Enkra poslouchal s ne zcela spontánním zájmem – zdálo se, že se zaobírá řadou vlastních problémů. Konečně řekl: „Od který vůbec doby jsou všichni Armini šlechtici?“

„To zavedli za císařství. Císařovnu Dianu požádali, aby vyřešila problém nerovnosti lidí ve státě. Původní názor, hlavně anarchistů, byl že by se měly zrušit veškeré tituly a hodnosti. Jenže Diana prohlásila, že je to na ni moc obyčejné řešení. Namísto toho povýšila všechny lidi do šlechtického stavu.“

Enkra zbystřil pozornost a usmál se koutkem úst. „Císařovna Diana byla borec.“

„Taky to byla tvoje babička, i když nevlastní. Teď.“

„Jsem na ni pyšnej a doufám, že jí neudělám ostudu. Proč vůbec skončilo to slavný císařství – myslím doopravdy!“

„Politika, Enkro. Během války se sir Lera dal korunovat na císaře. To byla podmínka, aby s ním šelmy šly do války a vyhnaly tu přistěhovaleckou pakáž. Potom, když válku vyhrál, se zase potřeboval s těmi přistěhovalci smířit. Tak se vzdal trůnu a byl zvolen prezidentem.“

„Byla jiná možnost, nebo byl jediný kandidát?“

„Byl tam ještě jeden, ale naprosto neschopný. Starousedlíci to tehdy brali jako kosmetickou úpravu režimu k větší stravitelnosti pro veřejnost. Proto taky souhlasili, aby se několik cizinců stalo státními funkcionáři. Od té doby se to ale nevyřešilo.“

„Pokud vím, vyřešilo. Strýček Ross byl přistěhovalec, teď je komthur a já jsem...“

„Ross složil přísahu císaři. Není už přistěhovalec.“

„Jackie by řekl: Dostal kastu.“

„Správně. Základní rozpor je teď mezi lidmi s kastou a lidmi bez kasty. Existuje možná několik jedinců, u kterých to není tak úplně jasné, ale...“

„Santanueva je knížetem odjakživa?“

„Jeho otec Esteban nebyl. Ale dědeček Juan ano. Don Esteban byl věrný přívrženec sira Lery až do těch důsledků, že se nechtěl hlásit o svůj titul, dokud Lera nepoužívá ten svůj. Ale když pak zemřel, Pedro se rozhodl zjednat nápravu.“

„Vyprávěj mi o tom!“

Mike povídal. Enkra zatínal pěsti a mračil se. Bylo na něm vidět, že plně souhlasí se vším, co udělal Santanueva, Roger, Sid, Paul Fox, Asthra a jiní. Oliver se tvářil povzneseně, Italové se nadšeně šklebili a vypadalo to, že by přispěli, kdyby se jim dala patřičná šance.

„Až se vrátím domů, budu muset... očekává se ode mne, že se do tohohle mocenskýho boje taky zapojím?“

Mike se zasmál pod fousy. „K tomu jsi byl vyvolen.“

„Jak moc nadšeně to mám dělat?“

„Když to budeš dělat dobře, tak hodně.“

„A co kdybych... co kdybych vždycky neudělal všechno tak, jak si přeje Roger Monroes? Třeba kdybych se někdy postavil proti němu nebo... Zkrátka, kdybych někdy přihrál přistěhovalcům?“

„Ale no fuj!“ Mike zkroutil tvář tak znechuceně, že Enkrovi bylo hned jasné, že to hraje, „To bys skutečně udělal?“

„Určitě ne. Ale jestli mě někdo naštve...“

„Copak? Někdo tě naštval?“

Enkra zavrčel něco zcela nesrozumitelného.

„Aha! Kolik je mrtvejch?“

„Nikoho jsem se ani nedotkl.“

„Měl bych za to dát sloužit děkovnou mši svatou?“

„Ne. Půjdu spát. Ale... jaký je program na zítřek?“

„Audience u Anglické královny. Vyhovuje ti to?“

Enkra jenom zafuněl.

Když Její Veličenstvo královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska projevila zájem seznámit se s malým arminským princem, vyvolalo to v kruzích zasvěcených odborníků značné rozpaky. Představa, že by mělo být oficiálně naneseno, že by si tyto dvě rodiny mohly být rovny, přiváděla některé znalce z míry. Nebylo pochyb, že přátelské a rovnocenné setkání potomků vévodů z Windsoru a Edinburghu s potomkem Georgijských a Dakotských sedláků a Indiánů ze Skalistých hor by mohlo vyznít trapně. Rovněž pátrání po rodokmenu arminského Vládce sira Lery z Guyrlayowu dopadlo dost špatně: zjistilo se, že císař Charry pocházel z rodiny rybáře a námořníka, aniž by se vědělo, zda jeho rodiště nyní patří do Holandska, Dánska či Německa. Vědělo se však, že neměl ani ukončenou střední školu, byv z ní před maturitou vyhozen pro nepřiměřené chování. Rovněž císařovna nepocházela ze šlechtického rodu, ale z rodiny francouzského profesora, navíc zavražděného a snědeného v Afrických pralesích lidojedy. Dál do minulosti se rodopis arminských císařů nepodařilo vypátrat a pro jistotu to nikdo ani nezkoušel.

Nicméně hlavy korunované musí tu a tam slevit ze svých přirozených a oprávněných požadavků na urozenost svých hostů, zvláště v tomto nepřejícím století. V tomto případě se přidala ke kurióznosti situace ještě zvláštní povědomost o arminské šlechtě, jejíž způsob nabývání titulů byl naprosto originální a pro potomky starých rodů více než pochybný. Mínění, že si Armini dělají v této oblasti, co chtějí, bylo naprosto pravdivé; jisté nesnáze nastávaly, když chtěli, aby jejich specifika uznával celý svět. Mnozí z poradců se vzpouzeli uznat Enkrovo právo – teprve na přímý příkaz Jejího Veličenstva kapitulovali a pozvali malého arminského prince k audienci.

Enkra vstal ve slavnostní náladě, rychle se vykoupal, oblékl a nasnídal. Potom vyjel autem velvyslanectví s vlaječkami na žerdích do Buckinghamského paláce. Mike mu cestou ještě domluvil, aby se choval maximálně důstojně a když jim cestu zastoupil důstojník v přílbě s mohutným chocholem, Enkra si jej ani nevšiml a důstojně vyčkal, až Mike ohlásí jejich jména a důvod návštěvy. Nato důstojník odskočil, stanul v pozoru a Sid projel s autem do vnitřního nádvoří.

Tam již očekával hosty ceremoniář v dlouhé alonžové paruce a renesanční uniformě, přivítal je a vedl po schodech nahoru. Enkra kráčel za ceremoniářem pomalu a důstojně, otáčeje po nádherné výzdobě chodeb a sálů, jimiž procházeli, jen oči a nikoliv hlavu či celé tělo. Došli do salónu, kde je ceremoniář usadil ke stolku a odešel. Vzápětí přišel další a vedl je opět jinými chodbami a sály. Tentokrát k tomu přidal výklad o různých pozoruhodnostech a Enkra tentokrát v souladu se slušným arminským vychováním otáčel poslušně hlavu udaným směrem a pečlivě si vše prohlížel. Kustod jmenoval členy královského rodu na portrétech, doplňoval pro jistotu i hlavní životopisné údaje a Enkra, který byl v historii dosti pevný, přidal občas poznámku, z níž bylo jasné, že slavné činy předků jsou mu dostatečně známy a výklad je pro něj téměř zbytečný.

Ceremoniáře to těšilo.

Potom je zavedl do knihovny, kde opět počkali na dalšího ze ctihodných hodnostářů. Ten je již pozval k audienci a vstoupil s nimi do královnina předsálí. Tam byli velmi taktně a nenásilně poučeni o chování před královnou – například jim bylo zdůrazněno, že se smějí uklonit teprve po představení Jejímu Veličenstvu, a to hlubší úklonou královně, méně hlubokou princi manželovi. Bude-li přítomen princ Charles a princezna Diana, je třeba se princezně uklonit, princi Waleskému může Enkra stisknout ruku. Na položené otázky lze odpovídat cokoliv, je však třeba mít stále na paměti, že královnu je třeba oslovovat Vaše Veličenstvo, prince manžela Vaše Výsosti.

Enkra to odsouhlasil. Potom ještě nějakou dobu čekali, až se ceremoniář zase objevil, dal pokyn dvěma sloužícím a ti otevřeli dvoukřídlé dveře. Potom vstoupili; Mike šel o půl kroku za svým svěřencem a doufal, že nedojde k žádnému trapasu.

Královna Alžběta II. seděla na křesle na malém stupínku a nebyla ozdobena žádnými odznaky moci vyjma diamantové čelenky. Princ manžel byl rovněž v civilu a vypadalo to, že se poněkud nudí. Nebyl však přítomen princ Charles, nýbrž krásná princezna Diana, doprovázená klukem o něco menším než Enkra, který vypadal nejzvědavěji. Byl to princ William, nejstarší vnuk královny, docela dobře možná budoucí anglický král. Všichni byli oblečeni v civilu a dost střízlivě, takže Enkra v bílém, s černým šátkem podobným arabskému turbanu, a se zlatým tygrem na prsou vyhlížel značně exoticky. Splnil ochotně všechny ceremoniářovy pokyny, uklonil se Jejich Veličenstvům, políbil ruku princezně Dianě a zašklebil se na Williama. Pak se obrátil ke královně.

„Dovol mi,“ řekla Alžběta II., „Abych ti v prvé řadě poděkovala za čest, kterou jsi nám prokázal svou návštěvou!“

„Pro mne je nesmírnou ctí, že smím na vlastní oči spatřit královnu nejslavnější monarchie světa, Vaše Veličenstvo! Pro chudého bojovníka z Ostrova ztraceného v moři je štěstím spatřit královnu říše, která po tolik století určovala osud světa...“

Tiskový tajemník, jenž v diskrétní osamělosti za falešnou stěnou pořizoval zápis detailů rozhovoru, sebou škubl. Nevěřil, že tuto dokonale dvornou větu pronesl dvanáctiletý kluk. Netušil, že Enkra doslova opakoval větu, kterou se uvedl v nějakém filmu jeden z jeho oblíbených hrdinů. Ani královna neznala arminské filmové umění a netušila, jak dokonale formuje vychování svých diváků, proto byla poněkud překvapena.

„Dále mi dovol, abych ti blahopřála k významnému povýšení, jehož se ti dostalo od tvého ctihodného otce a pána, Vládce všech Arminů sira Lery z Guyrlayowu.“ pravila.

„Všichni jsme děti svého pána a Vládce,“ řekl Enkra, „Prokázal mi neskonalé dobrodiní, když mne učinil svým synem. Přísahal jsem, že nikdy nezklamu důvěru, kterou vložil na má bedra. Avšak přesto nejsem ničím víc, než kterýkoliv jiný arminský chlapec nebo dívka – pokorným sluhou svého národa...“

Doposud se královna domnívala, že ho tyhle moudrosti naučil nějakým způsobem Mike, ale Enkra vyhlížel při přednášení svých dvorných frází tak bezprostředně, že ji to udivilo.

„Velice lituji špatného zacházení, kterým se na tobě provinili někteří z mých nehodných poddaných! Byli to lidé, jejichž jednání hluboce lituji a za něž se ti co nejupřímněji omlouvám.“

Enkra současně s posledním jejím slovem klesl na kolena. „Má paní, prosím, abyste vzala svou omluvu zpět! Není za co se omlouvat a já jsem zapomněl na křivdu ve chvíli, kdy jsem směl spatřit jasnou tvář Vašeho Veličenstva!“

„Je však právem králů odčinit chyby a omyly poddaných!“ slovní šerm s tímhle dítětem počínal královnu bavit, „Buď ujištěn, že osobně zajistím, aby viníci byli potrestáni, jak si žádá zákon a čest naší země...“

Enkra zprudka, bez jakékoliv námahy vyskočil na nohy a vztáhl ruku před sebe. Z jeho očí vyšlehly zelené blesky. „To ne, madam! Vaše bílé ruce nesmějí být poskvrněny krví zločinců!“

Nastalo trapné ticho. Nejen královna, všichni si uvědomili, co má mladý Armin na mysli. Že očekává smrt svých nepřátel rukou katovou, což nikdo v zemi neměl v úmyslu dopustit.

Do ticha se princ William začal smát. Princezna Diana ho sice okamžitě usměrnila, ale Enkra si toho stejně všiml.

„Krví?“ zeptal se princ manžel, „Ty se domníváš, že jejich vina je tak velká, že musí být smyta jejich krví?“

Dřív, než Enkra stačil odpovědět, zaslechl tiché Mikovo zakašlání. Zkřížil ruce na prsou a sklonil hlavu. „Není mým právem ani povinností být soudcem. Moudřejší a ctihodnější než jsem já posoudí vinu a určí trest...“

„To doufám,“ řekl princ manžel, „Řekl bych, že to je dost ostuda, že jsi nám musel chytit zločince, o které se měla postarat policie. Snad soudy budou snaživější...“

„Nepotrestá-li zločince soud dostatečně spravedlivě, je zde ještě jiný Soudce. Ten dá každému, co mu náleží!“ pronesl Enkra tak vážně a důstojně, že se William opět zašklebil a královna pohlédla na Mika vyčítavě. Mike opět zakašlal.

Nastalo trapné ticho. Její Veličenstvo Alžběta II. dospěla k názoru, že by nebylo vhodné v zájmu dobrých vztahů pokračovat v těchto otázkách, ale ani při nejlepší vůli si nebyla schopna vzpomenout na nic, co by se dalo říct a nedávalo Enkrovi příležitost k nepříjemným slovním střetnutím.

Zachránila ji princezna Diana. „Je to pravda, že se dobře vyznáš v jízdě na koni a asijském bojovém umění?“

Enkra ukázal v úsměvu bílé zuby. „Samozřejmě! To je nutné...“

„Chceš si prohlídnout moje koně?“ zeptal se princ William, „Mám taky docela slušnou sbírku zbraní, víš o tom?“

„Nevím, ale podíval bych se docela rád!“

„Možná by bylo dobře,“ pokračovala princezna Diana, „Kdybys byl tak laskav a předal princi Williamovi několik praktických rad ze svých bohatých zkušeností!“

„Udělám to nesmírně rád, Vaše Výsosti. Pokud ovšem vážený princ William vydrží to, co bych ho mohl naučit.“

„Já?“ princ se uraženě obrátil na matku, „Jak si může ten krim.. myslet, že bych to nezvládl?“

„Pokud je mi známo, o tvý drzosti a nafoukanosti se povídá i v kriminále! Hele, jestli tě máma pustí, vemu tě s sebou na prázdniny na dva měsíce do džungle – a ručím za to, že tě nepozná nejenom Lady Di, ale ani celá královská rodina!“

Princezna Diana upadla do značných rozpaků, princ manžel se skvěle bavil, královna tiše trpěla a princ William se vztekal: „Hele, ty se na mě vytahovat nebudeš! Že seš o kus větší a z nějaký díry na konci světa, to není žádnej důvod...“

„Neřekl jsem, že se chci vytahovat. Slíbil jsem, že tě budu učit, jestli budeš chtít. Jinak není nutno...“

Královna diskrétně zakašlala.

„Ve tři odpoledne má princ William trénink,“ řekla princezna Diana, „Budu potěšena, jestli tam bude i Tvoje Výsost a udělí mu svoje cenné rady!“

William udělal na Enkru značně obscénní posunek.

„Tvoje přání je mi rozkazem!“ scvakl Enkra podpatky jako důstojník od kavalerie, „Budu tam!“

„Vaše návštěva nám byla velkým potěšením!“ řekla královna a Enkra jí odpověděl složitým souvětím plným poklon, načež i s Mikem opustili přijímací síň.

„Ach hrabě,“ stiskl ceremoniář Mikovi ruku, „Bylo skutečně nezbytné chovat se tak... nezvykle před Jejich Veličenstvy? Já uznávám, že mládí Jeho Výsosti...“

„To máte ještě štěstí, že Jeho Výsost je tak mladá. Kdyby byl plnoletý, podařilo by se mu možná za půlhodinovou návštěvu domluvit válku mezi našimi státy, a to bych teprve nerad viděl!“

„Bůh chraň královnu!“ vydechl starý muž zbožně.

„Bylo mi řečeno,“ pravila Alžběta II. ke svému manželovi, „Že ten arminský chlapec je velice zábavný. Ale nikdy bych při zdravém rozumu netušila, do jaké míry...“

„Enkro,“ domlouval Mike, než Enkra odjel na trénink (po skvělém obědě v čínské restauraci), „Neudělej tam proboha nějakou ostudu! To, co jsi povídal, bylo už až nad hlavu! Její Veličenstvo bylo prý značně konsternováno!“

„A co má bejt? Já jsem taky princ a můžu si dělat, co chci!“

„V Arminu klidně – tam, když bude potřeba, ti oprávněná osoba pár vsolí a bude klid. Ale tady uznej, že tě na veřejnosti nemůžu krotit a chovej se slušně sám. Místní společnost má momentálně o Arminech dobrý dojem, takže...“

„Jasně. Postarám se, aby ho ztratila!“

„Na to, co říká šéf,“ řekl Sid v autě, když vezl Enkru do paláce, „Se klidně vykašli. Šéf je chytrej, ale nerozumí tepu života. Nejlíp, když uděláš nějakej pořádnej průšvih, aby o tom psali v novinách. Uvidíš, jak tě vděčnej lid bude milovat!“

Enkra potřásl hlavou. „Jaký v tom ty máš zájmy?“

„Když to chceš tak moc vědět, tak mám od Harry Burna slíbenou provizi za každej průšvih, kterej mu bonznu.“

„Jo ták! Tak neboj se nic, budou tam na mě dlouho vzpomínat! Ale něco za něco: pusť mě k řízení!“

„Neblbni! Ty chceš řídit auto na Londýnský ulici?“

„A co má bejt? Já už řídil dálkařskej kamión, to je něco jinýho než tenhle holčičí Rolls-Royce!“

Na příští červené si tedy přesedli a Enkra suverénně vyjel. Sid mu zpočátku radil, co kde stisknout, jak moc přidat plyn a hlavně kdy ubrat. Enkra ochotně poslouchal, ale Londýn je veliký a než dojeli k paláci, zacházel už s autem dost přijatelně.

Před palácem čekal houf fotoreportérů a novinářů. Když Enkra bez rozmyšlení vystoupil stranou řidiče, pochopili, že si sám řídí auto a uvedli to do zpráv, k nelibosti dopravní policie.

Enkra se na to převlékl do černých kalhot a košile z rudého hedvábí, převázané černým japonským pásem. Na hlavě samozřejmě měl svůj černý šátek, takže vyhlížel velmi orientálně.

Prošel dovnitř, zato Sida nelítostně zadrželi novináři a začali z něj neprodleně tahat rozumy. Byl tomu velmi rád, neměl zatím mnoho možností vyložit jim svoje pohnuté životní osudy a byl ve stínu svého velitele přehlížen a opomíjen. Teď se posadil na lavičku na parkovišti, nechal si darovat cigaretu a povídal. Brzy se mu podařilo šikovnou zmínkou převést řeč na boje s pašeráky drog v Iron-city, v nichž měl osobní účast, a rozpovídal se o tom s takovou vervou, že se novinářům zavařovaly tužky.

Princ William s lady Dianou dorazili před chvíli a právě se převlékali do jezdeckých oděvů. Enkra se rozhodl počkat a zatím si prohlížel koně, které tam stájníci prováděli.

„Ach, ty už jsi tady!“ usmála se na něj princezna, „Ale tohle přece není oblek na koně! Ty nemáš jockeyský oblek?“

„My Armini to nepotřebujeme. Tohle úplně postačí...“

„Ale nemáš vůbec nic! Ani bičík, ani ostruhy... dokonce nemáš ani pořádné boty, jen takové opánky...“

„A ty vyzuju, jakmile nasednu na koně. Dotýkat se srsti koně botami je velice nezdvořilé k tak ušlechtilému zvířeti!“

Enkra chodil od jednoho plnokrevníka ke druhému, prohlížel je a hladil, aniž by se jich bál. Některým z nich dokonce něco šeptal do nozder a tiskl k nim tvář, aby cítili jeho dech. Žádný z koní ho kupodivu nekousl, ač někteří nepatřili k beránkům.

„Jak to s nima mluvíš?“ ptal se William, „To je arminsky?“

„V tomto případě arabsky. Jsou to plnokrevníci, potomci klisen Mohamedových. Arabština je zdvořilejší! Jsou to súry z koránu.“

„Tyhle koně určitě v životě arabštinu neslyšeli...“

„To ne. Ale jejich duše si to pamatuje z minulého života. Kůň je velmi ušlechtilé zvíře, sluší se chovat se k němu slušně.“

Jednoho z koní mu přivedli, ohnivého hnědáka s tanečním krokem a neklidnýma ušima – jejich poloha dávala tušit, že se mu něco už dopředu nelíbí. Enkra na něj začal tiše mluvit, hřebeček ty uši nejdřív postavil a pak natočil dopředu. Taky se přestal tvářit nepřívětivě, nechal se pohladit a začínal se mazlit.

„Směl bych si upravit postroj? Tyhle kovové třmeny se u nás často nepoužívají, udělal bych si kožené... potřebuju na to jenom dva kusy širší kůže...“ Enkra rychle prošel stájemi, objevil co potřeboval a upravoval je svým loveckým nožem. William se už přestal naparovat, naopak se zájmem přihlížel.

„Máš pěknou kudlu!“ ocenil, když ji Enkra na chvíli odložil.

„Líbí se ti? Chceš ji? Není moje, dal mi ji Sid a není zasvěcená, tak o nic nejde. I když, ty máš dost dobrou kastu...“

„Proč bys mi nemoh dát kudlu, kdyby byla... co?“

„Zasvěcená. Kouzelná zbraň, která by poslouchala jenom tebe. Taková se nesmí dávat nikomu, kdo by ji nezvládl.“

„Ty seš ňákej švihlej! Ty vopravdu věříš na kouzla a čáry?“

„Nevím, jestli věřím. Já je přímo dělám.“

William vykulil oči. Enkra zatím vyrobil dvě kožené smyčky, odřízl třmeny a připevnil je místo nich.

„K čemu bude tohle?“ ptal se princův trenér.

Enkra k němu otočil vážnou tvář: „Je nezbytně nutné, aby jezdec cítil každý pohyb svalů koně. Vycítí z toho, co právě jeho kůň chce udělat – a taky, kolik má ještě síly. Jezdec by měl být s koněm spojen vlastním tělem...“

Vytáhl se na rukou a nasedl na koně. Teprve pak se sklonil a natáhl si smyčky třmenů na bosé nohy. Princezna a William rovněž nasedli a vyrazili na dráhu. Každý si skočil tréninkově několik překážek, přičemž Enkru to očividně bavilo nejvíc.

„Tak, co mi říkáš?“ ptal se William, když se zase sjeli.

„No, na bílýho kluka to není tak zlý. Ale když kůň skáče, musíš mu pomáhat tělem. Zaklonit se a švihem přenýst váhu na přední nohy. Taky by sis měl odvyknout mlátit koně bičíkem. Zbytečně ho rozptyluješ, on sám je dost chytrej, aby věděl, co má dělat. Arabové říkají, že dotknout se koně nějakým neživým předmětem je urážka. Kůň není mezek, aby potřeboval pohánět karabáčem...“

„Jak ho teda mám řídit?“

„To je úplně jednoduché. Koně spolu přece taky mluví. Jsou to zvířata stádová – když vůdce potřebuje něco říct svýmu stádu, tak jim to zkrátka řekne. Zařehtá nebo zafrká...“

„No, nevím!“ řekl princ, „To mám řehtat jako kůň?“

„No jasně! Hele, když má skočit překážku, řekneš mu tohle:“ Enkra krátce tiše zaržál, jeho kůň se rozběhl a udělal dlouhý skok přes nejbližší proutěnku. Enkra zase zafrkal a kůň se uklidnil. Rovněž druzí koně se při Enkrově ržání poplašili a bylo třeba jistého umění, aby je jejich jezdci zvládli.

„Ty s nima fakt mluvíš!“ vyjevil se William, „Hele, nauč mě to, já bych to chtěl taky umět!“

„U nás to umí spousta lidí. Všech signálů dohromady je asi dvě stovky, ale většinou jsou to různý varianty jednoho příkazu. Já jich znám jenom tak pětasedmdesát...“

Lady Diana usoudila, že její potomek a budoucí naděje britského trůnu je v dobrých rukách. Nechala kluky, ať si rajtují na svých koních po cvičišti a Enkra učí Williama koňské řeči. Teprve když usoudila, že už by to mohlo stačit, přivolala si je zpět.

„Hele, mami,“ žadonil William, „Já tam na prázdniny pojedu! Enkra slíbil, že na mě dá pozor, fakt, já budu hodnej...“

„Ale to nemůžeš, Willy!“ poděsila se, „Jsi přece princ!“

„Enkra taky! A ty máš ještě Henryho, toho můžeš rozmazlovat! Já se chci stát bojovníkem! Nechám si propíchnout ucho, abych mohl nosit náušnice, a kluci mi udělají bojovnický tetování!“

Princezně Dianě dalo trochu práce, aby mu to rozmluvila. Radši mu připomenula, že v tělocvičně je čekají instruktoři, kteří učí prince Williama karate a jiné podobné techniky.

„Fakt myslíš, že je zvládneš, Enkro?“ ptal se William.

„Uvidíme.“ krčil Enkra rameny. Při jízdě se mu svezl šátek, stáhl jej a otíral si zpocenou hlavu. William byl okouzlen.

„Mami, můžu si taky nechat vyholit hlavu?“

„Ne!“ rozčílila se Diana, „A okamžitě přestaň s těmi nesmysly! Já mám přece život... nejdřív tvůj otec, teď ty...“

Enkra doprovodil Williama do cvičebny. Instruktoři byli dva a oba už o něm slyšeli – takže se lady Diana a William pohodlně usadili na lavičku, zatímco Enkra se připravil k boji.

Jeden z těch mužů pocházel z Hong-Kongu, britské korunní kolonie. Byl to míšenec bělocha a Číňanky a studoval svoje kung- fu i ve všelijakých klášterech. Tloukli do sebe s Enkrou asi pět minut, načež se rozešli a oddychovali.

„Tak tohle je ten tvůj kočičí styl?“ ptal se instruktor, „Už jsem o něm dost slyšel... tví kamarádi ho roznášejí po všech soutěžích na celým světě!“

„Jakej kočičí styl? Já nic takovýho neznám!“

„Nezapírej. Všichni říkají, že jsi tento styl boje vymyslel ty! Tvrdí to každý závodník z Arminu na turnajích!“

Enkra nechápal téměř nic. Oddechli si a pokračovali v boji – Enkra sbíral bod za bodem a nakonec se mu podařilo zasadit tomu muži úder vnější hranou nohy, kterým ho spolehlivě uzemnil.

Druhý muž byl Pákistánec a počítal se k jakési muslimské sektě, kterou snad ani Mike neznal. Enkra se od něho přiučil několik podivných triků, které na něj použil, když selhaly ty normální. Neřekli si téměř nic – Enkra ho nakonec dostal na zem a opřel mu o hrdlo svoje prsty na znamení, že by mu mohl vytrhnout ohryzek. Teprve potom se Pákistánec vzdal.

„Nesmírně rád bych se s tebou ještě setkal,“ řekl Enkrovi paštúnsky, když se po boji v šatně sprchovali, „A myslím, že ještě raději by tě poznal náš Mistr. Kdybych tě doporučil, určitě by souhlasil s tím, že tě bude cvičit. Byl bys nejlepší...“

„Hluboce se ti klaním,“ odpověděl Enkra, „Zajisté toužím po poučení, které by mi mohl dát tvůj Mistr. Ale ještě víc, než po jeho bojových tricích, toužím po znalostech z oboru hledání Boha, které starší členové tvé sekty určitě mají...“

Pákistánec mu chvíli hleděl do očí. „Věřím, že mi říkáš pravdu, chlapče. Pokud je tomu tak, pak jsi nejušlechtilejší ze všech bojovníků, které jsem kdy poznal. A už chápu, proč tě ten derviš z Ostrova chce udělat princem. Ať ti Alláh popřeje štěstí...“