Ráno se nikomu nechtělo vstávat, ale bylo nutno, neboť sotva se stihli nasnídat, už museli běžet na autobus do města.

V autobuse nastala nejprve diskuse, jak se vlastně holky na Monroesu objevily. Pozvány nebyly – nebo snad ano, Rogere? Roger neměl chuť to rozebírat, dokud se nezeptali Jeanne – jenom se smála a přiznala, že je pozvala Dany. A co jako?

Autobusák kvůli nim změnil trochu trasu a vysypal je přímo před školou, takže dorazili v houfu a vyvolali patřičnou pozornost. Zvláště kluci, jejichž oholené hlavy bledě zářily proti opálenému zbytku těla. Kamarádi je obdivovali, ale kupodivu zazněly i nějaké kritické hlasy. Enkra jako tradičně nepochopil.

První hodinu měl pan Gunsmith a počal hned s výukou nového způsobu písma, zvaného tibr. Enkra to nevítal s nadšením – potom si vzpomněl, že mu vždy jeho učitelé nadávali kvůli nemožnému rukopisu a napadlo ho, že se tady snad toho zbaví.

Jeden z žáků pustil rádio v rohu třídy, pan Gunsmith vzal do pravé ruky bílou a do levé červenou křídu a sotva se ozvalo první slovo, dal se do psaní. Vysílali právě nějakou přednášku o výhodách chemické výroby saponátových pracích prášků – učitel počal oběma rukama současně kreslit na tabuli podivné klikyháky, většinou bílé, jen tu a tam přizdobené červenou vlnovkou, kroužkem, spirálou nebo jen čárkou v různé poloze. Viditelně se nijak nenamáhal a nepřemýšlel nad tím, co píše – když popsal celou tabuli, dal znamení a kluk rádio zase vypnul.

Gunsmith poodstoupil od tabule a pomalu, nevzrušeným hlasem přečetl z tabule text přednášky, který před chvílí slyšeli z rádia. Enkra si nedokázal text pamatovat, ale soudil, že ani jediné slovo nebylo napsáno chybně.

„Tak tohle je tibr. Ve světě mají něco podobného, říkají tomu těsnopis. Píše se zásadně foneticky, takže nemusíte dávat pozor na žádný pravopis. Takhle psát budete umět do konce školního roku, pak už pro vás nebude nic problémem...“

Enkra věděl o další výhodě – při jeho způsobu psaní a opravách pravopisných chyb červenou tužkou se jeho úkoly vždycky hodně červenaly. Tady se psalo červeně normálně a Enkra doufal, že v té změti nebude vidět, co učitel opraví. Mýlil se, pan Gunsmith měl na opravování tužku zelenou.

Ke konci hodiny dokázali všichni napsat tibrem několik slov a Enkra již částečně pochopil zákonitosti tohoto písma. Základem byly samohlásky, které se označovaly červenou tužkou a jichž bylo pět základních a několik dvojhlásek nebo hlásek modulovaných, změkčených atd. Černou tužkou pravou rukou se psaly souhlásky, jichž byl větší počet vzhledem k souhláskám různě spojovaným nebo pozměňovaným. Enkra nad tím kroutil hlavou a o přestávce požádal Jacka, aby mu napsal tibrem jména jeho tygřích a leopardích kamarádů – Jackie se mu vysmál, uměl psát stejně málo.

Enkru překvapilo, že vůbec nedostali učebnice, jen sešity a sadu barevných tužek. Ostatní se nepozastavovali vůbec a soudili, že knihy dostanou, až budou vůbec něco umět. Ostatně pan Gunsmith měl jenom desky s několika listy papíru popsanými strojem nebo tibrem, a vypracované opět jím samým.

Po přestávce přišla paní Gunsmithová a nastalo nové trápení: matematika. Enkrovi připadalo, že kluci mají v hlavách počítací stroje, většina byla hotova s výsledkem, když on teprve bádal, jak začít počítat. Nebyly to těžké příklady, vesměs sčítání a násobení, ale Enkra cítil vůči matematice zuřivý odpor a měl pocit, že by to měli všichni vědět. Udivoval ho všeobsahující klid laskavé paní Gunsmithové i ostatních žáků, kterým se matematika neprotivila a přistupovali k ní jako k zábavě. Ve škole, kam chodil doposud, učitel pobíhal mezi lavicemi, křičel a mlátil pravítkem nebo rákoskou ty, kteří si s úkolem nevěděli rady. Enkra i mnozí jiní se o sobě co chvíli dozvěděli, že jsou oslové, pitomci, hlupáci, velbloudi a ledacos jiného – paní Gunsmithová se nad Enkrou sice také zastavila, ale řekla jenom: „Proč nepočítáš? Nebaví tě to?“

„No... mně to nejde tak rychle jako druhým!“

„Nestarej se o to, co dělají druzí. Zkus si vybavit hodnotu čísel, se kterými pracuješ. Dokud se budeš rozhlížet po třídě a přemýšlet, jak se tomu vyhnout, jenom zbytečně ztratíš čas...“

Enkra dospěl k přesvědčení, že tahle rada je rozumná. Zaťal zuby, přivřel oči, přinutil se přestat slyšet a soustředil se na počítání. Šklebil se při tom jako opice a napadlo mu všechno možné, ale nakonec přece jen přenesl mysl na sloupec nesmyslných čísel. Napadlo mu, že výsledek musí být 614 a zachvátila ho panika při představě, že by musel vysvětlit, proč. Ale když oči otevřel, zjistil, že stejný výsledek mají i ostatní, a užasl. Doma bývalo obvykle výsledků několik a třída se dohadovala jako Arabové na trhu o jejich správnost.

Enkrovi to nesmírně zvedlo sebevědomí a do dalšího příkladu se pustil s elánem. Na Jackovi viděl, že při počítání zavře oči a jenom tiše pohybuje prsty, jako by hledal v nějaké kartotéce. Enkra si ho už nevšímal, vybavil si číslice a dospěl k výsledku 835 a tři čtvrtě, což ho překvapilo, ale bylo to opět dobře. Zalila ho pýcha a byl ochoten se hlásit k dalšímu počítání – bohužel zazvonilo.

O přestávce Enkra víceméně odpočíval – taky prohlížel učebnici matematiky, kterou dostali na začátku hodiny a ještě ji ani neotevřeli. Zjistil, že je to tiskovina značně nevábná, neboť postrádala jakékoliv obrázky, zato nejrůznější výpočty, jaké Enkru doposud děsily. Zvláště při představě, že tohle všechno bude muset asi během nadcházejícího roku pochopit.

Štěstí přišlo po přestávce v osobě slečny Mabel, která vplula do třídy, usmívajíc se jako sluníčko. Sotva se usadila, přehlédla žactvo a oznámila, že se bude malovat nebo zpívat, a mohou si demokraticky vybrat. Vybrali zpěv, takže si Mabel podala kytaru a taky někteří žáci vytáhli ze skříně různé nástroje – pak šla písnička za písničkou, všechny se Enkrovi líbily a radost mu kalilo jenom to, že neznal slova.

Mabel opustila třídu – u dveří se ještě zastavila a přísně si prohlédla žáky jednoho po druhém. Enkrovi se zdálo, že na okamžik viděl v jejích modrozelených očích něco jako soucit, pak se zašklebila jako kašpárek a klapla za sebou dveřmi.

Nadcházela hlavní přestávka, určená k procvičení těla a odpočinku ducha. Enkra povstal, protáhl se, a v té chvíli ucítil na rukou cizí ruce a ty jej rychle a obratně zkroutily a sevřely tak, že se ani nemohl hnout. Samozřejmě se pokusil se bránit, ale útočníků bylo mnoho a Enkrovi nikdo nepřišel na pomoc – dokonce Sonny a Kurt byli mezi útočníky. Enkru srazili na kolena a otočili k Franku Cannonovi, ostatní je obklopili kruhem.

„Stává se jen málokdy,“ řekl Frank slavnostně, „Že dostaneme do třídy nového žáka! Ale přesto stálo našim moudrým předkům za to vytvořit si k tomu ceremoniál. Je ti jistě známo, že zrovna tak, jako jsou koně v maštali, krávy v chlívě a ovce v košiaru, jsou i žáci ve škole. A jako je u ovcí beran, u koní hřebec a u krav bejk, je ve třídě předseda – a tím jsem já! Abys věděl, kdo jsem, Cannonové žijí v téhle zemi již padesát let, možná i víc. Dědeček se sem přistěhoval z New Orleansu a proto jsem já ze třetí generace, což je šlechta jako kráva. Ty pocházíš sice taky ze staré a slušné rodiny, ale narodil ses v Anglii a abychom tě vzali mezi sebe, musíme se napřed přesvědčit, co jsi zač...“

„To ti může být úplně jedno!“ namítl Enkra, „Iron Dan mne do smečky vzal a na nic se neptal, tak snad ty taky můžeš...“

„Jako náčelník musím dbát na staré tradice a zákony! A proto ať se stane, co se stát má!“

Frank dal pokyn rukou. Kluci se chopili Enkry a svlékli z něj košili a kalhoty, pak jej položili na záda na jednu lavici a za ruce a nohy jej přivázali. Enkra se bránil, ale proti přesile neměl šanci. Navíc se mu to zdálo docela zábavné a tak se vesele smál, poněkud předčasně. Byl zcela znehybněn, jen volnou hlavou mohl kroutit do stran. Tušil, že se mu toho moc nestane, neboť Jackie i oba druzí se smáli stejně jako ostatní a chystali se přiložit ruku k dílu.

„Je velká škoda, že už nemáš bílou kůži jako ostatní běloši!“

„Já nejsem žádnej běloch! Kdo to bude říkat, vyzvu ho k boji!“

„Přijímám, ale až jindy. Zatím jseš ještě moc bílej na to, aby to nebyla hanba. Tvoji bílou kůži je potřeba něčím zakrýt...“

Někdo podal Frankovi bakelitový pohárek a širší štětec, jakým se malují obrazy. Frank štětec namočil a chystal se kreslit.

„Každý slušný člověk má na prsou rituální tetování. Když se dát tetovat nechce nebo nemůže, nebudeme ho nutit, ale potom si musí výsostné znaky namalovat. Vidím, že ty to neděláš, a to je velmi hrubá chyba, kterou je nutno napravit...“

Přejel štětcem Enkrovi od pravého ramene ke konci hrudní kosti a pak opět od hrudní kosti k levému rameni. Tím vzniklo známé velké V, které Frank ještě párkrát pečlivě vytáhl. Enkrovi se to líbilo, vesele se smál a čekal, co bude dál.

„Jaký je váš rodový znak? Nebo snad žádný nemáte?“

Ačkoliv z Frankova hlasu vycítil Enkra, že je velmi nehezké nemít rodový znak, musel přiznat, že o tom nemá ani ponětí.

„Nevadí,“ řekl Jackie, „Nakresli mu kingtownský!“

Frank předal štětec jedné z dívek, zřejmě již zběhlé v takové práci. Dívka, jazýčkem si pomáhaje až na bradě, namalovala doprostřed V dvě stylizované věže, ruku s mečem uprostřed a nad to tygří hlavičku. Pak vzal štětec opět Frank.

„Vidím, že je ti to k smíchu! To není hezké se posmívat! Drž!“

Enkru někdo odzadu chňapl za vlasy a držel. Frank přiblížil štětec k jeho tváři a nakreslil mu na lícní kosti šikmé pruhy až k ušním lalůčkům. Tentokrát se Enkra opravdu lekl – ty ostatní malby se mohly snadno schovat pod šaty, ale co řekne strýček Ross a hlavně učitelé na pomalovaný obličej? Jde to aspoň umýt?

A jako by četl tyto myšlenky, řekl Frank: „Tak čtrnáct dní si ozdoby poneseš. Je to dobrá, silná barva, ta hned tak nepustí. Koupat se můžeš, voda tomu neublíží, pokud není zrovna teplejší než 120 stupňů...“

Enkra se rázem přestal smát – však úplně stačilo, jak se smáli všichni ostatní. Rozhlédl se zvláště po kamarádech, nepřispěje-li mu někdo na pomoc. Ani to nikoho nenapadlo, jen Jackie udělal gesto rukama, složil prsty dohromady a souběžně, což znamenalo: Klid, je to v pořádku! Enkra se už pár gest naučil.

„Vidím, že ti to pořád ještě nestačí! A že máš z toho dokonce psinu! Nevadí, nemáme jen černou, ale i jiné barvy! Chvilku to bude trvat, ale do zvonění to stihnem. Jenom se moc necukej...“

„Počkej,“ zasáhla jedna holka, „Zacházíte s ním moc jemně! Vždyť při tom vůbec neřve!“

„Je tvůj, máš možnost!“ Frank poodstoupil a zdvořile jí pokynul.

Kluci ho i nadále drželi, ale do práce se daly dívky, každá s kalíškem a nějaké barvy, a pokrývaly Enkrovy ruce, nohy, břicho i zbytek těla ornamenty podle své fantazie. Jackie si neodpustil udělat mu na tváři a čele několik magických znaků různých barev, aby vyhlížel jako náčelník. Enkra se kroutil jako had; holky se pěkně rozjížděly, kromě malování ho taky lechtaly a mučily tak, že se pevně rozhodl, že se jim při nejbližší příležitosti pořádně pomstí.

Konečně jej uvolnili a odvázali, ale ne proto, aby ho pustili, jak se bláhově domníval. Naopak drželi ho pečlivě za zápěstí a kotníky a pomalovávali mu stejným bláznivým způsobem i záda a zadní část rukou a nohou. Když se na sebe díval, zdálo se mu, že vyhlíží strašně – dobráci přinesli i zrcadlo, aby se mohl prohlédnout. Enkrovi vstávaly vlasy na hlavě, když viděl svou pomalovanou tvář – napadlo mu, že by takovou příšeru nechtěl potkat v noci v temné uličce.

„Tak,“ řekl Frank s úsměvem, když skončili, „Teď už nevypadáš jako běloch a dá se ti věřit, že jsi náš. Starosti si dělat nemusíš, už se to nerozmaže, krásně se ti to vpilo do kůže...“

„A... dá se to umýt?“ ptal se Enkra zděšeně.

„Už jsem ti jednou řekl, že ne. Budeš si muset zvyknout, než se to denním koupáním ztratí. Konečně, jsou kluci, co nosí malování pořád, tak nevím, jaký bys mohl mít námitky...“

„Hele, zbyla nám fůra barvy,“ řekla jedna z dívek, „Přece ji nevylejem, ne? To by byla škoda...“

Enkra si všiml, že většina kluků se už předvídavě svlékla. Skoro každý si nechal na tělo něco namalovat – obličeje nechali čisté, jinak se zdobili rádi a měli zřejmě svérázný vkus, protože o tom vedli velmi vášnivé diskuse. Dívky se chovaly umírněněji, hlavně rády pomalovávaly kluky.

Enkra se složil do lavice a tvářil se nešťastně – uvažoval, jak se nejlíp skrýt před zraky vyučujících. Nepodařilo se mu to však, a tak se ptal Jacka: „Co mám dělat?“

Právě zazvonilo, takže neslyšel odpověď, jenom konec: „Chovej se normálně, to je jediná možnost! Když se ti budeme smát, tak nás nech...“

Nejvíc snad Enkru vzpružilo, že řekl budeme a nás. Když se k tomu sám počítá, není to nic nenormálního a Enkra se musí se stavem věcí smířit. Ale co řekne učitel?

Dveře se otevřely a vstoupila slečna Mabel. Enkra by byl zrudl, ale nebylo to pod pomalováním vidět. Mabel se mu zdála krásná a všeobecně úctyhodná a Enkrovi se nechtělo objevit právě před jejími zraky jako počmáraný šašek.

Podle očekávání se rozesmála hned, jak se na něj podívala – a podívala se, jen co vstoupila do dveří. Zřejmě od začátku věděla, co se na něj chystá a snad proto se na něj při odchodu tak podívala. Třída jí pomohla ve smíchu hlučným sborem, který trval tak dlouho, dokud se i Enkra nějak nezašklebil a nezatřásl rameny, jako by se tomu i on od srdce smál.

„Vypadáš krásně,“ řekla Mabel, „Škoda, že jsem nebyla při tom, když tě pomalovávali... Vstaň, ukaž se!“

Enkra se váhavě pozvedl a otočil ke třídě, s pohledem plným němé výčitky Frankovi. „Odpusťte, slečno Mabel! Já už to víckrát neudělám... Netušil jsem, že si to nepřejete...“

V té chvíli zaburácel nový uragán smíchu – i Mabel se smála, až slzela. I Jackie se smál, ale tvářil se při tom, jako by se styděl za Enkrovu nevychovanost.

„Nojo, pravý cizinec! Chlapče, nadarmo tě učili doma způsobům, když je tady neumíš použít! Řekla jsem ti snad, že jsem Mabel a tyká se mi! Slečnu a vykání jsi nechal v Anglii!“

Smích ustal jako když utne. A čekalo se, co Enkra. „Já... já nevím... to se snad ani nesluší, tykat učitelce!“

Mabel se zase zasmála, tentokrát sama. „No, na bratrství spolu pít nebudem! Ale podej mi ruku! A teď mi dej pusu!“ Enkra se zarazil a zíral vyjeveně, ale Mabel se k němu sklonila a on ji musel zlehka políbit na tvář, aby ji moc neumazal. Nemohlo se to sice stát, ale to nevěděl. A Mabel se urazila.

„Takhle se líbá? Ty se moc nelíbáš s holkama, co?“

Enkra byl studem celý rudý. Díky bohu za to pomalování!

Mabel objala jeho hlavu pažemi, přitiskla si ho k sobě a dala mu polibek, který spíš připomínal umělé dýchání. Při tom se k němu ještě vinula a vůbec si počínala velice důvěrně.

„Tak – teď už nedělej hlouposti a tykej mi jako všichni!“

„Ano, Mabel,“ opakoval Enkra poslušně, „Budu ti tykat...“

Mabel namočila prst do červené barvy a nakreslila mu na tvář malé srdíčko pro štěstí. Pak se tímtéž prstem dotkla svého čela a zanechala na něm tečku, podobnou kastovnímu znamení.

„Myslím, že budeme kamarádi.“ řekla.

Enkra se složil do lavice morálně zcela zdeptán.

Mabel si sedla na katedru. „Tohle nic není! Duševně vyspělý člověk musí umět mít radost i z toho, že je druhým pro zábavu! Že se ti budou všichni smát, se stane ještě stokrát, a ty se tisíckrát budeš smát jiným! Tady se nikdo nezlobí, když jej někdo zesměšní – dokonce ani leopardi, a to je co říct...“

„A kníže Quiroqa je dokonce známý šprýmař...“ dodal někdo.

„Kdo?“

„Quiroqa, Vládce jaguárů. Viděl jsem ho v létě, je to veliký silný jaguár s černým obojkem na krku. Však ty šrámy na zádech mám od něho a jeho smečky! Chytil nás tři a všechny dal natřít bahnem a uvázat, až jsme uschli. Jak všichni víte, je to dost příjemné...“

Patrně ano, protože se všichni hlasitě smáli, včetně Enkry a Mabel. A ta se taky přihlásila s jednou příhodou:

„Konečně, Enkrovi se stalo to nejmenší, co se mu mohlo stát. Když já studovala na universitě, prohrály jsme jednou s holkama volejbalovej turnaj. Kluci nás za trest všechny natřeli dehtem a vyváleli v peří. Nechtějte vidět, jak jsme vypadaly...“

A opět zahřměl halasný smích. Enkra zavřel oči a představil si tu krásnou zlatovlásku nadehtovanou. A kupodivu se ani tolik nebavil, spíš mu jí bylo líto.

„Tak jsme jim vyhlásily pomstu. Kluci došli do finále ve vodním pólu a my jim dělaly roztleskávačky. Soupeři byli z Indiopolisu, umíte si to představit? Naši špióni nám přinesli drby, že se jejich holky chystají zleopardovat do modrý a zlatý, to jsou jejich barvy. Tak jsme se napřed pohádaly a potom se rozhodlo, že jdem do purpurový a stříbra. Taky měly svý špionky, tak začaly lítat všelijaký výzvy, co si všecko uděláme, který to prohrajou. Vzkázaly, že stříbrná je barva jejich Paní Ecxatli a že je to urážka, a že nás seřežou. Ještě že jsme si vybraly tak dobrou barvu jako podklad, nebude vidět krev, až nám poteče z nosu...“

Mabel se podívala na Enkru a všimla si, jak vytřeštěně zírá.

„Ty nechápeš, o čem mluvím, že? Tak fajn, kreslení už bylo, tak si dáme hodinku společenské výchovy. Myslím, že zejména dámy to potřebujou hodně naléhavě!“

Mabel přešla k Enkrovi a sedla si k němu na lavici.

„Tak sleduj: roztleskávačky se zdobí do barev svého týmu. Universita Indiopolis má modrou trochu do zelena, jako moře, a většinou zlatý znaky. Císařovna Diana měla elitní dívčí oddíl Leopardí gardu, která měla strakatý uniformy v přirozených barvách. Dneska nemáme císařovnu, ale do gardy patří všecky správný holky a dělí se na jednotlivý pluky. Mistrovství v nějakým sportu je právě vhodný k předvedení všech princezen...“

„To se všecky holky pomalovaly barvou?“ zeptala se některá dívka.

„To se dělá tak, že se do vany rozmíchá správná barva. Všichni se vykoupou a když správně zmodrají, nakreslí si holky tečky a kluci pruhy jako tygr. Na tělo normální, s obličejem si hodně vyhrajou. Kdybyste viděli, jak mě můj kluk vyzdobil... však jednou přinesu ukázat fotky. Všichni jsme se tehdy nechali vyfotit, říkali jsme, že se budou hodit na tablo, ale pak to nedopadlo. Škoda... Byly jsme daleko krásnější než ty kočky z India!“

„Kolik vás bylo?“ padla další otázka.

„No právě! Mužstvo je dvanáct kluků, tak mělo být stejně tolik roztleskávaček. Jenže každej kluk a holka mají nějaký kamarády, mladší sourozence a tak všelijak, všichni se hlásili a vypadalo to na těžkou mlatu. Začalo se mluvit o sázkách a výzvách, slovo dalo slovo...“ Mabel se zprudka otočila k Enkrovi: „Jaký je nejpřísnější zákaz při souboji?“

Enkra se lekl. Zaváhal a pak to zkusil: „Ostříhat vlasy?“

„Správně,“ pohladila ho po hlavě Mabel, „Jenže Indiopolis... nad tím městem býval klášter Atanor. Čarodějky byly ostříhané a někteří nechtějí pochopit... no, chvilku to vypadalo nebezpečně. Potom se to doslechlo vedení univerzity, začali se hádat rektoři, nás si zavolali na kobereček a hodně se diskutovalo. Nakonec nám povolili ty parádní barvy, ale žádný stříhání a žádný větší rvačky. Když si to chce někdo rozdat soukromě, nic proti. Ale bez publicity!“

„Jak to dopadlo?“

„Jak bys myslela? Půl hlediště modro zlatý, půl purpurově stříbrný. Po stranách lidi v normálních barvách, aby to nevypadalo tak blbě. Fandily jsme jako o život, ale kluci to stejně projeli. Jenom o dva góly, ale stejně. Kdybyste viděli, jak se ty káči nafukovaly! A těch blbejch řečí!“ Mabel si navinula jednu ze svých zlatých kadeří na prst a rozčileně jí poškubávala. „No, dehet a peří nebyl, ale smytí barvy taky stačí. Byly jsme tak nenápadně do šeda, jako že se nemáme čím chlubit. Vlasy už jsem stejně měla moc dlouhý, a jedna kámoška byla kadeřnice, tak... ale dohola jsem nešla! Čest princezny je... a všichni říkali, že mi to sluší!“

„Proč? Ty ses s někým vsadila?“

„Ani náhodou, copak jsem blbá? Ale jedna z těch holek mi řekla, že jsem zbabělá! To si přeci nemůžu nechat líbit!“

„Měla jsi jí dát do držky!“

„Bych tě chtěla vidět! Byla o hlavu větší a podle tetování mistr thai-boxu! Kam bych se na ni hrabala se svým tai-či? Jasně, mohla jsem se s ní porvat, ale...“

Nejodvážnější ze třídy byla dívka Samantha. Zeptala se: „Jaký vlastně zákony platí pro holku, když si chce říkat princezna?“

Mabel přešla k ní: „V podstatě žádný. Jediný, co fakt musíš, je vyvolávat rozruch všude, kde se objevíš. Všichni kluci by tě měli obdivovat a všecky holky závidět. Nemusíš se rvát jako Diana ani být krásná jako její dvorní dámy. Ale měla bys splňovat normu.“

„A co bych měla udělat, aby mě vzali do gardy?“

Mabel se s ní chvilku přetlačovala očima. Samantha rozhodně nehodlala uhnout.

„Tak ty bys chtěla nosit tečky? Jenom ty, nebo je vás takových víc?“

Hned se přihlásila Winnie, pak dvě tři další, a s určitým váháním ostatní.

„Odpoledne máme tělocvik – tam bysme si o tom mohly popovídat. Holky z vyšších tříd cvičí...“

„Ale žádný uniformy jsem u nich neviděla!“

„No víš – ono je to jako se vším. Leopardí garda oficiálně neexistuje. Císařovnu nemáme, tak proč bysme měly mít její elitní pluk?“

„A v Indiopolisu ho mít můžou?“

„Indio je zvláštní město. Například, věříš na strašidla? Tam bys uvěřila. Za jejich město bojovaly a padly děti jako jste vy, a jejich duchové tam doposud... přicházejí. Já tomu taky nevěřím, ale kdybys někdy mluvila s někým odtamtud, radši mu to neříkej.“

„Za Kingtown taky bojovaly děti!“ namítla Winnie a oči jí zaplály.

„Když tomu věříš a chceš se k nim přidat, tak si můžeš tohle tričko obarvit na purpurovo a za každý vyhraný souboj si na něj namalovat další tečku! Nebo si to namaluj přímo na tělo, ale kdyby tě napadlo se potopit i s hlavou, tak tě chraň všichni svatí!“

„Co co?“ zeptalo se hned několik hlasů.

„Podle císařských zákonů tetování nebo pomalování nahrazuje oděv.“ řekla Mabel, „Když jsme se parádily na nějakou akci, udělaly jsme si barvu ve velkým barelu a slušný slečny se potápěly jenom po krk. Jenom zlobivý holky se potápěly i s hlavou!“

„Ale tobě potom pomalovali i obličej!“

„Za to jsem nemohla! Kámošky stály kolem a když jsem nedala pozor, některá mně zatlačila hlavu pod vodu. Tak co jsem měla dělat?“

„Oplatit jí to!“

„Když nevím, která to byla? Ale holky, to si fakt nedělejte! Aspoň dokud nejste dospělý!“

„Schválně, byla některá, kterou jste ušetřily?“

„Ale my jsme byly roztleskávačky, chápeš? Ty další holky jsme už nekoupaly my!“

„Kdežto ony samy mezi sebou. Kdybysme tam byly my, šetřila bys nás?“

„Tebe teda určitě ne!“ Mabel chytla Samanthu za cop a začala jí cloumat hlavou, „Nic si tolik nepřeju, jako mít tě ve svý jednotce a dát ti pořádnou sodu! Jseš pěkně oprásklá panenka ze starý šlechty a zasloužila bys výprask třikrát denně!“

Samantha se vymrštila a natáhla před sebe ruku: „Platí?“

Mabel zaváhala, ale začaly vstávat další holky. Tak tu ruku stiskla.

Pan Gunsmith otevřel dveře a překvapeně se rozhlédl. „Co je to tady za řev? Ani jste si nevšimli, že zvonilo...“

„Chystáme se na tělocvik!“ usmála se Mabel, „Holky si stěžujou, že je moc šetřím...“

„Správně, dej jim do těla. Já kluky taky proženu... když se paráděj jako šlechta...“ zamířil rovnou k Enkrovi a prohlížel si jeho pomalování, „Ve tvým věku bych si tohle netroufl. Sluší ti to, ale já bych za to dostal trojku z chování. Tehdá se to nesmělo...“

„Ale... za císařství to přece bylo normální, ne?“

„Já vyrůstal za diktatury. Tak vám se stýská po starých časech? Kdo by si troufl přihlásit se do studentský gardy jako kadet?“

Enkra sledoval ostatní. Okamžitě se hlásili Frank, Jackie, Kurt, Sonny... tak vstal taky.

„Jestli jsem si to nemyslel. Ještě že nic takovýho neexistuje. Pro jistotu vás všecky varuju.“

„A co bys nám udělal, kdyby jo?“ zeptal se Enkra. Hned potom se lekl vlastní drzosti.

Gunsmith k němu sklonil oči a udělal přesně to, co Mabel: zrentgenoval ho očima.

„Postaral bych se, abyste byli nejlepší kadeti na celý škole!“

A tentokrát se ozval takový řev, že málem spadla škola.

Dvě hodiny do oběda přežil Enkra ještě docela v klidu. Nemohl si nevšimnout, že spolužáci něco pilně organizují, ale od něho nikdo nic nechtěl; a stejně byly aktivnější holky. Všimla si toho dokonce i paní Gunsmithová a pocítila povinnost zasáhnout.

„Já vás asi rozsadím! Kluci s klukama a holky s holkama, to nedělá dobrotu! Aspoň se nebudete pořád pošťuchovat a něco si domlouvat!“

A svoji hrozbu okamžitě splnila. Enkra se ocitl na druhé straně třídy vedle moc hezké holčičky, která se jmenovala Elis a vypadala tak nevinně, že nechtěl věřit, že byla jednou z nejaktivnějších, když šlo o to ho pomalovat a všelijak mučit. Když se ocitl vedle ní, zjistil, že se ráda pere a ještě radši roznáší drby o všech a o každém. Dokázala šeptat tak, že to slyšel jen on, ale pusu nezavřela a měla vyvinutý pozorovací talent.

„Nekecej, že jsi se zamiloval do Mabel! Takový staruchy? Náhodou je jí už sedmadvacet! No jasně, je moc hezká! Jak by taky nebyla, když je mutant? Její babička byla genetickej experiment, vkřížili do ní geny africký bažinný kočky! Všimni si, že dokáže měnit barvu očí a roztahovat panenky!“

Enkra chtěl něco říct, ale nestihl.

„Jasně, že je krásná a šikovná, jako každá kočka! A taky silně mazlicí, na to přijdeš, až trochu povyrosteš. A nemá hotovou školu! Z tý university ji vyhodili, když otěhotněla. No, co koukáš? Má tři děti, dvě holky a kluka. Moc roztomilý. Dodržuje císařský zákony, tak si každý tři roky hodí mateřskou. Její máma je profesorka na Universitě a pořád ji uhání, aby dodělala fakultu, jenže Mabel kašle na školu i na mámu. A její ségry jsou taky takový, nejradši by dělaly čarodějky...“

Enkra řekl: „Eeeh?“

„No jasně! Chápeš, proč tak nenávidí holky z Indiopolisu? Kdyby obnovili Atanor, v tu ránu je tam a začne dělat experimenty s magií! Taky bych tam šla, ale jsem obyčejná náplava z Jižní Karolíny, žádná princezna! Nebo myslíš, že by to prošlo? Vypadám tak?“

„No, seš moc hezká...“ zašeptal Enkra a paní Gunsmithová se po něm káravě ohlédla.

„Že by? Slušelo by mi to bez vlasů? Jasně, naučila bych se iluzi, ale do tý doby...“

Enkra si ji prohlédl, ale neměl tušení, co říct.

„Jaký se vůbec tobě líběj holky? S kolika jsi už chodil? A seš s nějakou ženatej?“

Enkra sebou cukl tak, že mu upadla učebnice a všichni si toho všimli.

„Ne? Tak budu tvoje první manželka?“

Začal lapat po dechu. Enkra se celý život bližšímu kontaktu se spolužačkami vyhýbal. Ačkoliv, pokud si pamatoval, rády mu dávaly opsat úkol a dělily se s ním o svačinu.

„No co? Někdo o tebe pečovat musí. Vypadáš jako uteklej z polepšovny. Jasně, Jackie a ti ostatní jsou fajn, ale ženská péče z tebe teprve udělá člověka. A jseš ze vznešenýho rodu, to se bude všem líbit. O tvým tátovi se píše v dějepise, a tvoje máma je sestra komthura Rosse. To budu spřízněná s Westony, Bartletty a... časem se vetřu i ostatním. Já jsem nápaditá!“

Enkra už nevěděl, co říct. Tak řekl: „To jo.“

Pak už si na něj paní Gunsmithová dávala pozor.

K obědu měli zeleninové karbanátky s bramborovou kaší a kdo neměl dost, mohl si ještě vzít makovou buchtu, kolik kdo chtěl. Po obědě byla nařízena půlhodina odpočinku; kluci se šli vykoupat do školního bazénu a potom si lehli na trávník, aby se opalovali. Jenomže vzápětí přiletěla Winnie a začala vřeštět, aby jim šli pomoci s tím sudem. Nebyl to sud, byl to plechový barel a kluci s ním měli co dělat, než ho dokutáleli na požadované místo. Pak ještě museli přinést dostatek vody a celý ho naplnit. Tedy, do dvou třetin, ale stačilo to.

Samantha zatím vyjednávala s několika staršími děvčaty. Jak se sluší a patří, několikrát se u toho pohádaly, ale k žádné rvačce nedošlo. Starší holky přinesly několik lahviček, jednu vylily do barelu celou, z dalších přilévaly opatrněji a pořád se dohadovaly. Pak tam jedna strčila ruku a sledovala, jakou bude mít barvu.

„Je to spíš karmín než purpur,“ konstatovala Samantha, „Ale slušet nám to bude!“

„Určitě. Ale co s těma tečkama?“

„Velitelka řekla, až něco vyhrajem. Nebudeme se chlubit předčasně.“

Nastala diskuse, na kom se barva vyzkouší. Hlásily se všechny holky včetně Elis, ale ta si to na poslední chvíli rozmyslela a přiběhla k Enkrovi.

„Učeš mi bojový cop!“ nařídila a vrazila mu do ruky hřeben.

Aspoň jednou si dopřál to potěšení nechápat.

„Šmarjá! Rozčesat a všechny vlasy splést do jednoho tlustýho copu. Měl by trčet z temene nahoru a dozadu, abych nevypadala tak maličká!“

„Vždyť seš maličká!“

„Že ty seš takovej dlouhán! Ti jasně říkám, že chci vypadat větší!“

Enkra byl velice poslušný chlapec. Když se mu něco nařídilo, obvykle to udělal. Taky Elis nebyla jediná, kdo se nechal nějak šlechtit od některého kluka, a naopak. V tomto případě nehrozilo, že by šlo z Enkrova účesu něco hezkého udělat, ale kdo ví, co bude v budoucnu. Načesal ji, jak si přála a ona byla dokonce docela spokojená.

„To je správnej bojovej cop! Kdybych někdy bojovala mečem a ta druhá holka měla takovej účes, useknu jí ten cop jedním švihem. Vsadíš se?“

„A co když ho ona usekne tobě?“

„Che che!“

Česání chvilku trvalo, takže zatím se už pár děvčat i kluků vykoupalo a získali nádhernou barvu. Elis se cpala dopředu, Enkra se za ní sotva protlačil.

„Tak mě snad vykoupeš, ne? Sluší se posloužit dámě v lázni!“ poučila ho.

Očekávala, že jí pomůže vlézt do barvy a potopit se. Což udělal. Pak očekávala, že jí brutálně potopí hlavu, což netušil, ale někdo mu to poradil. Chvilku uvažoval, že by ji rovnou utopil, ale tolik mu zas na nervy nelezla. Každopádně byla vrcholně spokojená.

„Tak na co čekáš?“

Enkra sice soudil, že je barevný už dost, ale ublížit mu to nemohlo. Elis mu udělala stoličku, vyšvihl se a zajel do vody. Jak se slušelo, bafla ho za vlasy a potopila mu hlavu.

„Bezva!“ konstatovala, když si ho prohlédla.

Když se rozhlíželi, koho ještě vykoupat, blížila se k nim Mabel. Byla si zaplavat, na kůži se jí třpytily kapičky vody. A měla zplihlé vlasy, takže Enkru zarazil trochu zvláštní tvar uší.

„Ty seš vážně trochu kočka?“ vyhrkl dřív, než si to rozmyslel.

„Felinoid,“ usmála se a vycenila na něj zuby. Špičáky měla opravdu výrazné.

„Já... já mám kočky rád.“ řekl.

Tak poznal, co znamená výraz 'mazlicí'. Mabel ho ovinula pažemi, přitiskla k sobě a svírala, její tělo bylo vlhké a horké a on cítil tep jejího srdce.

Pak ho pustila a rozhlédla se kolem. „Je vás nějak víc, než jsem čekala. To chtějí do gardy všecky holky, co přijaly tuhle barvu?“

Samantha přikývla. A Elis dodala: „Až na velitelku!“

Mabel se na ni podívala pozorněji. Ještě nikdy nepostřehla v něčích očích nenávist.

Usmála se. Přešla k barelu, pružně vyskočila a ponořila se. Nikdo si netroufal potopit jí hlavu, tak se nadechla a ponořila se sama. Pak vylezla a usmála se na ně.

„Nekoukej na ni tak!“ zasyčela Elis, „Jednou tě určitě svede! A ještě ti vnutí dceru!“

Enkra na jakoukoliv její narážku zásadně odpovídal: „Eeeh?“

„Uvidíš, jak jsou ty její holčičky roztomilý!“  Mluvila tak, aby ji slyšel jenom on, ale Mabel k nim natočila jedno špičaté ouško.

„Tu barvu nevylévejte,“ upozornila, „Vezmu sem zítra vykoupat děti. Určitě budou šťastný!“

Elis zasyčela vzteky. To Mabel musela slyšet, i kdyby byla hluchá.

Přistoupila k nim, laskavě se usmívala, ale ten úsměv byl jedovatý: „Chtěla bys být kočka? Hodně žárlíš? Sáhla jsem ti na něco, co je tvoje?“ Hrábla Enkrovi do vlasů a zaškubala. „Jednou si o něj zahrajem, co říkáš? Až budeš dost velká, abys to přežila!“

„Já se tě nebojím!“ zmohla se Elis na slovo.

„Tak je to správný, sestřičko. Vyrůstej a dobře si nabrus drápy!“

Odcházela a Elis jen tiše zuřila. Enkra koukal na Mabel zezadu a snažil se urovnat si myšlenky; v ten moment dostal lehký kopanec do zadku a probral se.

„Jak ty to s těma holkama děláš?“ smál se Jackie.

Pan Gunsmith se schválně přišel podívat a smál se, když je všechny viděl. Mabel objal a políbil.

„Sluší ti to. Jak to dlouho vydrží?“

„Čtrnáct dní nejmíň, doufám tři neděle. Pak holky namíchají novou nebo je to přejde.“

„Je ti jasný, že z toho bude průser?“

„A ty mě podpoříš, nebo potopíš?“

„Potápěla ses už dost sama. Uvidíme, kdo si bude stěžovat.“

Tentokrát mu dala pusu Mabel.

„Vezmeš si i kluky, nebo ti mám pomoct?“

„Už jsem se dohodla s pár staršíma. Žasnu, jak to všecky baví!“

Ti starší, to bylo pár kluků a děvčat kolem čtrnácti. Všichni vznešení, opálení, s krásnými těly. Enkra ještě mockrát neviděl nahé dospívající dívky a neodolal, aby se nedíval.

„Až budu vypadat jako ony, tak do tebe ani nekopnu!“ vyhrožovala mu Elis.

Mohl jí taky něco ošklivého říct, ale nic ho nenapadlo. Až po chvíli: „Co sis zasedla zrovna na mě?“

Urazila se. Pohodila hlavou a řekla: „Pch!“

Výrostek s tmavou pletí a vypracovanými svaly srovnal kluky do řady a vyjasnil jim, co jsou to rozestupy a jak je zmlátí, když je nebudou dodržovat. Nebyli sami, ale holek bylo přece jen víc. Ty si vzaly do parády děvčata, zatímco Mabel předcvičovala.

„Nejdřív si pořádně zatančíme!“ rozhodla. Jeden kluk přinesl přehrávač a zapnul repráky; rozjeli pořádně rychlý rock, Mabel předváděla figury a ostatní se snažili ji napodobit. Nešlo to snadno, tancovala fantasticky a některé její skoky by člověk nedokázal. Instruktoři chodili rádi a často na diskotéky a tanec je bavil, Enkra ty zkušenosti neměl, ale snažil se. Za chvilku lil pot ze všech, jenom Mabel byla čím dál odvázanější.

„Tak, rozehřáli jste se? Tak si zkusíme pár úderů do prázdna...“

Nebyly to jen údery, ale i kopy; nechala je každý zásah provést desetkrát až patnáctkrát, instruktoři dohlíželi a Mabel přebíhala sem tam a vytýkala chyby. Enkru to bavilo, cvičil rád a často, a dostával se do tempa. Dokonce ho jednou pochválila. Tedy, řekla: „No, dobrý.“

„Tak, a teď se proběhneme. Řadou za mnou a kde udělám kotoul, tam ho uděláte taky. U stromů bude výskok a odraz. Tam co jsou branky se chytíte rukama a přeručkujete. A až budete úplně uštvaný, můžete se zhroutit a vydechnout...“

Běhání Enkru bavilo. Na vhodných místech dělal to, co předváděla Mabel, ale zatímco ji to vůbec neunavovalo a byla pořád stejně pružná a rychlá, jeho za chvíli píchalo v boku a těžko dýchal. Jen sledoval, jak někteří vypadnou z rytmu, odpotácejí se na trávník a tam upadnou. Pak už taky nemohl a vzdal to; krátce na to to Mabel zastavila.

„Není lehký vyrovnat se kočce, co?“ smála se.

„A kdy budeme bojovat?“ zeptal se kdosi.

„Až budete schopný to přežít! Tak ty bys chtěl bojovat? Tak si pojď! Všichni na mě!“

Zastavila se uprostřed; ti, co ještě stáli na nohou, se pokusili po ní skočit, a ona je srážela hbitými údery a kopy. Na nikoho nezaútočila, smála se a pobízela ty, co si netroufli. Když bylo nejhůř, utekla dlouhým skokem, a po čtyřech uměla jako po dvou.

Pozor, instruktoři nebyli tak neschopní; šli po ní jednotlivě a každý chvilku vydržel. Mabel se nesnažila je přemoci, jen se snažila, aby oni nedostali ji. Až jedna holka vykřikla: „Označkuj si mě! Drápama!“

Mabel měla dost dlouhé nehty, procvičila si prsty a zaprskala. Ta holka zaútočila a několikrát se střetly; potom Mabel odskočila, ale její soupeřce zdobilo kůži pět krvavých šrámů. Přesvědčila se o tom, zasmála se a zavřeštěla: „Ještě!“ A opět zaútočila; chvilku do sebe bušily rukama i nohama, a když se rozešly, měla stopu na kůži i Mabel.

„Seš dobrá!“ ocenila.

„Teď já!“ šel do akce jeden z kluků, ale holka namítla: „Já ještě stojím na nohách!“

„Tak jděte do sebe!“ rozhodla Mabel, „Kdo chce být další?“

Starší bojovníci se rozdělili do dvojic, často kluk proti holce. Mabel se střetla s každým, kdo ji vyzval, a ještě při tom stíhala dohlížet na ostatní.

„Každý, kdo bojoval se mnou, si může udělat první značku. S člověkem byste vyhráli.“

Enkra byl dost sebekritický, s Mabel se srazil jen jednou a ani nevěděl, jak se mu vyhnula a někam ho zahodila; ale Elis přiběhla s prsty namočenými do stříbrné barvy a označkovala ho dřív, než mohl něco říct. Ještě u toho mlela něco, jak by chtěla být vyparáděná ona a jaká je škoda, že už neexistují ty způsoby zdobení jako kdysi.

Potom se všichni vykoupali v bazénu. Mabel vyprovokovala rvačku ve vodě a vyhrožovala, že po jejím tréninku se kadeti nebudou schopni postavit na nohy. Při té příležitosti rozdala pár důstojnických hodností, ale jen starším instruktorům.

Nechala přinést plechovku speciálně namíchaného oleje. Na její výzvu připomněla jedna holka, že masáže olejem jsou tradičním způsobem posilování těla v ajurvédské medicíně a je tedy záhodno, aby se všichni pořádně naolejovali a promasírovali. Elis zavýskla nadšením.

Všichni se nahrnuli kolem plechovky s olejem. Mabel se pohodlně natáhla na trávník a pokynem přivolala děti k sobě.

„Ty mě pořádně namaž. A ty mě zkus promasírovat, aby to co nejvíc bolelo. To ti půjde!“

Enkra by si v životě netroufl dotknout se jakékoliv ženy. Slyšel něco, že bývalo zvykem obsluhovat svou dámu v lázni a dokázal si to trochu představit, ale... Zajisté viděl kolem sebe, co dělají ti starší, a Elis ho poháněla. Mabel ho taky dokázala správně povzbudit:

„Nikdy nezaváhej, když si můžeš sáhnout na holku. Příště by ti to nemusela dovolit!“

Nabral do dlaně olej, ale natíral ji tak opatrně, jako kdyby její kůže byla žhavá. Naopak Elis se snažila vyhovět požadavku, aby to hodně bolelo. Do jejího světa zase patřily princezny, které si vybojují postavení ve smečce a ještě soupeřku patřičně zesměšní. Něco z toho se pokoušela objasnit Enkrovi, ale jejích řečí bylo víc, než byl schopen pochopit a zapamatovat si.

„Tak dík. Teď vám ukážu, jak se to má dělat správně.“ Mabel nabrala olej a začala natírat Elis. Hned při prvním prohmatání kloubů začala vřeštět, a ječela čím dál víc, jak Mabel vybírala zvlášť citlivá místa. Pokusy o obranu byly marné a zbytečné.

„Takhle ji občas procvič! A pamatuj si: žádnou holku nešetři, ona tě taky šetřit nebude!“

Enkra rozpačitě přikývl. Hlavou mu táhly úvahy, jak dlouho mu Elis zůstane na krku a co s ní všechno bude muset dělat.

Když naznačila, že teď se bude věnovat jemu, těšil se. Měl zkušenosti se šelmami a jejich drsnými jazyky. Když se do něj dala, zdálo se mu, že z prstů Mabel vychází nějaká energie. Ale potom mu začala mačkat klouby a on sice nezařval, ale aspoň zasténal. V prstech měla pozoruhodnou sílu a nelítostně mu probírala svaly, jeden po druhém. Na žebra si zahrála jako na kytaru. Křičet nechtěl, ale kňučel jako štěně.

„No, dobrý.“ řekla Mabel a nechala ho upadnout, „Starej se o něj trochu. Neškodilo by mu zesílit.“

„Jasně,“ odsouhlasila Elis, „A mohla... bych tě o něco poprosit? Rituál...“

Mabel přikývla. „Kam chceš značku?“

Elis ukázala na levou stranu hrudi. Mabel jí nehtem rozřízla kůži, aby vyteklo trochu krve; pak nařízla zrcadlově kůži Enkrovi a přitiskla je těsně k sobě, aby se jejich krev smísila. Elis se přimáčkla co nejvíc a tvářila se blaženě.

„Buďte muž a žena, dokud bude slunce svítit a vítr vanout.“ řekla Mabel a dodala k Enkrovi: „Buď na ni hodný. Je to fajn holka.“

Elis mu olízla krev a naznačila, aby ochutnal její. Potom se vmísili kamarádi, všichni jim blahopřáli a chválili je.

Mabel se chystala odejít. Hodně děvčat i kluků jí přišlo poděkovat a zeptat se, kdy bude další výcvik; odpovídala, že jí to nedělá sebemenší potíže a může je trénovat třeba každý den – tak dlouho, dokud nebudou lepší než ona. Starší kluci a holky se samovolně vytráceli, aniž bylo jasné kam.

Enkra se chystal taky odejít a předpokládal, že s kluky, ale Kurt ho poučil: „Máš novou a hezkou ženu – snad ji aspoň doprovodíš domů!“

Než stihl něco říct, dodal Jackie: „Věnuj se jí trochu! Nás si ještě užiješ!“ A všichni se rozesmáli.

Elis konstatovala: „Tvoji kamarádi jsou bezva. Líbí se mi.“

„Nechceš se za některýho taky provdat?“ rýpl si do ní.

Obrátila k němu oči: „Jste snad bratři, ne? Co patří jednomu, patří všem...“

Enkra si balil svoje věci. Chtěl si natáhnout košili a kalhoty, ale Elis ho zarazila: „Blázníš? Seš celej od oleje! Počkej aspoň hodinu!“

„To půjdem přes město nahý?“ polekal se.

„Já bydlím blízko. A kdyby měl někdo nějaký kecy, tak mu snad dáš do držky, ne?“

„A kdyby to byl policajt?“

„Tak mu utečem!“

Tak spolu šli bok po boku a Enkra uvažoval nad svými dnešními zážitky. Nebyl si jist, jak moc ho to uvedlo do nadšení.

Elis perlila, ani na chvilku nezavřela pusu. Tématem byla práva smečky a její budoucí život; netajila se úmyslem stát se nejkrásnější, nejbohatší a nejvýznamnější samicí ve smečce a sbalit co nejvíc významných samců. Nepochybovala, že jedním z nich bude Enkra. Taky byla rozhodnuta mu vnutit jako další manželky všechny svoje kamarádky, aby vytvořili všichni dohromady jednu velkou šťastnou rodinu. Jeho mínění bylo vedlejší; pro něho je hlavní dosáhnout postavení mezi bojovníky. Elis nikdy nebude tak schopná jako kluci, ale určitě je dokáže svou chytrostí přinutit, aby jí udělali, co ji napadne. Nebyla proti tomu se čas od času (tak třikrát denně) s někým servat, ale jen tak cvičně, pro zábavu.

Během cesty potkávali postupně její kamarádky. Elis se s každou zastavila, zdravily se a objímaly, vypověděly si zážitky z prázdnin a nakonec jim představila Enkru jako svého nejnovějšího manžela. Jak se ukázalo, měla už nějaké předtím. Naznačila, že je ochotna dovolit, aby se také ony staly jeho manželkami, když jsou její kamarádky. Namluvila toho spoustu a ty holky taky pusu nezavřely, takže dost dlouho trvalo, než se rozešli. Enkra neměl šanci říct víc než pár souhlasných zvuků, ale jinak ho Elis docela bavila, tak si nestěžoval. Sotva byla kamarádka dost daleko, vylíčila mu Elis, jaká je to zlá a zákeřná mrcha, co jí během života ošklivého udělala a co naopak Elis udělala jí. Nakonec ho varovala, aby té holce nikdy a za žádných okolností nic nevěřil, nic s ní neměl a nepouštěl si ji k tělu. Enkra se bavil.

Elis bydlela v jednom patře bývalého šlechtického paláce, který její rodina obsadila po válce. Jak řečeno, byla náplava z ciziny, ale aspirovala na titul princezny a určitě ho dosáhne, když se vdala za Enkru a dalšími manžely bude princ Therlowe, Diettermann, Albert, Monroes...

„Co, Roger taky?“

„A co? Je krásnej a všecky holky po něm jedou!“

Vpadli do bytu a Elis oznámila svůj příchod válečným pokřikem leopardů, poněkud ošizeným. Aktovku kopnutím poslala do otevřených dveří svého pokoje, a vzápětí tamtéž kopla i Enkrovu. Po sluchu vrazila do kuchyně, kde se nacházely dvě osoby: maminka, která něco vařila a příchod dcery ji ani trochu nevzrušil, a starší sestra, která právě kojila dítě.

Enkra stačil říct jenom: „Ahoj...“

Pak už mluvila jenom Elis: „To je můj novej manžel. Jmenuje se Enkra a patří do klanu Weston /Bartlett.“

Sestra zvedla oči a konstatovala: „Hezkej. Dalo ti hodně práce, než jsi ho ukecala?“

Elis na ni ošklivě zaprskala. Pak začala líčit svoje zážitky z dnešního dne, čas od času se dovolávala Enkrova potvrzení, ale nestačil říct skoro nic.

Sestra se jmenovala Jenny. „Pohlídej mi Kubíka!“ požádala a vrazila jí ho do náruče, načež odběhla. Elis se ujala dítěte s potěšením a nabídla mu, aby se jí přisál k bradavce. Kubíček ji chňapl do pusinky a snažil se sát, ovšem marně.

„Já kojím děsně ráda,“ pochlubila se Elis, „Nemůžu se dočkat, až budu mít vlastní děcko!“

„Doufám, že tak brzo to nebude.“ řekla přes rameno maminka, ale nijak se nad tím nevzrušovala.

Když se vrátila Jenny a opět se ujala dítěte, zahájila Elis velké vyprávění o Enkrovi a jeho dobrodružstvích od příchodu do Arminu. Enkra žasl. Nebyl vyloženě proti něco někomu vykládat, ale jeho popisy bývaly tím stručnější, čím víckrát to líčil; naopak Elis vyprávěla obšírně a vylepšovala ty příhody vlastní fantasií, takže se Enkra jevil jako daleko větší borec než ve skutečnosti. Ne že by mu to vadilo, měl rád, když ho někdo chválil. Už mu taky napadlo, že bude Elis vodit všude s sebou a svěří jí svou propagaci. Jenže, co asi říká, když u toho není?

Najednou, aniž pochopil jak, přešla na Mabel a její výcvik. Enkra užasl, protože v jejím podání vycházela Mabel jako nejkrásnější, nejchytřejší, nejbojovnější, všestranně ideální Alfa samice. Důležitá fakta: nikdy se nenechala přinutit k něčemu, co nechtěla, na fakultě se soustavně hádala se všemi o všechno, a když nebylo po jejím, radši hrdě odešla. Hravě svede každého kluka, který se jí líbí, a když se jí líbit přestane, klidně mu dá kopačky. Má tři krásné děti, pochopitelně každé s někým jiným, ale protože je z bohaté a vlivné starousedlické rodiny, má čím je živit a nemusela by učit, ale baví ji to. Je velitelka a obřadník smečky, uspořádala jim svatbu a kdyby byl starší, určitě by svedla i Enkru, protože je do ní zamilovaný až po uši a Elis by byla hrdá, kdyby byla její starší spolumanželka. Až Elis vyroste, určitě bude tak krásná a obdivuhodná, přestože není ani trochu kočka, ale to se možná dá vyřešit nějakou magií.

Jenny i jejich maminka zůstaly naprosto klidné. Nejlíp reagoval Kubíček, který při jejím vyprávění klidně usnul.

Maminka se otočila a vlídně se otázala: „Budeš u nás spát? Tak chvilku vydrž, dáme ti aspoň svačinu!“

A Jenny dodala: „Elis si v životě nepouštěj do postele. Má divoký sny, kope a mlátí kolem sebe!“

„Já stejně musím domů!“ řekl Enkra poněkud se zpožděním.

Elis kontrovala: „Co si začala Jenny vodit kluky, mám svůj vlastní pokoj! Pojď se podívat!“

Než stihl něco říct, zavlekla ho tam. Spala na rohoži tatami, v pelíšku z několika dek, polštářů a spousty plyšáků. Plyšáky hodlala věnovat synovci Kubíčkovi, jen co bude dost velký, aby si s nimi dokázal hrát. Nebo, pokud Jenny bude mít další dítě, nastěhuje kluka k sobě natrvalo, protože nerada spí sama. Když přijde Enkra nebo jiný z manželů, vykope ho k babičce nebo kamkoliv jinam.

Enkra se pokusil říct, že doma spává na tygrovi. Elis zajásala a chtěla taky; tygr je veliký, tam se vejdou oba.

„Vy kluci máte stejně samý výhody. Můžete jezdit na výpravy k šelmám...“

„Holky taky můžou!“ namítl.

„No jo, ale v dívčí smečce. A bojovat jenom proti samicím. S klukama je větší sranda...“

Přesto začala plánovat, s kterými kamarádkami by ráda vyrazila na výpravu. Na stěně nad postelí měla spoustu fotografií, ukazovala jednotlivé kamarádky a hned je tvrdě pomlouvala. Enkra namítl, že jestli se všechny tak nesnášejí, nejspíš by se v džungli pomlátily mezi sebou.

„A to jo, my se rvem pořád. Nejvíc když spíme u Agathy, to je tahle. Je o dva roky starší a má velký sídlo, tam se vejdeme. Perfektní bazén a taky saunu, a už jsme se domlouvaly, že zařídíme mučírnu. Dám se natáhnout na skřipec. Jsi říkal, že jsem maličká, ne?“

Bez přechodu začala snít, až bude velká a začne chodit na mejdany. A hned vysvětlila, jak přišla Jenny ke Kubíčkovi. Nějaká kamarádka ji pozvala na oslavu narozenin, tam potkala kluka jménem Jake a strávili spolu noc. Když přišla domů, brečela a chlubila se, jak je strašně zamilovaná. Elis si Jaka prohlídla a moc se jí nelíbil, tak ho varovala, aby s ní rozhodně nepočítal. Jake ji ujistil, že ani ona u něho nemá šanci, zato s Jenny se scházel čím dál častěji. Matka ho vzala na vědomí, když vzal Jenny ke kamarádovi umělci a nechal jí udělat krásné barevné tetování. Potom čas od času u ní přespal, ale častěji ona u něho. Nebo někde, kde byli oba spolu. Potom jednou přišla s oholenou hlavou a s maminkou se moc objímaly a brečely. Elis by se taky s chutí nechala ostříhat, ale matka jí to zakázala a hned taky varovala, aby se neodvážila sestru zlobit. Jenny naopak požadovala, aby s ní cvičila tak dlouho, jak to půjde. Jake jí přinesl zlaté náušnice a nechal jí krásně vyzdobit hlavu, škoda, že to zarostlo. Elis měla spoustu fotografií z akcí, na které ji pustili, a Jenny má celé album z těch zakázaných. A potom zřídili Elis vlastní pokoj.

„Jaký to je, mít tak krátký vlasy jako ty?“ vyptávala se.

„Já je nemám krátký! Nikdy mi tolik nenarostly jako teď...“

„Ale určitě už tě někdy ostříhali!“

„Tys nikdy nebyla u holiče?“

„Občas mi máma zastřihne konečky. Když jsem byla malá, vyhrožovala mi, že mě dá ostříhat, když budu brečet u mytí...“

Povalovali se spolu na jejím pelíšku. Elis se občas snažila mazlit. „Jak bych se ti líbila?“

„Jak bys chtěla vypadat ty?“

Vyskočila a vrhla se ke knihovně. Ta zabírala celou protější stěnu, a kromě knih tam byly taky videokazety a desky s hudbou. Vytáhla velkou knihu s téměř nezničitelnými listy; byly to nějaké pohádky a některé byly v cizích jazycích. Hrdinové, princezny a bohyně měli nádherné kostýmy a velmi odvážné účesy se zlatými čelenkami, šňůrami perel a kovovými ozdobami, které se daly vrhat po démonech a nepřátelích.

„To jsou pohádky z císařských časů,“ vysvětlila, „Strejda byl v úřadu vojenský cenzury. Ty nejlepší věci si nechal...“

Enkra v rozpacích listoval knížkou. „Ale... to je elfka! Princezna, pak se stala čarodějkou...“

„Ty to přečteš?“

Enkru text zaujal; Elis do něj musela chvilku bušit, než si jí zase všiml.

„Jestli si chceš vypůjčovat knížky, tak můžeš. Taky mám bezva filmy, některý zakázaný ještě teď...“

„Promiň. Já čtu rád. Tos přečetla to všecko, co tady máš?“

„Já nemám univerzálku, jako někdo!“ urazila se. Chvilku se to v ní vařilo, pak řekla: „Třeba ji získám od tebe.“

„Eeeh?“

„Nebo naše dítě. Genetika, víš? Kdo ví, co má v paměti Kubíček...“

Enkra sebou nervózně ošil. Dítě jich dvou si nedokázal představit.

Elis ho mírně přinutila si zase lehnout a hlavu mu položila na prsa.

„Já bych chtěla být čarodějka! Moc bych chtěla vědět, jak poskládali tu první kočku... víš, babičku od Mabel. Bylo by bezvadný vidět v noci a když skočím ze střechy, dopadnout na všecky čtyři... viděl jsi přece, jak skáče! A koho chce, sekne drápama... A to už je třetí generace, a všecky její předkové byli jenom lidi... Co ty máš v rodokmenu? Nemáš tam náhodou nějaký elfy? Vypadáš tak!“

„Nemyslím. Ale babička byla Indiánka.“

„Skvělý! Byl jsi tam někde? Kterej jste byli kmen?“

„Apačové ze Sonory. Nevím to přesně, doma mi nic neřekli.“

„Musíme tam jednou zajet. Najít kořeny a probudit starý bohy...“

„To máš z nějakých pohádek?“

„Jsme Templáři, ne? Máme za úkol všechny přivést zpátky domů. Náhodou, já mám velký plány...“

„A já mám pro vás večeři,“ strčila do dveří hlavu matka, „Nemáš už naší malý plný zuby?“

Enkra se nechal odvést ke stolu a naložit si na talíř všelijaké dobroty.

Matka se konečně rozhovořila: „Vypadá to, že seš docela rozumnej kluk. Buď na ni hodnej...“

„Ale občas seřezat ji můžeš,“ dodala Jenny, „Já ji mlátila obden!“

„Kdo koho, sestřičko? A stejně to nebylo nic platný!“  „My jsme už dneska výcvik měli. A stačilo to.“ vysvětlil Enkra.

„Aha. Jak přišla na to, že seš její manžel? Já vím, jakou jste měli svatbu, ale kdo si o koho řekl?“

Enkra váhal, co říct. Radši si pochutnával na jídle.

„Jasně, že já!“ pochlubila se Elis, „V životě by nic neřekl! Ale kdybyste věděly, kolik holek mi ho závidí!“

Enkra zvedl oči a podíval se na ni. To tedy nechápal.

„Asi se o něj v příštích dnech budu muset s kámoškama porvat. Neva, aspoň si nechám udělat za každý vítězství značky!“

„To jako ten stříbrnej flek na zádech?“

„Princezny si nechávaly značky vyžíhat energií. Dneska to už bohužel nikdo neumí...“

„Ještě dobře. Jinak by na tobě za chvilku nebylo kam kreslit!“

„Až otěhotním, nechám se ostříhat a vyzdobit si hlavu. Jako ty!“

„Ještě že seš na to ještě moc malá. Ty, Enkro, ne aby ses nechal ukecat a udělal jí něco s hlavou!“

Neřekl nic, ale kroutil hlavou, že ne.

„Kluci jsou pod zákonem, to vím, ale pro holky to neplatí. Teoreticky se holka dát ostříhat může. Když má dobrej důvod.“

„Třeba že je na mejdanu ožralá do bezvědomí?“

„Náhodou, já jsem jim to řekla, hned jak jsem přišla. Že jsem gravidní a od tý chvíle přestávám pít. Tak mi všichni hned blahopřáli...“

Elis se náhle vymrštila a padla jí kolem krku. Z očí jí tekly slzy.

„Až budeš mít druhý, že mě vezmeš s sebou? Já do toho půjdu s tebou! Chci taky vzdát dík vznešeným Ochráncům...“

„Opovaž se!“

Elis se ohlédla na matku. Dokonale klidná: „Víš, co udělá holka, když se jí řekne: opovaž se!?“

A všechny se rozesmály. Enkra jenom vzdychl.

Jenny řekla: „Kubíček je ještě malej. Minimálně rok potrvá, než začnu plánovat to další. Ale holku bych chtěla...“

„Já jsem celej život chtěla bráchu,“ řekla Elis, „Ale copak v týhle rodině někdo udělá, o co ho prosím?“

„Tys někdy o něco poprosila? Leda zlobíš, pereš se a vřeštíš jako pavián!“

„Tak vás teda prosím! Buďte na mě už konečně hodní!“

„Tím myslíš co? Zmlátit, ostříhat a pálit žhavým železem?“

Enkra neříkal nic. Elis a Jenny se očividně hádaly rády a matka je sledovala shovívavě. Přemýšlel, co říct.

„Kde je ten... Jake?“ napadla ho správná myšlenka.

„Studuje na technice. Proč?“

„Chodí sem občas?“

„Jistě. Je pyšnej, že má syna. Nosí mu všelijaký věci... Nechceš kroužek do ucha?“

„Prosím?“

„Takovou náušnici. Koukám, že na rozdíl od nás nemáš žádný ozdoby. Kluci nosej v levým uchu... Některý i v obou.“

„No, já nevím...“ Enkra zaváhal, ale většina kamarádů nějaké ozdoby měla. Roger dokonce spoustu.

„Tak až to dojíš, budeme se trochu mučit. Neboj Elis, na tebe taky něco vymyslíme!“

Enkrovi se hned zlepšila nálada. Už chvilku se cítil trapně, že ty hodné lidi obtěžuje a vyjídá. Teď ještě ke všemu dostane dárek!

Jenny přinesla krabici všelijakých drobností a Elis se v ní začala hrabat. Hned začala na stole rozkládat věci, které by na sebe navěsila, kdyby ji pozvali na nějakou vznešenější akci. Třeba na to Rogerovo prase? Věčná škoda, že tam nebyla! Taky snila o nádherných šatech; vzhledem k tomu, že ji za celou dobu nenapadlo si obléci cokoliv, to bylo snění více méně teoretické. Nakonec rozhodla, že Enkrovi bude nejvíc slušet velká náušnice ze zlatě legované oceli.

„Tak mu to ucho propíchni! A jestli jí chceš udělat radost, tak aspoň trochu křič!“

„To je marný! Je Indián, necítí bolest.“

Enkra přičinlivě zasténal, aby ukázal, že bolest cítí. Elis nechala jehlu trčet v lalůčku a různě s ní kvedlala, aby to bolelo víc.

Matka mu na ucho nakapala jedovatě zelenou tinkturu, která pálila jako čert. Elis tam vzápětí narvala náušnici a zajistila šroubkem.

„A teď, miláčku, uděláme radost tobě,“ našla Jenny ozdůbku s červeným kamínkem, „Dárek ke svatbě. Enkro, propíchni jí nos!“

Ovšem že se k ničemu neměl, ale Elis nastavila nosík a kňučela už předem. Tak jí nosánek propíchl a zbytek udělala Jenny.

„Ale ty taky v nose nic nemáš!“ upozornila Elis.

„Taky nepochybuju, že to hned napravíš!“

Napravila. Potom se sestřičky prohlédly v zrcadle a začaly uvažovat, komu se jít předvést.

„Že bych tě šla doprovodit domů?“ navrhla Elis, „Aby mě poznali taky ti, co jim patříš?“

„Nic nebude, je pozdě,“ řekla matka, „Zítra mu můžeš oplatit návštěvu, jestli spolu budete ještě chodit.“

„A můžu tam přespat? Tygr je velikej, na toho se vejdeme oba!“

„Ale klidně. Stejně bych ti to nerozmluvila...“

Enkra pochopil situaci a rozhodl se odejít. Všechny ho vyobjímaly a olíbaly a matka řekla:

„Přijď brzo zase a co nejčastěji, rádi tě uvidíme. Elis byla dneska celou dobu nezvykle hodná.“

Když procházel branou do zámku, snažil se Enkra být co možná nejméně viditelný. Kdyby se dokázal stát malou šedivou myškou, bylo by mu líp. Jenže bohužel, jako z udělání tu bylo mnohem víc lidí než kdykoliv jindy a většina z nich ho znala a hned se zajímala, co se mu stalo. Sklopil uši a dělal co mohl, aby si ho nevšímali; tak pronikl až do vnitřních chodeb a pohyboval se přískoky od rohu k rohu. Ještě kousek...

A najednou se málem s někým srazil. Zvedl oči a zjistil to nejhorší, co šlo: byl to sám Vládce, sir Lera.

A jako vždy, dokázal položit přesně tu nejvýstižnější otázku: „To vypadají všichni takhle?“

„Ne. Jenom já.“ vyhrkl Enkra.

Vládce si ho chvíli prohlížel. Potom se začal smát.

„Už od poledne obíhá městem fáma, že na vaší škole založili studentskou gardu. Co o tom víš?“

„Já ještě nejsem student. Jenom žák.“

„Dobře. Tak školní gardu. Hlavní velitelkou je známá výtržnice Mabel Herringtonová.“

„Mabel není žádná...“ Enkra si uvědomil, že s Vládcem se hádat není radno.

„Přišel si mi na ni stěžovat náměstek ministra školství.“

Enkra chvíli uvažoval. Pak mu došlo, že něco říct by měl. „Tak to je průser.“

„Ani ne. Jsou to pitomci. Poslali chlapa, kterýho nesnáším.“

Enkra se odvážil zvednout oči. Měl tušení, že si z něj Vládce dělá legraci. I na druhý pohled to tak vypadalo.

„Je ta Mabel aspoň hezká?“

„Moc.“

„Takže myslíš, že bych si ji měl předvolat k audienci?“

„Já... nevím. Ona to myslela dobře!“

„Aha. Myslela to dobře a líbí se ti. Dva body plus. Co máš dál na její obhajobu?“

„Holky ji ukecaly. Ona nechtěla. Jenom nám povídala o Leopardí gardě císařovny Diany.“

„Diana byla moje matka. Co o ní víš?“

„Nic. Ale holky ji obdivujou. Já myslím, že ti budou sloužit stejně dobře jako... tehdá.“

„Ty seš taky v nějaký gardě?“

„Jasně. Všecky správný kluci.“

„Kolik vás je?“

„Tak asi... padesát. Možná o něco víc.“

„Padesát na první výzvu. Padesát tisíc na druhou. Samí dobrovolníci. Vojenská šlechta Impéria...“

„My jsme nebrali nikoho, kdo se... nenabarvil. Purpur a stříbro...“

„Tak. Je ti jasné, že to nemůžu dovolit?“

„Proč?“

„Pro klid v zemi. Většina občanů s tím nebude souhlasit!“

„Jejich děti souhlasit budou!“

„Tím hůř. Ta tvoje Mabel vychovává svoje žáky k neúctě k zákonům a ke svévolným rozhodnutím. Chápeš to?“

Enkra neřekl nic. Jenom smutně koukal.

„Mým úkolem je udržovat mír mezi starousedlíky a přistěhovalci. Nenadržovat jedněm ani druhým. Co říkáš?“

„Já nevím. Moje žena je taky náplava z ciziny. A přihlásila se do gardy jako jedna z prvních!“

„Náplava? Zajímavé slovo. Ty máš manželku?“

„Když ona chtěla.“

„Ale nečekáš, že ti dám nějaký svatební dar, že ne?“

„Kdepak! Ona Elis by asi ani nechtěla.“

„Ona by určitě chtěla, ale nebudem ji rozmazlovat. Jak je stará?“

„Asi jako já.“

„Tak že ji pozdravuju. A s Mabel si to ještě rozmyslím.“

Vládce odešel a Enkra dostal šanci zmizet v našem obydlí a už nevystrčit čenich.

Aflargeo si ho důkladně prohlédl, očichal a částečně olízal.   „Dobrá barva. Vpila se do kůže a dlouho vydrží. Ale časem vybledne.“

Enkra byl celé odpoledne sám se svými myšlenkami. Když ho napadlo něco říct, řekla to Elis či někdo jiný daleko výstižněji. Teď dostal konečně šanci se vykecat, Aflargeo mu naslouchal a málokdy něco řekl sám. Enkra samozřejmě mluvil zmateně a na přeskáčku, ale tygr byl chápavý. Když vylíčil rozhovor s Vládcem a svoje obavy o osud Mabel, málem se rozbrečel.

„A teď mi řekni: co bys dělal ty?“

Tygr už si to důkladně rozmyslel. „Šel bych se najíst.“

„Prosím tě! Oni mě tolik nacpali...“ Enkra si uvědomil, že nemá vůbec tušení, jak se jeho manželka jmenuje příjmením.

„Poslouchej, nevadilo by ti, kdybych ji zítra pozval? Ona ještě nikdy nespala s tygrem. Ale plyšových koček má spoustu...“

„Ale klidně, přiveď ji.“ Aflargeo rozhodně souhlasil, aby se Enkra oženil s každou holkou, která se mu bude líbit, případně se on bude líbit jí. Začal mu vyprávět o svých manželkách a dětech a velice se chlubil, ale Enkrovi se to líbilo.

A potom dostal nápad. Byl to tak skvělý nápad, že ho promýšlel do všech detailů, dokud neusnul.

Ráno se Enkra probudil plný elánu. Protože večer jsem byl ve službě a neměl čas si ho důkladně prohlédnout, pyšně se mi předvedl a potom se šel vykoupat do bazénu, aby ho mohli obdivovat taky ostatní. Jako obvykle měl smůlu, byli tam jenom samí cizí lidé, kterým bylo srdečně jedno, jak je který cizí kluk pomalovaný. Aspoň že Aflargeo roznesl zprávu o jeho úspěších po všech šelmách, takže si ho kočky přišly prohlédnout a očichat. To bylo při snídani; po ní bafnul tašku a chystal se do školy.

„Oblékat se nebudeš?“ zeptal jsem se.

„Až ve škole. Včera jsem celý den lítal nahý a nic se nestalo. Elis říká, že podle císařských zákonů pomalování nahrazuje oděv. Tak počkám, až mi někdo něco řekne. Schválně, jak dlouho to vydrží.“

Měl pravdu. Kdyby mu bylo o pár let víc, asi by vyvolal větší pozornost, ale většina lidí nepovažuje za potřebné šikanovat děti.

Spíš mě překvapilo, že jde do školy o dost dřív, než je potřeba. Většina dětí chodí na poslední chvíli.

Jak se blížil ke škole, začal mít pochybnosti, jestli je ten jeho nápad tak dobrý. Přesto odhodlaně zaklepal na dveře sborovny:

„Je tady Mabel? Prosím, mohl bych s tebou promluvit?“

Mabel souhlasila, dokonce ho vzala do kabinetu, aby je nikdo nerušil. Pozorně vyslechla, co jí vyprávěl.

„To se dalo čekat. Ale ty se tím netrap, není to poprvé, co mi za něco vynadají. I císař už ví, že jsem proslulá výtržnice.“

„Možná by bylo dobré, kdybyste se setkali a promluvili spolu.“

„A ty myslíš, že ho dokážeš přesvědčit, aby mi věnoval svůj čas a pozornost.“

„No... vím, kde se s ním setkat. Chodí na večeři do zámecké jídelny. Dohodli jsme se s Elis, že ke mně večer přijde. Kdyby byl nějaký důvod, abys ty přišla... třeba si na mě stěžovat? Učitelé pořád chodili se stížnostmi, že zlobím! Tak bysme si šli sednout do jídelny a až se sir Lera objeví, já mu tě představím a on s tebou určitě promluví. Ptal se, jestli jsi tak hezká, jak se povídá.“

Mabel udělala přesně to, po čem od začátku toužil, objala ho a chvilku se s ním mazlila.

„Uvidíme, co bude večer. Každopádně je od tebe hezký, že se tak staráš. Seš bezva kluk. A Elis bezva holka.“

Když Enkra vstoupil do třídy, bezva holka Elis právě obšírně líčila kamarádkám detaily jejich manželských vztahů. Asi ho vylíčila v příznivých barvách, protože všechny holky ho začaly objímat, líbat a všestranně se vtírat. Některé se za něj chtěly provdat, což ovšem podléhalo schválení Elis a mělo to být uskutečněno podle nějakých rituálů, které vyčetla ze svých oblíbených pohádek. Významnou součástí obřadů bylo uctívání Ochránců, prolévání krve, stříhání vlasů, vypalování či tetování znaků na tělo a spousta dalších činností. Logicky myslící člověk by sice mohl říct, že nic z toho při první svatbě vykonáno nebylo, ale logika nebyla něco, co Elis obdivovala. Je na čase vrátit se k osvědčeným tradicím!

A to proč? Inu, purpurová barva kůže nevyvolala u všech rodičů takové nadšení jako u dětí. Reakce byly následovné: zhruba pět procent rodičů se dalo do smíchu a odsouhlasilo, ať si děti hrají, jen když nezlobí. Pokud je baví se pomalovávat barvou a cvičit bojové techniky, proč ne? Když byli v jejich věku (jednalo se zpravidla o starousedlíky) dělali to samé a kdyby na to přišlo a někdo to vyprovokoval, bránili by se proti výzdobě barvou jen velmi mírně. Jiných pět procent (přistěhovalců) se rozčílilo, až jim pěna lítala od huby, začali hrubě spílat svým dětem, jejich učitelům a celému zřízení, telefonovali poslancům a chystali se sepisovat stížnosti. Zbylých devadesát procent potřáslo hlavou, neprojevili žádné nadšení, ale rozhodli se vyčkat, co na to osoby významnější a vlivnější. K nim se potom většina přidá tichým souhlasem.

Enkrovi kamarádi patřili samozřejmě do skupiny příznivců. V jejich třídě nebyl nikdo, kdo by otevřeně nesouhlasil, i když někteří se nepřebarvili a výcviku se nezúčastnili. Jinak to vypadalo ve vyšších třídách, tam už se pár lidí proti postavilo, došlo k posměškům a prvním rvačkám. Někteří jiní se vytahovali, jak se doma pohádali se svými rodiči, a hned byli za hrdiny. Další měli kamarády v jiných školách, kde vznikly skupiny, které žádaly rovněž ustavení školní gardy a dohadovaly se, jakou si vyberou barvu a znaky. Zatím se řeči ještě nešířily do jiných měst, ale...

Pan Gunsmith měl první hodinu a vyzval všechny, aby se přestali zabývat politikou a věnovali se výuce. Na naléhání většiny se uvolil vysvětlit současný názor vedení školy i nadřízených úřadů s tím, že žádné další diskuse nebude připouštět.

Ministerstvo školství neví nic o císařských zákonech, Leopardí a Tygří gardě a jiných studentských bojových spolcích. Všechny tyto jevy patří do výuky dějepisu a učitelé by měli vysvětlit svým žákům, že pouze v hodinách historie musí tyto věci znát a skládat z nich zkoušky. V dnešní době už nic z toho neplatí. Pokud si děti na něco takového chtějí hrát, je to jejich individuální záležitost a škole do toho nic není, pokud se tak neděje v době vyučování a na pozemcích školy. Žáci by měli být přiměřeně oblečeni minimálně do dvou kusů (tričko a kalhoty), jednoduše učesáni a čistě umyti. Pokud se dostaví do školy upraveni jakkoliv jinak, měli by je učitelé taktně vychovávat, v žádném případě nepoužívat tresty. Ve sporných případech je třeba vyčkat rozhodnutí školní rady.

Pochopitelně nastala mohutná diskuse. Pan Gunsmith zopakoval: nebude zodpovídat žádné dotazy na toto téma. Nebude se vyjadřovat, co si o tom myslí on osobně. Hlavním účelem je, aby se situace uklidnila a přestaly jakékoliv spory. A teď se budeme zabývat chemií!

Až do velké přestávky byl klid. Potom holky z Leopardí gardy oběhly svoje starší kamarádky a dozvěděly se nejnovější drby. Okamžitě je donesly všem dalším a není vyloučeno, že si něco přidaly. Velké holky obvolaly kamarádky z jiných škol a dozvěděly se, kde co nového. Do diskuse se zapojilo Universitní Gymnázium a dokonce i některé fakulty. Zatím je všude klid, až na pár rozbitých nosů.

Puberťáky od třinácti výš hrubě urazila připomínka, že by měli být za všech okolností slušně oblečeni. Zejména že při koupání ve školním bazénu by měli nosit plavky, dívky dokonce ze dvou dílů. Toto ustanovení vyplývá ze zákona, avšak je sprostou urážkou naznačit princezně, že její tělo není dostatečně krásné a mělo by být zakryto. Říct to bojovníkovi je potom stejné jako vyhlásit mu nepřátelství.

Současná situace vypadala tak, že všichni chodili oblečení, ale svlékli se při první vhodné příležitosti. Ta nastala třeba, když se o velké přestávce šli vykoupat do bazénu; kdo se nesvlékl dost rychle, toho tam kamarádi hodili oblečeného, takže musel dát tričko a šortky usušit a nechal je schnout, dokud je nepotřeboval, což bylo až když šel ze školy. Byl to přestupek, ale dobří učitelé si toho prostě nevšímali.

Jak se děvčátka měnila v slečny, začínala se naopak snažit, aby si jich každý všiml. To, čemu cizinci říkají plavky, se dá při dobré vůli považovat za oděv dostatečně odpovídající zákonu; je ze dvou kusů a můžeme tomu říkat tričko a kalhoty. Aby to nevypadalo tak blbě, může si dívka našít na bikinky nějaké ozdoby, třásničky, korálky, prostě co ji napadne. Pokud je dost hezká a její oblečení vyvolá dostatečnou pozornost, budou ji sice kluci při každé příležitosti házet do kterékoliv kašny, ona se s nimi bude muset prát a vřískat na celé náměstí, ale prosadí se ve smečce. Mládež chodí ze školy v houfech, přičemž se různě baví. Holky se zastavují u butiků, všechno prohlídnou a nic nekoupí. Kluci mají raději stánky s různými dobrotami, jelikož jsou mlsní. Po cestě hrají všelijaké honičky, schovávačky, potyčky a sázky. Postavení správné holky se hodnotí podle toho, jak dlouho jí trvá cesta ze školy domů; některé dorazí až se soumrakem.

Kluci nosí jednoduché plavky s kapsami. Až do chvíle, kdy na ně jejich dívka upře zrak a usoudí, že takhle už to dál nejde a je nutno toho jejího trochu zcivilizovat. Tehdy důkladně prozkoumá jeho rodokmen a zjistí, co by měl podle etnické příslušnosti nosit. Pokud má aspoň kapku skotské krve, je to kilt v barvě jeho klanu a nic pod ním. Pokud se keltský původ objevit nedá, může to být jakákoliv sukně, pokud je na ní přiměřená výzdoba, třeba rodový znak. Pokud si s tím vůbec nechce dělat hlavu, stačí šátek uvázaný kolem pasu na uzel na boku, který se dá rozvázat jediným trhnutím. Totéž nosí i děvčata, těm k tomu nejvíc sluší věnec z květin kolem krku. Oblíbená jsou trička ze síťoviny a rafinovaně sešitá z kousků různé látky, řemínků, plíšků a podobně. Záda je nejlépe mít odhalená, zvlášť když jsou rafinovaně zdobená jizvami po bičování. Když máte nové tričko a kluci vám je ve rvačce natrhnou nebo zákeřně rozstříhají, je dobré nosit je tak dlouho, dokud drží pohromadě.

A o všechnu tuhle parádu nás chce připravit nějaká pitomá školní rada?

Největším expertem na dívčí módu byla Mabel. Jednak sama vypadala tak, že mužům stoupal krevní tlak, jednak dokázala okamžitě vyhodnotit, jak která holka vypadá a kde by mohla přitvrdit, aby si jí každý všiml. Zatím se chovala uměřeně, ale dalo se očekávat další kolo jejího střetnutí se školní radou, případně celým ministerstvem. A určitě ji hodně lidí nebude mít rádo.

Pro jistotu, nezměnilo se nic na klukovském standardu? Zkontrolujte si: kluk má být velký, silný a vypadat nebezpečně. Pokud není velký, aspoň by měl mít namakané svaly. Pokud je nemá, měl by být rychlý a umět dobře utíkat. Neumí-li vůbec nic, měl by mít partu dobrých kamarádů. Speciální případ jsou ti, kteří jsou téměř neschopní samostatného života, ale mají dobré nápady, umějí dělat legraci a jsou v kolektivu oblíbení. Náčelníci smeček jsou tím významnější, čím víc podřízených dokážou ochránit před nepřízní světa. Ideální je dvojice: bojovník, který dokáže všechny ostatní přemoci a dívka, která má dobré nápady a minimálně základní znalosti magie. Žádná magie samozřejmě neexistuje, ale...

Kluk má nosit vlasy tak dlouhé, jaké mu narostou. Jeho dívka mu je může splést do copů nebo nějak upravit. Pokud správné vlasy nemá, měl by to aspoň dokázat zdůvodnit – on nebo ona. Dívka má vždycky vědět, co mají dělat všichni ostatní, především její kluk. Kdyby náhodou o něčem zapochybovala, poskytne jí ideovou podporu Sesterstvo. A kdo je nejvýznamnější v Sesterstvu? Tušíte správně, Mabel.

„Jestli máš té ukecané holky už dost, tak si pojď zase sednout k nám.“ navrhl Jackie. Enkra úlevně vzdychl a přijal.

Elis se vůbec neurazila. Stejně potřebovala projednat další postup s kamarádkami. Fakt, že musí Enkrovi pořád něco vysvětlovat a on reaguje se zpožděním, ji netěšil. Holky ji uklidnily; všichni kluci pomalu chápou, ježto jsou pitomí. Ale jinak celkem fajn, když je dostrkáš tam, kde je chceš mít. Enkra má tu výhodu, že je novej a ostatní kluci ho ještě nestačili zkazit. Aspoň že je hezkej.

Mabel přišla hezká a usměvavá, oznámila, že odpolední trénink se nekoná, ale rozhodně se neruší. Pak už se zabývala jenom výukou.

K obědu byla řecká musaka a jako zákusek broskvové knedlíky.

Po obědě nebyla škola. Kluci se vypravili na Slepá ramena, kde narazili na spoustu dalších z různých smeček. Rozhodli se, že budou hrát Zrádce; na začátku se rozdělí na dvě poloviny, vzájemně se loví a zajímají a kdo je chycen nepřáteli, musí se k nim přidat a bojovat proti svým bývalým kamarádům. Když se to hraje oficiálně, malují se na tělo značky, ale teď nebyli označeni nijak, takže nikdo nevěděl, kdo ke komu patří a překvapilo ho, že ho nejlepší kamarád bez varování napadl. Bývají u toho velké zmatky a pořádná legrace.

Když už toho měli všichni dost a chtěli hry nechat, napadla je znenadání dost velká parta děvčat; byla mezi nimi i Elis a další spolužačky. Jevilo se nutným spojit se proti nim, lovit je a všelijak týrat. Hrálo se to v nejdivočejší části Slepých ramen, kde byly bažiny a spousta bláta. Není větší potěšení než kamarádku pořádně vyválet v bahně, zvlášť takovou, která se nám líbí. Enkra zjistil, že nejen Elis, i docela cizí holky se s ním rády kočkují a nedají pokoj, dokud je pořádně nezmučí.

Potom, když se všichni vykoupali v čisté vodě a odpočívali na břehu, vypověděla mu Elis tisíc nejnovějších drbů, které nasbírala během odpoledne. Většinu vůbec nechápal, netýkaly se ničeho, co znal. Kluci se jí začali posmívat, Elis vyskočila a začala bít napřed Kurta, pak Jacka a potom jednoho cizího kluka, takže byla odchycena a odsouzena k ulechtání k smrti. Ječela a prosila Enkru, aby se jí zastal, což on neudělal, tak ho proklela a vyhlásila mu válku. Napadly ho jiné holky, ty zas jiní kluci a dopadlo to jako obvykle, pral se každý s každým na jedné kupě.

Když se všichni unavili, aspoň ho pochválila: „Já věděla, že se s tebou nebudu nudit!“

Enkra slíbil Elis, že ji provede zámkem. V praxi to znamenalo, že předváděl Vládcovo sídlo šesti až deseti neustále žvanícím a chechtajícím se holkám, přičemž u toho bylo i pár kluků; kdo se chtěl odpojit a pobíhat chodbami samostatně, klidně mohl. Palácem procházejí neustále také skupiny turistů, kteří si pořád něco fotí, občas i děti, pokud jim připadají dost exotické. Děti purpurové barvy, pomalované spoustou dalších barev a vyzdobené zlatem, jsou exotické dost. Enkra se fotit nechtěl, holky naopak s potěšením. Nakonec všichni vpadli do našeho obydlí, probudili tygra Aflargea a snažili se ho přinutit, aby je honil, kousal a drápal. Chvilku si s nimi hrál a potom jim doporučil, aby si vybrali nějakou mladší šelmu, která je třeba vyzdobí viditelnými jizvami. Uznali to a většina odešla.

Enkra a Elis zůstali; Elis se s tygrem mazlila a on ji za trest celou olízal. Potom si na něj lehla a začala řešit, jak přijít k nádherným, jasně viditelným jizvám po celých zádech. Dočetla se o obřadu zvaném kawadi, který podstupovali chlapci i dívky, když chtěli něco důležitého prosadit nebo se vytáhnout před kamarády, při velkých náboženských slavnostech. Nejdřív si probodli tváře a jazyk jehlicemi, aby nemohli radit těm, co jim to dělali. Pak si nechali pod kůži na zádech zapíchat tenké dřevěné třísky natřené barvou, a nakonec si na ramena naložili těžkou konstrukci, na níž byly obrazy a sošky oblíbených Ochránců. S tímto oltářem pak tančili, dokud nepadli únavou. Původně to byl obřad pohanský, ale křesťané chtěli dokázat, že nejsou o nic horší a vydrží daleko víc. Jelikož za císařství oslavovali všechny svátky, časem se začali trumfovat. Někteří se dávali zavěsit za háky na zádech, jiní tančili po střepech nebo žhavém popelu. Hlavním účelem bylo způsobit si co největší bolest a ukázat ostatním, že si z ní nic nedělají.

Aflargeo si něco z toho pamatoval, jiné případy znali jeho příbuzní. Zchladil dívčino nadšení poukazem, že v té době se všechna zranění léčila Živým Ohněm, což dnes už nikdo neumí. Šikovná čarodějka dokázala kamarádům ochránit vlasy, pokud o ně nechtěli přijít, ale většinu, hlavně holky, bavilo nechat se dokonale očistit. Ještě víc je bavilo zavléci do Ohně nic netušící kamarádku, případně víc; na to Elis slyšela a hned začala plánovat, co by na svoje nejlepší přítelkyně vymyslela. Například po té dnešní mohutné rvačce by celou partu nalákala do zvláštní kaple hned vedle Kvádrové síně, vyložené legovaným plechem, zavřela dveře aby nikdo neutekl, a zapálila Oheň. Pak by se jen chechtala, jak všem shoří vlasy a těm pitomcům, co chodí oblečení, ještě hadry. A turistům foťáky! Konečně by byla nějaká legrace!

Enkra se pokusil vrátit ji k realitě. Marně. Ujistila ho, že práce s Ohněm by se jí určitě dařila, jelikož je Panna, a přijít o hřívu by jí nevadilo, kdyby se to zároveň s ní stalo i všem ostatním. Že za tehdejších časů to všichni věděli a čekali by to od ní? No a co, něco by jim nakecala!

Aflargeo namítl, že v těch časech se děti koupaly v Ohni soustavně, nejmíň jednou týdně, takže jim vlasy ani nestačily narůst. Kdyby byla docela normální holka, byla by taky telepaticky napojená a vnímala myšlenky ostatních, takže by hned zjistila případné pokusy o útok a zaútočila první. Elis už o něčem z toho četla ve svých knížkách a jenom se klepala, aby se ty časy vrátily.

Tehdy jsem přišel domů a ujistil děti, že časy čarodějek nepamatuji ani já, a obnovit je nebude tak jednoduché, jak připadá jim.

Elis byla hezoučké děvčátko, ale šili s ní všichni čerti. Když držela pusu zavřenou, byla vážně milá, ale to bylo málokdy. Ráda se mazlila, buďto s Enkrou, nebo s tygrem. Taky jsem ji pohladil, ale asi málo, její standard byl vyšší.

Enkra mi sdělil, že pozval svoji učitelku Mabel, která by si se mnou chtěla popovídat o výchovných problémech s ním. Než mi vysvětlil účel této návštěvy, Mabel skutečně přišla. Byla to nádherná mladá žena, sršící optimismem, sebevědomím a dobrou náladou. Oblékla se tak, aby ji nikdo nepřehlédl: bílá tunika bez rukávů, délky do půli stehen, s velkým výstřihem, který držely pohromadě tři velmi ozdobné stříbrné přezky. Každého chlapa by asi napadlo, co se stane, kdyby se ty přezky naráz uvolnily. Enkra na ni koukal jako na zázrak, Elis jí tiše záviděla, ale nejvíc v extázi z ní byl Aflargeo, pořád ji očichával a podle možnosti olizoval. Zasmála se, tři přezky cvakly a vyklouzla z tuniky, abychom se mohli přesvědčit, že má po celém těle nádherně purpurovou barvu. „Tak mě olízej, ale pořádně!“

Tuhle výzvu žádná šelma nepřeslechne. Elis při masáži drsným tygřím jazykem vřískala, Mabel pouze kňučela rozkoší. A nakrucovala se, aby jí mohl jazykem všude, kde ještě chtěla. Málokdy má tak trpělivého pacienta.

Potom byl čas jít na večeři. Mabel se oblékala stejně rychle, a protože se její kostým Elis moc líbil, předvedla jí detaily a doporučila.

Zajímalo mě, jaké jsou vlastně s Enkrou problémy. Odpověděla: žádné zásadní. To by bylo, aby si s dětmi nedovedla poradit.

Jídelna byla dost plná. Enkra zarejdil očima a zjistil, že Vládce tady ještě není. Nabrali jsme si večeři a usadili se tak, abychom měli přehled.

Sir Lera přišel asi čtvrt hodiny po nás. Když se rozhlížel, kam by si sedl, Enkra se zhluboka nadechl a šel k němu.

„Chtěl jsi poznat Mabel Herringtonovou, moji učitelku. Je zrovna náhodou tady, tak...“

Sir Lera se podíval na Mabel a rozhodl se, že si k nám přisedne. Mabel před ním vstala a zdvořile se uklonila. Podíval se jí do výstřihu, potom okoukl zbytek těla a dokonce nasál její vůni. No jistě, byl vychován mezi šelmami.

„Ta barva ti sluší.“ pochválil ji, „Poslední dobou je o tobě hodně slyšet...“

„Snažím se, abych byla populární.“ řekla s úsměvem.

Dívali se jeden druhému do očí dostatečně dlouho, aby mu předvedla svoje kočičí mutace.

„Věřila bys, že v každém nevyvoláváš takové sympatie jako ve mně?“

„Pokud mě někdo nemá rád, ať mi to přijde říct do očí. Slibuju, že ho to nechám dopovídat. Hubu mu rozbiju až potom.“

„Říkají, že jsi hodně dobrá v boji. Jaký děláš styl?“

„O tobě říkají, že jsi nejlepší. Mám vlastní variantu. Jsem kočka.“

„Takže sis vlastně přišla zacvičit?“

„Bylo by mi ctí a potěšením.“ uklonila se.

„Takhle kočky neodpovídají...?“ namítl.

Zasyčela mu do obličeje. Její oči rázem zezelenaly, ruce sevřela jako drápy.

Zavrčel na ni jako tygr. Ani Aflargeo neumí tak krásně vrčet.

„Hned po večeři. A chci u toho svědky. Nebudu tě šetřit. Stačí tihle dva.“

Krátce mňoukla na souhlas.

„Oni spolu vážně budou bojovat?“ šeptala Elis Enkrovi „A my můžeme být při tom?“

Mabel slyšela všechno: „Mým úkolem je naučit tě všecko, co umím sama. Taky jak bojují kočky.“

Mne za svědka nikdo nežádal. Aflargea taky ne, ale stejně šel s nimi, aby si děti měly na co sednout.

Vládcova tělocvična je parádní. Mabel ze všeho nejdřív rozepjala přezky a vyklouzla z tuniky. Potom si začala prohlížet zbraně ve stojanech i po stěnách. Některé vyzkoušela, ale nejdřív navrhla bo-keny. Sir Lera přijal, tyče jsou jeho oblíbená zbraň.

Mabel byla menší a slabší, měla právo zaútočit. Útočila, ale spíš provokovala; když dostala ránu, zavřeštěla, ale zlobit nepřestala. Vládce po ní šel jako po nepříteli, dokud nedostala pár přes záda; pak zaváhal, zda se vůbec dokáže krýt.

„Chápeš to?“ syčela Elis, „Ona mu schválně skáče do rány!“

Vzápětí Mabel ukázala, jak dokáže skákat; vymrštila se tak vysoko, jak by člověk nedokázal, jeho rána šla do prázdna a ona jej zasáhla.

„Nešetři mě! Potřebuju se rozehřát!“

„Jak chceš!“

Při příštím střetnutí ji přetáhl tak, že odletěla až na zeď. Odrazila se od ní a v letu jej praštila, až se prohnul.

Elis se klepala rozčilením. „Ona je dobrá! Ona je tak strašně dobrá!“

Ještě chvilku bojovali tyčemi. Skončilo to, když ji dostal na zem a ještě několikrát přetáhl přes záda. Nebránila se, jen si kryla hlavu.

„Zlobivý holky mají dostat na zadek!“

Zvedla se a požádala o pauzu. Doběhla k Elis a podávala jí stužku, kterou někde sebrala: „Svaž mi vlasy. Takhle nahoru, do chvostu!“

Elis to provedla. Enkra si všiml, že Mabel se potí a těžce dýchá. Po těle měla stopy po úderech.

„On tě zabije!“ varovala Elis.

„To neudělá. Ale uvidíme, jestli by to dokázal!“

Vybrala si meč, který se jí předtím líbil. Kdyby to bylo za císařství, dostala by ho darem.

Sir Lera přimhouřil oči, vybral si svou oblíbenou zbraň a naznačil jí něco urážlivého. Zamňoukala.

Tentokrát se nenechala zasáhnout. Jejich meče se srážely, řinčely a lítaly z nich jiskry. Když bylo nejhůř, zachránila se dalekým skokem.

„Přišla bys o hlavičku!“ pohrozil, „Bylo by jí škoda, je moc hezká!“

Taky mu něco ukázala, hodně drzého. A její mňoukání byla výzva.

„Teď! Teď to přijde!“ vzdychala Elis.

Opět se několikrát střetli a odrazili. Potom jeho čepel zasvištěla vzduchem a usekla chomáč vlasů, který jí Elis svázala.

Lera se vítězně zachechtal, Mabel odpověděla zavřeštěním. Vládce došel, sebral tu kadeř, políbil ji a položil na domácí oltář.

Mabel vrátila meč do stojanu.

„Ta zbraň je tvoje.“ řekl sir Lera.

„Dovolíš, abych ti poděkovala?“ řekla a ukázala mu drápy.

„Tak jo. Tak teď vážně!“

Vrhli se na sebe, útočili rukama i nohama, Mabel ho dvakrát sekla drápy a on ji několikrát zasáhl pěstí, až ji nakonec smetl kopem.

„Sázka?“ mňoukla.

„Čtyřiadvacet?“

Zase se srazili. Skákala vysoko a daleko, ale nakonec ji stejně dostal. Srazil ji na zem, přitlačil ji kolenem a naznačil smrtící úder.

„Zvítězil jsem. Dosvědčíte to?“

„Před Bohem i lidmi.“ řekla vážně Elis.

„Neboj, ta to roznese po celým městě.“ řekla Mabel a pohladila Elis po hlavičce.

Elis se k ní přitulila a snažila se stírat jí co nejvíc potu vlastním tělem.

„Máš pravdu, zasloužila bych si sprchu...“

„Mám vlastní koupelnu.“ ujistil ji Vládce.

Pak ji vzal kolem ramen a odvedl s sebou.

Elis brečela: „Proč nejsem starší?“

„Říkáš nesmysly.“ upozornil ji Enkra. Ale i jemu se chvěl hlas.

Vrátili se do našeho bytu.

„Já dneska v noci nebudu moci spát,“ stěžovala si Elis, „Měla by být bouřka, lítat hromy a blesky... Nebo zemětřesení! Výbuchy sopek!“

„Tady, ve městě? Možná někde na jihu...“

„Ty vůbec ničemu nerozumíš! Seš ještě děcko! Ona je tak krásná! A tak skvěle bojuje! Kdybych byla jako ona, to bych...“ zase se rozbrečela.

Aflargeo se natáhl a udělal jim podložku. Enkra se rozložil na jeho kožešinu, Elis se přitiskla k němu.

„To bude zítra šrumec!“ řekla spokojeně, „Teď už nám nikdo nebude zakazovat cvičit!“

Nebyla to noc, jakou by si Enkra vybral. Elis měla divoké sny a on byl první po ruce, tak dostal všechny rány, které patřily... komu vlastně?

Ráno se děti nemohly dočkat snídaně. Když tam doběhly, Lera a Mabel seděli spolu, krmili se a občas se něčemu smáli. Na obou byly znát stopy po souboji, ale on měl proti včerejšku šrámy nejen na hrudi, ale i na zádech. Mabel měla otřesný účes, na jedné straně delší než na druhé a místy ještě kratší, jak se to povedlo. Slušelo jí to. Na stolku vedle nich ležel meč ve zdobené pochvě.

Mabel ukázala, aby si děti přisedly k nim.

„Správně, paní učitelko. Vysvětli jim všechno, co potřebují vědět.“ zasmál se sir Lera.

Dojedl poslední broskev, dopil kafe a dal jí pusu na tvář. Enkru a Elis chytil za vlasy a otloukl jim hlavy o sebe.

Mabel pila čaj a sledovala, jak se děti cpou.

„Po městě budou běhat všelijaké fámy,“ řekla potom, „Stručně, co jsme dohodli. Co se stalo, stalo se. Můžeme být garda, můžeme nosit trička ve svých barvách a když bude nějaký mistrovství, můžeme se i pomalovat. Jako doposud. Lepší když budeme nosit klubový dresy, než abysme neměli vůbec žádný oblečení. Ale nejsme garda císařovny, protože žádnou císařovnu nemáme. A mít nebudeme.“

„A co ty?“ špitla Elis.

„Děvče, takovejch jako já bylo... a možná bude! Pořádnej chlap občas potřebuje... Ale byl dobrej. Klidně to všem řekni.“

„Hlavně ty seš dobrá.“ vzdychla Elis.

„U toho jsi svědkem nebyla. Třikrát osm?“

„Dvacet čtyři.“

„Správně. Rozdělili jsme to na tři noci. Ještě dvakrát dostanu šanci. Ale úsvit ruší všecky noční dohody.“

„Proč?“

„Kdyby v Impériu byla císařovna, jezdila bych o krok za ní a střežila ji. Purpurová Kočka, velitelka Gardy. Ale není. Jen prach ve větru.“

Elis začala brečet, ale docela tiše.

„Klid, děvče. Nejsem úplně pitomá. Jestli se mi narodí dítě...“

„Princezna?“

„Jak to bylo v té pohádce? Princezna, která se stane čarodějkou?“

„Ty bys dokázala probudit Atanor?“

„To těžko. Ale jednou přijde někdo, kdo dokáže svolat Ztracené Sestry. Znovu postavíme Atanor, Katedrálu, Křišťálové mosty, Citadelu...“

„A přiletí Orli?“

„A holky jako ty budou lítat na wingu a vozit se v zátoce na delfínech.“

„Můžu to všem slíbit?“

„Všem ne. Ale Sestrám můžeš. Když budou pořádně cvičit.“

Enkra celou tu dobu seděl vedle a mlčel. Přemýšlel, co říct.

Jediné, co pochopil: že aféra skončila.

14, KINGTOWN: NOČNÍ STÍNY

Politická scéna zachovávala opatrné mlčení. Nikdo nechtěl předčasně reagovat, aby si neuřízl nějakou ostudu. Fakta byla jasná: Vládce strávil noc s dívkou, která se provinila proti předpisům ministerstva školství, což znamená, že se za ni postavil. Nicméně nepovolil jí žádné extravagance a doporučil vměstnat gardový pluk školy do běžného sportovního klubu. Ministerstvo vzalo na vědomí, že zatím na průserářku nemůže a rozhodlo se moudře mlčet. Školy povolily vytvoření sportovních oddílů, které budou mít vlastní barvy a jejich členové budou nosit trička v příslušných barvách. Aby bylo všechno všem jasné, budou mít na zádech název svého sportovního klubu. Co budou nosit fanoušci? Když chtějí, můžou nosit stejná trička, ale bez čísla a bez symbolů dosažených úspěchů. Pořád lepší, než kdyby chodili nazí.

Starousedlíci měli jasno. Císař jako absolutní pán Impéria má právo přijmout ve svém loži kteroukoliv ženu a je to pocta pro ni i pro celý její rod. Že císař Charry toho práva nevyužíval, je vedlejší. Správný postup, vypracovaný Dianinými dvorními dámami, by byl uspořádání slavnosti, kde by dotyčná byla ceremoniálně představena, potvrzeno její postavení a ledacos dalšího. Tento postup nebyl bohužel nikdy použit. V každém případě by byl potvrzen její status říšské princezny a každý další partner by měl udělen šlechtický titul dle jejího uvážení.

Tohle všechno vysvětlila Enkrovi Elis, spolu s dalšími pověstmi z časů císařství. Ne že by to Enkra chtěl vědět, ale Elis si vytkla za cíl jej patřičně vzdělat, aby nevypadal jako pitomec. Později mu to potvrdil Roger Monroes.

Ještě závažnější byl fakt, že sir Lera v souboji usekl Mabel část účesu. Součástí svatebních obřadů bývalo ostříhání vlasů, na čemž trvaly kupodivu víc dívky. Dneska se od takových výstředností upustilo, leda když žena otěhotní, nechá si zkrátit účes. Jako třeba Jenny. O takových věcech by nebylo třeba hovořit, kdyby Mabel zašla ke kadeřníkovi a nechala se nějak hezky upravit. Neudělala to, naopak pyšně chodila s vlasy na jedné straně delšími než na druhé a vzadu vykousnutými, jak se zrovna podařilo. Ještě prekérnější bylo, že se podobně excentricky nechala ostříhat řada dalších děvčat a ani trochu se tím netajily. Některé byly skutečně osekány mečem svého partnera.

Elis se strašně líbily Enkrovy vlasy, často se jimi probírala a moc ráda by mu je ostříhala. Ne že by se odvážila, ale snila o tom ráda.

„Já bych chtěla, aby všichni lidi chodili nazí a tak jednou za půl roku se holili,“ vzdychala, „A všecky holky nad třináct aby byly těhotný!“

„Proč to?“ Enkra obvykle chápal příliš pomalu.

„Patřilo by jim to!“ řekla pomstychtivě.

Položil opatrný dotaz, jak to myslí. Spustila vodopád řečí, z nichž postupně vyplynulo: nenávidí všechny ženy, které jsou hezčí než ona. Což podle jejího názoru jsou všechny, protože její postava připomíná klubko ostnatého drátu, kdežto ony mají nějakou figuru. Enkra se zamyslel a důkladně si ji prohlédl. Byla to velice hezká holčička přiměřeného věku, snad ani nemohla vypadat jinak. Líbila se mu? Docela ano. Enkra neměl vyhraněný vkus na ženy; líbily se mu herečky a zpěvačky, které byly zrovna slavné, což neznamená, že by je chtěl mít doma. Taky se mu líbila Mabel, která to ženským instinktem poznala a mazlila se s ním častěji než s jinými.

„Seš stejnej jako Vládce!“ rozječela se Elis, „Ten taky jede po zpěvačkách a herečkách! A hlavně po cizinkách!“

Enkra nechápal. Vysvětlila mu, že už mnohokrát se stalo, že Armin navštívila nějaká proslulá hvězda, byla pozvána k audienci, zatímco sir Lera navštívil její představení, po něm ji pozval na večeři a skončili spolu v jednom pokoji. Většina obyvatelstva mu fandila, demokratická veřejnost to považovala za jeho soukromou věc a dotyčné dámy? Obvykle dostaly darem nějaký hezký a cenný šperk z Vládcovy sbírky. Mabel dostala meč, což je pro její postavení ještě vhodnější.

„No a co?“ zeptal se Enkra.

„Když ty absolutně nic nechápeš!“

Nechápal především, proč by ho to mělo zajímat. Politika pro něho byla záležitost dospělých, po které mu nic není. Když o ní hovořil Robert, já či kdokoliv další, nudil se a pouštěl ty řeči z hlavy. Elis naopak chtěla přesně vědět, co kdo povídal a jak se u toho tvářil, a rozvíjela rozsáhlé úvahy, co by to mohlo znamenat pro stát či pro ni. Její zvědavost byla obrovská a kombinační schopnosti přímo úžasné.

Jejich vztah se vyvíjel uspokojivě. Nic proti ní neměl, naopak byl docela rád, že o něj pečuje. Půjčoval si od ní knížky a díval se na filmy, občas u ní přespal a jindy ona u nás. Naučil se ji obsluhovat v lázni, tedy namydlit a důkladně promasírovat. Ona mu to oplácela. Když některá jiná holka něco slavila, pomohl Elis se krásně vyzdobit a nastrojit, ačkoliv nechápal proč, když stejně nejvíc všechny bavila rvačka v bazénu. Dívky se snažily pěstovat společenské kontakty a Enkra se občas dozvídal, která se právě stala jeho mladší spolumanželkou. Nechápal.

Nehynoucí zásluhu má Elis na tom, že Enkru naučila se mazlit. Původně si netroufal na žádnou holku ani sáhnout, maximálně snad pohladit po vlasech. Elis mu zcela jednoznačně řekla, co má ráda, a když to pořád nechápal, položila mu ruce kam chtěla a nařídila, co má dělat dál. Je přece její manžel a je to nejen právo, ale povinnost! Ona přesně věděla, co má dělat jemu, a neváhala. Vysvětlila mu také, že je velice pružná a poddajná, a že když ji to bude trochu bolet, nic nevadí, leda že bude trochu vřískat. Což znamená, že má ještě přitvrdit. Nemůže jí udělat nic, co by se jí nelíbilo, a když se brání, chce jenom, aby byl ještě odvážnější.

Nejen že se nebránila, ale přímo vyžadovala předvádění něžností před kamarádkami. Potvrdila, že jako její manžel má právo na všechny její kamarádky a spolužačky, stejně jako jeho kamarádi mají právo na ni. Samozřejmě se znala se Sentou a jejími kámoškami, Senta vřele souhlasila s jejich vztahem a řekla Enkrovi, že ho alespoň naučí, jak se má chovat k holkám. Několikrát se stalo, že se sešli na společné oslavě nějaké další kamarádky, a Elis poručila, aby ji důkladně procvičil, aby řvala rozkoší. Postupně si zvykal to dělat i bez rozkazu.

A nejlepší bylo, že se mu to začalo líbit. Přece jenom byl správný kluk a holky ho taky nešetřily. Občas ho napadlo, jestli se mu víc líbí mazlení s děvčaty nebo s tygry a leopardy. Nebyl si zcela jist. Možná to bylo jedno a totéž.

„Máš rekord.“ řekl mu jednoho dne Jackie.

„Jakej?“

„Elis. Chodí s tebou dýl než s kýmkoliv jiným.“

„Vážně? S kým chodila předtím?“

„Skoro s každým, ale většinou jí každý měl po týdnu dost. Ta její ukecanost... vykecala by jednomu do hlavy díru!“

„Tys s ní chodil taky?“

„To už je víc než rok. Chodil jsem skoro se všema holkama, co tady jsou.“

„Takže jsi můj spolumanžel?“

„Kašli na to. Nabrnkni si nějakou mladší, Elis bude řvát, rozbijete si navzájem hubu a máš ji z krku!“

Enkra zaváhal. Elis se s ním prala ráda, ale jemu nepůsobilo žádné potěšení ji udeřit. Zvlášť tak, aby měla viditelné modřiny.

„Nebo se ti tolik líbí?“

Enkra se zamyslel. Líbila se mu, ale tolik zas ne.

„Seš divnej. Dvacítku tygrů zvládneš v pohodě, ale z holky máš komplexy. Já už chápu, co na tobě vidí ona. Ty ji posloucháš na slovo!“

„Ale ne, vůbec ne! Náhodou včera jsem... ona chtěla, abych s ní šel ke Gwendolyn, a já jsem odmítl! Ona je hrozná!“

„Taková tlustá pihovatá? Nedivím se ti.“ Jackie se zodpovědně zamyslel a pak ho něco napadlo: „Hele, naraz si moji ségru!“

„Kate?“

„Kterou chceš. Mám tři. Jsou sice blbý, ale pečovaly by o tebe jako o vlastního!“

Jackovy sestry už viděl, Kate se mu líbila, a to tak, že hodně. Ty další byly ještě moc malé.

„No, líbila by se mi, ale... Myslíš, že by mě chtěla?“

Jackie mu položil ruku na rameno, aby zaujal jeho pozornost.

„Káča začíná být divná. Dany Monroesová jí nasadila do hlavy brouka oškliváka, ratata čuňata brouka. Neškodilo by, kdyby začala chodit s někým normálním, na kom by se vyřádila. Já nejsem proti, aby byla čarodějkou, ale mohla by být při tom o chlup normálnější!“

„Asi jako Senta?“

„Jo. Jen tak mezi náma, co proti ní máš?“

„Nic! Nic jsem jí neudělal!“

„No právě! Pere se s tebou, provokuje tě, ale ty ji pořád šetříš, jako kdyby byla ze skla a mohla se rozbít!“

„Je to snad tvoje holka!“

„Tvoje taky! Nemůžeš jí udělat nic, co by nechtěla! A ostatním holkám taky ne!“

Enkra se nad tím vším hluboce zamyslel.

„No jo, ale jak se zbavit Elis?“

„Co si s tím děláš starosti? Sama přišla, sama odejde. Holky rozhodujou o tom, kdo s kým chodí!“

„S kým vlastně chodíš ty? Jenom se Sentou, nebo...“

Jackie jen mávl rukou.

Jednoho dne na konci vyučování pan Gunsmith sebral svoje desky a řekl: „Abych nezapomněl, zítra si vemte do školy pušky. Podařilo se nám si na odpoledne pronajmout střelnici, budeme mít cvičení se zbraní...“

A odešel, ponechávaje Enkru ve stavu mírného zděšení.

„To myslí vážně, abychom si vzali flinty?“

„No a co? Vezmeš tu bouchačku od El Tora, ať všichni vidí, s kým mají tu čest. Já flintu nemám, musí mi škola půjčit...“

„A kde je ta střelnice?“

„Aha. To bude chtít výklad. Zítra je pátek, takže vyrazíme do rekreační oblasti, na jižní konec města. Budeme tam tábořit. Pro nás to není taková exotika, ale holkám se to bude líbit. Koupání, opalování, bojový hry.“

Tak to Enkra vzal na vědomí.

„Táboření venku? Špica!“ komentovala Elis, „Velký holky budou určitě balit kluky! Půjdem šmírovat!“

Enkra jako obvykle nepochopil, o čem je řeč.

„Když se spí venku, mají šanci se vytratit do lesa a pořádně si to rozdat, chápeš? Když se do toho dají, nekoukají kolem sebe, tak se můžem připlížit a sledovat je!“

Enkra to sice chápal, ale nebyl jednoznačně nadšen. O sexu věděl všechno, co potřeboval, viděl i nějaké kazety, a víc nemusel. Elis se naopak moc těšila, že bude moci přihlížet přímo v reálu.

„Jo! A někdo si nás všimne a rozbije nám hubu!“

„Cha! Ty myslíš, že o nás nevědí? To se budeš divit, co všecko spolu dělají, když na ně někdo kouká!“

Enkra neříkal nic. Ono stačilo, jak se tvářil.

„Jednu kámošku vzala ségra s sebou na mejdan, dali jí foťák a nařídili pořizovat záznam! Milly celou dobu fotila, až se z ní kouřilo! Perfektní obrázky! Na příště si prý pořídí kameru a bude filmovat!“  Enkrovi došlo, co mu akutně hrozí. Byl si vědom, že někdy v budoucnu bude i on muset mít sex jak z Elis, tak se všemi holkami, které zná, avšak nijak se na to netěšil. Elis by se klidně nechala hned, aspoň to tak vypadalo. Nejrozumnější bylo dát se urychleně na útěk.

Když si nevěděl rady, svěřil se Jackovi.

„...ti povídám, vykašli se na ni! Naraz si nějakou, co nemá v palici piliny!“

„No jo, ale... to se s ní mám rozejít?“

Jackie odfrkl, pak se obrátil ke kamarádům: „Co bysme s ním udělali, aby nebyl tak hezkej?“

Kurt začal okamžitě vymýšlet rafinované způsoby zohavení, ale konstruktivní návrh podal Sonny:

„Necháme to na holkách. Ty už se postarají!“

Enkra nepochopil, neměl ty zkušenosti. Kluci je měli, tak se jen smáli. Tak si přestal dělat starosti.

Kdyby si měl vybrat, nejvíc se mu líbila Kate Therlowová. Taky by se k němu hodila, byla o rok a půl mladší než Jackie a vypadala skoro stejně. Což není nic divného, všechny Therlowovy děti vypadaly stejně. Chodila o třídu níž a okolo ní se houfovala smečka holek, kterým nebylo radno vstoupit do cesty. Čelné místo mezi nimi zaujímaly Senta Diettermannová a Zuzanka (Sue) Albertová. Možná bude dobře ji popsat detailně.

Rozhodně nebyla hezká. Byla malá a hranatá, měla kulatou hlavu a jejím oblíbeným účesem byl co nejkratší ježek. Kdykoliv to bylo možné, šla dohola. K čemuž měla řadu příležitostí, a její vlasy byly toho typu, kterých není žádná škoda. Její matka byla staniční sestrou v nemocnici. Enkra už slyšel o magických obřadech, které jsou spojeny s léčením – teď se dozvěděl zajímavé detaily.

Když někomu onemocní dítě a lékařská věda je bezmocná, je možné požádat o zázrak. V Kingtownské nemocnici dělá zázraky nejraději císařovna Diana, která ji založila a přeje si, aby se rodilo hodně dětí a všechny byly zdravé a silné. Když ji zabili, domnívali se její nepřátelé, že od ní bude už navěky pokoj. Ona se naopak rozhodla, že teprve teď všem ukáže, že není na magii tak tupá, jak říkaly její kamarádky. Když se jí hezky řekne, dělá ráda zázraky, jako svatá má přístup k Trůnu a spoustu kamarádek mezi anděly, svatými i pohanskými polobohy. Což není tak velké překvapení, už zaživa se dokázala skamarádit se spoustou lidí i jiných bytostí.

Jak je všeobecně známo, Diana se nejvíc bavila, když mohla někoho ostříhat. Sama se dala vyholit několikrát za život a pokaždé to mělo vážný důvod a bylo u toho dost rozruchu. Když jí chtěly udělat radost, ostříhaly škodolibé kamarádky nějakou holku, co měla nádherné vlasy a rozhodně o ně nechtěla přijít. Některé se bránily, některé brečely, a princezny se smály.

Takže se kvůli pobavení císařovny stalo zvykem ostříhat nejen předmětné dítě (což je blahodárné vždy, aby mu vyživování vlasů neodebíralo sílu), ale taky zoufalou matku, popř. sourozence, otce, kamarády... čím víc lidí to zasáhne, tím větší naděje, že si toho Svatá Diana všimne a zasáhne. Taky se to už několikrát stalo. Vlastní stříhání by mělo provést nevinné dítě; i to má svůj důvod. Dalším Dianiným koníčkem totiž byla podpora rození dětí, takže se sluší poděkovat jí tím, že přivedou na svět dalšího potomka. Když na to šťastná matka zapomene nebo se na to vykašle a domnívá se, že už císařovnu nebude potřebovat, Diana udělá další zázrak a do roka otěhotní všechny ženy, které se obřadu zúčastnily. Dost dobrý důvod svěřit stříhání holce před pubertou, které zatím nic takového nehrozí. Ve špitále na to měli jeden z posledních funkčních Krabů (na proud ze zásuvky), navíc to Zuzanka dělala ráda. A když jí to máma včas přísně nezakázala, nechala si to od někoho oplatit.

Nevinné dítě byla z hlediska sexuálního, nikoliv školního. Zlobila neustále a pořád, někteří učitelé ji podezírali, že s potěšením. Když zrovna nic nevyváděla, určitě vymýšlela nějaký rafinovaný průšvih. A když ho neprovedla sama, vyhecovala kamarádky. Často bývala bita, ale nespojovala to s proviněním, ježto se ráda prala. Když jí někdo chtěl udělat radost, stačilo vzít si rukavice a vyzvat ji k boxu. Chodila do všech sportovních oddílů a moc ji mrzelo, že turnaje v dívčím boxu jsou až od třinácti. No, od dvanácti, dejme tomu. Nejvíc ji mlátil bráška Sonny, ale taky ji naučil různé finty; byla rychlejší a dokázala přesně zasahovat pěstmi. Taky ji naučil, jak nešťastnou náhodou nešikovně zasáhnout soupeře do rozkroku, ano přímo tam. Vždycky se pak moc upřímně omlouvala, málem brečela. Tátovi a bráchovi to nedělala, ti ji už znali.

Ještě jeden drb: povídá se, že ošklivý vzhled, nízkou postavu a velkou odolnost vůči bolesti mají sourozenci Albertovi proto, že vlastní příměs krve Khazdů, trpaslíků, kteří po určitou dobu žili v Arminu a potom zase odešli tam, odkud přišli. Nesmysl. Trpaslíci jsou s lidmi nekřížitelní, dokážou se rozmnožovat pouze v rámci vlastní rasy. Ovšem inženýr Albert je šéfem konstrukčního týmu Strojíren, nerad opouští svou útulně šerou laboratoř, postavy je nízké a rozložité a svoje děti nerozmazluje, ačkoliv je nade vše miluje.

Když Kate vysvětlila Zuzance, co potřebuje zařídit, okamžitě se rozhodla jí pomoci. Jen vymyslet správnou flignu...

Příštího dne dostavil se Enkra do školy včas a s ručnicí, ledabyle přehozenou přes rameno, jak to viděl u jiných. Na neštěstí s ní zavadil o jeden ze sloupů, zbraň mu s rachotem spadla na zem a zavadila o palec u nohy, což ho donutilo vyjeknout. Vzbudil všeobecný posměch a radši rychle utekl po schodech nahoru. Odtamtud ho poslali zase dolů, protože měli čekat dole a odjet na místo hromadně tramvají a autobusem. Velitelem byl pan Gunsmith, oblečený do klubového trička a kraťasů, vzniklých ze starých texasek useknutím nohavic. Pokoušel se svoje žáky usměrňovat, ale oni se skvěle bavili a snažili se udělat dojem na ostatní cestující. Někteří už si stihli vyfasovat purpurově rudá trička s názvem školy na zádech, uniformu svého sportovního klubu. Což bylo dobře, jejich pomalování začínalo bohužel blednout.  Na předměstí se nacházel bývalý pískový lom, obehnaný plotem proti neopatrným návštěvníkům. Okolo byla džungle dostatečně divoká, aby se v ní dalo cvičit, taky řeka, kde se mohli vykoupat. Nějaký střelecký klub tu postavil chatu, ale ta nestačila pro všechny, takže většina se chystala spát venku. Malé děti, které měly být uvnitř, se vehementně bránily, že pod střechou spí jenom slaboši a ony se chystají řádně zdivočet.

Školní zbraně přivezla přímo na střelnici Mabel vlastním džípem. Přesněji řečeno vozidlem, které kdysi do Arminu přivezla nepřátelská armáda; pak mnohokrát změnilo majitele, a každý je opravil a vylepšil dle vlastního vkusu. Mabel to dorazila, když svěřila starším žákům barevnou výzdobu a ti se skutečně vyřádili. Některé malby byly pouze ornamentální, u jiných bylo možno rozeznat, co představují, ale všechny měly fantastické barvy.

Mabel taky stála za zmínku. Oblečená byla do té vesty na tři přezky, kterou měla na setkání s Vládcem, kolem boků jen barevný šátek. Ale vlasy! Někdo jí zřejmě řekl, že se mu její účes nelíbí a doporučil návštěvu kadeřníka. Tak to udělala; na těch nejdelších kadeřích po obou stranách hlavy měla jeden pramínek vínově rudý a jeden trávově zelený, což se zářivě blonďatými vlasy byla nepřehlédnutelná kombinace. Na vykousnutou zadní část hlavy vzal nejspíš strojek a hlodal a hlodal, až se prohlodal na kůži. Všeobecně měla vlasů podstatně míň než kdykoliv jindy, ale ty barevné kadeře při každém pohybu provokativně vlály. Jestli předtím byl její účes otřesný, teď působil jako facka do tváře každému, komu se nelíbí. Když potřásla hlavou, aby kadeře srovnala, všechny holky obdivně vzdychly a začaly plánovat, že vyrazí za svým chlupodravcem.

Pan Gunsmith ji uvítal a pochválil. Pak nařídil, aby instruktoři složili zbraně a začali je rozdávat. Mabel byla určena jako vyhodnotitel terčů; dala je holkám a nařídila, aby je upevnily na dřevěnou stěnu. Když v autě něco hledala, měla pocit, že jí oblečení překáží; přezky třikrát cvakly, Mabel svlékla vestu a pohodila na sedadlo. A ještě se vláčně protáhla a potřásla osvobozenými prsy.

„Hele, není předepsaný, že svlíknout se smí jen ten, kdo zasáhne desítku?“ napadl ji jeden kluk z nejvyšší třídy.

Mabel na něj upřela svůj kočkovitý pohled. Lehce zaprskala, vytáhla z lemu vesty tři vrhací nože a bez zaváhání je mrštila na tři krajní terče. Když se všechny zasekly přesně do středu, ušklíbla se a svlékla i ten šátek. Došla k terčům, vytáhla nože a vrátila je do vesty.

„Sorry, ale je to podfuk,“ řekla klidně, „Žádná kočka nikdy nemine cíl. Leda když chce...“

Pan Gunsmith si vybral velké kožené pouzdro, ze kterého hrozivě trčela perleťová pažba revolveru Tiger 7.65. Enkra viděl podobnou výzbroj doposud jen v biografu, tady patřila k armádnímu vybavení. Potom rozdával žákům zbraně podle velikosti, menším a děvčatům spíš revolvery, klukům bojovníkům odstřelovačské pušky. Taky tu bylo několik samopalů AK Kalašnikov, ale ty nepovažuje správný bojovník za sebe důstojnou zbraň, dělají rámus a střílejí dávkami. Správný assassin zasáhne první ranou a zmizí, než si ho někdo všimne.

Nejdřív dostali za úkol svoje zbraně rozebrat, vyčistit a zase složit dohromady. Pan Gunsmith rozsvítil silnou stolní lampu a vyzval kluky, aby mu předkládali svoje zbraně k prohlídce. V intenzívním světle prohlížel jejich mechanismy a ostře vytýkal majitelům chyby a nepořádky, které při tom zjistil. Enkra toho schytal nejvíc, včetně opovážlivého obvinění, že snad puška nebyla poslední dva měsíce čištěna. Enkra oponoval, že ji v té době nevlastnil, což pana Gunsmitha rozčílilo ještě víc. Nechal si vysvětlit, jak k ní Enkra přišel a vynadal mu, že ji měl uvést do náležitého stavu okamžitě, jak ji získal. Ostatně za špatně vyčištěnou zbraň dostal vynadáno téměř každý. Potom dostali koudel, hadry, nabiják a strojní olej, sedli si před boudu a Gunsmith jim trpělivě předváděl, jak se puška správně rozebere, vyčistí, nakonzervuje a dá opět dohromady. Enkrovi to nešlo, nešlo a nešlo, měl podobnou věc v ruce poprvé, ale učitel trval na svém, dokud se to nenaučil.

Potom se začalo střílet. Enkra samozřejmě zapomněl náboje doma a navíc ani neznal ráži své pušky. Dostal zase vynadáno a pan Gunsmith odhadl jeho zbraň na 6.55. Vyfasoval náboje a dobrou radu, aby šetřil a střílel, až když dostane svolení. Vzhledem k dosavadním špatným zkušenostem se rozhodl uposlechnout. Starší kluci bez problémů zasahovali desítky, dokud nezískali právo svléknout všechno, co na sobě měli. Enkra vypálil první ránu raději s tváří kus od pažby, ale dostal jen poměrně slabou ránu do ramene, oproti puškám tygřím a lvím. A hned také vynadáno za tento nemožný způsob střelby. Požádal, zda by se nemohl ke střelbě položit, jak to viděl u vojáků na cvičení, což vyvolalo u učitele podezření, že je tajný recesista a provokatér. Velmi rychle poznal, že není dobrý střelec, takže si musel tričko i kalhoty nechat. Jackie, Frank, Kurt a Sonny už dávno byli nazí a smáli se mu. Dokonce i Kate a Zuzanka získaly právo se jít bez problémů vykoupat. Svlékl se taky pan Gunsmith a Enkru překvapilo, že má po těle kromě řady různých jizev i tetování, i když docela jiné než kluci. Chybělo V na hrudi, bylo tam jen několik značek, zato tím víc na rukou. Lilie, osmihrotý kříž, nějaké asijské symboly a především široká spletená šňůra na pravém předloktí – stylizovaný bič honáků. Enkra nevydržel a zeptal se.

„To je z dětství. Býval jsem Pastevec.“

Armini uznávají dvě polohy normální, vestoje a vsedě na koni. Ostatní, jako vleže, v běhu, ve skoku, pádu a přemetu považují za akrobacii vhodnou k přestřelkám s nepřítelem. Cvičí se to taky, ale až ve vyšších ročnících.

Pan Gunsmith projevil vzácnou trpělivost, když učil Enkru rozumnému způsobu střelby. Objevil poměrně brzy, že nemá pro střelbu valné vlohy. Bylo jasné, že Enkra se naučí časem střílet dobře a přesně – bude přinucen. Ale Gunsmith pochyboval, stane-li se to jeho koníčkem a doporučil mu, aby si raději vybíral jiné metody obrany.

Kluci, tedy Enkra, Jackie, Kurt a Sonny se drželi při sobě, a kolem nich se motaly holky z jejich klanu. Tento moment si vybrala Zuzanka Albertová, aby zahájila podvratnou akci. Totiž řekla Enkrovi, když se ujistila, že Elis je na doslech:

„Ta tvoje holka je taky pěknej wing! Sotva tě sbalila, už se zas poohlíží po jinejch!“

„Eeeh?“ zatvářil se Enkra.

„...sis nevšim, že dělá oči na Felippa Menendéze?“

Enkra si skutečně nevšiml, ani neměl čeho. Elis se rozzuřila do bílého žáru, byla zcela nevinná a podezírat ji z přelétavosti byla urážka, která by se měla trestat, tak se chystala na Zuzanku vrhnout. Jenže na poslední chvíli si to rozmyslela a pozorně si prohlédla Felipa, který byl nedaleko od ní. Chodil o třídu výš, byl o hlavu větší, měl tmavou pleť a černé vlasy a protože už trefil dvě desítky, mohl chodit nahý. Stál za to, aby si ho pečlivě prohlédla. Smůla byla jenom, že si zásadně nevšímal mladších holek.

„A on po ní taky jede, furt na ni čumí, když se nedívá! Dávej si na ni bacha, ať ti ji nepřebere!“

Elis se náhle nečekaně ohlédla. Felippe se k ní právě otáčel zády.

Rozhodla se zmlátit Zuzanku až později, určitě bude za co. Vzala svoji pušku, nenápadně se přitočila a oslovila ho:

„Mohl bys mi s tím pomoct? Nezdá se ti, že se ten uzávěr nějak klepe?“

Felippe byl poněkud překvapen, ale vzal její pušku a zkontroloval. Nezdálo se mu, že s ní něco je.

„Ty seš šikovnej! Moh bys nám dělat instruktora! Naši kluci na všecko kašlou a jenom se tomu chechtaj!“

Přesně tu samou výtku slýchal Felippe při každé příležitosti, když něco dělal. Zaváhal, co říct.

Jenže to zaslechl jeden ze starších kluků, instruktorů. Otočil se a tvářil se drsně.

„Tak jí přece pomůžeš, ne? Všímej si trochu těch mladejch, místo toho flákání!“

„Ale já...“ namítl Felippe

„No co? Vidím, že to mladší nezvládaj, tak jim pomůžu, ne? Lepší než se motat po place jako vejr a vohrnovat šňupák!“

Felippe vztekle zavrčel. Vzal Elis z ruky pušku a doprovodil ji na stanoviště.

„Tak ukaž, jaký máš problémy! Ničeho se neboj, je to jenom flinta! No, zamířit... pořádně! No vidíš, a můžeš si sundat tričko!“

Elis zahájila projev. Ze začátku reagoval příliš stručně, ale za chvilku už si živě povídali a smáli se při tom.

Pan Gunsmith byl s výsledky žáků celkem spokojen, proto povolil Enkrovi a několika jiným přerušit střelbu, rozdal každému asi metr dlouhý lovecký tesák a požádal je, aby na něj zkušebně útočili. Většina kluků měla o tento způsob boje živý zájem. Bohužel Enkra se nehodil ani k šermu tesákem, nebo alespoň nedokázal o svém talentu přesvědčit. Avšak neustálé výzvy a rady učitele mu natolik vzpěnily krev, že se rozhodl použít jednoho ze svých triků – při střetnutí ho uchopil náhle za ruku s tesákem, otočil se a téměř perfektně přehodil přes hlavu na zem. Pan Gunsmith měl bystrý postřeh, okamžitě se pokusil bránit, ale povedlo se mu Enkru pouze strhnout s sebou.

„Výtečně!“ smál se, když opět vyskočil na nohy, „Proč jsi neřekl hned, co ti jde? Zápas rukama je ti zřejmě blízký, tak se na něj zaměříme a nebudeme tě zbytečně trápit. Ale zbraně musíš zvládat taky, aspoň na trojku!“

Enkra se s ulehčením svlékl a šel se vykoupat. Doposud se setkával s pedagogy, kterým šlo jen o to odpracovat si svoji povinnou dobu, pak je cokoliv přestávalo zajímat. Gunsmith trávil se svými žáky celý den, každému se věnoval a individuálně posuzoval, k čemu má který vlohy. Ani teď se nezdálo, že by měl chuť skončit a jít na oběd. Enkra docela jo.

Svěřil se s tím Jackovi, ale Gunsmith jako obvykle slyšel.

„Máš pravdu, už by tady mohli být...“

Očekávaní se dostavili za chvíli – přijeli dalším džípem ve stavu značně pokročilého rozkladu, a byl to syn pana Gunsmitha se svým kamarádem, oba studenti university. Vystěhovali kontejnery z nerezového plechu, ve kterých se nacházelo jídlo pro všechny. Byla to nějaká ostře kořeněná směs brambor, luštěnin a masa, srovnaná ve vrstvách a pečená vcelku. Chutnalo to výborně a mladý Gunsmith sjel ještě k výletní restauraci pro spoustu zmrzliny.

„A kdo to bude platit?“ ptal se Enkra Jacka, když se nacpal k prasknutí a ještě se olizoval.

„Kdo bys myslel?“ otočil se k němu s úsměvem pan Gunsmith, „Však jsem vás ještě ve škole nepřivítal, ne?“

Když se pořádně najedli, stouplo jim sebevědomí. Po zbytek odpoledne mohl každý dělat, co chtěl. Kdo chtěl ještě střílet, mohl, dokud nedošly náboje. Kdo chtěl trénovat bojové techniky, mohl, instruktoři se mu věnovali. Kdo chtěl šermovat, mohl taky. Kdo chtěl hrát nějaké hry s míčem, nic mu nebránilo. Kdo nechtěl dělat vůbec nic, chodil sem tam a očumoval. Koupali se všichni vždycky, když se jim chtělo. Kdo chtěl jít už domů, taky mohl, ale těch bylo velice málo. Zato přibývalo osob, které se školou neměly nic společného, zato patřili k někomu, například k Alanovi Gunsmithovi a jeho kamarádům. Když už tu byli, tak zůstali a zavolali ještě další. Všichni se znali a rádi se zapojovali do všeho, co se konalo. Kluci samozřejmě v dětství jezdili na výpravy, teď na vandry nebo na nejrůznější akce, velmi rádi v cizině.

Když dospívali, patřila k jejich oblíbeným zábavám honička v džungli. Probíhala tak, že nejodvážnější nebo ten, kdo zrovna vyzval ostatní, se označil za lovnou zvěř a ostatní jej štvali, až ho dostali. Dost často to bývala dívka, a po dopadení si s ní každý mohl dělat, co chtěl. Pokud někdo chtěl vědět, jak to probíhalo, všichni se ochotně chlubili. A od chlubení nebylo daleko k výzvě: Tak si zahrajem, ne? Chyťte si mě!

Jenomže když lovit v džungli, chce to být neviditelný, neslyšitelný, pokud možno nezjistitelný čichem. Co třeba pomalovaný? Mohl za to Enkra, jeho malování sice už hodně vybledlo, ale když se někdo pořádně podíval, bylo pořád ještě vidět. Tak si ho všimla jedna holka, slovo dalo slovo, ale tentokrát nenásledovaly facky, nýbrž telefon kamarádce: sežeň nám nějakou dobrou barvu! Kamarádka se vzápětí přiřítila na motocyklu s kanystrem tmavě zelené barvy v ruksaku na zádech, a hned za ní tlupa dalších, kteří se chtěli přidat ke hře. Barvu rozředili do použitelné konzistence a začali si na tělo malovat maskovací pruhy a skvrny. Děti se okamžitě nadšeně přidaly.

Došlo k diskusi, téměř hádce, s Mabel, Purpurovou Kočkou, za kterou se chtěly postavit všechny její gardistky a jejich kluci. Ostatní princezny ochotně přiznávaly, že ve městě je správné, aby na gardistkách bylo jasně vidět, že jsou nebezpečné a odhodlané střežit právo a zákon, takže musí být označeny výraznou barvou, třeba purpur a stříbro. Taky kdyby bylo zapotřebí, nastoupí na její výzvu celá smečka v patřičných barvách a se zbraněmi v pohotovosti, ale teď nejsme ve městě, nýbrž v džungli, a je třeba být neviditelný. Takže co? Takže Mabel uznala jejich pravdu, namočila si prsty do barvy a nakreslila si na obličej kamufláž, která nepřipomínala nic konkrétního. A řekla: „Tak si chyťte mě!“

„Ani náhodou! Ty seš moc dobrá, tebe bysme nechytili! My se chceme lovem pobavit, ne se zbytečně štvát!“

Mabel se ošklivě zamračila a chystala se hádat, ale jedna holka řekla: „Ledaže by...“

„No – co?“

„Leda že bys nás dokázala zkočkovat všecky!“

Mabel jí věnovala ještě ošklivější pohled. Gardistky nechápaly o co jde, ale pro jistotu špicovaly uši.

„Dobrá čarodějka by to dokázala!“ dorazila to ta holka.

„Já nejsem čarodějka!“ vřískla Mabel.

Chvilku stály proti sobě a vztekle si zíraly do tváře. Potom ta holka couvla a naznačila podřízenost. Mabel naznačila, že se nic neděje.

O Enkrovi bylo známo, že nerad sahá na holky. O Elis se tentokrát starat nemusel, přiběhla i s Felippem a oba byli pomalovaní od hlavy k patě tak divoce, jak to jenom šlo. Takže se od něho nic nechtělo, leda kdyby pomohl Jackovi s Kate? Kate nenásilně a s úsměvem převzala velení a její smečka ji podporovala. Enkra ji poslušně pomaloval všude, kde chtěla a při tom zjistil, že je zrovna tak mazlicí jako všechny ostatní, akorát se nevtírá násilím. Postoj kluků nebyl vyhraněný, kromě Rogera, který jevil o děvčata zájem víc než živý, ale o poněkud starší, maximálně o třídu níž. Jackie, jehož povinností bylo o sestřičku pečovat, ji ochotně a rád nechal Enkrovi i se všemi ostatními, co k ní patřily, i když sám se od nich rád pomalovat nechal. Jejich kamufláž nemusela být tak věrohodná, protože se do žádných lovů v džungli nehrnuli, tak se namatlali, jak uměli. Nejvíc to aktivně i pasivně postihlo Enkru, protože jevil nejmenší odpor.

Z ostatních holek poznával akorát Sentu a Zuzanku. Sice mu všechny řekly svá jména a predikáty, ale pustil to z hlavy. Všechny chodily o třídu níž a automaticky předpokládaly, že s nimi někdy v budoucnu bude chodit, střídavě nebo najednou. V jejich věku se rády považovaly za manželky kteréhokoliv významného bojovníka, aniž by kvůli tomu musely provádět nějaké významné obřady. Jejich názory vyplývaly z císařských zvyklostí, které byly později zakázány, ještě později odsunuty do oblasti dějepisu a právě nyní... Co vlastně?

Z hlediska zákona existuje slečna Mabel Herringtonová, výpomocná učitelka bez řádně uzavřeného vzdělání, která odmítá složit příslušné zkoušky, ačkoliv byla již několikrát vyzvána, naopak čas od času ztropí nějakou výtržnost na hranici slušnosti. Naopak rozhodně neexistuje Purpurová Kočka Mab, princezna, Ochránkyně trůnu císařovny a velitelka pluku Leopardí Gardy. V současnosti žádná žena nemá nárok na titul princezny, a pokud ho někdo používá, je to jen lichotivé označení pro jejich krásu, dravost, oprásklost či jiné oceňované vlastnosti.

Naopak Kate je říšská princezna klanu Therlowů. Pokud o tom někdo zapochybuje, měl by okamžitě dostat do držky, a to od Enkry, od Jacka, jeho dalších kamarádů, Zuzanky, Senty, ostatních holek z klanu a v nejhorším případě od samotné Kate. Není pouze obyčejná princezna jako všechny holky ze starousedlických rodů, nýbrž říšská princezna, caana, předurčená k velkým a významným činům. Když to holky Enkrovi vysvětlily, vyděsil se ještě víc než doposud a jenom zíral. Což holky pochopily a začaly ho vzdělávat.

Existuje stát Arminská republika, jejímž nejvyšším představitelem je doživotní president Lera Guyrlayowe, pro stručnost označovaný Vládce. Naproti tomu neexistuje nic, co by se nazývalo Neviditelná Říše, Impérium atd. Otec sira Lery byl císařem, jeho matka císařovnou, měla svůj dvůr a její dvorní dámy byly členkami Leopardí Gardy, to je v pořádku a je zapotřebí to vědět, aby člověk nepropadl z dějepisu. Titul Tyran Uzurpátor pro císaře Charryho vymyslela některá kamarádka, když ji kritizoval kvůli nějaké lumpárně. Neznamená naprosto nic. Nic z doby císařství neznamená nic kromě historických událostí, a kdo to připomíná, je blázen nebo si dělá legraci. Je to jasné?

Naproti tomu existuje sir Roger Monroes, jehož cílem je stát se lordem kancléřem Impéria. Támhle sedí a laškuje s děvčaty. Může ledacos, neboť je vnukem nejbohatšího muže v zemi. A synem ministra vnitra. A potomkem mocného rodu Baarfeltů, ale to jsou skoro všichni, kromě Enkry. Ať Roger povídá co chce, má jasný cíl a koncepci, a se všemi přítomnými se počítá. Konkrétně s Enkrou, který není spřízněn se žádným významným rodem, jako s ozdravnou příměsí genofondu, čerstvé krve, z níž vzejde zdravé a schopné potomstvo. Enkra si to zatím nedokáže ani představit, ale princezny jej už zařadily do dlouhodobého plánu.

Enkru napadlo, a řekl to i nahlas, jestli je někdo zvědav taky na jeho názor, nebo zda bude jako obvykle postaven před hotovou věc. Holky mu tedy, překřikujíce jedna druhou, vysvětlily situaci: Existují hlavní manželky a vedlejší manželky. Jeho hlavní manželkou bude dáma, kterou si vybere dle vlastního uvážení, a které bude patřit veškerý nepřenosný majetek, konkrétně: palác, pozemky a všechen dobytek ženského pohlaví. Manželovi patří to, co se dá přemístit, tedy: peníze neuložené v bance, dopravní prostředky, zbraně, hřebci, býci, berani a další samci. Pokud jezdí na kobyle, měla by patřit manželce, ale byla darována jemu. Stejně tak součásti pokladu, tedy šperky, patří jemu, ale byly darovány paní choti. Je to jasné? Vzájemné obdarovávání je významným obřadem, kterým se oceňují zvláště záslužné činy, třeba narození potomků. Děti nemají právní nárok na nic, ale rodiče jim umožní získat vzdělání a výzbroj, aby si dobyli vlastní léno. Kdo přijde škemrat k rodičům, aby zaplatili jeho dluhy, případně mu poskytli obživu, je slaboch nehodný pozornosti. Jistě ho živit budou, ale taky se za něj budou stydět.

Vedlejšími manželkami jsou všechny příbuzné a kamarádky hlavní manželky, ženy všech jeho kamarádů a další osoby, na něž jeho zrak padne se zalíbením. Společně strávená noc je kromě potěšení složením přísahy věrnosti všem ostatním a sluší se, aby byla aspoň jednou uskutečněna. Z toho hlediska je souboj a následná oslava vítězství sira Lery a Mabel z její strany přísahou věrnosti Impériu, z jeho strany potvrzením postavení říšské princezny, spolumanželky a dvorní dámy císařovny. Není to dokonalé, ale až se sir Roger stane lordem kancléřem, časem to uvede do pořádku.

Enkra zavzdychal. Bylo mu jasné, že je to záležitost politiky, se kterou rozhodně nechce nic mít. Někde slyšel, že by měl podporovat demokraty, ale v Arminu jsou demokrati ta strana, která touží odstranit císařství se všemi důsledky, tedy nepřátelé. Jak se vlastně říká nám? Starousedlíci nebo strana Černých, aha. Jenže já jsem přistěhovalec a narodil jsem se mimo Ostrov, nevadí to? Žádnou přísahu jsem nesložil, ani to ode mne nikdo nepožadoval. Leda že všichni moji kamarádi (a manželky) jsou přívrženci Impéria. Kate mu dala letmou pusu na tvář a ujistila ho, že sňatkem s ní se stal šlechticem se všemi právy, které kdysi vyhlásila svatá císařovna. Přísahu věrnosti složí tím, že stráví noc s ní nebo kteroukoliv jinou princeznou, až toho bude fyzicky schopen. A to zcela jistě udělá, na to Kate dohlídne.

Potom přišel Jackie a vynadal jim, že se povalují, kecají a necvičí, ačkoliv by to potřebovali jako prase drbání. Jelikož při tom sestru Kate brutálně nakopl, musela se na něj vrhnout a začít ho mlátit, na pomoc jí přišla Zuzanka a všechny ostatní. Jackovi pomohli zase jeho kamarádi. Enkra byl vyzván, aby si vybral, zda se přidá na stranu kamaráda nebo manželky, ale než si to stačil rozmyslet, už ho mlátili všichni. Do rvačky se postupně přidali další a přesunuli se do řeky a na přilehlý břeh, kde se prali tak dlouho, až toho měli všichni dost. Všeobecná potyčka se poté roztříštila na jednotlivé dvojice, které pak pokračovaly jinde a jinak.

Kate byla následkem rvačky poněkud rozvrkočena, takže požádala Zuzanku o kamarádskou výpomoc. Zuzanka měla vlasy nic moc a soudila, že nejvíc jí sluší ježek tak týden až čtrnáct dní starý, s vyholenými ozdobnými proužky. Ale kamarádky česala ráda, když nemohla česat sebe. Takže upletla Kate bojový cop, jaký často a rádi nosí kluci, pokud možno dlouhý a trčící nejdřív vzhůru a potom spadající na záda. Při slavnostních příležitostech se do něj připlétají různé ozdoby, nejlíp korálky, ptačí pírka, kovové třpytky a tak vůbec. Zuzanka pracovala zodpovědně, cop sahal až na záda a byl tak pevně utažený, že jím Kate mohla švihat, třeba i dát někomu ránu.

„Dokonalé!“ řekla okouzleně, „Děkuju, Zuzanko!“

„Dokonalé to není,“ vzdychla kamarádka smutně, „Za starých časů nenosili tolik zbytečných vlasů okolo...“

„Neříkej, že bys mě chtěla kolem copu oholit!“ zděsila se Kate, „To bys přece kamarádce neudělala!“  „Tobě s potěšením! Od malička si nepřeju nic víc, než se do tebe dát Krabem!“

„Ty!“ zaječela Kate a začala ji boxovat. Ničím ji nemohla víc udělat radost, Zuzanka boxovala ráda a přesně zasahovala. A vydržela dlouho.

„Tohle je to samý,“ vzdychla, když už Kate nemohla a vyčerpaně odpadla, „Nikdo se nevydrží pořádně rvát.“

„Jak by sis to představovala?“

„Jednou bych chtěla pořádnou rvačku! Abychom měly po ksichtě jizvy, krev z nosu, roztržený obočí... Jako za starejch časů!“

Enkrovi to něco připomínalo. Příběhy z knížek, které tak okouzlovaly Elis.

„Tehdá existovaly Ohňový věže,“ vzpomněl si, „Všecky by nás tam nahnali, čarodějka by zapálila Živý Oheň a ten by nám rány ošetřil. Akorát že už bys neměla tenhle parádní cop. Na žádným z nás by nebylo co stříhat.“

„No jasně,“ namítla Kate, „Docela chápu, že pro tebe to musí být ideální legrace!“

„Kdybys to jednou zkusila, tak bys věděla, o čem mluvím. Stříhali tě někdy Krabem?“

Kate potřásla copem. Nikdy ji nikdo nestříhal. A dokud bude schopna se bránit, ani to nikdo neudělá.

„Za starejch časů bývaly pořádný Kraby, ne na šňůře. Když se dvě holky chtěly porvat, každá si vzala jednoho Kraba a daly se do sebe...“

„To věřím, že by tě to bavilo. Jak se poznalo, která vyhrála?“

„Nebylo to jedno? Krásně se vyblbly. A když toho měly málo, daly se do kamarádů kolem...“

Kate vzdychla. Mohla pohrozit Zuzance výpraskem, při nejhorším mučením. Jenže nic z toho jí nemohlo nahnat strach.

„Bičování,“ vzdychla Zuzanka okouzleně, „Uvázat za kotníky hlavou dolů a mrskat, až budu mít záda v jednom ohni... nebo uvázat na skřipec a natahovat... a až budu řádně našponovaná, bambusovou holí po žebrech...“

„Já ti to snad jednou udělám,“ řekla Kate, „Zařídíme si ve sklepě mučírnu...“

„Akorát že už jsem to slyšel od Sonnyho,“ řekl Enkra, „Vy opravdu necítíte žádnou bolest?“

„...seš přeci blbej! Proč bysme to chtěli, když bysme nic necítili?“

„Tak vám to dělá takovou radost?“

„To se stává i lidem. Třeba Bílí Andělé se taky rádi týrají...“

Enkra neměl tušení, o čem hovoří. Zuzanka nesmírně ráda vysvětlila: kdysi za císařství existovala sekta Svatých; byli to křesťané, ale zachovávali velice přísné mravy: nekouřili, nepili alkohol mimo vína při liturgii, nejedli maso, nenosili žádný oděv ani obuv, před každou návštěvou chrámu se celí holili na znak očištění od hříchu. Neuznávali žádné násilí, ani při obraně svého života, natož majetku. Ženy se vdávaly okamžitě po zahájení plodnosti a každé dva až tři roky přiváděly na svět dítě, bez ohledu na to, kdo byl jeho zploditelem. Každý duševně zdravý muž se nejpozději v šedesáti letech stával knězem. Po porážce Impéria byla sekta zakázána, ale nepřestala existovat. Časem se odštěpily různé další skupiny; jedné se říká Bílí Andělé, protože nosí bílý oděv a rádi slouží v nemocnici jako ošetřovatelé. Jejich koníčkem je trpět za cizí hříchy. Když potkají někoho, kdo se dopustil něčeho hodně ošklivého, modlí se za něho a při tom se bičují důtkami buď sami, nebo požádají jiného člena sekty. Když se koná shromáždění, dostanou se občas do takové extáze, že švihají sebe i všechny okolo, až mají po těle krvavé jizvy.

„To se ti určitě líbilo! Řekni pravdu, že ses taky zúčastnila?“

„Jejich děti mě pozvaly. Ale oni tolik nevydrží. Nejvíc si užívají puberťáci...“

Enkra se zeptal: „Jak to pasuje s tím, že odmítají násilí?“

„Oni by taky neublížili nikomu cizímu. Ale trestat vlastní tělo za hříchy lidstva je velice blahodárné...“

Zuzanka měla smůlu, nikdo z přítomných netoužil se připojit. Ačkoliv někteří začali okamžitě vymýšlet, jaké ještě trýznění by Bílým Andělům poradili, aby si jednak užili utrpení, a taky jim zůstaly výrazné a navěky viditelné jizvy.

Enkru to přestalo bavit, tak si našel vyhřáté místo dostatečně daleko od ostatních, kde si lehl, opaloval se a přemýšlel o všem, co mu řekli. Probudil se asi za dvě hodiny a nebylo mu jasné nic kromě faktu, že by si měl dávat extrémní pozor jak na kamarády, tak na manželky. Cokoliv udělá, vždy vytváří možnost, že něco pokazí a nechá se navézt do něčeho, s čím si pak nebude vědět rady.

Přímým důvodem probuzení byl návrat tlupy, která si hrála v džungli na honěnou. Vrátili se v jednom houfu, rozesmátí a nadšení; bylo by na nich vidět, že se strašlivě servali, každý měl na těle několik výrazných šrámů a kromě skvrn zelené barvy taky bláto spečené krví. Holky byly taky od krve, ale ta většinou nebyla jejich. Napadali do řeky, myli se a navzájem chlubili, co všechno zažili.

Nejvíc zvědavá byla Elis, špicovala uši a kladla opatrné dotazy, než si jí všimli.

„Tobě po tom vůbec nic není!“ zakřikla ji jedna z nejnadšenějších, „Na to seš ještě moc malá!“

Elis se samozřejmě urazila, ale na nikoho tím neudělala dojem.

„Vypadáte strašně,“ ocenil pan Gunsmith, „To jste museli vést válku s tlupou divokých koček?“

„No, ony se holky trochu rozdivočily...“

Po umytí se přišlo na to, že jejich zranění nejsou tak strašná, jak to zpočátku vypadalo. Kluci byli trochu poškrábaní nehty, děvčata měly tak málo šrámů, že to nestačilo ani na ozdobné jizvy. Což byla chyba, protože si chtěli nechat do škrábanců vetřít hojivou mast, která navíc způsobovala dobře viditelné a barevně odlišené stopy. Což byla chyba a muselo se to hned napravit ostrou špičkou nože.

Když se setmělo, byl zapálen slavnostní oheň a několik ohňů menších, u kterých si opékali klobásky. Konečně přišel ke slovu Albenzio Machado, jeho kytara a spousta písniček. Nebyl jediný, na kytaru umělo hodně kamarádů a mohli se střídat. Mezi dospělými kolovaly i nějaké láhve, dětem dali čaj z bylinek, aby jim to nebylo líto. Postupně se všichni sešli u hlavního ohně, všelijak si posedali a zpívali.

Enkra seděl s kamarády. Elis se věnovala výhradně Felippovi, tulila se k němu a něco (jistě zajímavého) mu povídala. Enkra neměl čeho litovat, k němu se přivinula Kate, která hodlala dát najevo, že se stala jeho vlastnictvím a nehodlá připustit jakékoliv pochybnosti. Jelikož s nocí padl na krajinu večerní chlad, Enkra si přehodil přes ramena deku, Kate se opřela zády o jeho hruď, jeho ruce si ovinula okolo těla a dlaně si položila na místa, kde se jí to nejvíc líbilo. Jak už řečeno, byla mazlicí, jak se na správnou holku sluší.

Enkra neznal texty tak dobře, aby mohl zpívat s ostatními, tak aspoň meditoval. O holkách. Měl pocit, že si znatelně polepšil, Elis byla sice hezčí, ale za těch pár dní už jí měl plné zuby. Kate mluvila o poznání míň a rozumněji, a hlavně nepomlouvala svoje kamarádky. Naproti tomu byla silně podobná Jackovi; Enkra byl vychován v přesvědčení, že bratr by měl sestřinu nedotčenost bránit až do krve, ale Jackie mu sestru sám nabídl, seděl vedle a pranic mu nevadilo, že ji Enkra osahává. Stejně hlavním iniciátorem byla ona.

Očividně s vývojem událostí spokojená byla Senta. Jejím významným koníčkem byla péče o spokojenost klanu Therlowů; o Jacka se starala sama, Kate si právě zvolila za svého partnera Enkru a Leslie byl ještě příliš malý, aby něco potřeboval. Což naprosto nevadilo dívenkám jeho věku, aby se mu nevtíraly, kontrolovaly, jak mu dorůstají vlasy a občas mu vylepšily účes nějakými hezkými ornamenty. Momentálně měl na levé tváři krásnou ozdobnou jizvu z odpolední rvačky, pachatelka se tím soustavně chlubila a trvala na tom, že ji musí označkovat taky. Škrábl ji nehtem na palci a udělal malý, téměř nepatrný škrábanec, pak si vzájemně olízali krev a byli spokojení.

Poměry v sídle Therlowů byly na evropské poměry dost nezvyklé. Dětem dovolili postavit si v nejvzdálenějším koutě zahrady chatu z porůznu získaného materiálu, kde mohli bydlet i se svými kamarády a různými zvířaty, zvláště psy, kočkami, fretkami, mývaly, a co tak kolem běželo a usoudilo, že se ještě vejde. Běžné vybavení: rohože, polštáře, deky, plyšáci. Občas do boudy vlítla máti Therlowová a donutila děti aspoň ty deky vyprášit a ty nejhůř znečištěné odnesla vyprat. Hygiena žíhaná dětem zas tolik neříkala; kdyby se k nim chtěla nastěhovat skutečná hyena, taky by jim to nevadilo, ale silně by nesouhlasil jejich domácí tygr Orrong.

Máti Therlowová neměla k životnímu stylu dětí zásadní připomínky. Než začala chystat večeři, spočítala děti, aby zjistila, kolik hladových krků bude muset nakrmit. Po večeři jim nařídila jít se vykoupat; měli parádní lázeň s velkým bazénem a když bylo dětí hodně a naléhaly, roztopili saunu. Všichni milovali důkladné masáže; Enkra už odsouhlasil, že v této zemi je zvykem obsluhovat v lázni dámu, svoji či kteroukoliv jinou, tedy řádně ji namydlit a promasírovat celé tělo. Slušelo se, aby holka pištěla, řvala, bránila se a oplácela mu to; obvykle to skončilo hromadnou rvačkou.

Tahle poznámka se týká domu Therlowů ve městě. Kromě toho existuje také palác Dunbarů, který patří možná Therlowům, možná jiným potomkům vévodkyně Julie. Současný stav je zřícenina, vhodná pro hry dětí. Možná by měl patřit Kate.

Elis vzala změnu Enkrových zájmů na vědomí bez námitek. V jednu chvíli došlo k nějaké diskusi o jakémsi problému, a řekla: „Mám o tom knížku. Stav se po neděli a já ti ji půjčím. A Kate vem s sebou, je to fajn holka.“

Fajn holka Kate změnila polohu, přeskládala si jeho ruce jinak a pak využila chvíle, kdy všem došly písničky: „Otče Lexi, povídej nám něco!“

Pan Gunsmith se rozhlédl, aby se ujistil, kolik přítomných s tím přáním souhlasí. „A o čem byste chtěli slyšet?“

„O strašidlech!“ hlesla Zuzanka, „Nebo aspoň o upírech a vlkodlacích!“

„Tak to máš smůlu. Žádné strašidlo jsem nikdy neviděl. Ani upíra, ani vlkodlaka...“

„Tak aspoň o čarodějnicích!“ přála si.

„Čarodějku jsem potkal jenom jednou. Na jihu, v Sun City. Třikrát jsem se směl koupat v Ohni. To jsem byl ještě dítě.“

„Jak to je?“

„Fantastický. Nádhernej zážitek. A dokonalá čistota, když vystoupíš. Čarodějka mne prohlédla a zařídila mi imunitu proti všem běžným nemocem. Tady na prsou mám ještě stopy od pětidrápu, to bylo jejich služební žezlo. Pak nám pustila Základní informace.“

„To bylo co?“

„Něco jako Univerzálka. Méně dokonalé, ale použitelné. Všechny jazyky, základní informace z matematiky, fyziky, chemie, astronomie. Všelijaké speciality. Lékařství lidské i zvířecí. Všechny ty informace nosím v hlavě, ale nedokážu vám je předat, jenom verbálně.“

„Kdyby tady byla čarodějka, co by udělala?“

„Dneska v noci by vás uspala a všechno vám to předala. Ve škole bysme udělali jenom testy a mohli byste v klidu odejít. Uměli byste všechno, co vás dokážeme naučit za celou docházku.“

„To je úžasný! Vrátí se někdy čarodějky?“

„Já věřím, že ano. Dokonce věřím, že to bude někdo z vás, komu se podaří objevit cesty, které se ztratily.“

„Ztracené Sestry se vrátí a na Atanoru znovu zaplane Živý Oheň?“ zeptal se kdosi ze tmy.

„Věřím i tomu.“

„Kdo může za to, že se to ještě nestalo? Přistěhovalci?“

Mezi dětmi nastalo trochu šumu a diskusí. Mnozí pocházeli z přistěhovaleckých rodin.

„Bylo by nespravedlivé svádět na ně všechno. Za mnoho věcí můžeme my sami. Nechali jsme si vzít, co bylo naše.“

„Pomohlo by tomu nějak, kdyby se obnovilo císařství?“

Pan Gunsmith se obrátil směrem, odkud otázka přišla. Chvíli to zevrubně promýšlel.

„Historie se odvíjí jedním směrem,“ řekl potom, „Nemůžeme se vrátit zpátky v čase. Nemůžeme projít do jiného světa, získat jejich znalosti a zase se vrátit. Nemůžeme ani vnutit zbytku světa svoje představy. Nevím, co přijde. Ale udělám, co budu moci.“

„A co můžeme?“

„Jsme občané této země. Máme právo volit a vyjadřovat se k věcem veřejným. Zatím je nás příliš málo, ale třeba se svět změní...“

Promluvil Frank Cannon: „Když ses koupal v Živém Ohni, spálil ti všechno, co není živé. Přišel jsi taky o vlasy?“

„Ano. A ujišťuji tě, nevadilo mi to v té chvíli, a nevadilo by mi to ani teď. A nevadilo by to ani tobě, i když teď ti to připadá jako nejhorší, co by se ti mohlo stát. Dovolím si prorokovat, že ještě za tvého života... dříve než dospěješ, dojde k událostem, které všechno změní. Musí přijít trojí Očištění: Očištění Ocelí, Očištění Ohněm, Očištění Krví. Země se otřese a zbaví se všeho, co ji hyzdí...“

„Kdo o tom rozhoduje?“

„Nikdo. Země sama rozhodne, co se má stát. I kdy se to má stát. A vy všichni uslyšíte její hlas.“

„To zní jako něco z magie.“ řekl kdosi.

„Chtěli jste slyšet něco o čarodějkách, ne? Tak teď to víte. Kdyby v tuhle chvíli někdo zapálil Oheň, bránili byste se jen do chvíle, než by to vyzkoušel ten první z vás. Pak by to chytlo všechny. Někdo by šel schválně, někoho by tam nahnali kamarádi. Někdo by šel, protože by tam chtěla jít jeho holka. Byla by to obrovská legrace, a dneska byste všichni usínali Očištění.“

Obvykle mu věřili, byl jejich učitel. Ale teď na většině tváří viděl nedůvěru.

„No, jak chcete. Zkusím dát příležitost svým dětem. Jak asi víte, můj syn Alan studuje na Universitě psychologii. Je tady s námi a je tady taky pár jeho kamarádů. Dáme mu možnost promluvit?“

Alan Gunsmith byl hezký mladý muž, velký a silný, zdobený smečkovým tetováním a navíc tmavě zelenou kamufláží. Slušelo mu to.

„Mojí specializací je zkoumání vlivu prostředí na rozhodování jednotlivce. Konkrétně: kdy se řídíme vlastním přáním, kdy tím, co si od nás přeje naše okolí a jaký vliv na to má vyšší síla, vlivy mimo nás. Dneska odpoledne došlo k nádhernému experimentu, jehož dosah si možná všichni dost neuvědomují, ale zkusím to vysvětlit. Můžu, protože jsem byl současně objektem působení i hybatelem, který to způsobil.

Maskování, které všichni neseme na těle, je v první řadě opatření, abychom nebyli v džungli tak snadno vidět. Většina nás má barvu pokožky zlatohnědou, takže když na ni naneseme pruhy a skvrny, snadno se ztratíme ve stínech. Ale zároveň dojde ke změně identity, kromě vlastní osoby se staneme tím, čím si ve skutečnosti přejeme být. Například šelmou.

Nedávno kamarádka Mabel zkusila pěkný experiment, nabídla svým žákům proměnu v Purpurovou Kočku. Někteří odmítli, ale většina přijala a vyzkoušela si to, aspoň dočasně. U barvoměny se říká 'do vyblednutí'. Menší děti si to moc neuvědomují, ale já jsem zkoumal ty starší, které se mi dobrovolně nabídly ke zkoumání. Kamarádky své sestry Kitty. Zvláště ty, které si důsledky změny uvědomují a líbí se jim.

Přáním společnosti je, aby se všichni její členové oddělovali od přírodního prostředí oděvem. Moje pokusné objekty potvrzují, že je jim příjemné, když se mohou oblečení zbavit a dovolit slunci, větru, vodě a všemu ostatnímu, aby se mohli dotýkat jejich těla bez zábran. Konkrétně: jak jenom můžou, svléknou se a chodí nazí. Zvlášť na takových místech, jako je toto. Škola toho využívá a dovoluje žákům jako zvláštní odměnu se svléknout. Tím se jejich příjemný pocit ještě posiluje, na rozdíl od těch pitomců, co se musí péct v hadrech. Kluci ze smeček to znají, když chtějí bojovat, jako první odloží všechen oděv.

Každý z nás má představu, jak by chtěl vypadat. Abychom vypadali líp, zdobíme se tetováním a pomalováním. Tak jsem dneska odpoledne navrhl tu zelenou kamufláž a sledoval, co to udělá s ostatními. Teď nemyslím nás starousedlíky, ale třeba přistěhovalecký holky, kterých je tady většina. Než se začaly malovat, projevovaly se váhavě, otráveně, nejistě. Se změnou barvy jim značně stouplo sebevědomí a chuť do hry. Za půl hodiny už se cítily jako šelmy, chtěly lovit a nechat se lovit. Tak jsme si zkusili Hru v džungli a řekněte, komu se to nelíbilo!“

Ozval se smích, ale taky otázka: „A ty si myslíš, že nás k tomu přinutilo něco mimo nás?“

„Správná otázka. Ano. Země sama. Já jsem se narodil už v Arminu a vnímám svou zemi od dětství. Naše země má vlastní zájem, jak bychom měli žít a působí na nás. Když ji vyzveme, hraje si s námi. Všem nám dopřeje pocity šelem...“

„Bylo to bezva,“ řekl někdo, „Příště si zas zalovíme, jo?“

Všeobecně se ozýval souhlas. Někteří dávali najevo, že tato noc pro ně ještě neskončila.

Vstala dívka, která seděla hned vedle Alana. Někteří ji znali.

„Jsem Theodora Kateřina Gunsmithová. Ale dneska v noci jsem Rudá Kočka Kitty, a mým životním posláním je být dvorní dámou císařovny a jezdit za svou velitelkou, Kočkou Mab. Moje purpurová barva pomalu bledne, ale cítím ji, na kůži i v srdci. Některé kamarádky se možná probudily, když je Mabel označkovala, ale pro mě to nebylo překvapení ani šok, já na to čekám od narození! Žiju na světě čtrnáct let, a nejmíň dvanáct z nich prosím: Ať se už konečně něco stane! Já nechci žít zbytečně a nudně! Chci, aby se vrátil svět, který nám vzali, a budu za něj bojovat!

Nabídla jsem se bráškovi, aby se mnou dělal svoje pokusy, a ukecala jsem i svoje kámošky. Daly se ukecat pozoruhodně snadno. Jsme Kočky, a jestli si myslíte, že dnešní noc pro nás skončila, tak se hodně rychle začněte bát! Dneska v noci, až vy hodní a slušní budete spát, my budeme zpívat a lovit, a vyzýváme... já vyzývám všechny, aby si mě chytili a přemohli. A bacha na mě, mám zuby a drápy!

Kdybych byla čarodějka, vyzvala bych ke hře nejen kamarády, ale taky ty, kterým se říká Noční Stíny. Ty, co se skrývají v džungli. Nebojím se jich, nebojím se ničeho na světě. Dneska je moje noc, a vyzývám každého, kdo si chce se mnou hrát. Slibuji zemi, že budu poslušná jejích zákonů, budu žít jako správná šelma a naučím to i svoje děti. A jednou, až přijde čas, se roztrhne opona chrámová a my vyjedeme z ohně a dýmu, abychom očistili zemi od všeho, co ji poskvrňuje!

A vy, co jste ještě moc mladí a nemáte možnost si hrát jako my – ať se vám dneska v noci zdají divoké sny!“

Všichni kolem se smáli, ale neozvaly se žádné nesouhlasné výroky. Kitty přitančila k otci a políbila ho na tvář.

„Děkuju ti, táto, za svoje krásné dětství. Dobře jsi mě vychoval...“

„To se teprve ukáže.“ řekl pan Gunsmith a pohladil ji po vlasech. Zapředla jako kočka a přitulila se k němu.

Někteří starší se začali nenápadně vytrácet. Enkra trochu s obavami sledoval Kate, ale neprojevovala žádné kočičí sklony. Oddychl si.

„Půjdem si před spaním zaplavat?“ navrhla, „Voda bude bezva studená. Jenže mě hřeje celý večer zepředu oheň a zezadu ty...“

Šli si zaplavat a nebyli sami. Zase tak studená ta voda nebyla. Potom si udělali na verandě pelíšky z dek, přivinuli se k sobě a nějakou dobu se ještě zlobili a pošťuchovali, než konečně usnuli.

Enkrovi se skutečně zdál pozoruhodný sen. Spojilo se v něm, co četl ve starých knížkách, co povídala Elis a co mu nabídla obrazotvornost. Byla v tom Ohňová věž, černá a omšelá, ožehlá předešlými zášlehy Ohně. Čarodějkou byla Kitty, zářící purpurovou pokožkou se zlatými tečkami. Byli tu všichni kamarádi, každý, koho si zapamatoval z přítomných. Tlačili se do věže, bylo tu málo místa, pan Gunsmith je usměrňoval a Mabel přišla na správnou myšlenku: „Když se nevejdete, tak ať mladší vylezou starším na ramena!“ To byl skvělý nápad, začali po sobě šplhat a věž se na to ideálně hodila, mezi kameny byly spáry a dalo se po nich skvěle lézt. Jackie, Kurt a Sonny pomohli Enkrovi vylézt co nejvýš a jemu se na krk posadila ještě Kate. Stejně po nich lezly ještě menší děti, všichni se smáli a těšili se, co bude.

Potom celou věž i se všemi lidmi pohltil Oheň. Trvalo to jen velmi krátce, ale byla to nádhera. Když je očistil a uhasl, slézali zas dolů, prohlíželi si jeden druhého a smáli se, jak vypadají. Samou radostí se dali do tance...

Enkra se probral. Bylo ráno a vlasy Kate ho šimraly na tváři. Chvíli byl překvapen, že není ostříhaná; pak se ovládl, aby se přestal smát. Zvedl hlavu a prohlížel si kamarády – všichni vypadali jako normálně. Tak si zase lehl. Všechno bylo v pořádku.

2.

15, KINGTOWN: KDYŽ NASTALY DEŠTĚ

Jednoho dne nalezl Enkra třídu pustou a prázdnou. To ho zarmoutilo, neboť dle nějakých zachycených slov ze včerejška si pamatoval, že má být dějepis. Obrátil se tedy a vydal se na bludnou pouť školou – rozhlížel se, ale nikoho neviděl a už se chtěl vrátit do třídy, když narazil na jednoho ze spolužáků.

„Co tady čumíš? Je dějepis, ne?“

Enkra nechápal souvislost mezi dějepisem a zmizením spolužáků, ale běžel bez diskusí za ním. Na půli cesty se potkali s Jackem, který uhodl jeho neinformovanost a šel ho hledat.

Zamířili do přízemí, kde se nacházelo školní kino. Vypadalo jako každé jiné a kromě Enkrovy třídy se tam sešli další žáci, prozatím se prali a honili mezi sedadly. Učitelé setrvávali v bohorovném klidu, povídali si mezi sebou a nevěnovali jim pozornost. Teprve gong všechny přiměl k pozornosti.

„Vítám vás na první lekci dějepisu,“ ozval se z reproduktorů hlas učitele, „Nepochybuju, že jste přes prázdniny všechno zapomněli, tak abyste si zvykali postupně, začneme s něčím jednoduchým... třeba s počátkem lidských dějin. Prosím...“

Ozvala se krajně nemelodická hudba, která i Enkrovi připadala velmi primitivní – a na plátně se začaly objevovat titulky:

„Školní film Dějepis 1./ PRVNÍ LIDÉ.

Odborná spolupráce DrSc prof. Ing. ...“ a Enkra přestal titulky ze zvyku sledovat.

Na plátně se objevila v živých barvách prehistorická krajina, divoká a opuštěná. V dálce modravé hory, zato v popředí hustý jehličnatý les a travnatá louka, jen tu a tam porostlá skupinami stromů. Uprostřed se vinul potok. Obraz klouzal po krajině – najednou do záběru vstoupila tvář staršího, už šedovlasého a šedovousého muže s téměř opičí tváří, který s očima zacloněnýma chlupatou dlaní pozoroval obzor. Náhle kmitlo zapadlýma očima pod silnými nadočnicovými oblouky světýlko zájmu a muž se otočil a zamával oštěpem, přičemž vydal jakýsi skřek.

Po cestičce vyšlapané zvěří sem od lesa přicházelo stádečko mamutů. Byli to zřejmě namaskovaní sloni, neboť měli pravou tmavě hnědou nebo tmavě ryšavou mamutí srst a mohutné, skoro do kruhu zakroucené kly. Mezi nimi šlo i jedno úžasně roztomilé mládě. První mamut se opatrně rozhlížel, kýval chobotem a pátravě do něj nasával vzduch – přesto se náhle a nečekaně propadl do jámy, vykopané na stezce a maskované větvemi a roštím. Mamut zapadl do jámy celou polovinou těla, přední tlapy bily do země a zviřovaly mračna prachu, chobot švihal vzduchem jako had a vzteklé troubení otřásalo krajem. Ostatní členové stáda se shlukli okolo svého vůdce a rovněž troubili.

Opičí muž ve zvířecí kůži vycenil dlouhé špičáky v radostném úsměvu a ječel jak pominutý – na to vyrazila z houštin za jeho zády tlupa podobných lidí, vyzbrojených klacky, oštěpy a kamennými sekerami. Byly tam i ženy a děti – ženy nesly pletené košíčky z travin a nahé děti, umazané až za ušima, táhly za sebou silné větve, na nichž chtěly odtahovat kusy masa.

Celá horda, vedená náčelníkem, běžela cvalem se stráně k jámě, z níž se mamut beznadějně snažil vylézt. Jeden z mužů hodil už v letu oštěp mezi stádo a mamuti se s poděšeným troubením rozběhli zpět k lesu. Muži křičeli a hlomozili, aby nahnali ohromným zvířatům strach – ale nikdo je nepronásledoval, neboť jediný mamut jim stačil na velmi dlouhou dobu.

Muži-bojovníci obklopili zvíře, náčelník první hodil oštěp na ohromnou hlavu, ale ten sklouzl po silné kůži s dlouhými ryšavými chlupy a mamutovi neublížil. Důvodem možná bylo, že neměl žádný hrot, byl to pouze klacek zašpičatělý a opálený v ohni. Jiní bojovníci připravili luky a šípy a stříleli jako bez rozmyslu do řvoucího mamuta. Šípy se zabodávaly vedle sebe, takže mamut brzy připomínal přerostlého ježka. Občas zadrnčel oštěp a někdy se zabodl – mamut řval, krev stříkala z ran a jeho tlapy a chobot bily okolo sebe. Konečně se někdo trefil oštěpem do oka a tlustokožec pomalu klesl hlavou na okraj jámy.

Náčelník vítězně zařval, přiskočil ke zvířeti a udeřil je kamennou sekerou. V té chvíli jej ryšavý chobot objal kolem pasu, mamut naposledy zvedl hlavu a vyzvedl muže až nad hlavy ostatních – bylo vidět, jak náčelníkovu tvář zachvátil děs a příští chvíli už letěl vzduchem, dopadl na hlavu a zůstal nehybně ležet.

To však byl jen poslední záchvěv mamutova života. Pak klesl a muži se na něj vrhli a rozbili mu hlavu kamennými sekerami. Ti nejodvážnější už olizovali krev z jeho ran, a když se dostali k mozku, cpali si jej syrový do úst. Dvě ženy a několik dětí zatím pobíhaly okolo náčelníka, ječely a snažily se jej vzkřísit – ačkoliv každý z diváků poznal, že je již dokonale mrtev.

Další scéna se odehrávala v jeskyni, kde několik zchromlých starců a stařen a maličké děti očekávali návrat lovecké družiny. Zájem kamery se soustředil na staříka, který dával pozor na oheň. Tento bělovousý děda v kůži nějakého skvrnitého zvířete už téměř neviděl a co chvíli usínal – bylo to poměrně nebezpečné vzhledem k tomu, že ohýnek sotva hořel. Před jeskyní se několik dětí, čtyřletých a menších, rochnilo v kaluži a plácalo si z bláta figurky zvířat, dost povedené. Jedno z dětí odběhlo ke keři, kde si chtělo natrhat nějaké bobule, ale ve chvíli, kdy natáhlo ručičky na černé plody, vymrštila se z křoví šedivá, na hřbetě temně žíhaná šelma s třiceticentimetrovými tesáky podél hrozné mordy. Byl to šavlozubý tygr machairodus. Vrhl se na dítě, zaryl mu do těla spáry a dokonce se do něj zahryzl, až vytryskla krev. Ostatní dítka jeskynních lidí se dala na útěk, ale strašlivá šelma je dostihovala a každým skokem se vždy jednoho zmocnila – to učinila už se třemi a Jackie, který seděl vedle Enkry, se začal tvářit nedůvěřivě. Naštěstí právě teď se vyřítila z jeskyně bojová výprava staříků s oštěpy a klacky. Šavlozubý tygr nechal zbylé děti a vrhl se na útočníky, kteří jej bodali oštěpy, tloukli přes hlavu, tygr řval a staříci a děti ječely. Nakonec tygr uznal marnost zápasu a se zakrváceným kožichem zbaběle prchal před kameny a klacky pralidí. A záchranná výprava sebrala mrtvé a raněné a vracela se neslavně zpátky do jeskyně.

Ke všem neštěstím postihlo tlupu ještě jedno – zhasl jim oheň, který měli starci udržovat. V honbě na tygra se na něj zapomnělo a přes všechnu snahu se jej nepodařilo rozfoukat. To se už také vraceli lovci a táhli s sebou na větvích kusy mamuta – v dojemné shodě vlekli stejným způsobem i svého náčelníka. Jeho funkce se ujal zřejmě nějaký kouzelník, neboť byl ověšen nejrůznějšími kostěnými i kamennými figurkami a jinými předměty, poskakoval okolo mrtvol a kvílel, ječel a modlil se. Starce, kteří měli udržovat oheň, udeřil několikrát svojí holí s vyřezávanou hlavicí a zlostně na ně vrčel jako zvíře. Pak dal příkaz rozdělit maso a pojídat je za syrova. Zřejmě to nepřekvapilo diváky ani účinkující – kamera si vybírala zvláště děti, které trhaly syrové maso jako malé šelmy a ani jim nenapadlo zamrkat na zkoušku do objektivu.

Potom byly konány přípravy k pohřbu náčelníka. Jak byly pohřbeny děti a jiní padlí v boji s machairodem, nebylo vidět. Náčelník byl uložen do hluboké jámy společně se zbraněmi, mísami z nepálené hlíny plnými potravin a ozdobami z květin a přikryt lopatkou z mamuta. Dvě jeho družky a několik dětí okolo hrobu kvílely, rvaly si vlasy a sypaly si na hlavu popel a hlínu. Nakonec přivlekli dva bojovníci úctyhodného starce, který zavinil uhasnutí ohně – kouzelník jej utloukl kamennou sekyrou a shodil ho do hrobu jako otroka mrtvému náčelníkovi.

Ironií osudu přišla právě té noci hrozná bouře, blesk sjel do osamělého stromu a zapálil jej. Okamžitě se tam rozběhla celá tlupa, všichni padli na tvář do bláta okolo stromu a klaněli se ohni. Nakonec si dodal jeden z bojovníků odvahy, připálil si od ohně větev a mávaje jí a zpívaje divokou píseň, kráčel triumfálně domů do jeskyně. Všichni tančili okolo něho a když přišel, znovu zapálil vychladlé ohniště a usedl na náčelnický balvan, klaněli se mu a vzdávali mu hold jako novému náčelníkovi.

Ale trápením tlupy nebyl ještě konec. V kraji se objevili cizinci s bronzovými sekyrami a v lépe vydělaných kožešinách, zřejmě již vyspělejší kmen. Střetli se s lovci mamutů v bitvě, v níž se srážely kamenné i bronzové sekery a tekly potoky krve z rozbitých hlav. Odvedli několik žen a dětí, zajatci museli pracovat pro dobro nové tlupy. Ženy sbíraly lesní plody, a když dorazili k vesnici ze svázaných větví, objevila se i maličká políčka ohrazená proti zvěři. Děti tam napadl velký huňatý vlk, který ale patřil do vesnice a byl zřejmě předchůdcem psa, neboť jim nic neudělal. Naopak pomáhal bojovníkům v potyčce s jeskynním lvem, který přišel do tábora udělat pořádek a jemuž padlo za oběť pár dalších lidí. Ti však už nebyli pohřbeni do jámy, ale spáleni na hranici.

Mimo těchto atrakcí byla ve filmu spousta jiných věcí: výroba kamenných seker, pletení košíků, opracovávání větví na oštěpy a šípy. A také lov na srstnatého nosorožce, který vypadal skoro stejně jako lov na mamuta. Až na to, že nosorožci se podařilo dostat z jámy a běhal mezi lovci a dupal po nich. Stejně tak stádo divokých koní, které se také pokusili lovit – koně jednoho lovce podupali a pak stejně utekli.

Film pokračoval lesním a stepním požárem, který zničil téměř vše, co pralidé měli, a jemuž padla za oběť i část kmene. Ostatní naskákali do řeky a pluli na povalených kmenech po proudu dolů. Jeden z bojovníků ještě zahynul v peřejích, zbytek se šťastně dostal na dolní tok a byl tam zajat nahými rybáři, žijícími v chatičkách slepených z hlíny jako slepičí kurníky. Vzácné kožešiny, ženy a jiné cennější věci si rozebrali náčelníci a nešťastní pralidé se stali otroky u tohoto kmene. Naštěstí však film po vylíčení života rybářů skončil.

Když se rozsvítilo, byl Enkra ujištěn, že život pralidí nebyla žádná procházka růžovým sadem. Zato měl přesné představy, jak se loví mamuti a pocit, že to do smrti nezapomene.

„To byl film, viď?“ smál se Jackie, „Skvělý, i když už poněkud starší a překonaný vývojem! Poznal jsi Rogera?“

„Koho?“

„Rogera Monroese! On hrál to dítě, co ho u keře roztrhal šavlozubák. Byl ještě malý, ale pamatuje si na to dobře...“

„V životě bych to neřekl! A to jsou všechny filmy takovéhle?“

„Jsme pokrokový národ! A tak jsme si zfilmovali celou historii lidstva, pokud ji už nezfilmovali jiní. Ale třeba ještě něco chybí, taky si někdy zahrajem ve filmu!“

„Děkuji pěkně! Abych se ti přiznal, málo stojím o to dát se v rámci filmu roztrhat tygrem nebo utlouct kamennou sekerou!“

„Nejseš blbej? Sekery jsou z pěnový gumy, tygr byl namaskovanej za šavlozubáka a měl z toho psinu...“

„Ale přesto! Jak do něj zarýval drápy a zuby...“

„Filmové umění je veliká a posvátná věc!“ potřásl hlavou Jackie, „Zuby a drápy zarejval už jenom do atrapy. Však nemysli si, že slona, co hrál mamuta, opravdu zabili!“

Před promítací plátno vystoupil prošedivělý muž s kostěnými brýlemi. „Tak prosím – komu nebylo něco jasné, může se zeptat. Dotazy rád a ochotně zodpovím...“

Někteří žáci položili doplňující otázky, týkající se předvedeného filmu a života pralidí – ale vesměs bylo vše jasné a ani Enkra nepocítil potřebu se dále vyptávat. Učitel poděkoval za pozornost o opustil pódium.

„Ale to byl krátký film,“ řekl Jackie, „Sotva tři hodiny! To by nám měli pustit ještě něco...“

Užaslý Enkra zjistil krátkým výslechem, že obvyklá délka představení je tak čtyři hodiny. A protože je nikdo neposílal do třídy, nebylo o pokračování pochybností. Zatím si dali Golden Tiger Juice v bufetu vedle kina, sprchu oželeli.

„Jednou z prvních civilizací antického Středomoří byl Řím – snad vás bude zajímat, jak bylo toto Věčné město založeno...“

A promítli jim italský film Romulus a Remus, plný bitev a potyček, živelných katastrof, krásných žen a vášnivých sporů – vskutku vhodná podívaná pro mladé dámy a gentlemany.

Jak známo, skládá se počasí v Arminu ze dvou období sucha a dvou období dešťů. Sucho už Enkra znal, deště měl poznat, jakmile dle evropského kalendáře nadejde podzim. Jednoho odpoledne, když šel s Jackem ze školy, všiml si temných bouřkových mraků, visících nízko nad městem. Když na ně upozornil Jacka, ten se šťastně rozesmál: „Ano, přijdou deště! Bude bouřka a zítra bude lít jako z konve. Těš se, bude další den volna, Svátek Vody...“

Nazítří byl pátek a opět hrozila matematika, takže Enkra byl svátkem navýsost potěšen. Chtěl spěchat domů, ale Jackie se potkal s nějakým známým z Nábřeží a byla z toho hodina. Enkra se nedůvěřivě ohlížel na stále rostoucí mraky, ale když se odhodlal Jacka upozornit, aby nezmokli, spadla mu právě na nos první kapka. Jackie se zasmál a pokrčil rameny – v několika vteřinách na ně někdo obrátil plné necky vody. Chodci nakvap utíkali z ulic, ale kluci chodili v plavkách a zmoknutí jim nevadilo, zůstali hrdě na dešti a šli pomalu v prudkém lijáku po prázdné promenádě. Rychle se okolo chodníků vytvořily potoky, které sváděly vodu do městské kanalizace. Jackie samozřejmě neopomenul kráčet potokem a Enkra jej následoval. Na jednom rohu byli napadeni čtyřčlennou cizí partou, která měla snahu porazit je do velké kaluže. Vmžiku letěly aktovky ke stěně a za okamžik už se všichni váleli v jednom klubku po zemi, ba i tu kaluž jeden druhým vymetli. Enkra ještě neměl valné znalosti obrany a tak hlavní dávku vody i bláta schytal sám, ale vůbec mu to nevadilo.

Než rvačka skončila, přestalo pršet a opět zazářilo slunce. Chodci pokývali hlavami, vyšli z průchodů a krámů a pokračovali v cestě. Taky kluci šli dál a než Enkra došel k zámku, slunce už vodu vysušilo, jen ulice byla čistší než obvykle a tráva i květiny měly živější barvu.

„To je jenom začátek,“ smál se Jackie, „Po obědě přijde nový déšť, možná bouřka, a zítra bude pršet celý den. Přijdu pro tebe hned ráno, tak buď připraven!“

Enkra šel domů a najedl se. Když se pak sebral a chtěl jít jako každé odpoledne na Nábřeží, zjistil, že nad městem visí ještě daleko tmavší mraky než předtím a zřejmě se schyluje k bouři. Ale jelikož mu Jackie říkal, aby přišel na obvyklé shromaždiště, usoudil, že nejsou z cukru a nějaká bouřka je pro ně zanedbatelnou maličkostí. Konečně déšť byl teplý a oni byli stejně zvyklí se každou chvíli koupat.

Jackie na Nábřeží nebyl, ale byla tam spousta jiných kluků, se kterými se už Enkra stačil seznámit a porvat. Než se stihl se všemi pozdravit, spustil se liják provázený rachotem hromů a strašidelnými záblesky klikatých blesků. Obloha zfialověla a lidé vypadali v tom osvětlení jako sinalé mrtvoly. Tento liják byl ale něco jiného než předtím – Enkra měl podobný pocit, jako když se probojovával soutěskou tam dole u tygrů, pocit, že jej padající voda tluče jako devítiocasá kočka. Kluci měli z deště úžasnou radost, Bůh suď proč, a dali to najevo rozsáhlou skupinovou rvačkou, napřed mezi sebou, pak se skupinou tygrů z Tigerstownu, kterým se Enkra rád přihlásil. Teprve když déšť přešel v mírnější stejnoměrný liják, se rvačka uklidnila a Enkra promluvil s tygry i pár slov. Někteří o něm slyšeli od her v džungli.

V noci se citelně ochladilo. Enkra si ještě natolik pamatoval Evropské počasí, že to komentoval jako příjemné, ale ortodoxní Armini tomu říkali zima. Enkra se mne vyptával, jak se slaví Svátek Vody, ale už jsem zpozoroval, že Jackie mu vždy umí podat lepší informace a má větší radost z Enkrova úžasu, takže jsem mu řekl, že vcelku nijak, jenom je volno. Ani jsem nelhal, my dospělí skutečně tyto svátky nijak zvlášť neslavíme, jen páni zemědělci jej oslaví účinným zavlažením vlastních hrdel, aby si i ta přišla na svoje.

Enkra málem spadl ze sítě, když jej Jackie přišel vzbudit. Chvíli dokonce váhal, je-li to skutečně on, neboť místo dlouhých bujných kadeří svázaných na čele řemínkem, měl dneska vlasy zčesány dozadu a staženy, na krku spleteny do copánku, schovaného pod košilí. Skutečně, byl oblečen do košile evropského střihu s kostkami hnědými a žlutými, přičemž obě barvy byly decentní a nikoliv řvavé. Přes košili měl ještě svetr v kombinaci tmavě zelená a tmavě červená, opět ne výrazných barev, jak je v zemi zvykem. Kalhoty měl (div se světe!) krátké sotva ke kolenům, stejné jako měl Enkra v nikdy nevybaleném kufru, na nohou bílé podkolenky a kecky. Enkra soudil (a nemýlil se), že si oblékl dokonce trenýrky místo plavek. Zkrátka a dobře vypadal jako obyčejný kluk z Anglie a když si ještě nasadil placatou čepici se štítkem, mohl ho Enkra klidně potkat u Westminsteru.

„Pane Bože, zač nás trestáš?“ řekl Enkra vyjeveně, „Co se ti stalo, Jacku, že se oblíkáš jako...“

„No co, není to přesný? Však co jsem měl práce to sehnat!“

Enkra seskočil se sítě. „A co se to děje?“

„Je Svátek Vody – to se vždycky přestrojujem za bělochy! Tak obleč se rychle! Máš snad ještě nějaký hadry z Anglie, ne?“

Enkra se chtěl jít osprchovat, ale Jackie se mu vysmál. Však jej venku osprchuje déšť daleko důkladněji – Jackovy parádní bělošské šaty byly nasáklé vodou.

Enkra otevřel svůj kufr a rozložil obleky po zemi. Jackie se smál až slzel, když to viděl. Pak si Enkra oblékl trenýrky a ponožky a hledal vhodnou košili. Když ji přetahoval přes hlavu, šlo to dobře, ale když zapjal knoflíky a chtěl dopnout i horní, nešlo to. Vydechl zhluboka, zapjal košili a zase se nadechl, přičemž mimovolně roztáhl ramena – a košile mu praskla na zádech.

„Tak se mi zdá, že jsi vyrostl...“ smál se mu Jackie, „Ty hadry budeš muset prodat někomu mladšímu na Svátek...“

Enkra se na to tvářil dost nešťastně, ale Jackie mu poradil, aby si vzal svetr, že díra nebude vidět – konečně, nedělá se to kvůli zimě, ale kvůli legraci. Enkra souhlasil, natáhl krátké kalhoty a místo svetru odřenou bundu, kterou obvykle nosil v Angli a která vypadala, jako by ho rvali psi. Pak s námahou směstnal nohy do bot a už se hnali na snídani. Učesat se dost dobře nemohl, na spletení byly jeho vlasy ještě krátké a na uhlazení zase dlouhé – ale vzal s sebou čepici a když si ji narazil, vypadal obstojně.

Venku lilo jako z konve, ale Jackie vyběhl do lijáku a Enkra běžel za ním. Na cestičkách se tvořily louže, které Jackie obratně přeskakoval, ale když se mu Enkra dostal do cesty, skočil přímo doprostřed, voda vystříkla a oba pocákala. Minulo se to však účinkem, stejně pršelo.

Doprava na Victory byla o poznání slabší než jindy. Automobily se namáhavě probíjely vodou a rozstřikovaly gejzíry na všechny strany. Nějaký náklaďák postříkal i kluky a Enkra podle dobrého zvyku z Anglie zahrnul neznámého řidiče spouští kleteb. Jackie se tomu ze srdce smál a chtěl některé naučit – na Nábřeží budou mít Enkrovy zkušenosti ohromný úspěch.

Potkali několik starších chlapců – opírali se o klandr před bufetem, vtipkovali a bezúspěšně se pokoušeli zapálit rozmoklé cigarety, přilepené v koutcích úst. Kouření ovšem bylo pro ně velice nesnadné, neboť to nikdy nedělali. Přišlo k nim pár dívek, přestrojených za bílé chuligánky, silně navoněných a zmalovaných jako kraslice – barva na tvářích kupodivu držela i v dešti, dívky i kluci si vykali a oslovovali se obhroublými výrazy, odkoukanými z bělošských filmů, přemáhajíce smích.

Na Nábřeží bylo živo – kluci se procházeli, setkávali se a vzájemně obdivovali a kritizovali. Všichni byli přestrojeni za lidi ze světa, více či méně úspěšně. Roger vypadal snad nejhůř – mimo obleku jakéhosi podivného střihu měl na sobě květovanou americkou košili, pumpky a tyroláček, takže s frajerskými černými brýlemi a ohyzdnou umělou květinou v knoflíkové dírce dlouhého saka vypadal jako gangster. Když mu to bylo řečeno, koupil si v nejbližší trafice tlustý doutník, který při řeči přežvykoval a vyvolával tím záchvaty smíchu u všech kamarádů.

Tu a tam došlo i ke rvačce, ovšem ne za účelem porážky soupeře, ale vymáchání téhož v louži nebo v potoku u chodníku. Taky Enkru někdo vykoupal dřív, než se nadál, pro velkou legraci tygrů, kteří procházeli davem s očima rozšířenýma zvědavostí – nebylo divu, takovou podívanou hned tak neuvidí...

Když už byli všichni mokří jako myši, sebrali se a odsunuli do parku, kde se mělo odehrát něco, co Enkra ještě nezažil. Už před začátkem dešťů upravila tam parta, které to místo patřilo, něco jako hřiště. Byl to ohraničený kus země, zbavený trávy a s povrchem vytvořeným rozměklou hlínou. Na každé straně byly umístěny branky. Správce hřiště, náčelník oné smečky, přestrojený dnes za malého námořníčka, je již očekával s míčem, jímž se mělo hrát. Vyzval přítomné, aby vytvořili dvě družstva o pětadvaceti až padesáti hráčích, ovšem s rovným počtem (plus mínus pět kluků, což se považovalo za maličkost). Již tím vzbudil v Enkrovi nedůvěru, neboť měl ještě v živé paměti tygří kopanou. Roger a ostatní ze smečky se také hlásili a Enkra byl jednomyslně určen mezi kapitány, pro svoje skvělé znalosti fotbalu. Zlé tušení jej neklamalo.

Stále ještě nevěděl, v čem spočívá ten háček, který podvědomě, ale zcela jistě tušil. Pochopil teprve, když první z kluků vstoupil na hřiště a propadl se do něj až po kolena. Neboť ten krásně upravený povrch byl vlastně jednou umělou bažinou! Enkra chápal hrdost malého námořníčka – upravit plochu o velikosti fotbalového hřiště na bazén, naplněný třiceticentimetrovou vrstvou jemného bláta, byl těžký úkol. Jackie později Enkrovi vysvětlil, že se k tomu použilo vody z Charraggu – pak už déšť udržoval bláto v dobré kvalitě.

Enkra mírně zaváhal, když měl nastoupit, ale zachoval se dle hesla „Dělají to všichni, je to dobré!“ a odhodlaně vstoupil na kraj bahniska. Propadl se jako všichni a pokusil se jít dál, ale neměl zkušenosti jako druzí a tak se po několika krocích svalil a natáhl se jak široký tak dlouhý obličejem dolů. Za sebou slyšel Jackův smích, nicméně mu kluci pomohli vstát a pak už se dostal až do středu hřiště bez nehody. Také druhá strana již nastoupila, podobným způsobem – všichni hráči byli umazaní až nad kolena a hra ještě vůbec nezačala.

Někdo ohlásil pravidla: dvakrát po dvaceti minutách, po případě se druhý poločas prodlouží na třicet, kdyby nikdo nezvítězil. Kdyby ani potom ne, utkají se mužstva v občanské rvačce. Úkolem každého mužstva je dopravit míč do soupeřovy branky, lhostejno jak. Bránit se může každý, jak chce a umí. Jiných pravidel nebylo – šťastní soudcové!

Roger a kapitán nepřátel se postavili proti sobě a na znamení tlesknutím se oba naráz vrhli po míči. Roger byl všechno možné, jen ne hráč jakékoliv míčové hry – pleskl sebou do bláta, zatímco jeho protihráč se zmocnil míče, uchopil jej do rukou a dosti přesným hodem vrhl proti brance. Enkra byl na trase letícího míče – bleskurychle se rukama chytil za ramena Jacka a jednoho cizího kluka, a vymrštil se nahoru. Zasáhl míč tvrdou ranou čelem a udělil mu razanci, že přeletěl přes půl hřiště a dopadl do nebezpečné blízkosti soupeřovy branky.

Mezi diváky se zvedl překvapený křik – na takové zákroky tady nebyli zvyklí, nehledě na to, že dát hlavičku se odvážil jenom málokterý hráč, aby si nepoškodil účes. Enkra ale dopadl špatně, neboť při doskoku ztratil rovnováhu a znovu upadl. Jackie byl ale hoch chytrý – rozhodl se býti Enkrovi nápomocen a vždy jej zas rychle postavit zpět na nohy.

Chvíli trvalo, než se míč dostal opět do hry. Konečně zkuste si, jak se asi chodí po kolena v bahně. Potom se pokračovalo v útoku – Enkrovo mužstvo bylo bandou lazarů, jak se o nich Enkra vyjádřil i před kapitánem Rogerem, a nedokázalo založit jedinou rozumnou akci. Avšak ani protivníci na tom nebyli o mnoho líp a Enkra se začal domnívat, že snad jediný sportovně vzdělaný člověk na hřišti je on sám. Zato se mužstva brzy dostala do kontroverze a pak do rvačky, které se Enkra vyhnul a téměř nikým nerušen dopravil míč k nepřátelské brance. Brankář se samozřejmě hodlal bránit, ale Enkra si přivolal Ballambwiho, který měl velkou sílu, dal se od něj za pas pozvednout a dlouhým přímým kopem vsítil míč pod horní břevno do pravého rohu, zatímco brankář s pusou blátem ulepenou sledoval mlčky a vyjeveně jeho let.

A potom nastala katastrofa – všichni dostupní hráči nepřítele se vrhli na Enkru a Ballambwiho, mírně je potloukli a vyváleli v blátě tak, že Enkra dle vlastního názoru přestal být k poznání. Což však v tomhle sportu nemuselo být na škodu, jak hned uvidíme. Jackie doplatil na svou obětavost a dopadl na chlup stejně, když chtěl Enkrovi pomoci.

Teď se nepřátelský sbor kapitánů rozlítil a rozhodl se začít s frontálním útokem, aby odčinil porážku. Také naši borci nelenili a šli jim vstříc, takže se vytvořilo postavení téměř jako v bitvě u Grunwaldu: asi v polovině proti sobě dvě řady, za nimi zálohy a různé doplňovací útočné řady, a na zbytku plochy rozehrávači, kteří měli za úkol vracet míč do hry, byl-li náhodou vržen k brance. Většina boje se odehrávala mezi středními řadami, které si posílaly míč vzájemně do náruče a snažily se pokud možno zatlačit protivníka co nejblíž k jeho brance. Možnost obejít útočné řady a zaútočit překvapivě z boku byla zřejmě pro mladé bojovníky nepředstavitelná.

Přesto se Enkra rozhodl tuto fantastickou možnost vyzkoušet. Přes svoje schopnosti byl zařazen nikoliv do stření řady, ale do zálohy (až k rozehrávačům) a jakožto takový se pohyboval po hřišti kruhem od středu trestného území (?) až k pomezní čáře u mantinelu, tam přešel na druhou stranu za nepřátelské pozice a pomalu, klopýtavě se potácel mezi nepřítelovy obránce. Mohl si to dovolit – díky několika pádům a hlavně dobrácké odměně za tu první branku byl k nepoznání a bylo těžké posoudit, ke které straně patří. Podobně vyhlíželi všichni.

Pohledem na tribunu diváků Enkra zjistil, že pan vrchní sudí, „malý námořníček“, se nějak podezřele dívá na hodinky a polekal se, že poločas skončí, než bude mít šanci. Ale představy o časomíře jsou u Arminů dost volné, minuta sem, minuta tam a pan soudce nebyl výjimkou. Tak se Enkra dočkal chvíle, kdy míč letěl k němu a on se po něm skvělou robinzonádou vrhl – ovšem ostatním byla jeho bravura spíš pro smích. Kluci se po něm otočili a natahovali ruce, aby jim míč hodil, ale Enkra se otočil a překvapivou dělovkou vrhl míč do branky. Brankář se pokusil jej napodobit... ale jeho robinzonáda, ač stylově dobrá, nic nepomohla a míč skončil za brankovou čárou.

A teď nastalo pravé peklo – snad všichni nepřítelovi hráči se vrhli na Enkru a dávali mu co proto. Malý námořníček odpískal zápas, ale nikdo jej neposlouchal a všichni se snažili dát Enkrovi najevo, co si myslí o jeho způsobech hry kopané. Enkrovi spoluhráči pochopitelně nelenili a bránili kamaráda, tudíž se nedalo určit, kdo ve rvačce vede.

Když se všichni uklidnili, zahájila se přestávka a všichni se šli vykoupat do řeky. Na Enkru se vrhla Kate, vystrojená jako na diskotéku, ječela už předem a prosila, aby se jí nedotýkal, jinak ji zamaže od bláta. Enkra vytušil, co se od něj čeká, objal ji a zamatlal co nejvíc, i když se zoufale bránila. Ostatní holky taky nešetřili; nakonec vzal Kate do náruče a skočil do řeky i s ní. Byl celý šťastný, když se zase vyloupl z blátivé skořápky a když viděl ostatní. Zato soupeřovi hráči si jej bedlivě prohlíželi a snažili si zapamatovat si tohohle kluka pro další boj.

„Poslyš,“ řekl Enkra, když si vypral a vyždímal bundu a nyní se pokoušel ji znovu obléknout, „Nemohli bysme se aspoň trochu svlíknout? Ono hrát tuhle hru v šatech...“

„Pravidla jsou pravidla!“ kroutil Jackie hlavou, „Kromě toho je obvyklé, že na Svátek Vody si hrajeme na bělochy. A viděl jsi už někdy bělochy bez šatů?“

„Měj rozum! Fotbal se hraje v dresech, stejných trenýrkách a tričkách! V kalhotách a bundách by na tebe koukali jako na blázna, opravdu! Byl jsem na fotbale často!“

„Jestli máš ějaké námitky, můžeš se odvolat k Jejich Ctihodnostem...“ pokrčil Jackie rameny.

„Kdo je to?“

„Jejich Ctihodnosti je oficiální titul Uměleckých svazů. Herci, spisovatelé, skladatelé, novináři... taky estetická komise, ta se zabývá takovými hloupostmi. Taky do toho kecají učitelé, kteří schvalují programy zábav pro mládež. Moudré hlavy z uměleckých svazů to schválily, tak mlč a nechtěj se bouřit...“

Enkra potřásl nechápavě hlavou – pak si vzpomněl, co žádá dobrý mrav po podobné radě a úderem odzadu srazil Jacka do vody. Ale hra se přesto za chvíli zahájila, se změněnými stranami, což si Enkra musel dobře pamatovat. Pamatoval, samozřejmě – ale někteří jiní měli dost problémů, než si zvykli.

Hned na začátku hry se podařilo nepřátelskému mužstvu vsítit branku, ale Enkra neviděl jak, neboť ve chvíli, kdy nepřátelský útočník započal s akcí, jej náhle bezdůvodně napadli dva kluci z druhé strany, zřejmě s úmyslem vyválet jej v blátě. Jenže první šel na Enkru odzadu a to neměl dělat. Druhý šel zpředu – když Enkra přehodil prvního přes hlavu, udeřil jím druhého do čela a nešťastník jen vykvikl bolestí a zlobou. Neboť v tento den nosili i Armini tvrdé podrážky bot, vyztužené nezřídka podkůvkami. Přesto bylo cíle dosaženo, Enkra do hry nezasáhl a mohl jen přihlížet, jak brankář Albenzio loví míč ze sítě.

Což nebyl konec, ale začátek nesnází, neboť nepřátelé se vehementně snažili vyrovnat. Ani vyrovnávací branku Enkra neviděl, neboť při tomto útoku jej napadla jiná dvojice a s těmi se už v bahně poválel. K dovršení všeho neštěstí za několik minut, sotva se hra rozehrála, vhodil jim do branky míč kluk, který napodobil Enkrovu taktiku a olepen blátem se dostal do zad obráncům. Tím zvýšil nepřítel na 3:2 a naši prohrávali.

Enkra se opět dal do hry – ale kamkoliv šel, všude byli s ním nepřátelští hráči a bedlivě jej střežili. Jakmile letěl míč jen okolo Enkry, už nešťastník ležel v bahně a oni po něm dupali. Tak padla také vyrovnávací branka, a Enkra ani nevěděl, kdo ji vlastně střelil. Jen se mu na okamžik zdálo, že to byl dokonce Jackie, ale v příští chvíli ležel už obličejem v blátě.

Tím skončil zápas v normálním čase – ale jelikož výsledek nerozhodný je výsledek žádný, prodlužovalo se o deset minut. Příští instance už měla být skupinová rvačka. Enkra se pokusil dostat k míči, ale jeho strážce mu okamžitě podtrhl nohu a Enkra letěl do bláta.

Jenže Enkra měl za sebou ještě jednu mocnou sílu – i pod nánosem bláta fungoval spolehlivě mozek monroesského baroneta. Roger sám nemohl příliš pomoci, ale řekl několik slov a čtyři kluci umatlaní až nad hlavu se rychle vydali směrem k Enkrovi. Na strážce strážce! Tuhle taktiku pochopili nepřátelé až ve chvíli, kdy u každého stanuli dva jiní. Jeden dostal na krk Kurta a Horsta, druhý Sonnyho a Ballambwiho. Ve vteřině měli vysvětleno, co je to mlejnek – jeden z kluků chytil soupeře za ruce a druhý jej střídavě tloukl pěstmi do břicha a do brady, dokud nešťastník neochabl. Pochopitelně se většina nepřátel vydala svým kamarádům na pomoc, ale Enkra už spěchal do hry, kde zůstalo jen několik nejlepších.

Nepřátelský brankář byl šikovný chlapec – po prvních dvou Enkrových akcích se vzpamatoval a pochopil, jak má asi svoji svatyni bránit. Nyní na něj útočili kluci houfně a on šikovně vyrážel vše, co na něj letělo. Právě když se Enkra objevil na bojišti, střílel Jackie – na něj však zle dotírali nepřátelští hráči a další se blížili k Enkrovi.

„Už jen minutu!“ křičel maličký kluk z tribuny, Jackův bráška Leslie, „Rychle, musíme dát branku!“ a umlkl, když ho nějaký fanda nepřátel shodil s tribuny nosem rovnou do bláta.

Brankář vyrazil míč a ten letěl velkým obloukem přímo na Enkru. V té chvíli však provedl Enkra něco, co v případě neúspěchu by vypadalo jako čirý nesmysl. Provedl rychle kotoul dopředu a oběma podrážkami prudce udeřil do letícího míče. Byla to tvrdá rána – míč získal takovou rychlost a prudkost, že letěl jako dělová koule přímo pod horní břevno. Ale to už Enkra nevěděl, úder jej zbrzdil v kotoulu a než mohl vyrovnat ztracenou rovnováhu, zajel hlavou do bahna a teď se vší mocí snažil vyplést ven.

Vytáhli ho za nohy – a rány na něj jen pršely. Ale to už tu byl Jackie a jiní a útočníci byli biti jako žito, zvláště když někteří diváci využili příležitosti k vyřízení soukromých účtů z dřívějška. A když se počaly tribuny prázdnit – co by to bylo za Armina, aby odolal tak skvělé zábavě? Kate se vrhla do bahniska kotoulem, vzápětí jí na záda padla Zuzanka a ještě se dvakrát převalila. Enkra vůbec nedostal šanci si to s manželkami vyřídit, Zuzanka navrhla rvačku s nepřátelskými roztleskávačkami a hned šla příkladem.

Potom, protože všichni vypadali zcela nemožně, se šli vykoupat do řeky. Už se mohli svléknout a tak toho využili, vyprali si obleky a pečlivě je smotali. Nechají je doma uschnout, zašijí vzniklé díry a pak uloží bělošské oděvy až do příštího Svátku Dešťů, pokud jim budou ještě dost velké. Jinak se to prodá menším klukům a koupí něco od starších kamarádů – jako se to dělalo vždycky. Copak by asi říkal výrobce kdesi na Onom světě, kdyby viděl, k jakým účelům slouží jeho výrobky mladým Arminským šlechticům?

Ale Enkra měl nehynoucí slávu po celém městě. Bylo snad kdy pamětníka, že by kdo při fotbale dal tři branky v jednom utkání?