Té noci Herbert Alwin téměř nespal. Věděl, že dnes se bude bojovat o všechno, možná i o život, ale byl rozhodnut nenechat starci na trůně vítězství a bít se do posledního dechu. Teprve ráno mu přineslo úlevu: z Tigerstownu poslal zajímavou zprávu jeden z posledních agentů, pozůstalých po Lammerovi.

„Pátek třináctýho!“ řekl Wertherovi, „Lammer by se při své pověrčivosti neodvážil jít do toho! Každopádně, příteli – odejdi k armádě! V případě, že ti můj pobočník pošle příkaz, zaútočíte na město. Nedá se nic dělat, musíme být připraveni!“

Werther se s ním rozloučil o něco dojatěji než jindy. Potom odjel a současně přišla zpráva od agenta Gardyho o podezřelém hostu v Kingtown Grandu. Proto byl s Gardym poslán Wertherův pobočník a mladý, perspektivní střelec Tommy.

Zasedání u Vládce začínalo v šest hodin ráno. Alwin, sebejistý a hrdý, se tam dostavil za pět minut tři čtvrtě na šest a při čekání bystře pozoroval náladu u dvora. Ani jeho přátelé se k němu nijak nehrnuli. Všeobecně panoval názor, že Alwin při tomto zasedání naprosto zkrachuje, možná i přijde o hlavu.

Vládce přišel na minutu přesně o šesté. Sotva se odbyl úvodní ceremoniál, řekl: „Včera jsem ti dal ultimátum, Herberte Alwine. Žádám tě, abys mi sdělil, jak jsi se s mým příkazem vyrovnal!“

Alwin povstal a uklonil se mu. V té chvíli bylo v síni takové ticho, že zakašlání jednoho z dvořanů bylo nepříjemným hlukem. Všichni čekali, co řekne ministr.

„Můj pane,“ řekl Alwin, „Zjistil jsem, že hrabě von Cross byl a snad doposud je členem, možná i velitelem tvojí tajné služby. Ale to nikterak nepopírá moje obvinění z vraždy, které jsem včera přednesl. Všichni se shodují na tom, že Cross byl člověk duševně nevyrovnaný, propadající náladám a citovým pohnutkám. Je známo, že nebyly vzácné případy, kdy se rozhodoval ne z hlediska čistého rozumu, ale pouhé intuice, často podivuhodně motivované. Svéráznost jeho názorů byla snad zapříčiněna jeho tělesnou vadou, které přikládal větší význam než jeho okolí. Ačkoliv pochází z nízkých poměrů, považoval se za intelektuála a příslušníka inteligence, což se projevovalo i v tom, že používal šlechtického titulu, ačkoliv přece už před mnoha lety bylo zákonem stanoveno, že výhody plynoucí z dědičných i udělených titulů se ruší a není dovoleno požadovat jakékoliv výsady z těchto důvodů. Duševní abnormalita, získané mimo svrchu uvedeného i nadměrným čerpáním informací z knih, časopisů a jiných tiskovin nejrůznější úrovně, spolu s citovou nevyvážeností a nedostatkem příležitosti k ukojení nízkých pudů, mohla vést podle názoru předních psychiatrů i k vraždě!“

Sir Lera poslouchal bez jediného slova přerušení. Občas vážně pokývl hlavou, avšak nevypadalo to, že odmítá Alwinovy vývody.

„Podařilo se nám zrekonstruovat většinu činností tohoto zvrhlého individua od doby, kdy jsme naposled stáli proti sobě v této síni. Po kritice, jíž se mu dostalo od nejrůznějších rozumných a uvážlivých lidí, zvláště od tebe, pane, rozhodl se Cross k pomstě. Zmizel z Kingtownu a počal o sobě rozšiřovat nejasné zprávy, že je mrtev. Přitom si ovšem nezapomněl ještě dva měsíce po smrti vybírat peníze, které mu vyplácelo ministerstvo vnitra! Na nějakou dobu se nám jeho stopa ztrácí, ale je jisté, že se posléze objevil v Iron-city u náčelníka Santanuevy. Toho podnítil k boji proti gangsterským bandám, kterýžto boj byl svrchovaně spravedlivý a čestný – pokud ovšem nepřihlížíme k nebezpečí, jemuž byl ten chlapec vystaven. Santanueva svého velitele nekriticky obdivuje a zbožňuje. Je jisté, že stejně jako se dal použít k boji proti banditům, by se dal strhnout i k povstání proti tobě a vládě!

V té době vrcholí boj o moc v Černé Lilii zavražděním Clarence Whigga, velmistra Lilie. A co je zajímavé, snoubence starší dcery Leona Monroese. Cross se staví na stranu nového velitele Rogera Monroese, podle některých zpráv se dokonce stává funkcionářem Lilie. V té době se objevuje i na festivalu v Rossa Blance, kde se jeho citový zájem upírá na začínající zpěvačku nevalných uměleckých kvalit, Margueritu Lembergovou. Slibuje jí hory doly a dívka, která nemá zrovna nejčistší morální profil, je jím uchvácena. V různých přestrojeních s ní von Cross vniká do společnosti v Kingtownu a dává jí zpívat slátaniny, směsi nesmyslných frází a okopírované hudby, jak si co vymyslel v záchvatech perverzní vášně. Ale ačkoliv je Lembergová, nebo snad Maya Freemanová, jak jí říkal, uchvácena velkoměstským způsobem života, přesto nejeví snahu podlehnout jeho zvrhlé vášni. A teď se ukazuje pravá tvář tohoto zločince! Vězní ubohou dívku v cele, která se v jeho domě našla, v komůrce, do níž se člověk sotva vleze, pod dozorem polodivokého černocha z kmene Masájů, zacházejícího se zbraněmi ještě lépe než jeho pán. Naštěstí se dívce podaří upozornit sousedy a ti přivolají policii. Pět mužů, vedených statečným poručíkem Kentem, přichází do domu, aby ji zachránili. V té chvíli snad Cross zešílel dočista: s pomocí svého divokého negra pobil všech šest mužů, nakonec ve zlosti zavraždil i Margueritu Lembergovou a uprchl z města dřív, než jej mohla dostihnout spravedlnost!

Ptáte se, kam běžel? Kam jinam než do Aurrgharru, k divokým šelmám, k nimž ho táhne jeho zvrhlé srdce! Garn, vládce tygrů, se v té době připravuje k povstání, ale není si ještě zcela jist. Cross mu dodává odvahy, podporuje ho a nakonec se mu podaří nepříliš inteligentního tygra přesvědčit. Stává se velitelem povstání a na radu svého přítele knížete Quiroqy se sám prohlašuje Vládcem Arminu! Ano, pánové, mluvím pravdu – dnes došla zpráva mého posledního agenta ve městě Tigerstownu! I mezi lidmi tohoto města se veřejně proslýchá, že se von Cross prohlásil Vládcem a že v čele mnohatisícové armády směřuje na Kingtown, aby se ujal vlády!

Ano, pane, to je velitel tvé tajné policie! Je pravdou, že ani nejvyšší funkce neochrání člověka od zločineckých úmyslů. A je pravdou, že vrah zůstane vrahem, ač jej chrání nejlepší přání jeho pána a vládce. Ano, vrah zůstane vrahem, zrádce zrádcem, šílenec šílencem! Snad již v této chvíli stojí vojsko toho muže před Kingtownem a chystá se ohrožovat životy našich žen a dětí! A já tě žádám, Vládče: zachraň Armin a znič stvůru, která natahuje své odporné spáry po tvé koruně! Von Cross stojí před branami!“

A Herbert Alwin, vyčerpaný po své dlouhé a složité řeči, se ulehčeně posadil.

Sir Lera z Guyrlayowu, Vládce Arminu a Světa, dlouho mlčel a uvažoval o jeho slovech. Dostal od Mika několik hlášení o situaci v Iron-city a přilehlém okolí. Ale jeho poslední krátká zpráva z 2O. ledna říkala jenom, že odchází do Aurrgharru, proč a na jak dlouho, nebylo uvedeno a Lera od té doby o svém agentovi nevěděl. Nespokojenost tygrů mu nebyla neznáma, ale tygři většinou nebyli spokojeni se svým postavením ve státě a doposud nikdy to nevedlo k ozbrojeným konfliktům. Teď ztratili Kingtownští tygři styk se svými bratry v Aurrgharru a tak bylo na místě, aby byl obezřetný Vládce poněkud znepokojen.

V té chvíli se pootevřely dveře a vstoupil ceremoniální důstojník, tváře se poněkud podivně. Uklonil se přímo u dveří a řekl váhavě, značně překvapeným tónem:

„Jeho Milost hrabě Mike George von Cross prosí o slyšení...“

Z úst všech v sále se ozval hluboký vzdech. Vzápětí se dveře otevřely a vstoupil muž, v němž nikdo nemohl Mika poznat: železný rytíř v reortském brnění, v plné zbroji s tygří kožešinou na plecích a mohutným černým chocholem na přílbě. Ta přílba byla zdobena čelenkou, hodně podobnou zlaté koruně Vládce, na prsou zářil komthurský kříž řádu Templářů. Pochmurný rytíř přešel těžkými kroky okovaných bot až k Vládcovu trůnu, ale sklonil se před ním jen nepatrně – víc ani nemohl, ačkoliv jeho brnění bylo triumfem reortské práce a ponechávalo mu volnost jakýchkoliv pohybů. Byla to lístková ocel, opracovaná jenom ve žhavém stavu, před naprostým ztuhnutím. Ale i v místech kloubů byly jednotlivé tenoučké plátky tak přeloženy, že se rytíř mohl pohybovat jako bez odění. Byla to ocel velice lehká – celá ta železná nádhera nevážila ani tolik, jako obyčejný kožich některých evropských dam.

„Zdravím tě, Vládče Arminu a Světa!“ řekl Mike.

„Vítám tě, Miku,“ řekl sir Lera, „A jsem velmi zvědav na to, co mi přinášíš.“

Mike sňal svoji přílbu a podal ji Gurkhskému vojákovi, který jej původně přišel hlídat. „Přicházím, pane, abych obžaloval Herberta Alwina, ministra vnitra, ze zločinů vraždy, spiknutí a podněcování nepokojů v zemi. Což dokážu a usvědčím ho!“

„Právě před chvílí obvinil on z téhož tebe,“ řekl sir Lera, „Z jaké vraždy jej chceš obvinit?“

„Z vraždy dívky Marguerity Lembergové, známé též pod jménem Maya Freemanová, kterou úkladně zavraždil poručík Kent, zřejmě na přímý příkaz ministra vnitra Alwina. Jako svědka mohu předvolat agenta Paula Foxe, kterému jsem dal tuto dívku hlídat a který zlikvidoval policisty poručíka Kenta, když Mayu zavraždili. Mimo to mohu předložit jako doklad magnetofonový pásek, na který si Maya nahrávala svoji novou píseň a na němž jsou zachyceny i rozhovory, které se vedly, včetně zvuku výstřelů, které Mayu usmrtily.“

„To je skutečně průkazné, máš-li tyto důkazy opravdu. Co jsi myslel podněcováním nepokojů?“

„Mohu předvést několik tygrů, kteří byli přítomni, když jim Alwinův pobočník Lammer prodával za zlato tajné informace o tom, že je vláda v čele s tebou chce dát vyhubit, aby se mohla zmocnit Aurrgharrských pokladů na zaplacení státního dluhu, který je dle Lammera neuvěřitelně velký. Pokud Alwinovo hospodaření tento dluh nezavinilo, nevím nic o tom, že by kdy takový záměr ve vládě byl, aniž kdo jiný. Domnívám se, že Lammer byl k tomuto prozrazení naveden svým šéfem. Pocházel z Jihu a byl původně stopařem, avšak propadl alkoholu a hazardním hrám a z toho důvodu vstoupil do služeb policie. V současné době je snad mrtev, zastřelen neznámým pachatelem přímo v budově ministerstva vnitra, což se mi zdá dost podivné.“

„Hm,“ řekl sir Lera, „Po prozrazení opatření proti jaguárům jsem náchylný věřit všemu. A co to spiknutí?“

„Pane, v džungli poblíž města Kingtownu se nachází deset tisíc vycvičených vojáků cizinecké legie, dle všeho placených Alwinem a vedených jeho pobočníkem kapitánem Wertherem. Těmto mužům velí válečný zločinec, samozvaný generál Sepp „Kongo“ Müller, bývalý velitel bílých žoldáků z Katangy. Tato armáda je připravena k útoku na Kingtown. Po útoku má být podporována vojskem jisté zahraniční velmoci, které závazně přislíbil její zplnomocněný zástupce pan Sollang.“

Alwin byl bledý jako křída. Nechápal, jak Mike unikl jeho vojákům, ani jak se mohl dozvědět všechna jeho největší tajemství. Chápal jenom, že někdo z jeho lidí mluvil a to přespříliš – ale teď se už nedalo nic dělat.

„Dobrá,“ řekl Vládce, „Ale ještě jednu věc ti povím: než jsi vstoupil dovnitř, obžaloval tě Alwin, že jsi se samovolně prohlásil Vládcem Arminu. Řekni, zda je to pravda!“

„Ano, pane.“ řekl Mike klidně, „Byl jsem tygřími, leopardími a jaguářími náčelníky prohlášen Vládcem a souhlasil jsem, že budu tuto funkci zastávat až do chvíle, kdy bude zničen nepřítel národa Herbert Alwin. Prohlásil jsem veřejně, že po této době předám vládu nad zemí zpět do povolaných rukou, to jest tvých.“

Sir Lera se na chvíli zamyslel. „Ustanovil ses soudcem nad dobou, která se ti pro to bude zdát vhodná. A určil sis sám, kdy nadejde doba, kdy vrátíš vládu právoplatnému Vládci. Je to poněkud opovážlivé, nemyslíš? Je možno věřit, že si po vítězství neponecháš svoji moc?“

Jeho hlas zněl bezbarvě – ani my, kteří jej dobře známe, jsme nevěděli, zda to myslí vážně nebo jenom žertuje. Ale Mike odpověděl vážně a téměř výhružně: „Přijmout vládu byla jediná možnost, jak zastavit tygří náčelníky v přípravách na válku. Nemyl se, Vládče – tygři nejsou jen proti Alwinovi, ale díky jeho intrikám také proti tobě. Proto chtěli nového Vládce, a já se domnívám, že jiný by se už vlády nikdy nevzdal...“

Sir Lera se usmál, poprvé za celé dnešní jednání. „Děkuji ti! Jsem přesvědčen, že dokážeš svá obvinění a že zrádce a zločince Alwina usvědčíš. Ale pověz mi, jak jsi se dozvěděl tyto věci?“

„Strávil jsem tři týdny v Aurrgharru, kde mi tygři vysvětlili mnoho z těch věcí. O armádě jsem se dozvěděl nejvíc od Tommy Gunthera, pistolníka Alwinovy osobní stráže. Byl to jeden ze tří mužů, kteří mne přišli dnes ráno do hotelu zatknout a odvést před Alwina. Mimochodem, jeden z nich spálil tvoji plnou moc, kterou jsi mi dal. Budeš mi asi muset vystavit novou...“

„Nebudu vystavovat žádné papíry Vládci Arminu! Vzal jsi na sebe moc, měj si i odpovědnost! Nebo snad chceš i moji korunu? Třeba se pak budeš svým tygrům líbit víc! Co se stalo s těmi muži? Chceš je ztrestat sám, nebo má tvůj pokorný sluha?“

„Jsou mrtvi – podceňovali mne. Tommy Gunther, který po zjištění objektivní skutečnosti přešel na moji stranu, musí dostat milost, neboť sloužil Alwinovi bez zlého úmyslu. Přimlouvám se za to, aby mu byla svěřena zodpovědnější funkce – je to šikovný chlapec a mnohé věci o té armádě ví, ačkoliv to není jeho povinnost...“

„Souhlasím! Ale co teď udělat s tím zrádcem? Kdy předložíš svoje důkazy? Rád bych měl soud s tím mužem co nejdříve...“

Alwinovi se rozjektaly zuby strachem.

„Mimo jiné musím také dát přivézt z Iron-city Torrey Grahama,“ řekl Mike, „Musí dosvědčit, že platil Alwinovi za to, aby zavíral oči nad jeho kšefty s drogami. Graham je v bezpečném vězení, jak jistě víš, a Santanueva ho nikomu nevydá bez mého svolení...“

„Vím. Už jsem ho chtěl dostat. Alwin podle všeho taky.“

„Dočká se. Co bys tomu řekl v pondělí? Nebudeme si přece kazit víkend souzením, když nás čeká zajímavý lov: hon na Alwinovy žoldáky po džungli. Když dovolíš, pane, vyhrazuji si pro sebe kapitána Werthera, se kterým mám jisté nevyřízené účty...“

„Až do zničení armády jsi Vládcem ty,“ usmál se sir Lera, „Dělej si se všemi, co uznáš za vhodné...“

V té chvíli se ozvalo bouchání na dveře. Jakmile opičák otevřel, vlétl dovnitř ohromný orel a usadil se Mikovi na rameni. Zřejmě v tom měl praxi, neboť se udržel i na kluzkém kovovém ramenním plátu a podařilo se mu mohutnými křídly rozcuchat Mika jen minimálně.

„Vojsko – hlídat – jde sem!“

„Dali se na pochod? A všichni?“

„Většina – kamióny – džípy – koně – jezdci!“

„Zůstali někteří v táboře?“

„Hlídky – sluhové – kuchaři.“

Mike se zamračil – také Vládce vyskočil na svém trůnu.

„Přikaž tygrům, ať okamžitě pronásledují nepřítele! Současně ať vyrazí i ostatní složky armády kolem města! Už je asi nedohoní, na to jsou na koních moc pomalí, ale když odrazíme první nápor, mohou nám účinně pomoci!“

Orel odstartoval stejným způsobem a vyletěl dveřmi ven.

„Do zbraně, pánové!“ zvolal Mike, „Cizinecká legie útočí na naše město! Všechna čest, Alwine, v pravou chvíli! Uvědomte okamžitě vojenskou posádku v Kingtownu!“

Alwin se ušklíbl, když slyšel tento rozkaz – za chvíli už tu byl také dozorčí důstojník: „Naše telefonní ústředna je vyřazena z provozu! Dvě telefonistky jsou zavražděné a zařízení je na kusy! Nemůžeme se spojit s našimi posádkami ani s Tygří Legií!“

„Poslat spojky!“ rozhodl Mike, „Zatím zadrží první nápor Gurkhové! A rychle, pánové, za chvilku jsou tady!“

Herbert Alwin už byl obklopen strážemi, ale pořád se ještě usmíval. Doposud měl šanci.

„Nezbývá, než abys použil svých neobvyklých prostředků.“ usmál se sir Lera.

Mike měl ve tváři spíš únavu a smutek. Lehce kývl hlavou. Pravou rukou sevřel komthurský kříž na hrudním pancíři a zavřel oči.

Jako mnoho občanů Arminu mám na několika místech vyžíhaný symbol osmihrotého kříže, znak řádu. Pocítil jsem, jak mi v těch místech zacukalo mírnou bolestí, pak podruhé a potřetí. Tři údery odjakživa znamenají vyhlášení poplachu.

Sir Lera to pocítil také. Neřekl nic, jen na znamení uznání kývl hlavou.

Alwina ve spěchu odvedli do vězení. Muži se rozběhli všemi směry zajišťovat obranu zámku a mne zavolal sir Lera: „Rossi, vezmeš klíče a uzamkneš všechny potřebné vchody v celém zámku. Je-li tady škodná, ať nemá aspoň možnost proniknout do důležitých míst. Gurkhové asi budou mít plno jiné práce...“