V táboře se nacházelo už tolik tygrů, že Enkra se domníval, že si tu dal sraz celý národ. Ale Garn ho ujistil, že je jich tu sotva tisíc, což je jen malý zlomek celkového počtu. Až dosud si Enkra představoval tygří národ jako nějakou nepochopitelnou výjimku, teprve teď si uvědomil, že se skutečně jedná o původní obyvatelstvo žijící v této zemi odedávna.

Již ráno měly nastat tygři sportovní hry, takže se večer konala volba poradního sboru, který se nazývá ghívar. Stejně se říká tygří vládě, sídlící v těžko přístupném a tajemném městě Aurrgharru. Enkra byl zvědav na tyto volby – jelikož byla záruka, že je místních sporů neznalý a tudíž zcela nestranný, byl pověřen důležitou funkcí zapisovače volební komise a zaznamenával na kus papíru hlasy pro jednotlivé kandidáty. Naštěstí nepřišli tygři na to, že je vůbec podle obličeje nerozeznává a že tedy může jeden přijít s hlasem pro svého kandidáta několikrát. Naopak zachovali velkou disciplínu a tak volby proběhly v důstojném a klidném ovzduší, které by jim lidé mohli jen závidět. Každý řekl předem, nahlas a beze všech ohledů svoje mínění, ale nikdo se neodvážil někomu nadávat nebo ho bezdůvodně osočovat. Jak Enkra vyrozuměl z různých poznámek a příběhů, bylo zvykem případné hádky vyřešit na místě soubojem účastníků, což většině hádavých jednotlivců vzalo předem chuť. Nakonec Enkra spočítal hlasy a současně také prostým součtem počet přítomných – bylo jich tisíc dvě stě sedm. Šest nejúspěšnějších kandidátů bylo pak převedeno k oddělenému ohni, aby se tam poradili o průběhu her s náčelníkem Garnem.

Enkra konce porady nevyčkal a šel raději brzy spát, aby si vychutnal příběhy babičky Assire a byl do zítřka čilý. Tak se ani nedozvěděl, že byl pro svou nestrannost opět jmenován zapisovatelem. Moc velkou radost mu to neudělalo – uměl sice číst a psát, ale zatím v tom nenalézal velkou zálibu. Tygři měli názor podobný, avšak mohli ho přinutit násilím.

Takže Enkru probudil Kwarr a vyřizoval mu Garnův vzkaz, aby se k němu ihned dostavil. Enkra odešel do jednoho ze stanů, kde právě zasedal tygří ghívar, a tam mu byla předána jedna zánovní tužka a blok, do něhož měl tygří výkony zaznamenávat. Enkra slíbil na svou čest, že se nedá ovlivnit osobními sympatiemi ani zastrašováním a zapíše přesně to, co mu povědí členové ghívaru. Pak byl odveden na louku, kde se měly sportovní hry konat a usazen na plochý kámen, nahrazující židli. Zakrátko dostavila se na stejné místo převážná většina tygrů, celý ghívar a nakonec se objevil i Chief Tiger Ghirra v průvodu několika ctihodných starců.

Enkra vydechl překvapením – Ghirra měl základní barvu srsti zářivě bílou jako Garn, navíc tak čistou a lesklou, že v palčivých paprscích slunce jiskřila jako posetá drahokamy. Krk a hlavu kryla podivně vytvarovaná přílba ze zlatého plechu – snad měla za úkol chránit mu hlavu proti slunci. Byla vyzdobena vytepanými ornamenty, posázena velkými drahokamy a pod krkem přecházela v náhrdelník z perel a diamantů. Enkru napadlo, jakou asi musí mít přílba cenu, ale Garn se jenom smál a prohlásil, že v pokladnicích Aurrgharru je ukryto tolik podobných, že by Chief Tiger měl na každý den roku jednu, kdyby se chtěl předvádět zvědavým očím v plné parádě. Naštěstí je však velice skromný...

„A jak je vlastně možné, že ty a Ghirra máte bílou kůži, když normálně mají tygři rezavou?“

„Bílí tygři jsou nejvyšší rasou Arminu,“ řekl Garn hrdě, „Říká se, že jsou nejstarším, prvotní rodem tygrů, který se na zemi objevil. Proto je Vjághrí-rádža volen obvykle z našeho rodu.“

„A co se stane, když budeš mít koťata s rezavou tygřicí?“

„To je velmi zajímavé. Některé z mých dětí jsou bílé, jiné zlaté. Ale podle čeho se to řídí, to nikdo neví...“

Určení tygři už připravovali terče pro první soutěž, Enkrovi už známý hod kopím. Zůstal klidně sedět a pozoroval, jak jsou části oděvu v podobě lidí instalovány mezi stromy a odměřována vzdálenost. Házelo se opět na čtyřicet metrů. Byl přítomen i Kwarr, ale z nervozity nebo momentální indispozice nedohodil ani k terči a byl vyřazen hned v prvním kole. Když všichni odházeli, odešel ghívar k terči a vybral patnáct nejlepších, kteří zasáhli nejblíže středu. Tito měli zajištěn postup na velké hry v Aurrgharru, ale přesto s nimi byla provedena ještě jedna zkouška, pro Enkru dost podivná. Bylo přivedeno patnáct koní a na ně uvázány asi metr vysoké pytle naplněné hlínou, suchou trávou a malými kamínky – pytle byly upraveny do tvaru lidské postavy, sedící na koni. Pak byli koně šlehnutím biče rozehnáni a za nimi se vyřítila skupina pronásledovatelů. Každý ze závodníků si vybral jednoho nepřítele, hnal se za ním a vymrštil svůj oštěp, který se zabodl do klátícího a natřásajícího se pytle. Jen třem se nepodařilo zasáhnout, ale neozval se žádný smích ani pískot, ačkoliv jistě nikdo necítil víc hanby než ti tři.

Když byli koně pochytáni, bylo prohlédnuto, jak který oštěp zasáhl. Vítěz byl určen podle polohy oštěpu trčícího v pytli – Enkra si to schválně změřil podle své výšky a usoudil, že cílem bylo srdce dospělého muže. Trochu se otřásl při té představě, ale Garn už mu diktoval jména vítězů, tak je rychle zapsal. Pak byl přítomen ještě odměnění vítěze krásným, do modra zakaleným hrotem k oštěpu, který mu připomínal reortskou ocel. Nezeptal se, ale byl přesvědčen, že jej získali od lvů výměnným obchodem.

Druhou disciplínou byly jezdecké závody na koních. V tomto závodě startovali jen mladí tygři – a k Enkrově velké radosti byl favoritem Augrího smečky typard Zabrí. Start závodu byl přímo před skupinou rozhodčích, cíl rovněž, ale mezitím museli závodníci projet dlouhou trasu částečně průseky, částečně silnicí a částečně neprostupnou džunglí. Při tom překračovali dvakrát řeku a i jinak vedla trať terénem, který by si Enkra nevybral ani k cestě na popravu. Odstartováno bylo pomocí pistole, staré nejméně dvě století. Agbar i Enkra s nelibostí zaznamenali, že Zabrí vyrazil téměř poslední.

Mezitím probíhaly soutěže ve střelbě libovolnou ručnicí – byly to podobné pušky, od jaké dostal Enkra již ne tak dobře patrnou modřinu pod oko. U toho se také skvěle uplatnil, neboť rozuměl docela dobře terčům a mohl rychle a obratně sečítat body. Každý tygr měl tři rány, což terč stačilo téměř zničit, pušky měly velkou ráži. Zájem o tuto soutěž nebyl velký, soutěžili hlavně ti starší, neboť kdo z mladých by měl tak cennou věc, jako je puška? Taky Enkrovi nabídli znovu si zkusit střelbu, jeho první výkon se dostatečně roznesl – vzpíral se dlouho a úporně a teprve když mu pohrozili, že ho znovu protáhnou soutěskou, podlehl a uchopil do rukou ohnivou rouru. Tentokrát mu Garn ybral o něco menší a lehčí, přesto však delší než Enkra sám. Tygřík Kwarr mu zase poradil, aby nepřikládal raději pušku k líci a nechal ji volně opřenou pažbou pod paží. Tímto způsobem se mu podařilo vystřelit a dokonce zasáhnout, zpětný ráz mu zbraň vyrazil z ruky, ale nijak jej neporanil. Tygři chtěli, aby střílel ještě, ale Enkra raději odmítl, aby si po úspěchu prvního pokusu zachoval aspoň zdání dobrého střelce.

Pak posvačil ovoce, které si přinesla za účelem pojídání během zábavy skupina velkých chlupatých opičáků, kteří se dozvěděli o tygřích hrách a přišli se podívat. Bylo zvykem, že se podobní diváci soustředili poblíž lesa v úctyhodné vzdálenosti od pruhovaného panstva – tygři považovali za sebe nedůstojné si všímat tak nízkých a opovrženíhodných tvorů, jako jsou Netygři. Enkra si jich všiml okamžitě a napadlo ho jít od nich ve funkci pořadatele vybrat vstupné. Po kratší halasné domluvě s jejich stařešinou a několika dalšími zvítězila Enkrova neústupnost a vycvičené hlasivky. Také opice uznávaly moudrou zásadu, že kdo nejvíc křičí, má jistě pravdu, a věnovali mu ovoce plnou náruč.

Pohovorem s opicemi se také přesvědčil, že jejich inteligence není rozhodně na vysoké úrovni. Dokázali po něm opakovat vše co řekl, ale málokdy to mělo nějaký smysl, pořád se pochechtávali a křičeli a působili dojmem malých dětí nebo osob mentálně zaostalých. Taky je nikdo kromě Enkry nebral vážně.

To se už blížili jezdci do cíle. Všichni se usadili co nejblíže cílové pásky a očekávali je. Cílové kamery a podobné vymoženosti techniky jsou tygrům neznámé, museli se spolehnout na vlastní oči. Enkra byl pevně rozhodnut nemíchat se do ničeho, neznal jednotlivé závodníky a nechtěl se zesměšnit. Ale když se první skupina objevila na travnaté plánu, opustily ho rázem všechny mravní zásady, neboť první dva jezdci, mající dvě délky koně náskok, byli Zabrí a nějaký cizí tygr, proti němuž sice nic neměl, ale nyní by jej v záchvatu zdravého fandovství nejradši srazil s koně. Už otvíral pusu, aby začal nějak povzbuzovat, ale povšiml si, že tygři sledují jízdu mlčky a tak pusu zase zavřel. Přesto se však celý třásl a vzrušeně polykal jakýsi neforemný chuchvalec, který se mu vytvořil v krku.

První dva jezdci letěli pasekou jako vlaštovky – Enkra viděl jen, jak se hrbí na hřbetě a jejich oháňky rytmicky bičují zadky koní. Žádný z nich se nestaral o soupeře, zdálo se, že si neuvědomují nic než trať a cílovou pásku na jejím konci. Dlouho jeli těsně vedle sebe, ale když se dostali až k pásce, nezdržel se už Enkra radostného výkřiku. Zabrí projel páskou o půl koňské délky první! Ihned se Enkra hnal ke Garnovi a ptal se na vítěze, a v příští chvíli už radostně zapisoval Zabrího jméno do svého bloku. Tygři dosud jezdili do kruhu, aby uklidnili koně, a Enkra už pobíhal sem tam a sháněl se po ceně. A byl nejblíž, když Garn předával Zabrímu nové sedlo z tvrdé kůže, uzpůsobené pro tygří zadní pracky – bylo to velmi dobré vnuknutí, neboť typard jezdil zatím na jakési rozedrané staré přikrývce.

„Tak,“ vykládal Enkra vzrušeně Kwarrovi, „Zabrí už svoji cenu dostal – teď musíš ještě vyhrát něco ty! Je to jedno, co!“

„Už budou jenom dva závody, zápas pěšky a turnaj. Nic z toho vyhrát nedokážu. To jenom ty, Zabrí, jsi tak dobrý jezdec!“

„Však uvidíš, jak v zápase pohořím! Ale ty bys mohl zvítězit! Znáš od Agbara několik tajných úderů!“

„Ale nemám jeho sílu! Agbarovi se to řekne...“

Ale byl zařazen ještě jeden závod, se kterým nikdo nepočítal – v plavání přes řeku, neboť někde na horním toku asi pršelo a řeka se rozvodnila. Kwarr ani Zabrí nebyli k závodu připuštěni a jenom přihlíželi. Vítězem se stal nějaký cizí tygr a nedostal nic, jenom jeden z Ghirrových starých průvodců pronesl dlouhou procítěnou řeč o nutnosti zdokonalování se v plaveckém umění. Na důkaz toho chtěl předvést mláďatům, jak dobře dokáže plavat on, ale v půli řeky narazil čenichem na rybu, ovládla ho lovecká vášeň a málem se utopil, když ji pronásledoval do hloubky. Ostatní to nijak neodradilo, všichni se vykoupali a pokoušeli se lovit ryby také, leč většinou marně.

Enkra opět dokázal svoji neúnavnost ve vymýšlení „nesmyslů“, jak to definoval Garn. Zorganizoval hbitě soutěž v běhu na sto metrů a pak další ve skoku dalekém na písčině u řeky. Tygři o těchto disciplínách jakživi neslyšeli, bavilo je to a zvláště ve skoku dosahovali pozoruhodných výsledků. Enkra byl ochoten zajistit i soutěž ve skoku vysokém, Ale Garn mu dal tlapkou jemný pohlavek, že udělal přemet. Tím mu znemožnil další sportování dřív, než Enkra stihnul vysvětlit, oč běží.

Potom nastal zlatý hřeb dnešního programu: osobní souboje tygrů za pomoci tlapek s drápy, a zubů. Enkra měl trochu strach, že si nějak ublíží, ale Garn jej upokojil, že žádný neprovede nic, co by jeho kamarádovi uškodilo. Kromě toho jejich kožich je natolik silný, že jim nějaký ten škrábanec tolik nevadí.

Soutěže se zúčastnili téměř všichni mladí a mnoho starších tygrů. Kwarr v prvním souboji zvítězil přesvědčivě, Zabrí ne tak, pouze díky větší dravosti. Zato v druhém souboji s vítězem sousední dvojice to typard prohrál na celé čáře a byl odeslán mezi diváky. Kwarr exceloval a dostal se až do užšího výběru, kterému Enkra říkal bůhvíproč semifinále. Až tam byl vyřazen nějakým tygrem o dost větším, a kdyby měl Enkra po ruce vítězovu oháňku, byl by za ni zatahal tak mocně, že by si to tygr do smrti pamatoval. Takhle mohl pouze tiše nadávat a přesvědčovat Kwarra, že prokázal velké schopnosti a příště určitě vyhraje.

Zápasy trvaly až do pozdního odpoledne, potom se ghívar usnesl, že další pokračování nepřipadá v úvahu a turnaje budou odloženy na zítřek. Shromáždění bylo tedy rozpuštěno a rozešlo se spokojeně k večeři.

Předvídavý Garn samozřejmě tušil, že Enkra zas hodlá vymýšlet nějaké novinky. Měl skeptický názor, že je to zbytečné vyčerpávání závodníků a raději pozval Enkru k prohlídce tygří pevnůstky, která se tyčila na skále nad nimi a kam se Enkra doposud domníval, že se nesmí. Teď šel ochotně s tygry nahoru, ačkoliv po strmé stezce musel několikrát jít i čtvernožky, aby se tam vůbec vydrápal. Před sroubenými vraty ze silných klád jej zastavila hlídka, ale na Garnův pokyn jim vrata otevřeli.

Ocitl se na nepříliš prostorném dvoře, vytvořeném stejně tak z rozpůlených kmenů stromů. Tato podlaha byla pečlivě uhlazena, takže po ní bylo možno chodit i měkkými tygřími tlapičkami. Jedna stěna byla tvořena palisádou se strážnými věžemi, tři zbývající jednopatrovými stavbami ze dřeva, s podezdívkami z kamene. Všude bylo plno pruhovaných kožešin, velitel pevnůstky byl jedním z hostů na hrách a Enkru si již oblíbil, takže ho ochotně provázel na jeho exkurzi a vším se mu chlubil.

Do domků se vstupovalo buď nízkými dveřmi v přízemí, nebo oknem v prvním patře. Ve všech domech bylo v přízemí skladiště zbraní, proviantu a výstroje, v patře ložnice. Enkra se zvláště zajímal, jak se dostat do patra, neboť tam bylo sice několik otvorů, ale žádný žebřík nebo schody. Tygři mu ochotně předvedli, že se do otvorů dostávají výskokem a zachycením ostrými drápy. Enkra tak vysoko nevyskočil a drápy postrádal, ale postavil se jednomu z tygrů na hřbet, shora mu jiný podal tlapku a tak se tam nakonec vydrápal také.

Patra nebyla tak tmavá a stísněná jako přízemní skladiště. Postrádala veškeré základní vybavení, jako například stůl, židle, lůžka – po pravdě řečeno, nacházela se tu jen kupa pokrývek, ze kterých si každý tygr bral na spaní jednu, a několik nádherných bronzových nebo mosazných děl, stojících proti stěnám. Tygři předvedli Enkrovi, že se stěny dají odklopit ven, takže vzniknou jakési terasy, a z těch se potom pálí do džungle. Vysoká pevnost dokáže ovládnout značný kus kraje, hlavně Velkou Jižní Cestu a přechod přes dravou řeku. V minulé válce se tu vedly těžké boje, ve kterých Tygří Legie slavně zvítězila. Jména padlých jsou ovšem zaznamenána na bronzové pamětní desce na nádvoří. Enkra se o boje za války živě zajímal, ale zjistil, že žádný z tygrů válku nepamatuje a pamatovat nemůže, neboť v té době ještě nežil. Ale mnoho jich znalo vyprávění svých otců a dědů i osob jim na roveň postavených, kteří se odebrali k předkům a jejich kožešina byla na věčné časy stažena a uložena v Auggrharrských svatyních.

Když se jeden z tygrů zmínil o tomhle, Enkra se zarazil a zajímal se, jak je to míněno, něco už věděl od Assire. Odpověděl mu Garn:

„Pohřební obřady nás tygrů se vám lidem někdy zdají zvláštní. Když Tygr zemře, přestává být jeho tělo důležité. U vás lidí je veliký kult mrtvých těl a říká se, že je dokonce někde i ukládají do zvláštních kamenných nebo kovových schránek a zřizují pro ně zahrady s pamětními kameny. My věříme, že Tygr je důležitý jen dokud žije, až vypustí svoji vznešenou duši, zbude tu jeho tělo jen jako připomínka, že zemřel. Ale není to už on, je to jenom zbytečný a překážející zbytek. Proto se mrtvému stáhne kožešina a zbytek se spálí. Kožešinu si ponechají jeho příbuzní na památku a k výzdobě svého příbytku, a když již památka onoho Tygra upadne v zapomenutí, uloží ji ve svatyni posvátného města Aurrgharru. Jen u slavných a zasloužilých Tygrů se stalo zvykem, že je jeho kožešina vycpána a vystavena, aby se jí mohli všichni obdivovat. Ale v poslední době morálka mladých upadá – dokonce je mnoho takových, kteří dají kožešinu svých předků na trh ve městě Tigerstownu a prodají ji nějakým zlořečeným cizincům, aby se jí mohli chlubit ve svých lidských peleších...“

V Garnově hlase zaznělo takové pohrdání lidmi, že se Enkra až zachvěl. Ale nějaký jiný tygr namítl:

„I ti, kdo kožichy prodají, mají něco na svou obhajobu. Svatyně Aurrgharru jsou přeplněné, v mnohých leží kožešiny ve vrstvách a strážci svatyní je raději prodají, než aby je po staletí každý rok přerovnávali a konzervovali. A potom, když si kožešinu koupí nějaký cizinec, vystaví ji ve svém příbytku na čestné místo a ukazuje všem hostům, a tak se mohou mnozí lidé obdivovat ctihodným pozůstatkům! Snad i tygři si přejí, aby je po smrti mohli ubozí lidé obdivovat a kořit se jim!“

„Ale přesto,“ vrčel Garn, „Je ti jistě známo, že nejdůstojnější přísahou Tygra je při kožešině mých předků! Jak může proslovit ta slova ten, kdo kožešiny svých předků prodal a neví ani, kde jsou? A pak, když Velký Tygr opustil zemi, pravil, že se vrátí a znovu povolá k životu ty, jejichž kožešiny jsou zachovány v neporušeném stavu – to nás učí naše svatá víra! Nebudou se tehdy tygři právem divit, na jakých zlořečených a prokletých místech se to ocitli? Ne, pravověrný tygr uloží svou kožešinu ve svém domě, ve svatyni nebo u někoho, komu může bezmezně důvěřovat. Nikdo nemůže vědět, kdy přijde den vzkříšení – může nastat dnes nebo za tisíc let!“

„Vznešená víra bílých tygrů!“ bručel nějaký nespokojenec, „V celém tygřím národě jenom vy bílí věříte ještě na Velkého tygra a celou tu pohádku! My už přece víme, že tahle báje vznikla po zničení Starého Světa! Prorok ji přece sám vymyslil, když se rozhodl přemístit zbytky Pruhovaných na Tento svět! Je to pověst, stejně hloupá a nedůstojná jako pověsti lidí!“

„Vy mladí nevěříte na Velkého Tygra a urážíte Proroka!“ vycenil zuby Garn, „Kdo si myslíte, že vás stvořil? Kdo dává slunci putovat každý den po Jeho dráze? Kdo dává růst na loukách trávě, aby z ní mohla být živa zvěř, kterou lovíte? Chcete popírat stvořitelské dílo tlapy Velkého Tygra?“

„Kdyby byl, jistě by už dávno zničil zlořečené plemeno lidí a dal nám znovu možnost zavést právo na Onen svět! Dávno by bylo zničeno ohavné plémě, které nás nenávidí a přeje nám zkázu! Zavládl by opět zákon těch, jimž náleží po právu Tento i Onen Svět – Panství Pruhovaných!“

V té chvíli řekl Enkra co možná tiše, ale pronikavě: „A co kdyby s tím nebyli zase spokojeni Zlatohřívkové?“

Onen nespokojený tygr málem vyskočil: „Reorti? Oni to byli, kdo přivedli ten lidský hnus na svět! Doplatili na to, ale paktují se s nimi dál, a to i proti nám! Není možné, aby svět byl klidný, dokud jsou na něm Reorti!“

„S Reorty bylo přece již před tisíciletími dohodnuto rozdělení světa,“ namítal rozvážný Garn, „Teď se jedná jen o to dodržovat dohody, a to vždy nejde! A je to zrovna tak vina neuvědomělých lvů, jako dnešní mládeže, která nemá v úctě zvyky předků a bouří se soustavně...“

„... proti bílým tygrům! Ano, jenom proti vám, náčelníku Garne, i když se ti to nelíbí!“

„Tak dost! Chovejte se slušně a nezapomínejte, že je tady s námi člověk! Chcete si před ním dělat ostudu? Patří k nám, je to náš bratr z Vnitřního světa a chce být naším druhem...“

„Samozřejmě! Lidé z Arminu jsou přece očištěni a jsou našimi bratry! Ale ta pakáž z Onoho světa...“

„Tak už mlč! Necháme hádek – Velký Ghívar se už čtvrtý rok radí, k čemu se tygři přikloní jako celek, a snad už někdy bude hotov s názorem! Potom budeme mít jednotné a pevné vedení a budeme se moci každému podívat hrdě a směle do očí! Roztříštěnost nám škodí, a od toho jsou Jejich Ctihodnosti v Aurrgharru, aby věděly, co je správné. Pojďme spát – a ty, chlapče, si lehni tady u nás. Ráno musíme brzy vstát...“

Enkra se uložil zase na Garnův kožich, ale trvalo chvíli, než usnul. Kwarr se stulil v jeho náručí, povytáhl se k Enkrovu uchu a řekl: „Ale já, až umřu, nedám kožešinu ani do Aurrgharru, ani ji neprodám bílým ničemům! Dám ji tobě – abys měl věčnou památku na tygra, který tě má rád!“

Enkra se málem rozplakal: „Ne, Kwarre, já nechci tvůj kožíšek! Já tě chci živého, takového jaký jsi! Abys byl a zůstal mým přítelem...“

Ráno se Enkra probudil velmi brzy, ovšem ve stejnou chvíli jako všichni tygři. Příčinou byl dlouhý táhlý řev, který nahrazoval Tygří Legii budíček. Enkra prohlásil tento řev za příšerný, což Garna urazilo – tvrdil, že signalista přece krásně zpívá! Enkra si o tom myslel svoje, i když už byla celá posádka shromážděna na nádvoří. Velitel přednesl kratší řeč, kterou Enkra nepochopil, a pak se všichni rozešli po svých. Aby mu předvedli své schopnosti, uspořádali malé manévry – na další zazpívání svého signalisty se rozběhli do domků, vyklopili stěny, vysunuli kanony a za několik minut už byli připraveni k boji. Enkra měl z toho velkou radost a tak na jeho počest pozdravili veselé ráno mohutnou salvou z děl – naštěstí nabitých slepými náboji.

Potom se všichni odebrali do tábora dole, aby byli přítomni nejdůležitější části her – utkání v jezdeckých soubojích, které jsou koníčkem nejen tygrů, ale všech velkých koček Arminu. Enkra ještě nikdy neviděl podobné boje a podle příprav se domníval, že se bude jednat o nějaké souboje o život, možná i v kroužkovém brnění, jako mají Reorti. A tak ho překvapilo, že pravidla byla daleko jednodušší.

Tentokrát se zúčastnili bojů všichni mimo ghívaru a Ghirrova náčelnického sboru. Zdálo se, že i někteří rozhodčí mají cukání se přidat. Zápasníci nasedli na svoje koně a pohodlně se na nich usadili – potom uchopili otěže do levé tlapy a pravou pozvedli do výše. Garn dal znamení a dva tygři, každý z jedné strany paseky, se rozjeli proti sobě. Střetli se uprostřed bojiště a každý co nejprudčeji udeřil soupeře tvrdou tlapou doprostřed prsou. Jeden z nich, pravděpodobně odolnější nebo zkušenější, ránu vydržel – druhý byl smeten se sedla a skutálel se na zem. Okamžitě byl nucen opustit kolbiště a už se řítila další dvojice.

Enkra nikdy nepochopil, čím se vlastně řídí posloupnost, v níž jednotliví bojovníci vyjíždějí proti sobě – domníval se pouze, že si soupeře nějak vybírají, neboť většinou se střetávali tygři stejné velikosti a síly a aspoň přibližného věku. Enkra byl zvlášť zvědav na Kwarra a oddechl si, že se malému tygříkovi podařilo vyhodit stejně starého tygra ze sedla. Zato se Zabrím nějaký tygr „zametl“ tak šikovně, že se typard ve vzduchu ještě otočil, než dopadl na zem. Také Agbar byl vyhozen, ale Enkru to nepřekvapilo, jeho soupeř byl tentokrát o dobrou hlavu vyšší. Dokonce mu napadlo, že se tady nejedná o prosté sportovní zápolení, ale o akt pomsty nějakého druhého náčelníka – zdálo se totiž, že druhý tygr měl velký kožený obojek na krku.

Ani si nepovšiml, že Kwarr opět vyjel na bojiště – postřehl to teprve, když se tygřík řítil na nepřítele. Enkra strnul, neboť vybraným soupeřem byl onen velký tygr, který vyhodil Agbara. Ani nedýchal, když ohromná pruhovaná tlapa mávla po Kwarrovi – jenže tygřík byl příliš malý a zřejmě se ohnul, neboť tlapa mu projela nad hlavou a vzápětí dostal tygr Kwarrovou tlapkou ránu do šíje. Zapotácel se na koni, ztratil rovnováhu a padal po hlavě dolů. Rozhlédl se a chtěl znovu naskočit, ale zarazil ho Garnův ostrý výkřik – bílá tlapa mu nesmlouvavě ukazovala ven z kolbiště.

„To bylo nádherné!“ vydechl Enkra, „Garne, co to bylo?“

„Viděl jsem. Tvůj kamarád se krásně pomstil. Ale nebude to mít lehké, teď se do něj Síbrovi bojovníci dají!“

O chvíli později letěl zase Kwarr polem – proti němu tygr stejně velký jako Agbar. Mávl tlapou tak nízko, že by Kwarra srazil, i kdyby se ohnul, ale Kwarr provedl v té chvíli věc, o které by Enkra nevěřil, že je možná. Drápy levé zadní tlapky zaryl do kůže sedla, pravou se opřel a vyklonil hluboko doprava – jeho šikovná packa vrazila v plném trysku do břicha soupeře, tygr nenašel odpor pro svou tlapu, hekl a skutálel se na zem.

„Co to ten tvůj přítel provádí?“ divil se Garn, „Copak se chce zabít? Ještě nikdy nikdo nevyváděl takové kousky!“

„Tohle nemůže dokázat s obyčejným sedlem,“ řekl Enkra, „Mám dojem, že si vypůjčil nějaké lepší...“

Teď už se Kwarr držel zpátky – nebylo ho třeba, na trávníku probíhaly urputné boje těch, kdo se považovali za kandidáty na vítěze turnaje. Byli to většinou téměř dospělí tygři, ba i několik vojáků z pevnůstky bylo mezi nimi a teď se střetávali a bušili do sebe packami, až to dunělo. Jeden z nich se zapomněl a použil i levičky – okamžitě se ozval Garnův hlas a provinilec musel opustit pole.

„Konečně,“ ozval se Enkra, „Už zase jede Kwarr!“

Zaclonil si oči rukou a pozoroval kamaráda – povšiml si, jak křečovitě jsou zaťaty drápy zadní tlapy do sedla, ačkoliv Kwarr seděl doposud zpříma. Avšak ve chvíli, kdy se po něm soupeř ohnal, aby jej srazil, padl Kwarr na bok – oba se sice srazili, ale vzápětí se Kwarr opět zvedal, kdežto druhý tygr to nevyrovnal a s heknutím se skutálel na zem.

„Říká se, že každý má jednou v životě svůj den,“ řekl Garn, „Tvůj přítel jej buď má právě dnes, nebo je nejlepší bojovník, jakého jsem poznal!“

„Třeba je to tím, že je tak malý! Ve cvalu jej soupeři mohou jen těžko zasáhnout. Uvidíš, že vyhraje!“

„Má jednu možnost: počkat, až se ostatní vzájemně vybijí a pak porazit vítěze. Ale vítězem stejně bude tam ten velký tmavý tygr Gwurrh. Vždycky vyhrává...“

Zápasníků už zbývalo jenom sedm – ostatní se rozestavili okolo kolbiště a přihlíželi zajímavému zápasu. Všichni zřejmě věřili ve vítězství Gwurrha – ale mnozí sledovali se zájmem postavičku malého kotěte s tak zvláštním způsobem zápasu.

Avšak v příštím střetnutí Gwurrh málem vypadl ze hry. Jeden tygr se pokusil napodobit Kwarrovu techniku, zaťal spáry do sedla a vyklonil se. Srazil se s Gwurrhem, až šampion zakolísal, ale sám útočník nedokázal udržet rovnováhu a spadl s koně. Aspoň se tak zdálo, dokud někdo z ghívaru nezjistil, že se pod tygrovou vahou přetrhl pobřišák a sedlo se zřítilo i se svým pánem. Gwurrh inkasoval tvrdou ránu do měkkého břicha, ale vydržel ji a zůstal pyšně sedět na koni. Kwarr se držel stranou a tak tmavý tygr zůstal také mimo a vyčkával, až se rozhodne mezi dvěma dalšími. Pak vítěze napadl a suverénní ranou jej vyhodil ze sedla.

A tak stáli proti sobě – Gwurrh si prohlížel maličkého kocourka se značným despektem a ohlédl se tázavě na Garna, má-li vůbec zaútočit. Ale Garn dal pokyn, taky ho zajímal výsledek. Gwurrh útočil obvyklým způsobem, přímým úderem proti hrudi malého tygra, ale dostal neobvyklou ránu do břicha. Byl dost zkušený a silný, aby ho taková rána nedokázala srazit. Mávl po něm tlapou ještě jednou, odzadu, a zasáhl jej zlehka do týla – Kwarr zůstal viset na koni a dostal se rychle mimo dosah Gwurrhových pacek. Na okrajích oba otočili a hnali se proti sobě znovu, tentokrát však provedl Kwarr ještě fantastičtější manévr. Při setkání vyklonil se na druhou stranu, doleva, a ani se nepokusil soupeře dotknout tlapkou. Gwurrh se samozřejmě naklonil za ním, jenže v okamžiku střetnutí pozvedl se náhle Kwarr a strhl za tlapu soupeře na sebe. Chvíli se zdálo, že se oba skutálí na zem – potom přeletěl ohromný tmavý tygr nosem přes malého Kwarra a rozplácl se na zemi, téměř pod kopyta poplašeného koně. A Kwarr rychle strhl svého koníka stranou a letěl jako šipka k místu, odkud přihlížel boji Garn a Enkra.

„Zvítězil jsem!“ vykřikl vysokým, ještě pisklavějším a směšnějším hláskem než obyčejně.

Garn neřekl nic, obrátil se ke členům svého ghívaru a srazili hlavy dohromady. Enkra chtěl zahájit delší hlasitou diskusi, ale byl rázně zakřiknut. Ghívar se chvíli radil, potom se Garn zase obrátil a řekl: „Je to pravda. Tygr Kwarr zvítězil v turnaji!“

Celé shromáždění se rázem srotilo kolem vítěze a jeho soudců. Někteří z tygrů, zvláště ti, kdož s ním prohráli, měli námitky proti takovému způsobu zápasu, ale Garn stál na svém stanovisku, že vítězství bylo regulérní.

„Pozoroval jsem Kwarra lépe než kdokoliv jiný, neboť jsem byl na něj upozorněn a viděl jeho kousky od začátku. Byl to skvělý boj – ale nebylo v něm nic, proti čemu by se dobrý bojovník nedokázal ubránit!“

Po jeho slovech nastala menší vřava.

„To dokaž, bílý tygře!“ řval Gwurrh, „Ukaž nám, jak by ses ty dokázal bránit proti jeho ničemným trikům!“

Garn pozvedl obě přední tlapy, aby je utišil. „Kwarr se stal vítězem turnaje – a na tom nic nezmění, že já ho porazím!“

Kývl na jednoho z tygrů a ten mu ochotně přepustil koně. Garn nasedl a ukázal Kwarrovi, aby zaujal místo. Rázem byl prostor volný a všichni čekali, co bude. Oba vyrazili proti sobě, Kwarr sice provedl svůj manévr přesně jako předtím, ale bílá tlapa rázně zasvištěla vzduchem a v příští vteřině se tygřík válel po zemi. Avšak bílý tygr se ani na okamžik nevychýlil ze vzpřímené polohy. „Není to nic těžkého! Stačí se dobře dívat, a srazit ho o chvilku dřív! Pamatujte si to, bojovníci!“

A pak se otočil a čekal na Kwarra, aby mu předal cenu – obojek s několika velkými zlatými bodci.

Kwarr zářil štěstím – ale snad ještě šťastnější byl Enkra. Sotva Garn předal cenu a ustoupil, Enkra přiskočil, objal Kwarra a políbil jej samou radostí na čenich. To Kwarr sice nečekal, ale radostně objal chlapce tlapami a tiskl, až mu kosti praskaly.

„Jak jsi tohle dokázal?“ ptal se Enkra, „Garn říkal, že něco takového nedělá žádný z tygřích bojovníků!“

„Sám jsi mne na to přivedl! Máš podivný zvyk, když na tebe tygr skočí, otočíš se zády a přehodíš ho přes hlavu. Ptal jsem se tě, jak dokážeš přehodit daleko těžšího tygra, a tys mi ukázal, že nemusíš vynaložit žádnou práci. Když tygr skočí, přepadne přes tebe vlastní vahou a silou, kterou do skoku vkládá...

Tak jsem se zamyslel, jak by to šlo využít. Viděl jsi přece, že tygři, kteří proti mně jeli plnou silou, vlastně najeli na moji tlapu! Já přece nemám takovou sílu, abych je dokázal vyhodit ze sedla! Proto jsem to dostal od Garna, který si to uvědomil a nesnažil se se mnou srazit. Stačil mu jenom lehký úder packou a já byl na zemi. Pochopil jsem to dobře, bratříčku?“

„Ty jsi velice chytrý tygr! Jsem rád, že jsi mým přítelem!“

Jejich vzájemné poklony přerušil Zabrí, který přinášel radostnou zvěst, že je připraven oběd. Enkra se tam přímo rozběhl, dostal kus pečeného masa a mohl je zajíst zbytkem ovoce. A také tygřím mlékem, zvláště od tygřic, které něco vyhrály v soubojích a tvrdily, že přináší štěstí. Po obědě dostal jako obvykle spokojenou a hravou náladu a začal se shánět po nějaké zábavě. Třeba už dlouho se s nikým nepopral, nic ho nebolelo a cítil v sobě přebytek síly a energie.

„Garne, slíbili jste mi nějaké překvapení!“ připomněl.

„Ano, to je pravda, a říkáš to právě včas. Právě dnes v průběhu turnaje se vrátil Augrí z Tigeru.“

Enkra už se divil, kde tygr je, postrádal ho v boji. Ale nebyl si zcela jist, že poznává své pruhované přátele přesně a nechtěl se hloupě ptát. „A co to s tím souvisí?“

Garn na něj upřel zkoumavý pohled, dokonce ho pozorně očenichal. Vypadalo to, že se chystá říct něco závažného.

„Když byl Kwarr a Augrí zajat v Kingtownu, hovořilo se tam o tygřím mučení. Byl jsi také u toho. Někdo navrhoval vybílit černé tygří pruhy na rezavo, aby byl celý kožich tmavě zlatý, je to pravda? Snad jsi byl jedním z těch, kteří to navrhli?“

Enkra to skutečně řekl. Potom se toho chytili další a dělali si z toho legraci, hlavně Roger a holky. Ale žádný z nich tady není.

„Kožešina tygra je posvátná, je znamením smlouvy mezi námi a tím, kdo nás stvořil. V dnešních časech mnoho mladých tygrů pochybuje o tvůrčí ruce Stvořitele a dožadují se některých změn a úprav. Někteří to nazývají zdobením a tvrdí, že je to dovoleno. Jiní soudí, že je to neúcta a drzost. Že nás Velký Tygr ztrestá.“

Enkra se vyděsil, už zase provedl něco, co neměl. To se mu stávalo často, zvláště ve škole. Co se bude dít teď?

„V dobách císařství se mnozí tygři zdobili různými technikami, které obvykle vymysleli lidé, ale oni je nadšeně vítali. Mnoho těchto činů upadlo v zapomenutí, ale naše paměť je dlouhá. Někteří soudí, že kvůli tomu přišly různé tresty a pohromy na celý Vnitřní svět. Ale mnoho mladých o tom pochybuje a chce to vyzkoušet.“

„Ale já to řekl jenom tak!“ vykoktal Enkra.

„Nic na světě se neděje jen tak, bez příčiny. Každý had má svoji hlavu i ocas, ať je jakkoliv dlouhý.“

„Tak já to beru zpátky! A omlouvám se...“ Někdy to pomohlo, ale jestli teď...?

„Augrí, který tu zprávu donesl, se velice zajímá o činy lidí. Když jsme o tom jednali, projevil odvahu vyzkoušet to na své vlastní kožešině. Rozhodl jsem se požádat Vznešenou Assire, aby se k tomu vyjádřila. Neschválila ten nápad, ale také nezakázala, a dala nám četné dobré rady. Její vnučka Assire je naopak nadšená, proto tě chtěla poznat.“

Enkra už opravdu nevěděl, co by měl říct nebo udělat. Věděl jenom, že má průšvih.

„Lidé ovládají vědu, které se říká chemie. Al-chýmia, změna něčeho v něco jiného. Když se s ní Augrí seznámil, byl nadšen. Proto jel do Města. Přivezl chemické látky, jejichž pomocí jsou čarodějky schopny provést změnu jedné barvy v jinou. Také mne to zajímá.“

„Aha,“ pochopil Enkra, „A vy budete nějakého tygra odbarvovat? A co při tom mám dělat já?“

„Proč tygra? Máš na hlavě krásnou černou srst... ještě tmavší než tygři. Ale žádnou zlatou. A byl jsi přijat mezi Tygry! To je třeba napravit.“

Enkra otevřel pusu pořádně doširoka. „Ale jak budu vypadat?“

„To bychom právě rádi věděli. Můžeš být na sebe hrdý, staneš se pokusným objektem naší tygří vědy!“

„Jenomže... já nechci!“

„Taky bych se divil, kdybys chtěl!“

„A co řeknou kluci? Vždyť se mi budou smát!“

„To jsi bojovník, když se bojíš smíchu svých přátel? Cožpak my jsme se ti málo naposmívali? A stalo se ti něco? Nestalo!“

Enkra se nenápadně již chvíli ohlížel, kudy utéci, ale znali jeho spády a dávali dobrý pozor. Neměl ostatně mnoho času, aby se o to staral – naráz na něj naskákalo několik silných tygrů a už nastala nádherná rvačka, po jaké celý den toužil. Když ho nechali, měl pocit, jako by si na něm zatancovali sloni.

Vrchní chemik Augrí přinesl svoje sedlové tašky a vybalil několik opletených lahví různé velikosti, které obsahovaly nějaké tekutiny. Mladá Assire je pozorně očichala a prskala při tom, ty pachy se jí nelíbily. Různí další tygři přinášeli všelijaké nádoby; získali je v různé době za různých okolností a v lidské společnosti by už dávno skončily na smetišti. Ani tygři si jich nijak nevážili, ale zůstaly tady a nikdo neměl snahu je vyhodit. Stejný názor měli na většinu předmětů, jen některé pro ně byly tak důležité, aby je brali jako svůj majetek.

Mladá Assire a Augrí smíchali v největší plechovce nějaké ingredience. Stará Assire nedělala nic, ale radila jim. Mnoho dalších tygrů přihlíželo a pomáhali, jak mohli; byli ochotni i víc, ale sami pachatelé neměli zcela jasno, čeho vlastně chtějí dosáhnout.

Během té doby se Enkra trochu uklidnil, smířil se se svým osudem a byl taky zvědavý, co s ním chtějí udělat.

Chemické pachy se tygrům nelíbily. Zato jejich vlastní pach se všem líbil, Enkra si zvykl na vůni jejich kožešin a líbilo se mu, když mohl ležet na teplém tygřím těle, slyšet uklidňující mručení a naslouchat příběhům, ať jim plně rozuměl či nikoliv. Když se šel vyčůrat, sledovali ho zrakem i čichem, ale moc se smáli, jak dlouho mu to trvá. Tygří moč je hodně koncentrovaná, obsahuje informace o každém jednotlivci a oni si jí dělají pachové značky. Když si čichne jiný tygr, hned pozná, zda dotyčného zná a kdo to je, nebo je to někdo cizí. V tom případě pozná, jesti si budou sympatičtí, ještě dřív, než se setkají. Assire poznala podle pachu moči, je-li dotyčný zdravý či něčím trpí. Dokonce to poznala i u člověka.

Takže se Enkra vůbec nedivil, když roztok, který smíchali, ředili vlastní močí. Pouze doufal, že časem se mu podaří ten pach ze sebe dostat.

Když konečně došlo na věc, byl už cela smířen se vším, co s ním budou provádět. Byl zvědavý a dokonce se trochu těšil. Nebyl to jeho první průšvih a jak se znal, nebude ani poslední. Po návratu nastane jistě pozdvižení, všichni budou vést všelijaké řeči, hrozit trestem, možná ho skutečně nějak postihnou. Ale pak se všechno uklidní a bude to v pořádku až do chvíle, kdy ho zase něco chytrého napadne. Jak to bylo? Každý had má svoji hlavu i ocas, ať je jakkoliv dlouhý.

Tygři se dohadovali, jakou kresbu mu na hlavě udělat. Jejich kresba kožešiny je u každého trochu odlišná, ale v zásadě je to zlatá a v ní černé pruhy. Někdy je zlatá světlejší, u některých skoro bílá. Nebo úplně bílá, jako u Vládce Ghírry. Tolik vznešenosti si Enkra nezaslouží. Kdysi si někteří lidé nechávali dělat tygří kresbu na kůži, ale to už je dávno a nikdo přesně neví, jak to dělali. Měli čarodějky, ty to dokázaly. Tygři mají taky svoje čarodějky – ať řeknou, co je správně!

Assire si důkladně prohlédla a očichala Enkrovy vlasy a rozhodla, že to udělají přesně opačně, zlaté pruhy v černém podkladu. Chvilku nastala diskuse, ale většině se to líbilo. Enkra se tedy naklonil nad plechovku a nakrčil nos, páchlo to hrozně. Assire mu za pozorného přihlížení všech napajcovala větvičkou na hlavě pruhy do ornamentů, jaké se jí líbily. Všem se to líbilo, jenom samotný Enkra to nemohl posoudit, protože na sebe neviděl. Až přijde do civilizace a narazí na zrcadlo... snad poprvé zatoužil po něčem ze světa.

Jak světlých pruhů v černých vlasech přibývalo, začalo to svědit, dokonce trochu pálit. Měl chuť se podrbat, ale nechtěl Assire kazit práci. Po chvilce už to skutečně nebylo příjemné, měl chuť si vlasy vyškubat nebo ostříhat, ale naštěstí už trápení skončilo a Assire ho vyzvala, aby si šel zaplavat a důkladně si umyl hlavu. Což udělal velice rád a snažil se vymýt z vlasů všechno, co tam nepatřilo. Pak vylezl a bylo mu fajn – jenže jak mu vlasy schly, zase to trochu svědilo, a když si tam sáhl, cítil nějaké žmolky. Umyl se znovu a pak ještě potřetí, a když to udělal, neměl už pocit, že má vlasy jako vrabčí hnízdo i s ptáčaty. Kámen mu spadl ze srdce.

Co dělali tygři? Patlali na sebe tu tekutinu, vylepšovali si kožich světlejšími skvrnami a moc se tím bavili. Vzpomněli si, že Enkra má moc šikovné prsty, tak mu svěřili nanášení barvy, ale přesně mu ukazovali, kam ji má nanést, zřejmě to mělo nějaký mystický význam. Čarodějky se zatím dohadovaly, zda a za jakých okolností je možné vylepšit kožešinu nějakou další barvou. Zajisté to šlo, ale bylo nutné důkladně uvážit a projednat, jaká ta barva má být a kam ji umístit.

„Zajisté víš, že my vidíme jinak než lidé. Mnohem jasněji a v jiném spektru. Zvláště v noci. Ty vidíš v noci?“

„No... moc ne...“ přiznal.

Stará Assire mu pečlivě očichala a olízala hlavu. „Dnes budeš spát na mé kožešině.“ rozhodla.

Takže té noci se Enkrovi zdály ještě šílenější sny než předtím. Ale když se probudil uprostřed noci, měl pocit, že vidí mnohem lépe i potmě. Šel se vymočit a když se vrátil, přemýšlel nějaký čas, jestli je to skutečnost nebo jeho představa. Něco mu říkalo, že by dokázal ve vlastní hlavě přepínat z vidění lidského do tygřího a naopak; sice se smál, ale zkusil si to a zdálo se mu... měl vůbec všelijaké pocity, že by dokázal myslet, pohybovat se a bojovat jako tygr. Naštěstí během přemýšlení usnul.

Agbar přivedl koně z tygřího chovu. „Je tvůj. Doprovodíme tě někam, kde snadno najdeš cestu domů.“

„Proč, už musím? Myslel jsem, že tady ještě chvilku zůstanu!“

„Lidé vymysleli takové zařízení, co se mu říká škola. Za několik dní začne podle vašeho počítání nový rok, a všichni musí chodit do školy. Zlobili by se, kdybys to zmeškal.“

Enkra nikdy nepovažoval školu za něco, co by nemohl zmeškat, ale všiml si, že mnoho tygrů už odjelo a další se chystají. Také Ghirra se svým dvorem už byl pryč.

„Bojovníci z tvojí smečky se budou vracet. Chtěli bychom si na ně počkat...“

„Ale... to by znamenalo přepad! Chcete s nimi bojovat?“

„Myslím, že bylo jejich přáním se s námi střetnout! Také my máme chuť na pořádnou bitvu!“

„No jo, ale já...“ Enkra se zarazil. Cítil se zároveň tygrem i člověkem, nemůže přece bojovat se svými kamarády, ale ani s tygry, které si tak oblíbil!

Po delší úvaze ho napadla ta správná otázka: „Na které straně mám bojovat já?“

„Na které chceš!“ rozesmál se Agbar, „Tím větší to bude legrace!“

Enkra se zamyslel a tygr ho pozoroval. Když už mu to bylo dlouhé, olízl mu nos.

„Vy lidé rostete pomalu. Za rok budeš skoro stejný jako teď, možná trochu větší a silnější. Budeš mít prázdniny a přijedeš bojovat s tygry, a oni tě uvítají jako přítele. Možná mezitím budou další příležitosti k setkání, byl bych rád. Ale já už budu dospělý, možná budu mít vlastní potomky. Když jsem se poprvé setkal s Iron Danem, měl ještě hřívu jako bojovník a já byl malý jako Kwarr. Snad chápeš, že musím využít každé příležitosti!“

„Jo, to chápu.“ vzdychl Enkra.

„Tak se rozluč s ostatními a chystej se!“

Rozloučit se chtěl hlavně s Assire. Oběma. Chtěl by i s ostatními tygřicemi, ale hodně jich už bylo pryč.

„Zapamatuj si:“ řekla mu Assire, „Vyřiď těm dívkám, aby nás přijely navštívit. Chtěla bych, aby byly tady, až budu slavit svoje Tance. Bude to nádherná slavnost! Budu bojovat o postavení se všemi mladými tygřicemi a svedu tolik bojovníků, kolik zvládnu. Chtěla bych, aby byly při tom a viděly to, a třeba počítaly moje úspěchy!“

Tentokrát Enkra kupodivu pochopil dost rychle, o čem mluví. Morálka mu sice napovídala, že by si měla vybrat jednoho, ale...

„Až se mi narodí mláďata, budu tě čekat. Dám ti napít svého mléka, těším se na to!“

Tak ji objal a brečel jí do kožichu.

Když Enkra poprvé viděl koně, kterého mu tygři půjčili, měl nepříjemný dojem, že z nich dvou tak snadno nebudou kamarádi. Ale mýlil se, koník se dal bez námitek hladit, krmit, dokonce podle možností vyčistit srst, takže se uklidnil. Problém nastal, když si na něj sedl, přesněji vyskočil, protože o nějakých třmenech si nemohl ani zdát. Koník začal tančit, vyhazovat, vzpínat se a všemi způsoby, které znal, se snažil dostat nevítaného jezdce ze svého hřbetu. Podařilo? Samozřejmě, Enkra sletěl jako hruška a chvíli se válel po zemi. Samozřejmě to zkusil znovu, se stejným výsledkem. Mezitím už tygři zjistili, že se koná další legrace, seběhli se a sledovali, jak se snaží. Smáli se, pochopitelně.

Poslední pokusy sledoval i Agbar. Ve vhodnou chvíli zarazil marné pokusy a olízal mu tvář.

„Kde je tvůj vlastní kůň?“

„Nevím, asi zůstal s ostatními. Všichni utekli...“

„Lidští koně se bojí tygrů, stejně jako naši nemají důvěru k lidem. Časem by se to možná zlepšilo, ale mám lepší řešení. Odnesu tě sám!“

„Jo?“

„Začalo mě bavit nosit tě na hřbetě. Máš divně rostlé nohy, ale snad ti půjde zasunout je za moje přední lopatky. Tak budeš krásně cítit moje pohyby, a já budu cítit tebe. Rukama se můžeš držet za hřívu nebo za uši. Ale jestli spadneš, zbiju tě tlapou!“

„Ale proč?“

„Protože mě to baví! Uvědom si, pořád jsi náš zajatec, naše hračka! Jestli se udržíš na mém hřbetě, pak tě neshodí žádný kůň ani jiné zvíře!“

„No, hlavně když mě neshodíš ty!“

„Třeba shodím, když se budu chtít pobavit. Až se vrátíš do města, můžeš vyprávět ostatním lidským mláďatům, jak jsme my tygři zákeřní a nebezpeční! A oni za námi přijdou!“

„Nebo dostanou strach...“

„A ty máš strach? Vidím, jak se na to těšíš! Pil jsi tygří mléko a přijal naši sílu, ta tě neopustí!“

Před odchodem dostal Enkra pokyn si odpočinout, a nenašel lepší místo než kožešinu staré Assire. Trochu se jí svěřil se svými problémy a ona... nu což, olízala ho.

Zdálo se mu o světě, kde roste purpurová tráva, a není dobré se jí dotýkat bosýma nohama příliš dlouho. Není myslící, ale dokáže zjistit, že v lidském těle je pro ni více živin než v půdě, takže do těla vroste a začne je vysávat. Když někdo zemře nebo by z neznalosti usnul, během několika hodin z něj zbydou jen nestravitelné odpadky. Dokáže vysát i oblečení, látkové i kožené, a velmi jí chutnají kovové zbraně. Lidé, kteří patří do té země, to dobře vědí a umějí se chránit. Taky chodí nazí a mají málo předmětů. Jsou ještě druzí lidé, kteří přišli a prohlásili se pány toho světa. Postavili si města a bojují s vegetací všemi prostředky, jaké znají. Domorodce chytají a nutí je žít a pracovat v jejich městech.

Také tam žijí koně. Popásají se na té purpurové trávě, ale mohou jít i maso. Když chtějí, můžou na svém hřbetě nosit člověka. Pouze domorodce, ale i přistěhovalecké dítě se jich může dotknout a někdy se na někom svézt. Může se stát, že si takový kůň oblíbí některé dítě a stane se jeho ochráncem. A potom chrání i celý jeho rod, dokud je naživu, a oni žijí dlouho. Když nastane neřešitelné nebezpečí, dokáže kůň i s jezdcem skočit do nadprostoru a vyskočít tak daleko, že jej nepřátelé nikdy nenajdou. Jak to dokáže, nikdo neví.

Takový kůň člověka nikdy nezradí. Ale ani člověk jej nesmí zradit.

Ten sen přešel v jiný: tam nebyli koně, ale draci. Byli okřídlení, chrlili oheň a chránili svůj svět před nějakým nebezpečím, které Enkra nepochopil. Ale dokázali i se svými jezdci vstoupit do meziprostoru, kde ovládali nejen prostor, ale i čas.

Potom ho babička Assire na rozloučenou olízala. Poděkoval a přemýšlel, jak moc mu budou její pohádky chybět.

Letěli. Agbar slíbil, že na tuhle jízdu Enkra v životě nezapomene, a staral se, aby měl pravdu. Rozdělil smečku na dvě části, jedna vedla koně po cestě, kterou už Enkra znal, i když by ji najít nedokázal, druhá se vydala nejdivočejší částí džungle. Enkrovi se to moc líbilo, cítil pod sebou vlnění tygřích svalů a pozvolna se dostával do jakéhosi transu, kdy přímo splynul s tělem tygra a cítil nadšení z jeho síly a energie. Chvíli běželi mezi stromy, pak se vrhli do jakéhosi tunelu a Enkra se musel přitisknout co nejvíc na hřbet, ale stejně ho větvičky šlehaly po zádech. Potom se dostali někam do skal, slunce ho ostře bodlo do očí, obloha byla modrá a zcela čistá, jen nějaký pták nahoře kroužil. Agbar skákal po skalách, ostatní tygři běželi chvilku před nimi, chvilku se zase zdrželi, možná vyhledávali lepší cestu, Enkra slyšel jejich mručení, ale nechápal a ani ho to nezajímalo. Pak zmizeli zase v příšeří džungle, a už se hnali dalším tunelem.

Zařval hrůzou, když se náhle ocitli na skále vysoko nad kaňonem, dole se klikatila nějaká říčka a protější strana byla strašně daleko. Byl to okamžik strachu o život, ale Agbar na nic nedbal a skočil, bez problémů se zachytil na druhé straně, a už opět uháněl džunglí. Enkra překonal tu chvíli strachu, cítil se silný, mocný, nepřemožitelný...

A potom Agbar naprosto nečekaně zabrzdil uprostřed nějakého potoka a oklepal se. To Enkra nevydržel a sletěl mu přímo mezi tlapy.

„Tys mě shodil!“ obvinil ho.

„Přece jsem říkal, že tě shodím, až budu chtít!“ Agbar se šklebil, že se mu vtípek podařil.

Enkra zaváhal, co udělat. Nic chytrého ho nenapadlo, tak mu aspoň foukl do nosu.

Plác! Čekal to a chystal se uskočit, ale tygr byl přece jen rychlejší. Enkra letěl pěkně daleko a plácl sebou do vody, kde další tygři pili.

Vyskočil na nohy, ale nějaký jiný tygr jej praštil, až zase odlétl; když se snažil zvednout, podržel ho někdo tlapou, aby nemohl. Dostal ještě pár štulců, ale ty už čekal.

„Slíbil jsem ti, že tě ponesu já, ale ostatní se taky chtějí pobavit. Koho si vybereš?“

Enkra si vlastně nevybral, jeden tygr mu nastavil hřbet, tak na něj vyskočil, a už zase jeli.

U tůně s léčivým bahnem se setkali s nějakou další tygří smečkou, kterou Enkra neznal, nezúčastnili se ani setkání a závodů u pevnůstky, ačkoliv když na to přišla řeč, docela rádi by tam byli. Enkra jim byl předveden jako zábavná atrakce, tak ho hned začali očmuchávat a olizovat, a jak byl utrmácený po té jízdě, důkladně ho olízali, co se do něho vešlo.

Ve smečce byly tři tygřice, ale žádná z nich neměla zrovna mléko. Zato jedna měla tři potomky, ještě menší než Kwarr. Když se doslechli, že Enkrovi tygří mléko velice chutná, začali mámu jeden přes druhého otravovat a vyčítat jí, že už žádné mléko nemá. Kdyby s nimi Enkra pil zároveň, stal by se jejich bratrem, a to by přece bylo skvělé, ne? Aniž by Enkra chtěl, povstala z toho diskuse nebezpečně připomínající hádku. Všichni požadovali, aby každá správná tygřice měla mladé co nejčastěji, aby tak mohla dát napít každému, kdo má zájem.

Noc Enkra strávil na kožichu té tygřice, všichni tři mladí se mu stulili do náruče a občas ocucávali různé části jeho těla, které se jim hodily. Nebylo to moc příjemné spaní, ale Enkra si zvykl se mazlit s tygry a líbilo se mu všechno, co s ním dělali.

Zdálo se mu o okřídlených koních.

Na Starém tábořišti objevili tygři nějaké stopy a po prozkoumání prohlásili, že je to stopa nejméně pětadvaceti lidí. Enkra se rozhlížel i poněkud výš než tygři a objevil na několika stromech zářezy mačetou. Když je ukázal Pruhovaným, usoudil Agbar, že jsou to nějaké značky, nechápal však, kdo a proč je tam udělal, neboť v jasných průsecích přece nelze zabloudit! Pak ještě vyslal několik zvědů okolo a dal rozkaz k táboření.

Zvědové se vrátili s překvapující novinkou: po džungli v okolí zřejmě již nějaký čas bloudí nejzmatenějšími stezkami skupina pětadvaceti kluků ozdobených býčími rohy na přílbách. Zvědové soudí, že tu zabloudili a ne a ne nalézt cestu z džungle ven. Zdálo se jim to velmi legrační a snažili se dokonce přesvědčit Agbara, aby tu smečku napadl – ale Enkra je rychle zarazil a vysvětlil jim, kdo je El Torro a jak velký ničema to je. Agbar na to neřekl nic a znovu vyslal zvědy na všechny strany.

Enkra spal tu noc neklidně – dost jej strašil ve snech El Torro a pomyšlení, že by o svou renovovanou hřívu měl přijít dřív, než vůbec uvidí, jak mu sluší. Kwarr, který mu spal v náručí, neměl tentokrát také klidnou noc, neboť Enkra se několikrát pokusil se s ním prát. Ale tygřík, který rostl ne po týdnech, ale po dnech, jej pokaždé rázně zneškodnil.

Ráno, když Enkra snídal (ovoce a téměř rozdrcené syrové maso), objevili se zvědové, které vyslal Agbar za svítání. Přinesli zase zprávy, ještě zajímavější než večer. Od jihu se blíží větší skupina jezdců, mimo lidí jsou v ní také dva leopardi. Zvěd se neodvážil přijít blíž z obavy, aby jej leopardi nezvětřili. Nebyl si zcela jist, jsou-li zajatci nebo přátelé jezdců, kluky však domníval se spolehlivě identifikovat jako Danovu smečku. Jedou dosti rychle, ba nezvykle rychle, mohou se tedy dostat do blízkosti tygrů asi okolo desáté hodiny. Mimo to ovšem setkali se tygři v džungli se zvědem El Torra – nejsou si jisti, zda je viděl, ale není to vyloučeno, neboť se ulekaně rozhlížel na všechny strany a zdálo se, že funkcí zvěda byl pověřen za trest. Domnívají se však, že by se o Danovi mohl dozvědět.

„To je výborné!“ smál se Agbar, „Uvidíme tedy pěknou bitku lidských smeček! Lidé se krásně a zajímavě bijí, jsem rád, že to zase uvidím!“

„Ale,“ namítal Enkra, „Vždyť to Danny musí prohrát! Je jich daleko méně než El Torrových kluků! Musíme tomu zabránit!“

„Jenom nerad se míchám do záležitostí lidí! A pak, není nás dost, abychom mohli El Torra porazit!“

„Přece v tom kluky nenecháš! Musíš jim přece pomoci, jsi konečně jejich kamarád...“

„Je jenom jedna možnost. Zjistit, kde se setkají s El Torrem – a až dojde k boji, pomoci jim. Společně nás bude víc – ale i tak to asi nebude stačit. Bylo by třeba získat nějaké posily...“

Enkra se rozhlédl. „Zabrí! Vyhrál jsi cenu jako nejrychlejší jezdec, tak ukaž, co umíš! Dojeď do tábora těch tygrů, co jsme spali včera, ať nám přijdou na pomoc!“

Typard se přímo rozběhl ke svému koni.

„A teď ještě dva doběhnou k místu, kde je El Torro a zjistí, jestli se nechce pohnout z místa. Kwarre, jsi chytrý – a ještě si vem někoho s sebou!“

Kwarr ochotně poslechl – Agbar jenom kulil veliké oči, jak Enkra komanduje jeho bojovníky. Ale nenamítal nic a tak se zbytek snídaně obešel bez incidentů.

Po snídani se přiřítila Kwarrova spojka a hlásila, že se El Torrův tábor překotně zvedl a míří po stezce k jihu. Zřejmě míní zaujmout postavení na okraji jakési paseky, zvlášť vhodné k vojenské srážce. Kwarr je sleduje dál.

Agbar nařídil vydat se tím směrem. Enkru nesl opět osobně a vypadal, že se na budoucí boj těší.

Za nějakou chvíli se potkali s Kwarrem, který jim běžel naproti – hlásil, že se El Torro skutečně zahnízdil na té pasece, a hodlá tam číhat na kluky. Agbar nařídil, aby se všichni připlížili k okrajům paseky a tam vyčkávali věcí příštích. Enkra se moc plížit neuměl, ale Kwarr byl stále s ním a dával na něj dobrý pozor, takže se dostal bez nehody až na okraj paseky, uložil se pod keř a pátravě vyhlížel. Domníval se, že uvidí El Torrovy bojovníky, ale neviděl nic – teprve za chvíli pohnul se kdesi u ústí průseku nějaký stín, přeběhl stezku a zas se někde skrčil. El Torro byl zřejmě stejně opatrný jako Agbar a jeho kluci přece jen něco uměli – aspoň se schovávat.

Čas ubíhal velmi pomalu, téměř se vlekl, zatímco Enkrovo srdce bušilo stále rychleji. Už myslel, že Danova parta uhnula ze směru nebo se někde zdržela, ale Kwarr jej ubezpečil, že je stále ještě dost času a Danny dorazí v předpokládanou dobu.

Konečně Enkra dlouhým čekáním ochabl docela, ulehl pohodlněji a začal klímat – jediný dotek sametové srsti jej rázem probudil. „Co je?“

„Kopyta. Ty je neslyšíš, já ano.“

Enkra se zaposlouchal do zvuků džungle, ale neslyšel vůbec nic. Poslouchal ještě chvíli a snad si to vsugeroval, snad to bylo pravdou, ale skutečně se mu zdálo, že něco slyší.

Křoví na straně paseky se rozhrnulo a vyhlédla odtamtud nějaká hrubá, nesympatická tvář. Ale někdo sykl „Zalez, tele!“ a tvář se zase skryla. El Torro už tedy také věděl, že někdo jede.

Kwarr se počal protahovat, jako by se rozcvičoval před nějakým obtížným zápasem. Enkra se začal také ohlížet po nějaké zbrani, holé ruce se mu zdály příliš slabé na zmožení některého nepřítele. Zalovil pod keřem a objevil několik velkých plochých oblázků – vytáhl je a položil vedle sebe.

A najednou slyšel dusot kopyt už zřetelně a v příští chvíli se ze zátočiny vynořil Danny a za ním ostatní. Ale Enkru nejvíce zaujali dva bojovníci, kteří jeli mezi nimi. Byli to leopardi, jeden větší a druhý nic moc. Starší byl ozdoben obojkem z drobných plíšků a koženou čelenkou s barevnými papouščími pírky, stínící mu oči. Jeho tlapky byly ovázány pestrobarevnými proužky látky, stejně jako jeho menšího druha. Jeli volně, nespoutáni, a nebudili dojem zajatců – ale nebyli ozbrojeni a neměli ani krátké kopí, které bylo jejich obvyklou zbraní.

Právě ve chvíli, kdy si je Enkra prohlížel, strhl starší koně a vykřikl kňouravým přízvukem: „Pozor! Lidé před námi!“

„Stát!“ zaječel Roger Monroes, Danny strhl koně a všichni se zastavili a rozhlíželi se.

„Vy tam v křoví, polezte ven!“ křikl Danny MacLeod.

Chvíli bylo ticho – pak zaklapala kopyta a z křovin se vypletl jezdec na koni, se znakem Rudého Býka a přílbou s býčími rohy. U sedla mu visela ručnice, za pasem měl sekeru a tesák a na krku dýku – ze sedlové tašky vyčníval ještě revolver. „Vzdejte se dobrovolně! Nebo vás zajmeme násilím!“ promluvil pomalu a důrazně.

Danny neřekl nic. Jen si opovržlivě odplivl.

„Jak chceš! Doufám, že se ti to bude líbit...“ Kluk uvolnil od sedla kožený štít, na němž visely zplihlé dlouhé kadeře vlasů nejrůznějších barev, „Mám tu ještě dost místa...“

„Na to se ti můžu...“ začal Danny, ale v té chvíli vyjel dopředu baron Roger.

„Neděláme si iluze, El Torro, že kdybychom se vzdali, dopadlo by to s námi navlas stejně. Známe tě dobře...“

„Myslím, že jsi mě ještě nepoznal! Ale budeš mít příležitost poznat mou pěst – a pak moje nůžky! Jako každý dříve i v budoucnu, chlapečku! Nikdy mě ještě nikdo neporazil a taky mne nikdy nikdo neporazí...“

Enkra sevřel v pěsti kámen, ale jemná Kwarrova tlapka jej zadržela. „Nezasáhneš... Počkej...“

„Vím, El Torro, že jsi ničema, ale varuji tě!“ pronesl Roger, „Žádný strom neroste do nebe a žádná síla není věčná! Nepotrvá dlouho a najde se na tebe přemožitel! Pamatuj na to, aby on zacházel čestně s tebou, až...“

„Žvaníš! Zbytečný kecy! Kdo vůbec seš?“

„Lord Roger, baron z Monroesu, hrabě z Gran Alissa a rytíř z Crowsettu a Carrolu, rytíř Černé Lilie a rádce smečky.“

El Torrovým obličejem něco zaškubalo – ani ne tak pyšné tituly, jako jediné jméno Monroes. Ale El Torro se nebál čerta ani ďábla, a tím méně ministra vnitra.

„Jsem ochoten tě ušetřit – ale něco za něco! Máš pěknýho koně, asi jako jedinej z tý vaší sebranky. Když mi ho dáš darem, tak tě možná propustím bez skalpování!“

Rogerovi zablýskalo v očích. „Naseru ti!“ vyjekl vztekle.

„Tak fajn! Pošlete pryč ty prašivý kočky, ať se nepletou do boje mužů, a můžem zkusit, co zbude z tvýho lordstva, až ti rozmlátím držku!“

„Neurážej naše skvrnité přátele! Nezúčastní se boje, protože jsou našimi zajatci – ale v této chvíli je propouštím!“

„Jakýpak urážky? Copak to nejsou jenom hnusný špinavý zvířata? Ať koukají zmizet, než jim nasypu broky do kožichu!“

V té chvíli starší leopard škubl otěží, až se jeho kůň vzepjal. „Jsem Awathsaghwighwirr, náčelník Skvrnitých! A nedám se urážet člověkem beze cti! Bojuji se svými bratry!“

„Že si nezlomíš jazyk! Tak pojď, když se nebojíš!“

Leopard měl jako všichni z jeho národa výbušnou povahu. Vyletěl proti El Torrovi a chystal se na něj skočit, ale El Torro jej udeřil pažbou pušky do hlavy dřív, než mohl zaútočit. Leopard sletěl s koně rovnou pod kopyta.

El Torrovi jezdci se vyhrnuli z křovin a zaútočili na Danovy kluky. Ti sice očekávali útok, ale většinou se bránili jen svými oštěpy proti mnohem nebezpečnějším zbraním, sekerám nebo nunčakům. Roger vytasil kord a bránil se proti čtyřem nepřátelům, z nichž jeden měl nindžovský meč. Enkrovi se rozklepala kolena – ale když jeho kamarádi prohrávali, nedalo mu to a vykřikl: „Pruhovaní, vpřed!“

Tygří válečný pokřik přeřval všechnu vřavu a lomoz bitky. Tygři se vyhrnuli z křovisek na pomoc svým lidským druhům, vrhali se na koně a strhávali nepřátele dolů. Ale El Torrovi kluci měli zřejmě zkušenosti i v tomto boji a uměli se bránit i proti šelmám. Dost velký počet jich používal nebezpečné zbraně nebo pažby ručnic, a tygři, kteří nebyli ozbrojeni, se snažili poranění vyhnout. Přesto tu a tam vystříkla krev.

Enkra se do boje doposud nepustil, setrvával na svém místě na okraji houštiny a přemýšlel, kde by nejúčinněji zasáhl. Zato Kwarr vyrazil jako raketa a hned se vrhl na jednoho z kluků – ten jej pochopitelně srazil pažbou na zem, ale rána probudila v Kwarrovi jeho dravčí instinkty. Vyskočil znovu na koně a zaryl přední drápy do sedla – bylo to však mizerné sedlo a počalo s ním ujíždět. Tygřík v marné snaze se zachytit zaťal jezdci drápy do stehna, kluk zařval, protože se strašlivě lekl, že ho tygr chce zabít, a oháněl se po něm puškou. V té chvíli sebral Enkra jeden ze svých kamenů a hodil. Pocházel z Londýna, a kámen byl jedinou zbraní, kterou tam mohl získat a cvičit s ní. Dosahoval dobrých zásahů, ač nevěřil, že by mu to někdy mohlo být k něčemu dobré. Kámen zasáhl kluka do ramene, ten pustil pušku, zařval a padal dozadu. Kwarr jej nepustil, svalili se oba do trávy a rvali se pod kopyty poplašených koní.

El Torro porazil až doposud v osobních soubojích všechny, kdo jej napadli. Teď se točil s koněm uprostřed bitky a sledoval, jak probíhá, aby mohl případně zasáhnout. Nesnažil se bojovat, radši posílal na soupeře přesilu svých kluků. I teď byl spokojen, několik kluků z Danovy party už leželo svázáno u křovisek, také Roger se bránil z posledních sil a Danny ležel s roztaženýma rukama a nohama u stromu, kde jej zasáhla rána tomfou. Jackie, Kurt a Sonny se ještě bránili, ale Torrovi kluci měli přesilu a bylo jen otázkou času, kdy je dostanou.

A pak se ozval znovu válečný pokřik, tak náhle, že ani Enkra se nestačil leknout. A už se z křovin hrnula spousta jezdců – v Enkrovi hrklo jako v hodinách, neboť to nebyli lidé ani tygři, ale skvrnití leopardi v kožených přilbicích s peřím, kroužkovými náhrdelníky s chrániči přes prsa a plece, barevnými proužky na předních tlapách a hlavně se strašnými zuby a drápy. Vyhrnuli se téměř ze všech stran, ale největší nápor jich přišel ze stejného směru, odkud přijel Danny a jeho smečka. Enkra nejdřív nechápal, jak se tu objevili, a pochopil, až když spatřil velitele.

Byl to leopard tak nevídaný, že se Enkrovi srdce zastavilo nad tou krásou. Skvrnité tělo, mnohem větší než u obyčejného leoparda a štíhlá hlava s jemným a elegantním obličejem byly doplněny hustou tmavou hřívou lva, spadající v pletencích a propletenou barevnými stužkami. Neměl přílbu, jen na krku se téměř ztrácel v husté hřívě náhrdelník s několika velkými modrými drahokamy. Neútočil, jen velel svým bojovníkům. A jeho průvodcem byl Zabrí, který zíral na bitvu s očima rozšířenýma radostí a tiše kníkal do taktu k leopardímu pokřiku. Samozřejmě se vrhl na prvního nepřítele, kterého viděl, a vycenil mu před obličejem tesáky tak strašlivé, že kluka málem klepla pepka.

Když El Torro spatřil podivného leoparda, pochopil okamžitě, že je to náčelník – a jako bez rozmyslu uchopil ručnici a namířil na něho. V té chvíli Enkra opět hodil kámen – zasáhl Torra do přílby, ale asi to přesto zabolelo. Náčelník sklonil pušku a chytil se za hlavu. V té chvíli Enkra vyrazil vpřed, dvěma skoky přiletěl k Torrovi a vyskočil k němu na koně – jeho útlé, slabé prsty objaly náčelníkův krk a počaly ho škrtit.

El Torro zařval vztekem, ohnal se lokty a zasadil Enkrovi dvě tvrdé rány pod žebra. Ale současně se vychýlil z rovnováhy, a protože mu Enkra visel na krku, a kůň se začal plašit, spadli oba na zem. Torro byl přesvědčen, že se Enkry zbaví velmi rychle, ale ten na něm visel jako klíště a stále svíral jeho hrdlo. Náčelníkovy ruce sevřely jeho slabá zápěstí a hravě je odtrhly – ale pak Torro zkusil pravičkou dosáhnout na dýku, Enkra ho chytil za jeden z býčích rohů na přílbě a zapáčil. Kožený řemen se bolestivě zařízl Torrovi pod bradu a chvíli ho dusil – pak nevydržel a povolil, takže Enkra padl i s přílbou dozadu. O něco se bolestivě udeřil do zad, a když se odvalil, poznal svůj kámen. Torro se o něho nestaral, sebral svou pušku a chystal se asi střílet. Enkra uchopil kámen, a než mohl Torro vystřelit, udeřil jej odzadu do hlavy. Náčelník zaskučel bolestí, pomalu se obracel k Enkrovi, aby s drzým štěnětem skoncoval jednou provždy – v té chvíli dostal druhou ránu kamenem. Zasténal, kolena se pod ním podlomila a nepřemožitelný El Torro se natáhl do trávy.

Čtyři měkké tlapky chytily Enkru a strhly jej k zemi. Do tváře mu dýchl horký dech a Enkra spatřil obličej leoparda. Nebránil se a zůstal nehybně ležet, ovšem jenom chvilku, neboť přiběhl Zabrí a na jeho pokyn leopardi Enkru pustili.

Všichni lidé, nacházející se tou dobou na pasece, byli teď už spoutáni nebo drženi několika leopardy – Skvrnitých bylo tady tolik, že je Enkra ani nedokázal spočítat.

Agbar přistoupil k podivnému náčelníkovi, který sestoupil s koně a šel mu vstříc. Obě šelmy se pozdravily dotekem čenichů.

„Aighi-bahr, náčelník tygrů, děkuje Garawahsigharímu, svému vznešenému bratru, za pomoc, a je šťasten, že může opět hledět na jeho příjemnou tvář...“ řekl tygr bez zakoktání.

O příjemnosti té tváře museli mít El Torrovi jezdci dost velké pochybnosti – ale Enkra uznával svéráznou krásu tohoto náčelníka bez výhrad.

„Můj bratr Aighi-bahr poslal svého jezdce. Splnil jsem, co káže zákon a přišel ti na pomoc. Ale nerozumím doposud, co se tady stalo. Buď tak laskav, bratře, a rozděl lidi! Vím, že jen někteří jsou nepřátelé, ostatní jsou tvoji i moji bratři.“

K náčelníkům přistoupil jakýsi leopard – Enkra se domníval, že podle čelenky poznává Awathsaghwighwirra. „Lidé s býčími rohy uráželi leopardí národ, mne a mého bratra!“ pronesl vysokým zpěvavým hlasem, jaký obvykle leopardi mají a jaký Garawahsigharí postrádal, „Smečka, která s námi bojovala, se mne zastala!“

„Bratře Agbare, propusť dobré lidi na svobodu! A ty vyprávěj, co se tady stalo!“

Enkra se rozběhl za Agbarem, pomoci mu s výběrem – nebylo to však těžké, Agbar Danovu smečku znal. Kluci zírali chvíli na Enkru vytřeštěně a on si to nedovedl vysvětlit – až se Kurt strašlivě rozchechtal a po něm i ostatní. Enkra si vzpomněl na své barevné vlasy a rozesmál se také.

„No, ti tě zvedli!“ svíjel se Kurt, „To je ale psina, já snad umřu smíchy... Vypadáš strašně!“

„No,“ řekl Roger uznale, „Pořád ještě líp než ty...“

„Kluci, až vám budu povídat! Víte, že jsem plaval soutěskou?“

„Ty taky? To už snad všichni...“

„A taky jsem soudcoval při tygřích sportovních hrách!“

„No ne, vážně? To máš teda štěstí, to ještě každej neviděl! A jak jsi se sem dostal?“

„Čekali jsme tady na vás. Tygři vystopovali El Torra a chtěli vám pomoci. Ale bylo nás málo... ještě že nám pomohli leopardi! Já čekal spíš tygry... Kdo ví, kde se tu vzali!“

„No, jeli za námi!“ smál se Sonny, „Chtěli nám vzít zajatce!“

„A zatím nás zachránili před ještě horším zajetím,“ řekl Roger, „Měli bychom jim poděkovat...“

Enkra nadšeně souhlasil. Bez váhání si to namířil napříč pasekou k náčelníkům, poklekl před Garawahsigharím, objal jej a přitiskl tvář k jeho srsti. Také leopard (vlastně leopon, jak Enkra z Agbarovy přednášky vyrozuměl) byl tímto zdvořilým chováním překvapen, ale přátelsky olízl Enkrovi obličej.

„Leoparda nejvíc poctíš, když třikrát za sebou nahlas bez zakoktání proneseš jeho jméno!“ radil Agbar Enkrovi.

„Proboha... to nedokážu! Slyšel jsem je sice, ale... je hrozně dlouhé a složité!“

„Garawahsigharí. Nejvyšší náčelník mladých leopardů a synovec jejich Vládce. Co je na tom těžkého?“

„Já to radši zkoušet nebudu!“ ucouvl Enkra. Leoponův titul na něj udělal dost velký dojem.

Tygři zatím skončili selekci zajatců a celá Danova parta se sešla okolo Enkry. Jackie se mu pověsil na krk a ostatní jej zasypali otázkami na jeho pobyt u tygrů. Enkra vyprávěl, ale přitom bedlivě sledoval, jak jsou El Torrovi kluci uvazováni ke stromům. Většinou sprostě nadávali, ale leopardi dokázali zatím udržet svoje vášně na uzdě a nepotrestali je.

„Co jste vlastně dělali vy?“ ptal se Enkra, „Vidím, že jste se někde sešli s leopardy. Bojovali jste s nimi?“

„Byli jsme u jejich posvátného města a viděli jeho Tisíc věží. Ale dovnitř jsme nemohli, tak jsme přepadli nějaký menší tábor a chytili ty dva. Že se za námi pustil sám jejich válečný náčelník, o tom jsme neměli tušení. Bylo to nádherný, škoda, že jsi s náma nebyl...“ vykládal Jackie.

Přišel Danny. „Jackie a taky Roger a Kurt říkají, že jsi porazil El Torra! Je to pravda?“

„Támhle toho otrapu? Jo, dal jsem mu kamenem do šišky. Proč?“

„Viděl jsem, jak jsi jej zasáhl, když zvedal pušku,“ smál se Roger, „Bylo to fantastický, umíš bezva trefovat!“

„Na takovej kousek? Doma jsem dokázal házet daleko líp!“

„Tak to nám musíš ukázat! Bojovat obyčejným kamením...?“

Enkra se ohlédl a sebral malý oblázek. „Co mám trefit?“

„Třeba támhle ten strom!“

„Strom? To nic není. Vidíš tu šišku na špičce? Nejvyšší, na té poslední větvičce. Půjde dolů.“ Enkra potěžkal kámen a hodil. Šiška ve chvíli padala dolů a Roger údivem hvízdl.

„Tak to vypadá, že z tebe přece jenom bude bojovník! A vypadáš docela dobře – až na to, že tě asi fantasticky živili...“

„Jo, to teda jo. Nemáte něco k jídlu? Ale proboha, ne maso! Ani syrový, ani upečený beze všeho nad ohněm!“

„Daghrí ti dá něco ze zásob, abys nám chudáčku neumřel...“

Očekávalo se, že se tady bude chvíli tábořit, kluci už rozbalovali svoje věci. Enkra ochotně přijal jakési placky a cpal se, až mu lupalo za ušima.

„A jak je možné, že vůdcem leopardů může být leopon?“ ptal se.

„A jak je možné, že ty víš, co je leopon? Ale není na tom nic divného, jeho matka je zřejmě leopardice. Kromě toho Pruhovaní znamená výhradně tygry, ale Skvrnití to mají složitější. Počítají se k nim kromě leopardů také jaguáři, gepardi a celé jejich rozvětvené příbuzenstvo. Garawahsigharí má štěstí, je náčelníkem nejen kvůli své větší síle, ale také rozvážnosti. Nevím, jestli sis to uvědomil, ale leopardi jsou pěkně divoká cháska! Jenom se podívej, jak jsem od nich doškrábaný! A leopon je trochu krotí, protože zdědil po tátovi trochu klidu a vyrovnanosti...“

Přiběhl mladý leopard s výzvou, aby se Danny a Roger dostavili na poradu náčelníků. Kromě nich tam byl Agbar, Awathsaghwighwirr a Garawahsigharí. Kluci se natáhli na zem a odpočívali – ale Enkra unavený nebyl, tak se zvedl a šel se projít okolo zajatců, aby je okoukl. Leopardi mu nijak nebránili a tak měl možnost si prohlédnout všechny nepřátele – ti jej sledovali podmračenými pohledy a zarputile mlčeli.

Enkru překvapilo, že El Torro byl uvázán odděleně poblíž hustého křoví a nebyla u něj žádná hlídka. Už se chtěl podívat po nějakém tygrovi a upozornit jej na tu chybu, když na něj El Torro zavolal co nejtišeji: „Hej, ty! Pojď sem!“

Enkra se rozhlédl – pak přistoupil k náčelníkovi.

„Ty!“ řekl El Torro, „Pusť mě!“

„Haha!“ řekl Enkra pochmurně, „To je dobrej vtip!“

„Když mě pustíš – odměním se ti!“

„Nejsem blázen!“ chtěl Enkra odejít.

„Počkej! To jsi byl ty, kdo mě praštil tím kamenem?“

„Na hrubej pytel hrubá záplata. Nediv se!“

„Já ti nic nevyčítám. Ale kdybys mě nebyl udeřil, byl by ten leopard s hřívou už po smrti! Mohl jsem ho dostat, rozumíš?“

„A víš, co by jeho kamarádi udělali s tebou?“

„Nesmysl! Nikdo si mě nevšímal, ani by nevěděli, kdo to byl! Byl bych zdrhnul, kdybys...“

„Já jsem si tě všímal!“

„Myslíš, že ještě někdo ví, že jsem na něj mířil?“

„Myslím, že ne.“ řekl Enkra po pravdě.

El Torro chvíli přemýšlel. Dalo mu to práci, Enkra si všiml, jak mu po čele stékají krůpěje potu. „Hele, když to nevykecáš, dám ti svoji pušku! Viděl jsi ji? Tu krásnou bouchačku s pažbou vykládanou perletí! Když budeš držet hubu, je tvoje!“

„Pušku si můžu koupit.“

„Blázne! Takovou flintu, na tu se ty jakživ nezmůžeš! Je to dobrá zbraň, a přesná! Když nic nevykecáš a nenápadně mi povolíš jednu ruku... jen trošičku! A je tvoje!“

Enkra potřásl hlavou. „Ty myslíš, že jsem blbej, co? Kdepak! Naopak, půjdu si o tom pokecat s Vládcem leopardů!“

„Proboha, ne!“ El Torro to skoro vykřikl, „Když se to dozvědí ti mladí skvrnití blázni, roztrhají mne na kusy!“

„No a co? Ty jsi nechtěl Garawahsigharího zabít? Tak co se ti na tom najednou nelíbí?“

„Do prdele, to chceš srovnávat život člověka se životem takový špinavý potvory? Mezi mnou a jím je přece rozdíl!“

„Jeden jo. On je můj přítel a ty seš hajzl. Jinej rozdíl tady nevidím. Tak se měj, jdu za náčelníkem...“

„Proboha, počkej! Dám ti ještě...“

„Strč si to do polobotek! Jdu!“

„Nenamáhej se,“ zaslechl Enkra chraplavý, hluboký leoponův hlas, „Garawahsigharí je zde. A slyšel všechno.“

Křoví se rozhrnulo a objevila se v něm mohutná leoponova postava. Teprve teď Enkra viděl, jak je strašný, když se k němu blížil na mohutných tichých tlapách. El Torro sebou škubl jako v křeči a vytřeštil na něj oči.

„Moje zkušenost mi velela uvázat tě stranou a nechat bez dozoru. Ale můj bojovník se skrýval v křoví a čekal, až k tobě někdo přijde. A když přišel tento bratr, upozornil mne, abych šel a naslouchal. Dozvěděl jsem se leccos zajímavého.“

El Torro promluvil, ale hleděl při tom na Enkru. V jeho hlase zazníval marný, zuřivý vztek: „Ty zrádče! Ty prašivá, špinavá svině! Spojil ses s těma hnusama, vyprovokoval jsi mě...“

„Mlč, zbabělče!“ vrčel Garawahsigharí, „Nabízel jsi mu svoji zbraň, a on odmítl! Ručnici, kterou jsi mne chtěl zabít! Víš, co by se stalo, kdybych to prozradil svým bojovníkům? Znáš město Tisíc věží? Poznal bys cestu tam – ale už nikdy zpátky!“

El Torro zbledl jako křída.

„Můj národ se stal příkladem těch, kdo zabíjejí zbytečně a pro zábavu – Bůh suď, proč mu lidé přepustili toto prvenství. Ale já nechci krev a neprozradím to svým bojovníkům. Ale potrestán být musíš, a ty sám jsi rozhodl, jak. Svoji ručnici už nikdy neuvidíš – neumíš ji používat a proto ti nepatří do rukou. Dostane ji tento bojovník, vítěz nad tebou, neboť on bude jistě uvážlivěji vysílat smrt ze své ruky. A radím ti, abys přijal moje rozhodnutí s pokorou a odevzdaností – nebo promluvím, a potom se bude dít vůle Pána Leopardů. A mých válečníků.“

El Torro se neodvážil odporovat ani jediným slovem. Přes všechen odpor a strach měl před Skvrnitými dost velký respekt. Garawahsigharí ani na diskusi nečekal, odvelel k němu na hlídku jednoho z leopardů a pak odešel k místu, kde tygři střežili zbraně zajatců. Vybral z nich ručnici s pažbou vykládanou perletí a stříbrnými nitkami, a předal ji Enkrovi.

Enkra vzal pušku do rukou a nedůvěřivě si ji prohlížel. Měl už s ručnicemi špatné zkušenosti z tygřího tábora. Leopon sledoval, jak s ní zachází – a z druhé strany stejně udiveně zírali Danny a Roger. Pak přišli k Enkrovi a zajímali se, co se děje.

„Rozhodl jsem,“ pronesl Garawahsigharí, „Že El Torrovi bude odejmuta jeho zbraň, neboť není dost rozumný, aby ji mohl používat. Dostane ji bojovník jménem Enkra. Rozhodl jsem tak a nikomu není nic po tom, proč. Ať se tak stane, a ať nikdo nepátrá po důvodu mého soudu!“

„Bez starosti,“ řekl Roger, „Je nám všechno jasné!“

„Mně ne!“ namítl Danny, ale Roger ho kopl do kotníku.

Garawahsigharí nalezl po čichu také El Torrovy sedlové tašky. V jedné byly náboje do pušky, v druhé revolver a střelivo do něho. Dále tu byla ještě náprsní taška s nějakými papíry a penězi, tu leopon vyndal a obě tašky i s revolverem předal Enkrovi.

„To patří k tomu. On nemá právo na žádnou zbraň.“

Enkra se dost rychle neměl k tomu tašky převzít – ale Jackie po nich chňapl, hodil přes rameno, šťouchl do Enkry a řekl: „Tak aspoň poděkuj, ne?“

Enkra poklekl před leoponem, objal jej a přitiskl k němu tvář. Ale Garawahsigharí se jen usmál: „Můj život stojí za víc než za těch pár tretek...“

A Roger Monroes se zašklebil a pošeptal Jackovi: „Zvlášť, když to jde z cizího...“

Enkra byl rozrušený a zmatený. Všude se pohybovala spousta nádherných leopardů, byli tu taky tygři z Agbarovy smečky a přidali se i ti, se kterými tábořili u léčivého bahna. Jak na to přišli? Správná bitva vytváří hluk, a ten přivolá kdekoho. Všichni si navzájem vyměňovali informace a Enkra bloumal sem tam a žasnul.

„Tobě prý chutná tygří mléko!“ řekl někdo za jeho zády.

Byl to tak něžný a podmanivý hlas, že se bleskově otočil. Byla to leopardí dáma, tak krásná, že okamžitě propadl jejímu kouzlu. Poklekl a objal ji, a když nasál její vůni, opět... kdyby to byla lidská žena, mohl říct, že se zamiloval. Totéž cítil vůči tygřicím, a teď měl nový objekt své lásky, a zase to byla šelma.

Jak se sluší a patří, olizla mu tvář. Tiše mručela a vrněla.

„Jak jsem slyšela, vznešená Assire má vnučku?“ řekla.

„No...ano. Je skvělá. Víš, je čarodějka!“

„V tom případě bych jí měla přijít složit poklonu! Jsem Fayrawirrtwann, Awathsaghwighwirrova sestra. Prý má v úmyslu uspořádat Tance?“

Enkra něco řekl. Byl si jist, že to určitě není nic chytrého, když mluvil s děvčaty, lidskými či šelmami, nikdy nic rozumného neřekl.

„Co myslíš, měla bych tam jít a vnést trochu rozruchu? Budu se pruhovaným pánům líbit?“

„Ty určitě!“ vyhrkl Enkra, „Jsi tak krásná...“

„Myslíš, že bys mě rozeznal od jiných elek, kdybych neměla svoje šperky?“

„Já nevím... Možná podle vůně...“

Zdálo se, že trochu zvážněla. Zatímco ji objímal a mazlil se s ní, přidali se dva mnohem mladší leopardi, kluk a holka, a přišel také Awathsaghwighwirr.

„Bráško, líbí se ti tygřice? Co myslíš, měl bys chuť jim trochu zamotat hlavu na jejich Tancích?“

„Zahrajeme si? Uvidíme, kdo jich svede víc, ty nebo já?“

„My ti věříme, mami!“ kňourali ti dva malí, a protože je Enkra hladil, hned mu zaťali drápky do ruky.

„Teda, já nevím...“ řekl Enkra, ale víc už nestihl.

„Povídají se zajímavé věci,“ řekla Fayrawirrtwann, „Vznešená Assire si tě prý oblíbila natolik, že se s tebou rozdělila o svoje Poznání!“

„Nevím, o čem mluvíš...“

„V noci budeš spát na mé kožešině s mými mláďaty,“ rozhodla, „Vstoupím ti do mysli a zjistím, co tam uložila nejvyšší čarodějka Tygrů!“

Na to neřekl nic. Ale usilovně o tom přemýšlel.

„Dej mu napít mléka, mami!“ škemrala malá leopardička, „Chci, aby byl naším bratrem!“

„Mléka mi už ubývá,“ odpověděla, „Ale umím ovládat svoje tělo. Prokaž mi tu čest a napij se!“

To udělal velice rád. Leopardí mléko chutnalo jinak než tygří, ale bylo stejně opojné a dodávalo mu sílu a energii.

Když se napil mléka nějaké šelmy, ovládla ho obvykle chuť stulit se k ní, přitisknout se k teplému chlupatému bříšku a upadnout do spánku. Assire tuto jeho touhu vnímala a přijímala. Fayrawirrtwann by to možná také přijala, ale její děti se postaraly o dramatičtější průběh. Byly nadšené, že se jejich bratrem stal člověk, a musely to každému říct a zdůraznit. Kromě toho si chtěly se svým lidským bráškou hrát, a jelikož měly ještě první zoubky, ostré jako jehličky, nemilosrdně ho pokousaly. Naštěstí tu byli i jiní leopardi, starší a rozumnější, kteří se také chtěli mazlit a hrát si, a byli tu taky tygři, kteří měli snahu Enkru bránit. Člověk by to vyhodnotil jako strašlivou rvačku, ale Enkra si už zvykl na hry šelem a chvilku si to nechal líbit. Pak zbaběle utekl.

Když vyčerpaně oddychoval a snažil se zjistit, zda má ještě všechny části těla jakž takž v pořádku, přišel Jackie. A pochechtával se.

„Tys pozval holky na tygří mejdan?“

„Ne!“ řekl Enkra automaticky, ale vzápětí si uvědomil, že s výmluvami těžko pořídí.

„Dobře ty!“ konstatoval Jackie, „Jak to bylo?“

Enkra se pokusil to vysvětlit. Jackie kupodivu nepřerušoval tok jeho zmatených myšlenek, ale Enkra si sám uvědomoval, že bude tuhle story muset říkat ještě víckrát a že by bylo dobré, aby to mělo hlavu a patu. Což zkoušel za pochodu.

„No,“ řekl konečně Jackie, „Určitě bude chtít Senta a Káťa se nechá ukecat jediným slovem. Vezmou Zuzanku, tu chtějí mít vždycky a všude. Ostatní snad na první pokus ne. Takže já, Kurt a možná ještě někdo, a Sonny. A ty, samozřejmě. Do Tigeru vezmem autobus, tam si půjčíme koně... hele, tebe vozili tygři, žejo?“

„No...“

„Jasně, ty seš pro ně peříčko. Dokážeš domluvit, aby holky taky svezli? Jinak si půjčíme koně, tam to není problém... Kdy že to má bejt?“

Enkra se hluboce zamyslel, kdežto Jackie věděl svoje.

„No jo, až to na ni přijde. Víš vůbec, co jsou tygří Tance? Holka uspořádá veřejnou soutěž sama o sebe a čím víc kluků sbalí, tím víc ji obdivují...“

„Já vím. Fayra říkala, že by se taky přišla podívat...“

„Leopardí čarodějka? No nazdar hodiny!“

„Co?“

„Zdraví vás budík! Prober se, víš co povídáš?“

„Ta leopardí holka říkala...“

„Klidně říkej elka, ony taky... Fayrawirrtwann chce být hostem na tancích Assire, vážně? Teda, to je gól! A ještě naše holky do toho!“

„Ono to něco...?“

„Stará Assire je nejvyšší čarodějka tygrů. Pokud vůbec oni mají něco takového. U leopardů je spíš výjimka, že nějaká holka není čarodějka, a Fayrawirrtwann je vážně dobrá! Její brácha taky, ale ona, kdyby neměla ty koťata, tak by se nechala chytit místo něho...“

„Chceš říct, že oni si nějak vybírají, kdo se nechá chytit do zajetí?“

„Pamatuješ, jak jsme se divili, že nám Augrí a Kwarr utekli? Za normálních okolností by zůstali nejmíň týden, pro tygra je největší potěšení nechat se rozmazlovat ve městě. Agbar, hlavička mazaná, asi záviděl... vylákal nás, ale dopadlo to jinak. Když tě chytili, nechali jsme tě jako zástavu a jeli jsme kousek dál. A co, bylo ti tam špatně?“

„Vůbec ne, mně se to líbilo.“

„Tobě moc nevadí, že si na tobě brousej drápy, že? A vůbec... ty seš z koček pěkně odvázanej! A oni z tebe?“

„No...“ Enkra měl další námět na vysvětlování, ale Jackie ani nechtěl moc slyšet.

„Stal ses Tygrem?“

„No... asi jo.“

„Dobře ty!“ Jackie se pozvolna přestal smát a trochu zvážněl. „Takže seš na straně starousedlíků?“

„A ty?“

„Copak, já taky a všichni, celá smečka. Ale třeba támhleten ne!“ kývl směrem, kde byl uvázán El Torro.

„A co jako?“

„Nevím. Zatím dobrý. Radši mlč a sleduj, co bude dál!“

Večer byl zapálen velký oheň, okolo kterého se sešli všichni – leopardi, tygři i Danova smečka. Zajatci byli přivázáni po dvou i po třech u stromů, jen El Torro byl zvlášť. Před každým byl položen celý jejich majetek. Roger Monroes předstoupil:

„Velká rada všech tří našich smeček podrobně projednala, co se tady stalo, a rozhodla právem tří národů, které se shodly takto:

Náčelník El Torro a jeho bojovníci se provinili proti zákonu tím, že při bojích s lidskými smečkami i jednotlivci nedodrželi zvyky a obyčeje, ani slušnost a dobré mravy, které jsou chloubou arminských bojovníků, a které nám závidí celý svět! Hovoří se o tak odporné činnosti, jako je stříhání vlasů zajatcům, a ačkoliv z důvodu ochrany vlastní cti nesmíme a nechceme věřit tak špinavým pomluvám, musím přiznat, že tomu nasvědčuje výstroj, kterou jsme u zajatců seznali. I opovážlivá a hrubá slova jejich náčelníka před bitvou, kterou s námi zahájil! Naše čest a svědomí nám nedovoluje tomu věřit – ale fakta nás přesvědčují, že El Torro skutečně poklesl tak hluboko...“

Roger pohlédl na El Torra, který jej pozoroval pohledem velmi nepřátelským. Považoval to za pokyn, aby namítl: „Co kecáš za voloviny? Zákon nezakazuje stříhat zajatce! Je to moje věc a nechci, aby o tom někdo mluvil! Je to moje právo, rozumíš? A nic nezáleží na tom, že se ti to nelíbí...“

Roger jej utišil mávnutím ruky. „El Torro urazil naše Skvrnité přátele. Použil pro ně tak hrubých a sprostých slov, že je nemohu opakovat, už proto, že jsem je ve svém životě slyšel poprvé a já ani moji druhové nemůžeme rozumět významu takových slov. Ve slušné společnosti doposud nezazněla a nevěřím, že kdy zazní.

Kdo spáchá čin v kvalitě nevědomosti, musí být poučen a potrestán. Jsme v džungli, a ta sama mstí zločiny. El Torro už byl částečně potrestán odebráním střelných zbraní, neboť se jasně ukázalo, že nemá dost rozumu, aby je uměl používat. Nyní musíme potrestat El Torrovy bojovníky. Za to, co učinili jiným i za to, co chtěli učinit nám...“

Roger poodstoupil stranou – náčelník Iron Dan zvedl El Torrův štít a zatřásl jím, aby dlouhé prameny vlasů srovnal. Pak jej pozvedl do výše a ukázal všem.

„Toto je znamení hanby mnoha bojovníků! A především hanby svého majitele, neboť není pokořením podlehnout v boji, ale mstít se poraženému nepříteli. Zruším toto znamení hanby!“

Jediným rozmachem hodil štít do ohně. Dlouhé kadeře zapraskaly a rázem vzplanuly, z ohně vyrazil hustý čpavý dým. Danny uchopil další štít a hodil jej za prvním, pak třetí, čtvrtý. Kráčel podle řady a vhazoval do ohně kulaté trofejové štíty i s potupným znamením. El Torro už to nevydržel – zařval jako skutečný býk, sklonil hlavu a pokusil se přervat svá pouta a vrhnout se na Dana, ale nešlo to.

„Ať shoří vše, co připomíná pokoření člověka!“ křičel Roger, „Ať zmizí všechno, co mělo sloužit nenávisti mezi lidmi! Očistný oheň zničí pozůstatky poražených bojovníků, a dá znovu vzplát jejich čistému jménu! Tak ať se stane vůle Boha Pána a Vládce a shoří vše, co brání šťastnému životu...“

Roger zmlkl. Po něm promluvil svým chladným, hlubokým, nevzrušeným hlasem Garawahsigharí: „U těchto stromů zůstanete připoutáni až do rána. Potom nasednete na koně a budete eskortou mých bojovníků pod vedením Awathsaghwighwirra dopraveni na hranice našeho území. Vím, že se sami nedokážete dostat z naší džungle ven, a pevně věřím, že se už víckrát nedokážete vrátit. Varuji vás, abyste se po dobu eskorty chovali klidně a zdvořile – Awathsaghwighwirr je moudrý a rozumný náčelník, ale není tak klidný jako já a na vaše případné hrubosti by mohl odpovědět rázněji! Ujišťuji vás, že se ho nebudu ptát, co se s vámi stalo, projevíte-li ještě jednou svoji ničemnost!“

Chlapci blýskli pohledem po leopardím náčelníkovi, který se ovšem teď choval způsobně a seděl s tlapkami obtočenými ocasem jako domácí kočka. Ale nikdo ho nemohl a ani nechtěl za neškodnou domácí kočku pokládat.

„Co se stane se zbraněmi mých bojovníků?“ ptal se El Torro, „Ty nám také vezmete?“

„Zbraně tvých lidí ponecháme v úschově, dokud nebudete za hranicemi džungle. Pak vám je Awathsaghwighwirr vydá.“

Mezitím nabral Roger opět dech, aby se mohl pustit do dalšího proslovu: „Zjistili jsme ovšem ještě jednu velmi pozoruhodnou věc: El Torro, o jehož charakteru si již jistě nikdo nedělá iluze, není jenom ničema a lump, ale také zloděj!“

El Torro sebou zacloumal. „To je sprostá urážka!“

„Mohu to dokázat. Ty a tvoji druhové jste se pokusili krást na statku u Holanďana. Chytila vás při tom jeho malá dcerka!“

„To je sprostá lež! Ta pitomá holka si vymýšlí, je to přistěhovaleckej spratek!“

„Copy si taky ustřihla sama, že? Aspoň se styď, jestli víš, co to je!“

„A co? Jsou to jenom pitomí přistěhovalci!“

„A ty¨seš co?“ Rogerovi vzrušením přeskočil hlas, ale hned se ovládl.

„Jsem narozen v Iron-city ze svobodných rodičů a složil jsem šlechtický slib! Ne jako vy, zrádci z hlavního města!“

„Zrádci?“

„Vím, kdo jsi, Rogere Monroesi! Tvůj fotr může být klidně ministrem vnitra, ale lísá se k přistěhovalecké chátře a doprošuje se její podpory ve volbách!“

„Vypadá to, že nějak moc rozumíš politice!“

„Vidím, co za sebranku máš kolem sebe! Tos posbíral po kanálech, nebo co? Aha, já už vím! Generál MacLeod, další ochránce přivandrovalců, je dal svýmu synovi darem!“

Iron Dan se zamračil. „Muži, kteří tady jsou, jsou členy mé smečky. Ručím za jejich čest!“

„Nepochybuji o tom – jakej pán, takový pacholci!“

Roger se dokázal ovládat. „Jak se zdá, snažíš se zakrýt urážkami fakt, že jsi zloděj! No, přijde čas, kdy na tebe přijde trest!“

„Ale ne od tebe, Monroesi! Ty seš na to moc zbabělej!“

„Co tím chceš říct?“

„Že by ses neodvážil se mnou bojovat! Támhle ten malej zmetek mě aspoň dokázal praštit šutrem! Neboj, nezapomenu ti to! Ale ty, Rogere...“

„Šlechtic bojuje kordem. To právo bych ti povolil! A pokud chceš bojovat pěstmi, přednostní právo má můj náčelník!“

Iron Dan se zatvářil, že na případný souboj kašle. El Torro na tom taky netrval.

„Co si myslíš, že jsi, Rogere Monroesi? Ty nejsi ministerský předseda ani kancléř svého císaře – císaře, který není císař! Nejsi arcibiskup kingtownský, nejsi Velký inkvizitor řádu! Možná někdy budeš knížetem z Baarfeltu, ale zatím se s tím můžeš jenom vytahovat!“

Rogerovi jedna tvář zrudla a druhá zbledla. Klepal se vzteky.

„Zloděj beze cti mě nemůže urazit!“

„Protože jsem ti řekl pravdu?“

Roger chvíli mlčel. Pak řekl: „Uvažte ho někam, kde na něj nebudu vidět. Hnusí se mi!!“

Ujali se toho leopardi. El Torro už taky radši mlčel, se šelmami se hádat nechtěl.

Enkra byl zmatený. Chvilku mlčel a pak se zeptal Jacka: „Myslíš, že má v něčem pravdu?“

„Hodně. Jenomže... to je politika. Přijde doba, kdy bude Roger potřebovat naši podporu.“

Enkra to zase chvilku promýšlel. „Nechápu.“ řekl potom.

„Ono je nás víc. Zatím je důležitý držet se svou smečkou. To chápeš?“

„Jasně!“

„Tak to buď rád!“

Na noc byly kvůli zajatcům postaveny hlídky. Enkra se vehementně ucházel o první hlídku a bylo mu to umožněno, procházel se po táboře s Jackem a Kwarrem, novou ručnici založenou v ohybu paže, jak to viděl u Rogera a Dana. Zvláště nadšeně se procházel před zrakem El Torra a obdařoval jej ironickými úsměvy, okázale si pohrávaje s ručnicí. Náčelník měl schopnost zachovat klid a nedal na sobě nic znát, a tak si Enkry zásadně nevšímal.

„Ale co si bude myslet strýček Ross, až se dozví, jak jsem tu pušku získal? Nebude to považovat za... něco špatného?“

„Proč?“ divil se Jackie, „Vždyť jsi mu zbraň nevzal, dostal jsi ji od Garawahsigharího! A ten ji vzal člověku, který se provinil pokusem o vraždu. Je přece přirozené, že vítězům ve válce patří majetek poražených, je to válečná kořist a mluví o tom zákon. Říká se tomu dědictví po nepříteli.“

„Ale lidé nebudou vědět, jak a proč jsem tu pušku získal! Garawahsigharí zakázal o tom mluvit...“

„Nebuď blázen! Ví to Roger Monroes, ví to Kurt a Sonny a... vím to konečně i já. To je jako kdyby se to řeklo do televize. Do čtyřiadvaceti hodin po našem příjezdu do Kingtownu to bude vědět celý město, do osmačtyřiceti celý Armin. To je už vyzkoušený.“

„Ale... jestli se to dozvědí leopardi?“

„Tygři už o tom vědí. Jak znám Rogera, řekl to Danovi a ten Agbarovi. A ten ostatním tygrům. Doufám, že dokud nebude El Torro u všech čertů, udrží Pruhovaní jazyk za zuby. Awathsaghwighwirr to vědět nesmí, to by je mohl někde za větrem oddělat. Ale Pruhovaní mají rozum... doufám...“

Enkra rovněž doufal. Když mu skončila hlídka, vyhledal princeznu Fayrawirrtwann a uvažoval, jak jí připomenout slib, že má spát na její kožešině. Nemusel se o to starat, všimli si ho mladí a nutili ho, aby se k nim přitulil. Samozřejmě mu vlezli do náručí a usilovně se mazlili, a on s nimi. Fayrawirrtwann mu olizovala hlavu, až usnul.

Co se mu zdálo, těžko říct. Byly to velice zmatené sny, snad dvakrát se náhle probudil, ale její jazyk jej opět uspal. Když se probudil potřetí, bylo ráno.

„Moc ráda jsem tě poznala,“ řekla mu leopardí čarodějka, „Nevidím do budoucnosti, ale obávám se, že tě čeká mnoho složitých bojů a jednání. Zapamatuj si: Kdykoliv bude zapotřebí, každý leopard ti poskytne pomoc. Máme tě rádi a jsi pro nás důležitý!“

Enkra poděkoval a ona mu slízala slzy, které mu vytryskly. Pak mu ještě dala napít svého mléka, a to mu udělalo velikou radost.

Nejdřív vyrazil na cestu strážný oddíl se zajatci, a to spořádaně a v klidu. Zajatci měli ruce spoutané před sebou a jejich zbraně včetně nožů byly svázané dohromady a leopardi je vezli na sedlech. Jinak byli Skvrnití vyzbrojeni jen vrhacími kopími, ale Enkra už jejich činnost viděl u tygrů a chápal, co by se stalo se zajatci při pokusu o útěk.

Potom je čekalo loučení – Agbarovi tygři se vraceli na jih do svých ležení v horách. Enkra plakal, když musel dát sbohem svému příteli Kwarrovi, kterého si tak oblíbil. Ale Kwarr jej ubezpečil, že po období dešťů přijede i se Zabrím do Kingtownu a jistojistě Enkru vyhledá. Roger prohlásil, že o zimních prázdninách jistě udělají další nájezd na tygry a s Agbarovou smečkou se zřejmě střetnou. Hlavní je, aby Enkra vůbec ještě svoje kamarády poznal, protože do té doby vyrostou víc než kterýkoliv člověk. Pak se naposled objali a Enkra jen přihlížel, jak naskákali na koně a vyrazili po úzké stezce.

Garawahsigharí poslal většinu svých divokých leopardů domů. Ponechal si jen pět jezdců, kteří měli jej a kluky doprovodit do Kingtownu. Vzal s sebou ve váčku několik zrn zlata, za něž chtěl koupit nějaké nezbytnosti pro svoje bojovníky. Kromě toho chtěl projednat nějaké kšefty s koňmi, které leopardi chovali ve svých horských vesnicích s věžovými hrady. Tito koně se hodili výtečně k životu v horách a nikde jinde nebyli k sehnání.

A teď musel Enkra zase vsednout na koně. Jeli rychle, možná i proto, že už naprosto nevyžadoval ohledy při cestování a jel stejně dobře jako ostatní. Zvykl si na útrapy cesty, byl mnohem pružnější a obratnější, opálil se a zhubl. Nebýt krátkých vlasů, byl by vyhlížel jako prototyp normálního arminského kluka.

Jedinou větší zastávkou byla návštěva na holandské farmě. Samozřejmě byli kluci pohoštěni a leopardi dostali tolik sladké šlehačky, že ji málem nemohli slízat. S vypětím všech sil se jim to podařilo, ale měli pak bílou šlehačku nalepenou až za ušima a kluci je museli kartáčem drhnout v řece.

Zpočátku se Enkra leopardů trochu bál – jen jednou se pokusil zatahat nejmladšího za ocas, ale ten po něm sekl tlapkou s tasenými drápy tak rychle, že sotva uskočil. Jackie jej varoval před přílišnými provokacemi, dokud není dost rychlý – ale sám vyzval onoho mladého k boji a vyšel z něj sice poražen, ale nepříliš podrápán.

Každá cesta má ale svůj konec – a tak jedenatřicátého srpna, přesně ve chvíli, kdy slunce zapadalo za obzor, vyjeli kluci na vysekanou pláň připravenou ke stavbě a spatřili v dálce vysokou věž Kingtownského zámku. V té chvíli se oddělil Roger, který mířil do zámku Monroesů za městem, a s ním leopardi, kterým nabídl pohostinství. Ostatní jeli v sevřeném útvaru až na Nábřežní třídu, kde si dali dobrou noc a rozjeli se. Enkra zdvořile odmítl Jackovu nabídku, že jej doprovodí, a sám dojel do zámku, kde jsem jej již očekával.

Ten večer se mu nepodařilo ani zběžně vypovědět, co všechno zažil na své první výpravě. Hltavě snědl výbornou večeři, pak se napil čaje, který mu velice dlouho chyběl – a jakmile usedl ke stolu a začal s líčením svých dobrodružství, hlava mu poklesla a usnul jako špalek. Chápal a čekal jsem to – tak jsem jej vzal do náruče a odnesl do jeho visutého lůžka.