Paul Fox nebyl zvyklý zahálet. Zvláště ne, když se v okolí něco dělo, co podnítilo jeho zvědavost. V poslední době se soustředil na muže jménem Warren, kterého ostatní Armini nechávali vcelku ve značném klidu a moc si ho nevšímali. Paul to cítil jako nespravedlnost a proto se občas okolo Warrenova domku ochomýtal a dával pozor. Při té příležitosti se seznámil s kocourem Wahirrem a ten mu vysvětlil, co a jak se děje. Paul ho představil Zlatce a pozval kocoura k sobě domů, aby se dozvěděl nejnovější klepy z Arminu, o nichž Wahirr ovšem mnoho nevěděl. V každém případě se dohodli, že dá Paulovi vědět, kdyby něco.

Takže této noci krátce po jedné hodině byl Paul náhle probuzen škrábáním na okno. Otevřel je a vpustil Wahirra dovnitř. „Co se děje?“ ptal se tiše, aby nevzbudil Zlatku.

„Je zle! Warren bere šmíra!“

„No ne! A že tak najednou?“

„Dostal před chvílí telefon. Když to vyposlechl, otevřel všecky skříně a balí. Rychle, pojď k tomu...“

„Proč nedáš echo Oliverovi a šéfovi?“

„Ti jsou na akci! Zlatka říkala, že jdou osvobozovat Enkru, v centrále nikdo nebude... Zbejváš jenom ty!“

„No, když to Zlatka říkala...“ Paul se mračil, zlobil se totiž na zlatobílou kočku, že se dovoluje jmenovat jako jeho dívka.

„Takže pojď rychle!“ uzavřel Wahirr a vyskočil oknem.

Paul se bleskurychle oblékl, vzal si dva revolvery a zmizel, aniž Zlatku probudil. Napadlo ho, že jestli se mu něco stane, nemusí se dívka ani dozvědět, kam se ztratil...

Wahir ho čekal u stromu, z něhož pozoroval Warrenova okna. „Je to jasný! Jede na letiště, slyšel jsem, jak si rezervoval tři místa do Paříže. Letadlo letí o půl čtvrtý ráno. Pak volal dvěma chlapům, ale nevím, kdo jsou. Sejdou se prý na letišti...“

Paul se zamyslel. Pak pohladil kocoura a řekl: „Budu tam také.“

Byl oblečen do nepříliš čistých džínsů a kazajky od modráků, v čemž chodil do práce; vypozoroval, že to je nejneutrálnější oděv. Pistole položil na dno montérské brašny, v níž měl také nějaký vercajk, aby se maskoval. Napadlo ho, že se do půl čtvrté může snadno dostat na letiště. Jelikož nevěděl, jaký dopravní prostředek by mu nejlíp mohl pomoci, rozběhl se tam pěšky. V Arminu uměl dobře běhat a teď se mu to hodilo Zvolnil teprve, když se dostal do blízkosti letiště a šel teď klidným, volným krokem montéra, jdoucího do práce.

Ukázalo se, že montérky jsou skutečně nejvhodnější uniformou. Paul vstoupil vchodem pro zaměstnance, aniž si ho kdo blíže povšiml. Vrátnému přidal k pozdravu pár hrubých nadávek na prokleté ranní vstávání a dodal, že to taky klidně mohlo počkat do rána. Vrátný netušil, co se asi tak mohlo porouchat, ale pronesl, že ti mladí dneska nemají žádnou odpovědnost a ať Paul jenom pěkně maže dát to do pořádku hned a neulejvá se. Že on musí taky dělat čtyřiadvacet hodin denně. Paul vrčel zlostí, že se nemůže nikde natáhnout a dospat, ale šel ochotně do budovy a brzy se v ní ztratil. Prošel se po chodbách, přemýšleje, jak se tam dostat. Potom si všiml krásné dívky, která v uniformě letušky šla někam dozadu a zeptal se leteckého mechanika, přecházejícího okolo: „Hele, ty, kde jsou šatny letušek? Prej jim tam blbne elektrika, tak to mám jít spravit...“

„Teď v noci?“ podivil se technik, „Támhle vzadu! Ty šéfíci sou už vážně na palici. To to nemohlo počkat do rána?“

„No, šak právě! Blbost jako hrom, jenže mistr...“ Paul mávl mnohoznačně rukou.

„Tak dej bacha, ať ti tam nevypadnou voči!“ mechanik poplácal Paula po rameni, „Jsou to hezký kočky...“

Paul souhlasil. Prošel se podle šatniček pro dvě a viděl, jak z jedné vyšla dívka v civilu a kráčela k východu. Tam se potkala s jinou a po výměně pozdravů šla ta druhá do šatny. Paul usoudil, že má postavu přibližně jako on a zaklepal na její dveře.

Pootevřela jen trochu, neboť byla v negližé, ale Paul se vtlačil dovnitř s hlučně projeveným montérským sebevědomím: „Prej vám tu neteče voda, dámo...“

„Ale jo, teče...“ podivila se dívka. Paul za sebou zavřel dveře a sdělil jí: „Tak holčičko, nebudeš řvát, jinak se budu zlobit. Potřebuju tvoji uniformu letušky...“

Dívka z toho byla poněkud vyděšená. „Kdo jste?“

„Fox z Interpolu. Z Arminu. Vaše letadlo chtějí unést tři bandité, takže tam půjdu místo tebe...“

Rychle se odstrojoval. Svoje umělé poprsí zapomněl doma, tak sebral dva ručníky a sroloval do patřičných útvarů, které si přivázal gázou. Potom sebral dívce podvazkový pás a punčochy a nakonec se oblékl do uniformy. Vlasy neměl naštěstí zas tolik zkrácené a nebylo lehké poznat, je-li chlapec či dívka.

„Make up!“ nařídil. Dívka mu ochotně půjčila svou kosmetiku a s úžasem přihlížela, jak si líčí rty a oči a pudruje snědé tváře. Klipsové náušnice mu přistrčila sama.

„Naše letadlo je tam ten čtyřmotorový Boeing.“ ukázala mu.

„Děkuju, já se v typech stejně moc nevyznám. Snad se doptám...“

„No nazdar!“ řekla a zasmála se.

„Ty, nezlob se! Budu tě muset spoutat. Udělám to co možná šikovně – a budeš za to v novinách, tak se moc nebraň...“

„Musí to bejt?“ ptala se nepříliš nadšeně.

„Jinak by ti nevěřili, proč jsi na mě neupozornila. Ruce dozadu, prosím... koukni, svážu tě tak, aby to moc neřezalo. Kdyby tě do hodiny nikdo nenašel, tak asi deset minut po odletu letadla můžeš udělat poplach...“

„Ale... jak se dostanu z těch pout?“

„To ti právě vysvětluju. Zatáhneš za tuhle kličku a celý ten uzel se rozváže. Zkus si to...“

Zkusila – Paul pochvalně pokývl hlavou. „Dobře, tak ti to zas uvážu. Abys mi věřila, tady je můj průkaz. Nechám ti ho tady, aby si nemysleli, že tě přepadl nějakej lump. Co můžem vědět, třeba se už ani nevrátím...“

„Já myslím, že se vrátíš. Hele, pusť mi aspoň rádio...“

Pustil. Dívka ulehla na zem, usmála se na něj a Paul odešel. Dveře zamkl, v případě potřeby mohla zabouchat, nebo otevřít okno a zavolat na hlídku dole, bát se o ni nemusel.

Letecký důstojník, procházející okolo, se na Paula upřeně zadíval. Paul se usmál a přistoupil k němu. „Promiňte, prosím, kde je tady letadlo do Paříže? Já jsem tady nová, mám letět místo kolegyně...“

Důstojník se usmál. „Tak to poletíme spolu. Už to zase změnili? Já jsem druhý pilot, Robert Weston...“

„Maisy Fowcastleová,“ představil se Paul a s úspěchem zatajil udivený záškub tváře, „Napijem se na setkání, pane?“

Robert Weston pokrčil rameny. „Já nepiju alkohol, slečno Fowcastleová. Odpusťte. A vůbec, půjdem raději do letadla...“

Paul šel s ním. V letadle už byla jedna letuška a vrchní steward, protivný postarší chlapík, který se však uměl velice zdvořile tvářit před hosty. „Už zas nová holka?“ zeptal se velkopansky, „To je jako u blbejch na půdě! Umíte něco, slečno?“

„Samozřejmě! Co si budete přát...?“

„Zatím do kuchyně! Lítalas někdy? Netrpíš leteckou nemocí?“

„Ne...“ Paul to věděl jistě, měl akrobatický pilotní průkaz.

„No ještě že tak.“ řekl vrchní steward a odešel.

„Protiva pitomej!“ řekla druhá letuška, „A co ty, že letíš dneska s náma? Měla letět Jane, nebo ne?“

„No jo – prohodila si to. Má něco důležitýho.“

„Co ta může mít důležitýho? Hele, já jsem Susanne a ta, co ještě přijde, Barbara. Z Bručouna si nic nedělej. On už je takovej, ale jinak ještě ujde. To když jsem lítala do Yorku, měly jsme chlapa, kterej rád šahal holkám po sukních. Však ho právě kvůli tomu vylili...“

Paul se rozhlížel po maličké kuchyňce. Když do ní vstoupili dva lidé, museli stát těsně vedle sebe a nemohli se tam ani pohnout. Skřínky od podlahy ke stropu byly naplněny potravinami a nápoji. Susanne bez přemýšlení počala vyrábět sandwiche a Paul pomáhal, jak uměl. Hotové chlebíčky rovnali na tácy a ty kladli na sebe tak, aby se nepoškodily.

„Hned, jak pustěj lidi dovnitř, začne frčák!“ řekla Susanne, „Bonbóny rozdáme já a Barbara, ale jak přijde na občerstvení, budeš muset brnknout na tělo. Chlebíčky a čaj musíme podat, než přistanem v Paříži. Potom letíme do Marseille, do Říma a tak dál, snad znáš aspoň letovej plán. Mezi Paříží a Marseillí se podává koňak a kdo chce, tak šampaňský. Jo, Francouzi chtějí někdy taky ovoce. No, já už ti řeknu...“

Paul to registroval a při tom přemýšlel, jak zatočit s trojicí ničemů. Warrena jediného znal osobně, druzí dva mu byli neznámí. Už ho taky napadlo dát je zatknout, ale těžko by policie asi věřila svědectví nějakého Armina, dokud ti tři něco neprovedou. Paul si pro jistotu přichystal ostrý porcovací nůž, u něhož objevil dost vyváženou rukojeť, aby se jím dalo házet. V letadle nemohl střílet, porušení celistvosti trupu by znamenalo roztržení letounu vnitřním přetlakem a havárii. Na to spoléhají únosci: s jedinou pistolí lze unést letadlo pouhou pohrůžkou výstřelu do trupu. Paul musel být rychlejší než takový výstřel...

Přišla dívka Barbara a pak první pilot. Paul nahlédl do kabiny a byl svědkem, jak Robert Weston kontroluje přístroje. První pilot nekontroloval nic, byl starým praktikem a věřil technikům, kteří letadlo seřizovali.

Pak už nastupovali cestující. Paul se na chvíli podíval do prostoru první třídy a zaregistroval, že Warren sedí ve čtvrté řadě do uličky. Zachvěl se – boj bude zřejmě neodvratný.

Doba do startu mu rychle uběhla, musel tvrdě pracovat, aby obě letušky a stewarda zásobil potřebnými potravinami. Od Bručouna navíc dostal řadu ponaučení, vesměs zcela zbytečných, a ani mu nemohl říct, co si o něm myslí.

Letadlo se rozjelo po startovací ploše a konečně se odlepilo od země. Paul sledoval okénky, kde jsou.

Nad kanálem La Manche se tři muži, sedící za sebou v uličce, dohodli pohledy. Všichni tři najednou vstali, sebrali ze sítěk své klobouky a vybrali z nich revolvery. „Klid, přátelé!“ zvolal Warren, „Nic zvláštního se neděje, jenom trochu měníme trasu!“

Bručoun, vrchní steward, k němu přiběhl. „Ale dovolte, pane! To přece není možné, jak si dovolujete...? Okamžitě se posaďte!“

Jeden z mužů ho udeřil pažbou revolveru do pleše. Bručoun zaskučel a na hlavě se mu objevila krev. Pak upadl do uličky.

„Takhle to dopadne s každým, kdo bude provokovat! Jdi, Joe...“

Warren rychle prošel uličkou k pilotní kabině. Barbara, kterou potkal, vyděšeně vypískla, když ji míjel. „Klídek, křehotinko! Nic se ti nestane, když budeš rozumná...“

Jeden z mužů se zastavil uprostřed cestujících, druhý blízko dveří do pilotní kabiny – a taky do kuchyňky. Oba stáli zády ke dveřím, neboť odtamtud žádné nebezpečí přijít nemohlo.

Warren zaklepal a vstoupil k pilotům. Neotočili se, dokud jim nezavelel: „Klid, mládenci, žádný hlouposti. Otáčíme, bereme kurs na Madrid. Jinak... se neshledáte se životem!“

První pilot se zamračil. „To nesmíme udělat a vy to dobře víte! Máme určitý letový plán. Koukejte vypadnout, nebo...“

Warren ho bez soucitu udeřil pažbou do spánku. První pilot klesl se zkrvavenou hlavou do svého křesla.

„Ty snad budeš rozumnější,“ řekl Warren Westonovi, „Neboj se, já umím lítat se sportovním letadlem. Tohle je sice větší, ale aparatura o moc složitější snad nebude. Radši poslechni...“

Robert se po něm ohlédl, pak poslušně otočil kormidlo.

„Tak, tak! Poletíme do Španělska, je tam jednak krásně a taky nevydávají lidi těm dlouhovlasejm bestiím...“

Robert se k němu udiveně otočil. „Komu?“

„No komu, těm zvířatům v lidský kůži, Arminům! Čert aby sebral tu prokletou pakáž...“

„Copak vám udělali?“

„Jseš moc zvědavej! Ale když to chceš vědět, podtrhli mě. Zbourali nám náš kšeft...“

„Třeba nebyl moc poctivej.“ usoudil Weston.

„Po tom ti nic není! Všecko kvůli jednomu zatraceným usmrkanýmu parchantovi! Dali jsme ho zašít za rozmlácený skladiště jednoho z našich chlapů – jenže von to byl Armin, tak čistě náhodou. Jeho kámoši se toho domákli a udělali na nás nájezd. Aby všichni zchromli jako ten jejich šéf, prasata svinský!“

„Jak se ten kluk jmenoval?“ zeptal se Weston. Pozornější pozorovatel než Warren by si všiml, že mu po čele stéká veliká kapka studeného potu.

„Nevím. Pamatuju si jenom přezdívku Enkra. Proč?“

Robert se naklonil dopředu a přepjal na automatické řízení. „Mám trochu problémy,“ řekl, „Dávej pozor...“

„Co se děje? Nějaká závada?“ Warren se naklonil k číselníkům a snažil se pochopit. V té chvíli ho Robert Weston udeřil vší silou levou pěstí do břicha a jak se zkroutil, praštil ho hranou dlaně přes zápěstí. Kost zapraštěla, Warren zaskučel, pustil pistoli a upadl na dveře kabiny.

„Tak abys věděl,“ zachrčel Robert, „Ten malej je můj syn. Teď ti to vrátím i za něj...“

Paul vyčkal, až Warren vejde do pilotní kabiny. Domníval se, že v první řadě je třeba vyřídit ty dva mezi cestujícími. Chvíli ještě čekal, pak vzal ostrý nůž s vyváženou rukojetí a opatrně pootevřel dveře kuchyňky.

Barbara stála blízko něho, ale Susanne až na konci uličky. Vzdálenější muž k ní byl obrácen obličejem, ten bližší také. Paul zakýval na Susanne a ukázal jí doleva. Dívka udělala několik kroků a ničema po ní rázem obrátil oči. „Kampak, holubičko?“

V té chvíli Paul rozevřel dveře a mrštil nožem přes celou kabinu. Nůž se zabodl zločinci do ramene a ten bolestí pustil revolver. Než jej mohl sebrat druhou rukou, odkopl jej nejbližší z cestujících pod sedadlo. A současně se Susanne vrhla na lotra a počala ho drápat rudě natřenými, pěstěnými nehty.

Paul vyletěl jako raketa po druhém únosci, který se udiveně točil ve směru útoku. Srazil ho hlavou na zem, současně uchopil za ruku a škubnutím mu ji vykloubil v rameni. Ten muž měl ještě druhou ruku, ke svému neštěstí. Paul byl nucen ukázat mu, že také on umí úder hranou dlaně. Potom se na zločince vrhli rozhořčení cestující – zvláště vynikala stará, křehká bělovlasá dáma, která do něho bušila starodávným deštníkem s kostěnou rukojetí a nadávala tak sprostě, že se Paul přiučil několika docela novým slovům.

První zatím odhodil ranou pěsti Susanne, vytrhl si z ramene nůž a šel s ním na Paula. Paul vyskočil do výšky a kopl ho bosou nohou do hlavy. Mířil na krk, ale ten darebák uhnul. Přesto upadl, Paul k němu skočil a dal mu dvě sevřenou dlaní. Pak se mizera natáhl a přestal mít jakoukoliv chuť do rvačky.

„Unášet letadlo,“ řekl Paul důrazně a podal Susanne jeho revolver, „Je velice nezpůsobné a hodní hoši to zásadně nedělají. Asi bude nutno podrobit vás převýchově, abyste si to řádně vštípili do paměti. Řekl bych, že patnáct let bude stačit.“

Vydal se ke kabině pilotů, aby vyřešil taky Warrena – ale ten už tam ležel na zemi a z různých otvorů na hlavě mu vytékala krev. Letadlo se obrátilo zpátky do Londýna, Robert si povídal s tamní řídící věží a objednával sanitku a vězeňský vůz.

„Tak nevím,“ řekl Paul, „Nechci radit, ale měl by ses nějak hezky upravit. Po přistání nás asi budou fotografovat.“

Poklekl k Warrenovi a prohlížel jeho obličej. „Hm, ovšem. A jestli tohohle budou chtít dát dohromady, budou jeho fotku taky velice nutně potřebovat...“