Toho večera měl Sidney Hawker službu v koncertním sále a pan prefekt Le Ducque, kterému moderní hudba drásala uši, obhlížel pořádek po ulicích sám. Koncert byl již v plném proudu, když vyjel ve svém služebním džípu, ve společnosti mladého řidiče, poddůstojníka a dvou seržantů policejní služby z místní stanice. Ulice byly vcelku pustší než před hodinou, dokonce i obchodníci si dopřávali oddechu a připravovali se na nápor po skončení koncertu.

Když Le Ducque přijížděl na křižovatku, povšiml si ošumělého gentlemana, který tam stál opřen o pouliční lucernu a pokuřoval dlouhé bago. Naproti němu seděl v pouliční kavárničce jiný chlapík nevábného vzezření a dva karbaníci, kteří zřejmě hráli o peníze, což bylo zakázáno. Ale nikdo z nich nedělal nic podezřelého, co by muselo prefekta zajímat. Santanuevova hlídka tu kupodivu nebyla, snad byla někde na obhlídce.

Najednou prefekt postřehl, že muž na rohu se odlepil od pouliční lucerny, přiskočil k jízdní dráze a rozmáchl se rukou, v níž držel nějaký předmět. Ve zlomku vteřiny poznal Le Ducque pěchotní granát a padl na podlážku vozu. Tři muži vzadu se rovněž svalili za vyztužené postranice, řidič vyjekl a ruce na volantu se mu rozklepaly, ale byl trapně nezkušený a tak neučinil nic pro svoji záchranu.

Jenže ve chvíli, kdy se muž rozmáchl granátem, vyšlehl odněkud z uličky za jeho zády výstřel. Muž nedokončil gesto, vykřikl, kolena se pod ním podlomila a on klesl na chodník. V okamžiku granát vybuchl a rozerval muže, chodník, lucernu, dva stolky pouliční kavárničky, okna v domech po obou stranách ulice a již dost pocuchanou plachtu střechy Le Ducquova džípu. Prefekt zatím našel pistoli, teď vystrčil hlavu a rozhlížel se, ale postřehl, že nedůvěryhodný muž a oba karbaníci z protější kavárničky stojí, připraveni se samopaly. Jakmile jej uviděli, spustili okamžitě palbu, která dočista rozstřílela přední sklo dřív, než Le Ducque padl zase na podlahu. Nešťastný řidič to už udělat nestačil – upadl na volant, zoufale hmatal rukama po nějaké opoře, přitom odbrzdil ruční brzdu, vůz sebou smýkl a vletěl bokem do protější zdi. Le Ducque později nemohl určit, kdo vlastně při výbuchu granátu uprostřed křižovatky zabrzdil – snad to byl onen mládenec.

Koutkem oka viděl Le Ducque, jak z okna v prvním patře domu na druhé straně ulice proti kavárničce vyskočil útloboký mládenec s pistolí v ruce a hned střelil po těch mužích – jenže nějaký další bandita jej zasáhl třemi kulkami ze samopalu a chlapec se bez hlesu natáhl na zem.

Le Ducque se pokusil otočit a vynadat poddůstojníkovi a jeho vojákům za to, že nestřílejí zpět. Ale když se ohlédl, spatřil, že jeho vlastní podřízený se právě pokouší namířit na něj a současně se vyhnout kulkám z kavárny. Hlaveň poddůstojníkovy pistole se sice sešla v jedné čáře s prefektovou hlavou, ale v té chvíli se náhle policajtovy rty zkřivily v bolestné křeči a jeho oči zeskelnatěly. Později našel Le Ducque v jeho zádech zaraženou dýku s dvacet centimetrů dlouhou čepelí. Oba vojáci se pokusili samopaly dokončit, co se nepovedlo jejich veliteli, ale prefekt už měl pistoli v ruce a postřílel je škvírou mezi sedadly.

Potom se začal plížit pod sedadlem svého řidiče k okraji vozu, aby mohl zahájit palbu na muže v kavárně. Než se tam dostal, postřehl, že střílí už jen jeden a i ten po několika ranách odjinud zmlkl. Když tedy Le Ducque otevřel dvířka a vyhlédl, uviděl jednoho z karbaníků ležet na stole mezi kartami a ošumělého banditu u chodníku. Druhý karbaník ležel uprostřed silnice, tváří od Le Ducqua, zřejmě se pokoušel uprchnout. U dalšího rohu ležel policajt, kterého Le Ducque ještě nikdy neviděl, kousek od něj mladý černoch s prostřelenou lebkou. A o kus dál podpíral jeden ze Santanuevových kluků kamaráda, svírajícího si prostřelené rameno a další je chránil namířeným samopalem.

Le Ducque se vymotal z trosek automobilu a s pistolí v ruce kráčel k nim. Střelec se samopalem mu šel naproti, zatímco druhý odváděl raněného.

„O.K., šéfe,“ řekl výrostek, „Dostali jsme je. Není ti nic?“

„Co... co to mělo znamenat?“ ptal se Le Ducque udiveně.

„Náčelník nařídil tě hlídat. Tak jsme tě hlídali. Ti syčáci nás překvapili – už jsme se báli, že tě dostali...“

Le Ducque zíral s nejvyšším údivem na jeho čtrnáctiletou, podivně klidnou tvář. „Tak vy... jste nasazovali krk! Za mne!“

Kluk pokrčil rameny a přitlumeně zafrkal nosem. „V distriktu Iron-city musí bejt pořádek. Dokud je jen jeden z nás naživu, nebudou si ty hajzlové dělat, co chtějí. To je rozkaz knížete.“

„Santanuevy? Vy ho máte asi rádi... Santanuevu, co?“

„Je to náš kníže. Náš pán. Přísahali jsme mu. Je jediný, koho jsme ochotni poslechnout. Za koho jsme ochotni zemřít...“

Le Ducque si přetřel čelo rukávem a povzdechl si.

„Jsi už v bezpečí, prefekte Le Ducquu,“ řekl kluk, „Už se nemáš čeho bát. Farewell, good bye...“ A pak se otočil a pomalu, kočkovitě pružnými kroky odešel do černé tmy.

A ráno byl zase blázinec. Volal guvernér Graham, hovořil delší dobu s Le Ducquem a tahal z něj informace o včerejším přepadení. Le Ducque se už v noci poradil se Sidem a dospěl k názoru, že se stejně roznese, jak to všechno bylo a je tedy nejlepší říct to rovnou, ať není podezření, že by prefekt nemluvil pravdu. Graham měl tisíc chutí si prefekta povolat k sobě a pohovořit si s ním osobně, ale nakonec se dal přesvědčit, že je pro chod firmy naprosto nepostradatelný a tak povolal k výslechu do Iron-city alespoň Sida. Ten sice namítal, že u akce nebyl, nic o ní neví atd., ale byl předvolán přesto, neboť prováděl ohledání nalezených mrtvol a viděl výsledky jejich činnosti. Takže dal svému šéfovi pac, vzal si motocykl, neboť svůj džíp s posádkou nechal Le Duquovi a opatřen přílbou a motoristickými brýlemi vyrazil do Iron-city.

Jenže v guvernérově paláci se dozvěděl, že Graham na to zřejmě úplně zapomněl, neboť se sebral a odejel, aniž počkal na referát. Sid se tedy aspoň usadil v kanceláři pro písařky, dal se hostit kávou a vysvětlil přítomným dívkám, že je hrdina, i když u té střelby nebyl. Ale takřka mu zatrnula krev v žilách, když mu jedna z nich po návratu od telefonu v šéfově pracovně sdělila, že je to pro něj a aby k tomu okamžitě šel.

„Tady je šéf!“ řekl známý zastřený hlas, „K čertu, Hawkere, co to bylo za blázinec včera v Blance? Který ničema se to zamíchal do práce našim hochům?“

„Nevím! Obávám se, že Santanueva...“

„Pitomče! Nemohl jsi zařídit, aby byl klid?“

„Nemohl jsem tušit, že se tvoji chlapi chystají na Le Ducqua! Jak začla venku ta střelba, vylít jsem z divadla a letěl tam, jenže to už bylo po všem a všude kolem spousta čumilů. Nemohl jsem před nima táhnout železo a bouchat do prefekta!“

„Nejsi docela k ničemu! Nejenom že sám nezařídíš likvidaci toho zrádce, ale nedokážeš ani ochránit ty, který to udělají za tebe! Jseš neschopnej, rozumíš? Takhle asi tím prefektem nebudeš!“

Sid mlčel, pokud možno provinile.

„Do tří dnů zařídíš, ať je Le Ducque pod drnem!“

„To asi... nepůjde! Aspoň ne tak, aby nepadlo podezření na nás, ale na Santanuevu! Vypadá to, že je odhodlanej vším způsobem udržet pořádek v Rossa Blance do konce karnevalu. I proti nám, i proti tvým lidem...“

„Santanueva – pořád ten prašivej skrček! Já zatočím s tím Santanuevou... no však...“ a najednou to v telefonu suše cvaklo a spojení bylo přerušeno, aniž se Sid cokoliv dozvěděl. Chvíli čekal, pak pokrčil rameny a šel to těm děvčatům dovyprávět.

K polednímu volal Graham a když jej sekretářka informovala, že tu na něj Sid čeká, vzkázal, ať jede zase domů, že ho k ničemu nepotřebuje. Takže Sid dal dívkám pac a pusu a šel.

Na oběd se zastavil v bufetu speciálně pro řidiče, poblíže parkoviště. Dal si mohutnou uzenku, z níž při zabodnutí nože stříkala mastnota a shltal k tomu několik housek, přičemž se ovšem nezapomněl rozhlížet po svých spolustolovnících.

Byl v uniformě a mohl být považován za dopraváka, neboť výložky nebyly vidět a nikdo se k němu moc nehrnul. Jenom vousatý chlap ve slaměném klobouku a zamaštěných modrácích se ostentativně postavil hned vedle něho a demonstroval tím hrdě, že má čisté svědomí. Sid jej pozoroval a v jednu chvíli postřehl zajímavou věc: ten muž krájel, nabodával a podával si maso do úst krásnou loveckou dýkou se zdobenou rukojetí. Sidovi se zdálo, že je na ní nějaký znak. Dal si tedy ještě jednu Coca-colu a pomalu usrkával, pozoruje nenápadně chlapíka. Ten za chvíli položil dýku na stůl, vjel si oběma rukama do kapes a vyštrachal tam špinavý kapesník, do něhož si co nejhlučněji vyčistil nos. Za tu chvíli ovšem Sid stačil zjistit, co to vlastně je na dýce za znak: zlatem tepaný tančící tygr.

Sid nedal ani brvou najevo, že ví, co tento znak znamená a kde k němu dle hlášení Paula Foxe ten chlap přišel. Opustil bufet a čekal, dokud muž nevyšel rovněž a nenasedl do svého vozidla. Jak Sid správně předpokládal, byla to terénní dodávka, naložená až po plachtu. Opatrně sledoval chlapa křivolakými uličkami Ironu, až se dostali na silnici. To už si byl jist, kam vlastně chlap míří, neboť silnice přiléhala v jednom úseku k okraji Větrné stepi.

Sotva se ocitli za městem, Sid chlapíka předjel a zastavil zvednutím dlaně, neboť plácačku neměl. Muž ochotně vylezl z kabiny a šel k Sidovi, usmívaje se. „Co je? Všim sem si tě už tam... moh jsi klidně mluvit...“

„Mám ti předat jeden dopis,“ Sid se hrabal v kapse blůzy, „Pro vašeho šéfa...“

„Cože?“ podivil se ten chlap, „Pro jakýho šéfa? Dyť já...“

Přistoupil blíž – v té chvíli mu Sid zasadil úder pěstí do brady a vzápětí, když padal, další ránu pažbou pistole. Chlap omdlel a Sid mu okamžitě zacvakl na rukou pouta. Pak prohlédl náklad vozu. Byly to potraviny, střelivo a zbraně, včetně dvou protileteckých kulometů. Potraviny převládaly, zřejmě zásoby na plantážích nebyly již veliké. Paul se tedy nemýlil, když označil pachatele krádeží jako bandity z hašišových plantáží.

„Tak bez obav, kamaráde,“ řekl Sid řidiči, když se probral, „Tyhle věci se k tvým přátelům do pouště už nedostanou. Zato ty půjdeš do želez v jednom táboře, kterej moc dobře znáš. Tam, co jsi chodil krást koníčky...“