Enkra nespal ani hodinu. Když se vzbudil a spatřil kolem sebe stěny neznámého bytu, trochu se lekl a prudce se pohnul, až se síť zahoupala – to se mu líbilo, tak se houpal dál. Už se plně probudil a uvědomil si všechny dnešní příhody – mnohem podivnější než zažil za celý dosavadní život.

Kam se to vlastně dostal? Lidé tohoto města jsou zvláštní; a nejen lidé. Tygr se sametovou srstí, který mluví vcelku srozumitelnou angličtinou a z něhož zřejmě netřeba mít strach. Leopard se srstí stejně sametovou, ale také s drápy a zuby, jichž dokáže zřejmě dobře používat. A strýček Ross, který bedlivě poslouchá otce, ale neukvapuje se s příkrými odsudky Enkrova jednání a je zřejmě vážen u všech v okolí. Kdo vlastně je strýček Ross? Nikdy Enkra neviděl tak krásné auto a tak nádherný palác, než v jakém bydlí bratr jeho matky – jaká je však povaha muže, který má být na čas jeho vychovatelem?

Enkra se rozhlédl a pak seskočil se sítě. Tygr se někam ztratil, zdá se, že ho nechal osudu, přesvědčen, že je příliš unaven. Enkra však už nebyl unaven – naopak byl ochoten jít vstříc dalšímu osudu a poznávat život v této podivné horké zemi. Co kdyby se například vypravil do ulic města? Mluví se tu anglicky a arminsky, určitě se domluví!

Jeho oblek visel na židli vedle sítě; Enkra se rychle oblékl, ačkoliv se mu do těsných nepohodlných šatů a těžkých bot moc nechtělo. Pak zkusil dveře a když zjistil, že nejsou zamčené, vyklouzl na chodbu.

Jet výtahem se neodvážil, ale pamatoval si, kde jsou schody. Seběhl po nich dolů a lidé, kteří ho potkávali, si jej příliš nevšímali. Zámkem prochází mnoho turistů. Také stráž u hlavního vchodu neprojevila zájem a tak prošel mezi květinovými záhony až k hlavní bráně do parku a pak i na ulici. Bránu hlídalo několik vojáků a kosmatých psů. Jeden pes vběhl Enkrovi do cesty, ale chlapec jej klidně pohladil po hlavě a tím ubezpečil všechny, že pro něj styk se šelmami není novinkou.

Proti Enkrovi se táhla Victory Street, hlavní třída Kingtownu a korzo všech starších obyvatel o nedělích a svátcích. Nyní se tudy řítila všemi směry pestrobarevná řeka automobilů, kterou úspěšně zvládali dopravní strážníci v bělostných uniformách, cvičící nesmírně půvabnými pohyby se svými bílými obušky, jako by tančili nějaký balet. Enkra vyčkal, až se proud aut na chvíli přetrhl; pak vyrazil s proudem lidí a dostal se na pravý chodník. Vydal se směrem od zámku, minul hotel Central, ministerstvo války, před nímž pochodovali gardisté, vydavatelství Hlasu Arminu, největšího místního deníku i týdeníku. Ani si nepovšiml Nejvyšší rady Sociologie, zato si pečlivě prohlédl sochy před Centrální bankou. Potom dlouho prohlížel výklady obchodních domů, až se dostal na konec hlavní třídy, která se odtud rozbíhá napravo i nalevo ve tvaru písmene T. Přes ulici se rozkládá honosná budova Státního musea, s jezdeckou sochou císaře uprostřed záhonů květin mezi oběma směry Victory Street.

Enkra se zastavil a hleděl na druhou stranu ulice; viděl tam ještě větší obchodní domy, park s Velkou Operou, několik budov ministerstev a gotickou Fulcanelliho katedrálu. Žádná z těch budov ho příliš nelákala, odložil proto prohlídku a vydal se výpadovkou napravo.

Po cestě potkával dosti lidí i šelem, ale nikdo si ho nevšímal. Enkra si pouze všiml velmi opálených tváří všech lidí, dokonce i světlovlasých a proto zaručených bělochů. Jinak mohl vidět zástupce všech ras, černochy v pestrých pytlovitých gallábijích, Židy v kaftanech, Araby s turbany a širokými nohavicemi, Číňany v rákosových kloboucích, Buddhistické kněze s oholenými hlavami a v oranžových pláštích, Indické ženy v sárí, Papuánce s kostičkami v nose a uších, Jihoameričany se širokými sombrery a lidi v krojích snad všech národů Evropy. Spousta těch lidí byli turisté, většinou ve skupinách, vedených místním průvodcem vyzbrojeným nápadnou vlajkou, kterou ukazoval směr další prohlídky. Nikde však neviděl jediného kluka svého nebo podobného stáří.

Šel dlouho sluncem zalitou hlavní třídou – cítil už, jak mu po těle stéká pot a dostával žízeň, ale nemohl dělat nic jiného než se lítostivě podívat na stánky se zmrzlinou nebo limonádou. Arminské peníze neměl a pence nechal doma. Stejně však soudil, že by mu tady nebyly moc platné.

Tak se dostal až na most, kde se zastavil a hleděl dolů na řeku, po níž jezdily bachraté parníky i štíhlé plachetnice s bělostnými plachtami. Toužil hledět na řeku déle, ale hluk a lomoz za zády mu nebyl příjemný; sešel proto o pár metrů níže po dosti strmé betonové vozovce a kráčel širokou třídou podél řeky. Tudy nejezdila auta, slunce se opíralo do betonu až oči pálily a po celé délce ulice nebylo vidět človíčka. Domy, které tu stály, měly zavřené dveře, obchody stažené rolety. Enkra usoudil, že se ulice probere až s večerem. Měl pravdu.

Aniž to chtěl a tušil, ocitl se na Nábřežní třídě, obvyklém korzu dětí a mládeže, středisku biografů, malých divadel, levných obchodů a nejrůznějších, vesměs poctivých živností. Večer se opravdu otvíraly všechny dveře této ulice, ale procházeli tudy jen slušní lidé. Pro ty druhé je vyhrazeno několik ulic na druhé straně řeky.

Kdyby Enkra přišel v době školního roku, mohl tu být svědkem her i rvaček spousty kluků nejrůznějšího věku i jejich zvířecích kamarádů – byl však začátek prázdnin a většina mladých obyvatel odjela do ještě divočejších částí země.

Enkra kráčel ulicí a otráveně se rozhlížel – konečně postřehl u zábradlí ve stínu vysokých palem těla několika kluků, kteří tu spali. Byli oblečeni jen v plavkách a leželi tak, že si je ani nemohl dobře prohlédnout – rozhodl se raději je neznepokojovat.

Odkudsi zaslechl křik – šel po hlase a dorazil až k úzké uličce mezi domy, kde zůstal udiveně stát. Ulička byla na obou koncích přehrazena betonovými hrázemi asi metr vysokými. Mezi ně byla načerpána voda a u obou konců navršeny hromady bláta, zřejmě čistého jílu. Ve vodě zuřila urputná bitka mezi několika dětmi a skupinou šelem. Obě strany po sobě vrhaly jílové koule, vyráběné z již zmíněné hlíny, které mohly vážit každá okolo půl kila. Koule svištěly vzduchem a krásně se rozpleskávaly na opálených svalnatých tělech a lepily hebkou kožešinu. Zachránit se bylo možno jen rychlým ponořením pod vodu, při přesné ráně ani to ne.

Enkra se pral vášnivě rád a nebyl by nic namítal ani proti účasti v téhle pěkné hře. Doma v Londýně by neváhal ani na okamžik, ale tady se mu to přece jen nezdálo vhodné, tím spíš, že kluci byli o dost menší a všichni měli dlouhé vlasy, takže působili dost divným dojmem.

„Co tady čumíš, blbečku?“ ozval se za Enkrou hrubý hlas. Enkra se rychle otočil a spatřil o něco většího kluka v černých plavkách s kapsami na zip, tmavou kůží a silnými svaly na pažích a prsou. Palce měl zasunuty za ocvočkovaným opaskem plavek, ale klouby na jeho rukou vypadaly otlučené od bitek a byl zřejmě schopen palce rychle vytáhnout a zaútočit. Enkru však na něm nejvíc zaujaly téměř rudé vlasy, dlouhé až na záda a na čele převázané nějakým kusem hadru.

„Máš dvě možnosti – buďto mi navalíš všecky svý prachy – nebo ti rozbiju hubu!“

Enkra si byl jist, že nemá žádné peníze, doma míval po kapsách vždycky nějaké drobáky, ale teď měl oblečení slavnostní, kde nic takového být nemohlo. Ale i kdyby jo, rozhodně neměl chuť tomu klackovi něco dávat.

„A to jako proč?“ zeptal se a připravil se na potyčku. Strach zatím rozhodně neměl.

„Protože seš pitomej přivandrovalec a seš na našem území!“

„Mám snad právo chodit, kudy chci!“

„Ale ne po Nábřežní třídě! To je naše místo, žádnej pitomej cizinec tady nemá co dělat!“

„Moc kecáš! Ty seš nějakej místní policajt?“

Kluk začal dost zle blýskat očima. „Jsem neomezený pán na Nábřežní třídě a přilehlejch místech! U mne se, ty troubo, musí hlásit každej debilní cizinec, kterej se tady chce potulovat, a nejdřív musí zaplatit daň za to, že dejchá! Stojí to pro tebe deset doláčů! Jinak dostaneš do tlamy!“

„...by se vidělo, kdo dostane a kdo dá! Kecáním ještě nikdo nikoho nezmlátil...“

„Ty kryso smradlavá! Okamžitě klekni a pros o milost, nebo ti roztluču držku, že se nepoznáš! Takovej jako ty nemá vůbec právo dejchat náš čistej vzduch! Koukni se jak vypadáš, dobytku, a pochytí tě hnus nad sebou samým!“

Enkra nebyl vyložený rváč. Doma v Londýně se pral rád a dobře, ale nerad začínal, měl vlastní představy o fair play. Postupem času se naučil vyčkat, až začne ten druhý, a pak ho porazit. Zato uměl perfektně provokovat a ovládal sestavu šklebů, které protivníka přiváděly až k nepříčetnosti. Už s nimi začal.

Zatím se rozhlížel okolo. Kolem se seskupilo pár kluků; zřejmě ti, co předtím leželi u zábradlí. Také ti v bazénu nechali boje a přihlíželi. Enkra nemohl utéci, ani kdyby chtěl. Ale on nechtěl; nebál se, byl naopak přesvědčen, že toho otrapu přemůže.

„Rozbij mu držku, Tome!“ radil někdo.

„Bez starostí! Hele, kam máme dopravit tvoji mrtvolu?“

„Na krchov. Doufám, že tam máš předplacený místo i pro sebe!“

„A v kterýmpak hotelu bydlíš? Že bysme jim tam poslali objednávku na rakev, až tě roztluču na kousky!“

Tom se tvářil zuřivě a nebezpečně, ale do útoku se taky moc nehrnul. Žádný nechtěl zaútočit první, spíš se opatrně chystali. Kdo zaútočí, bude v nevýhodě.

V té chvíli rozrazil těsný kruh okolo obou soupeřů nějaký cizí kluk, stejně velký jako Enkra – postavil se před něho, přikrčený a uchystaný k boji, vycenil zuby a tiše zavrčel.

„Nějaké problémy, Tome Deadmene?“

„Nic, co by tě mělo zajímat, Therlowe!“

„Zase si koleduješ o nářez?“

Tom Deadman se rozhlédl kolem. „Copak, že se warlord stará o blaho přivandrovalců?“

Slovo warlord vyslovil s velice posměšným přízvukem, ale na Therlowa to žádný dojem neudělalo. Klidně stál, usmíval se a viditelně byl připraven bojovat.

Chvíli to trvalo. Tom se pořád ještě ostražitě rozhlížel, ale nic se nedělo.

„Jo takhle? Nějaký šméčko na mě?“

Druhý kluk neřekl nic. Jenom se ušklíbl.

„To vykoumal Roger? Ale že ten blbeček vypadá úplně jako pravej... Ale mě nenachytáte, já zas tak blbej nejsem. Není všem dnům konec!“

Tom se obezřetně rozhlédl na všechny strany, pak pokrčil rameny a vycouval. „Pozdravuj Iron Dana a celou tu vaši bandu, Jacku! Jednou si to rozdáme!“

Obrátil se a odcházel, sice pomalu, ale dost spěšně. Někteří chlapci odešli s ním, ostatní zůstali a zvědavě si prohlíželi Enkru i jeho záchrance.

„Kino je za rohem!“ ukázal Jackie palcem za sebe, „Tady není nic ke koukání. Ani pro vás!“ Otočil se k Enkrovi a dodal: „Jdem!“ Pak vyšli opačným směrem než Tom.

Enkra si ho taky zvědavě prohlížel; byl to kluk asi stejně velký jako on, ale vyhlížel značně fantasticky. V první řadě si všiml blonďatých vlasů, svázaných na čele koženou páskou a spadajících až na záda. Pak si uvědomil bronzovou barvu kůže a veselé modré oči, které si ho prohlížely se směsicí zvědavosti a posměchu. Oblečen byl do kiltu a vestičky bez rukávů, dost otřepané. Enkra už viděl chlapy v kiltu, ale to byli vojáci elitních skotských pluků, kteří svoje uniformy udržovali v tom nejparádnějším stavu. Sukně tohohle kluka byla spíš orvaný hadr, i když ji držel pořádný ocvočkovaný opasek s parádní přezkou. Ta vesta byla taky hodně jetá, i když se někdo snažil ji vylepšit blýskavými cvočky a cetkami, které se ve slunci třpytily jako zlaté. Enkra si zvláště povšiml generálských nárameníků s několika velikými hvězdami, zřejmě z tombaku. Na opasku byla přivěšena pochva s malou, ale šikovnou dýkou, a kožená taštička na nejnutnější potřeby. Obuví byly sandály z pneumatiky na boso.

„Měl jsi štígro, že jsem šel okolo,“ řekl cizinec, který se právě věnoval stejně zevrubné prohlídce Enkrova zevnějšku.

„Copak myslíš, že bych prohrál?“ ptal se Enkra nakvašeně.

Cizí kluk pohrdavě odfrkl. „Bezpochyby by tě seřezal, že by tě vlastní máma nepoznala. Tom Deadman vůbec nemá rád cizince. Krom toho, ty sis o to koledoval – proč lezeš na Nábřeží, když je to naše místo?“

„Nevím, čí je to místo! V Londýně je zvykem, že ulice jsou veřejné. Jestli je to v Kingtownu jinak, bych ti byl vděčnej, kdybys mi to nějak srozumitelně vysvětlil.“

Kluk se rozchechtal. „Tady jsou taky ulice veřejný! Ale není zvykem, aby nějaký turista lezl na Nábřeží, které je vyhrazeno klanům z Ostrova. Copak vás průvodce neupozornil, že není radno lézt na některý místa ve městě?“

„My nemáme průvodce! Nám všecko ukáže strýček Ross... pan Bartlett...“

„Comcol Bartlett? Ty jsi příbuzný colonela Rosse? Tak proč... jak se vůbec jmenuješ?“

„Weston. Jmenuji se Edwin, ale tady mi říkají Enkra.“

„Enkra je tygří jméno! To ti dal Aflargeo, ne? A vůbec – když se jmenuješ Weston, tak to tvůj táta je Robert a je letec, viď? A má za ženu Rossovu sestru?“

„Ano. A jak to víš?“

„Učili jsme se to v dějepise. Ale comcol Ross by měl mít rozum a nepouštět tě do města takhle vymustrovanýho!“

„V dějepise?“ Enkra zůstal s otevřenou pusou, „Proč?“

„Tvůj otec je hrdina občanské války! Jeho jméno je napsaný na pomníku na Válečném náměstí!“

„Táta? O tom mi nic neříkal! Poslechni, mohl bys mě tam zavést? Víš, abys věděl, já tady budu na vychování, protože já jsem... no, trochu moc divokej, říká táta.“

„To asi po něm. To je dobrý, tady se to ztratí. My jsme na drsný týpky zvyklý. A kdo že tě to má... vychovávat?“

„Strýček Ross. A možná Aflargeo...“

Kluk zase vyprskl smíchem. „Výchova comcola Rosse? To je hezký! A ty taky dobře začínáš! No sbohem!“ Ale neloučil se, neboť se ještě smál.

„Co to znamená comcol?“

„Zkratka. Comthur-colonel, komthur-plukovník. Jako comgel, komthur-generál. Vojenský hodnosti.“

„Tady každej mluví tak divně...“

„Navzdory tomu docela dobře rozumíš. A umíš si zvyknout.“

„A kdo je to ten Tom Deadman, že si tak troufá?“

„Náčelník jedný ze smeček v Kingtownu – nic moc. Neodváží se ani vypravit proti čičinám, bojuje ponejvíce s lidma!“ kluk zafrkal pohrdáním, „Povídá se, že je ničemný přivandrovalec! Ale tvrdí, že je arminský šlechtic a snaží se natírat cizáky, kde na ně narazí. Na ně tak zrovna stačí... naštěstí jsem slyšel ten váš křik a usměrnil ho. Ross by mi načechral peříčka, kdybych dovolil, aby tě seřezal.“

„Taky bych se jen tak nenechal!“

„Ty bys proti němu zmohl jako čtrnáctidenní štěně proti zemětřesení! Bojoval jsi někdy s někým? Nehledě na to, že Tom má svůj vlastní styl, dost podrazáckej! Nejdřív tě dostane na zem, sedne na tebe a mlátí do ksichtu, až ti stříká červená. Potom už si s tebou může dělat, co ho napadne. Je to hajzlík a využívá toho, že tady není žádný právo...“

„A to ho ještě nikdo nezmlátil?“

„Ale to víš, že jo! Například Danny, náš náčelník, je na něj výslovně alergickej. Jak ho vidí, už do něj buší, taky tu jizvu na čele má na památku od něho. Proto nás taky pěkně nenávidí! Radši přepadá cizince, ty se neuměj bránit a žádnej bojovník si kvůli nim nebude kazit náladu...“

„Ale tys mi pomohl...“

„Ještě jsem dneska neudělal žádnej dobrej skutek. A ostatně...“ kluk snížil hlas do důvěrného šepotu, „Taky jsem měl pěkný fedry, že se do mě dají všichni. Jenže jeho banda jsou ještě větší srabi než on! A mohl čekat, že tu nejsem sám...“

„A že tě tak beze všeho poslech...“

„Jsem Jackie Therlowe. Poučil bych ho...“

Na Enkru ovšem jméno moc velký dojem neudělalo. „Hm – Honza Therlowe! A co?“

Jackie se zastavil. „Poslouchej, kolik je ti roků?“

„Bude mi devět... proč?“

„Na svou voprásklost ses dožil pozoruhodnýho věku! Netoužíš náhodou taky dostat do ryngle?“

„A to jsem řek tak moc?“

„No... na nářez by to stačilo! Ale jsem mírnej a laskavej... a ty máš nízký duchovní poznání, tak ti vodpustím. Kdy ses vykutálel z vlaku?“

„My jsme přiletěli letadlem!“

„Vlastním? A svezeš mě?“

„Proč vlastním?“

„No když je tvůj táta pilot?“

„Ale ne, linkovým! Tátovi by asi letadlo nepůjčili!“

„Proč by si nemohl vzít svůj stroj, když letí někam na návštěvu? Ze který debilní země jsi vůbec přijel?“

„Ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska!“

Jackie se ušklíbl. „Anglie, jo? Takovej ostrov vedle Evropy?“

„Copak nevíš, kde je Anglie? To snad není někde v Austrálii!“

„Austrálie je od nás blíž než tvoje Anglie! Moc se s tím tady nechlub. A vůbec, vypadnem z Nábřeží, než se připletem do nějaký mely. Ty seš moc velkej exot na zdejší řízky... Co takhle do parku, nechceš se proběhnout?“

Vydali se po Nábřeží stejným směrem jako byl zámek, ale k Victory Street se nepřiblížili. Po cestě potkali stánek se zmrzlinou a Enkrovi bleskl hlavou nápad. „Jacku, co by se ti stalo, kdybys mi půjčil dvě nebo tři penny? Já bych ti vrátil, až budu mít...“

Jackie navyklým pohybem sáhl na svoji taštičku, trochu zostražitěl a nechal toho.

„Pence tady nejsou. A já nemám ani cent. Na co?“

Enkra se zachmuřil a bradou ukázal na stánek. Jackie chvíli zamyšleně pozoroval starého tlustého černocha, kterému stánek patřil. Potom počal pronášet poněkud víc nahlas než kdykoliv předtím (mluvil skoro šeptem, jak Enkra zaznamenal, hlas zvyšoval jen když kolem projížděl hučící parník):

„Příslušník kasty bojovníků nesmí podlehnout svým emocím a hmotným touhám, jak by si přál. Pokud se ocitneš pod vlivem nežádoucí hmotné chuti, musíš mít dost silnou vůli, aby sis to odepřel. Jen tak se projevuje duchovní síla bojovníka...“

Enkra se zatvářil hloupě. „Jenže já nejsem...“

„Hluboké moudrosti našeho učení se může naučit i cizinec jako jsi ty!“ pokračoval Jackie kazatelským tónem, „Pokud se ti nepodaří vzbudit v sobě dostatečně silnou vůli, je možné pomoci tvému slabému tělu vyvoláním klamného duševního stavu pomocí sedmi stupňů jógy. Například zvolíme ásanu ptáka, postavíme se na jednu nohu, druhou opřeme o stehno a ruce spojíme nad hlavou... a dáme pozor, ať sebou nesekneš! A teď se mi dívej do očí a opakuj po mně tuhle mantru: Nemám chuť na zmrzlinu!“

„Nemám chuť na zmrzlinu!“ řekl Enkra a zakolísal, neboť se mu na jedné noze špatně stálo. Jackie jej podepřel uchopením za ramena a držel jako svěrák, zatímco mu upřeně hleděl do očí a bez přestání opakoval zpěvavým hlasem svoji průpovídku. Enkra poslušně opakoval a v jeho mysli začalo klíčit podezření, že si počíná dost idiotsky a že Jackovy hypnotické schopnosti jsou značně pomyslné. Už se chtěl postavit normálně a pokusit se Jacka opustit, když zaslechl hlučný smích a když pootočil hlavu, viděl černocha, jak se popadá za břicho.

„Naklusněte, štěňata!“ zakýval na ně černý prst, „Dyť já byl taky kluk a vím, že dyž je kapsa prázdná, nepomáhá ani jóga!“ naplnil dvě oplatky zmrzlinou a podal jim je. „Dobrou chuť! A to sebeovládání si cvičte jindy!“

„Děkujeme za upřímný dar!“ uklonil se Jackie a Enkra to po něm opakoval. Zmrzlinář se už opět svíjel v záchvatu smíchu.

„Tak co? Pomáhá jóga nebo ne?“

Enkra nadšeně přikývl.

„Tohle byl spíš taoismus, nauka o vnucení vlastní vůle druhému. To mě naučil Roger Monroes, obřadník naší smečky. Ale u každého to neúčinkuje. Musí to být dobrácký a laskavý člověk... To se konečně časem naučíš.“

Enkra spokojeně lízal zmrzlinu. „Jacku, ty znáš asi každýho... I strýčka Rosse? Jaký je?“

„Správný chlap. Určitě tě bude mít rád.“

„Měl jsem dojem, že je takovej... dobrej. Já se trochu bál, když mě sem chtěli poslat. Ono je to tak trochu za trest.“

„Správně. Jenom trestejte svý dětičky odesláním do Arminu! Tady se zkazíš dokonale, neměj péči!“

„Zkazím?“

„Získáš výchovu bojovníka. Dobrá věc, ale v tý tvojí Evropě se jim to nebude vůbec líbit, jestli tomu trochu rozumím. Jsou to majavádi a vůbec nás nemají rádi!“

„Co je to majavád?“

„Člověk zaslepenej klamem. Stručně = blbec!“

„Ty máš tak divný řeči...“

„Ty taky.“

Enkra polkl dvakrát naprázdno. „Nebude mě moc mlátit?“

Jackovy modré oči se rozšířily údivem. „Ty se bojíš bití?“

„No... kdybych za to mohl, tak to musím vydržet! Ale já dost často dostával i nevinně!“

„Na tom něco záleží?“

„Když tě někdo mlátí nevinně, tak uznej, to je blbý!“

„Nevinně... nechápu! Jako žes udělal chybu při výcviku?“

„Ale ne! Zkrátka něco vyvedu, táta popadne pásek a už mě mlátí přes zadek, nebo kam mě zasáhne. Normální vejprask!“

„Bez možnosti obrany? A proč to dělá?“

„No... vychovává mě, ne? Abych to už příště neudělal!“

„Už se mu někdy povedlo tě takhle přesvědčit?“

„To teda ne! Ale copak tys nikdy nedostal doma nářez?“

„Obden. Táta mě učí kung-fu. Já zas učím brášku.“

„Ale to není žádnej trest! My si asi moc nerozumíme...“

„Vůbec. Bolest je stav těla, a patří k normálním věcem. Má nějaký smysl ji probouzet uměle, když stejně zase pomine?“

„A jak tebe vaši trestají?“

„Proč by mě měli trestat?“

„No, když něco vyvedeš...“

„Nevím. Asi nic nevyvádím. Konečně, moje činnosti jsou snad moje věc! Nebo myslíš, že jsem tak blbej, abych potřeboval dostávat poučení?“

„Já dostanu nejspíš dneska, hned jak se vrátím domů. Utekl jsem; nikdo neví, že jsem šel do města!“

„To se dělá tak, že se napíše vzkaz. Tužkou na dveře.“

„Jenže, já neměl povolený odejít!“

„No – a trefíš domů? Tak není důvodu, proč by si měli dělat nějaký starosti. Až na to tvoje šaškovský oblečení!“

„Kdyby táta myslel jako ty...“

„Zakázal ti odejít? Potřebujou tě tam na něco? Nepotřebujou, jen bys překážel. Tak co by to rozmazávali?“

„Ty všechno dovedeš tak perfektně podat! Kdyby na to každej koukal jako ty, tak by se nikdo nemusel hádat...“

„Vy lidi bez duchovního poznání děláte ze všeho problémy. Za co tak nejvíc očekáváš bití?“

„No... když třeba táta nechtěl, abych s někým kamarádil.“

„Ty nemáš dost rozumu, aby ses uměl chovat?“

„Asi na to máme různej názor! Měl jsem třeba kamarády, a ti se našim nelíbili, tak hned byly řeči!“

„Ne, že bych chápal. Asi je v tom nějakej háček.“

„No, ty můžeš kamarádit, s kým chceš?“

„Na některý kusy jsem samozřejmě opatrnej. Jenomže, těžko se můžeš vyhnout lidem jako třeba Tom. V takovým případě platí ta zásada o prokazování dobra lidem na nižším stupni.“

„To jsem teda viděl, to tvý dobro!“

„Každej kdo vidí, že jeho bližní tápe v temnotě, je povinnej mu prokázat dobro a poučit ho, jaká je správná cesta. Já ji ukázal Tomovi. Samozřejmě mne neposlechne a nepoučí se. Tak mu ji budu ukazovat znova a znova, až to pochopí.“

„Nebo ho umlátíš.“

„Kdepak. Tom je značně odolnej!“

„A tebe taky občas někdo uvede na správnou cestu?“

„No... podle toho, jak je dobrej. Tyhle legrácky nejsou nejhorší. Občas tě někdo pěkně přeorá a nemusí na tebe ani šáhnout!“

Enkra si povzdychl. „Proč říkáš, že je Tom na nižším stupni? Jako že je ze špatný rodiny?“

„Na to jsem se radši ani neptal. Dokonce se povídá, že jeho rodiče jsou nějací cizinci. Dál od nich!“

„Já jsem taky cizinec.“

„To se vysvětlí. Jseš příbuznej comcola Rosse, takže vlastně bys měl být náš... Máš univerzálku?“

„Co jestli mám?“

„Aha... no tak nic. Promiň, že jsem se zeptal.“

„To je něco jako nemoc?“

Jackie se chvíli chechtal. „Jo, taky. Koukej, žádnej člověk není povinnej zůstat pořád na tý ubohý úrovni, na jaký je. Můžeš se během času zvednout a získat nejvyšší schopnosti...“

Enkra se zatvářil spíš tak, jako kdyby očekával mor a neštovice. Pokrčil rameny: „Radši si budem povídat o něčem jiném...“

„Povídej mi ještě, co a jak ti rodiče nařizují. To je moc velká legrace...“

Enkra protáhl obličej. I tohle bylo možné brát jako urážku. „Kdy vůbec ty musíš být doma?“

Jackie se ohlédl na slunce. „No... dneska.“

„To by bylo taky možný, že bys vůbec nepřišel domů?“

„Ale jo. Někdy určitě přijdu.“

„Nepovídej, že tě táta neprofackuje, když nebudeš k večeři doma! A nejpozdějc v devět v posteli, aby tě ráno nemusel tahat z pelechu za uši!“

„Co je našim po tom, kdy já vstávám? A ostatně, zejtra mám jet na jih, tak bych se trochu vyspat měl. Ale to můžu po cestě...“

„Kam jedeš?“

„Za klukama, do džungle. Jsem se tady jenom stavil...“

„Jak vypadá ta vaše džungle?“

Během řeči se dostali z Nábřežní třídy na pískem vysypanou cestu podle vody, zarostlou kolem stromy a křovisky. Jackie odbočil po nějaké úzké křivolaké stezce.

„Nemohl bys jít trochu tišeji? Tvoje boty nadělají hluku...“

„Tak to s nima zkus! Tvoje sandálky...“

Jackie ho chytil za ruku a vtáhl do křoví sotva znatelnou průrvou. Přes jeho rameno viděl Enkra pěšinku, vyšlapanou snad jenom zvěří.

„Pojď co nejtišeji za mnou! A dávej si pozor, ať se o něco nepotrháš. Aby nezůstaly viset kousky látky. Nemusí nikdo vědět.. a větve nelam, jen je lehce odrhnuj! A nedělej pořád randál!“

„Vyznáš se tu?“ staral se Enkra.

„I kdybych se nevyznal, mám nůž, uživili bysme se lovem!“

„Copak ty umíš lovit zvěř?“

Jackie poprvé trochu zrozpačitěl. „Někdy je to potřeba. V džungli se musíš živit tím, co je k mání. Když to jde, někdy lovíme.“

„A to můžete?“

„No... můžem. Jsme bojovníci. Zákon to dovoluje.“

„A něco jiného ne?“

„Správně bys neměl nikoho zabít.“

Enkra mlčel a pospíšil za ním. Dostali se ke kořenům obrovského starého stromu – pod jedním z nich byla malá jeskyňka, vystlaná suchou trávou, velká přesně pro kluka Jackovy velikosti. Enkra nedovedl posoudit, je-li přirozená či uměle vytvořená.

„Zkus si tam lehnout! Krásnej bejvák, ne? A nikdo tě tady nenajde!“

„A co já? Teď už o ní vím!“

„Ty, jo? To se teda bojím. Ví o tom spousta lidí, ale přesnou cestu nezná nikdo. A ty bys sem určitě podruhý netrefil!“

„Proč ne? Vím, kudy jsem šel!“

„To by bylo ponejprv, co by se někdo cizí vyznal v džungli!“

„Cizí! Jak dlouho budu cizí?“

Jackie nešťastně rozhodil rukama. Neříkal radši nic.

„Co proti nám vůbec všichni máte? Jenom to, že jsem jinak oblečenej a ostříhanej nakrátko? Kvůli tomu mě Tom chtěl mlátit?“

„No... tvůj vzhled je urážka lidský důstojnosti, to je fakt.“

„Ale jsem přece člověk, ne?“

„To snad ano. Ale stejně...“

„Tak jsem nebo nejsem? Jsem cizinec, co?“

Jackie se chvíli tvářil velice nešťastně. Pak začal vyprávět: „Kdysi žila naše země spokojeně a šťastně. Pak přišli cizinci, lidé ze světa, a naši šťastnou spokojenou zemi obsadili. My jsme je přivítali jako přátele; jenže oni toužili po zlatě a moci. Byli hloupí a nevzdělaní a přáli si takovými zůstat... Líbil se jim takový život.

Pak přišla válka. Bojoval v ní můj i tvůj otec, strýček Ross, všichni. Víš, Ross taky přišel ze světa, dokonce byl vojákem na nepřátelské straně. Ale pochopil a přijal zákon. Proto je náš a proto jsi náš taky ty. Ale cizinci jsou jiní. Smějí se nám. Ještě pořád není dobojováno, ještě pořád vládnou přistěhovalci. My jsme složili sliby... a dodržujeme je. Oni žijí bez zákona. Hůř než zvířata, protože i zvěř podléhá svým zákonům.“

„Je to tak strašné – nedodržovat zákon?“

„Jak pro koho. Já si to neumím představit. Jak bych si dokázal zodpovědět takový život? Před sebou... a přede všemi ostatními? Co bych říkal, kdybych... předstoupil před oltář a věděl, že jsem udělal něco proti Bohu, ke kterému se modlím?“

Jackie se celý zadýchal při té řeči. Jistě ji neměl ze své hlavy, Enkrovi se zdálo, že tohle neříká po prve a možná to patřilo ke školním znalostem. Občas se trochu zakoktával a zadrhával, což se mu nestalo, když mluvil jen tak.

„Tom nepodléhá zákonu. Není bojovník, i když se tak chce tvářit. Jeho činy jsou hloupé a nikdo k němu nemá úctu. Když přijde někdo z náčelníků, Tom radši odejde. Já se smím postavit před každého. Tom se může chlubit maximálně tím, kolik bezbranných lidi ztloukl. Já jsem nikdy nenapadl nikoho, kdo se nemohl bránit!“

„Bojovník... co to přesně znamená?“

„Druhá nejvyšší varna. Šlechtic... od krále po posledního muže se zbraní. Znáš trochu kastovní systém?“

„To je něco hrozně zmateného... z Indie, ne?“

„Jsou čtyři varny. Bráhmani, kněží a myslitelé. Kšatriové jsou bojovníci – jako my. Vaišjové jsou obchodníci a majitelé bohatství. A šúdrové jsou dělníci a sluhové.“

„A Tom je tedy co?“

„Čándal, pojídač psů. Stojí mimo kasty. Bojovník by s ním správně ani neměl mít nic společného.“

„Ale ty bys s ním bojoval!“

„To by nebyl boj. Jenom jsem ho poučil, jak se má chovat. To je moje povinnost. Tím si nemůžu nijak uškodit.“

„Uškodit sobě? Jak?“

„Kdo se postaví na roveň člověku bez kasty, poškozuje především sám sebe. Přivolá na sebe hanbu a opovržení.“

„Co jsem já, Jacku?“

„Bojovník jako já. Co bys chtěl být jiného?“

„Ale... já nedodržuju všechno to, co jsi říkal!“

„To se naučíš. Dohlídnu na tebe. Tedy... budeš-li chtít.“

„To jo, to bych chtěl. Jenže já o tom nic nevím!“

„Klídek. To se vsákne. Naučíš se.“

„Tak mi třeba řekni, proč nosíš tak dlouhé vlasy!“

„To má velice závažný důvod! Hříva je těžká a táhne ti hlavu dozadu, takže ji musíš držet zpříma. Proto nesmíš před nikým ohýbat hřbet, kdyby ses ohnul, rozcuchal by ses. Musíš stát hrdě a každému se dívat do očí...“

„Stejně se rozcucháš při rvačce!“

„A vadí to někomu? To platí jenom pro znamení ostatním, že jsi svobodný muž a ne nějaký otrok. To jsme se naučili z reortského zákona. Reorti jsou lvi, víš; jenom ten, kdo má hřívu, je plnoprávným bojovníkem. Ostatní jsou mláďata a musí bojovníkům sloužit. Tak je to i u nás. Kdyby se u nás objevil někdo jako ty, musel by čekat, že odře všechnu práci...“

Enkra se otřásl – pracoval k smrti nerad.

„No, ne všechnu,“ opravil se Jackie, „Jenom tu hrubou, těžkou, špinavou a protivnou. Ostatní si uděláme sami.“

„A kdybych to risknul?“

„Riskujete-li rádi, riskujte víc. Líbí se mi, že jseš drsnej. Předvedu tě smečce a uvidíme...“

„Já ti za to slíbím, že stříhat se už nenechám.“

„To bych ti taky radil! Ostatně nevím, kdo by ti to měl právo udělat. Uvědom si, že jsi bojovník a nikdo nemá právo na tebe sáhnout! Uškodil by tobě i sobě!“

Enkra dvakrát polkl naprázdno. „Radši mi řekni, co vlastně máte proti našim oblekům...“

„Hlavně že jsou králíkům pro legraci. Vy lidé nosíte spoustu šatů a málokteré co k čemu. Koukni jenom na tu látku, ze který jsou ušitý! Já mám oblek hadrovej, když se umažu, vymáchám ho ve vodě a ráno je suchý, můžu ho zas nosit. Chtěl bych vidět, jak budeš večer prát to co máš na sobě!“

„Zítra si vezmu krátký kalhoty! A nějakou jinou košili... tohle jsem měl jenom na cestu!“

„No, to si vem! A choď radši kanálama, nebo tě sbalí pořádková policie. To nestačí ta oškubaná hlava, musíš si dělat ostudu ještě jinak?“

„Pokud vím, všichni tady chodí v plavkách!“

„To jo, ale ne v tom... takovejch těch kalhotách, co nosej cizinci. Horko je v nich jako v dlouhejch, a ještě tě šlehají přes nohy kopřivy, větvičky a trny od kaktusů. Kapsy nemají zipy, všechno se ti z nich vysype. A jednou přeplaveš řeku, napijou se vody a vyždímat se nedají. A říká se, že pod ně nosíte ještě jedny gatě, je to pravda?“

„Trenýrky? Samozřejmě!“

„A neupečeš se v tom?“

„Co nosíš ty pod tou sukní?“

Jackie nadzvedl kilt a předvedl, že nic.

„Co bych nosil? Ať jsou rádi, že vůbec něco nosím! Já mám taky plavky, ale nechal jsem je v báglu na jihu, když jsem odjížděl. Tady jsem si musel něco vzít, tak jsem vytáhl parádu ségry... V Kingtownu platí blbý nařízení, že každej musí chodit oblečenej!“

„A jinde snad ne?“

„No... v malejch místech se to tak nebere. V Kingtownu, Sun City, Indiopolisu, Iron-city a Tigeru nesmíš bejt nahej, jinak by tě mohla sbalit policie. Pitomý nápady...“

„Neříkej, že v džungli chodíš nahý!“

„Jasně! Cizinci si tam netroufnou a čičinám to nevadí. Však si taky zvykneš, jestli se nebudeš bát do džungle...“

„Kam si troufneš ty, tam půjdu taky! O co?“

„Nemysli si, že ti tam bude lehko!“

„O to ani nestojím. Stejně půjdu!“

„Nemáš koně ani žádný vybavení! Což o to, nějakýho koně bych ti půjčil, ale seděl jsi už na takovým zvířeti?“

„Na poníku v cirkuse. Ale nevadí, to se doučím!“

Jackie chvíli koukal utrápeně. Pak rozhodil rukama. „No co, kdo chce kam, pomozme mu... Až bude smečka ve městě, předhodím tě k posouzení. Možná tě s sebou vezmem.“

Enkra byl velmi spokojen. Leč Jackie pokračoval, a činil tak s kazatelskou dikcí, napovídající, že to má ze školy:

„Nemysli, že se staneš Arminem jen tím, že si necháš narůst vlasy a koupíš si slušný oděv. Musíš zcela změnit svůj pohled na svět a svoji povahu, nad nízké osobní zájmy postavit vznešený zájem o svět, ve kterém žiješ. Musíš být odvážný, smělý, naučit se žít v džungli i mezi lidmi, nebát se bolesti a smát se mučení. Musíš se zbavit všeho zbytečného, čemu ses naučil doposud mezi lidmi a naučit se žít podle rozumných zákonů. Chceš?“

„Samozřejmě!“

„Jenže to budeš pořád ještě jedním z mnoha. Ale já se chci jednou stát náčelníkem, na to musím umět daleko víc. Musím získat duchovní vědomí a naučit se myslet logicky a rozumně, poznat všechnu zvěř a rostliny džungle, hledat stopy, lovit zvěř a upravovat její maso, také vědět, kdy nesmím zabít. A musím umět oba druhy písma, znát historii Arminu i světa, geografii a orientaci podle hvězd, zákony... no, je toho dost, ani já sám ještě nevím, co všecko. Co tomu říkáš?“

„To by ale znamenalo celý život se učit!“

„Samozřejmě. Všichni se celý život učíme! Nemusíš všechno vědět hned – stačí jen touha po poznání. Máš před sebou dlouhá léta, kdy se to můžeš naučit...“

Enkra se zasmál. „Ale tohle všechno není z tvé hlavy, co?“

„Je to poznat? Víš...“ Jackie zrozpačitěl, „Já vlastně tohle někomu vykládám poprvé. Zatím to vždycky vykládali mně...“

Enkra se rozesmál ještě víc, a Jackie se k němu přidal.

„Dost řečí, vypadáš utrápeně. Půjdem se radši vykoupat, ne?“

„Bezva! Já se koupu hrozně rád!“

„Doufám, že umíš dobře plavat? Výborně – tak jdem!“

Enkra se bez váhání zvedl a vykročil, kudy přišli.

„Jak víš, kudy máš jít?“ ptal se Jackie.

„Jdu přece po svých stopách! Jsou dost charakteristické...“

Jackie si ulomil větev a stopy zahlazoval. „Dokázal bys určit, kterým směrem je Nábřeží?“

Enkra bez váhání ukázal rukou.

„A zámek?“

„Počítám, že trochu doleva... asi takhle.“

„Kde jsi se cvičil v orientaci?“

„Nikde. Já si to jen tak myslím... Podle toho, kde jsme!“

„Na cizince dobrý! Většina kluků by se ztratila...“

Když se dostali na veřejnou cestu, Jackie zakryl vstup na pěšinku křovím. „Co bys řekl tomu svézt se na tobogánu?“

„Souhlasím, ale...“ Enkra naznačil počítání peněz.

„To je zadarmo.“ Jackie se ujal vedení a dosti rychle vedl Enkru do kopce. Cesta se kroutila a občas viděli jakýsi betonový žlab. Nahoře viděli jeho začátek. „To je model dřevařského žlabu, jaký používají v horách. Ale nejdřív musíme pracovat.“

Chopili se jakéhosi vrátku s klikou a počali rytmicky točit. Po chvíli soustředěného úsilí vytáhli z černé díry pod žlabem osekaný a ohlazený kmen stromu, do něhož bylo zaseknuto několik kovových držadel. Za jedno z nich visel kmen na háku lana. Jackie jej vyhákoval, hodil hák zpět do díry a vrátek se začal točit.

„Vtip je v tom, že nahoru to jde rovně, ale dolů pojedeme nádhernými serpentinami! Uvidíš, je to paráda!“

Nasedli na kmen a Jackie odrazil. Chvíli jeli pomalu, pak začali přidávat na rychlosti a už jim jen vítr fičel kolem uší a oba konce kmene tloukly zběsile v zatáčkách do betonového žlabu. Enkrovi se líbilo, jak odvážně vybírali klopené zatáčky. Chvíli viděli před sebou celé město i se zámkem – pak najednou vyletěli do vzduchu a padali po parabole dlouhé snad pětadvacet metrů do vln okrouhlého jezírka, hlubokého tak deset metrů.

Jakmile spadli do vody, začal Enkra okamžitě plavat jako o život. Jackie se naopak staral o kmen, odtáhl jej ke břehu a našel díru, v níž visel hák s lanem. Zahákoval kmen a plaval za Enkrou. Ačkoliv Enkra měl slušný náskok, dorazili ke břehu současně.

Nedalo se říct, že by plavání působilo Enkrovi rozkoš; mokré oblečení mu vadilo v pohybech, zvlášť boty ho táhly dolů. Byl rád, když se konečně dostal na břeh; Jackie připlaval rozesmátý a velmi spokojený. „Tak co, líbilo se ti to? Zažil jsi už někdy něco takového?“

„To ne! Zatím každýmu kdo by mi tohle provedl, bych rozbil hubu!“

Jackie se rozesmál ještě víc. „Ty že by sis na mě troufl?“

„Na vejtahy mám speciální chuť!“

„Zbrzdi ty svalnatý řeči! Vypadá to, že jseš pěkně uštvanej po tom plavání, aspoň vidíš, že jsem nekecal s těma hadrama. Shoď tu parádu, pak mi můžeš ukázat, jak seš nadupanej!“

Enkra měl sice zlost, ale byl opravdu unaven. Sedl si na zem a začal zouvat boty. Jackie se svlékl mžikem, dřív než Enkra rozšněroval tkaničky. Kazajku a kilt vymáchal ve vodě a roztáhl na křoví u břehu, aby proschly. Pak se zájmem sledoval, co Enkra provádí s těmi botami.

„Takovýhle způsob obouvání jsem ještě neviděl! Zábavné...“

Enkra zlostně sundal botu a chtěl z ní vylít vodu, ale pak ji radši chrstnul Jackovi do tváře. Proti očekávání se Jackie zase rozesmál.

„Tvoje boty drží vodu jako moje mokasíny?“

„Ty máš mokasíny jako Indián?“

„No jasně, každej má. Na neděli a tak...“

„Kde je vezme?“

„To je úplně jednoduché. Chytíš krávu, nebo ještě líp jelena, zabiješ, maso sníš. Kůži zpracuješ vyčiněním nebo si to necháš někde udělat. Pak nařežeš správný kousky, sešiješ šlachou, vyšiješ nebo si to necháš vyšít, trošičku namažeš tukem a můžeš v tom chodit...“

„Na mou duši jednoduchý. Už jsi to někdy dělal?“

„Já mám ségru. Když jí seženu pěknou kůži, ze který jde něco holčičího udělat, vyrobí mi mokasíny ze zbytků a ještě ráda.“

Enkra svlékl zatím kabátek a košili a teď stahoval kalhoty. Ohlédl se na Jacka, neboť váhal, zda svléknout i trenýrky. Zjistil, že si Jackie vůbec nedělá starosti, ale zaujalo ho něco jiného – tmavá kresba na opálené hrudi, vylepšené mnoha zarostlými jizvami. Taky na rukou a bocích viděl nějaké značky.

„Co je tohle?“

„Tetování. To mají všichni kluci...“

„To ti píchali jehlama? To přece muselo hrozně bolet...?“

„To se dělá při mučení u cizích smeček. Trochu to bolí, to jo. Ale jak jinak by na tobě poznali, že jsi bojovník?“

„Takže to budu muset mít i já, jo?“

„Muset... Spíš k tomu přijdeš, ani se nebudeš muset moc snažit. Někdo tě chytí, přivážou tě ke čtyřem kolíkům a budou se na tobě cvičit s jehlama. Budeš moct řvát. To je tak asi všecko.“

Enkra se odvrátil, aby nebylo vidět, jak závidí.

„Některý kluci mají tetovaný celý tělo. Ze spousty bojů a mučení, jak tak život šel. To časem poznáš sám...“

„Mně to připadá, že si děláš srandu,“ řekl Enkra a obrátil se zas k němu, „Nejradši bych ti fakt dal do držky...“

„Jejda! Prosím, prosím...“ Jackie zatřepal rukama jako malý pes.

„Neprovokuj, nebo...“

„To tak každej pořád slibuje...“

Enkra skočil. Domníval se, že je to skok rozzuřeného tygra a měl v úmyslu Jacka zlikvidovat dřív, než si to rozmyslí. Jackie udělal v první chvíli chybu; padl sice správně dozadu a na bok, ale zároveň pravačkou navyklým pohybem hmátl Enkrovi za krk, aby ho chytil za vlasy. Byla to dobrá praktika, ale na Enkru jaksi nepůsobila. Jackie zavrčel a hledal jinou vhodnou možnost. Enkra zatím pochopil, co bylo jeho úmyslem a zařídil se podle toho – uchopil ho za hřívu a strhl mu hlavu stranou. Jackie sebou švihl jako lasička, opřel se druhou rukou, zvedl pravou nohu, zaklesl ji Enkrovi za bradu a hrubě mu strhl hlavu dozadu. Enkra jej pustil a chytil jeho nohu, ale to už Jackie vyskočil a strhl ho k zemi. Teď se zas Enkra snažil použít nějak svých nohou, ale Jackie mu je držel pevně přitisknuté k zemi.

V tu chvíli se Enkra začal tiše smát. Jackie ho držel tak, že se nemohl ani pohnout, neměl tedy žádný rozumný důvod ke smíchu. Přesto se smál stále víc, což Jacka pochopitelně znervózňovalo. Když se Jackie smál, nemohl bojovat a soudil, že stejně je tomu i u Enkry. Jenže Enkra se náhle vzepjal, uvolnil jednu ruku a ranou do boku jej na okamžik zneschopnil. Byl to jen okamžik, ale Enkra stačil strhnout Jacka na zem a zasadit mu ránu pěstí do obličeje. To Jackie nechápal, nebyl žádný rozumný důvod to udělat. Netušil, co tím Enkra míní a kam směřuje, a velice ho to mátlo. Rozhodl se držet Enkrovi ruce a stlačit ho k zemi silou. Chvíli leželi vedle sebe nehybně a přetlačovali se, dotýkali se čely a vzrušeně si funěli do tváře. Enkra se pořád smál, při tom se vpíjel očima do Jackových očí a odhadoval jeho sílu. Najednou oba vyskočili na kolena, opřeli se o sebe celým tělem a snažili se dostat soupeře na zem. Jackie s údivem zjistil, že Enkra má mnohem větší sílu, než podle jeho názoru měl cizinec mít. Stačit na něj nemohl, ale zatím vzdoroval, což bylo dost. Enkra zas nechápal, proč ho neudeří, ale ani on nechtěl zbytečně dát ránu. Zato najednou padl dozadu, strhl Jacka na sebe, prostrčil mu nohy mezi široko roztaženými koleny, zaklesl mu jednu nohu za bradu a strhl ho dozadu. Pak, nedbaje jeho pokusů se osvobodit, sevřel pečlivě obě ruce v pěsti a klouby prstů zprudka přejel po Jackových vypjatých žebrech.

Účinek této akce byl pro Enkru dost zvláštní: Jackie se přestal snažit o vyproštění, začal se smát a podnikal jen chabé pokusy se osvobodit. Enkra mu přejel po žebrech ještě podruhé a potřetí, Jackie klesl, vykroutil se a překulil se o kus dál.

„Tak dost! Končíme, vzdej se dobrovolně!“

Enkra nepochopil – taková výzva ve chvíli, kdy podle svého názoru vyhrával, se mu zdála směšná. Vrhl se po Jackovi s hlavou sklopenou jako beran a jenom koutkem oka viděl, jak Jackie zvedl ruku a napjatou hranou dlaně švihl. Pak se mu rozsvítily před očima různobarevné jiskřičky, cítil jak padá a pak dlouho setrval v neproniknutelné tmě.

Probudil se teprve vodou, která mu stříkala do obličeje. Nad sebou viděl Jackův rozesmátý obličej. „Promiň! Přehnal jsem to!“

Enkra se posadil a ohmatával si hlavu. „To máš kopyto nebo co?“

„Taková rána za ouško zmůže každýho. Namoč si hlavu do vody, hned tě to přejde. Promiň, bylo to trochu tvrdý...“

Enkra opravdu poklekl na břehu a vsunul hlavu do vody.

„To se dělá, když se vůbec nechceš rvát,“ poučil ho Jackie, „Ale teď nezdržuj a bez napínání ukaž, jak děláš ten hmat po žebrech!“

Enkra se posadil. „Normálka... Takhle přejedeš kloubama!“

„Předveď!“ Jackie předstoupil a zvedl ruce. Enkra mu s trochou rozpaků přejel několikrát po hrudníku. Bolelo to, ale Jackie se jenom spokojeně usmíval. „Výborný! To bude efekt! Počkej, jestli už to umím? No, tak zvedni tlapky!“

Enkra váhavě zvedl „tlapky“, ale když mu tvrdé Jackovy klouby přejely po těle, zaskučel a uhnul. „No, co je?“

„Neblbni! Na mně to radši nezkoušej, nebo...“

„Ty se vzpamatováváš rychle, co? Chceš pokračovat?“

Enkra si to rozmyslel. „Jak jsi mi dal ten úder?“

„Normálka... Mám kamaráda Japonce, je u nás lékařem. Takamaraši Sakito. Ten tě vyškolí...“

„Taky jsem to trochu dělal...“

„Jo, tak proto!“

Natáhli se vedle sebe na trávník a odpočívali. Enkra se málokdy cítil tak příjemně. Poprvé za život byl docela nahý a mohl si užívat nezvyklé volnosti pohybu. Slunce jej hřálo, vítr příjemně chladil a kdykoliv chtěl, mohl si zaplavat. Jackie byl po celém těle krásně opálený, ale nevypadal, že by nad tím příliš přemýšlel nebo že by to dělal záměrně; prostě tak žil. Enkra si prohlížel jeho tělo a všiml si zašlé jizvy na rameni, která mohla být způsobena jenom zuby nějaké šelmy.

„Od čeho máš tohle?“

„Od Síkra. To je jeden vlčí náčelník. Na jednom nájezdu jsme se trochu chytli a on se zapomněl a rafl trochu moc doopravdy...“

„Ale to ti musel roztrhnout celý rameno, podle té jizvy!“

„Tak zlý to zas nebylo. Ale pak ho to moc mrzelo a snažil se mě léčit! Nechtěl mě pustit domů, držel mě ve svým doupěti a krmil samejma husama, antilopama, králíkama a tak...“

„To vypadá docela dobře...“

„Nic moc. Síkr si nedal vymluvit, že to mám jíst syrový.“

„Proboha! A co jsi dělal?“

„No, co jsem mohl? Žvejkal! Dá se to, ale dá to trochu práci. On si potom nechal říct. Čumáci jsou miláčci, to uvidíš...“

„To teda musíš mít zuby!“

Jackie vycenil dvě bílé palisády. „Musíš mít dobrý čelisti! Zkus mi dát do zubů! Pořádnou a pěstí!“

„Proč?“ Enkra překvapeně zamrkal dlouhými řasami.

„Neptej se a dělej, uvidíš!“

Enkra se rozmáchl a udeřil ho pěstí do nastavené brady. Vzápětí vykřikl a začal si hladit klouby na ruce.

„Copak? Au, au, bolí?“ zajímal se Jackie.

„Máš tu bradu ze šutru nebo z plechu? Odřel jsem si ruku!“

„To je účel. Při ráně vypneš čelist, jak můžeš nejvíc. Nauč se to, na to ti každej naletí...“

Enkra si zase sedl. „Tys mluvil o tom... necítit bolest. Jak by to vůbec bylo možný?“

„Jejda... Jestli ti tohle budu umět vysvětlit?“

„No, zkus to. Třeba nejsem tak úplně blbej!“

„Ale ne, o tom žádná. Jenomže to je z duchovního toho... poznání! Hele, zkrátka tohle je tvoje tělo. To může trpět všelijakejma problémama, jako je bolest a nemoc a strach a tak. Jenomže ty seš v pořádku, protože ty nejseš tohle tělo, chápeš?“

„Nechápu. Co teda sem?“

„Ty seš duše, a tý se nemůže nic stát. Nic ji nebolí, není jí zima ani horko, zkrátka pohoda. Když tě někdo bude mlátit, tak to ničemu nevadí, protože to bolí jen to tělo a ne tebe. Tak si to uvědomíš a necháš tělo, aby bolelo, a sám se vypneš...“

„A to doopravdy jde?“

„No jasně. Neboj nic, naučíme tě to...“

„Kde se tohle učíte?“

„No ve škole, ve smečce a tak. Jsou přednášky... starší kluci nám to ukazujou někdy prakticky. Jogíni a jiný. U nás do toho dělá Daghrí, on je brahmán a swámí... jenže ty nerozumíš sánskrtu, to bude problém...“

„A ty jo, viď? Hele, nevytahuj se!“

Jackie se zatvářil velice nešťastně. „Když to je těžký! Kdybys rozuměl aspoň jazykům... Ale ty přeci musíš mít univerzálku, když tvůj táta byl na tý akci tenkrát!“

„Nevím. Já ani nevím, co to je...“

Všechny dosud zachycené rozhovory byly vedeny v tzv. hovorové arminštině. Tato řeč je běžným dorozumívacím jazykem na celém ostrově a je to prakticky modifikace angličtiny obohacená o různé další vlivy. Jazyk anglický je zřejmě osudem předurčen, aby snímal hříchy světa; kromě americké, australské a jiných verzí má i arminskou. Jazykovědci zuří, učitelky krásné literatury tiše pláčou, ale je tomu tak. Touto řečí mluvili zatím taky Enkra s Jackem. Ale je i jiná arminština.

„Dobře poslouchej, možná budeš rozumět. Tcharr wa siarraa thirr sa naa khe wa ghéa koria bhí, ta raáo tchan sió moírr...“

Enkra přimhouřil oči. „Když se nad džunglí sklání noc, rozsvítí se první hvězda... A co?“

„Ty tomu opravdu rozumíš? Výborný! Co je to l°allouette?“

„Nějakej pták... skřivánek, ne?“

„Takže francouzsky rozumíš?“

„Ani slovo. Proč?“

„Tak jak jsi uhodl toho skřivánka? To je přece francouzsky?“

„To je jasný. Aluet nemůže být nic jinýho. Tak mi to napadlo...“

„Dobře. Hast du weiss oder schwarz Pferd?“

„Ich hab kein Pferd... to přece víš, ne?“

Jackie přímo zářil nadšením. „Ty seš přece makovej janek!“ vykřikoval a poskakoval po břehu, „Ty seš univerzál a vůbec o tom nevíš! Rozumíš arminsky, francouzsky, německy... určitě znáš to všechno, co je potřeba! Tak jaký máš ještě problémy?“

„Ale já... já nevím!“

„To nevadí!“ Jackie byl spokojený, jako kdyby mu právě oznámili, že vyhrál na los závodního koně, „Jestli máš univerzálku, tak máš všecky práva bojovníka. Nikdo nám nic neřekne...“

„Aha. A kdybych to... univerzálku neměl?“

„No... taky by se to dalo. Ale byly by s tím trochu problémy.“

„Já bych rozhodně nechtěl, aby sis kvůli mně komplikoval život!“

„Co? Neboj, žádný komplikace nemůžou nastat! Teda... doufám.“

Enkra si sevřel hlavu do dlaní. „Stejně. Nemůžu si vzpomenout na jediný slovo ze žádný cizí řeči. Ty rozumíš úplně všemu?“

„Ano. Odjakživa, co se pamatuju.“

„Vidíš. Já ne. Asi budu nějakej... hloupej.“

„To ne. V tom bude něco jinýho. Nějakej problém. Nech to teď bejt, já možná časem na něco přijdu...“

Enkra se rozhodl uposlechnout. Radši se věnoval prohlídce Jackova tetování na hrudi a na rukou.

„Líbí se ti to? Chtěl bys taky takový?“

„A ono by to šlo?“

„Nemáme moc času, ale něco bych ti snad mohl...“

„Ty sám? A ty bys to fakt uměl?“

Jackie vytáhl svoji dýku. Byly to čtyři palce ušlechtilé oceli s ostrou špičkou a čepelí vybroušenou jako břitva. „Nebojíš se?“

Enkra zaváhal – pak hrdinsky potřásl hlavou.

Jackie se proběhl okolo, naškubal hrst listí a nacpal si je do pusy, načež začal intenzívně žvýkat. Pokynul Enkrovi, aby si sedl a nehýbal se, a pak mu začal hrotem dýky škrábat na paži nějaké značky. Vždycky, když poranil kůži, vyplivl na to místo zelenou slinu a palcem vtíral do kůže. Jizvička vzápětí ztmavla.

„Tohle není pravý tetování,“ řekl, když pro to listí vůbec mohl promluvit, „Jen taková značka. Skarabeus, znak slunce. Pochází to z Egypta a mělo by to chránit proti úžehu...“

„Jak to myslíš – chránit?“

„Každý symbol nějaké síly tě chrání před jejím škodlivým vlivem nebo ti pomáhá přijímat dobrej vliv. Proto se to nosí, ne?“

Enkra řekl jenom: „Aha...“

Netrvalo to dlouho – Jackie dokončil kresbu a vyplivl zbytek listí. Enkra si se zájmem prohlížel kresbu a kroutil hlavou.

„Já vím, není to dokonalý – ale já to taky dělám poprvé,“ omlouval se Jackie, „Ale jako první zasvěcení by to mělo stačit.“

„To teď už jsem bojovník... jako ty?“

„Ano, jsi. Myslím, že právo říká... ten, kdo je postaven na roveň bojovníkovi. Stačí, aby ti někdo ze zasvěcených podal ruku. Nebo aby od tebe přijal jídlo. Nebo nějaký dar... už tím jsi jedním z nás. Říkám to hlavně proto, abys tu čest neposkytoval každému bez rozmyslu. Od této chvíle se budeš muset chovat rozumně a nijak si neškodit...“

„To bude asi dost těžký, co?“

„No... zvládnem to.“

Jackie se zvedl. „Vstaň. Zkusím... taky jsem to ještě nedělal, víš? Skarabeus je symbol slunce... slunce tě bude chránit! Mělo by. Slunce je mocné a laskavé... a umí být taky kruté, když...“

Enkra vstal. Jackie se postavil proti němu a položil ruce na jeho ramena. Mluvil zajíkavě, hlas se mu chvěl a přeskakoval.

„Od této chvíle... jsi zasvěceným bojovníkem. Patříš slunci, této zemi... a slunce a země tě budou chránit... a trestat, když někomu ublížíš! Ale pod hvězdami... a sluncem a měsícem, tam, kde vane vítr... není smrtelného člověka, který by měl právo ti ublížit... Budeš chránit dobro a trestat zlo... a budeš se při tom řídit svou ctí a svým svědomím... tak nějak to je!“

„Slibuji.“ řekl Enkra.

„Říká se...“

„Já vím. Přísahám.“

„Tak nějak. Víš, tohle není pořádná přísaha... já ani nemám právo ji od tebe brát. Ale jsem bojovník... a když to jinak nejde, potom každý čestný muž... může... musí...“ Jackie se zarazil, ale Enkra to nevnímal. Chvěl se jako v horečce. „A já prosím... aby Bůh Pán a Vládce... laskavě... milostivě... to, co jsem udělal a tebe... tvůj život... chránil... pomáhal... od této chvíle až do věčnosti!“

Jackie napřáhl k Enkrovi ruku. Enkra ji stiskl, ale Jackie mu podržel dlaň. „Jsi šlechtic. Vždycky, když podáváš ruku někomu z kamarádů, ještě mu stiskneš palec. Takhle...“

Oba se vyčerpaně svezli na trávník a chvíli odpočívali.

„Jenže,“ řekl Enkra, „Tohle všechno je moc hezký. Ale kdyby o tom věděl táta, dostaneme nářez oba dva. Lepší bude mu nic neříkat.“

„To máš asi pravdu.“ vzdychl Jackie.

„Táta za pár dní odjede. Pak bude snad klid. Strýček Ross možná bude rozumnější.“

„Já s ním případně promluvím.“ slíbil Jackie, „Zatím mi vždycky připadal rozumnej.“

Enkra se posadil. „Jak je to s tou univerzálkou?“

„Jo, to máš pravdu. Nepřišel jsem na nic. Nedá se svítit, musíme jít na poradu k někomu, kdo to zná.“

„To jest kam?“

„Do kláštera. Říká se mu klášter Nemilosrdných sester, ale jmenuje se nějak jinak. Jsou tam jeptišky a mniši a pečují o všelijaké žebráky a tuláky. A taky se tam leccos dozvíš.“

„Jo? A je to tam dobrý?“

„Nevím. Ještě jsem tam nikdy nebyl. Jenom mi říkali, že kdybych si sám nevěděl rady, mám se tam přijít zeptat.“

„Myslíš, že si to můžem troufnout?“

„Jistě! No... snad jo!“

Jackie rozhodně nepůsobil přesvědčivým dojmem. Přesto byl Enkra zvědav – asi to nebude tak jednoduché, když se i tenhle kluk bojí.

„Zvednem se a půjdem.“

Enkra se s nechutí soukal do svých šatů, ještě vlhkých. Jackie to měl jednodušší, jeho hadříky zatím dokonale proschly a vypadaly čistě vyprané.

„Vydrž! Nechceš si ještě jednou zaplavat?“

„Jo, s chutí! A taky bych se ještě někdy svezl na tý kládě... myslíš, že můžu do vody takhle nahej?“

Jackie si ho pozorně prohlédl. „Ty ne. Ve vodě žijou takový ryby, a když viděj takhle bílýho pindíka, tak ti ho hned ukousnou!“

„Ty seš přeci blbej!“

Jackie vybuchl smíchy.

Zaplavali si, pak se trochu poprali na mělčině. Jackie byl silnější, ale Enkra měl pocit, že ho zatím šetří. Docela rád by si dopřál pořádnou rvačku se skutečně zlým soupeřem, ale pamatoval si, jak ho Jackie uspal jediným úderem.

Když se pak oblékali, věnoval jeho oblečení větší pozornost. Kazajka byla z hrubého plátna, ale parádně vyšívaná. Kilt... možná byl kdysi parádní, ale během času vybledl, někdo našil na rozdrbaná místa barevné záplaty, ale ty už taky dostaly svoje. Byl zázrak, že ještě držel pohromadě.

„Musím si taky něco sehnat. Jenže... táta...“

„Klídek. To se vsákne...“ našel už Jackie ztracenou rozvahu, „Máš potrhlou ségru? Já mám tři. Už jako kdybych ji slyšel, až tě uvidí. Jak v tomhle můžeš chodit, nestydíš se? Dej to sem, já ti na to aspoň něco vyšiju... a do příště ti spíchnu pořádný hadry. Vy kluci nás nemít, shnijete ve špíně...“

Enkra se začal chechtat, Jackie mluvil vysokým holčičím hlasem a perfektně napodobal.

„A co nestihne sama, na to má kámošky. Nejhorší je Senta Diettermannová, tu nesnáším. Jednou jí zakroutím krkem!“

„Co ti dělá?“

„Drzá jako vopice. Víš, že mi navrhla, že se mi bude starat o hřívu?“

„To jako jak?“

„Mejt šamponem, zastřihávat a tak. Uplést mi copy jí občas dovolím, ale jinak na mě ani nesáhne!“

Enkra si ho pozorněji prohlédl. Uplést copy by se z jeho vlasů opravdu dalo.

„Jaký vlasy má ona?“

„Zrzavý. Věčně se parádí, jako všecky holky.“

Enkra už se radši nevyptával, měl pocit, že Jackie o holkách moc rád nemluví. Radši se zeptal, kam vůbec jdou.

„Ten klášter je za městem... přejdem řeku, nahoru a pár stanic šmirglem. Tramvají, že. Děti to mají zadarmo, žádná křeč. Za chvilku jsme tam.“

Chodit po městě s Jackem nebyl problém. Všude se vyznal, nemusel obcházet bloky baráků, proběhl nějakou uličkou nebo se protáhl průjezdem, a už byl někde, kde by Enkra najisto zabloudil. Řeku přeběhli po lávce, i když Jackie chvíli navrhoval ji přeplavat. Enkra by si to docela troufnul, ale nebylo třeba. Tramvaj byla starodávná, řinčela a řachtala, do kopce jí docházel dech – kluci zůstali na otevřené plošině a Jackie vykládal, že je možné naskakovat a vyskakovat za jízdy, když přibrzdí. V plné jízdě by to mohlo napadnout jenom blázna.

Vystoupili u kláštera, jehož věže se tyčily nad koruny starých stromů v parku, který klášter obklopoval. Dovnitř vedla omšelá kamenná brána, na jejímž průčelí byl vytesán osmihrotý kříž. Na pilířích potom bylo vidět nějaké sochy světců, léty poněkud otlučené, takže nebylo možné je poznat.

Enkra měl trochu strach. Po pravdě řečeno, měl strach hodně, protože v něčem podobném klášteru nikdy v životě nebyl. Zato Jackie se choval suverénně, aspoň se tak tvářil.

Většinu lidí, kteří vcházeli dovnitř, Enkra tipoval nejspíš na žebráky. Jiní vstupující měli oblečena roucha řeholníků, ale většinou každý jiné. Nějaký mnich v kutně umatlané od jídla je chtěl nasměrovat k místu, kde jiní mladší mniši rozdávali pokrmy, ale Jackie odmítl a zamířil dovnitř. Naproti nim přišla nějaká dívka v bílém rouchu a zajímala se, co potřebují.

„Rád bych se dozvěděl něco o systému univerzálky. Jestli jako... kdo ji nemá, může... ji mít, a kdo ji má, jestli třeba se může stát, že si nemůže vzpomenout. A jestli se to dá léčit.“

Dívka na Jacka vykulila oči. Enkra se ani moc nedivil.

Takže se Jackie dal do vysvětlování, a činil tak vlastními slovy, což nešlo tak rychle. Enkra přestal chápat a vzápětí vnímat, radši pozoroval rozdávání jídla v zahradě.

„Myslím, že s vaším problémem by si nejlépe poradil otec Clarence.“ řekla konečně dívka, „Počkejte tady...“

Odběhla a Jackie se spokojeně usmíval. „Je to dobrý, nevyhodili nás. Vypadá to, že nám pomůžou.“

„Proč sem chodí všichni na jídlo?“ ptal se Enkra.

„Protože mniši rozdávají každému, kdo nemá co jíst.“

„Nám by dali taky?“

„Asi dokonce dají. Ale uvnitř.“

Blížil se k nim muž, kterého Enkra odhadoval tak na třicítku. Rozhodně nic na něm nedělalo dojem, že by byl křesťan – v rouchu šafránové barvy vypadal spíš jako láma. Odlišoval ho jenom osmihrotý kříž s černými kameny, zavěšený na krku, ale na bráhmanském růženci se 108 kuličkami. Hlavu měl nakrátko ostříhanou a na tváři vlídný úsměv.

„Čekáte na mne? Prosím, pojďte...“

Procházeli klášterními chodbami a zašli do jedné cely, zařízené velmi skromně: svinutá rohož na spaní, knihovnička, stolek, skříň na všechny ostatní potřeby. Na jedné straně visel dřevěný kříž, na druhé nedefinovatelný obraz tibetského původu.

Mnich rozvinul rohož a pokynul jim, aby usedli. Sám si sedl proti nim a složil nohy tak, jak už Enkra viděl u Jacka, ale sám to nedokázal. Tušil, že to má něco společného s lotosem.

Vstoupila dívka, která je ohlásila, a přinesla tácky z nerezi s jídlem, které celkem příjemně vonělo. Enkra zaváhal, protože mu jídlo připadalo podezřelé, ale neodvážil se cokoliv říct. Jackie se ovšem pobízet nenechal, tak ochutnal také. Byla v tom rýže, nějaké fazole a kyselé zelí. Co ještě, nebylo možno zjistit, ale zcela jistě žádné maso. Mnich s úsměvem vyčkával, až se najedí – což u Jacka bylo velmi rychlé. Enkra měl větší problémy, na podobná jídla nebyl zvyklý.

„Řekni, proč jste mne poctili návštěvou.“

„My... víš... jde mi o univerzálku...“ Jackie začal vykládat účel jejich návštěvy. Činil tak na přeskáčku a zmateně, takže nikdo včetně Enkry z toho nemohl být moudrý, ale mnich přesto poslouchal, možná i něco chápal.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Jackie Therlowe.“

„A ty?“

„Edwin... Enkra Weston.“

„Já jsem Clarence Whigg. Jak dlouho už pociťuješ touhu konat oddanou službu, Jacku?“

„Já? Ale já... žádnou oddanou službu...“

„Jak dlouho už toužíš pomáhat druhým lidem?“

„Já ani tak netoužím pomáhat lidem. Ale chtěl bych něco udělat pro Enkru, víš? On přece musí mít univerzálku, když ji má jeho táta, ale on ji neumí používat...“

„Tak to vždycky začíná. Nejdřív chceš pomoci nějakému kamarádovi. Potom přijdeš na to, že každý, kdo něco potřebuje, je tvůj kamarád. Pak začneš hledat cestu, jak to dělat líp. Ano, v podstatě tohle je začátek...“

Bratr Clarence se usmál na Enkru. „Neboj se mne tolik, chlapče. Tvůj strach mne velice ruší...“

Enkra se lekl ještě víc. Netušil, že mnich čte i myšlenky.

„Jaké máš znalosti v duchovním uvědomování, Jacku?“

„Žádné...“

„Nevadí. Pokusím se vysvětlit ti to i tak.“ Clarence se náhle usmál, vztáhl ruku a položil Enkrovi na hlavu. V tu chvíli se Enkra přestal bát; mnichova ruka byla velice laskavá a něžná, zdálo se mu, že z ní přímo proudí klid a dobrota. Pak pocítil, že se s ním něco stalo; jako by najednou mnohem citlivěji vnímal vůni a chuť jídla (téměř už snědeného), barvy kolem sebe, zvuky a snad i vzduch, který proudil otevřeným oknem.

„Teď, Enkro, jsem tě uvedl do stavu zbystřeného vnímání,“ hovořil Clarence, „Naučil jsem se to v Tibetu, odkud jsem se před krátkým časem vrátil. Ten obraz, na který se díváš, je dar mého duchovního učitele, a je na něm buddhistická mandala, představy mysli, které se zjevují v bardu smrti. Rozumíš mi?“

„Ano...“ hlesl Enkra.

„To je dobře. V bdělém stavu bys mi nerozuměl.“

„Hezký...“ vzdychl obdivně Jackie.

„Teď k vašim problémům. Univerzální vzdělání je pokus, který udělal před válkou Mistr Denis Baarfelt na základě některých dřívějších činností. Při shromáždění se mu podařilo jednak zapsat do mysli přítomných základní informace z exaktních vědních oborů, jednak propojením mozků přenést jejich jazykové znalosti. Rozumíš mi, Jacku?“

„Ano...“

„Enkra mi rozumí docela jistě, toho se nebudu ptát. Ale kdybys čemukoliv nerozuměl, okamžitě se zeptej. Takže, všechny tyhle informace získali přítomní, a na základě zápisu do genetického kódu i jejich potomci. Vy dva k nim patříte.“

„Chápu.“

„Víš trochu, jak funguje lidský rozum? Existují různé vrstvy vědomí. Každý člověk si s sebou nosí minulost všech generací před sebou, ale už o ní nic neví. Kromě toho má vzpomínky i po jiných tvorech, kterými možná byl v předchozích životech... vzpomíná si na to, co prožil jako šelma nebo jako srnka nebo ryba nebo hmyz. Ale není schopen si vzpomenout. Jenom někdy se to dá ovlivnit. Denis to zkusil... jak se zdá, zatím se pokus daří.“

„Ale... proč teda Enkra...?“

„Ten mechanismus vzpomínání má určité zákonitosti. Například když se dítě narodí, jsou už sice v jeho mozku zapsány všechny tyto informace, ale rozvíjejí se teprve na základě spouštěcího mechanismu; například informace o postavení hvězd se vybaví až ve chvíli, kdy poprvé zvedne oči k hvězdám a uvědomí si jejich existenci. Stejně tak cizí řeč se projevuje ve chvíli, kdy na tebe někdo promluví tou řečí. Do té doby ani nevíš, že ji znáš. Kdyby tomu bylo jinak, byl by člověk zahlcen informacemi, které k ničemu nepotřebuje.

Enkra se narodil v prostředí, které ho nenutilo tyto informace používat. Pokud jsem pochopil, přichází ze Studených zemí, z města Londýna v Anglii. Zřejmě tam nepotřeboval nic z toho, co mu bylo dáno. Zůstal nepoučeným dítětem. Ale až bude potřebovat, zcela jistě se mu to vybaví.“

„To se stalo! Promluvil jsem na něj nejdřív arminsky, potom francouzsky a německy. Rozuměl mi – přesto si nevzpomíná, že by ty jazyky uměl!“

„To je v pořádku. Umí je, ale jsou uložené v jeho mysli velice hluboko. Až je bude potřebovat, určitě si vzpomene. Stejně jako na všechno ostatní. Nemusíš si s tím dělat starosti.“

Jackie samozřejmě věřil jeho informacím. Jenom se neklidně ošil, protože se mu leccos nezdálo.

„Ale... nemůže mu to nějak škodit?“

„Za jistých okolností může. Jsou tady ještě jiné vlivy, některé poněkud nepříjemné. Týká se to života ve vnějším světě; například nevhodná strava, znečištěné prostředí a nízká úroveň okolí tomu velmi vadí. Enkra asi nejedl nejlíp, podle toho, jak se tváří na prasádam. Ale i to se upraví...“

„Co s ním tedy mám dělat?“

„Nic. V podstatě se všechno vyřeší samo. Dohlédni, aby žil rozumným způsobem a aby... no, třeba se nestýkal s lidmi nízké morální úrovně. Kdyby se například vrátil domů, mohl by prožít svůj život a přitom využít velmi malou část toho, co dostal darem. Naučil by se pít alkohol, brát omamné látky, a to by mozek rozrušilo natolik, že by už ani nebyl schopen se zaktivovat. Ale nevadilo by mu to, byl by šťastný i tak.“

„Jistě...“ Jackie neměl představu, jak to udělá.

„Zdá se ti to těžké, viď? Ale řekl sis o to! Rozhodl ses mu pomoci, budeš to muset vydržet. Nebo ti to připadá příliš těžké? Můžeš samozřejmě taky odmítnout...“

„Ne, to ne. Enkra je můj kamarád. A já...“ Jackie upadl do velkých rozpaků, „Víš, dal jsem mu... Něco jako zasvěcení.“

„Něco jako, to znamená prakticky co?“

„Znak skarabea na ruku... zasvěcení slunci.“

Bratr Clarence se usmál. „Velmi správně. Jak to víš?“

„No... nevím. Někde jsem to slyšel.“

„Měl jsi někdy duchovního učitele?“

„Ne, kdepak! Jak bych k tomu přišel?“

„Proč? Jsi bojovník, měl bys na to právo. Smíš se obrátit na každého gurua, a každý by ti měl dát úplné poučení.“

„Mohl bych... třeba za tebou?“

„Kdybys potřeboval, přijď se poradit. Ale ne se mnou, já možná nebudu tady, ale někde jinde. Ještě jsem neukončil svoje vzdělání a budu cestovat po některých jiných klášterech.“

„Neukončil vzdělání? Cožpak ty nemáš univerzálku?“

„Mám. Ale univerzálka není poznání, ale brána k němu. Tou branou musíš projít. Pomůže ti to pochopit, co ti říkají druzí, ale nikdy ti to nenahradí jejich poučení. Chápeš?“

„Myslím, že ano.“

„Netváříš se nijak šťastně. Spíš mi připadá, že se ti úkol, který sis vzal za svůj, zdá obtížný...“

„No... ani ne! Vlastně... dost.“

„Na cestě k osvícení jsou jenom obtížné úkoly. A každý následující je těžší než předchozí.“

„To vím. To mi říkali.“

„Ale do této chvíle sis to neuměl představit. Nemáš to lehké, Jacku Therlowe. A nebudeš to mít lehké...“

Jackie utrápeně pokrčil rameny.

„Ale nevzdáš to. Ani tak, co?“

„Ne. To už nesmím. Jednou jsem řekl, že...“

„Jsem rád, že jsem tě poznal. Hledám takové, jako jsi ty. Možná je budu jednou potřebovat. Co říkáš?“

„Zrovna mne? A k čemu?“

„Tebe a všechny, kterým není lhostejný osud světa. Čestné muže, kteří chtějí bojovat na straně pravdy...“

Jackie pokrčil rameny a neřekl nic.

„Rozmysli se. Možná se na tebe někdo obrátí a bude tě žádat o pomoc. Třeba to nebude brzy, ale až po letech.“

„Samozřejmě. Pomůžu každému, kdo mne požádá.“

„Zatím pomáháš Enkrovi, to je dobré. Později jich bude víc. Bude to těžká práce, Jacku Therlowe.“

„No – co se dá dělat.“

„Chtěl bych ti něco říct. Ty už nejsi dítě. Nějaký čas ještě budeš nosit dětskou tvář, ale už jsi muž. Skutečný bojovník.“

„Já?“ vykulil Jackie oči překvapením.

„Ten den, kdy vezmeš do svých rukou osud jiné živé bytosti, je poslední den tvého dětství. Stalo se to dnes. Ani nevíš, jak důležitý čin jsi učinil.“

„Já... zatím toho moc nebylo!“

„Dal jsi zasvěcení svému kamarádovi Enkrovi. Pohnul jsi sférami nebes, dal něčemu nový směr. Tím jsi změnil i svůj život. Jednou ti tvůj osud vrátí každý tvůj čin. I tenhle. Dostaneš nějaký dar, který bude srovnatelný s tím, který jsi dal jemu.“

„Ale... tohle všechno jsem nevěděl!“

„Teď už to víš.“

„Smím-li... zeptám se tě ještě dál. Smím udělat nějaký čin, který je třeba v zásadě dobrý, ale já na něj nemám právo?“

„Na každý dobrý čin máš právo.“

„Třeba... rozhodnout o něčem. Nejsem náčelník a třeba se mýlím!“

„Rozhodneš-li správně, jsi náčelník. Tys dneska dal Enkrovi první zasvěcení. Můžeš uvažovat, máš-li na to právo. Já nevím – to rozhodne Bůh. Bude-li mu k užitku, pak jsi to právo měl.“

„A... v budoucnu? Kdyby se ukázalo, že je zapotřebí...“

„Ano. O tom jsem mluvil. Udělej vždycky to, co budeš považovat za správné. V tu chvíli to bude správné. Možná si Bůh přeje právě to, abys učinil tento čin v tuto chvíli. A právě ty!“

„To zní, jako by na mně záležel osud světa!“

„Záleží. Na tobě, na mně, na Enkrovi. Na každém z nás. Každý náš dobrý čin pozvedne o trochu jednu misku vah. Těch, kteří přikládají na misku zlých činů, je i tak dost.“

„Není zlo, je jenom nevědomost. Říkali mi...“

„Správně. Ty jsi odstranil jeden kámen nevědomosti z mysli svého kamaráda. Zítra odstraníš další. Taky Enkra v některou chvíli svého života odstraní jeden kámen a položí jej na tu správnou stranu. Kdyby neučinil už nic jiného, je to dost.“

„Vykonat dobrý čin...“ vzdychl Jackie.

„Ano! Probuď se, chlapče, rozhlédni se kolem sebe! Vidíš kolik bolesti, křivd a nevědomosti je kolem nás? Tohle všechno je tvoje práce, ty je musíš odstranit! Nebudeš na to sám, neboj se. Je už hodně těch, kteří pro to pracují. A dnes jsi se k nim připojil.“

Jackie nešťastně svěsil hlavu. Bratr Clarence vztáhl ruku a laskavě jej pohladil po vlasech.

„Já vím, je to obtížné a ty klesáš pod tíhou toho úkolu. Neboj se, zachovej si klidnou mysl. Nemusíš to udělat hned. Odpočívej a hrej si, bav se, jako ses bavil dřív. Nevyhledávej úkoly pro svoje činy, samy se ti přihlásí. Je to, jako kdybys honil vlastní stín. Když je budeš hledat, budou před tebou prchat. Budeš-li se zabývat vlastní činnosti, samy se objeví...“

„Ano. Už rozumím.“

„Přijde čas, kdy budeš muset vykonat další čin. Zatím čekej. A potkáš-li dobrého člověka, řekni mu to, co jsem ti řekl já. Ať je nás víc, kteří se na to těšíme.“

„Otče komthure...“

„Já nejsem komthur. Vidíš – vlastně vykonávám povinnosti, které by příslušely vyššímu. Nemám vyšší svěcení, ale mám touhu udělat to. O to dřív je možná získám.“

„Tedy... nevím, jak... bratře Clarenci... nebo...“

„Nezáleží na oslovení. Jsme dvě bytosti, které se na chvíli zastavily na své cestě. Vystoupili jsme z oceánu času, a zakrátko do něj opět vstoupíme. Možná se ještě někdy sejdeme, možná ne. Ale to není důležité. Zůstane vědomí, že jsme konali správně.“

„Jak vždycky uhádneš, co jsem chtěl slyšet?“

„Protože to není dávno, co jsem byl stejný jako ty.“

„Tím chceš říct... potom... já budu někdy takový, jako...?“

„Za několik let nebo několik měsíců. Nevím. Přijde čas, kdy budeš to, co ti říkám já, říkat někomu dalšímu. Mladému chlapci nebo děvčeti s jasnýma očima a otevřeným srdcem. Vezmeš ho za ruku a povedeš ho na cestu, nad kterou svítí hvězdy Věčnosti.“

„To nedokážu!“

„Dokážeš. Právě jsi udělal první krok. Můžeš se zastavit a dlouho čekat, můžeš se i vrátit. Ale myslím, že ty to neuděláš.“

„Neudělám! Jenomže... asi... budu mít dlouho o čem přemýšlet!“

„Přemýšlej. Máš na to dostatek času. Až pojedeš na výpravu a budeš bloudit džunglí, až budeš sedět u ohně a povídat si s kamarády a až budeš bojovat s jinými smečkami. Nemysli si, že jsem už zapomněl, jak zpívá vítr v uších, když cváláš na koni, a jak zní vítězný pokřik po vyhrané bitvě. Jsem stejný jako ty nebo jako Enkra. Patříme k sobě...“

„Jsi něco víc. Jsi brahmán...“

„Jsem. Udělal jsem o pár kroků víc než ty. Taky jednou budeš. Nebo aspoň pochopíš, že není nutno být brahmánem, abychom mohli vykonat něco dobrého. I to je správné.“

Bratr Clarence zřejmě dospěl k názoru, že je toho pro dnešek na oba kluky už dost. Pohladil Enkru a zrušil jeho stav zostřeného vnímání – Enkra se cítil, jako by se právě probudil ze sna, nebo vycházel z kina, kde dávali nějaký velice fantastický film. Podobné míval moc rád, jenom netušil, že se někdy může dostat přímo do středu děje.

„Rozuměl jsi všemu, co jsme mluvili?“ zeptal se ho mnich.

„Ano... vlastně... já nevím!“ zakoktal.

„Nevadí. Až přijdeš příště, bude to už lepší.“

„Smíme ještě někdy přijít?“ ptal se Jackie.

„Jste tady doma. Jako všude, kam přijdete.“

„Děkuju ti za poučení.“ řekl Jackie, poklekl a dotkl se čelem země před Clarencem. Enkra s trochou rozpaků udělal totéž; ale neočekával, že též bratr Clarence poklekne před nimi. Udělal to, navíc zarecitoval šeptem mantru v sanskrtu. Enkra s trochou úžasu zjistil, že mu téměř rozumí.

Odcházeli a v obou přetrvávaly značné rozpaky, ze všeho, co se s nimi dnes dělo.

„Páni, těch hodin,“ vzdychl Enkra, „To bude nářez!“

„Fakt, je pozdě. Ale mám strach, že to dneska ještě neskončilo! Možná se dneska ještě něco stane!“

„To radši už ne...“

Doběhli na zastávku a podařilo se jim naskočit do šaliny. Stoupli si na svoje oblíbené místo na plošinu a sledovali provoz na ulicích.

„Kdepak,“ řekl Jackie, „Když se má něco stát, tak ať se to stane hned. Co bysme se zbytečně těšili...“

Enkra se nezmohl ani na povzdech.