Tím by náš příběh mohl skončit. Ale každé zlo musí být spravedlivě potrestáno a dobro odměněno, aby mohl být konec. Zlo bylo potrestáno. Ale Santanueva, který se přičinil snad nejvíc o vítězství, musí dostat svoji odměnu. Nebo snad ne?

Pedro žil ještě nějaký čas v Iron-city. Po prvním Stříbrném šípu byly vyrobeny další, v jeho loděnicích a továrnách se pilně pracovalo a peníze smečky i náčelníka se utěšeně rozrůstaly. Městu vládl dobrotivý guvernér Hector Gold a přísný a spravedlivý prefekt Henry Le Ducque, pořádek na ulicích udržovali Santanuevovi kluci a tu a tam i policajti. A všichni byli šťastní a spokojení. Nebo snad ne?

Gangsteři byli pobiti nebo utekli a už se nikdy nevrátili. Krčmáři a překupníci, kteří je ukrývali a živili, obchodníci se zbožím potřebným i zcela zbytečným, lehké holky, které jim dělaly společnost, ti všichni, kteří předtím odčerpávali peníze z kapes lotrovské sebranky, se klidně a spokojeně zasmáli, zavřeli krám a děkovali nebesům, že ta cháska je pryč, i když jejich zisky pořádně poklesly. A mocní tohoto města, kteří měli vždy, ať dělali cokoliv, nějaký ten podíl na obratu, udržovaném Grahamovou gangsterskou bandou, raději oželeli svoje zisky, jen aby... Nebo snad ne?

Po nějaké době byl Pedro pozván na zasedání městské rady a tam mu bylo nějakými zcela cizími pány, velmi uctivými a trochu se stydícími, oznámeno, že rada se usnesla, ač s přihlédnutím k obrovským zásluhám o město a celý národ, zdvořile a pokorně poprosit pana Santanuevu, aby město opustil a odstěhoval se někam jinam. „Nindžové, potulující se po městě se zbraněmi, jsou stálým postrachem života na ulicích.“ pravilo se v umně psaném elaborátu, který mu třaslavým hlasem četl nejctihodnější z pánů, „Občané potřebují už zase konečně klid a návrat k poctivé práci. Bojovníci pana Santanuevy jsou sice zárukou, že se zločiny, jež se dříve děly, nebudou opakovat, ale jsou obavy, aby jejich činnost se vzájemně nekryla nebo dokonce nerušila s činností policie, která je přece ustanovena k ochraně občanů a jejich majetku, který nabyli poctivou prací...“

Santanueva poslouchal tu směs poníženosti, nafoukanosti a drzosti s hnusem a opovržením a hledal mezi panstvem známou tvář. Byli tu dva muži, kteří se na zasedání rady postavili proti, ale byli přehlasováni: Hector Gold a Le Ducque. Jenom pokornou prosbou s ohledem na své poctivé šediny podařilo se doktoru Goldovi vyhnout se hanbě, aby nemusel Santanuevovi oznámit tuto ponižující novinu sám.

Před palácem očekávali Pedra jeho věrní: Asthra a Sid, Paul Fox, Féri, Kewin, Taycamma, Cheywonnah, kníže Langhaart, který s ním teď často spolupracoval. Santanueva přišel k nim a sdělil jim rozhodnutí městské rady.

„Tak je to správné,“ řekl gepard Langhaart, „Jsi kníže...“

Santanueva pozvedl hrdě hlavu: „Jsem kníže! Odejdu, a kdo bude chtít, ať jde se mnou!“

Téhož dne odjel se svými náčelníky na pouštní plachetnici do Větrné stepi. Drželi se pečlivě moře a vůdcem jim byl náčelník stepňáků Taycamma.

Po nějaké době dorazili do mírného údolí, o kterém Taycamma věděl. Znal dobře, že toto údolí se po období dešťů vždy velmi dlouho zelená, i v dobách, kdy všude jinde je už sucho. Tam zastavili a Pedro se rozhlédl po holé stepi.

„Tady založíme město.“ řekl a zabodl do písku žerď kovovou labutí na hrotu, podobnou orlům římských legií, „Město, které se bude jmenovat Sluneční obzor...“

Opřel se o bok pouštní plachetnice a zavřel oči. V duchu viděl vysoké vznosné domy a zelené parky okolo nich, tisíce neúnavně se točících větrníků, které čerpají životodárnou vodu pro mnoho hektarů plantáží, viděl step zavodněnou a zúrodněnou, s tisícihlavými stády dobytka a koní okolo a se šťastnými lidmi, kteří tady budou žít. Viděl v duchu slávu a moc tohoto města, odkud bude jednou řídit osudy miliónů lidí nejen v Arminu, ale v celém světě. Města, jehož si budou všichni vážit, města, které bude spojeno Stříbrnými šípy s metropolemi všech světadílů. Viděl mramorový palác s ohromnými okny a svítící kupolí, kde bude sídlit vláda tohoto města, a malý domek s bílými zdmi a klidnou zahradou, kde bude žít on sám – možná jednou se ženou a dětmi, které bude mít rád...

Sen se rozplynul a zůstala pustá, vyprahlá poušť.

„Tady bude město,“ řekl rozhodně, „Umíš ještě stavět větrníky, Taycammo? Dovedeš kopat studny, Cheywonnahu?“

Oba stepňáci s úsměvem přikývli.

„Dobrá. Paule, Kewine, Féri – jděte k lidem, našim bojovníkům. Řekněte jim: kdo chce, ať přijde za mnou. Zítra začneme stavět první větrník...“

Konec druhého dílu.  

 © 24.2.1971

© 1970 Mojmír Kříž