„Tito čtyři lidé,“ řekl Taycamma, „Mi způsobili největší žal, jaký jsem kdy poznal. Tito čtyři byli veliteli výpravy, která zničila naši oázu. Vím to dobře, protože jsem je viděl při útoku. Williams jim velel, stál na džípu a vykřikoval rozkazy. Charlie obsluhoval kulomet, kterým zastřelili mého otce i matku. Winkler zapálil naše chýše a v jedné uhořel můj strýc, který si poranil nohu a nemohl uprchnout. A tahle bestie v lidské podobě, doktorka, utloukla tímto karabáčem k smrti moji malou sestřičku. Poznal jsem je v první chvíli, kdy jsem je viděl, když jsem sem přišel. A celou tu dobu jsem snil o tom, že se jim pomstím. Patří mně, Rogere Monroesi, a já nad nimi vykonám spravedlnost!“

„Znal jsem tvého otce i matku a viděl i to roztomilé dítě, které žilo ve tvém domě,“ řekl Pedro, „A souhlasím s tím, vrazi zaslouží jedině smrt. A jaká bude, to přenechám tobě...“

Williams se obrátil na Rogera Monroese. „Ty jsi přece syn ministra vnitra! Tak chraň zákon a vydej nás soudu, jak zákon káže! Nechceš se přece postavit proti spravedlnosti Vládce Arminu? Já žádám, abychom byli postaveni před řádný soud!“

„Tohle je řádný soud!“ stáhl Roger pohrdlivě rty, „Nejvyšším inkvizitorem je kníže Quiroqa. On má právo rozhodnout, co se s vámi stane. Pros jeho, člověče!“

Kníže Quiroqa si pečlivě olízl dlouhé vousy, potom se posadil ještě důstojněji než předtím, ovinul si oháňku okolo tlapek a teprve potom pronesl velmi uvážlivě: „Jsem velkým inkvizitorem a mám právo soudit. Ale řekl jsem, že lidé jsou krutější než jaguáři, a dokážou vymyslet horší a strašnější trest než kdokoliv z nás. Vy zasloužíte ten nejhorší. Proto vás předávám rozsudku Taycammy, náčelníka stepňáků a pána tohoto území. Nechť s vámi naloží, jakkoliv mu bude libo...“

Taycamma se mlčky uklonil. „Dakšo!“

Z hloučku vystoupil štíhlý stepňácký černoch se sekerou v ruce. „Připravíš jednu z mých plachetnic! Pojedu já, tito čtyři, Quiroqa, Cheywonnah, Santanueva a Monroes. Vyrazíme hned, jenom co bude tady všechno skončeno.“

„Ale ostatní zajatci patří Santanuevovi,“ řekl Roger, „Budou určeni k práci na těchto plantážích, ovšem nebudou už produkovat opiový mák a jiné proklaté rostliny, z nichž se vyrábějí drogy, ale obilí a rýži k obživě všech...“

„Moment!“ ozval se Charlie, „Dáte-li mi milost, řeknu vám, co ještě nevíte! Třeba to, že jste nás nedostali všechny! Velitel plantáží inženýr Bronby vám chybí!“

„Nevadí. My ho máme v Ironu pod zámkem. Ale jestli už chceš něco bonznout, řekni, kdo je Velký šéf!“

Čtveřice zajatců mlčela a jeden se rozpačitě díval na druhého. Nakonec řekl Charlie: „Neznáme ho! Šéfa znal snad Bronby, my jsme od něho dostávali příkazy vysílačkou nebo písemně...“

Pedro pokrčil rameny. „To mi stačí. Odveďte je...“

Dokonce se ani nebránili. Jenom slečna Scharpová vykřikla, když jí svazovali ruce: „Au! To bolí...“

„To schválně. To je účel...“

Pak už radši neříkala nic.

Pomalu se rozednívalo. Náčelníci jednotlivých plachetnic sem přicházeli s hlášením o výsledku bitvy a Roger je přijímal. Zjistilo se, že bylo zajato čtyřiapadesát strážných, zbytek pobit. Osvobozeno bylo asi čtyři sta otroků, a mohlo jich být daleko víc, nebýt jejich šíleného útoku na ještě bojující strážce, při kterém víc než stovka zahynula nebo byla těžce raněna. Ze Santanuevových bojovníků padlo dvaačtyřicet, zraněných byla však víc než polovina.

Kořist činila kromě areálu továrny a plantáží několik desítek zlatých cihel, spoustu zlatých mincí nejrůznějšího ražení a množství valut různých států. Mimo to drahé kameny vhodné pro klenotnické zpracování. Roger rozhodl, že kořist bude rozdělena rovným dílem mezi všechny účastníky boje, za mrtvé převezmou jejich díl náčelníci, vyjma zabitých otroků, u nichž nebyl zákonný dědic znám. Mimo to se však v trezoru nacházely akcie několika zcela zákonných společností, které Roger odevzdal do správy Santanuevovi.

Potom přinesl jeden z náčelníků Rogerův vak, ze kterého vyňal značkovadlo na dobytek. Roger řekl velmi slavnostně:

„Ze starobylých kronik Pastevců z doby války jsem se dozvěděl, že měli zvyk označkovávat se podle toho, ve kterých bojích se vyznamenali, zvláštními znaky. Dal jsem proto udělat značkovadlo ve tvaru větrníku, které je odznakem stepních oáz. A dávám všem účastníkům boje na vůli, aby se vypálením tohoto znamení na rameno označili, jako to učiním já...“

Byla to bolestivá a nepříjemná procedura, ale tvrdí bojovníci přijali návrh s nadšením a okamžitě zapálili na nádvoří oheň k tomu určený. Roger myslel na všechno: z kronik zjistil, že po označení přikládali Pastevci na rány listí, které nejen tišilo bolest a hojilo rány, ale způsobilo také, že natrvalo zbělely a byly dobře viditelné i po letech. Také toto listí měl Roger v zásobě. První ze všech byli tedy náčelníci označkováni, usedli do Taycammovy plachetnice a vyrazili k severu. Poté byli označkováni bojovníci, a když to bylo hotovo, bylo značkovadlo skováno kladivem tak, aby je již nikdy nikdo nemohl neoprávněně použít a chlubit se bojem, jehož se nezúčastnil. Načež se většina vrátila do svých domovů.

Ti zbývající, spolu s osvobozenými otroky, se dali do práce na přebírání plantáží. Ustavili vlastní velení, a hnali bývalé dozorce do práce, přičemž jim velmi ochotně vraceli vše, co od nich museli snášet po dobu svého zajetí. V rámci výchovného působení bylo jejich první povinností odnést mrtvoly padlých zločinců na step, svléknout je a elegantně upravit jako stůl, prostřený k hostině. Pohřební hosté se už také slétali – velcí supi posedávali na palmách, čistili si zahnutými zobáky peří a dohadovali se skřehotavými hlasy, koho zařadí do jídelníčku prvního. Pokud některý ze zajatců neměl náladu něco dělat, stačilo mu jemně naznačit, že by mohl být přidán ke smuteční tabuli, a jeho ochota se rázem prudce zvýšila.

Pouštní plachetnice jela téměř k severu celý den, aniž se jedinkrát zastavila. Zajatci strašně špatně snášeli vedro a sucho – Taycamma jim nedal napít víc než pil sám, což bylo skutečně minimálně. Všichni ostatní se chovali, jako by takové útrapy byly pro ně něčím přirozeným, na prosby a nadávky zajatců neodpovídali ani pohledem. Pozdě odpoledne pokusila se slečna Scharpová apelovat na Taycammovu lidskost a poukazovala na to, že jako žena má právo na lepší osud. Taycamma ji beze slova kopancem bosé nohy do obličeje srazil na dno lodi. Stejně tak pokračovali celou noc a teprve k ránu dorazili k cíli.

Pedro si nejasně pamatoval, že tady bývala kdysi stepňácká oáza. Teď tu nebylo nic, jenom tu a tam zčernalé pahýly stromů nebo rovněž ohořelé a roztříštěné kostry větrníků. Zde dal Taycamma zastavit plachetnici a řekl:

„Vystupte! Tady teď bude váš domov!“

Kluci pomohli zajatcům vystoupit a uvolnili jim pouta. Ničemové se zděšeně rozhlíželi a Williams řekl: „Ale... vždyť tady nelze žít! Je to poušť, tady musí každý člověk zemřít!“

Taycamma měl zavřené oči, když řekl pomalu a mírně:

„Jak to? Vždyť tady byly palmové háje, plantáže, obilná pole, která dávala bohatou úrodu! Tady se točily nespočetné větrníky a čerpaly vodu, která tekla zavodňovacími kanály! Proč by se tady nedalo žít? Tady žil můj národ po desítky let a žil šťastně a spokojeně, i když neměl nic z toho, co vy nazýváte civilizací! Tady přece žili lidé – žil jsem tady já, má matka, otec, sestra, moji rodáci. Proč byste tady nemohli žít vy, kteří máte tak veliké schopnosti a zkušenosti s prací všeho druhu, kteří jste tak moudří, tak dovední! Proč byste tu nemohli žít?“

„Smilování, pane!“ vykřikl Charlie, „Vždyť tu zahyneme!“

„Ach, už vím...“ vzdychl Taycamma, „Vždyť přišli zlí lidé a zapálili oázu! Zničili můj domov, pobili moji rodinu! Pak se ovšem nedá nic dělat, budete tu muset zemřít. Škoda – ale za to nemůžeme my, ale vrazi a žháři, kteří sem přišli a zničili naše štěstí. Jim děkujte a je proklínejte...“

Obrátil se a dal pokyn, aby stepňáci napjali plachty. Všichni tři muži stáli jako sochy, žena klesla na kolena a kvílela.

„Tady byl můj domov,“ řekl jim Taycamma, „To nejvzácnější, co jsem měl. Dávám vám ho – a zdravím vás tak, jako se vždycky zdravili stepní bojovníci: žijte dlouho!“

Na jeho pokyn se plachetnice opět rozletěla po písku. Muži se vrhli za ní, prosili, skuhrali, plakali, pak i spílali – ale plachetka letěla rychle a vzdalovala se od nich čím dál víc.

Taycamma se ještě jednou ohlédl dozadu na svůj bývalý domov.

„Muselo to být.“ řekl Pedrovi a chvíli mlčky hleděl na dno své plachetnice. Ale když zvedl hlavu, díval se už jenom dopředu.