Nastalo nedělní ráno – ráno posledního dne, kdy bylo ještě možno udělat něco pro nešťastné zajatce. Ptáci zpívali jako o závod, květiny zářily těmi nejkrásnějšími barvami a celá příroda se radovala z krásného dne. Ale Enkra byl smutný a rozhořčený a marně přemýšlel, co učinit. Napadaly mu samé fantastické myšlenky, třeba postřílet z úkrytu na stromě postupně všechny bandity, nebo zaútočit na ně frontálním útokem a spolehnout se na jejich zbabělost a rychlost své střelby. Ale neudělal to, neboť velmi dobře znal svoje střelecké umění i to, že při každé jeho pistolnické produkci se střelnice otřásala burácivým smíchem. Při střelbě v okruhu smečky kroutil Danny nechápavě hlavou a Roger prohlašoval, že v životě neviděl větší poleno. Jediný, kdo věřil v Enkrovy úspěchy při střelbě, byl jeho učitel bojového umění – ale to byl Číňan a zdvořile mu vysvětloval:

„Můj ctihodný žáku, považ prosím, že to není proto, že bys nedokázal logicky spojit dráhu od mířidel a mušky zbraně s cílem, ale tím, že tvoje ctihodná ruka je příliš slabá na to, aby udržela tak těžkou pistoli...“

U pevnosti vládl již od rozbřesku čilý ruch. Bandité konali poslední přípravy na převoz pejsků. Večer byli napojeni, aby v pořádku přežili noc, teď ráno jim dali jenom najíst a minimum vody, aby je udrželi v napolo zmalátnělém stavu po celou dobu transportu. Skutečně se jim to podařilo, neboť v noci ani dnešního dne nespustili již ani jednou svoje vytí.

Také se určovaly posádky obou kamiónů – mužů bylo i se stopaři příliš mnoho na vozy, v nichž byly naloženy klece, takže dosti početná skupina byla určena k jízdě na koních přes horské hřebeny. První kamión měl řídit Bill, druhý sám Harris. Velitelem jízdní skupiny měl být MacLawren. Ten se objevil na nádvoří přizdoben šerifskou hvězdou, kterou ukradl mrtvému šerifovi z Čistých pramenů a vyvolal tím značnou bouři smíchu.

Enkra pozoroval pečlivě celé dění v pevnosti. Všiml si také, že Billy na chvíli vyšel z brány. Jeho strážce Slim byl momentálně přidělen k práci a Billy, který si toho povšiml již včera, využil možnosti na chvíli se svému protivnému stínu ztratit. Samozřejmě nešel daleko, jen několik kroků od pevnostní zdi – tam se posadil pod strom a hleděl tupě do země, jako by přemítal o svých vyhlídkách na přežití.

Enkra se tiše připlížil s revolverem v ruce – dostal se asi pět metrů k němu, aniž by jej Billy slyšel. „Hej, Bille!“

Billy se s úlekem ohlédl a hmátl po zbrani, ale hned dal ruku zpět, když viděl namířenou hlaveň. „Freddy?“ zeptal se navýsost udiveně.

„Mlč a jdi dál do lesa! Nebo budu střílet!“

Bill pozvedl ruce a kráčel před ním, občas se ulekaně ohlížeje – Enkra mu stále mířil na záda revolverem. Teprve když zašli dost daleko, řekl: „Stůj! Vytáhni bouchačku z pouzdra a hoď mi ji k nohám!“ Billy zaváhal, ale pak to provedl. „A teď můžeš dát ruce dolů. Popovídáme si trochu...“

„Co to má znamenat, Freddy? Co ty...?“

„To znamená, že jsi zatčen.“

„Co je to za nesmysl? Ty jsi přece Freddy... no, tvoje příjmení jsem zapomněl, ale...“

„Já už taky. Jmenuji se Enkra Weston a jdu po vaší stopě, Billy. Vím všechno o psech... i o šerifovi!“

„Ty... jsi fízl?“ zeptal se Bill s trochou pohrdání.

„Ne. Jen obyčejný kluk jako všichni ostatní. Ale čumáci jsou moji kamarádi, víš? A já chráním svoje kamarády, jako by oni chránili mě, kdyby to bylo zapotřebí!“

Billy svraštil čelo a pohlédl do země. „Řekl jsem mu, že je to proklatá práce. Nechtěl mi věřit. Kolik je vás proti nám?“

„Jsem sám. Ale zalarmoval jsem policii, bude tady co nevidět. Harris, MacLawren – všichni zemřou...“

„To... ale to bych je měl varovat! Jsou to zase moji kamarádi, Freddy, pracujeme spolu a musím tedy...“

„Kam, ty blázne? Střelím, když se pohneš! Ti muži jsou mrtví, odsouzení k smrti, chápeš? A tebe už taky odsoudili! Až budete na moři, měl tě Slim hodit přes palubu, potřebují tě jenom na opravy kamiónů! Pak půjdeš do moře a sežerou tě ryby, troubo!“

„A co mám podle tebe dělat?“ Billy se rozčílil a mával při tom do široka rukama, „Mám se snad přidat k tobě? Nebo k fízlákům? Proti svejm kamarádům nejdu, to si piš!“

„Máš jen jednu šanci, Bille. Zmiz odtud, jak nejrychlejc můžeš. Uteč! To je tvá poslední naděje...“

„Pěšky? Touhle nemožnou divokou džunglí? Radši pojdu kulkou než hladem, nebo na uštknutí jedovatýho hada! Člověk není schopnej dostat se sám přes džungli!“

Enkra si přetřel čelo dlaní. „Seš sprostej lump, Billy. Ale... byl jsi ke mně hodnej a seš lepší než ta banda tam. Vem si mýho koně! Až dojedeš do Tigerstownu, necháš ho stát na náměstí uvázanýho před hospodou a dál pojedeš vlakem. Rozumíš?“

Billy otevřel doširoka oči. „Ty mi dáš koně? A... co ty?“

„Nebudu ho potřebovat. Já se už odsud nějak dostanu...“

Billy krátce vzdychl. Přešel ke koni a popleskal ho po krku. „Ty... fakt mi ho dáš?“

„Necháš ho před hospodou. Neodvažuj se na něm jet dál! Kdyby se o něj zajímal takovej zrzavej kluk nebo někdo z jeho kamarádů, vyřiď jim, že mu děkuju. Jasný?“

„Na mou černou duši... udělám to! Věř mi, Freddy, nebo jak se k čertu... ze mě bude jinej člověk! Věř mi, já už nikdy neudělám nic proti zákonu! Jsem jenom chudák, zaslepily mě prachy...“

„Uděláš to zas, zas tě zaslepí prachy. Ale podruhý už nepadneš na takovýho troubu jako jsem já. Podruhý zůstaneš ležet mezi ostatníma s dírou v palici. A teď už zmiz, k čertu! Mám toho ještě moc na práci...“

Billy naskočil na koně tak rychle,jako by se živil krasojízdou při rodeu. Otočil se ještě: „Ale... proč vlastně?“

„Byl jsi ke mně hodnej. Padej!“

Billy pobídl koně a v několika vteřinách se ztratil v lese.

Enkra osaměl – se dvěma revolvery, puškou a lukem se šípy. Vzal oba revolvery, zatočil zkusmo palci bubínkem a polohlasně počítal: „První Harris, druhou Tom, třetí MacLawren... ten jeho stepňák a černoch budou muset taky, dva druzí snad utečou. Ale běloši... to je Slim, Bud...“ odložil první revolver a počítal dál: „Je jich tam ještě dvacet... a co když netrefím? Když netrefím...“ odplivl si, vzal ručnici a na zkoušku trhnul klikou opakovacího systému. „Má to dost dlouhej chod. Pušku až nakonec. A potom...“

Věděl, co bude potom, až vystřílí všechny náboje. Měl sice náboje do pušky i revolverů, ale nabíjet uprostřed boje nebude možné, to věděl. Obával se myslet na to potom.

Z neradostných úvah jej vytrhl křik u pevnosti. Enkra rychle sebral celou svoji zbrojnici a vydal se opatrně blíž. Nebylo to ale třeba, někdo mu už přicházel vstříc, hlučel, lomozil a proklínal, takže nebylo těžké jej registrovat při pochodu. Konečně se zastavil a řval: „Hej, Billy, kde jsi, ke všem čertům, že se neozejváš?“ a Enkra poznal podle hlasu Slima. Uvědomil si zřejmě svoji strážcovskou povinnost a vydal se ztracence hledat.

Enkra rychle odjistil ručnici a s prstem na spoušti se kradl ke Slimovi. Ten mu stejně rychle kráčel naproti, takže Enkra zalezl za silný strom a čekal, dokud se Slim nevynořil z houští.

„Stůj! Ruce nahoru!“

Slim neodpověděl, vytáhl pistoli a střelil po hlase. Kulka se zasekla do stromu, zatímco Enkra leknutím automaticky stiskl spoušť své ručnice. Ani si to neuvědomil, dokud si nepovšiml náhle se vytvořivší rudé díry na Slimově košili, zkřiveného obličeje a vytřeštěných očí. Slim vykřikl, zapotácel se a chytil se za prsa, jako by chtěl zastavit prýštící krev – ale došly mu síly, klesl na kolena a pomalu, bezhlesně se natáhl do trávy.

Enkra zůstal nehybně stát, zděšený na nejvyšší míru. Teprve po chvilce pochopil a zalekl se svého činu. Zabil člověka! Byl to sice ničema, ale i tak byl člověk, a Enkra ucítil strašné mrazení v zádech. Když se mu nohy zase rozhýbaly, vydaly se bez chlapcovy součinnosti samy ke Slimovi a Enkra kráčel, hltaje vykulenýma očima zhroucenou postavu svého nepřítele. Povšiml si, že se ještě hýbe, nebyl tedy mrtev – i tak se Enkra třásl odporem a chtěl uprchnout. Ale přesto poklekl, zvedl mužovu hlavu a váhal, nemá-li se pokusit mu nějak pomoci.

Zaslechl však dupot kopyt několika koní a pochopil, kdo to přijíždí. Muži z pevnosti se rozhodli nalézt Billa se Slimem. Enkra rychle sebral Slimovu ručnici a revolver, taky svoje zbraně, a všechno to táhl za sebou pryč, co nejdál od té strašné, vraždící bandy.

Slyšel, jak dorazili ke Slimovi, kleli tam a nadávali, hvízdlo za ním i několik naslepo vystřelených kulek. Pak zřejmě někdo našel stopu a už letěli. A Enkra pochopil, že nemůže uprchnout, že bude asi muset bojovat.

Skočil za strom s puškou připravenou. První jezdec se objevil v průseku mezi stromy trochu stranou ostatních, Enkra po něm střelil, aniž věděl, kdo to je. S povděkem kvitoval, že muž strhl koně a mazal odtud, nachýlen ke koňské hřívě. Snad dostal kulku, ale pouze ho škrábla na krátce ostříhané hlavě. Kdyby Enkra věděl, že je to Harris, byl by na vrcholu blaha – ale teď ho víc zajímali ostatní nepřátelé.

První z nich vyrazil z houštiny a v Enkrovi se zatajil dech: byl to Tom Deadman, s pistolí v ruce a puškou na pleci. Enkra dokázal zamířit teprve když byl na deset metrů od něho – kule zasáhla Toma do ramene a přerazila mu je, takže pustil pistoli a druhou rukou se křečovitě chytil koně, aby nespadl. Další muž byl už těsně u Enkry, ale poněvadž najížděl z druhé strany a Enkra neměl čas obrátit pušku proti němu, pokusil se srazit jej pažbou. Enkra mu v poslední chvíli nastavil pažbu své pušky a odrazil ránu. V té chvíli na něj z druhé strany skočil dlouhý hubený kluk s lesklými ozdobami ve vlasech – Stepňák. Sevřel Enkru dlouhýma silnýma rukama kolem hrudi, ale to na Enkru samozřejmě nic nebylo – prudkým škubnutím se osvobodil a přehodil stepňáka přes hlavu do trávy. Tomův pobočník byl jako kočka – vymrštil se okamžitě a současně vytrhl z pochvy na krku dlouhý nůž s tenkou čepelí.

Pokud se Enkra vůbec něčeho bál, pak to rozhodně nebyla dýka, pokud její majitel nevlastnil alespoň černý pás. Stepňák koupil kopanec do břicha a když se jeho ruka s dýkou dostala do Enkrovy blízkosti, tvrdou ránu hranou dlaně do zápěstí, takže zbraň opsala půlkruh a zabodla se o kus dál do země. Její pán letěl vzápětí obloukem na druhou stranu, kde narazil hlavou do stromu a zůstal z toho úplně zpitomělý ležet.

To už ovšem útočil na Enkru jakýsi muž přímo z koně, a to dlouhou ostrou mačetou. Byl by ho tentokrát zabil, Enkra byl otočen zády a nevšiml si jej dřív, než se ozval dunivý zvuk těžké kulovnice a muž nad ním zařval a spadl Enkrovi na hlavu i s mačetou. V příští chvíli zaduněla ručnice opět a další muž se svalil mrtev. Stepňák zajel do houští jako lasička a také Tom byl už v tahu. Ale několik bělochů mělo zřejmě svůj názor na aktuálnost nebezpečí a už se hnali na koních k neznámému střelci. Enkra se raději uklidil do bezpečného úkrytu v křoví a s puškou dával pozor, co se stane. Viděl, jak mezi stromy proletěl malý jezdec, práskaje na všechny strany ručnicí, zřejmě ukořistěnou, neboť měla stejný zvuk jako zbraně bělochů. Muži radši ustoupili, až na černocha, který se hnal na kluka s jakýmsi lukem či samostřílem, zřejmě svojí osobní tajnou zbraní. Pak zmizeli všichni až na černocha, který se schoval za strom – a potom vyletěla z houští kobyla cizího jezdce, šíp zadrnčel a proletěl nad ní místem, kde měl jezdec sedět, leč neseděl. Kobyla však postřehla nepřítele, zařehtala strašlivým hlasem, vrhla se na černocha a než se mohl nějak rozumně bránit, prokousla mu hrdlo. Enkra byl přesvědčen, že toto koně nedělají, ale kobyla se chovala spíš jako šelma než jako kůň. Teprve když se její oběť přestala zmítat, obrátila se a utekla do houštin.

„Zpátky!“ řval odněkud Harris, „Všechno zpět! Nebudeme tady zbytečně válčit! Zpátky, do pevnosti si netroufnou!“

Bylo slyšet, jak mnoho jezdců i pěších prchá někam pryč, podle zvuku do pevnosti. Enkra vylezl z úkrytu a rozhlížel se po bojišti – ležely tu jenom mrtvoly dvou zabitých a černocha, všichni ostatní uprchli raněni nebo dokonce zcela neporušeni.

V té chvíli zaslechl kopyta a ulekl se tak, že zvedl pušku – ale byl to malý kluk, který mu pomohl a seděl na bělošském koni, veda dalšího za otěže. Kde je kobyla, Enkra neviděl.

„Co tady stojíš jako tvrdý Y?“ ptal se cizí kluk zdvořile, „Já jsem Paul Fox, jestli ti to nevadí...“

„Enkra Weston, velice mě těší...“ zakoktal Enkra a stiskl podávanou pravici.

Paul už poklekl k jednomu z mrtvých bělochů a rychle a obratně mu prohledával kapsy. Nalezl v jedné tobolku s nějakými penězi, které rychle vybral a strčil do váčku na opasku. Pak mu stáhl prstýnek a řetízek s medailonkem s krku a dokonce mu otevřel i ústa, ale nenašel už nic. V ostatních kapsách byl špinavý kapesník, cigarety a sirky, nějaké klíče a kus žvýkacího tabáku, tedy věci, jež Paula nezajímaly. Stejnou operaci provedl s druhým ničemou, až na to, že mu vzal ještě hodinky. Enkra na něj civěl s němým úžasem.

„Myslím, že jsi jednoho dostal,“ řekl Paul, „Prober ho fofrem, není čas! Kmitáme se číhnout k těm barákům...“

„Já... nemám koně,“ řekl Enkra, „Nemůžu jet...“

„Vem si toho grošáka. A di se šajnout na toho chlapa, vypadá napakovanej, třeba byl v balíku...“

Enkra došel ke Slimovi a zarazil se odporem. Slim měl hrdlo podříznuté nožem, zřejmě ho dorazil někdo z jeho kamarádů. „Fuj! Já mrtvoly neobírám...“

„Tvoje blbost. Proto seš taky chudej. Já až nahrabu prachy, tak si zařídím koňskou farmu. Kdybych makal jako barevnej, tak budu mít do smrti...“ Paul dotvrdil svá slova tím, že se sklonil nad Slimem a prošacoval ho také. Tento nepříjemný zvyk obírat padlé nepřátele a drancovat dobytá města je u Arminů obvyklý – dokonce ani aristokratický Roger by neměl nic proti podobnému zlepšení vlastní finanční situace.

Pak nasedli na koně a jeli opatrně k pevnosti. Když ale dojížděli, slyšeli jenom hluk motorů dvou automobilů.

„Pozdě!“ řekl Enkra.

„Ještě ne. Třeba tam někdo zůstal...“

Enkra dojel k jednomu ze stromů, chytil se větve a vyšvihl se nahoru. Po větvi přeběhl po známé opičí cestě na jinou a než se Paul nadál, byl už na platanu.

V pevnosti zatím dvanáct mužů vedených MacLawrenem připravovalo svoje koně. Tom chodil sem a tam, ruku na pásce, a tvářil se znepokojeně. „Musíme už jet! Znám toho kluka, patří k partě mladého Rogera Monroese! A Roger je syn ministra vnitra, to znamená, že máme proti sobě policii! Rychle!“

MacLawren už seděl na koni, i ostatní nasedali. „Ještě jednu maličkost, Deadmane. Šéf mi uložil, abych ti poděkoval za dobrý služby a hezky se s tebou rozloučil. Jsme ti moc vděčný...“

Tom udiveně zvedl oči k veliteli banditů. „Rozloučit? Vždyť mně Harris slíbil, že mě vezme s sebou do Evropy! Že budu moct chodit do normální lidský školy, že mě vychová jako svýho syna!“

MacLawren se mírně pousmál. „Okolnosti se změnily. Potřebovali jsme tě, samozřejmě, tak jsme ti museli něco slíbit. Ale teď s tou prostřelenou rukou nejseš k ničemu. Škoda, tvý kamarádi tě ještě chvilku přežijou. Mohls i ty, kdybys byl šikovnější...“

„Ale... co s nima uděláte?“

„Až odvedou svou práci, půjdou k čertu. Nejsme zaopatřovací ústav pro arminský divochy, můj milej. Dopadnou jako ty...“ řekl MacLawren výsměšně a vytáhl z pouzdra pistoli.

Tom neměl zbraň a jeho pravačka byla zcela k nepotřebě – proto se jen zoufale zašklebil: „Ale to je vražda, MacLawrene! Nemůžu se bránit, nemám zbraň! Nech mě žít, nic jsem ti neudělal...“

„Kdo stojí o to, abys někde něco kecal?“ zachechtal se bandita a jeho revolver dvakrát štěkl. Pod Tomem podklesla kolena a nešťastný náčelník se svalil na udusanou zem.

„Sbohem, Tommy!“ zachechtal se zarostlý bandita Bud a pobídl koně. Za ním MacLawren a všichni ostatní.

Dříve než byli dost daleko od brány, seskočil už Enkra z větve a poklekl k Tomovi. Nadzvedl mu hlavu a přitiskl ucho na jeho prsa – zdálo se mu, že ještě slyší bít srdce.

„Tome! Co... co ti udělali?“

Tomovy zelené oči se otevřely a utkvěly na Enkrovi s výrazem bolesti a vzteku. „Enkra...? Co ty... ještě chceš?“

„Chci ti říct, že sis vybral špatný kamarády, Tome. Byl jsi první Armin, kterýho jsem potkal... ale vždycky jsi sázel na nejhorší kartu! Vždycky...“

Tomova tvář se pokřivila. Sotva sípěl, když řekl: „Blbý kamarády? A ty bys byl mým kámošem, kdyby...?“

„Jasně! Přes všecko, co se stalo! I přes to, jak jsi mě chtěl zmlátit tehdá na Nábřeží... v ten první den!“

Tom se zvláštně, bolestně usmál. „Jseš... blázen. Pamatuj si: loď kotví ve Vraní zátoce! Vraní zátoka, nezapomeň...“

Náhle se prudce zvedl na loktech a se zachrčením zkřivil tvář proti nebi – pak sebou jeho tělo škublo a Tom Deadman se natáhl na zem, aby zůstal nehybně ležet.

Paul Fox stál za Enkrou, opřen o svoji pušku.

„Konec,“ řekl, „Dohráli jsme.“

Muži z Čistých pramenů nepostrádali svého šerifa v pátek ani v sobotu. Stávalo se dosti často, že se odebral do nějakého jiného města, aby něco přivezl nebo z jiných důvodů, vyplývajících z jeho povolání. Zato v neděli sešli se všichni svátečně oděni v kostele, aby si vyslechli pastorovo kázání. Ještě nikdy se nestalo, aby vynechal tuto svoji povinnost.

Muži z Čistých pramenů byli přirozeně zbožní. Nedávali to najevo žádnými okázalými způsoby, v nichž si libují fanatici. Jejich zbožnost se projevovala častým čtením Bible a pečlivým poslechem pastorových nedělních kázání. Nyní tedy seděli v lavicích a mlčky čekali, až se jejich pastýř dostaví do svého chrámu. Ženy se zatím sdělovaly nejnovější zprávy o svých známých, kteří byli na druhém konci kostelíka, muži si polohlasně objasňovali svoje názory na letošní úrodu, dobytek, koně, děti a politickou situaci v zemi. Co se dětí týkalo, seděly až u vchodu na zemi a když to trvalo dlouho, počaly hrát ve vší tichosti nějakou složitou hru s pestrobarevnými kamínky.

Teprve po půlhodině marného čekání uznali muži, že je třeba něco udělat. Povstal tedy starosta a obrátil se na svoji ženu, drobnou osůbku, vyhlížející vedle svého chotě s výškou přes sedm stop a důstojným břichem titěrně a nicotně: „Ellison, buď tak laskava a dojdi se podívat, zda důstojný otec náhodou nezapomněl, že je neděle...“

Neboť patřilo k obřadnosti chvíle nazývat šerifa, pastora a autodopravce důstojným otcem – ačkoliv jindy mu říkali Sammy, či dokonce ten dědek.

Ellisa se za okamžik vrátila a oznámila, že se jí nezdá, že by šerif byl doma, neboť na stole stojí talíř se zbytky oběda od předvčerejška. Načež starosta rozhodl, že počkají ještě další půlhodinu a dal pokyn městskému účetnímu, aby zatím četl z Bible. Pan účetní, současně poštmistr a vrchní doručovatel si nasadil brýle, uchopil knihu a počal číst zvučným, příjemným hlasem. Děti nechaly své hry, dospělí se utišili a všichni pozorně naslouchali slovu Božímu.

Právě když došel k citaci Izaiášova proroctví, ozvaly se na schodech ke kostelu hlučné kroky – vzápětí se otevřely dveře a v nich stanula temná postava. Teprve když muž vešel dovnitř a dveře se zase zavřely, spatřili, že je to mladý důstojník v tmavomodré uniformě pořádkové policie s distinkcemi poručíka.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ řekl váhavě a chrám odpověděl sborem: „Až na věky věků, Amen.“

„Prosil bych, zda bych mohl promluvit několik slov se starostou tohoto města...“

Starosta povstal a přes břicho na něj důstojně pohlédl. „Shromáždili jsme se zde, abychom si vyslechli Slovo Boží. Ačkoliv náš pastor... a šerif – doposud nepřišel, čekáme na něho. A nebudeme s tebou mluvit, dokud se nedostaví.“

Mladý důstojník došel až k oltáři – na jeho tváři bylo vidět velké rozpaky, dokonce ruměnec. „Váš pastor nepřijde. Byl předevčírem zastřelen v rozvalinách staré pevnosti tlupou banditů. Přicházím vás požádat o jednoho muže, který by nás doprovodil k pevnosti, abychom se tam dostali nepozorovaně...“

Starosta se rozhlédl po shromážděných mužích. Všem plály v očích zlobné plamínky a bylo jasné, že mají snahu jít jako průvodci s vojáky do pevnosti.

„Ne. Žádný z nás vám nebude dělat průvodce! Muži z Čistých pramenů nemají ve zvyku vkládat spravedlnost do rukou cizinců – vezmou ji do rukou sami! Nechť se za čtvrt hodiny ti, kteří se nebojí, shromáždí na koních se zbraněmi před kostelem! Vyjedeme k pevnosti a učiníme, co je třeba!“

Důstojníček potřásl udiveně hlavou.

„Ale... to přece nejde, pánové! K tomu byla již určena vyšetřovací komise ministerstva vnitra a úderný oddíl...“

„Ti ať se starají o to, co bandité učinili jim! Mužům z Čistých pramenů zastřelili kamaráda, to nesmí zůstat bez pomsty! Šerif byl i naším pastorem a učitelem našich dětí, a všichni jsme ho měli rádi. Je nutno vykonat spravedlnost!“

Důstojník chtěl něco ještě namítat, ale muži, ženy i děti již rychle opouštěli kostel. Mladý důstojník tedy neztrácel čas, přiběhl ke svému koni a rychle něco šteloval na vysílačce na sedle – zřejmě předával hlášení svým velitelům.

A už se sjížděli jezdci: muži, starci, chlapci všeho stáří a povolání. Starosta jim velel, jako svého pobočníka určil smírčího soudce, jinak majitele místního saloonu. Sám starosta se tyčil nad ostatními jako hora, hlavně díky značné tloušťce. Stěží si zapjal opasek od revolverového pouzdra.

„Tak co, jedem?“ ptal se nejbohatší rančer Ginger, „Já a moji chlapi bysme to tam trochu pošimrali napřed, chceš?“

„Ne! Ledaže by nějaký stopař mohl... kdo se tam nejlíp vyzná?“

„Thobry! Měl jsi tam někde loveckou chatu, ne?“

Thobry byl v mládí lovcem kožešin, nyní pěstoval pšenici. Přikývl a se svým černým pomocníkem Williem vyrazil divokým cvalem vpřed. Ostatní počkali ještě na několik opozdilců a potom vyrazili – důstojník jel s nimi.

„Nejlepší bude je obklíčit a naráz na ně vpadnout!“ radil starý Trawers, který se vyznamenal již v občanské válce.

„Taky by se dali postřílet přes ohradu!“ uvažoval Bengtssonn – mohl si to dovolit, patřil k nejlepším střelcům ve městě.

„Nesmysl! Jedině frontální útok!“ radil telegrafista a úředník pošty Garnet. Na rozdíl od jiných ve válce nikdy nebyl.

„Uvidíme, co zjistí Thobry!“ rozhodl starosta.

Sotva se dostali na hlavní silnici do Tigerstownu, cválal jim už naproti Willie. „Jede proti nám dvanáct chlapů ozbrojenejch po zuby! Thobry je sleduje! Vyhlížej jako hrdlořezové, budou to asi ty, co na ně čekáme!“

„Po silnici od pevnosti?“

„Jo. Mají asi míli ke křižovatce...“

„Dobře! Před křižovatkou je zaskočíme!“

Na křižovatku dorazili cvalem – seskákali s koní a někdo je odvedl stranou, zatímco nejlepší střelci zaujali místa za stromy u cesty. Starosta sám vlezl za keř, odkud hodlal vydávat rozkazy. Avšak dříve, než mohl cokoliv nařídit, zaslechli všichni z lesa sérii výstřelů a pak i jakýsi dlouhý, bolestný výkřik.

„To byl Thobry...“ zašeptal Willie, „Dostali ho!“

„Nesmysl...“

Ale za chvíli zaslechli dusot kopyt a z ohybu se vynořil kůň bez jezdce – byl to Thobryho kůň a na sedle byla krev.

Pomalu se blížili ti jezdci – všichni je dobře slyšeli a v duchu už každý zkoušel spoušť pušky. Ale když se konečně objevili, v těsně sražené skupině ježící se hlavněmi zbraní, nikdo nevystřelil, dokud starosta nedal povel.

A starosta povstal kryt keřem, a vykřikl:

„Hej, vzdejte se! Zaručuji vám řádný soud v našem městě...!“

MacLawren vystřelil z kulovnice po hlase – starosta udiveně hekl, přitiskl si levici k objemné hrudi a pravicí pozvedl pistoli, ale vystřelit již nedokázal. To už ale pálil černoch Willie – jeho kulka sestřelila s koně muže vedle MacLawrena a ostatních jedenáct zahájilo palbu. Další účinná rána postřelila telegrafistu Garneta, který se ovšem neuměl vůbec krýt – rozumně padl na zem a předstíral smrt, ačkoliv byl raněn poměrně lehce. Mladý Singertonův kovboj Ray zasáhl MacLawrenova koně, který padl a vyhodil svého pána ze sedla, ale MacLawren nebyl zraněn a střílel dál. Prostřední Falklandův syn zastřelil dalšího z mužů a pak pálil po jiném, ale některý z banditů jej střelil do ruky a mladý Falkland s proklínáním zalezl do příkopu. Pak padl starý Trawers ranou bandity Buda – jenže Bud sám byl zasažen šípem, který vystřelil nejmladší Falkland Tony, teprve třináctiletý. V téže chvíli, kdy jej proklál šíp, některý z banditů prostřílel několika kulkami šťastného Tonyho, který se nedokázal dost rychle schovat. Starý Falkland zařval jako zvíře, když viděl svého nejmladšího synka padat do prachu. Vyrazil z úkrytu, šlehaje oheň a olovo ze dvou revolverů. Dostal střelce, ale jeho samotného přitáhli jeho kovbojové do úkrytu už mrtvého. Černý Willie dostal kulku přímo do hlavy, aniž věděl odkud a jak a rančer Ginger koupil kuli do nohy snad od MacLawrena. Vzápětí ovšem dostal křivonohý Gingerův kovboj Pat šilhavého chlapa s jizvou na tváři, zřejmě Mexičana, a nějaký jiný kovboj dalšího.

Jakýsi bandita se pokusil uprchnout z boje do džungle – ale tam jej zasáhl Trawersův vnouček Freddy z dámského browningu, půjčeného od sestry. MacLawren byl poprvé zraněn – černý Gingerův kovboj Sammy jej zasáhl vrhacím nožem do nohy, takže se bandita nemohl dát na útěk, jak původně chtěl. Smírčí soudce zastřelil dalšího banditu a Bengtssonn dostal dva – pak byl sám zastřelen zjizveným Mexičanem, který se náhle zvedl ze země, ačkoliv měl být už dávno mrtev. Takže Gingerův kovboj Pat musel napravit svou reputaci a vystřílet mu do těla celý zásobník, aby byl zákeřný ničema konečně zlikvidován.

MacLawren se rozhlédl a zjistil, že je vlastně na bojišti docela sám. Všichni jeho společníci leželi v kalužích krve okolo něj. A tehdy pochopil, že neměl střílet na starého šerifa. Ale chápat takové věci v tuto chvíli byl už zcela zbytečný luxus. Věděl, že nemůže uniknout, tak se naposledy vztyčil a vystřílel v bleskovém tempu obsah všech svých revolverů do křoví, avšak věděl, že nikoho nezasáhl. Pak se chtěl přece jen pokusit uprchnout, ale při prvním pohybu jej bolestivě píchlo v boku – sáhl tam dlaní a ucítil prýštící krev. „Dostali mě...“ pochopil, před očima se mu zatmělo a poslední z banditů, svíraje ještě v pěsti prázdný revolver, se pomalu natáhl na zem.

Neviděl už ani, jak k němu přiběhli – první mladý Singerton, který se shýbl a strhl mu z košile šerifskou hvězdu. Potom přistoupil smírčí soudce, dotkl se lehce nohou jeho těla a řekl jedinou větu, kterou by byl MacLawren jistě poznal:

„Fajn. Je po něm...“

Když prořídlá výprava z Čistých pramenů dojela do pevnosti, nalezla tam jen Tomovu mrtvolu a Enkru, který seděl u zdi se zcela nepříčetným výrazem v obličeji. Paul Fox už zmizel, když byl prohledal celou obytnou prostoru pod bunkry a sebral, co se mu líbilo. Enkra se nevzpamatoval ze své podivné ochablosti, dokud mu nedali loknout kořalky. Pak ale ochotně vypověděl všechno, co se tady stalo, včetně toho, že loď banditů kotví ve Vraní zátoce. Důstojník to okamžitě oznámil vysílačkou štábu.

Tou dobou už bylo kotviště obsazeno arminskými vojáky pobřežní ochrany – již od včerejška křižovaly hlídkové čluny i těžší plavidla okolo členitého jižního pobřeží a pátraly po podobné lodi. Objevil ji jeden ze strážních člunů a neodkladně přivolal těžký křižník White Horse. Ten se dostavil za dvě hodiny a když namířil na pirátskou loď svých osm nejtěžších děl, vyvěsila bílou vlajku a za půl hodiny byla obsazena – její posádka putovala okamžitě za mříže.

Sir Leon Monroes s doprovodem přibyli vrtulníkem na místo okamžitě po pacifikaci bandy a obsadili silnici v těchto místech. Průběžně dostávali vysílačkami hlášení od tygrů, kteří dle Garnova slibu pečlivě sledovali trasu obou kamiónů. Mohli se tedy včas připravit a když Harrisův kamión dorazil k přístavišti, zjistil udivený Harris, že je obklíčen a na jeho auto jsou namířeny dva těžké kulomety. Bandité se ani nepokusili bránit, na první rozkaz vysedli ochotně z auta a s nemenší ochotou se dali odzbrojit. Jen Harris se zeptal ve chvíli, kdy byl předveden před ministra: „To nás práskl Billy, že?“

„Ne,“ řekl Leon s milým úsměvem, „Dostal vás malý kluk, kterého jste chtěli dnes ráno v džungli zastřelit. Sleduje vás už několik dní, Harrisi...“

„Proklatá země!“ řekl Harris, odplivl si a už nepromluvil.

Monroesovi lidé čekali několik hodin na druhý kamión, který měl dle jejich mínění řídit Billy a který jel těsně za prvním. Pak pochopili, že zřejmě nedojel a vyhlásili letecké pátrání.

Kamión 34-KGW-59 byl objeven na silnici sotva osm kilometrů od přístavu, ovšem vzdušnou čarou – po silnici to mohlo být dvanáct, patnáct kilometrů. Byl nepojízdný, prázdný a všude okolo byly rozházeny klece, z nichž byli zřejmě vysvobozeni nešťastní psi, kteří však rovněž zmizeli. Přivolaný technik prohlédl vůz a zjistil, proč se zastavil: měl porušenou membránu palivového čerpadla, závada, kterou mechanik odstraní za pár minut. Jenže Billy byl tou dobou už velmi daleko a ti muži nebyli mechanici. Stopaři zjistili, že bandité odešli do hor kamenitou stezkou – zřejmě je vedl stepňák, který byl s nimi a který tím splnil poslední povinnost ke svému mrtvému náčelníkovi. Stopaři vedli Monroese po stezce asi dvě stě metrů, kde nalezli mosaznou nábojnici. Tam nařídil Leon zastavit pátrání a vrátit se.

Žádný z banditů, kteří tvořili posádku druhého kamiónu, se už nikdy neobjevil a nikdo neví, co se s nimi stalo. Možná by o tom mohli něco povídat pruhovaní páni z Aurrgharru – ale ti nevědí o mrtvých lidech nikdy nic...