Zdeňkova gangsterská kariéra úspěšně pokračovala. Za čtrnáct dní se stačil seznámit se značným okruhem lidí a zjistil řadu dodavatelsko- odběratelských vztahů ve svém okruhu. Poznal dva velké sklady, kde se shromažďovaly zpracované drogy před transportem přes moře do ciziny, poznal většinu distributorů a spoustu nejrůznějších agentů a agentíčků. Mimo to zapadl také do společnosti gangsterů, kteří neměli nic s drogami, podvodníků a zlodějů. Všechny tyto informace dostal v pořádku Santanueva, avšak odkládal je zatím na neurčito.

Dodávání informací zprostředkovával stříbrný kocourek Macek. Měl přístup na půdy a střechy všech domů a po domovní římse také do okna Zdeňkova pokoje. Sepsal vždy hlášení na tenký cigaretový papír a zasunul kocourkovi za obojek, načež ten pospíšil předat je v pořádku Asthře. Jinak se za celou dobu nesetkal se žádným z přátel a o dění ve smečce neměl zprávy. Nebylo možno vyloučit, že se nováčkovi stále nedůvěřuje.

Jednou byl Sid poslán samotným šéfem (jehož už měl možnost poznat i podle tváře) předat dosti velký balíček jednomu z agentů v baru u Ploskáče. Ploskáč byl barman, kterému tak říkali pro rozpláclý nos; právě on byl distributorem. Komu patřila hospoda sama, Sid nevěděl.

„A ještě něco,“ řekl mu šéf, „Tu pistoli bys neměl nosit! Vypadá tak... hrozivě, a mohli by se poldové divit, že nosíš bouchačku, když tady nikomu nic nehrozí...“

„Každej přece nosí bouchačku! A mimo to, já strašně nerad střílím! Lidskej život je něco natolik posvátnýho, že by ani ten nejhorší syčák neměl zbytečně dělat do lidí díry! To je má zásada. Nosím ji vlastně spíš pro ozdobu...“

„No dobrý,“ řekl šéf, „Tak se tý svý zásady drž...“

Sid šel. Strach už dávno neměl, neboť z narážek kolegů pochopil, že policie má zatraceně dobrý důvod nevšímat si pašeráků drog. Takže k Ploskáčovi došel velmi rychle a bez komplikací, zjistil však jakmile vstoupil, že bar je zcela a úplně prázdný. Ploskáč stál za pultem a melancholicky otíral sklenice, které vytahoval z vody.

„Čao,“ pozdravil Sid, přistoupil k pultu a položil na něj balíček, „Tady ti posílaj zboží. Co tu máš tak pusto?“

„Pracky nahoru, mládenče!“ štěkl vtom za ním hlas, „A neopovaž se otočit! Státní policie!“

Sid zkameněl leknutím. Ploskáč jej měl přece varovat, kdyby něco nevycházelo, a policie přece... Zvedl pomalu ruce a současně se otočil.

„Neotáčet se!“ štěkl policajt, ale už zbytečně – Sid viděl za sebou stát pět chlapů v uniformách. Dva měli revolvery v rukou, ostatní v pouzdrech. Hlavou mu prolétly výroky Joea a jiných o neškodnosti policie, a hlavně poznámka: „Možná si tě ještě prověřej...“ Prohlédl si pečlivě všechny muže a zdálo se mu, že jednoho z nich už letmo zahlédl – při jedné návštěvě u šéfa se s ním srazil ve dveřích. To jej naprosto ujistilo: je to zkouška důvěry!

Velitel, gentleman vzhledu a chování Frankensteinovy příšery, se k němu přiblížil a chtěl mu sebrat revolver. Jenže ve chvíli, kdy se nad ním sklonil, udeřil jej Sid napjatými hranami dlaní do obou ramen, a chlap se zaskučením klesl. Současně udělal Sid dlouhý skok dopředu, hlavou vrazil do žaludku dalšího a prchal ke dveřím. Oba muži s pistolemi střelili, ale marně. Zato Sid vytáhl taky pistoli a práskl po nich. To už byl u dveří, ale ucítil na lýtku šlehnutí jakoby ohnivým bičem, současně se dveře otevřely a vstoupil další policajt.

Sid držel zbraň v ruce. Ani nevěděl, jak spustila a policajt ve dveřích se zhroutil, aniž se vůbec dozvěděl, co se stalo. Skokem byl Sid za dveřmi – tam mu kolena podklesla a stěží se mu podařilo udržet rovnováhu. Z pravého lýtka mu prýštila krev a zdálo se, že se nemůže na nohu postavit. V této situaci se nemohl dát na útěk, jak původně chtěl. Jeho jistota, že jde o zkoušku, vzala vmžiku za své.

Dva policajti běželi ke dveřím. Sid dvakrát vystřelil. Jeden klesl s výkřikem k zemi, druhý se dostal až ke dveřím a Sid ho střelil z půlmetrové vzdálenosti přímo do čela. Revolver byl osmiranný, takže zbývaly ještě dva náboje. Sid střelil na velitele, který na něj cosi křičel – ohromné tělo se s podivným žuchnutím rozpláclo po podlaze.

„Nestřílej!“ řval Ploskáč, „Nestřílej, ty blázne, vždyť je to zkouška! To jsou naši, rozumíš?“

Sid vytáhl zbraň prvního policisty a vyměnil ji za svou. Pak, opíraje se o veřeje, se pomalu vztyčil a s pistolí v ruce zůstal stát mezi dveřmi. „Nevalíš mě? Je to fakt?“

Zbývali už jen dva policajti a Ploskáč. Ti muži se vztekem rozšklebenými ksichty stáli u stěny připraveni se krýt, a měřili si Sida nenávistnými pohledy.

„Šéf tě chtěl zkoušet! Stříleli vedle, a...“

V té chvíli Sid dvakrát vystřelil. První z policajtů se zkroutil a složil na zem, druhému se objevil na obličeji udivený výraz a pomalu, nezvykle zvolna, se svezl na špinavý hospodský stůl.

„Ale...“ řekl Ploskáč, „Ale...“

V té chvíli vypálil Sid poslední kulku. Ploskáč divně zachrčel a klesl na barpult. V posledních záchvěvech života se ještě pokusil zachytit tácu s prázdnými sklenicemi a smetl jej na zem.

Sid odhodil cizí revolver, vzal si svůj a opět jej nabil. Pak rychle vyběhl, než si střelby všimne skutečná policie a dostaví se na místo činu. Nemohl příliš spěchat, těžko se mu chodilo s poraněnou nohou. Prohlédl ji ve světle pouliční lucerny a zjistil, že je to jenom lehké škrábnutí. Přesto doufal, že mu šéf dá nějaký čas volno na vyléčení.

Zapadl do nejbližší telefonní budky a zavolal tajné číslo, které mu dal Joe pro případ nejvyšší nouze. Ozval se mu nějaký šéfův pistolník.

„Tady je Sid. Dej mi šéfa...“

Ve sluchátku to suše cvaklo a ozval se šéfův hlas: „Slyším...“

„Šéfe, hoříme! U Ploskáče byli fízlové! Šest poldů...“

„Nežvaň blbosti! Cos udělal?“

„Sejmul jsem je. Bylo to strašný střílení, musím se dekovat!“

„Co?“ šéfův hlas se o stupeň zvýšil, „Tys je postřílel?“

„A co sem s nima měl dělat? Utýct jsem nemoh, šlehli mě do nohy! Těžko se mi chodí, můžeš mi poslat vůz?“

„Pro svatýho boha... a všech šest?“

„Voddělal sem taky Ploskáče. Nevaroval mě. Kdyby dal avízo, jak jsem tam lez, byl bych ho z toho vystřílel. Ale von, svině, držel ještě s nima. Mám dojem, že krysařil, šéfe; dobře mu tak, že je po něm...“

„Madonna mía!“ slyšel šéfův hlas, „Sedum mrtvol... jsou fakt všichni po smrti?“

„Nedíval jsem se. Ale já střílím přesně.“

„A to jsi říkal, že to děláš nerad, k čertu!“

„Nerad, ale přesně. Proboha, nežvaň a pošli mi fáro! Budu asi nějakej čas marod, dost to krvácí a je mi zle! Kdybych byl věděl, jak se tam bude střílet, tak jsem se v tom nevez! Kurva, sliboval jsi mi přeci, že poldové jsou s náma!“

„Kde jseš?“

„Na Potoční. Čekám...“

Sid položil telefon a opřel se o stěnu. Uvažoval. Šlo to trochu rychle na jeho vkus, a on už dlouho nebyl v boji, takže si musel chvíli oddechnout a sebrat myšlenky. Nelitoval ty muže, byli to nepřátelé a on tady byl, aby je likvidoval.

Patřil ke světu smeček a zasvěcených bojovníků, kteří výš než svůj život kladli čest a neposkvrněnost svého jména. Jako blízký přítel princezny Asthry patřil ke klanu Santanuevů a cítil přirozenou potřebu bojovat za svůj klan. Věděl, že jeho kamarádi jsou v boji a toužil jim pomoci – možná proto využil příležitosti převzít díl jejich práce.

Teď musel uvažovat, co bude dál. Určitě mu to neprojde snadno; ti chlapi patřili k organizaci a organizace bude požadovat jeho hlavu. Ale: je tato organizace jednolitá? Kdyby to udělal Santanuevovi, nikdo z podřízených neřekne na jeho obranu ani půl slova. Ale tihle chlapi táhnou každý na svoji stranu! Co když šéfovi bude vyhovovat mít muže, který na jeho příkaz zabije kdykoliv kohokoliv a nebude se ptát, proč? Muže, který se nevyzná v místních vztazích, nemá mezi podsvětím žádné přátele, nemusí se nikoho bát?

Do Sidova světa patřila slova s významem a slova bez významu. Nějaké slovo s významem dneska slyšel, ale nemohl si vzpomenout, jaké to bylo. Nějaká poznámka, něco o policajtech nebo... Šéf mu vytýkal, že nosí pistoli. Co říkal ještě? Když Sid odcházel... šéf dodal: „Dávej si na sebe pozor. Budem tě ještě potřebovat!“

Budou ho opravdu potřebovat – ještě teď?

Nečekal dlouho. Za chvíli se objevilo šéfovo auto, řízené mládencem s tikem na levém oku. Udiveně si Sida prohlížel a zdálo se, že k němu cítí respekt. „Ty jsi prej vodbouch sedum lidí!“

„Kdyby mě ta svině Ploskáč varoval, tak jenom šest! Moc mě to mrzí, vím, že se kolegové nestřílejí, ale byl krysa. A krysy já zabíjím...“

„No, zavařil jsi nám to pěkně...“

„Je to špatný. Budu asi muset zmizet. Škoda – já tak strašně nerad střílím...“

16. listopadu: SMRT JEŠTĚ NEODCHÁZÍ

O půl páté odpoledne se všichni sesedli u televizoru, neboť se vysílala arminská veselohra pro děti (její název už doufejme všichni zúčastnění zapomněli). Byla to veselohra skutečně typicky arminská, ač pojednávala o životě lidí ve světě a zaváněla nebezpečně Monroesovskými názory. Byly to příhody jakéhosi chlapce, který se ráno probudí, oblékne se do evropského oděvu (smích), nají se evropské snídaně, čaje a chleba s margarínem, bez šunky, vajec, ovoce atd.(smích), jde do školy (bouřlivý smích) kde se vyučuje zeměpis ze starodávných map za pomoci potřeštěné učitelky s notýskem a tužtičkou, která se vzteká a rozčiluje a zapisuje provinilce do třídní knihy (komická postava). V další hodině dostane chlapec pětku z angličtiny (smích) a poznámku pro vyrušování (bouřlivý smích). O přestávce se porve s jakýmsi buranem a je mu rozbit nos (smích), načež dostane od dalšího učitele pár facek (smích) a rozbrečí se (bouřlivý smích). Pak jde domů, ale po cestě upadne náhodou do louže a umaže se, za což je otcem zbit řemenem (bouřlivý smích) a poslán k holiči, kde je ostříhán na ježka (smích končící v záchvatech až k slzám). Při cestě od holiče je pokousán psem (dlouhý záchvat smíchu) a prchá s roztrhanými kalhotami vstříc bílým písmenům Konec. Také Enkra viděl za své kariéry několik podobných filmů a Jackie a ostatní nikdy nemohli pochopit, proč v něm tak komické scény nevyvolávají patřičné veselí.

Asthra, Féri a Seti se u tohoto filmu chovali přiměřeně, to jest smáli se na patřičných místech a pronášeli patřičně směšné poznámky. Mike se díval mlčky, ale bylo o něm známo, že na něj zábava tak moc nepůsobí a navíc nemá rád černé komedie. Takže když to skončilo, Asthra zhasla televizi a prohlásila s patřičným smyslem pro morálku, že se to pohybuje na samé hranici slušnosti a že snad ani není vhodné se na takové věci dívat, ale když ti běloši žijí tak komicky... Nikdo se nedivil, že Mike se sebral a šel do svého pokoje. Asthra ještě chvíli rozebírala umělecký úspěch filmu (neboť se tam v epizodce vyskytovala černovlasá copatá dívenka jí trochu podobná) a dohadovala se s Férim, kde se vzali herci na takovýto film; pak se šla podívat do kuchyně za účelem večeře. Vlastní přípravy se ovšem ujal Seti, Asthra šla za Mikem – a strnula leknutím, když otevřela dveře.

Mike ležel na podlaze tváří k zemi, s prsty rukou křečovitě zaťatými do koberce, pomačkaného, jako by s ním zápasil. Jedna židle byla překocena, jak se jí snažil zachytit. Asthra obrátila jeho hlavu a spatřila křečovitě staženou tvář – byl však v bezvědomí a na její pokusy nereagoval.

Asthra přivolala Fériho a Setiho – společně Mika zvedli a uložili na lůžko. Asthra mu nalila do otevřených úst trochu pálenky, ale nespolkl ji, nýbrž vykašlal. Při tom se částečně probral, ale nenabyl zřejmě plného vědomí, neboť neodpovídal na žádné otázky, jenom sípal a vyštěkával úsečné věty nesmyslného obsahu.

Všichni tři opatrovníci setrvali několik hodin u Mikova lůžka a pokoušeli se ho probudit, jenže setrvával tvrdošíjně v podivně mrákotném stavu a na tváři bylo znát, že se v jeho duševním světě děje něco strašného, neboť se v ní střídaly výrazy hrůzy, odporu a nepříčetného vzteku. K půlnoci konečně usnul klidným, vyrovnaným spánkem; Asthra poslala oba kluky spát s tím, aby ji přišli k ránu vystřídat. Sama zůstala sedět u lůžka, zavřela však oči a odpočívala. Hned se ale probrala, jakmile se pohnul.

Asi o třetí hodině ranní otevřel Mike oči, rozhlédl se a spatřil Asthru. Právě měla oči zavřené, takže se jenom usmál a chtěl spát dál, avšak dívka se právě v té době rozhodla na něj podívat a tak se jejich zraky setkaly.

„Co... co to s tebou bylo, Miku?“ zeptala se.

„Blouznil jsem? To nic, má milá. Spi...“

„Ale co ti bylo? Tolik jsi křičel... ale nechápali jsme, co chceš! Vůbec ti nebylo rozumět...“

„To je dobře, že jsi nerozuměla. Nemysli na to.“

„Řekni mi, co se ti zdálo! Prosím...“

„Teď, když jsem spal, zdálo se mi o jednom velikém městě. Přišel jsem do toho města a byl jsem v něm cizincem. Lidé v tom městě na mě hleděli s odporem, nejraději by mě vyštvali, ale nebylo kam – a i já bych chtěl odejít, kdyby... byla cesta...“

„Které to bylo město? Kde bylo?“

„Ne tady, daleko. Bylo to veliké cizí město a já byl cizinec, kterého nenáviděli. Pak jsem se probudil...“

„Které to bylo město?“ opakovala otázku, „Ty to víš!“

„To město se jmenovalo Svět...“

„Celý svět?“ dívala se na něj s nedůvěrou. Snad ještě blouznil?

Jenom se smutně usmál.

„Co proti tobě měli ti lidé?“ ptala se.

„Jsem ničema. Udělal jsem v životě něco, za co se musím stydět. Ale neřeknu ti, co to bylo. Jenom tohle: tři lidé měli zemřít, a zůstali naživu. A teď spi...“

„Ti tři, co tě napadli v Kingtownu?“

Mike se usmál a zavřel oči. Pak je ještě otevřel. „Spinkej, moje maličká. A nemysli na to. Stejně to byl jen sen. Třeba se mi teď bude zdát lepší...“

A zavřel oči, aby jej Asthra už nerušila. Ale ona hleděla na jeho ztrhanou, ošklivou tvář s nevysvětlitelným údivem – a čím dál víc se jí zdálo, že to nebyl jenom sen...

Pedro Santanueva dostal dopis od Rogera Monroese.

Roger odpovídal na jeho dotaz, poslaný po Jackovi, jak by se Černá Lilie postavila k založení nové lóže v Iron-city, kterou by vedl Pedro. Dopis obsahoval mnoho slov, z toho většinu moudrých, ale Pedro z něj moudrý nebyl. Roger připomínal, že v Ironu už je místní organizace Lilie, k níž patří Gold Step a další, což podle názoru velení doposud stačilo. Ale teď se situace změnila a nikdo v celém štábu si netroufne zodpovědně říci, co je správné a co nikoliv. Pokud si tedy Pedro Santanueva myslí, že je účelné založit novou lóži, potom ať to klidně učiní – ale dosavadní velitelský sbor za to nemůže převzít žádnou odpovědnost, protože má dost svých starostí. Přesněji řečeno, jde mu o život.

Roger se obrátil na svého duchovního učitele Clarence Whigga, ale ani ten mu nic jasného neřekl. Černá Lilie by uvítala, aby Santanueva se svými požadavky vyčkal do chvíle, než si Lilie vyřeší svoje problémy a bude se moci starat o jiné. Do té doby nechť si poradí podle vlastního uvážení.

Roger Monroes nicméně jako Velký komthur souhlasí s tím, aby Pedro Santanueva byl přijat jako rytíř do Lilie, ovšem slavnostní pasování bude provedeno dodatečně, až na to bude čas a vhodnější podmínky. Zatím ať plní svoje povinnosti a čeká, až dostane nějaké lepší rozkazy.

Pedro si dopis přečetl, zakroutil hlavou a řekl něco velice nechutného. Nicméně rozhodl se uposlechnout všech dobrých rad, jak se na disciplinovaného rytíře Černé Lilie sluší.