Sir Lera vstal a obrátil se k technikům. „Začneme, pánové.“

Rozsvítily se oslňující reflektory, televizní kamery zablikaly rudými světýlky. Vrchní technik foukl do Vládcova mikrofonu a zvukař dal znamení, že je to v pořádku. Vládce usedl do svého křesla, my se mu malebně rozestavěli za zády. Z monitoru hovořila příjemná dívka, ohlašovala, že za několik vteřin začne mimořádný televizní a rozhlasový projev Vládce Arminu a Světa, sira Lery z Guyrlayowu. Pak zahřměly fanfáry ještě z dob císařství a na všech obrazovkách se objevila Vládcova tvář.

„Bratři a sestry, občané Arminu!“ sir Lera pohlédl upřeně do kamery a chvíli mlčel, jako by hledal slova, „Je vám všem jistě známo, že jsem se vždy snažil vládnout tomuto národu, jak jsem nejlépe uměl. A nebylo to vždycky lehké! Snad mi někdo může vyčítat, že jsem se vždy nezachoval dle jeho názorů a rad, ale snad mohu říct, že jsem se nikdy nezpronevěřil své cti a svému svědomí! Tolik bych chtěl říct na adresu těch, kteří mne osočují... kdo touží po novém, mladším Vládci!“

Opět se odmlčel.

„Snad jste už všichni slyšeli o záležitosti Enkry Westona, chlapce nespravedlivě uvězněného v polepšovně v Anglii. Slíbil jsem veřejně na shromáždění všeho lidu, že se o něho postarám. Žádnému občanovi Arminu nesmí být ublíženo, a pokud se tak stane, pak se každý úředník státu musí postarat, aby křivda byla neprodleně napravena! Také Vládce splní svůj slib.

Dlouho jsem uvažoval, co mám v té věci učinit. Nakonec jsem se rozhodl uposlechnout rady, kterou mi dal jeden z mála mých upřímných přátel. Nenašel jsem jinou cestu, jak zjednat průchod právu a spravedlnosti v té cizí zemi, než jediný: zaštítit Enkru, který se stal obětí ve hře politických sil, vlastním jménem.

Bratři, každý z vás občanů Arminu, má právo být šťasten. Mít ženu, děti, domov... Já měl bohužel jenom to právo, jinak už nic. Žiju už dlouhá léta a žiju sám, opuštěný, osamělý. Po všechna ta léta jsem žil čestně a v poslušnosti Zákonů Božích, ve starosti o dobro své vlasti – přesto bez radosti, bez štěstí. Přál jsem si mít děti, jako má každý z vás. Krásné chytré dcery a šikovné statečné syny, takové, jako je Enkra. Nestalo se tak. Teď jsem dostal možnost a věřím, že to bude k dobrému mně, jemu i zemi, pro kterou všichni žijeme.

Přítel, který lépe než druzí rozumí všem touhám lidského srdce, mi řekl: Nebuď smutný. Máš syny a máš dcery. Všichni obyvatelé tvé země jsou tvoje děti. Pro ně žiješ a pracuješ, jim jsi dal každou svou myšlenku, na jejich dobro myslíš, ať vstáváš či uléháš. Proč bys nemohl dát najevo, jak drahý je ti každý z těch dětí tvé země? Jsou tvá pýcha i tvá naděje, proč tedy ne tvoji synové a tvoje dcery?

Slavnostně prohlašuji: Adoptuji tímto chlapce Enkru Westona a uznávám jej od této chvíle svým synem a zákonitým princem Arminu. Souhlas jeho skutečných rodičů mi již byl předán a potřebné formality vyřízeny. V této chvíli ohlašuji to rozhodnutí všem svým poddaným a prosím je, nevyhasla-li v nich ještě poslední jiskřička náklonnosti ke mně, aby byli šťastni se mnou. V současné době je princ už na svobodě a připravuje se ke konečnému zúčtování se všemi svými nepřáteli. Prosím Arminy, aby mu věnovali svoji lásku a přízeň. Potřebuje ji po všem, co zažil. Přikazuji, aby byly uspořádány třídenní oslavy tohoto šťastného dne a přeji každému z občanů štěstí a spokojenost, jakou v tuto chvíli cítím já...“

Sir Lera se uklonil do kamery a pokynul. Světla zhasla, Vládce vstal. Zamířil na balkon, zůstal tam stát a hleděl na širokou Victory street, kde se pomalu vzmáhal hluk. Vládcův projev přenášel také městský rozhlas, lidé se zastavovali a naslouchali. Teď sílilo hučení a výkřiky, automobily troubily ze všech sil, lidé křičeli radostí. Někomu napadlo, aby rozezněl zvony – a tak jsme opět slyšeli ten slavnostní zvuk jako tehdy, když...

V paláci Černé Lilie naslouchal Vládcově řeči Roger Monroes.

„Co budeme dělat?“ ptal se ho Harky Alliger.

„To snad je jasné, ne? Jásat!“

„Ale vždyť... to znamená, že se Vládce opět stal Sluncem Arminu, jak se vždycky říkalo!“

„Ano.“ řekl Roger s úsměvem.

„Ale my jsme přece chtěli...“

„Ano, tohle jsme vždycky chtěli! My jsme odjakživa stáli za názorem, že sir Lera, jediný a věčný Vládce naší země, je tím jediným, kdo dokáže zavést v zemi pořádek a štěstí pro všechen lid. Vládce nás nezklamal, ukázal se být hodem svého úřadu a své koruny. A my, jeho nejvěrnější garda a stráž, stojíme neochvějně a pevně za ním a slavnostně mu slibujeme poslušnost jako dřív, tak i dnes a kdykoliv v budoucnu, k čemuž nám dopomáhej Bůh! Tohle je přece naše vítězství, nás věrných a prozíravých, nás nástupců a dědiců říše a její politiky...“

Harky Alliger na něj koukal s obdivem. „Jseš velkej státník, Rogere. Kdybysme to srovnali s tím, cos říkal včera...“

Roger dal najevo úžas. „Kdykoliv jsem cokoliv řekl, měl jsem na mysli vždy jenom slávu a moc Arminu! Jestli sis má slova někdy vykládal jinak, je to naprosto pochybený názor – a radím ti, aby ses pocvičil lépe v diplomacii, chceš-li zastávat tak vysoký úřad u budoucího princova dvora...“

„Rozuměl jsem ti vždycky dobře. Já a celá Černá Moc víme, co pro nás sir Lera udělal, jsme mu za to vděční a podporujeme ho ze všech sil...“

„No proto! Takže vyhlas, že Černá Lilie uspořádá na oslavu rozhodnutí pozítří velké sportovní hry na ústředním stadiónu. Pro závodníky zrušíme M-zónu, aby se páni sportovci necítili diskriminováni. Ceny... hm, kolik máme v pokladně?“

„Tak asi sto tisíc.“

„Hm... Takže investujeme do těch oslav asi půl milionu. Však on už nám někdo přispěje! Já sám pojedu hned teď žebrat k vládě, ty se rozjeď do úřadu Velkého Almužníka řádu. Něco špendýruje taky Santanueva, aspoň obstará trochu vzruchu... no, však uvidíme.“

„Zbytek můžou uhradit tygři a leopardi! To byl jejich nápad s tou adopcí, nebo ne?“

„Nevím. Na ně mi to připadá moc... takové lidské řešení. Oni by spíš použili moci. Tohle byl nápad někoho dost mazaného...“

Sir Lera se zatím na chvíli zastavil s markýzem Gunnarrem. „Byl jsi přítomen. Jste už konečně spokojeni, jaguáři?“

„Zachoval ses jako moudrý a uvážlivý náčelník.“

„Tak to vyřiď knížeti Quiroqovi.“

„Ano,“ uklonil se Gunnarr, „Za chvíli odjíždím. Řeknu mu...“

Odešel jsem do svého bytu. Blížil se večer a z koutů se už začínaly plazit první šedivé stíny... Usedl jsem do křesla a složil hlavu do dlaní.

„Lauro?“ řekl jsem do prázdna, „Udělali jsme to dobře?“

Už jednou jsem se takto ptal. Tehdy po dobytí Kingtownu. Nesplnil jsem svou přísahu, nezabil jsem plukovníka Morana. Když naši vylomili dveře jeho kanceláře, byl už mrtev – ještě svíral v ústech střepy z malé ampulky bez nálepky. Odsoudil se sám, odešel mi daleko, až tam, kam jej zatím nemohu pronásledovat...

A pak přišel večer, a s ním smutek a chlad...