně.

„Profesor Spiel... Spielmann říká, že vašeho syna vyléčil nějaký jiný odborník. Snad... dokonce cizinec. Je to pravda?“

„Ano, to je pravda. A co?“

„Říká se také, že se mu to podařilo jen proto, že používal nedovolených metod, které jsou zapovězeny zákonem.“

Greenbayovi se tento směr diskuse nelíbil. Bylo nutné jej rázně ukončit.

„Nemá snad policie dost jiných starostí? Profesor Spielmann léčil mého syna dlouhá léta bez jakéhokoliv výsledku. Pan Crowry, o kterém hovoříte, ho vyléčil okamžitě, dokonale, bez následků a zadarmo. Shledáváte v tom nějaký přečin, který by se týkal policie?“

Ashenden se zatvářil velmi spokojeně. Důvodem toho bylo, že Greenbay dobrovolně vyslovil jméno, které ho zajímalo. Greenbay to věděl; chtěl mu však dát na vědomí, že nehodlá nic skrývat.

„Ano, pan Crowry.“ řekl Ashenden spokojeně, „Co o něm ještě víte?“

„Patrick Crowry, původem Skot. Moje dcera mu říká Pet.“

„Vaše dcera... tuším se za něho chce provdat?“

„Už to udělala.“

„Zúčastnil jste se jejich svatby?“

„Byl jsem na svatební hostině. Církevní sňatek byl... soukromý.“

„Viděl jste dokumenty toho pána?“

„Nějaké ano. Má britský pas, pokud vím...“

„Vypracovaný konzulátem v nějaké jihoamerické zemi, protože svůj původní údajně ztratil. Pak ještě jeden, který ukazuje přátelům. Skotského království, ovšem ten dokument vypadá dost... věrohodně.“

Greenbay na to neřekl naprosto nic.

„Váš zeť rád vypráví zábavné příhody ze svých cest po cizích zemích?“

„Nevšiml jsem si.“

„Ty příběhy jsou samozřejmě smyšlené. Velké Skotsko, Byzantské císařství, carství Pravoslavné Varjagie... žertuje, že ano?“

„Asi. Víte, jsem dost zaměstnaný člověk. Zábavné příběhy... přehlížím.“

„Chápu. Vyprávěl někdy také něco o Německé říši?“

„To skutečně nevím.“

„Jméno Gilbert MacAllan jste někdy slyšel?“

„Ne.“

„Co byste řekl na možnost, že je to krycí jméno vašeho... zetě?“

Greenbay pokrčil rameny. „Nějaké důkazy?“

„Samozřejmě, že máme důkazy. Bez důkazů bych se ani neodvážil vás obtěžovat. Je to zvláštní případ, se kterým si nevím tak docela rady.“ Ashenden vytáhl z aktovky spisovou složku a položil ji na stůl.

Greenbay dal výrazem obličeje najevo, že ho to zajímá.

„Součástí vyšetřování každého podezřelého je také porovnání otisků prstů s dřívějšími záznamy,“ promlouval Ashenden a pozorně sledoval jeho tvář, „Je zajímavé, jak zvláštní výsledky někdy dostaneme. V tomto případě jsem byl mimořádně překvapen. Otisky prstů pana Crowryho jsou totiž beze všech pochyb totožné s otisky Gilberta MacAllana.“

Greenbay řekl: „Aha.“

„Nezajímá vás, kdo byl ten pan MacAllan?“

„Samozřejmě zajímá.“

„Válečný zločinec, hledaný pro řadu zločinů proti lidskosti. Oberhauptsturmführer SS, po určitou dobu osobní lékař Adolfa Hitlera a spolupracovník věhlasného doktora Mengeleho. Říká vám to něco?“

Greenbay si neodpustil pochybovačný úsměv. „Pane Ashendene, nepochybuji o pečlivosti vašeho vyšetřování, ale na druhé straně... nemůže se jednat o nějakou chybu? Pan Crowry musel být za války dítě! Jeho věk...“

Ashenden se také usmál. Měl soupeře tam, kde ho chtěl mít.

„Tohle jsou jeho fotografie.“

Otevřel složku a podal ji Greenbayovi. Stačil jediný pohled; ano, byl to Pet. V uniformě SS, v bílém plášti, ve společnosti jiných důstojníků, dokonce v tenisovém úboru na hřišti s nějakou blondýnkou. Usmíval se.

„Ano, určitá podoba tu je.“

„To není podoba, pane. To je tentýž člověk! Můžete mi nějak vysvětlit, že váš zeť pan Crowry sloužil v Německé armádě pod jménem MacAllan?“

„Nemohu. Rozhodně to nechápu.“

Ashenden jej chvíli nechal dusit pod pokličkou.

„Vy jste původně Žid, pane Greenbayi, viďte?“

„No... ano, mám určité předky...“

„Jak se jmenoval váš otec? Grünbaum? A pocházel z Německa?“

„Z dnešního Polska, pokud to chcete vědět přesně. Z okolí Poznaně.“

„Jak na vás působí vědomí, že váš zeť dělal v koncentračním táboře pokusy na Židech? Že je mučil a zabíjel? Třeba i malé děti?“

„Zatím jsem neviděl žádný náznak, že něco takového skutečně dělal.“

Ashenden poklepal na složku. „Tohle jsou doklady vyšetřovatelů! Výpovědi osob, o jejichž věrohodnosti nemůže být pochyb!“

„Pane Ashendene, nevím, za jakých okolností jste získal tyto dokumenty, ani co si o nich mám myslet. Řekl bych, že žádný soudný člověk by nevěřil, že pan Crowry byl za války v Německu a dělal tam to, co tvrdíte. Nejspíš se na to budete muset zeptat přímo jeho, chcete-li odpověď.“

„Tak, vážně? No dobře – a kdepak je?“

„Nemám tušení. Pan Crowry má určité vlastní obchodní aktivity, o kterých nic nevím. Čas od času odjíždí na nějaké služební cesty...“

„Jistě, chápu. Jenom by mě zajímalo, co soudíte o morální úrovni člověka, kterému jste dal za ženu svoji dceru. Fašistického vraha...“

„Vážený pane,“ Greenbay na to dokonce vstal z křesla, „Dokumenty, které jste mi předložil, a obvinění, kterým se pokoušíte zapůsobit na moje city, jsou velmi kvalitní práce, to nepopírám. Mají jedinou chybu: odporují zdravému rozumu. Nemyslím, že by obstály před jakýmkoliv soudem. Takže prosím, vezměte si je a jděte pokračovat ve svém vyšetřování. A přijďte, až budete mít věrohodnější důkazy!“

Ashenden také vstal. „Jak si přejete, pane. Ale vrátím se!“

Když odešel, Greenbay považoval za potřebné jít k domácímu baru a nalít si sklenici koňaku. Nebyl alkoholik ani předtím, a na jihu si zvykl eliminovat účinky jakýchkoliv omamných prostředků; přesto měl pocit, že v tuhle chvíli to potřebuje.

Pet byl momentálně na jihu a organizoval tam bitvu šelem. Důvody měl dva: natáčení dobrodružného filmu a pobavení turistů, kteří měli bitevní scéně přihlížet. To druhé je vcelku jasné, ovšem jaký smysl má mít film, nechápal ani Pet, ani zúčastněné šelmy. Aktéry toho případu bude lépe označovat jen funkcí, jsou doposud umělecky činní a nejspíš by nebyli rádi, kdyby se jejich záležitosti veřejně projednávaly. Režisér byl pán středního věku, dlouhých rozcuchaných vlasů a permanentně vytřeštěného výrazu; nebylo jasné, zda aspoň on má představu, co chce. Prozatím byl na větvi z faktu, že ho poslouchá takové množství obrovských koček a na jeho pokyn udělají, cokoliv ho napadne. Byli to dokonalí statisté pro bitevní scény, bohužel použitelní jen pro určitý typ příběhů. Kromě šelem byl v extázi z místních děvčat, která taky dělala, cokoliv si umanul.

Původní námět filmu byl klasický dobrodružný příběh, kdy hrdina, hrdinka a houf poskoků (= odpadní mrtvoly) putoval džunglí za nějakým pokladem, padouch jim strojil úklady a do děje zasahovali ještě nezúčastnění domorodci a zvířata. Jedno z nich měl být tygr; Pet zajistil několik, aby si pan režisér mohl vybrat, a s nimi přišlo pár dalších šelem očumovat. Když je režisér viděl pohromadě, propadl amoku a začal vymýšlet něco šíleného, co by se dalo dělat. Hotov s tím ještě nebyl.

Mezi námi, režisér byl úchyl. Nikoliv ten primitivní typ, co přepadá mladé ženy a ubližuje jim. Byl úchyl vzdělaný a kulturní, co o své odlišnosti ví, za pomoci psychiatrů ji zvládá a využívá pro své záměry. Ženy trýznil jemně a rafinovaně, výhradně na jejich přání. Věděl, že také jeho diváci jsou aspoň mírně úchylní, a snažil se vycházet co nejvíc vstříc jejich představám. V jeho choré mysli se téměř neustále rodily různé obrazy, obvykle vizuální, které se snažil ztvárňovat v reálu. Obvykle ne tak dokonale jak je viděl on, musel počítat s cenzurou a schvalovacími úřady, které by leccos nepustily. Přesto se mu podařilo vpašovat do filmu nějaké scény, nad kterými diváci slintali blahem.

Hrdina byl klasický svalovec, který trávil hodně času v posilovnách, soláriích a saunách. Na hluboce filozofické úvahy neměl hlavu a ani po nich netoužil. Vynikal ve rvačkách s kaskadéry a naučil se tvářit chápavě, když mu hrdinka líčila své rozervané nitro. V podstatě s tím vystačil i v civilním životě.

Hrdinka byla docela jiný případ. Ráda se předváděla v rolích statečných, dobrodružně založených a bojovných dívek; při tom nebyla ochotná vydržet sebemenší nepohodlí, bála se zranění a před soubojem ji kaskadéři museli ujistit, že to nebude bolet. Představitelé rváčů a násilníků bývají obvykle muži mírní, uvážliví a ochotní předvádět cokoliv ke spokojenosti kameramana; ovšem čas od času je nutno vydržet nějakou tu ránu, pád z výšky nebo škrábnutí o větev. Herečka nebyla ochotná strpět ani to; občas se vynořila ze rvačky ozdobená dekorativními šrámy, ale ty všechny vytvořili maskéři, v příštím záběru už je neměla. Pokud se jí cokoliv stalo, příšerně ječela, vyhrožovala soudem a sháněla svědky a lékařské potvrzení. Kaskadéři ji rádi neměli, vlastně nikdo ze štábu; ovšem diváci ji chtěli.

Jejím mistrovským kouskem bylo rafinované obnažování. Téměř v každém filmu měla scénu, kdy se koupala v nějaké romantické krajině (samozřejmě nahá) a sledoval ji buď hrdina, nebo padouch, který ji vzápětí přepadl, pokusil se ji znásilnit, ale nikdy neuspěl. Tato scéna se natáčela hodně dlouho, herečka pozorně sledovala, kdo je přítomen, a důsledně vyhazovala všechny, kdo tam neměli co dělat, aby ji náhodou někdo neviděl nahou. Kromě miliónů diváků, samozřejmě. Pak ještě existovaly scény, kdy byla částečně obnažená. Při tom všem vyvolávala kravály, které zaměstnávaly celý štáb a vytvářely atmosféru, že by každý raději utekl, kdyby tam být nemusel. Její krása byla sice omračující, ale nebyla to jediná hezká holka ve vesmíru.

Když přijela do Údolí Ohně, očekávala přiměřený obdiv a rozruch. Uvítala ji Mirabella, která už místní poměry znala, a pokusila se objasnit zdejší poměry. Marně. Zato režisér, jehož už Bella znala dlouho, byl nadšen, lítal sem tam a neustále vymýšlel nějaké šílené nápady. Na rozdíl od jiných případů mu je nikdo nerozmlouval a některé šly dokonce uskutečnit.

Vyhlášenou svlečnu vždy nepříjemně překvapí, když její obnažení nevyvolá patřičný efekt. Hvězdu zdrtilo, že většina lidí na jihu chodí oblečena dost málo, na některých místech se svlékne každý a tráví tak dlouhý čas, aniž by tomu ostatní věnovali pozornost. Když začala ječet a vykládat, že ona to tedy neudělá, jen pokývli hlavou; ono ji to přejde.

A průšvih: jak už jsme řekli, režisér byl úchyl. Jedna z nejúchylnějších představ je žena dokonale oholená, takže dotyk její pokožky působí jako mazlení s hadem či ještěrkou, zvláště pokud umí svou tělesnou teplotu regulovat od chladivé po žhavou. Režisér strávil noc s dívkami, které to uměly a bavilo je, jak z nich šílí. Očekával něco podobného i od hrdinky, avšak ta nebyla ochotná k ničemu. Ba ani připustit účast další herečky (kterékoliv a v jakékoliv roli), která by to riskla.

Takže režisér měl k disposici: několik desítek místních chlapců a děvčat, ochotných s nadšením předvádět cokoliv; několik stovek tygrů, leopardů, psů a vlků i dalších ještě podivnějších šelem, ochotných hrát ještě nadšeněji; nádhernou krajinu, romantické stavby různého typu, řeky, jezera, hory atd.; zkušenou a uvážlivou herečku Mirabellu, schopnou domluvit se s místními na čemkoliv; kamaráda Peta s organizačními schopnostmi a pochopením pro umění; relativní dostatek peněz od Produkčního Konsorcia vedeného Sarah; původní scénář, který nedával moc smysl; poněkud tupého hlavního představitele a hlavní hvězdu, která neměla sebemenší chuť spolupracovat. Co s tím?

Pet se usmíval a krčil rameny. Byl ochoten vše organizovat, v krajním případě si zahrát nějakého kaskadéra, ale nebyl ochoten vymýšlet scénář. Ani to po něm nikdo nechtěl, nápadů měl režisér dost, ale ta hvězda mu do toho pořád nějak nezapadala. Spíš ho lákalo předvést nějakou velkou bitvu se spoustou mrtvých, ohněm, výbuchy...

„Jo klidně, řekni si. Kdo s kým má bojovat?“

„Jaké jsou možnosti?“

„V podstatě jakékoliv. Tygři proti leopardům, nebo dohromady proti lidem, a když dáš našít příslušné kostýmy, třeba proti mimozemšťanům...“

Režisér jen vyjekl. Hned si to začal představovat v obrazech.

„Mohl bych... vidět nějakou ukázku?“

Pet k sobě přivolal tygří a leopardí náčelníky. Chvíli vyjednávali.

„Jde o tohle: leopardi a tygři spolu žijí v míru, ale vždy tomu tak nebylo. Sjednotil je až císař Charry... no, to může tobě být fuk. Každopádně když se začnou rvát, mohlo by to přerůst do vážných bitek. Hlavně pokud to bude před kamerou, to se každý bude chtít vytáhnout...“

„Tak počkej! Tím chceš říct, že... sehnat kamery, světla, techniku...“

„Podívej, já ti radit nebudu. Ať tvoji kameramani natočí co chtějí, pak si to nějak sestříháš. Dotočíme detaily a...“

„Jo! Tak jo!“

Zatímco filmaři připravovali svoji techniku, připravily se taky šelmy. Když se po nich režisér sháněl, našel leopardy vyzbrojené přílbami, oštěpy a štíty, nehledě k dalším zbraním; tygři byli vyzbrojeni podobně. A všichni na koních, to je samozřejmé.

„No ale poslyš,“ vzdychal režisér, „Tohle je do úplně jinýho filmu, než já chci natáčet! To nemůžeme lidem ukázat... tak leda v nějaký fantasy!“

„Aha. A co?“

„Já jsem fantasy ještě netočil! To by se muselo... to by chtělo...“

Pet trpělivě čekal. Leopardi zatím zahájili bojový zpěv, vysokými kňouravými hlasy, které lidem nezněly příliš libozvučně. Ovšem...

„Víš, co to je? Leopardí milostná píseň! Vybízejí samice, aby nechaly své dosavadní partnery a vybraly si je...“

„To je taky možný?“

„To je obřad. Tance. Ovšem pořádají se v docela jinou dobu, na jaře a na podzim, krátce po skončení dešťů. Samice musí být svolné k páření...“

„Aha. Takže teď je to co?“

„Nic. Provokace. Dělají si legraci...“

Nevypadalo to. Jednotliví velitelé objížděli kolem a prohlíželi nepřátelská seskupení pozorně a podezíravě, zřejmě hledali nějakou slabinu. Náhle vrchní velitel leopardů krátce zařval a vzápětí vyrazil dopředu, kryjíc se svým štítem. Tygři rovněž zařvali; vmžiku vytvořili ze svých těl se štíty něco jako polokruhovou zeď a jejich oštěpy se výhružně naježily proti útočníkům. Leopardi v jízdě vrhali oštěpy proti tygrům, ti zachytili tvrdé rány na štíty, oštěpy padaly k zemi či neškodně proletěly okolo. Vzápětí mrštili oštěpy i tygři, ale to už leopardi nečekali; rozjeli se bleskurychle na všecky strany, objížděli protivníky a dostávali se jim do zad. Při tom stačili ještě sebrat pár tygřích oštěpů, s nimiž útočili nyní docela zblízka; tygři odpovídali stejným způsobem. Dunivé rány oštěpů o štíty i oštěpy nepřátel dávaly tušit, jak strašnou silou jsou rány vedeny; žádný však nezakolísal a když něco povolilo, bylo to jen dřevo oštěpu. Svůj útok doprovázely šelmy dunivým válečným řevem, ceněním tesáků a hrozivým šviháním oháněk. Vypadalo to příšerně.

První útok leopardů byl odražen; tygři se srazili do houfu a kryli se štíty. Bylo jich o něco míň než leopardů, proto se nepokoušeli útočit sami. Jejich velitel, mohutný, s kosmatou hřívou a četnými jizvami na veliké hlavě, vrčel a řval rozkazy svým podřízeným, mával packami a zřejmě se rozčiloval; zato malý tmavý leopard se šikmýma očima, který velel Skvrnitým, většinou mlčel, tvářil se potměšile a ukazoval tlapami.

Druhý útok leopardů začal rovněž oštěpy, pokud doposud neležely roztříštěné pod nohama koní. Kdo neměli, vytasili tesáky; ale objevily se i dlouhé reortské meče a sekery. Také tygři tasili; do dunění oštěpů o štíty se přidalo řinčení železa o železo. Zvlášť obouruční zbraně se spoustou čepelí do různých stran, kterými vládli zejména tygři, působily děsivě; jistě by jimi snadno dokázali rozetnout i lidskou hlavu.

Bitva se rozdělila na jednotlivé potyčky; několik tygrů i leopardů spadlo s koní a nyní se bili zbraněmi dole v trávě. Další odhazovali zbraně sami, strhávali protivníka s koně – došlo na zuby a drápy, pruhovaná i skvrnitá srst lítala kolem v celých chomáčích. Mohutné kočky uskakovaly před protivníkovým útokem, kryly se, prchaly, vzápětí se navracely a útočily znovu; každý využíval jak mohl různých přírodních krytů, keřů, stromů, trsů trávy. Neuznávali zásadu boje muže proti muži, někdy napadli dva až tři jednoho protivníka, svalili ho a bili tlapami nebo mu cloumali kožešinu, sevřenou do zubů.

Když už to vypadalo, že se co nejdřív zakousnou, někdo z nich náhle zařval a vše se zastavilo. Potlučení, doškrábaní a dokousaní hrdinové se zvedli ze země, otřepali se, trochu se sami či navzájem olízali a docela přátelsky se vraceli zpátky do výchozích postavení. Nikdo se nezlobil, bývalí zapřisáhlí nepřátelé se kamarádsky olizovali a hodnotili úspěchy či neúspěchy toho druhého.

Režisér stál vedle hlavního kameramana a klepal se rozčílením.

„Teda to jo!“ vzdychl.

Velitelé tygrů i leopardů (celkem tak deset kusů) přiběhli postupně blíž a vypadali sami se sebou velice spokojení.

„Tak co, jaký to bylo?“

„Fascinující!“ vzpomněl si režisér na slovo, které v jednom seriálu používal hlavní hrdina pokaždé, když nevěděl co říct.

Šelmy to pochopily jako pochvalu.

„Tak kolik nás budeš chtít?“

„Co jako?“

„No, kolik šelem potřebuješ, až se bude doopravdy natáčet?“

„Počkej – vás je ještě víc?“

„No jistě! Tohle byla jenom ukázka!“

Režisér pohlédl bezradně na Peta, na Bellu a ostatní přítomné, jako by od nich očekával nějakou radu. Žádné se samozřejmě nedočkal.

„No... samozřejmě, teď musíme vypracovat scénář... vymyslet, co vlastně se v tom filmu má dít... pak vám řekneme!“

„Tak jo, my počkáme.“

Velitelé to oznámili podřízeným. Ti se pohodlně uložili, lízali si kožešiny a čekali, až lidé k něčemu dojdou. Jenže ti...

„Očekávám jakékoliv podnětné návrhy.“ řekl režisér.

„Ode mě žádné nečekej,“ reagoval Pet, „Já nemám dost fantazie!“

Takže jediný podnětný návrh přišel od Mirabelly:

„Pojďte to probrat do hospody!“

Byl to dobrý nápad; krčma byla jediné místo, kam s nimi šelmy nechtěly. Když se to dozvěděly, začaly se postupně rozcházet po svých povinnostech; velitelé ještě nějaký čas vyčkávali a pak to vzdali taky.

„My vám dáme vědět!“ sliboval režisér.

Vrátili se do města a zapadli do první hospody, která měla dostatečně velikou zahradu. Hostinský byl mladý přistěhovalec, ale žil na jihu už dost dlouho, aby si zvykl. Nicméně zůstala mu touha po penězích, která ho nutila snažit se při obsluze víc než lhostejné domorodce.

Pet si důkladně prostudoval nabídku nápojů a pokrmů, které nabízeli. Pak si smutně povzdychl a požádal o kávu a nealkoholický šerbet. Načež zahájil diskusi, zda skutečně nemají k jídlu nic, co by bylo aspoň trochu chutné, ale nebylo v tom maso ani nic jiného, co nejí.

Režisér zatím stihl vyžahnout půlku svého piva a už se sháněl po dalším.

„Poslouchej, tys toho přece musel v životě strašně moc zažít! Třeba na těch tvých cestách, tam muselo být dobrodružství...“

„Myslíš? Mám ti třeba vylíčit, jak jsem přišel do zlořečené vesnice Lukov v zemi zvané Morava, nabízeli tam v hospodě hermelín zapečený v bramboráku, ale samozřejmě už ho neměli? Aby jim čert žhavé vidle do zadku narvati ráčil...“

„Ale no tak! Neříkej, žes nezažil nic dobrodružnějšího!“

„Občas. Ale převážně není náš život žádná zábava. Někam jdeme, potom tam dlouho čekáme a nic se neděje, nakonec někdo přijde a řekne, že to už dávno vyřešili nějak jinak a můžeme jít domů.“

Bylo jasně vidět, že Pet nemá nejlepší náladu a hodlá se vymlouvat. Ovšem režisér taky nebyl dnešní a nehodlal mu dát pokoj. Bylo jen třeba vhodně ho naladit... takže na chvíli odběhl vyjednávat do kuchyně. Když hostinskému navrhl, aby použil mozkové závity a naznačil, že snahu ocení finančně, udělali Petovi nakonec zapečené brambory se zeleninou, což bylo jídlo dle jeho představ. Ba i ostatním to chutnalo! Režisér ještě poručil nějaký alkohol a vybídl děvčata, aby si s Petem připíjely. Ty to rády udělaly a jeho nálada se zlepšila, i když ne hned.

Další příznivý faktor: opodál si sedla parta mladých s kytarou a mandolínou, začali hrát a zpívat. Pet měl hudbu rád, přiváděla ho do mnohem lepší nálady. Zpíval s nimi a uvolnil se.

Takže o několik hodin později v noci už byl vstřícnější.

Kastovní předpisy neříkají, že se bojovník nesmí opít. Praví, že by neměl pít přes míru, to jest tak, aby nebyl schopen rozeznat dobré od špatného. Rovněž nepraví, že by neměl cítit únavu a stesk. Že by neměl vzpomínat na kamarády, kteří zmizeli v dálce a už se nikdy nevrátí. Někteří jsou mrtví, jiní ještě žijí. Snad. Ale jsou nekonečně vzdáleni.

„Srdce se mi v hrudi svírá! Přepadly mne hrůzy smrti.

Padá na mne strach a chvění, zděšení mě zachvátilo.

Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych,

usadil se jinde. Letěl bych daleko a pobýval v divočině...“

Tohle jim zpíval, dokonce hebrejsky, a málokdo tušil, že je to biblický žalm. Pak přešel do jiného jazyka, kterému nerozuměl už vůbec nikdo.

„To je řeč jednoho národa, který nikdy nepoznáš. Sloužili jsme spolu ve Flotile. Ty bys tomu světu říkal cizí planeta. Nebo... hvězdná soustava. To je... prostě velmi, velmi daleko.“

„Ty chceš říct, že jsi sloužil ve vesmíru?“

„Ani moc ne. Spíš na planetách. Sestupovali jsme na povrch, prováděli výzkumy a... no, různě. Já byl v jednotce, která zajišťovala bezpečnost. Hlídal vědce, aby je něco nesežralo.“

„To muselo být dobrodružství!“

„Taky moc ne. Ale byla to hezká práce. Bloudili jsme džunglí a sestavovali přehled místních živočichů. Ze začátku jsem dělal strážného, pak zjistili, že umím s kamerou, tak jsem dělal záznamy toho, co ostatní našli. Víš, že se po mně jmenuje jeden druh žab? No, takových obojživelníků. Barevní, krásní, trochu divné tvary. Všichni jedovatí. No, většina. Nejdřív mysleli, že je jen jeden druh. Dali mu jméno po mně, byl jsem na řadě. Pak zjistili, že je to celá čeleď: oranžové, žluté, modré, všechny mají červené skvrny. No vlastně... různě výrazně barevné. Crowrieho žáby. Je o nich celá vědecká publikace. Vstoupím do dějin a moje jméno bude věčné...“

„Přes žáby?“

„Už rozeslali vědecké zprávy po celé Galaxii. Každý odborník na obojživelníky si mne zavedl do paměti. Legrační...“

„Jak vypadá taková kosmická loď?“

„Různě. Je jich spousta typů, jako těch žabic. Skoro každá jiná.“

„Nejsou vyráběné standardně?“

„Kapitáni je různě upravují. Nebo samy lodě. Teď jsou největší hit interaktivní, myslící lodě. Jejich počítačům se implantují živé buňky, od lidí nebo podobných bytostí. Taková loď začne mít lidi ráda a dělá pro ně všechno, co jim je příjemné. Asi jako pes.“

„To zní jako pohádka!“

„Dělá na tom jedna schopná čarodějka. WZ Clarissa. Od války pořádně rozstřílená, ale namísto regenerace organismu do sebe nechala namlátit fůru kybernetických implantátů. Těžko hádat, jestli je člověk nebo kyborg. Navíc má ty mašinky každou chvíli nějak vylepšený. Miluje stroje.“

„Chápu.“

„Nejsem si jist. Miluje ve smyslu sexu. Má kámošku, který říká Mrcha, to je vlastnoručně přestavěný stroj. Těžko říct co, zkrátka kombinace, dokonce telepaticky propojená. Nějakým způsobem se dokážou sexuálně uspokojit. Jak, to nikdo přesně neví.“

„Je to vůbec možný?“

„Musel bys tu Clarissu potkat. Poslechnout si její teorie, jak jednou budou lidé a stroje spolupracovat. Nebo vidět ty různé její přestavby.“

„Co kdyby se ty stroje proti ní vzbouřily?“

„Nevím. Neumím si to představit. Programuje je, aby myslely, ale nedělá z nich lidi. Ani netvrdí, že je to možné.“

„V čem je rozdíl?“

„V duši. Každá duše je součást Boha. Bůh ji může vložit do těla a může ji z něj zase vzít pryč. Mohl by ji vložit i do stroje, ale neudělá to. A sám stroj ji získat nedokáže.“

„No jo, to je těžký. Když já... neříkám, že nevěřím v Boha. Nebo v duši. Akorát na to nejsem odborník. Ty možná...“

„Já taky nebyl žádný odborník. Pouze cestující, který někam letěl.“

„Slouží v takové Flotile hodně lidí?“

„Jde o to, co nazýváš člověkem. Poměrné zastoupení. Na některých lodích je jich víc, na jiných jsou vzácní. Řada cizích ras využívá lidské piloty, jsou... nápadití. Dokážou si poradit, když něco nefunguje.“

„Co může na takové lodi nefungovat?“

„Taky může. Ovšem já nejsem...“

„Na co jsi vlastně skutečně odborník?“

„Na nic, obávám se. Jsem voják. Důstojník. Agent na zvláštní operace.“

„Zabil jsi někdy někoho?“

„Jistě. Ale to není věc, na kterou jsem pyšný. Hodně jsem jich zachránil. Kdybych tam nebyl a neplnil svoje úkoly, zemřeli by.“

„Máš nějaké děti?“

„Ano, spoustu. Pravých i... jsem chovný samec s atestací. Nositel kvalitního genofondu. Hodně lidí se ode mě nechalo oplodnit.“

Režisér potřásl hlavou. „To bych nemohl ani naznačit. To by mě feministky sežraly. Romantickou lásku jsi nějakou neměl?“

„Taky občas. Prosím, uvažuj bez emocí: vztah má tři součásti: citovou, sexuální a rozmnožovací. Někdy se sejdou všechny tři, někdy jen některá. Dá se říct, že jsem si dosyta užil všech složek.“

„Dobře. Povídej, já si něco vyberu...“

„Především, život ve vesmíru je velice vzácný. Živých bytostí nepřibývá tak, jak bychom chtěli. Dokonce snad ubývá. Čím vyspělejší kultura, tím víc problémů s reprodukcí. My jsme naštěstí barbaři a rozmnožujeme se snadno a rychle. I když nás mnoho padlo ve válkách. A ještě hodně zemře. Každá bytost je nenahraditelná. Rozumné vlády se proto starají o rozvoj populace. Snaží se, aby se rodilo co nejvíc dětí.“

„Jo. To chápu.“

„Ideální je, aby se každé dítě narodilo v úplné rodině. Matka, otec, další členové rodiny. Prarodiče, sestry, bratři, hodně různých lidí, a všichni ho mají rádi. Dítě může vyrůstat obklopeno péčí a láskou. Jenže takových případů je bohužel málo.

Varianta druhá: vidíš ji kolem sebe. Neúplné rodiny. V mnoha případech rodiče zahynuli. Nebo aspoň některý z nich. Dítě má nějaký domov, ale není úplný a bezpečný. Velmi brzy je přinutí bojovat.

Ale aspoň ví, kdo byli jeho předkové. Někdo mu vypráví o jejich statečných činech, má možnost si jich vážit. Nakonec nějak dospěje, a přivede dokonce na svět další děti. Možná jako Výkupné. Možná...

No a pak třetí možnost. Děti, které vůbec nevědí, proč a za jakých okolností přišly na svět. Jako kdyby se vylíhly z vejce! Nikdo je nepotřebuje, nikdo je nechce, nemají nikoho svého. Samy si musí hledat cestu, samy chránit svůj život. Některé tu cestu najdou, ale hodně jich zabloudí. Věř mi, poznal jsem je. Tady i v jiných světech.“

„Hrůza. Ale co se s tím dá dělat?“

„Hm. Dobrá otázka, těžká odpověď. Snad zvítězit. Zavést klid a pořádek na území, kde se zrovna nacházíš, a v bezprostředním okolí. Postarat se, aby ty děti žily v míru až do doby, než se budou umět bránit.“

„Trvalý mír a prosperitu?“

„Slovo trvalý je poněkud iluzorní. Jistě že bychom chtěli, ale jestli to je možné, to nevím. Ať se dělo cokoliv, vždycky nakonec přišla chvíle, kdy se někdo musel bránit proti nějakému útoku. Někdy je to válka, jindy pouze soukromé spory. Těžko říct, co je nebezpečnější.“

„To nepůsobí moc optimisticky!“

„Já taky nejsem žádný optimista. Dělám co můžu, abych přežil.“

„A rozmnožoval se.“

„O to se starají ženy. Většina kultur přijala zásadu, že muži jsou silnější, bojovnější a technicky schopnější, kdežto ženy citlivější a předvídavější, pokud jde o rodinu. A schopnější v magii, ať už jakékoliv. Proto o narození dětí rozhodují ženy. Včetně výběru vhodného oplodnitele.“

Režisér nesouhlasně potřásl hlavou a napil se. Už z profese musel hájit koncepci romantické lásky, kdy se hrdina a hrdinka setkají, jsou okouzleni jeden druhým, překonají nástrahy padouchů, slavně zvítězí a uzavřou svazek alespoň do doby, než film skončí.

„Ještě jednou ti to zopakuji. Čím starší a vyspělejší civilizace, tím víc problémů s reprodukcí. Třeba dlouhověké rasy: vybrat vhodného partnera jim trvá třeba sto našich let. Ukájet se mezi tím s nižší bytostí, jako je třeba člověk, jim nečiní morální potíže.“

„Za co nás sakra považují?“

„Za to, co jsme. Barbary, téměř zvířata. Ovšem tělesně zdatné. Doposud ne příliš zničené chemickými, psychotropními a jinými pokusy, bez technických pomůcek... a tak. Jo, a my muži máme dostatek spermií v semeni. Proč jiným ubývají, se zatím uspokojivě nevysvětlilo.“

„Chceš říct, že jejich ženy hodlají počít dítě s něčím, co považují téměř za zvíře?“

„Doslova za zvíře. Některé čarodějky řeší genetické nedostatky implantací zvířecích genů. Na což samozřejmě potřebují náš genetický materiál. Nebylo výjimečné, že při každé lékařské prohlídce jsem zanechal v laboratoři vzorky své tkáně, krev, sperma...“

„Na co to používali?“

„Různě. Některé využili právě pro tu reprodukci. Ze zbytku vypěstovali klonované jedince pro různé pomocné práce. Bytosti... jak ti to vysvětlit? Zjevově téměř člověk. Dokonce hezčí a tělesně dokonalejší, protože odrušili zbytečné chyby. Ale... bez duše. Biologický stroj, vzniklý z vůle člověka, ne Boha. Takový tvor dělá, k čemu je naprogramován. Nic víc neumí a nic se sám od sebe nenaučí. Takových slouží ve Flotile spousta, různého druhu. Pro účely služby jsou vhodní: slouží téměř bez odpočinku, výživa je jednoduchá, nic nevyžadují a když se opotřebují, jsou snadno nahraditelní. Mají mozek stejně výkonný jako originál, ale žádné osobní zájmy.“

„Příšerné!“

„Inu – je válka.“

Režisér opět přemýšlel na téma možností vzpoury a následného boje mezi lidmi a jejich klony. Samozřejmě měl na mysli námět filmu.

„Ne, k tomu asi nemůže dojít. Hodně kapitánů má tyhle klony vypěstované ze svých vlastních buněk. V podstatě jsou jeho součást, může se s nimi spojit a ovládat je. Myslíš, že by se proti tobě vzbouřil třeba malíček?“

„Je příšerná představa zacházet takhle s člověkem!“

„Není to člověk. Je to funkční část člověka. Třeba jako... slepé střevo. Nebo amputovaný prst, chápeš?“

„Nevím. Takže k těm svým... klonům nic necítíš?“

„Především oni nic necítí. City jsou vyhrazeny bytostem, které si uvědomují vlastní existenci. Božím bytostem.“

„A myslíš, že Bůh souhlasí s tím, abyste dělali takové věci?“

„Ty věříš v Boha?“

„No... spíš ne. Ale ty určitě ano!“

„Ano, jsem věřící. Dokonce jsem byl v poslední době nucen řešit některé teologické otázky, což jsem nikdy nepředpokládal. Mnoho mladších kamarádů se na mne obrací se svými problémy. Asi jsem už zestárl.“

„S jakými problémy? Takovými, o jakých jsme mluvili?“

Pet si odpověď chvíli rozmýšlel.

„Všeobecně: při kontaktu s odlišnými rasami nastává řada problémů. Umělé bytosti, myslící stroje a tak jsou méně závažné. Nejhorší potíže má každý sám se sebou. Třeba ve chvíli, kdy si uvědomí... vlastní situaci.“

„To nechápu.“

„Zkus to takhle: pocházím ze světa, který se liší od tohohle. Ještě víc od toho, který znáš ty. Mohl bych se vrátit, dokonce to jednou udělám. Ale nikdy si nebudu jistý, zda je to ten správný svět. Čarodějky používají termín křižovatky časoprostoru. Já o nich vím víc než kterýkoliv člověk. Na rozdíl od jiných znám taky jejich nebezpečnost. Není to strach, pouze předcházení problémům. Předvídavost, opatrnost, používání rozumu.“

„Nechápu, o čem mluvíš.“

„Buď rád. Doufej, že to ani nikdy nepoznáš.“

„Kolik je takových světů?“

„Nevím. To asi neví nikdo. Možná samotný Bůh.“

„Je jich ukončený počet, nebo stále vznikají nové?“

„Vznikají a zanikají. Některé jsou krátkodobé, vzniklé jenom pro potřebu jednoho člověka – či zamilovaného páru. Jiné obsahují řadu hvězdných soustav s obydlenými planetami. To je různé.“

„Kdo je vytváří?“

„Bohové. Samozřejmě ti vyššího řádu, ne každý to umí. Některé čarodějky; ovšem není jisté, zda to dokážou samy, nebo požádají svou oblíbenou bohyni, aby to pro ně udělala.“

„To je mezi nimi tak přátelský vztah?“

„Ano, bohové nás většinou mají rádi. Pomáhají nám.“

„Jak to dělají?“

„Nemám tušení. Ostatně kdybych měl, dokázal bych to taky.“

„Udělali by něco takového i pro mne?“

„Víš, bohové tvoří často na základě lidského přání. Oni hmotné světy moc nepotřebují, leda jako rekreaci.“

„To vážně existují rekreační světy?“

„Jeden se mi líbí moc. Planeta jménem Lucy; vymyslel ji nějaký spisovatel sci-fi a realizovala skupina... vlastně nevím. Teplé moře, nedotčená příroda, laskavé slunce. Všechny životní potřeby zajišťuje komunikátor, což je černý čtverec se spojením na centrální mozek jménem Ben. Co si poručíš, to ti syntetizuje přesně na tvých souřadnicích. Nemusíš ani přemýšlet.“

„Takže ráj na zemi?“

„Jediný problém: děsná nuda. Nejsou tam ani žádné hospody. Nač taky, jídlo i pití ti zmaterializují v požadované kvalitě. Zkoušeli jsme, jestli by dodali přesně vypočtenou dávku kalorií až do žaludku, abys nemusel ani žvýkat. Teda, dokáže to, ale není to extra příjemné.“

Při jejich rozhovoru byly i dívky. Jejich prvotní účel byl zlepšit náladu Petovi, což řádně plnily. Poněkud se nudily; chlapi únavně žvanili o svých záležitostech a vypadalo to, že ještě dlouho budou. Bylo na čase diskusi trochu rozproudit. Ovšem nejlépe k věci.

„Já slyšela,“ začala jedna, „Jak jsi povídal o tom zvyšování populace, že kvůli tomu nechávají rodit i kluky!“

„Nepovídej! Jak by to bylo možný?“

Pet vyčkal, než si dámy vyměnily posměšné poznámky. Mezitím si to srovnal a mohl vysvětlovat:

„Jak už jsem říkal: čím vyspělejší civilizace, tím větší potíže. A ještě: tím větší rozptyl mezi variantami pohlaví. V primitivních společenstvích je to jasné: muži / ženy. Kdo nevyhovuje standartu, je buzerant a úchyl, pryč s ním. Že se někdo cítí odlišně, na to neberou ohled...“

„Jo tak! Takže se to týká jenom těch?“

„Ne tak docela. Jak jistě víš, čarodějky vyučují transformaci. Kdo dokáže změnit sebe nebo jiného na odlišný biologický druh, dokáže samozřejmě změnu na opačné pohlaví. Zvlášť když to ve škole musí trénovat. Jako malé děti si jen hrají, ale když dojdou do puberty, láká je vyzkoušet život v opačném těle. Zvlášť když je to na něco výhodné.“

„Na co, třeba?“

„Magické postupy lépe chápou dívky než chlapci. Naopak předávání zvládnou líp muži. S individuálními rozdíly, samozřejmě. Mohl bych to rozebírat, dokonce ti to předvést, ale necháme to na jindy. Důležité je, že vzniklo hnutí, kdy Výkupné dávají nejen děvčata, ale i kluci.“

„Výkupné? Jako že porodí dítě namísto sebe?“

„Přesně. V pubertě si spousta kluků myslí, že si holky dospívání daleko víc užívají. Tak se nechají dlouhodobě transformovat, otěhotní, porodí dítě a odchovají tak do dvou, tří let. Pak se vrátí do vlastního Vzoru nebo zůstanou v ženském, podle toho, jak se jim to víc líbí. A naopak řada starších žen se mění do mužského Vzoru.“

Dívky se smály a pochybovaly, domorodci se zdrželi komentářů. Režisér se čím dál víc zaplétal do svých fantastických nápadů. Už jich vymyslel spoustu a pořád ho napadaly další. Bohužel málokterý šel realizovat.

„Ještě řekni, že se dá transformovat i na neutrál!“

„Budeš se divit, dá. Vymyslel to kdysi Mistr Denis. Na určitou dobu můžeš zredukovat tělo, abys neměl vůbec žádné zbytečné orgány. Nejen pohlavní, ani žaludek, střeva... samozřejmě jen po dobu, než dostaneš hlad.“

„To je přeci taková ptákovina!“

„Naopak, někdy je to výhodné. Třeba při soubojích. Nikdo tě nemůže zasáhnout do citlivých orgánů, když žádná citlivá místa nemáš. Chytřejší WZ se trafne na neutrál, maximálně se vnějškově maskuje. Soupeř by mohl křičet, že je to nepovolený zásah.“

„To vážně zkoušejí?“

„Přál bych ti vidět Akademii. V posluchárnách vidíš samý holky, na hřišti je většina kluků. Přitom jsou pořád ti samí, jen se transformujou, jak jim to líp vyhovuje.“

„Chm! Je pravda, když těhotná holka něco studuje, vnímá to zároveň dítě?“

„Pokud má telepatické vlohy, tak ano. Další důvod, proč to dělají kluci; dítě se narodí už s náskokem znalostí a dokáže být ve spojení, i když rodič odejde přes půl galaxie.“

„To se taky stává?“

„Víc než často. Služba ve Flotile je složitá věc...“

Mezi mládeží nastaly všelijaké diskuse. Občas kladli otázky i Petovi, ale raději žvanili sami a dohadovali se o zábavných detailech. Pet se stáhl; dá se říct, že vzpomínal. Těmhle mladým těžko dokázal vysvětlit celou pravdu; snad kdyby sami vstoupili do služby...?

Flotila vznikla neznámo kdy, neznámo kde. Původně byla podřízena nějakému státu, ale to už velice dávno. Ta civilizace vytvořila první lodi, poslala je do vesmíru a ztratila na ně přímý vliv, snad kromě moudrých rad. Flotila se setkávala s dalšími civilizacemi, ty přistupovaly ke Společenství (lidé mu říkali Federace) a zapojovaly do něj i svoje lodě. Vytvářela se skupina různých technických prostředků a myslících ras, které se mísily, vznikali hybridi a kříženci. A samozřejmě konflikty.

Ta původní civilizace nevyhynula, naopak rozšířila se a vznikla spousta osídlených planet, které se čím dál víc odlišovaly. Ze začátku se vláda pokoušela nějak to koordinovat, později ztratila šanci a nakonec i zájem. Na jednotlivých planetách se vytvářely vlastní vlády, obyvatelstvo se postupně odlišovalo i tělesně. Flotilu jejich politika nezajímala a zajímat nemohla; pokud se Velení rozhodlo do něčeho zasahovat, obvykle zjistilo, že problém byl dávno vyřešen a planetu trápí něco docela jiného. Jediná možnost byla se do věci nemíchat.

Lodě se soustavně vylepšovaly; k zásadnímu zlomu došlo, když začaly létat prostorem vyššího řádu. Tehdy začaly být důležité čarodějky; fungovaly už předtím, ale méně významně. Teď byly zcela nezbytné – hádejte proč!

Nadřazené dimenze byly obydleny. Bytostem, které je ovládaly, není třeba říkat bohové, ale vůči lidem byli podstatně mocnější. Ovšem také ony vstupovaly do vyšších prostorů a kontaktovaly nadřazené; a tak dále. Pyramida, jejíž vrchol se ztrácel v nedohlednu; tam sídlí Bůh, hlavní hybná síla vesmíru. Všemocný Pán, jehož služebníci se občas zjevují kdekoliv, hlásají Jeho vůli a zase odcházejí. Naštěstí ne tak často, aby zabránili lidem projevovat svobodnou vůli.

S bytostmi z nadřazených světů je daleko větší legrace, zvlášť s těmi, co se v minulosti kontaktovali s lidmi. V současnosti nemají na lidstvo moc času, mají vlastní starosti. Ovšem lidi potřebují jako pěšáky pro své akce; zvláště vyspělé jedince přijímají mezi sebe a dovolí jim se příště narodit ve vyšších světech. Pet to má taky slíbeno, ovšem neradili mu zbytečně spěchat; raději ať shání body doma.

Takže situace vypadá takto: Flotile velí rada kapitánů jednotlivých lodí. Existuje taky Admiralita, Základny, na nichž se lodi opravují či stavějí nové, různé Stanice rozeseté po vesmíru a Akademie. Ta ovšem nemá stálé sídlo, její střediska jsou všude a nikde a kadeti studují tam, kde zrovna mohou. Velmi často na různých přátelských planetách; existují však i světy, kde čarodějky nejsou vítány ani dost málo. Nedivte se, jejich způsoby štvou kdekoho.

Ani Flotila není taková oáza harmonie, jak rádo předvádí Velení. Samozřejmě nedochází k otevřeným sporům, ale to díky čarodějkám, jejichž telepatické Sesterstvo funguje na základě konsensu. Bohužel, v poslední době řada významných zahynula; na jejich místa přišly mladé a nevyrovnané, s vlastními zájmy a záměry. Co bude dál? No, víte...

Bohové jsou z lidského hlediska nesmrtelní. Není to docela pravda, jen existují ve vícerozměrném prostoru a pokud by měli zemřít, pak současně ve všech dimenzích. To člověk způsobit nedokáže. Naopak chtějí-li, mohou člověka přenést do vyšší dimenze a propůjčit mu (trvale či dočasně) určité své schopnosti. Také ho dokážou leccos naučit, v ideálním případě mentálním spojením. To je sice daleko náročnější než mezi lidmi, ale technicky možné. A dělají to rádi, protože si s nižšími rasami hezky užívají.

Pozor! Ne vždy a ne s každým; ovšem WZ zpravidla dokážou zjistit, co by Vysokým udělalo radost, a patřičně je stimulovat. Obyčejný člověk by snadno mohl udělat chybu a něčím je urazit. Čarodějky jsou obezřetné a opatrné, taky mají zkušenosti. Vysocí bývají vznětliví a nedůtkliví; bohužel pokud je něco naštve, nevyjednávají, hned trestají. Další varování: co jednomu z nich je příjemné, může druhého hrubě urazit.

On bohatě stačí problém, jak je vlastně nazývat. Termín bohové jim sice lichotí, ale není výstižný. Polobozi, andělé? Hebrejci přesně rozlišovali sedm (devět) kůrů andělských; taky různé okruhy démonů. S těmi všemi se lze ve vyšších prostorách setkat. Jsou hmotní, zmítaní nejrůznějšími vášněmi a lze se jich velmi těžko zbavit. Kdežto oni nás ničí snadno.

Skutečných starých bohů je vcelku málo. Lidi mají docela rádi, zvláště ti jmenovitě známí, kteří na Zemi pobývali. Obyvatele vyšších dimenzí ovládají stejně snadno jako nás; občas s nimi bojují. Dost tvrdě. Kdyby tímhle způsobem napadli člověka, zruší ho téměř okamžitě.

No a pak jsou nepřátelé. Mají podobnou strukturu jako my, akorát obývají stejnou část vesmíru a soupeří s námi. Setkání s nimi znamená boj a bojuje každý: lidé, jiné hmotné rasy, Vysocí i bohové. Kdo má štěstí a přežije, má možnost po zbytek života vyprávět neuvěřitelné hrdinské příběhy.

Pet toho přímo ve Flotile moc nenabojoval. Jeho specializací bylo navštěvovat světy podobné lidskému a řešit v nich problémy, které dělaly starost nadřízeným. Zúčastnil se několika misí, každá z nich byla trochu jiná. Jaký byl důsledek jeho počínání, nevěděl přesně; ale úkol splnil ke spokojenosti velení, protože ho nechali naživu. Dokonce ho všelijak odměnili.

(Rozhodně ne penězi; Flotila sice rozdává nějaké kapesné, ale málokde se za ně dá něco pořídit. Maximálně propít. Nebo rozházet za ozdoby, zábavu a podobně. Všechny důležité věci dostávají příslušníci Flotily zadarmo, jsou přece armáda. Na co máš nárok, to musíš dostat.

Ono je to s věcmi vůbec pofidérní. Všechny hmotné předměty se vytvářejí materializací v případě potřeby; až jejich užitná hodnota skončí, jsou opět rozloženy na energii. Když něco chceš, řekneš holce obsluhující syntetizátor, ona to nadefinuje a vytvoří. Pokud je to něco, co nelze snadno definovat, svěříš se kamarádce čarodějce a ona to nějak vymyslí. Pokud to nedokáže ani ona, nedá se to udělat vůbec. Každý předmět je originál, vytvořený pro tvoje potřeby. Proto už za císařství nebyly technické výtvory ani dva stejné. Vozidla, zbraně, kombinézy. I potraviny mohou být individuální. Málokdo vytváří předměty (třeba šaty) do zásoby, aby se dámy mohly přehrabovat ve stovce různých variant.

Čarodějky si nepotrpí na oblečení ani výzdobu. Ke slavnostním příležitostem vymyslí něco individuálního; v běžném provozu chodí obvykle nahé. Oděvy uznávají ochranné, třeba v prostředí nepřejícím životu; což neznamená, že za všech okolností ty věci musí být vidět. Stačí silové pole. Svým oblíbencům darují programy, spustitelné třeba aktivací nějakého šperku či kresby na kůži. Přesně tak to funguje Petovi, ačkoliv jeho magické nadání je téměř nulové. Naštěstí po hezky strávené noci bývají WZ ochotné a štědré.)

K těm misím na podřízených světech: Na osídlených planetách se postupně vytvoří vlády, jejichž počínání občas nevyhovuje Flotile, či přímo bohům. Pokud nepovažují za potřebné zničit příslušný svět i s okolím, pošlou tam agenta, aby zavedl pořádek. Což v literatuře vypadá jednoduše: svalnatý hrdina se hbitě přestrojí za domorodce, během chvilky ovládne příslušný jazyk a zvyklosti a od prvního kolemjdoucího se dozví přesnou podstatu problému. Obvykle je řešení jednoduché, stačí zlikvidovat místního padoucha, země se osvobodí a všichni budou nadosmrti šťastní.

Skutečnost: Padouch nebývá jeden, nýbrž svým dílem přispěli všichni příslušníci politické špičky. Vzájemně se snaží zlikvidovat dlouhá léta (staletí) bez viditelného výsledku. Na padlého velikána pokaždé svedou všechny dosavadní chyby a neúspěchy, nakydají na něj tolik špíny, až těžko uvěřit, že by jeden člověk svedl tolik ničemností. Je jasné, že další změny tohoto druhu prostý lid nijak zvlášť nevzruší, ačkoliv k oslavám vítězství se každý rád připojí. Vzápětí začne rabovat a ničit, co se dá.

Ačkoliv lid svoje diktátory zvlášť nemiluje, oslavuje je ochotně a rád. Dobře naladěný diktátor mívá sklon rozdávat četné dary. Naopak uraženému či špatně naloženému diktátoru je lépe jít z cesty; existují šibenice, popravčí špalky, špičaté kůly... dle místních zvyklostí. Taky ne všechno, co se o pánech povídá, musí být pravda; třeba pokud vládce s oblibou przní nedospělé dívky, nemusí to být pokaždé proti jejich vůli.

Naopak lid bedlivě pozoruje každého cizince. Udělá-li cokoliv neobvyklého, může si být jist, že si to všichni zapamatují a rozkecají. Případně nabonzují strážcům veřejného pořádku. Pokud je agentem, nepochybně to dost vadí při plnění úkolu. Jediná možnost je dělat jen takové věci, které se od cizinců všeobecně očekávají. Každopádně: složité a nebezpečné.

Pokud dokážeme ovládat čas, můžeme řadu problémů předběžně vyřešit. Třeba včas oznámit, že dotyčný cizinec přijede. Vytvořit legendu o jeho otci, dědečkovi a pradědečkovi. Připravit mu v místní bance dostatečné bohatství, aby neměl problémy s obživou. Zkrátka umést cestičku. Tyhle věci Pet dokonale ovládal a organizoval. Když byl dostatek času a možností.

A ještě jsou tu morální problémy. Agent Flotily odstraní zlého diktátora, země si oddychne. Jenže vzápětí se o vládu začne rvát pět ještě horších. Pokud posadíme na trůn slušného a čestného muže, vydrží tam akorát do prvního atentátu. A když pokus o atentát přežije, začne si určitě vyřizovat účty s nepřáteli takovým způsobem, že byste to radši neviděli. Takže každý agent dobře ví, že změny v tomto stylu nemají vůbec žádný smysl. Proč to tedy dělají? Protože dostali rozkaz.

Pet dlouhá léta vedl válku. Za mnohými jeho činy se zavřela voda. Některé ovšem zůstanou zaznamenány v dějinách; třeba v pozměněné podobě, ale na tom taky moc nezáleží. Agenti netouží, aby jejich jméno bylo zapsáno v gramaticky správné podobě. Někdy by radši, aby nebylo zaznamenáno vůbec.

Teď právě jej ovládly vzpomínky. A v důsledku toho bezbřehý smutek. Zvedl se a odešel do tmy; nikdo si toho nevšímal, byli přesvědčeni, že se musí zbavit vypitých tekutin. (Skutečně to udělal; ale potom zůstal stát opřen o plot a dlouho hleděl na hvězdy).

Režisér se opil. Do nepříčetna, což znamená, že začal mít chuť realizovat svoje šílené představy nejen na plátně, nýbrž ve skutečnosti. To normálně nedělal, měl velký respekt před zákony a kdyby ho zavřeli, řada sponzorů by mu odepřela peníze. Kromě toho nebyl odvážný, ani trochu; od žen požadoval jen to, co si zaplatil, a pokud mu některá chtěla dát dobrovolně, dostal se do trapných rozpaků. (V mládí býval odvážnější, ale víte, zkušenosti...)

Naopak dívka, která se ho ujala, měla velmi jasné záměry. Popis: domorodka nižší kasty, z etnika, stříknutého něčím. Takže velmi krásná, exotická, pleť barvy kávy se šlehačkou, oči černé, hluboké a jiskřivé. Vlasy žádné, milovala koupele v Ohni. Plány: dostat se z jihu kamkoliv, kde o ni někdo bude stát, a dělat tam cokoliv, jenom nebýt doma. Tenhle běloch je správně hloupý, aby jí to umožnil. Dokud byl v jeho blízkosti Pet, netroufala si; teď ale zmizel a s ostatními děvčaty se bleskově dohodla.

Nejdřív se postarala, aby dostala jeho ruce na svoje tělo. Což nedalo moc práce, její oblečení se skládalo z barevného šátku kolem boků a květinové girlandy nahoře. Její kůže byla horká a absolutně hladká; právě takovou si představoval. Jen ještě položil doplňující otázku:

„Kolik jsi říkala, že je ti let?“

„Čtrnáct. Proč?“ (Rok si přidala, ale snad to nepozná!)

Vzdychl. Začal jí zmateně vysvětlovat, že tohle nejde, a proč. Jelikož ji při tom příjemně hladil a nechal se od ní dráždit, správně pochopila, že to nemyslí vážně. Nakonec si ujasnila, že ho nedospělá děvčátka velice lákají, ačkoliv je to zakázáno; a nejvíc ho fascinuje ta hladká kůže.

Smála se. Zkusila mu vysvětlit místní názor, ale zároveň hbitě uvažovala, jak by se dalo čeho využít. Byla chytrá a houževnatá; dívky hloupé a choulostivé nepřežijí. Chtěla přežít, chtěla být nezávislá a chtěla se vypracovat do lepšího postavení. Ať bude muset udělat cokoliv.

Bylo jí něco málo přes třináct, ale ve své komunitě byla už dospělá. Její příbuzní očekávali, že brzy otěhotní, porodí dítě, nechá je na starost jim a zdrhne do světa; doufali, že se aspoň k tomu dítěti bude občas vracet, aby se podívala, jak roste. Netrpěli iluzí, že by ji dokázali k čemukoliv přinutit, i kdyby to zkusili. Radši se soustředili na její mladší sestru, té bylo sotva deset a byla dosud vcelku tvárná.

Nenápadně se zmínila o sestřičce. Jen letmá zmínka způsobila, že ji muž zahrnul do svých fantazií. Hlavně byl zvědav, zda je taky tak krásně hladká a čistá. Samozřejmě, koupele v Ohni jsou její vášeň. Stejně jako všech kamarádek a kamarádů; sice jim ohořely copánky, ale co na tom?

Proboha, jen ať se to ta holka nedozví! Představa, že by se mohla někomu líbit, by ji uvedla do extáze, už by se jí nezbavili. Mladší ségry je třeba soustavně odhánět a mlátit; výchovná facka neuškodí ani jako pozdrav. Samozřejmě se aktivně brání, pere se jako leopard. Ráda cvičí beze zbraně a když jí dovolí, i se zbraní. S výpraskem počítá, vyskočí sotva ji přejde bolest a hned se zas žene do akce. Taky ji za to všichni chválí.

Režisér se pokusil vysvětlit, co je pedofilie a proč je zakázaná. Dívka se usmívala, měla lepší informace. Velký rozdíl mezi severem a jihem; na sever jezdí spousta pedofilů, shánějí se po mladých děvčátkách, štědře platí, ale málokdy uspějí. Lidé na severu pedofily nenávidí, zvláště Leopardí garda; když někoho dopadnou, krutě trestají zákazníky a ještě víc kuplíře, pasáky a podobnou verbež. Lámáním kostí, ohněm, kyselinou. A to vše pod praporem morálky a zbožnosti.

Na jihu se naopak nachází řada děvčátek, kterým by zájem dospělého muže silně polichotil. Dokonce ani jejich kamarádi a příbuzní by nic zásadního nenamítali; ovšem považovali by ho za člena svého rodu, což rozhodně není jeho přání. Součástí uspokojení pedofila je dominantní nadvláda nad malým vyděšeným dítětem; kdyby toužil po rovnoprávném vztahu, nevybral by si něco tak malého a slabého. Sestřička není ani trochu slabá a co se jí nedostává na tělesné vyspělosti, nahrazuje rychlostí. Už teď dokáže zabít soupeře dvanácti až patnácti způsoby; alespoň to od ní vyžadují instruktorky. Sice ještě neměla šanci se předvést v praxi, ale...

Kolika způsoby dokážu zabíjet já? Vlastně ani nevím. Jsem už velká holka, dokážu se udržet, abych nikomu neublížila. V boji ani při sexu. Sex je součást bojové přípravy, vlastně odměna za dobré cvičení. Kdo zvítězí, má právo vnutit soupeři svoje oblíbené způsoby sexuální hry. A to si piš, když nějakýho kluka přeperu, že si ho taky vychutnám! Tebe? Neboj, tobě bych za žádných okolností neublížila, vím, že se nedokážeš bránit. Naopak, chránila bych tě jako vlastní koťátko!

Žasnul. Představa partnerky, která je divoká jako dravá šelma, jej fascinovala. Přivést ji tak na plátno! Holku nebezpečnou jako černý leopard... Páni, to je nápad! Holka vychovaná šelmami a cizinec, který ji chce získat; leopardi ji samozřejmě nebudou chtít dát, takže se bude bojovat... zvládla by to herecky? Určitě, je komediantka na první pohled!

„Jasně, zahraju! Cokoliv chceš!“

No jo, jenže to nepůjde. To by diváci nepřekousli. Hrdinka musí být křehká, bezbranná... aby ji musel hrdina zachraňovat, ne ona jeho. Jaká vůbec je ta její malá sestřička? Vypadá aspoň trochu roztomile?

„Zkopu ji do kulata, kdyby ne! Neboj, já už ji přinutím...“

Ještě se opájel tou představou nevinného dítěte uvězněného mezi šelmami; jenže dívka už ho bafla pod křídlo a vlekla k sobě domů. Samozřejmě skončil v její posteli – tedy pelíšku, odkud rázně vyhnala všechny sourozence. Malou sestřičku mohl hladit, ale jinak nic; prskala a syčela, ale vše marno. Počkáš si až vyrosteš, ještěrko!

Leopardí hrad byl vize ze šíleného sna. Mohutné valy s hradbami, na nich trčící hlavně kanónů. Do výšky se pnula spousta malých i větších věží, na mnohých ještě další věžičky, arkýře a můstky, popírající zemskou přitažlivost. Člověk se zdravým rozumem by na nic takového nevlezl.

Režisér byl v extázi. Pobíhal sem tam, vlezl všude kam se vešel a chtěl si všecko prohlídnout; zároveň uvažoval, jak by toho mohl využít. Leopardi ho doprovázeli a měli švandu z toho, že je od sebe nerozeznával ani přes opakované vysvětlení rozdílů. Dokonce ani po čichu! Okamžitě ho zařadili mezi hloupé bělochy, ale ježto jsou povahy dobrosrdečné, rozhodli se jej chránit a ve všem vyhovět. I kdyby to byla úplná blbost.

Vlezli dovnitř úzkým vchodem po čtyřech, navíc ve tmě, neboť leopardi vidí lépe a tma jim nevadí. Ocitli se na nepravidelném nádvoří, obestavěném kolem dokola vysokými strmými stěnami z hladkého kamene; ty kameny nebyly spojovány maltou, ale otesány tak důkladně, že nebylo možno do spáry vrazit ani čepel nože.

Z nádvoří vedlo dřevěné schodiště dost úzké, naštěstí opatřené zábradlím; po každém metru dřevěný ochoz, z něhož vedly díry do jednotlivých obydlí, takže těch pater tu bylo alespoň dvacet a byty šly do tisíců. Lidé vystupovali nahoru, Armini dost lehce, cizinci obtížněji, protože ty schody byly nepříjemně nepevné, zavěšené jen na nosných trámech zapuštěných do stěny, jinak visely nad propastí. Do jednotlivých bytů strkali hlavy jen tehdy, byl-li před nimi; bez výjimky stísněné kobky, do nichž byla natahána sláma a seno. Někdy tam žila leopardí rodina, ale častěji nikdo.

Konečně se dostali na horní ochoz; končil na střeše celého hradu, rovné a proti venku chráněné ještě zubatou zdí. Nahoře mezi zuby stála děla nejrůznějšího původu, od starodávných kanónů z časů Napoleona přes děla z císařských časů až po moderní zbraně ukořistěné nepříteli. Taky tu byly kulomety, minomety a raketové nosiče. Leopardi vše udržovali v nejlepším myslitelném stavu, všechny zbraně byly okamžitě k použití.

„Teda, zbrojnici máte slušnou!“ ocenil režisér.

„Bohužel není dost obsluhy ke všem zbraním. Je nás doposud velmi málo, ke střelbě musíme přidělovat kočky a odrostlejší koťata. Muži bojují v přepadových oddílech, zatímco ženy je budou krýt palbou.“

„No jo,“ uvažoval nahlas, „Jenže každá taková stavba musí na konci filmu vyletět do povětří! Daly by se tady uspořádat nějaké výbuchy?“

To samozřejmě nemohli pochopit bez bližšího výkladu.

„V každém filmu musí být výbuchy!“ vysvětloval, „I kdyby byl historický, z doby, kdy nic vybuchovat nemohlo, protože to nebylo ještě vynalezeno. To se musí vytvořit... řecký oheň, čínské rakety nebo tak něco!“

„Jo,“ pochopil Pet, „Viděl jsem film, kde vybuchovaly kosmické lodi!“

„No a co?“

„Porušení strukturální integrity ve vesmíru způsobuje rozpad, ale nikdy výbuch. Loď se prostě rozpadne na kousky... vnitřním přetlakem.“

„To je blbost. To by se diváci cítili ošizení!“

„Nejnebezpečnější je rozpad atomů. To používají čarodějky. Prostě zruší soudržnost atomového jádra, Nepřátelský objekt v podstatě imploduje, zhroutí se do sebe. Ani nepotřebuje velkou energii...“

„No dobře, ale nevypadá to dost efektně!“

Takže chodili a hádali se, zatímco zbytek štábu se povaloval ve stínu. Byly mezi nimi i dívky; režisér se rozhodl udělat významnou hrdinku z malé sestřičky, kterou uznal za dostatečně roztomilou. Svou hlavní hvězdu potom ukecal, aby hrála bolem zdrcenou matku, které dceru unesli leopardi a vězní ji ve svých doupatech, ve finále v tomto hradu. Herečka už deset let hrála nevinné panny mezi patnácti a dvaceti, ačkoliv s ní maskéři měli čím dál větší problémy. Hrát matku malého dítěte? No, dejme tomu... Kritika by měla šanci ji pochválit za vynikající dramatický výkon! Ovšem ta holka ať se od ní drží stranou, mimo záběr ať se jí nedotýká, radši ani nepřibližuje! Jistě je špinavá a plná ohavných cizopasníků!

Malá oprávněně namítala, že se koupe častěji než kdokoliv jiný ze štábu, vymáchá se v každém potoce a při každé příležitosti vleze do Ohně. Což herečka zuřivě odmítala, ačkoliv pár lidí už to zkusilo a všichni to chválili. Taky co se ohavného hmyzu týče, je proti němu imunní, protože má na předloktí vytetovanou jantru a když ji aktivuje, prchá od ní veškerý hmyz přímo s hrůzou. Další jantry ji chrání před chorobami a ještě... Ovšem to herečka odmítala slyšet, určitě je to nějaký podvod!

Holčička prožívala dost zajímavé chvíle. Nikdy za celý život nebyla tak významná; získala dokonce nové jméno, říkali jí Lolita a jeden z techniků jí vyložil, k čemu se vztahuje. Dovolil, aby mu vlezla na klín, ale odmítal se s ní mazlit, jak si přála. A trval na tom směšném nápadu, že musí chodit oblečená, dokonce i když ji nefilmují.

Arminské děti jsou zvyklé důkladně promýšlet vše, co jim kdo řekne. Brát řeči dospělých, zvláště cizinců, jak byly vyřčeny? Ale pozor, co když mají nějaký skrytý význam? Dítě by mělo podobné rébusy rychle vyluštit, kdyby to náhodou byla zkouška. Proč by jinak takové věci dělali?

Třeba: požadavek, aby si zahalovala tělo, dozajista znamená, že je důležitější než dřív. Jsem-li dítě, je úplně lhostejné, jestli mám nějaké šaty. Pokud na tom záleží, potom jsem dívka vhodná k použití, aspoň pro někoho. Nejspíš pro toho režiséra, je poněkud zvláštní. Že by pedofil? Sestra jej chválí, až na spoustu zábran, které u něj objevila. Vzrušuje ho kůže hladká po koupání v Ohni, zvlášť hlava bez vlasů. Ovšem pro potřeby filmu mi hodlá vnutit paruku, alespoň pro záběry, ve kterých mám být hezká. Zatím neprojevil snahu o sexuální sblížení, ale možná do budoucna...

Lolitka procházela od narození nenásilnou výchovou. Otec a matka se pravidelně milovali, byl to jeden z mála obřadů, který ochotně dodržovali. Druhý byl obětování jídla, matka je vždy na chvíli postavila na oltář, než je podávala lidem. Na všechno ostatní kašlali a děti nenutili se modlit, ani nic jiného. Výchova se týkala převážně starší sestry, mladší byla při tom a přihlížela.

Základní informace: sex je obřad k uctění božstev. Děti se rodí na základě jejich požehnání, ale sluší se žádat je o tu milost co nejčastěji. Pokud jsou bohové milostiví, rodí se děti každé slušné ženě v intervalu dvou až tří let. Je-li neplodná či tak zkažená, že si děti nepřeje, je to veliké neštěstí. Až budu velká, budu to dělat taky; všechny to baví a sestra povídala, že je to lepší než jakákoliv jiná hra. Ona to musí vědět!

Malým holčičkám jsou podobné hry zapovězeny. Taky žádný rozumný muž by to od nich nechtěl, naopak je rezolutně odhánějí. Ovšem povídá se, že existují úchylové, kteří by ji brali! Kdyby se takový našel... jistě, bude to nepříjemné, ale ať se nikdo neopovažuje říct, že se bojím! Zvlášť teď, když máme Živý Oheň a Jessica je kamarádka, vždy ochotná ji ošetřit. Mohly by nastat zajímavé situace, sice nepříjemné a nebezpečné, ale tím lákavější. Hlavně aby mi to nikdo nepokazil, velký holky jsou závistivý!

Režisér ovšem teď na nic takového nemyslel, šílel nadšením nad leopardím hradem. Opět předělával scénář. Tady se prostě musí odehrát obrovská bitva! Koho a s kým? Na jedné straně by měli být lidé, ovšem už má natočený boj mezi tygry a leopardy, to by se taky mělo... že by se tygři a leopardi spojili a lidé ten hrad dobývali? Šlo by to? Leopardi souhlasili, proč ne?

To bude nádhera! Takový film ještě nikdo nenatočil!

A Lolitce náhle došlo, že nastal čas, aby se zamyslela nad smyslem svého Poslání. Je mladá, jistě; ale už není malé dítě. Je princezna, ty neutíkají. Ten muž zatoužil po její lásce a bude nešťastný, když ji nezíská. To mu nemůže udělat. Zvláště když existuje řešení: je tu přece Jessica, čarodějka schopná vytvářet iluze. Může mu dát lásku v takové podobě, po jaké touží. Takže ji bude mít, ačkoliv ve skutečnosti se to stát nemůže.

Ano, tak se to stane. A všichni budou šťastní.

Všude pod hradem vyrostly stany a přístřešky jednotlivých válečníků. Byla tam spousta ohňů, nad některými se opékala mrtvá zvířata a jinde v kotlích se vařily speciality ze zeleniny. Bojovníci se potulovali sem tam, hovořili mezi sebou, zdravili se, domlouvali na něčem a hlasitě se smáli. Mezi nimi procházeli turisté, ostře se odlišující jak vzhledem, tak vyjeveností; ale byli tu i cizinci, na nichž by to člověk na první pohled nepoznal.

Velký a významný oddíl přivedla čarodějka Eva z End City. Ještě velice mladá, přesto zřejmě důležitá; nedávno byla ostříhaná, takže namísto wingů visících na ramena jí za ušima trčely tmavé rohy vztyčené vzhůru, se zlatými špičkami. Na zbytku hlavy svítilo několik vytetovaných znaků, které jí propůjčovaly různé schopnosti. Neboť bohužel neměla ani patřičné znalosti, ani dostatek energie, vše pocházelo z vyšších zdrojů.

Což ovšem jejím bojovníkům nevadilo; dorazili sem dvěma autobusy, přesněji dranďáky přestavěnými z původních vozidel běžné konstrukce. Jako obvykle je jižané tak dlouho předělávali a vylepšovali, až přestaly připomínat původní tovární výrobek; málokterému vozidlu zůstala přirozená podoba.

Další válečníci přijeli z Indiopolisu, Iron-city, samozřejmě z Kingtownu. A odevšad z jihu; většinou se znali, nadšeně se zdravili a představovali ty, kteří ještě známí nebyli. Kromě několika byli velice mladí, téměř děti; ale nějaké zkušenosti již měli a další jistě získají.

Možná i tady.

U potoka, který obtékal hrad hluboko pod skálou, se rozložili kadeřníci, vizážisté a jiní zdobitelé těla. Většina přítomných si nechávala uplést dlouhé nápadné copánky, a mezi nimi obvykle vyholit proužky. Každá taková věc měla svůj význam, nic nebylo náhodné; a už vůbec ne znaky, které jim dělali mistři tetovacích jehel. A čarodějky, samozřejmě; ty používaly spíše žíhání a leptání, jejich jantry byly bolestivější, ale taky parádnější. Dokonce možná účinnější, ačkoliv... no, řekněme si pravdu.

V celém tom shromáždění nebyla ani jediná kloudná čarodějka. Dokonce ani ty, které byly zcela vyholené a procházely se táborem v jednoduchých bílých řízách. Ba co víc, nebyly ani žákyňky; spíš děvčátka, která si na čarodějky hrála. Občas se jim něco podařilo, ovšem to mohla být náhoda; žádná neuměla to základní a nejdůležitější, přeměnu hmoty v energii a naopak. Je možné, že se to časem některá naučí; jenže to bude trvat velmi dlouho, měly by mít pořádnou učitelku a spoustu dílčích znalostí. Vyprávělo se, že schopná je Lass, kněžka Živého Ohně, a její sestra, které říkají Čarodějka, neboť tají své jméno. Dost schopná, ale Oheň neovládá, není Panna. Ani jedna tu nebyla a neočekávalo se, že by přišla.

Protože tohle vlastně nebyla žádná slavnost ani nic podobného; všichni se tu sešli, aby natočili masovou bitevní scénu do filmu. Až bude po natáčení, zase se rozjedou domů; zbyde po nich natočený filmový materiál, se kterým si režisér může dělat, co ho napadne.

Přes den se mladí chovali náležitě. Na režisérovu důraznou žádost dokonce souhlasili, že budou chodit přiměřeně oblečení: zakryté genitálie, dívky na horní polovině těla něco, co by jim krylo (oba) prsy. Vyžadovalo to nějakou dobu vyjednávání, pro mnoho přítomných byly právě tyto části těla posvátné a jejich zakrývání považovali za osobní urážku. Ale smířili se; tvářili se při tom, jako že se obětují pro dobro celku. Ovšem neradi!

A turistům se vzápětí povedlo situaci dokonale vylepšit. Domorodci sice slíbili podřídit se obyčejům cizinců, ale žádný neřekl, že neprozradí, jak jsou jim odporné. A za jak hloupé barbary je považují. Fakta jsou jasná: Bůh ve své neskonalé dobrotě stvořil člověka k obrazu svému. Cokoliv je na lidském těle, je krásné a dokonalé; zvláště pak části sloužící k poskytování rozkoše a vytváření nového života. Sex je součástí uctívání a pokud je prováděn správně (dle přikázání božích), je posvátný. Pak následovala nepřehledná spousta teologie, kterou cizinci obvykle nechápali.

K praktickému naplňování během dne nedocházelo; zato večer, sotva slunce zapadlo a rozhostila se tma, začali jednotlivci strojit úklady jiným lidem, nejlépe turistům opačného pohlaví. Prozraďme: s jejich nadšeným souhlasem, hodně jich tady bylo kvůli tomu. Ty akce měly různý průběh, někteří se silně zamilovali do jednoho partnera, další to střídali, až nakonec narazili na někoho, kdo uměl Propojení. (Uměl = byl nositelem té schopnosti). Hodně dobrá byla Eva; ačkoliv sama do spojení nevstupovala, dokázala propojit kohokoliv, dokonce ve větším počtu. Dle jejího vyjádření: čím víc lidí se jí podařilo spojit, tím větší měla sílu. (Výhrada: velmi neochotně vysvětlovala svoje počínání lidem, kteří je nechápali. Možná i proto, že praxe předběhla teorii, vlastně neměla téměř žádné školení.)

Na vzestupu energie se shodovali všichni přítomní. Některým WZ to dodalo odvahy k pokusům, které se jinak nedařily, třeba dočasné úpravy vlastního, popř. cizího těla. Někteří místní měli po rodičích schopnost lykantropie, přeměny v šelmu nebo kombinaci člověka s něčím. Bohužel téměř každá ta úprava byla jiná, z různé doby, vytvořená jinou WZ. Copak se ty holky nemohly na něčem dohodnout? Bohužel nemohly, byly to jednotlivě prováděné pokusy na výzvu. (Hele, udělej mýmu malýmu dárek, ať se může tygrovat!)

Kdyby čarodějky nevyhynuly, jejich největší starostí by v současnosti byl asi rozptyl, nutnost srovnat jednotlivé varianty magie do jednotného systému. Pohříchu, matka Valérie o to nedbala, nechávala každé volnou ruku, a po jejím příkladu ostatní Mluvčí. Aby byl zmatek ještě větší, postupně začaly do hry zasahovat WZ z etnik; nejen jiné postupy, ale i zcela odlišná božstva. Jejich Ochránci měli často kritický vztah k Ochráncům původních, bílých mistrů; abychom neřekli rovnou nepřátelský. Zabíhat do podrobností znamená riskovat střetnutí mezi bojovníky, kdyby si vzpomněli na nevyřešené spory z minulosti. Ochránci nepodněcovali spory, tím méně války; ovšem nezastírali, že existují, a rozbít někomu z nepřátelského národa hubu ještě není genocida, že ne?

A teď turisté: pocházeli z různých zemí a ty v dávných dobách bezpochyby vedly řadu válek. Muž, kterého v průběhu noci (v podnapilém stavu) svedla nějaká místní kráska, se ráno po probuzení mohl dozvědět, že jeho předkové jsou s jejími ve válečném stavu a že ona mu sice nechce ublížit, ale všichni její bratři, bratranci, strýcové atd. by ho s chutí vyzvali na souboj, sice ho nezabijí, ale budou mu jeho provinění do konce života připomínat, kdykoliv se společně ožerou. Pokud měl odvahu je ještě provokovat, začali si ho vážit a chválili sestřičku, že si dobře vybrala. Pokud byl zbabělec a pitomec, vzal radši do zaječích.

V průběhu času vznikaly mocné klany. Dřív jich existovalo jen několik, za války většinou vyhynuly nebo se rozdělily a přejmenovaly. Tím uvolnily místo pro další, méně mocné a početné. Systém kmenové války spočívá v tom, že sice žijeme v nepřátelství s nějakým národem, ale určité jeho členy (svoje příbuzné) kontaktujeme přes linii fronty, obchodujeme s nimi a v obdobích příměří se s nimi přátelíme. V praxi: turista se integruje do našeho klanu. Potom odjede domů, kde obhlídne terén a začne kšeftovat s tím, čeho máme my spoustu a nepotřebujeme to. Následně nakoupí, co potřebujeme my, buď s tím přijede nebo pošle nějakého příbuzného či kamaráda. Náš příslušník zajede do jeho země, naváže kontakty... atd. Za pár let tam třeba můžeme mít síť pouličních restaurací a tučné konto v bance. A nikdo neprodělá.

Taky vám tvrdili, že vznešené čarodějky neměly smysl pro obchod? Není to pravda, ony jen odmítaly nechat se okrádat. Okrást někoho druhého jim vůbec nečinilo problémy, morální ani jiné. Možná by se do kšeftu i zapojily, ale neměly na to čas a příležitost. Poválečná situace jim ji dala.

Takže pod hradem vzniklo provizorní město ze stanů a přístřešků a čekalo se na tu velkou bitvu. Režisér chodil sem tam s hlavou v oblacích, vytvářel svoje snové vize a vykládal je každému, kdo chtěl slyšet. Také on patřil do varny bráhmanů, realizace mu zpravidla činila jisté obtíže. Členové štábu se podle nátury buď děsili věcích příštích, nebo ukázněně vyčkávali, až se problémy vyřeší a bitva natočí. Pet byl dobrý organizátor, ale naprosto bez fantazie, alespoň se odmítal do čehokoliv tvůrčího zapojit.

„A proč? Špatné zkušenosti?“ zeptala se ta krásná dáma.

Otočil se. Chvíli na ni překvapeně zíral, dokonce stáhl panenky jako kočka, ačkoliv byla noc a viděl ji pouze ve světle ohně. Pak vydechl:

„Co ty tady děláš?“

„Sjíždějí se turisté, ne? Napadlo mi, zda si ještě pamatuješ...“

„Ashira z Brughu není žádná běžná turistka. Jak...“ nedořekl.

„Já počkám, až se vzpamatuješ.“

Prošli mezi ohni a zastavili se opodál jedné z náleven. Byla plná turistů i místních, řada už byla notně pod párou a bylo odtud slyšet opilý řev.

„Co bys chtěla pít?“

„Vážně předpokládáš, že jsem se sem přišla ožrat?“

„Ne. Chtěl jsem být jenom zdvořilý a pohostinný.“

„Uvolni se a chovej se normálně. Čím dřív se dohodneme, tím spíš...“

„Takže něco potřebuješ.“

„Ale vůbec ne! Nemám do čeho píchnout, tak jsem se přišla přes půl Galaxie podívat, jak se ti daří. Nebo ne?“

Odvedl ji kousek stranou; tábor měl výhodu, stačilo ujít pár kroků a byli dostatečně daleko, nevidění a neslyšení. Kromě toho hovořili řečí, jakou na této zemi nikdo jakživ neslyšel.

„Slyšel jsem, že tvůj svět byl zničen.“

„To není tak docela pravda. Dočasně odpojen, dejme tomu.“

„A že ty...“

„Pověsti o mé smrti se ukázaly poněkud předčasné.“

„To jsem docela rád.“

„Já taky. Ovšem utrpěli jsme těžké ztráty. Hlavně co se týče spojení.“

„Asi ne, když ti funguje Brána.“

„Dalo trochu práce se sem dostat. Rozpadla se mi E-bilance, musely pomáhat kamarádky. Ždímaly energii z čeho se dalo...“

„Nemohli ti pomoci ti... Šarlatoví mágové?“

„Nejsou žádní Šarlatoví mágové. A prozradím ti rovnou: naši bohové nás definitivně přestali chránit. Buď se hněvají pro naše četné hříchy, nebo je taky postihla nějaká katastrofa.“

„Aha.“

„Chtěla bych, abys to zjistil.“

Pár okamžiků trvalo, než mu došlo, co řekla. „Opakuj to!“

„Přišla jsem tě požádat, abys nám pomohl obnovit spojení.“

„Proč já?“

„Byl jsi přítelem mého muže.“

„Aha. Vargon je...“

„Nevím. Jeho mrtvolu jsem neviděla, pokud... Doufám, že ještě žije. Ovšem nikdo jiný už tomu nevěří.“

„Krucinál!“

Chvíli mlčel a vztekal se. Ašíra vyčkala, až se vzpamatuje.

„Anút Všemocný. Braal, Pán veškeré Hmoty. Sirao...“

„To jsou jména vašich bohů.“

„Ano. Chtěla bych, abys je vyhledal a připomněl jim naši existenci. Pokud možno diplomaticky a tak, aby... se nenaštvali. Znám tě a vím...“

„Že jsem spíš prase než diplomat?“

„Jsi ten správný muž na tuto práci.“

„Blbost.“ Odsekl velmi rázně; když se odvrátila, dodal: „Nenapadlo tě, že při takové misi můžu i zemřít?“

„Nebylo by to poprvé. Nebezpečí tě vždy lákalo...“

„Před lety! Teď... nedávno jsem se oženil, budeme mít dítě! Hodná holka, někdy vás zkusím seznámit, mohla by se ti líbit... ale před nedávnem jsem se vrátil z vrcholně nebezpečné mise a vyrazit hned na další by...“

„Já tě nepřišla svázat a odvléct na druhý konec vesmíru. Jenom požádat. Až bych skoro řekla, že tě prosím.“

„Bílá ďáblice nikdy nikoho neprosila.“

„Máš zbytečně dobrou paměť, Pete. Tuhle přezdívku... Ne, to nemá cenu. Na starý časy budeme vzpomínat jindy a jinde. Vidím to takhle: Zamysli se. Já teď odejdu a budu dělat, co umím. Ty se vrať ke své ženě a dětem. Kdybychom se však někdy sešli na Křižovatkách Věčnosti...“

„Počkej, Ašíro. Takhle nemůžeš odejít. Nemůžu ti pomoci; ale budu na tebe myslet. Na celý tvůj svět. Kdybych na něco přišel...“

„Ano. Tak jsem si to představovala. Neuškodí, když to projednáš s Mistrem Denisem, nebo třeba s vaším princem. A s jinými.“

„S těmi jinými bude problém. Morrigan jsi odjakživa nesnášela a...“

„Neznám nikoho, kdo by Morrigan měl rád.“

„To by ses divila.“

Ašíra odvrátila zrak. Sledovala jeden z největších ohňů, od kterého bylo slyšet hlasitou hudbu a tančila tam řada tmavých postav.

„Tolik skvělých mladých lidí...“ vzdychla.

„Hodně jsou cizinci. I moje žena patřila dřív k nepřátelům. Její otec... náměstek Nejvyššího soudu. Ale čestný muž, svým způsobem.“

Mlčeli. Každý nechal svoje myšlenky volně plynout.

„Oni přišli sami,“ řekl Pet, „Nenutili jsme je, vůbec k ničemu! Oni sami chtějí to všechno; začnou copánky a tetováním, pak se odváží nechat k hlavě přiložit břitvu. Jdou s námi do bitvy, přestože se strašně bojí. Tím víc je to vzrušuje. Mají slíbeno koupání v Ohni, všeobecné Propojení... ani nevím, kde to skončí. A kdy to skončí. Kdyby se dozvěděli o Flotile a těch věcech, dříve či později by se taky odvážili přijít...“

Ašíra mu padla kolem krku a chvíli plakala.

Potom vstala: „I v mém světě budou jednou hořet ohně a tančit mladí lidé. Chci, aby se to stalo. A aby nás naši bohové chránili.“

Zvedl oči: „Sejdeme se, princezno.“

Potom odešla a ztratila se ve stínech.

Davy válečníků se zběsile vrhaly proti hradbám. Šelmy se usilovně bránily a zuřivě je srážely. Výbuchy vybuchovaly na místech, kde nemělo co vybuchovat; ohně hořely tam, kde nemělo co hořet. Vůbec to nemělo žádný smysl, ale vypadalo to parádně.

Uprostřed davu bojovníků se činil Hrdina a Hrdinka. Zejména ona se přímo překonávala; byla oblečená ve fantasy brnění, což jsou kožené plavečky zakrývající sotva to nejnutnější, pošité na různých místech plíšky a kousky kožešiny. Nechrání vůbec před ničím a kdyby se střetla s nepřátelskou čepelí, získala by okamžitě mohutné šrámy. Což ovšem nehodlala, na rozdíl od děvčátek z komparsu, které měly slíbeny výrazné ozdobné jizvy od leopardích drápů, které najisto zůstanou i po koupání v Ohni. Zato jim shoří pracně načesané copánky včetně peříček a dalších ozdob, které připletli úslužní kadeřníci. Zůstane naprosto holá hlava i celé tělo, což bude průšvih přímo kosmických rozměrů; až se vrátí domů, bude to příšerná ostuda, ale stejně to od nich všichni čekají a byli by zklamaní, kdyby ne. Kamarádky si sem netroufly, ty zbabělé slepice; ale možná příští prázdniny...

(Spousta jich byly studentky různých univerzit. A řada dalších (kluků!) se rozhodla studovat a nechat si potvrdit vzdělání, kterého tady nabyli jen tím, že se vyspali s nějakou místní holkou a ona jim během Propojení zapsala do paměti vědomosti, jejichž rozsah doposud nechápali. Ony se tu vůbec děly věci... tímhle to asi vyvrcholí.)

Šelmy měly v průběhu bitvy o starost víc: jak bojovat a nikoho nezabít. Místní borci měli aspoň určité zkušenosti a dostatek sebekritiky, ale hosté byli naprosto nekritičtí, schopní jakékoliv pitomosti. A nevypadali, naopak byli tak vyparádění, jako kdyby sloužili celá léta v císařské armádě. Taky jejich řeči na to vypadaly, zvlášť když se napili. Teď snad byli všichni střízliví, ačkoliv... ono je to jedno.

Naštěstí to režisér odpískal. Podle jeho názoru bylo natočeno všechno, co se dalo; teď je na čase to sestříhat, smontovat a rozhodnout, co vlastně se ve filmu bude dít a jak to přijde po sobě. Bitva mělo být závěrečné finále, ale bylo třeba stanovit, co bude předtím a kvůli čemu se vlastně odehraje. Tento způsob práce není ani zdaleka tak neobvyklý, jak byste mysleli.

A po bitvě se začalo oslavovat; mohutně, to se rozumí. Produkce zajistila opékání různých zvířat a dostatek alkoholu, což nebyl problém, ježto kromě hlavních představitelů nikomu z komparsu nic nezaplatili. Šelmy ani žádnou odměnu nepožadovaly, natáčení je bavilo. Lidi převážně taky.

„Pozítří pojedu do Kingtownu.“ rozhodl se režisér.

„Tak mě vem s sebou,“ řekl Pet, „Měl bych se zas jednou podívat na rodinu.“

Režisér měl zcela jasný plán: pozvat co nejvíc novinářů a poskytnout jim obsáhlé rozhovory. Včetně fotografií z natáčení, samozřejmě. Ohledně tématu filmu toho moc neřekl, protože sám neměl jasno; namísto toho se rozhovořil o všem možném, co kde slyšel. Z valné části to byly Petovy příhody z doby služby ve Flotile; ale jak spletl páté přes deváté, působilo to jako námět nějakého dalšího filmu z oblasti sci-fi. Co nespletl režisér, vylepšili sami novináři; bystře pochopili, že na přesnosti informací nezáleží, hlavní je, aby čtenář byl patřičně ohromen. Takže samozřejmě psal každý něco jiného; ale veřejnosti to stejně bylo jedno.

Pet se vrátil do paláce Greenbayových. Sandra se už všem pochlubila svým těhotenstvím (ačkoliv na ní nebylo téměř nic vidět), soudce Greenbay se už smířil se zetěm a těšil se, až ho bude vnouče tahat za vousy. Prozatím žádné neměl, ale kvůli tomu malému byl ochoten si je nechat narůst.

A tehdy přišel kapitán Ashenden.

„Mám stále tytéž otázky. Zda jste či nejste Gilbert MacAllan, alias Hans Mahlke, který dělal v německých koncentračních táborech pokusy na vězních, pracoval pro fašistickou výzvědnou službu a sloužil v SS Waffen.“

Pet pohlédl na Greenbaye a Sandru, kteří napjatě očekávali, co řekne. Pak se usmál: „Ano. To jsem já.“

Ashenden se zhluboka nadechl – pak opět vydechl.

„Podle těchto dokumentů jste válečný zločinec hledaný Interpolem.“

„Asi ano. Co s tím chcete dělat?“

„Pro začátek... bych to rád pochopil.“

„Ano. To bude asi problém. Zřejmě nejobtížnější bude připustit, že se to stalo před mnoha lety ve vzdálené zemi. Pro vás. Pro mne to bylo nedávno, před několika týdny. A je mi jedno, jestli tomu věříte.“

„Tím chcete říct, že ovládáte cestování v čase?“

„V časoprostoru, pokud chcete. A neovládám, pouze sloužím v organizaci, jejíž někteří členové jsou schopni ovládat Brány času.“

„Co přesně tam děláte?“

„Co mi nařídí moji velitelé. Jsem důstojník jako vy.“

„Kdo vás vyslal do Německa?“

„Můj přímý velitel je Denis Baarfelt. Úkoly mise mi objasnila žena, jejíž přesnou totožnost neznám; setkal jsem se s ní v Sídle. Ona mě provedla Bránou. O průběhu mise jsem podával průběžná hlášení, ačkoliv... v těchto případech to není moc potřeba. Příslušní nadřízení to poznají sami.“

„Jakým způsobem?“

„Dochází ke změnám v dějinách. Historie, jak ji znáte vy, se považuje za neměnnou. Oni znají i jiné varianty. Podstatně nepříjemnější.“

„Chcete říct, že jste zachránil lidstvo před zkázou?“

„Ne, to rozhodně nechci. Lidstvo by asi existovalo dál. Pouze je možné, že byste v této chvíli byl důstojníkem SS a pronásledoval agenty zločinného režimu židobolševické diktatury bývalé Anglie, USA a jiných dávných zemí, které zanikly po drtivém úderu Velkoněmecké říše.“

„Nesmysl!“

„Můžu vás ujistit, že existují ještě daleko nebezpečnější varianty.“

„A vy jste jim zabránil? Jste snad nejdůležitější člověk na světě?“

„Jsem důstojník, který plnil svůj úkol. Nevím, jak moc jsem důležitý. Asi by vyslali někoho jiného, kdybych to nebyl já.“

„Takže bezvýznamný pěšák?“

„V současné době mám hodnost zhruba plukovníka. A jsem komthur řádu.“

Ashenden se zamračil. Pet byl naopak zcela klidný a věcný.

„Zkuste pochopit a přijmout: jsem důstojník jako vy. Mám určitý přehled, je mi svěřováno velení. Nikoliv nejvyšší, ale to vy nemáte také. Provádím činnosti, které přísluší mé funkci.“

„A smíte o nich takhle otevřeně hovořit?“

„Zatím jsem neprozradil nic z utajených skutečností. Některé znám, avšak v této době a na tomto místě mají tak malou závažnost, že je klidně můžu sepsat jako fantastický román a vydat tiskem. Dle názoru některých kolegů nejlepší možný způsob, jak šíření nežádoucích variant zabránit.“

„Myslíte žvásty toho vašeho kamaráda... toho režiséra?“

„Ano. Velmi výhodné řešení; veřejnost se dozví tolik různých informací, že nějaká závažná mezi nimi zapadne jako další varianta.“

„A když někdo opravdu potřebuje znát pravdu?“

„Takových lidí je mnohem méně, než si myslíte. Navíc, museli bychom jasně stanovit, co vlastně je pravda. Jsou různé možnosti.“

„Nejsem tady kvůli filozofickým rozpravám, ale kvůli kriminální činnosti, které jste se dopustil za války v Německu. Nepopíráte to; takže vás zatknu a předvedu na policii.“

Pet se mírně pousmál. „Ano. Asi budu muset upozornit svoje nadřízené, aby lépe zametali stopy. Dnes, v době pokročilých záznamů...“

„To je vše, co k tomu řeknete?“

„Co mám říct? Můžete mě zatknout a předvést. Můžete mě vydat Interpolu. Můžete mě postavit před soud. Dokonce by se mohlo stát, že budu před soudem vypovídat o Bránách času a své službě v Kosmické Flotile. Každý průměrný advokát vám takové řeči smete ze stolu jako nesmysl.“

Ashenden neřekl nic, ale zamračil se.

„Co že máte za důkazy? Moji fotografii v uniformě SS? Víte, jsem herec. Dělal jsem kdysi casting do nějakého filmu z války, to je pravda. Nepamatuji se, kdy a kde to bylo; zúčastnil jsem se mnoha konkursů. Ovšem je možné, že moje fotografie někde zůstala. Jestli ji někdo zneužil...“

„To budete ovšem lhát!“ upozornil Ashenden.

„Opět se přibližujeme k definici termínu pravda a lež. Jak víte, že něco z toho, co říkám, je pravda? Dokažte mi, že jsem se něčeho dopustil. Předložte věrohodné dokumenty, přiveďte svědky. Třeba roztřeseného staříka, co bude před soudem povídat, že jsme za války byli stejně staří?“

„Posmíváte se mi, Gilberte MacAllane. Zesměšňujete mne i moje pátrání; to je od vás velmi neopatrné.“

Pet přistoupil blíž k němu. „Poslouchejte dobře, Ashendene! Opakuji, že jsem pracoval v jisté tajné službě, byl jsem nasazen v Německu a prováděl tam tajné operace. Slovo tajný znamená, že pokud nastanou problémy, budou dalšími pracovníky organizace příslušně řešeny. Až do možnosti, že ten, kdo způsobí nesnáze, bude... eliminován. V lepším případě zesměšněn jako trouba, který naletěl na dokumenty vytvořené pro hloupý film. Jako zkušený důstojník si jistě umíte představit tu horší variantu.“

Ashenden nedal najevo vůbec žádný náznak, že by něco pochopil. Tvářil se chladně a odtažitě; vlastně se netvářil nijak.

„Pro vás Arminy je velmi důležitý morální dosah jejich činů, že?“

„Ano.“ řekl Pet opatrně.

„Můžete přísahat na svou čest, že jste se nikdy nedopustil žádného zločinu?“

Pet odvrátil hlavu. Díval se teď na Sandru a jejího otce. A mluvil k nim.

„Jsem voják. Zabil jsem velké množství lidí. A jiných bytostí. Za různých okolností, v různé době, na různých místech. V řadě případů jsem ani nevěděl, z jakého důvodu a kdo to nařídil. Dostal jsem rozkaz. Řadu rozkazů jsem také vydal podřízeným. Některé byly dobré; za jiné se stydím, protože byly neuvážené a... chybné. Některé lidi jsem zabít nemusel. Jiné jsem měl zabít, ale utekli mi. Byla válka, Sandro.

Když jsem se setkal s nějakým knězem, vyzpovídal jsem se mu. Dlouho jsme hovořili o nutnosti páchat zlo a mé zodpovědnosti za ně. Obvykle mi nakonec odpustil moje hříchy. Tím ovšem nezmizely ze světa. Dopustil jsem se mnoha ničemných činů, Ashendene. Nejspíš se dopustím ještě dalších. S každým tím činem je moje svědomí obtíženější. Nemohu klidně spát a trpím otázkami, zda jsem musel udělat všechno, co jsem udělal. A moji podřízení za mnou chodí, svěřují se mi a stěžují si na to samé. Každý člověk prochází utrpením za své hříchy. Možná i vy. Takže odpovídám: ano, dopustil jsem se řady zlých skutků. A bojím se soudu. Ale ne toho vašeho.“

Soudce Greenbay mlčel. Ne že by to všechno věděl, ale určitě něco tušil. Také Sandra mlčela; jenže ta to věděla. Přečetla si jeho vzpomínky.

Ashenden řekl: „To ovšem na věci nic nemění.“

Pet se rozesmál. „Jen tak... pro zajímavost: opravdu si myslíte, že byste dokázal zatknout a předvést člověka, jako jsem já?“

„Chcete tím naznačit, že se hodláte bránit?“

„Ne v této místnosti a před svými blízkými. Nehodlám svému tchánovi znečistit parádní koberec vaší krví. Ale... prosím vás, skutečně musím říkat tak ošklivé věci? Ujišťuji vás, že chci v této zemi žít v míru! Jediné co od vás žádám je, abyste mne nechali v klidu!“

Ashenden zhluboka vzdychl. „Říkáte: v této zemi. Slyšel jsem nějaké řeči, že se prokazujete zvláštním pasem nějakého cizího státu...“

„Ano. Skotským; chcete ho vidět?“

Těch několik dokumentů, na kterých mu záleželo, bylo uloženo v knihovně v této místnosti. Sám je tam uložil. Přistoupil k ní a hledal příslušnou složku mezi ostatními...

V té chvíli Ashenden vystřelil. Do zad. Třikrát.

Sandra zaječela leknutím a hrůzou.

Pet se zvolna otáčel. Ruce měl prázdné.

„Odzadu...?“ řekl nevěřícně.

Potom padl na tvář.

Greenbay vyskočil: „Co jste to udělal?“

„Zdálo se mi, že sahá po zbrani, pane. Zareagoval jsem automaticky...“

„To je lež, vy...“

„Jedna z možných variant pravdy. Stejně jako u něho.“

To už Sandra klečela nad tělem svého muže; okamžitě poznala, že zemřel za několik vteřin po tom, co byl zasažen. Rozplakala se.

„Tohle vás bude stát...“ Greenbay vlastně poprvé viděl na vlastní oči, jak někoho zabijí. Vlastně – je to vražda! Zcela neodůvodněná...

Ashenden vstal. „Vaše Ctihodnosti, zřejmě jste pozapomněl na rozkazy pro podobnou příležitost. Ten muž připustil, že využíval magických schopností; zajisté víte, že každého čaroděje je nařízeno zabít na místě, kde je dopaden. A ten rozkaz nikdo nezrušil!“

„Tohle vás bude mrzet, člověče!“ Greenbay se klepal vztekem, vlastně ani nevěděl, jak se zachovat. Zavolat policii? Jenže tenhle člověk...

„Prosím, pane Greenbayi – je mi to skutečně líto! Ale nemohl jsem toho muže nechat žít. A když říkám nemohl, tak...“

Sandra se otočila a zvolna vstala. Ruce měla od krve.

„I vám se omlouvám, slečno. Ale moje rozkazy...“

Sandra zvedla ruku. Pak se zarazila. Ztěžka se ovládala.

„Nezabiju tě. Jak řekl Pet, neznečistím otci koberec. Tuším, že jsi opravdu dostal rozkaz zabít ho za všech okolností. Co já; mě zabiješ taky?“

„Slečno Greenbayová, prosím... skutečně lituji!“

„Nebudeš dlouho žít, Ashendene. Nevím, kdo tě zabije, já to nebudu. Pouze tě vydám vyšší spravedlnosti. Rod Greenbayů už tě nechrání.“

Ashenden stál a hleděl jí do očí. Pak sklopil oči a mlčky odešel.

Na udání, které vypracoval soudce Greenbay, byla ustavena vyšetřovací komise, aby prošetřila veškeré okolnosti případu, vyslechla svědky a potrestala pachatele. O případu se široce rozepsaly noviny, mluvilo se o něm na veřejných schůzích, občané přijímali různá usnesení a podepisovali petice proti policejní zvůli či zločinnosti domorodců. Netrpělivě se čekalo na výsledek; ale komise pracovala se stejnou rychlostí jako boží mlýny a pořád nedocházela k žádnému závěru. Až za půl roku vydala prohlášení, že případ smrti Peta Crowryho byl politováníhodný omyl; vyšetřovatel Ashenden chybně považoval náhlý podivný pohyb obžalovaného za pokus sáhnout pro ukrytou zbraň a v sebeobraně vystřelil. Byla mu vyslovena přísná důtka s výstrahou a byl varován, že bude-li se incident opakovat, bude nepochybně potrestán.

Ovšem tou dobou už novináři měli docela jiné starosti.

Soudce Greenbay podal několik protestů a různých dovolání, nakonec k samotnému ministerskému předsedovi Draggonovi. Absolvoval řadu jednání, při nichž se případ ještě více zamlžoval; postupně většina nadřízených orgánů došla k názoru, že Pet se pokusil Ashendena zabít a ten se jen bránil. Když se Greenbayovi nepodařilo prosadit spravedlnost, podal demisi a začal se víc angažovat ve spolcích prosazujících občanská práva.

Někdy tou dobou se Sandře narodil syn, kterého pokřtili Patrick. Protože neexistoval žádný věrohodný doklad o totožnosti údajného otce, zůstalo mu jméno Greenbay; ale jeho matka mu nechala na peřinku vyšít znak, který měl vytetovaný Pet: šest mečů překřížených sekyrou. A když povyrostl, vyprávěla mu o muži, jehož milovala.

Ze starých kronik a heraldických publikací se později zjistilo, že tento znak příslušel dávnému rodu Mac Allanů, markýzů z Crowrie. Byl jim udělen skotskou královnou Marií Stuartovnou na paměť hrdinského činu jednoho ze členů rodu, který se válečnou sekyrou ubránil šesti Angličanům, ozbrojeným meči. V jedné z farních kronik se potom nachází zápis, podle něhož se kdysi narodil jistý Patrick Gilbert MacAllan, markýz z Crowrie, ale zemřel ještě jako malý chlapec.

Kdo byl vlastně Pet Crowry?

Hádejte.