Nemělo by smysl popisovat Enkrovy příhody ode dne ke dni a vypisovat historii všech boulí a škrábanců, které přibývaly na jeho kůži. Uplynuly už dva a půl roku od chvíle, kdy poprvé šlápl nohou v těsném střevíci na betonovou plochu Kingtownského letiště – vyrostl, zesílil a změnil se k nepoznání. Kůže mu ztmavla do hněda, vlasy dorostly a byly opět leskle černé, jenom na koncích zůstaly světlé špičky. Roger se mu posmíval a radil, aby je odstřihl, ale Enkra tvrdil, že se mu to líbí – a nelhal.

O jeho vzhled soustavně pečovaly všechny jeho manželky. Kromě Elis, ta se jako správný wing přeorientovala na dospělejší kluky, ale přála mu, půjčovala knížky a chválila své mladší kolegyně. Hlavní osobou se stala Kate, ještě spíš Zuzanka. Přesvědčila ho, že jako člen smečky má právo na všechny sestry svých kamarádů, jejich kamarádky, dřívější dívky a kterékoliv další, které se mu zalíbí. Pokud někde na cestách sbalí sympatickou holku, přivede ji s sebou a předhodí kolektivu, udělá jen dobře. Se všemi by měl v budoucnu strávit jednu či několik nocí, ale nemusí to být hned a záleží taky na nich, kdy se co stane. Nicméně do té doby by jim měl projevovat úctu a náklonnost.

Co bylo možné a správné udělat hned, bylo označkování symboly všech spřízněných rodů. Holky se dohodly, jaké bude nosit tetování, a hned se začaly snažit. Zuzanka se hodlala naučit všem myslitelným způsobům zdobení těla, a na někom se to naučit musela. Enkra byl poslušný a hodný, nechal se všechno líbit a dokonce nalezl v překonávání bolesti jisté zalíbení. Neužíval si sice tolik jako Sonny či sama Zuzanka, ale snášel bolest jako ostatní kluci. A ornamenty po těle se mu líbily.

Součástí studií Rogera Monroese bylo také sestavení vědecké studie na volné téma. Roger za pomoci textového editoru počítače vypracoval studii s názvem Metodika výchovy geniálního dítěte, která začínala slovy: Přál bych si, abyste mne vychovávali jemně a s láskou. Vědeckou hodnotu té studie mohou posoudit odborníci – pro nás je důležité, že touto metodou byl vychováván i Enkra, a velice mu to prospívalo.

Ve škole už neměl potíže s ničím, skvěle se vpravil do místních poměrů a spolužáci by museli dlouho pátrat v paměti, než by si vzpomněli, co někdy neuměl. Přijímal spoustu informací, ale dosud byl dítětem, a tak je pouze ukládal do paměti a nijak nehodnotil. Ještě se nesetkal s nutností zaujmout stanovisko, ještě mohl bez váhání věřit všemu, co mu řekli. Ještě nevěděl, jakou tvář má Zlo.

Pan Gunsmith zjistil, že má veliký talent pro bojové techniky, proto jej posílal do kursů, kde ho učili Japonci, Číňané a Korejci. Enkra skvěle prospíval i zde a sbíral body za vítězství ve školních přeborech. Kdy a jakým způsobem nabral duchovní vědomí, na to si nemohl vzpomenout – ale měl je a když dostal otázku, uměl vysvětlit i základní teze. Ale ještě nevěděl, k čemu to bude potřebovat.

Mabel přivedla na svět holčičku Klárku. Kdo je otcem, nikomu neřekla a k případným spekulacím se nevyjadřovala. Ze svého porodu nechala pořídit videozáznam pro účely výuky medicíny, která je povinná pro vyšší ročníky. Enkra ještě lékařskými testy neprocházel, ale to video stejně viděl, holky ho přinutily se dívat. Neomdlel, ani se mu neudělalo špatně. Mabel se smála a slíbila, že k příštímu porodu je přizve, aby přihlíželi přímo. Kdo řádně splní testy, bude moci pomáhat jako medik.

V létě se opět setkali v džungli s tygry – ale místo Agbara je vodil mladý náčelník, který byl Enkrovi velice povědomý, ačkoliv si nedovedl hned uvědomit, kdo to je. Ale byl to Kwarr a přivítal Enkru tak radostně, že mu málem praskaly kosti v těle při tygřím objetí. Také s leopardy svedli kluci šarvátku a navštívili pak leopardí město Tisíc věží. Jenom o jediný den se minuli s legendárním knížetem Quiroqou, dle pověstí nejstrašnější šelmou Arminu, jaguárem z Orlího hnízda. Enkra byl velmi zvědav na tuto věhlasnou osobnost, ale nikdy se mu nepodařilo jej poznat.

Na zpáteční cestě se seznámili s vlčákem Karranem, velitelem silné psí smečky z Dogstownu, města ležícího ještě výš na řece Charraggu než Tiger. Neměli však už čas pořádně vyzkoušet své schopnosti v boji s jeho ňafající a hryzající smečkou, tak se dohodli, že je přijdou navštívit o pololetních prázdninách.

O minulých pololetkách se jim nijak zvlášť nedařilo, vyrazili na sever do delty Charraggu, do města Onga-Orangu. Ale nalezli tam jen nedohledná pole pšenice, kukuřice, brambor a rýže a mezi tím farmy a úhledně proklestěné lesíky, plné papírů od svačiny a prázdných lahví. Samotné město Onga-Orang nestálo za mnoho, vyhlíželo spořádaně a ctnostně a navíc jejich místní kamarádi, s nimiž se měli setkat a utkat, odjeli do reortských stepí. Kluci jeli za nimi a střetli se s nějakou lví smečkou. Ale stěží se s nimi domluvili a byli od nich hrozně biti.

O letošních pololetních prázdninách vyrazili tedy s větším optimismem a větší smečkou, neboť s sebou vzali i nejmladší kluky přijaté letos, jimž hlava sotva obrůstala. Mohli si to dovolit, psi jsou známi svojí kulturností a jemnocitem, který postrádají pruhovaní šlechtici z Tigerstownu. Jenže smůla pronásledovala kluky jako mor – v celé džungli nenašli jediného psíka a jejich slavný Dogstown, mimochodem obyčejná vesnice z dřevěných srubů a všelijak různě stlučených chalup, bez jediného zajímavějšího místa a jenom s pěti druhy pohlednic (což bylo neodpustitelné), tedy tato slavná metropole štěkajících šelem Arminu byla napolo opuštěná a vyhlížela mrtvě a ospale. Od několika starších usedlíků se dozvěděli, že smečky jsou někde v džungli a že se jejich návrat nedá čekat, neboť oproti lidem mají o týden delší zimní prázdniny. Což byla nespravedlnost!

Vraceli se tedy s nepořízenou domů – jen na zpáteční cestě se střetli se smečkou vlků, blízkých příbuzných ztracených psů. Poprali se, byli jimi zajati, ale k mučení z nedostatku času nedošlo. Vlčí náčelník jen upozornil, že k němu přišla dvě malá štěňata, každé z jiné smečky, ale obě shodně vypovídala, že je v džungli rozprášili při nějakých velmi zmatených bojích s lidskými smečkami. Nevěděli tomu hlavu ani patu a nepodařilo se jim se ke svým smečkám vrátit. Roger prohlásil s notnou mírou pohrdání, že psí náčelníci jsou hlupáci do nebe volající, když si ani nedokážou zformovat smečky. Vlčí náčelník s tím vcelku souhlasil, dělalo mu dobře, byli-li jeho příbuzní tupeni a on se skvěl jako výkvět vší světové chytrosti.

Hned první den po návratu se dozvěděli velkou novinku: Danny MacLeod, student vojenské akademie, si koupil automobil. Ještě jej sice nikdo neviděl, neboť s ním byl na nějakém výletě v Reortii, ale kluci už dostali zprávu z dobře informovaných kruhů na Nábřeží. Auto byl sice jen prostý Fiat, nikoliv limuzína nebo sporťák, ale měli slíbeno, že je v něm Danny sveze. A hned si zapamatovali jeho číslo: 34-KGW-59. Enkra, který měl špatnou paměť na čísla, se to s obtížemi naučil nazpaměť a od té doby pozoroval každé projíždějící auto, nemá-li to číslo.

Právě když se vracel z výcviku v karate a dosti spěchal, neboť chtěl být včas na Nábřeží, musel jít kolem zájezdní hospody pro šoféry. A jak přebíhal parkoviště, málem jej přejel těžký kamión. Enkra uskočil stranou a podíval se rychle na číslo, který ničema jej to chtěl přejet – ale v té chvíli se mu udělaly mžitky před očima, neboť na poznávací značce četl zřetelně: 34-KGW-59. Pochyboval, že by Danny kupoval těžký kamión a toužil s ním dopravovat zeleninu – a věděl, že není možné, aby dvě auta měla stejné číslo.

Kamión zastavil a z kabiny vylezl chlapík v texaskách a umatlaném triku. Na zemi si zapálil cigaretu, pošoupl klobouk se širokou střechou do týla a vstoupil do hospody. Enkru zamrzelo, že není vyparáděn tak, jak slýchal o podobných řidičích, kapitánech pozemních křižníků. Dokonce byl nakrátko ostříhán, to bylo co říct. A ještě jedna věc na něm Enkrovi vadila a chvíli přemýšlel, než na to přišel: muž kouřil! Většina Arminů jsou nekuřáci a tito řidiči, pracující s hořlavinami, zvláště. Spíš bylo možno očekávat, že tabák budou žvýkat.

Enkra obešel stojící vůz a podíval se na číslo i na druhé straně. Samozřejmě 34-KGW-59! Enkra poslechl okamžitý nápad, položil aktovku ke zdi, přistoupil k předním kolům vyšším než člověk a vyšplhal po ocelovém žebříčku až ke kabině, tam otevřel dveře a vlezl dovnitř. Nebyl ještě nikdy v kabině pozemního křižníku, ale slýchával zvěsti o fantastické výzdobě těchto strojů. Opět se divil, byl tu jediný nápis pod bílou lebkou: „Laughing Death – Smějící se Smrt“. Bylo to jméno kamiónu?

Kabina byla pro tři muže, nebyla tedy tak prostorná, jak to vypadalo zespodu. Enkrovi napadlo, že tento řidič nemá závozníka, pročpak asi? Pak si povšiml, že sedadla spočívají na velké bedně, jakoby se pod nimi něco mělo převážet. Zvedl s vypětím sil sedadla a zjistil, že je tu tajná skrýš, do níž by se s trochou nepohodlí vešel i dospělý člověk.

Enkra vyhlédl oknem a strnul – řidič vycházel z hospody ve společnosti tlustého muže, bíle oblečeného a s tropickou přílbou, dozajista tedy cizince. Co teď? Enkra se tak lekl, že skočil do skrýše pod sedadly a zabouchl za sebou poklop. Sotva to učinil, otvíral již řidič dvířka.

„Co mi asi udělá?“ říkal si Enkra. Slyšel od kluků fantastické pověsti: o šoférovi, který nalezl v kabině kluka, který se chtěl svézt do Iron-city, přivázal ho na chladič a nechal celou cestu opékat na slunci. Cítil, jak muži usedli nad něj a řidič nastartoval. Kamión sebou zaškubal, zarachotilo to v motoru a pak se auto s houpáním rozjelo.

Chvíli bylo ticho.

„Jak to vypadá?“ ptal se cizinec, aspoň podle přízvuku.

„Ujde to. Osm set padesát čtyři kousků.“ odpověděl řidič. Ale i v jeho hlase byl znát cizí přízvuk.

„A těch sto čtyřicet šest?“

„Nejsme verbíři. Šéf vyslal zase chytací party, snad něco...“

„Snad, snad! Vyřiďte tomu troubovi Harrisovi, že už ho mám plný zuby! V neděli musím mít tisícovku, nebo raději víc, počítáme s nějakou úmrtností při dopravě! Můj zákazník chce tisíc pořádných kusů, ne zdechlin!“

„Váš zákazník! Blázen! Co s nima chce dělat? Snad do továrny?“

„Je to vaše starost? Víte, jak by se hodili při strážní službě? Když je naše firma vycvičí...“

„Teda šéfe, já vám něco řeknu: já už se pouštěl do všelijakých podniků, ani stará bába nemůže říct, že bych před nějakým fórem ucuk, ale todle je i na mě silný! Jestli to neklapne a někdo na to přijde...“

„To snad není vaše starost, Billy! Vy je dodáte na loď, vezmete svý prachy a jdete od toho! I kdyby je chtěli strčit do fabriky, když jsou ty jejich pracičky tak šikovný, že udržej flintu, snad by zvládli i práci...“

„No nevím! Vždyť bereme jenom samý malý...“

„No ovšem! Kdybyste vzal dospělý, do smrti se nenaučej poslouchat! Tyhle ovšem zkrotíme jako nic...“

„To teda pochybuju! Máme je po pěti v železnejch klecích, ale co ty se navyváděj, to byste se divil! Dnem i nocí okolo nich musí být hlídka, furt se snažej dělat všecko, aby se dostali ven. Dáváme jim žrát co nejmíň, ale jsou pořád při síle! A když jim napadne, spustěj takovej rámus, že se klepou lesy široko daleko! Pár jsme jich utloukli těm ostatním před očima, ale nedají si říct! Stopaři říkají, že je nikdy nezkrotíme...“

Tlouštík si odchrchlal a pak řekl přezíravě: „Říkáte, že je to daleko slyšet? Není možný, aby si toho někdo všiml?“

„K těm rozvalinám nikdo nechodí, je to stará pevnost a nechápu, kterej vůl to tam stavěl. Vede k tomu jedna starodávná silnice a ta stojí za kulový, ale tam končí a dál už není nic. Stopaři pořád hlídají... s těma bude taky práce, až se budeme loučit!“

„To je Harrisova starost! Já mám jenom jednu starost: aby byli nejpozději v neděli večer na lodi! Uvědomte si, člověče, v pondělí začne škola, a dneska je čtvrtek! Na pondělí ráno mám letenku a letím pryč, ať se děje co chce – a vy se tu klidně plácejte!“

„Děkujem – je to vzájemný!“

„Nono, Billy, jen se moc nevytahujte! A ještě něco, jak jste přijížděl, málem jste vjel na paty nějakýmu smradovi! Dávejte si trochu pozor na svý jednání, nepotřebujeme, aby se to kvůli vaší pitomosti na poslední chvíli sesypalo! Chovejte se jako místní člověk, rozumíte?“

„Nejsem malej...“

„No, jen aby! Tady máte zálohu pro Harrise, pětadvacet tisíc. A vysadíte mě u toho motorestu. Kdybysme se už nikdy neviděli, já po tom nijak netoužím. Podepište se mi tu a pak mě vysaďte...“

„Půjdu s váma do hospody, mám žízeň jako trám. Arminský předpisy alkohol nezakazujou, tak si dáme panáka, ne? Když vezem tolik peněz...“ smál se šofér.

Auto zastavilo a oba muži vylezli. Enkra chvíli počkal a pak vylezl také, druhou stranou. V hlavě měl dokonalý zmatek – o čem to jenom ti dva chlapi mohli mluvit?

Byli na Velké Jižní Cestě u zájezdní hospody blízko křižovatky, Enkra věděl, jak by se odtud dostal do Blaženého údolí. Řidič zřejmě jede dál, tedy k Tigerstownu! Hovořil o tom, že chtějí někoho prodat a hovořil o prackách, přicházejí tedy v úvahu jen tygři nebo... psi? Tygři pro strážní službu, to je blbost, jsou moc velcí a mají zuby a drápy. Psy chovají lidé dlouhá léta a umějí s nimi jakž takž zacházet. A z džungle záhadně zmizeli! Enkra se okamžitě rozhodl, že tomu musí přijít na kloub.

Dřív než domyslel, vyšel řidič z hospody a kráčel k autu, láhev v ruce. Enkra vyskočil: „Hej, kamaráde!“

Řidič se ohlédl a zaškaredil se: „Co chceš?“

„To je tvoje fáro? Kam jedeš?“

Řidič trhl jedním ramenem: „Do Tigeru...“

„Svez mě, prosím tě! Jedu za smečkou a tady mi padl kůň...“

Šofér se chystal odseknout, ale pak si jen odplivl: „Tak pojď, no... vylezeš sem vůbec?“

Enkra vyšplhal jako veverka a hned se uvelebil na sedadle. Řidič vylezl za ním, bouchl dveřmi a zastrčil láhev do tašky na dveřích. Pak nastartoval a vyjel. „Co chceš v Tigeru?“

„Snad tam seženu koně. A budu se tam moct sejít se smečkou. Jsme z vesnice z hor nad Tigerem, už jsme měli být v pondělí doma, učitel nám vypere žrádlo...“

„Tak jsi měl jet vlakem. Kluci jako ty to přece mají zadarmo!“

„To jo,“ uznal Enkra, „Ale takhle je to větší zábava!“

„A co kdybych tě nevzal?“

„A proč bys mě nebral?“ Enkra se už přiučil suverénnímu tónu, „Kdybys mě nevzal, neměl by sis s kým povídat!“

„To bych teda o moc přišel! Jakpak ti vůbec říkají?“

„Freddy. Frederick Murchinson.“

„Já jsem Billy.“ řidič se zřejmě rozhodl nelhat.

Chvíli mlčeli.

„Tobě se do školy moc nechce, co?“

„Bodejť! Tobě by se chtělo? Celej den dřepět na jednom místě a šrotit se? Kdo to má vydržet?“

„Stejně vás učej v tý škole jen samý nesmysly! Už tě naučili, jak si máš vydělávat peníze? To ne, viď?“

„Nám hlavně říkali, jak si je zásadně vydělávat nemáme.“ řekl Enkra a Billy se po něm znepokojeně ohlédl.

„A jakpak?“ zeptal se zlověstně.

„Rozhodně ne vraždou, loupeží nebo podvodem. Dovoleny jsou jenom čestné způsoby podnikání...“

Billy se sarkasticky zasmál. „Právě tyhle tři druhy činností ti pomůžou zbohatnout. Práce nikdy ne, to si pamatuj...“ a rychle dodal: „Právě proto jsem já pořád chudej...“

Enkra neodpověděl – najednou mu napadlo, že pozná-li tenhle řidič, že s Enkrou není všechno v pořádku, nemusí to taky přežít! Ti, kdo se odvážili zabít psy, nebudou se asi rozpakovat ani nad vraždou malého kluka! Enkru zamrazilo v zádech, ale potom se mu vybavila šikmooká tvář Takeo Mučiho, jeho učitele nindžu-cu, a jeho tichý, laskavý hlas:

„Číhej jako drak, v pravou chvíli udeř jako vichřice a pak se vytrať jako vánek! Ovládni své srdce, svůj dech, svou mysl...“

Enkra se pokusil, aby mu nebušilo srdce, vykouzlil na tváři poněkud přiblblý úsměv, ovládl dech. Je nindža a je v boji. Někde se stal zločin, kdosi ublížil jeho kamarádům, chlupatým, se zuby a drápy, opovrhovaných tamtím světem. Ale jsou to přátelé a on za ně musí bojovat. Někde daleko je domov, kamarádi, učitel karate – ale tady je jenom on, Enkra, bojovník řídící se svojí ctí a svým svědomím, jak bylo v Arminu odedávna zvykem. I kdyby měl zemřít, nevzdá se!

„Freddy,“ ozval se Billy, „V kapse na dveřích jsou cigarety, dej mi jednu!“

Enkra sáhl do tašky – první věc, již našel, byla krabička cigaret. Vytáhl jednu a podal ji Billovi.

„Zapálit! Neumíš zapalovat špinku? Vezmeš ji do huby, zapálíš a zatáhneš! Zapalovač je v tašce, vypadá jako pistole...“

Enkra zaváhal, nekouřil ani o Svátku Dešťů a zapalovat cigarety neuměl. Vsunul ruku do brašny, zalovil a něco vytáhl.

„Jéje, to je zapalovač? Já bych řekl, že je to bouchačka!“

„Taky jo! Hoď ji zpátky a podej pravej zapalovač, je lehčí a menší než tahle pětačtyřicítka!“

Enkra zalovil ještě jednou. Zapalovač vypadal jako dámský browning. „Jé, ten je krásnej! Za co bys ho vyhandloval?“

„Nekecej a zapal mi!“

Enkra zapálil cigaretu, zatáhl a rozkašlal se. Billy rozšklebil tvář od ucha k uchu. „To jsem si mohl myslet! Není ti zle, hošíčku?“

„Z trochy toho hnoje? Radši mi řekni, za co dáš ten zapalovač!“

„A co bych potom měl já“

„Tobě zbude pistole! A já budu mít aspoň na tebe nějakou památku. Nebo mi dáš radši tu bouchačku?“

„Ty jsi se zbláznil! Čím se budu bránit?“

„A proti komu? Tady je bezpečno, tady nejsou žádní cizinci!“

„To věřím! Ale revolver ti dát nemůžu, to snad chápeš? To už bych ti spíš mohl nechat ten zapalovač...“

Enkra po něm chmátl a tvářil se, jako by jej nechtěl pustit. Byl zvědav, jak se Bill zachová. „Děkuju nastotisíckrát...“

Bill na něj hleděl očima rozzuřeného býka – pak se ale bez výbuchu uklidnil a mávl rukou: „Aby tě čerti vzali... tak si ho teda nech, no...“

V té chvíli pochopil Enkra, že to žádný Armin není. Hovořit podobným způsobem lidé dokázali, ale nechat skutečně tak cennou věc nějakému klukovi by jim nedovolil vrozený smysl pro šetrnost. Známá arminská benevolence vůči dětem vlastním i cizím má většinou hranice tam, kde se jedná o sebemenší finanční částku.

Dlouho jeli mlčky a Enkra uvažoval, proč se Billy vší mocí snaží vypadat v jeho očích jako domorodec. Již dvakrát uhnul chlapcovu přání, jen aby vyhověl této představě a Enkru počalo zajímat, jak daleko je ochoten jít ve své povolnosti. Byl to pro něho jasný důkaz, jak dalece nemá čisté svědomí.

„Bille... nech mě chvilku řídit!“

„Cože? Ne, to nejde!“

„Proč?“

„Neumíš to!“

„Myslíš, že jenom ty máš patent na rozum? Koukám na tebe celou cestu – proč bych to nezvládl taky?“

Bill se zatvářil zhnuseně, ale po chvíli nasupeného mlčení zajel na krajnici a zastavil. „No, tak si teda přelez...“

Teď musel zas Enkra vyhovět všeobecné představě o suverenitě arminských kluků – doufal totiž, že se Billy vzepře, Enkra neměl skutečně volant nikdy v ruce. Přesto přelezl k řízení, nastartoval a zařadil rychlost. Těžký kamión poskočil jako koza, rozjel se a provedl několik kliček a krkolomných manévrů po silnici. Billy se udeřil hlavou do stropu, jak nadskočil, došla mu trpělivost a zařval: „Okamžitě mi to vrať! Nebo to aspoň drž rovně, ne?“

„Připoutejte se, prosím!“ řekl Enkra, „Letadlo startuje...“

Bill na něj pohlédl zmateně. Aby dovršil jeho zmatek, opakoval Enkra svou větu ještě francouzsky, německy a španělsky, intonací letušky. Navykl si zvyšovat tím zmatek, kdykoliv se nějaký dopravní prostředek rozhodl dělat nepředloženosti.

Auto se hnalo po dokonalé asfaltce téměř středem, jen s mírnými úchylkami na tu či onu stranu. Enkra řídil soustředěně, zatáčky řezal a tiše k tomu prozpěvoval:

„Pancéřová dodžka je můj vysněnej vůz,

šest vejfuků za mnou zpívá svý gangsterský blues,

stokrát jsem jim ujel a ujedu jim zas,

až to jednou kiksne, dostanu provaz...“

„Zastav, krucinál!“ řekl Bill drsně, „Měl bych tě vyhodit, ale slíbil jsem, že tě dovezu do Tigeru a to splním! Ale drž hubu!“

Enkra pochopil, že zřejmě jeho trpělivost přece jen překročil, tak zastavil a vrátil se na své místo. Po celou cestu prohodili už jenom pár bezvýznamných vět, Enkra vyprávěl o svých fiktivních rodičích. Otec byl horník a matka pracovala na poli, pak měl Freddy ještě sestru a bratra, ale malého. Enkrovi to stačilo a Billovi taky.

Před večerem jej vysadil na předměstí Tigerstownu a sám vyrazil opět z města směrem na západ. Enkra za ním chvíli hleděl a byl si jist, že se vydal Dogstownskou silnicí.

Tigerstown přes svůj vznešený název není žádné velkoměsto – nejvíc ze všeho se podobá kovbojským městům z doby kolonizace Divokého Západu, se svými dřevěnými verandami a průčelími se spoustou sloupů. V době sezóny jsou tady otevřeny kupy obchodů, hotýlků a jídelen, městem projíždí starodávná tramvaj. Nyní bylo vše ospalé a mrtvé. Většinu obyvatel tvoří samozřejmě tygři, ale ti bydlí nikoliv ve městě, nýbrž v džungli okolo a do města přicházejí jen pracovat, prodávat dobytek a koně. Lidé tady jsou většinou obchodníky nebo majiteli hotelů a současně s koncem sezóny nechají vší práce a jen se povalují po verandách svých domů. Enkry si nikdo nevšímal, co tu viděli podobných kluků!

Prošel rychle hlavní ulicí, dokud se nepotkal se zrzavým klukem asi svého stáří, který se vracel z džungle s košem ovoce. Enkra mu vstoupil do cesty: „Ahoj, kamaráde! Potřebuju od tebe pomoc!“

Zrzek se zasmál. „To by moh říct každej! Z Kingtownu?“

Enkra už věděl, že to poznal podle plavek. Kluci z jiných měst nosili většinou zástěrky nebo jen pruhy látky.

„Potřebuju koně a nějakou bouchačku! Jsem na stopě zločinců, kradou asi psy z Dogstownu!“

Zrzek pustil koš s ovocem a počal se strašlivě chechtat. Prohýbal se smíchy a přestal teprve, když jej Enkra začal boxovat. „To tady ještě nebylo! Vysoce urozenej pan detektiv z Kingtownu! Proč se neobrátíš na policii?“

„To hodlám, ale až zjistím, jestli je to pravda. Zatím jsem jenom slyšel něco, co tomu napovídá. Ale nevím nic určitýho...“

„Konkrétně – co víš?“

„Vím, že nějaký chlapi chtějí prodat tisíc kusů někam do továrny nebo do výcviku, a jeden se zmínil, že mají pracičky. Vím taky, že je podezřele málo čumáků tady kolem. S tím přeci nemůžu jít na poldy, vysmáli by se mi!“

„To už je lepší! Jsem ochotnej ti pomoct – co potřebuješ? Chceš se u nás vyspat a najíst?“

„Na to teď nemám náladu! Ale jinou věc bych rád věděl: odtud směrem na Dogstown vede silnice, a z ní bude zřejmě nějaká odbočka ke zříceninám starý pevnosti. Je to tak?“

Zrzek se poškrábal v rudých vlasech. „No... takový šupny tam jsou. Ale silnice...spíš průsek to je! K rozvalinám nikdo neleze, říká se, že je to od války podminovaný. Von vo smrt v útlým věku nikdo tak moc nestojí! A ty myslíš, že se tam někdo skrejvá?“

„Mluvili o tom. Nevím, jestli je to tam, rozuměj, ležel jsem pod sedačkou a voni o tom mluvili nade mnou! A přes to hrčení motoru nebylo moc slyšet...“

„Co to plácáš? Kde pod sedačkou?“

„V kamiónu. Velkým pozemním křižníku. SPZ 34-KGW-59.“

Zrzek si povzdechl. „Pojď, Sherlocku Holmesi. Vezmu tě k nám a dáme ti najíst. Táta není doma, ale máma tě ráda uvidí...“

Enkra ochotně pomohl nést koš s ovocem.

„Já jsem Jim Dixon – ale říkají mi Zrzek...“

„Enkra.“

„Jak to, že máš tygří jméno?“

„Asi že mi je tygři dali.“

„Jeden Enkra řídil tady poblíž před dvouma rokama tygří hry. Pruhovánkové na to vzpomínají ještě teď. Učil je prý hrát fotbal a takový bělošský kousky...“

„Jo, na to se pamatuju. To jsem byl já.“

„Fajn. Tak to můžeš aspoň vrátit Bertíkovi Gowanovi jeho merunu – tygři si ji na tvý jméno vypůjčili a zapomněli ji odvést...“

Enkra se zatvářil vztekle. „S tím jdi na lorda Garna, to byl vrchní šéf celýho rumrajchu. Rád a ochotně se s tebou vyrovná...“

„Já vím, nařeže mi na holou! Starej Ghirra se už brzy odebere k předkům a jeho pruhovanej kožich uložej k ostatním – a Garn je oficiální následník trůnu! Bude Vládcem, drahý detektive, a na Vládci si nic nevykoleduju...“

Došli k Jimovu domku a vstoupili dovnitř. „Ahoj, mami, tak jsem tady!“ křikl Zrzek a předal koš starší ženě, rudovlasé jako on, „Potkal jsem kamaráda, mohl by se u nás navečeřet?“

„Dobrý večer, madam!“ řekl Enkra vychovaně.

„No jistě... Ale nemohl jsi to říct dřív, Jimmy? Nevím, jestli ti bude rýže se zeleninou chutnat...“

„Určitě ano, mně chutná všechno! Ostatně nemusím ani jíst, stačí když mi Jimmy půjčí koně! Najdu si něco v džungli...“

„Ty u nás nezůstaneš na noc?“

„Bohužel. Je čtvrtek večer, v neděli bude všechno ztracený! Když mi Jim dá koně, vyrazím ještě v noci. Je to daleko?“

„Do rána bys tam byl... ale nechceš jet radši ve dne?“

„Spěchám. Ručnici nebo revolver bys mi nepůjčil?“

„Půjčil, ale nemám. Dám ti luk a šípy. Umíš s tím zacházet?“

„Jakž takž – učil jsem se to, ale... jsem původem z Anglie a v Arminu jsem teprve dva a půl roku. No nic, já si už nějak pomůžu. Teď bys mi mohl dát tužku a kus papíru, napíšu přehlednou zprávu pro Rogera – asi se budou divit, kde jsem zmizel...“

Jimmy přinesl tužky a sešit do školy. Asi očekával, že Enkra bude psát tibrem, ale on raději pečlivě maloval písmena latinky:

„Při návratu z výcviku zahlédl jsem kamión SPZ 34-KGW-59, což mne udivilo. Vlezl jsem do kabiny a před řidičem se schoval do prostoru pod sedadly. Byl jsem svědkem rozhovoru řidiče jménem Billy s cizím bílým mužem (tlouštík asi 5O let, bíle oděný, trop. přílba) ohledně dodání nějakých zajatců na vývoz do světa. Zřejmě násilím, zmínka o šikovných pracičkách. Po opuštění tlouštíka automobilu tvářil jsem se stopařem a pokračoval s řidičem Billem do Tigerstownu. Řidič podezřele ochotný k úsluhám, ač jsou mu proti mysli. Dle rozhovoru nachází se základna v opuštěné pevnosti někde mezi Dogstownem a Tigerem. Pokračuji v pátrání tímto směrem. Informace podá Jimmy Dixon, kterému budiž vyplaceny případné výlohy v případě, že zahynu během plnění svých povinností a nebudu tak moci učinit sám. Enkra Weston.“

„O tvém podezření, že jsou to psi, tam není zmínka!“ řekl pohoršeně Jimmy, který mu koukal přes rameno.

„On to Roger pochopí,“ řekl Enkra a napsal na druhou stranu: „Uvědomit sira Rogera z Monroesu nebo jeho otce, bar.Leona Monroese, min.vnitra Arminu. Spěšné!“

„A ráno to odneseš na policii!“ rozhodl, „Já se najím, vezmu koně a než to vypukne, budu už tam...“

Sháňka po Enkrovi nastala dřív, než on sám vůbec dojel do Tigerstownu. Nějaký kluk nalezl ležet u zdi jeho aktovku, zvedl ji a podíval se dovnitř. Podle jména na sešitech zjistil, komu patří a jelikož Enkru podle vidění znal a slyšel o něm už nějaké řeči, vzal aktovku s sebou na Nábřeží, kde ji předal Jackovi. Jackie tam na Enkru netrpělivě čekal téměř do setmění, pak vynadal nepřítomnému dosti hrubě a požádal Rogera, aby Enkrovi domluvil. Nakonec odnesl jeho aktovku domů a tady se ode mne dozvěděl, že Enkra ještě nepřišel. To ho dosti překvapilo a slíbil, že se ráno přijde podívat.

Také přišel a zjistil, že Enkra se ani teď nevrátil. Požádal Rogera o spolupráci a Roger to ohlásil otci. Současně přišla na ministerstvo k Leonovým rukám depeše z Tigerstownu, doplněná o extrakt zhuštěných nesouvislých informací Jima Dixona, jak jim porozuměl místní seržant, který zprávu posílal. Leon se upřímně podivil – nechápal dost rychle, jak se vlastně Enkra dostal do Tigeru a o čem hovoří jeho zpráva, ale pracoval rychle. Ověřil si, že číslo 34-KGW-59 má na území Arminu jenom Dannyho Fiat a žádný kamión podobného čísla neexistuje. Pak zavolal do hostince, kde se našla Enkrova aktovka, probudil výčepní a tahal z ní po telefonu rozumy o řidiči Billovi. Nešťastná výčepní, Němka usazená v Arminu druhý rok, málem brečela, když se jí dostalo té cti hovořit se samotným ministrem. Pak nadiktoval Billův popis dispečerce kamiónové přepravy na Velké Jižní i Velké Severní cestě a zjistil, že nikdo takový jim není znám. Pak už byl jenom krok k tomu dát příkaz k zadržení kamiónu i jeho řidiče.

Ve věci tlustého bělocha se zjistilo, že v onom hostinci nebydlí, bylo tedy nařízeno okamžitě obejít všechny hotely s vyjevenou výčepní a zkusit jej najít. To ještě nevěděli o tom, že má na pondělí ráno objednanou letenku, Enkra na tento dosti důležitý fakt zapomněl.

Nakonec zjistil Leon, že v lese mezi Dogstownem a Tigerstownem skutečně existují trosky jakési pevnosti, postavené tam za císařství. A jelikož to bylo v katastrálním území města Čisté prameny, dal příslušnou instanční cestou příkaz, aby se místní šerif okamžitě vydal na místo a zjistil, co se tam děje. Zpráva musela být podána do Kingtownu do osmi hodin večer.

Tyto operace se pochopitelně neutajily. Nábřežní třída byla toho dne velmi klidná a veškeré spory se řešily spíše formou diskusí. Enkrovi přátelé se dohadovali, nemají-li sednout na vlak a dojet do Tigeru se podívat, co Enkra dělá – ale věřili v dobrou vůli a schopnosti Rogera, který společně s otcem řídil policejní operace v této věci.

Enkra jel celou noc. Znal dobře cestu, tím průsekem už jel dvakrát. Kromě toho kůň byl natolik rozumný, že se držel přímé cesty a neměl snahu odbočovat nebo zastavovat. Teprve když se Enkra dostal do blízkosti předpokládané pevnosti, sesedl, uvázal koně ke keři, ulehl na zem a pokusil se chvíli spát. Noc byla teplá a mech měkký – a tak spal, ani nevěděl jak.

Najednou zaslechl podivný nejasný zvuk, který jej rázem probudil a uvedl jeho smysly do pohotovosti. Odkudsi z nevelké dálky se ozývalo dlouhé, tesklivé vytí mnoha hlasů současně. Vytí sice nepříliš zřetelné, neboť zvuk občas odnášel vítr, přesto znepokojivé, téměř nahánějící hrůzu. Enkra sevřel v rukou luk, nasedl na koně a pomalu jel po zvuku, ale ten ustal tak rychle jako vznikl a Enkra neznal přesný směr. Jel tedy ještě chvíli přímou cestou, pak odvedl koně hlouběji do džungle a znovu ulehl.

Probudil se, až když svítalo – ve vzduchu opět zněl onen bolestný nářek jako v noci, ale teď mnohem zřetelněji. Enkra byl vmžiku na koni a popohnal jej, ne směrem k průseku, nýbrž divokou zarostlou džunglí. Kůň byl zvyklý jezdit takovým terénem, patrně se v kraji narodil a tak neprotestoval, přeskakoval padlé kmeny a vyhýbal se liánám. Enkra jej zarazil, teprve když džungle zmlkla.

Uvázal koně k jednomu z nejvyšších stromů, postavil se na jeho hřbet a začal lézt po kmeni vzhůru. Strom byl silný a tak mu to dělalo potíže, dokud se nedostal k místu, kde se kmen dělil na několik částí – vybral si nejsilnější a zakrátko se dostal až do nejvyšších větví, čnějících nad ostatní. Rozhlédl se po kraji – a nepříliš daleko spatřil na malém pahorku jakési podezřele vyhlížející šedivé rozvaliny.

Pozoroval je dlouho, dokonce na chvíli zapomněl na opatrnost, která jej musela provázet. Tak se stalo, že si ničeho nevšiml, dokud se jeho větev náhle prudce nezahoupala a vedle Enkry přistálo přikrčené, šedými dlouhými chlupy porostlé tělo. Enkra slabě vykřikl a chmátl po noži.

„Chechecheché!“ zachrčelo to z hrdla velkého opičáka, „Nůž! Člověk! Mávnu tlapou – letíš dolů – děťátko! I s nožem!“

Enkra pustil dýku a pevněji se chytil stromu. Násilím se přinutil zachovat klid, byl opravdu v nebezpečné pozici. „Odpusť, polekal jsem se! Bál jsem se, že je to člověk! Nezlob se na mne, že jsem vylezl do tvého panství!“

„Pěkné řeči?“šklebil se opičák, „Jiní lidé – ne pěkné řeči! Tak neshodím, dobře ti tak. Krást čumáky lepší, co? Opice krást, to se musí umět! Nebudeš opice krást!“

„Co ty víš o kradení psů?“

„Ne tolik co ty! Moje opičky – krást taky, co? Ti ostatní kde? Utekli, schovali? Bojinkají, že?“

„Jsem tady sám! A mýlíš se, nejdu krást, naopak přišel jsem, abych ty zloděje odhalil a zabránil jim v tom! A překvapuje mne, že ty o tom víš a nic jsi neudělal, abys je osvobodil!“

Opičák se zachechtal a houpal se za silné tlapky na větvi. „Já blbej? Pcheché! Ty myslíš – život po krk? Čtyři ruce bílej lidi – jedna ruka a ještě jeden stopaři! Každej z nich bumbác! Oni bumbác a život fuč a nazdar! Já tři ženy – dvakrát ruka děti! Ty všecky čekají, táta vrátí domů! A bumbác a oni sirotci?“

„Cože – dvacet mužů a šest stopařů? Nemýlíš se?“

„Já ne blbej! Viděl! Když oni bumbác, kdo nakrmí moje vdovy a moje sirotci? Oni všecky moc brečet o mě!“

„A myslíš, že o ty nešťastníky nikdo brečet nebude? A když to víš, proč to někde neřekneš? Je tady přece policie, soudy, šerifové, domobranecká služba! Hlásil jsi to někde, u čerta?“

„U čerta nehlásil! Čerta neznám!“

„Kruci, počkej! Rozumíš mi, co říkám? Hlásil jsi to?“

„Nehlásil. Není blbej. Věc lidí a štěků. Samý zvířata, co chodí po zemi. Po čtyřech nebo po dvou a šlapou zem. Na nás v korunách stromů nechodí nic. Nevšímáme si. Není dobrý plést mezi čumáky, není dobrý plést mezi lidi. Psi můžou pokousat. Lidi můžou bumbác a já umřít pryč. Já nepletu do ničeho. Nejsem blbej.“

Enkra pochopil, že s ním bude muset jednat opatrněji. Opice měly jen velmi omezené rozumové schopnosti, a tento jejich otec nebo náčelník, i když patřil zřejmě k inteligentnějším, nebyl žádnou výjimkou.

„Poslyš, můj drahý,“ pohladil Enkra opatrně opičáka po šedivé rozcuchané srsti, „Dozvěděl jsem se o tom, že lidé chytají psy! Chtějí je odvézt z Arminu do zemí Onoho světa, kde by věčně byli otroky lidí! A já je chci zachránit! Pomůžeš mi v tom boji?“

„Ne-é!“ zakňoural opičák, „Zásadně nepomáhat nikomu v boji. Není blbej. Namáhavé – nebezpečné! Zákon říká: vykašli se na ně, ať si pomůžou, jak chtějí. Moudrej zákon pro všecky opice! Lidi taky divný, taky takovej zákon, ale neposlechnou. Pořád se pletou do druhejch. Ať chcípnou! Tamty lidi taky takový...“

Enkrou už vztek tak cloumal, že málem sletěl z větve. „Aby ti hrom do ocasu praštil! V životě jsem neviděl takovýho hnusnýho opičáka! Doneseš tedy aspoň můj dopis na policejní stanici do Tigerstownu? Nebo i to je ti moc zatěžko?“

„Nedoneseš nic. Co by z toho měl?“

Enkra se zarazil – najednou mu došlo, jak by měl s tímhle svérázným charakterem jednat. „A co když ti slíbím, že ti dám zrcátko a šňůru červených korálků?“

Opičák už byl na odchodu – ale otočil se velmi čiperně. „Dáš zrcátko, dáš korálky? Dáš, dáš? A máš?“

„Nemám. Alespoň ne tady, v Kingtownu bych toho za chvíli mohl mít kilo. Přivezl bych ti to sem, třeba pod tenhle strom! Kdybys mi chtěl pomáhat...“

Opičák se počal pravou zadní nohou škrábat za uchem. „Lidi! Samý sliby! Nic nemá – slibuje! Ale malý lidi jako ty slibujou a dají! Možná víc než jedno zrcátko – jedny korálky! Lidi hloupí a někdy dají všecko. Jenže lidi bumbác a ty život pryč. A kdo potom mi dá moje zrcátko a moje korálky?“

„Aby ti ocas uschl u samýho kořene!“ vztekal se Enkra, „Kdybychom byli na zemi, ztloukl bych tě za tvoji neochotu!“

„Není na zemi! Je na větvi!“ řekl opičák vlídně a Enkrova vzteku si nevšímal, „Co dáš hned, než tvůj život frnk – a pryč?“

„Odměna taky frnk a pryč! Ledaže bych ti dal...“ Enkra našel v kapse plavek pistolku od Billa a opičák polekaně uskočil – hned se však uklidnil, když Enkra stiskl spoušť a vyšlehl plamínek.

„Krásný! Bum-bum není, oheň je! Dáš, dáš?“

„Když mi budeš pomáhat, tak dám. A když mě zabijou, budeš si ho moct vzít. Slibuju ti to...“

„Dobře. Budu pomáhat všude! Dám ruku na to!“

Enkra natáhl ruku k opičákovi a srdečně mu stiskl chlupatou pracku. Byl pln štěstí, že se dohoda podařila.

„Se mnou, člověče bráško! Chceš vidět, dobře? Já vidím z vršku ze stromu, dobře moc moc! Všecko vidím!“

Enkra se nedůvěřivě podíval směrem, který mu opičák ukazoval – mnoho důvěry v něm cesta po stromech nevyvolávala.

„No nevím, nevím! Neumím moc lézt po stromech!“

„Větve unesou všude! Chodí šimpanzi, chodí orangutani, chodí i ty! Uvidíš, jak unesou. A když neunesou, tak spadneš plác dolů!“

Enkra potřásl hlavou, ale řekl odevzdaně: „Dobře, půjdu s tebou – ale prosím tě, přines mi můj luk a šípy, jsou na koni...“

Opičák ochotně vyhověl – než se vrátil, rozhlédl se Enkra po stromech okolo a postřehl na mnohých částečně ukryté opice, zřejmě kmen tohoto originálního náčelníka. Pak se opičák vrátil, ale Enkrův luk a šípy nesl raději sám. Sešplhal po větvi do rozsochy a vydal se po jiné, vodorovné větvi. Na jejím konci přeskočili na sousední strom a tak dále. Občas bylo třeba skákat větší dálku, ale pokaždé z vyšší větve na nižší, takže to Enkra jakž takž zvládl. Ostatně viděl v kině všechny díly Tarzana a měl tím pádem vzor. Pouze pětkrát se mu nepodařilo zachytit se větve, na niž mířil – po třikrát byla ale po ruce jiná vhodná větev, jednou jej opičák zachytil svou malou, ale pevnou a silnou rukou a popáté to bylo dosti nízko, takže se pouze potloukl, ale jinak si vážně neublížil.

„Člověk blbej!“ konstatoval opičák, „Málo rukou se chytit!“

Jednu chvíli opičák naznačil, aby Enkra zachoval ticho. Pak už spatřili mezi stromy omšelé šedivé rozvaliny. Opičák vedl Enkru směrem k rozložitému platanu, jehož větve přečnívaly do prostoru opevnění a byly dost silné, aby bylo možno po nich šplhat až nad střežený prostor. Nebylo jasné, proč stavitelé pevnosti ponechali přímo v areálu tak velký a starý strom. Zřejmě na něm bývala pozorovatelna vojáků, neboť z něho bylo velmi daleko vidět.

Opičák šplhal po větvích rychle a obratně. Enkra jej následoval sice méně obratně, přesto co nejtišeji. Tak přelezli i silnou betonovou zeď a ocitli se nad vnitřním prostorem. Nebylo dost jasné, kde se v pevnosti co nachází, zeď uzavírala v každém rohu betonový bunkr s ocelovými dveřmi, ty však během času sežral rez nebo si je nějaký dobrodinec odmontoval a odnesl k vlastnímu použití, takže po nich zůstaly jen černé díry. Mimo to byla tu pozoruhodná jen vstupní vrata, z nichž zbyly prorezavělé panty. Vrata byla dosti prostorná, aby jimi projel tank, takže tudy mohl projet i těžký kamión. Také projel – Billův pozemní křižník stál na jedné straně obdélníkového dvora, na druhé straně druhý podobný. Na třetí, kratší straně byla vrata, na čtvrté platan s Enkrovou pozorovatelnou.

Opičák upozornil Enkru na hlídku, která právě vyšla z jednoho bunkru a přecházela rytmickými kroky po dvoře sem a tam. Asi po dvou obratech vstoupil hlídač opět do jiného bunkru, kde se zřejmě hodlal zdržet.

„Jeden hlídá, všichni spí!“ řekl opičák, „Když všichni vzhůru, hlídka pryč. Pořád pobíhají! Jenom v noci spí! Jsou hloupí!“

Hlídač se opět vynořil z bunkru a začal přecházet.

„Jak často se hlídky střídají?“ ptal se Enkra.

„Nevím! Pořád! Chacha! Výřad debilů všude!“

Enkra tedy mlčel a hleděl dolů – muž na hlídce rázoval po dvoře dlouhými kroky, ručnici na rameni jako voják. Jenže byl oblečen do bílé špinavé košile, riflí a stetsonu, s rozšmaťchanými jezdeckými botami na nohou. Zdálo se, že napolo spí – kdyby mu někdo hodil do cesty větev, snad by se přes ni svalil.

„Chceš slyšet legraci? Chceš chceš?“ Opičák nečekal na odpověď, přiložil dlaň k ústům a vydal ze sebe dosti dokonale napodobené vlčí zavýtí, zastřeně, jako by přicházelo zdálky.

V té chvíli se ozvalo z jednoho bunkru vytí a skučení, k němuž se ve vteřině přidaly další dva bunkry. Čtvrtý, nejblíže platanu, tvrdošíjně mlčel. Vytí bylo hrozivé a neobyčejně protivné – táhlý naříkavý zvuk přímo pronikal do kostí a vyvolával nepříjemné mrazení v zádech. Bylo jasné, že se všichni, kdo byli v doslechu, museli rázem probudit.

Hlídač se okamžitě probral z letargie a počal nadávat jako granátník. Řval vztekle asi pět minut v jednom tahu a dle Enkrových zkušeností nadával plynule, aniž se jednou opakoval. Zřejmě byl ochoten nadávat i déle, ale ze čtvrtého bunkru vylezli dva chlapi v ušpiněných texaskách a počali pořvávat na psy i na hlídače, proklínali a práskali dlouhými karabáči s krátkou násadou, jaké používají kanadští musheři na pohánění saňových psů. To trvalo asi deset minut, pak se psi unavili a ztichli.

„Aby je peklo pohltilo!“ řval nejstarší, „Pomlátím ty potvory, jestli se ještě jednou opováží mě probudit!“

„Máš pravdu, Harrisi! Zrovna se mně zdálo o tý holce v baru v Šanghaji, když ty bestie začaly dělat rámus! Než k čertu doplujeme, budou z nás šílenci, když to takhle půjde dál...“

Kabina pozemního křižníku se otevřela a z ní téměř vypadl Billy, zívající na celé kolo. „Sakra, chlapi! Zavřel jsem se do kabiny, abych nemusel ty potvory poslouchat, ale to pronikne všechno! Nejradši bych se na to vy... a šel od toho!“

Muž zvaný Harris přistoupil k Billymu a otcovsky mu položil ruku na rameno. „Tak koukej, ty hajzle! Já tě zastřelím, jestli ještě jednou řekneš něco o tom, že bysme měli cuknout! Já si nedám zanášet mezi lidi poraženeckou náladu! Nehledě k tomu, že se začínají nějak ozývat i stopaři...“

„Jo!“ řekl další muž, „Kdepak jsou ti darebáci? Hej, Tommy!“

Z jedněch dveří vylezl po čtyřech jako ze stanu, chlapec o něco starší než Enkra. Vztyčil se a v té chvíli udivený Enkra poznal tvář svého odvěkého nepřítele Toma Deadmana. Tom přistoupil mlčky k Harrisovi a hleděl na něho podezíravýma očima. Ačkoliv byl ničema, byl přece jen ještě bojovník a považoval se za něco lepšího než ubozí a opovrženíhodní cizinci.

„Ta banda zase vyla!“ obvinil ho Harris.

„Slyšel jsem. A bude výt každou chvíli. Nezkrotíme je, budete si na to muset zvyknout...“

„Tak zjistěte, kdo to organizuje – uvážem ho mezi kolíky a přežehnáme karabáčem!“

„To nepomůže. Dokud mají nějakou naději, budou všichni držet spolu, nikoho z nich se nepodaří přemoci...“

„Tak utlouct! Až to ti ostatní uvidí, dají si říct! Každý má rád svůj život!“ navrhoval další z mužů.

„Počkej, MacLawrene!“ řekl Harris, „To nejde, nemáme jich pořád dost! Tome, musíte ještě na lov! Aspoň stovku jich musíme nachytat, kdyby čert na koze jezdil!“

„Nebude to lehký. Smečky už v okolí nejsou, my jsme snad vychytali všechny čokly z celýho okolí...“

„Musí být – jinak tě nevezmem s sebou do Evropy! Buď bude tisíc psů, nebo tě necháme tady, rozumíš?“

Tom Deadman sebou škubl, ale mlčel a sklonil hlavu na znamení souhlasu. „Kolik dostanu mužů? S mými pěti bojovníky toho moc nenachytám!“

„Dám ti šest nejlepších chytačů! Dvanáct lidí už něco zmůže! Ale radím ti, bez čoklů se nevracej!“

„Well.“ řekl Tom, otočil se a odešel. Harris a MacLawren šli za ním a vlezli do bunkru, zřejmě na obhlídku zboží.

Z bunkrů pomalu vylézali muži i kluci – opičák zřejmě podcenil jejich počet, bylo jich nejméně třicet. Většina byla ozbrojena ručnicemi a všichni revolvery na prověšených opascích, takže vypadali jako z Divokého Západu. Každý měl v rukou plechový ešus a pilně z něj lžící vybíral odporně vyhlížející tekutinu – byla to zřejmě polévka z uloveného masa.

K Enkrovu údivu vylezl Harris s Tomem a MacLawrenem z jiného bunkru než do kterého vlezli, zřejmě byly pod zemí propojeny. Kráčel k chlapům, kteří při pohledu na něj zvedli hlavy, ale nepřestali jíst.

„Tři ti ranění zas chcípli! Vytáhněte opatrně ty zdechliny z klecí a rozporcujte to na žrádlo pro ostatní!“

„Ani se toho nedotknou, šéfe! Nežerou maso svých druhů, je to zbytečná práce!“

„Tak je aspoň vodtáhněte na mrchoviště! Začínáte bejt nějak moc divoký, chlapi – abych vás nesrovnal!“

„Se nedivte, šéfe! Kdo by nezmagořil, když slyší dnem i nocí to jejich hnusný vytí? Zblbnout by z toho člověk mohl!“

„No tak, mládenci!“ zavolal Harris smířlivě na muže, kteří již počali šumět a hlučet, „Tak přeci poslouchejte! Zítra během dne přistane v přístavu loď, na kterou je naložíme! Pak už je jenom odvezem do Evropy a budeme od nich mít navždy pokoj! Přeci to už nějaký ten den vydržíte, ne? A teď poslouchejte: ještě dneska půjde šest z vás se stopaři na lov, musíme dolovit zbytek, třicet nebo čtyřicet kousků! Zvednu vám odměnu za kus o deset dolarů, s tím jste přece spokojeni, ne? Tak věřím, že nebudete dělat potíže poslední den... Já vám věřím, chlapci!“

Muži něco zavrčeli, rychle dodlabali snídani a počali se chystat k práci. Někteří přiváděli odněkud zvenku koně, jiní připravovali ručnice. Šestice arminských kluků si připravovala vše sama, ostatní se co nejvíc snažili přehrát svoji práci na někoho jiného. Tom Deadman se díval na muže, kteří měli jet s ním, trochu starostlivě. Zřejmě mu ta sebranka nebyla po chuti.

„Tome, Tome!“ řekl si Enkra, „Kam jsi to zapadl? Když jsme se setkali, byl jsi pánem na Nábřeží, dnes jsi ubohý vrah a zloděj psů! Kdo ti co udělal, že jsi klesl tak hluboko?“  A vůbec mu nenapadlo, kdo byl toho příčinou: když totiž byl Tom Deadman tak krutě zbit bílým klukem z Evropy, poklesla jeho úcta značnou měrou, téměř všichni přátelé jej opustili a přidávali se k náčelníkům s lepší pověstí. Tom nebyl schopen udržet si smečku jinak než terorem a ten od něj nakonec odehnal všechny, až na tu pětici. Hubeného kluka, jehož jméno neznali a kterému říkali Stepňák, neboť skutečně utekl z Větrné stepi a víckrát se k ní nechtěl znát. Černocha z dosti dobré rodiny, který jevil takovou neschopnost k chovu koní, že se za něj jeho příbuzní styděli a tak se rozhodl vychovávat se odborně sám. Garryho, který už prošel několikrát polepšovnou. Sirotka Bunnyho, který přibyl do Arminu z některé ze středoevropských zemí pod sedadlem letadla, když byl honěn pro krádeže v obchodech – podle vlasů a očí byl patrně cikánského původu. A nejlepšího lovce ze všech Philla, o němž se říkalo, že někde v Ironu nebo Indiu zabil člověka, ale nevědělo se, proč. Těchto pět a Tom – to byli stopaři armády, vyzbrojené pro novodobý odchyt chlupatých otroků.

Enkra ležel na stromě dosti dlouho. Opičák jej opustil a přinesl mu několik banánů a pomerančů k snídani, což Enkrovi udělalo dobře, neboť měl už značný hlad. Pak byl svědkem, jak vyjížděla Tomova banda – každý z jezdců měl u sedla několik las. A pak se tábor nadlouho ponořil do ospalého klidu.

Šerif z Čistých pramenů si právě vařil oběd, když dostal služebním telegrafem depeši, aby se okamžitě sebral a jel do zřícenin pátrat po banditech. Šerif nebyl žádný zvláštní hrdina, byl to stařík, vykonávající kromě této ještě funkci pastora a nákladního taxíkáře. Z toho důvodu bydlel v kostele, k němuž vzadu přiléhaly sklady, a na otlučené dodávce měl z jedné strany namalován kříž a nápis Blíž k Tobě, Pane! a z druhé strany hvězdu a nápis City Marshall of Clean Springs. Jinak měl několik vyznamenání z války a silnou nechuť k jakékoliv práci.

Byl dalek toho, aby se plašil pro nějakou povinnost svého úřadu, neboť ve městě Čisté prameny se nestal žádný zločin už dobrých patnáct let, nepovažujeme-li ovšem za zločin hospodskou rvačku nebo krádež drůbeže, připisovanou na vrub liškám z okolních lesů. Dlouhou nečinností nabyl šerif zvolna dojmu, že jeho úřad je víceméně oddechovou záležitostí, za niž dostává jednou měsíčně hubený plat a má právo nosit na košili plechovou hvězdu a o něco větší revolver než ostatní chlapi.

Především dovařil oběd a pak si jej sám snědl. Ovdověl už před mnoha lety a černá služebná, která mu zbyla po paní pastorové, byla pravidelně každého čtvrt roku nemocná a odjížděla k sestře do Tigerstownu (neboť šerif, pastor a autodopravce byl pohříchu i místním felčarem). Potom se opásal úředním revolverem, což nebyl Tiger, ale pravý Colt Navy z války, připíchl si svou hvězdu, nasadil černý pastorský širák na téměř holou lebku a vyvezl svou rachotící dodávku z garáže. Projet městem nebylo těžké, tvořila je jedna ulice. Šerif jel pomalu, levou ruku vystrčenou okénkem po straně, pravou předním oknem (neboť tam nebylo sklo) a zdravil ctihodné občany, odpočívající v lenoškách nebo houpacích židlích na verandách svých domů. Většina se divila, kam že se to žene šerif právě v poledním žáru, ale usoudili, že má někde nějaké rito a nechce je zmeškat.

Po Tigerské silnici jela dodávka ještě dobře – ale když šerif odbočil na polozničenou lesní cestu směrem k pevnosti, dal stroj najevo svoji nelibost takovým rachotem, řinčením a vrzáním, že nebylo slyšet vlastního slova. Nebylo vlastně slyšet docela nic – vyjma zvuku, který se náhle ozval, naříkavého, pochmurného vytí mnoha hlasů. Šerif zastavil a udiveně hleděl do dálky, směrem k pevnosti, neboť něco takového nikdy neslyšel. Připomínalo mu to zpívání při psích slavnostech, ale tehdy to bylo vytí radostné, veselé, a dnes při něm běhal mráz po zádech. Teprve když zmlklo, odvážil se šerif jet dál.

Konečně se rachotina vyhrabala do kopce až před rozvaliny – tam šerif zastavil a vysedl. Zříceniny vypadaly mrtvě a ponuře, a stařík cítil jakýsi podvědomý hnus při pohledu na hladký beton, rozervaný tu a tam granáty, jak byla kdysi pevnost dobývána. Ale tam někde v šedivých zdech sídlilo Zlo – a on, stařec, veterán velké války, byl Zákon. A Zákon musel zničit Zlo. Šerif si přitáhl opasek s těžkým Coltem, posunul si klobouk do očí, rukávem přeleštil hvězdu, aby se leskla, a vydal se pomalým, pajdavým krokem k rozvalinám.

Když prošel branou, bylo všude ticho a mrtvo. Nerozhodně se zastavil před nejbližším bunkrem, přešel dvůr a rozhlížel se – zdálo se, že tady už dlouho nikdo nebyl. Už se starý muž chtěl vrátit domů, když náhle spatřil v písku u zdi otisk pneumatiky velkého kamiónu. A ve chvíli, kdy se nad něj sklonil, ozval se opět onen dlouhý naříkavý zvuk, jenže tentokrát přímo rval ušní bubínky a mísilo se do něj skandování téměř tisíce hlasů:

„Help, help, help... Pomoc!“

Šerif vyskočil na nohy skoro jako mladík – ale ve dveřích všech čtyř bunkrů spatřil stát muže v umazaných košilích a texaskách, s revolvery v rukou. Také ve vratech stáli dva a další vycházeli za prvními z bunkrů. Napočítal jich dvanáct, pak už je přestal počítat. Mlčeli a hleděli na něj, dokud vytí a křik nedozněl.

„Pánové,“ řekl šerif hlasem omládlým o dvacet let, „Jsem představitel zákona – šerif z Čistých pramenů! Okamžitě odpovězte, co tady děláte...!“

„Po tom ti nemusí nic bejt, dědku!“ zachrchlal jeden z chlapů výsměšně, ohlížeje se na Harrise.

Harris postoupil dopředu a přehodil si cigaretu z levého koutku úst do pravého koutku, přičemž si současně odplivl.

„Jsem si jist, že se tu děje zločin!“ řekl šerif.

„Seš si jistej? Tak si buď taky jistej, že ty s tím nic neuděláš! Když budeš hodnej, budeme pozítří pryč a můžeš si tu bejt šťastnej. Když hodnej nebudeš...“

„Co tu děláte?“

„Nic ti po tom není! Máme tady nějakou maličkost s místními pejsky. Verbujeme je na dobře placenou práci v evropských městech – čistě obchodní věc, šerife. Nemusíš se o to zajímat.“

„Jste zatčen, pane!“ prohlásil šerif tvrdě, „Vydejte mi svoji zbraň, nebo vás budu muset odzbrojit!“

Harris se rozchechtal jako blázen a postoupil vpřed, skoro až k šerifovi. „Ty mě odzbrojit? Ty, ty pápěrko?“ A rukou od šmíru přejel starému pod nosem, až mu namaloval velké fousy. Současně se však vymrštila zaťatá pravačka drobného staříka a plnou silou narazila na Harrisovu bradu – ničema hekl a roztáhl se o dva kroky dál na zemi jak široký tak dlouhý.

Jeden z mužů zvedl hlaveň svého revolveru, ale v téže chvíli už držel svůj starožitný Colt také šerif. Zazněl výstřel, bandita pustil pistoli, rozhodil ruce a kácel se na zem. Další šerifova kulka zabila jiného muže přímo ve dveřích do bunkru – třetí rozvířila písek u nohou dalšího, čtvrtá a pátá jej zasáhly přesně. V té chvíli vystřelil za šerifovými zády MacLawren, který vystoupil z bunkru – šerif klesl na kolena, pootočil se a vypálil po MacLawrenovi poslední kulku, ale ta neškodně cvrnkla o beton u ničemovy hlavy. MacLawren zavrtěl hlavou, přistoupil k ležícímu starci a špičkou boty mu obrátil hlavu.

„Fajn,“ řekl, „Je po něm...“

Harris se jen s obtížemi sbíral se země. „To byla chyba, Macu! Ten kozí dech byl opravdu šerif! Jestli se to proflákne...“

„Dneska, zejtra a pozejtří to vydrží. Pak ať si sem přitáhne celý ministerstvo války...“

Harris se rozhlížel po dvoře – ke svému nezměrnému údivu spatřil mimo tří mrtvých muže, který se držel za rameno, skučel a bezvýsledně se pokoušel vytáhnout si z ramene dlouhý opeřený šíp. MacLawren k němu přiskočil, pomohl mu šíp vytáhnout a prohlížel si ho s velmi nepříjemným výrazem. „To nepřišlo odsud... To je... odkud jsi to vlastně dostal?“

„Nevím! Trefilo mě to zezadu...“

„To znamená...“ MacLawrenovy pátravé oči přejely po kmeni stromu, pokud až na něj viděl, „Armini!“

Někdo se pokřižoval, jiný zaklel – ale všechny bez výjimky zamrazilo v zádech.

„Nesmysl,“ řekl Harris, „To už by zaútočili! Snad nějaký opuštěný lovec, nemusí to být ani člověk! Zeptáme se stopařů...“

Billy vzal šíp do ruky a prohlížel. „Takové šípy používají místní kluci, viděl jsem je. Mám takovou divnou pitomou obavu – na cestě sem jsem se viděl s jakýmsi místním klukem, vezl jsem ho z džungle do Tigeru domů. Chvílemi... měl jsem pocit, že ví, kdo jsem a že mě špehuje...“

„A tys ho nechal zdrhnout?“

„Neměl jsem proti němu nejmenší důkaz! Nevím, jestli mě špehoval... zdálo se mi to! Chlapi, není to na rovinu, co tady děláme! Až doposavad jsme šli jenom proti policajtům, ale ten šíp naznačuje, že je proti nám ještě něco víc, možná i ta malá sebranka! Harrisi, říkám ti, nechme toho – smrdí to krchovem!“

„Drž hubu!“ řekl MacLawren tvrdě, „Jestli řekneš ještě jedno pitomý slovo, rozbiju ti zobák, žes to nepoznal za celej svůj mizernej život! Je to dobrý, rozumíš? Pořád je to dobrý, a když ne, tak je to starost Harrise a moje, a ne tvá! Jasný?“

Billy svraštil čelo, odplivl si a zalezl do svého kamiónu.

„Vodneste tu mrtvolu do lesa a někde ji schovte,“ řekl Harris, „A vy se jděte podívat na to auto, co s ním přijel. Třeba se nám bude hodit...“

Enkra pozoroval ze stromu celou scénu se šerifem. Dávno již natáhl tětivu, vložil na ni šíp a držel luk křečovitě, třesoucími se prsty. Ve chvíli, kdy začala střelba, vystřelil šíp po jednom z mužů bez rozmyšlení, instinktivně. A sotva šíp vypustil z ruky, lekl se, co to učinil, neboť poprvé v životě střelil na člověka.

Jenže opičák nebyl tak přístupný citům. Jakmile viděl, že šerif se kácí, vytrhl Enkrovi luk a táhl ho za ruku po větvi pryč. Tušil, že útočník bude hledán na platanu. Když se MacLawren počal ohlížet, kdo je to poctil svou šipkou, byl již Enkra i s opičákem na jiném, téměř protilehlém stromě, ne tak velkém a starém, ale přesto dostatečném, aby se mohli skrýt v jeho koruně.

Odtud viděli, jak muži vtáhli do pevnosti starou rozhrkanou dodávku a hovořili okolo ní. Ale slova k nim většinou nedoléhala a tak se až později Enkra dozvěděl, o čem hovořili.

„Ta dodávka nám spadla z nebe,“ říkal Harris, „Právě jsme se dohadovali, v čem vlastně odvezeme všechny ty chlupatý potvory. Do kamiónů se všichni nevejdou a myslel jsem, že bude muset jeden kamión přijet zpátky...“

„Stejně to nebude stačit,“ řekl MacLawren, „Dodávka není dost veliká, museli by se nějak stlačit...“

„Tak se stlačí! Teď je jich pět v každý kleci a mají tam dost volna, tak se jich tam strčí sedm...“

„To už se nebudou moct hejbat...“

„Tak ať se nehejbaj! Harry, dojeď pro naše stopaře – bude jich nutně potřeba k překládce, nikdo jinej s těma bestiema neumí!“

Jeden z mužů si přivedl koně a odjel. Ostatní se složili do stínu a zakrátko usnuli. Enkra slezl se stromu a šel se podívat asi pět set metrů od pevnosti, kam odtáhli šerifovu mrtvolu, už bez pistole a hlavně bez hvězdy, označující jeho hodnost. Ale v kapse kabátu našel Enkra policajtský zápisník a špačka tužky, kterým napsal stručně na jeden list všechno, co se zatím dozvěděl a požádal opičáka, aby list po někom poslal do Tigerstownu. Opičák přivolal svého nejstaršího syna a poručil mu to – ale nastaly nepředvídané obtíže.

„Proč já? Proč chodit já? Ty dostaneš červený korálky! Já nedostaneš nic! Trhněte si oba zadní nohou!“

„Poroučím ti to! A to stačí!“ vřískal starý.

„Poroučím si sám! Trhni si oběma zadníma nohama!“

„Poslyš,“ řekl Enkra, „Ty bys nechtěl zrcátko a korálky?“

Mladý opičák se k němu rázem otočil. „Máš? A dáš?“

Enkra připsal něco na rub dopisu. „Umíš číst?“

„Proč? Nejsem blbej! Nikdo neumí z nás číst, nikdo neumí psát!“

„Napsal jsem, aby ti dali dvě zrcátka a šňůru korálků...“

Mladý opičák se souhlasně usmál, sebral dopis a už se větve jen houpaly, jak běžel do džungle.

Pak se Enkra uložil ke spánku, ale usnout nemohl. Poprvé ve svém životě viděl na vlastní oči smrt člověka – a poprvé na člověka vystřelil. Nezabil sice, ale kdyby šíp letěl o pár centimetrů stranou, byl ten chlap mrtev. Jackie, Roger nebo kterýkoliv z arminských kluků by banditu zabil bez nejmenších výčitek svědomí, ale Enkra měl stále podivnou, nevysvětlitelnou bázeň před činem, kterým by přerušil život jiného člověka – i když to byl jen ničema a darebák.

Když se džunglí rozlehl dusot kopyt, Enkra vyskočil současně s opičákem a hned oba lezli na platan, svoji pozorovatelnu. Dostali se tam, právě když jezdci sesedali s koní. Byl to posel Harrisův, Tom, Stepňák a stopař Phill. Harris jim krátce vysvětlil situaci a ukázal Tomovi Enkrův šíp.

„Zabil ho?“

„Ne... ale poranil, do ramene...“

Tom pokrčil rameny a mávl rukama. „Je to tigerský šíp. Ale luk nebyl v rukou svého pána. Střelec by zasáhl a vystřelil víc šípů. Zřejmě to bylo nějaké zvíře, třeba opice. Těch se nemusíme bát, jsou hloupé, zbabělé a líné. Horší je, že jste zabili šerifa. Musíme teď spěchat...“

„Kde zůstali ostatní?“ ptal se Harris.

„Zatahují nějakou smečku. My jsme jeli sem kvůli tomu transportu. Radím, abysme začali hned, do večera jsme v horách a tak k půlnoci by mohlo být auto na pobřeží, aby se mohlo schovat a zamaskovat...“ radil Tom.

„Souhlasím. Koho ze stopařů pošleš se zásilkou? Ty nejezdi – tebe budu ještě potřebovat...“

„Philla. Pojedeš s nimi na loď, rozumíš?“

Phill mlčky pokývl hlavou. Všichni odešli do bunkru a za chvíli odtamtud vytáhli nevelkou klec, v níž bylo uzavřeno pět středně velkých štěňat. Všichni psi v pevnosti začali samozřejmě výt a za této ohlušující písničky vytáhli muži z bunkrů ještě několik dalších klecí. Tentokrát však vytí nepřestalo po pěti až deseti minutách, ale trvalo nejmíň dvacet minut. Zatím přivezl jeden z mužů dodávku na dvůr a vyházel odtamtud harampádí, které šerif bůhvíproč vozil s sebou: roztlučené bedny, krabice a vyprošťovací nářadí, pytel mouky a kolo od žebřiňáku.

Pak počali přemísťovat psy. Tom pootevřel dvířka jedné klece, ale pevně je držel, Stepňák a Phill zatím otevřeli jiná dvířka a Stepňák popadl pevně za kůži jedno štěně dřív, než mohlo kousnout – Tom pootevřel dveře, Stepňák strčil štěně do jeho klícky a zabouchl. Vzápětí za ním přidal druhé, takže se nešťastní psíci nemohli skoro ani pohnout. Pak uchopili dva muži klec a naložili ji na vůz. Tak pokračovali, dokud nebyl celý vůz naplněn klecemi až po vrch – na dvoře zůstalo naopak mnoho klecí prázdných.

Bylo to provedeno rychle, surově a bez zbytečného rámusu, neboť nešťastná štěňata se nemohla příliš bránit, ba už ani štěkat a výt. Jen jeden psík se vyškubl Stepňákovi, natrhl při tom Phillovi lýtko a prchal, ale jeden z mužů jej zastřelil z pistole a pes zůstal ležet u vrat. Za chvíli k němu přihodili dva další, kteří zemřeli vyčerpáním v klecích.

Na plný vůz pak natáhli plachtu, aby nebylo vidět, co vezou. Psi leželi zkrouceni jeden na druhém, s jazyky vyplazenými – od rána už nedostali nic pít, takže byli velmi zemdleni. Harris si nepřál, aby při setkání s nějakým automobilem tropili rámus.

Do vozu usedl jeden z mužů jako řidič, vedle něj Phill a dozadu ke klecím dva další s puškami. S muži, kteří zůstali v pevnosti, se rozloučili veselým máváním a pokřikem. Enkra ležel celou dobu na stromě a bezúspěšně přemýšlel, jak jim zabránit v odjezdu – a když viděl, jak odjíždějí, vrhkly mu do očí slzy a malý statečný bojovník se docela dětsky rozplakal.

K večeru se vrátili muži z lovu a Enkra zůstal překvapením bez dechu: nevezli žádné psy, zato dva běloši leželi napříč přes sedla, a na košilích se jim rozlézaly velké krvavé skvrny. Byli zastřeleni.

Tou dobou byla už malá dodávka daleko v horách. Phill volil raději méně používanou starou cestu přes vysoké horské průsmyky. Šerifova dodávka byla poměrně nápadná a stopař nechtěl riskovat, že ji někdo pozná a zjistí, že ji neřídí její pravý pán. Čistým pramenům se vyhnuli velkým obloukem a stejně tak vesničce, která jim byla v cestě. Teď byli hluboko v horách a žádná lidská moc je nemohla dostihnout, tím méně zastavit.

Blížili se už k průsmyku, když Phill náhle nadskočil na sedadle a vykřikl: „Brzdi – k čertu!“

Řidič sešlápl brzdu dřív, než vůbec pochopil, co se děje – ale pak, než dodávka zastavila, to spatřil. Uprostřed cesty ležel velký balvan, který se zřejmě utrhl ze svahu, okolo pár dalších.

„K čertu, co to znamená?“ zaklel řidič.

„Zřejmě lavina! Cestu nikdo neudržuje. Musíme s tím něco udělat... Hej, vylezte!“

Oba chlapi zezadu vylezli s ručnicemi připravenými, neboť byli vcelku zbabělci. Spolu s řidičem a Phillem přistoupili k balvanu a obhlíželi ho.

„Zatracená práce! Musel spadnout právě sem?“

Phill ukázal nahoru, po strmých stěnách průsmyku. „Odtamtud se utrhl. Zkusme jej odvalit!“

Muži postavili pušky ke skále, opřeli se do balvanu a zkoušeli s ním hnout – ale byla to marná a zbytečná práce.

„Co kdybychom zkusili odházet ty malé kameny z cesty – třeba by to pak šlo líp!“ navrhoval Phill.

V té chvíli zaslechli výstřel z ručnice. Pozvedli hlavy a na skalisku nad cestou spatřili černého koně a na něm sedící skvrnitou šelmu s ručnicí opřenou o stehno zadní tlapy.

Muži skočili po puškách, ale současně vynořily se za skalami hlavně několika ručnic a blyštivé hroty vrhacích kopí.

„Ani se nehněte!“ varoval je chrčivý, drsný hlas.

Phill se polekaně rozhlížel, ale svůj revolver ponechával v pouzdře a ruce měl daleko od pažby. „Nebraňte se... Nevím, co se to děje... snad...“

Z úkrytu za skalou vyjel kůň se skvrnitou šelmou v černé pláštěnce na hrudi a hřbetě, jakou nosili tygří gardisté. Za ručnicemi se objevily tváře a postavy strážců. Tváře divoké a zlé a kožešiny s výraznou jaguáří kresbou – a co horšího, černé stužky na jejich hrdlech. Phill na okamžik oněměl leknutím.

„Kdo jste a kam jedete?“ ptal se jaguár v pláštěnce.

„A kdo jsi ty?“ křikl drze řidič.

„Hrabě Wärëga, první pobočník Vládce!“ řekl jaguár s pyšným pousmáním krutých rtů.

Phillovi se konečně vrátila řeč. „My jsme obchodníci s rybami, z Tigeru! Jedeme přes průsmyk k moři pro ryby, čeká tam loď...“

„A co vezete tam?“ zajímal se Wärëga.

„Nic,“ řekl řidič, „Jedeme s prázdnou...“

„Odhrňte plachtu!“

V té chvíli uznal Phill za vhodné se ohradit. „Od které doby mají jaguáři právo kontrolovat vozidla projíždějící průsmykem?“

Hrabě Wärëga se mírně pousmál. „Od doby, kdy nějací bandité kradou psy z Dogstownu. Ukažte mi, co vezete!“

V té chvíli sáhl Phill po revolveru a vytrhl jej z pouzdra. Ale žádný výstřel se neozval, vržené kopí přerazilo chlapcovu ruku v zápěstí a Phill s výkřikem zbraň upustil a otočil se.

Na skále nad nimi stál kůň černý jako uhel, v černém postroji zdobeném stříbrnými, matně se lesknoucími cvočky. Na postroji se pohupoval i znak: mnohacípá hvězdice z diamantů na černé kůži. Na sedle seděl mohutný jaguár s nejnádhernější kresbou kožešiny, jakou kdy kdo viděl. Byl beze zbraně a ve větru za ním povlával široký černý plášť. Jediným pohledem na značku se Phill přesvědčil, že jej zasáhlo právě jeho kopí.

„Kníže Quiroqa!“ vydechl a kolena se mu roztřásla.

„Podívej se, co vezou, bratře Wärëgo!“ rozkázal kníže.

Hrabě přijel k vozu a jediným škubnutím mohutné tlapy protrhl plachtu, takže se objevily klece s těsně namačkanými štěňaty. Většina jich byla v bezvědomí, takže nemohli ani spustit svůj obvyklý rámus a vytí.

„Kníže Quiroqo,“ začal Phill, „Mohu ti na svou čest...“

Jaguár jej zarazil majestátním mávnutím tlapy. „Lidé si nad sebe postavili Zákon. Ale nedodržují ho! Vstoupili jste na území jaguárů. Zde platí můj zákon. Loupili jste a zabíjeli. Zemřete.“

Tři běloši zbledli a Phillova tvář málem zešedivěla. On jediný věděl, co se skrývá za tím prostým slovem zemřete – nebude to prostá smrt, bude to dlouhé a strašlivé mučení v kobkách Orlího hnízda, strašného sídla jaguářího knížete. Phillovi vhrkly do očí slzy – rychleji, než se kdo mohl vzpamatovat, vytrhl levičkou z pochvy svou dýku se širokou čepelí a vrazil si ji až po jílec do hrudi blízko srdce. Wärëga k němu skočil, aby mu zabránil v sebevraždě, ale když poznal, že je pozdě, otevřel hrozivou mordu a lačně chlemtal horkou krev. V očích všech jaguárů zeleně zablýskalo – a sám kníže odstrčil pobočníka a zaujal jeho místo. Hrabě Wärëga se opět vymrštil na koně a muži zavřeli hrůzou oči při pohledu na jeho zakrvácený pláštík a bělostnou bradu a hrdlo.

„To se stane i s vámi – a s každým, kdo poruší zákon! Spoutejte je!“ nařizoval Wärëga.

Jeden z jezdců zatím kopím vylomil zámek jedné klece a propustil sedm polomrtvých štěňat na svobodu. Byl mezi nimi i jeden mladý náčelník a bylo na něm vidět, že se stydí před jaguáry ze všech nejvíc.

„Jděte v pokoji domů,“ řekl kníže Quiroqa, „A vyřiďte svým náčelníkům, že moje bojovníky by lidé tak lehce nechytili! Nebudeme se zdržovat s osvobozováním – pomozte svým přátelům sami! Jaguáři nebudou dělat chůvy štěkálkům...“

Tři zbylí muži byli spoutáni se smyčkami na hrdlech – jaguáři je uvázali ke svým sedlům a Phillovu mrtvolu vezl jeden před sebou. Potom strašní jezdci s černými stužkami pobídli koně a vyrazili sotva znatelnou horskou cestou. Zakrátko zmizeli v počínajícím večerním šeru, zatímco nad průsmykem a k smrti vyděšenými a udivenými psíky zaznívala ještě z dálky strašlivá válečná píseň jaguárů...