Generál Tribber měl hodně práce a starostí – proto přijal jednoho ze svých důstojníků dosti nelibě a ptal se, o co jde.

„Víte, pane... o tu holku, co jsme chytili ve vesnici. Co byla s princovou nevěstou a tak zostra ji bránila...“

„No a co s ní má být? Ostříhat a zavřít, jako ostatní! Nebo jsou nějaké problémy?“

„Už jsme to udělali. Je na ní něco zvláštního.“

„V jakém směru?“

„Zavolal jsem k ní lékaře, a on... nechce se k tomu vyjádřit. S tou holkou dělal někdo moc divné experimenty a náš doktor nechápe, k čemu to všechno mělo sloužit.“

Tribber projevil zájem. „Co to žvaníte?“ ptal se dost přívětivě.

„Ta holka má na hlavě jizvy po operacích...“

„Kde ji máte?“ Tribber vstal a šel za důstojníkem na plukovní ošetřovnu. Tam seděla Ťapka, nahá a ostříhaná, na stole a bez hněvu, docela klidně čekala, co bude dál. Kolem ní stáli další dva důstojníci a lékař. „Tak co je?“

Lékař vzal dívku za hlavu. „Podívejte se sám, pane. Vidíte tyhle jizvy? Jsou po operaci, kterou nemohu definovat jinak, než jako trepanaci lebky a zásah do mozku!“

„Neříkejte, proboha! Myslíte, že by to přežila v takovém zdraví? Slyšel jsem, že na ni nestačilo ani dvacet mužů!“

„Rvala se strašně, to je fakt!“ řekl důstojník, který velel té akci, „Je to div, že nikoho nezabila!“

„A teď už je klidná?“

„Od chvíle, co jsme ji přivezli sem, úplně.“

„Ani neprotestovala při tom stříhání?“

„Ne, vůbec ne.“

„Rozumí, co mluvíme?“

„Ovšem, pane, umí dokonale anglicky.“

„Poslyš, děvče... jak ti říkají?“ generál se rozhodl zeptat přímo dívky, najednou se v její přítomnosti necítil dobře.

„Ťapka.“

„Co je to?“

„Přezdívka.“

„Proč ti ji dali?“

„Chodím potichu.“

„Je to pravda, že ti operovali hlavu?“

„Ano.“

„Proč to dělali?“

„Bylo to zapotřebí.“

„Poslyš, nevadí ti, že se tě vyptáváme?“

„Ne. Ptej se, když budu vědět, odpovím.“

„A ty nevíš, proč ti operovali hlavu?“

„Vím.“

„Tak mi to řekni!“

„Nesmím.“

Generál si povzdechl. Nechápal, jak to myslí, a podíval se bezradně na lékaře. Ten řekl: „To samé řekla nám. Ještě jsem se jí ptal, kdo tu operaci dělal, protože je fantastická.“

„Tak kdo, sakra?“

„Princezna Asthra.“

„Kdo je to, k čertu?“

„Arminská princezna, říkají, že je čarodějka. Sestra knížete Pedra Santanuevy z Iron-city.“ vysvětlil jeden důstojník.

„Podívejte se na ni lépe,“ řekl lékař, „Děvče, ukaž mu podpažní jamky a kyčle...“

Ťapka vstala. Zvedla ruce a ukázala podpaždí, potom klín. Generál si při pohledu zblízka všiml dost znatelných jizev.

„Tam ji taky operovali?“

„Nechápu, proč to dělali,“ řekl lékař, „Vypadá to, že ji snad dávali dohromady z různých kusů – jako dětskou skládačku!“

„Proboha... copak je možné takhle zacházet se živým člověkem?“ rozčílil se jeden z mladších mužů, „Proč jsi jim to dovolila?“

„Já jsem nebyla živý člověk.“ řekla Ťapka klidně.

„Cože?“ vykřikli všichni skoro najednou.

Ťapka natáhla zápěstí. „Zabila jsem se.“

„Pokusila ses o sebevraždu?“

„Ano.“

„Proč?“

„Opustil mě chlapec, kterého jsem měla ráda.“

„Aha... A Asthra tě zachránila?“

„Ano. Dala mi život.“

„Takhle se vyjadřuje,“ vysvětlil lékař, „Už jednou to takhle řekla. Má dost obrazné vyjadřování...“

„Proč ti zakázala říct, co s tebou udělali?“

„Je to její tajemství.“

„Mohli bychom tě rentgenovat?“

„Ano.“

„Jděte to zařídit,“ řekl generál, „Mohu se ještě na něco ptát?“

„Ano.“

„Na jaké otázky smíš odpovídat a na jaké ne?“

„Nesmím odpovědět na otázky související s technickými podrobnostmi operace. Je to lékařské tajemství.“

„A ty tomu rozumíš?“

„Ano.“

„Mnozí z vás mají tak zvané univerzální vzdělání. Ty také?“

„Ano. Mám něco podobného.“

„Ale mohla bys léčit lidi?“

„Ano.“

„Včetně provedení podobných operací, jako provedli na tobě?“

Ťapka zaváhala. „Nevím.“

„Nedovedla bys to nebo to nesmíš provést?“

„Neznám detaily metodiky. Musela bych ji sama vypracovat, k tomu nemám dostatečné znalosti a zkušenosti.“

„Myslel jsem, že kdo má univerzálku, ví o lékařství všechno!“

„Zná to, co bylo možno poznat v dobách, kdy se to provedlo. To znamená: znám lidské tělo a způsoby jeho opravy. Ale poslední netradiční postupy už nemohu znát. Stejně, jako je nezná student, který vystuduje medicínu.“

Generál kývl spokojeně hlavou. „Ano, tak si to představuju i já. Jsem rád, že souhlasíš.“

Ťapka mlčela a ochotně vyčkávala.

„Prý jsi se bránila dost tvrdě, když tě vojáci zatýkali!“

„Bránila jsem svou paní.“

„Proč?“

„Je to příkaz prince. Zajišťovala jsem její bezpečnost.“

„Ale když jsi přišla sem, už ses nebránila! Ani když tě stříhali! Dokonce ani při prohlídce, když ti oholili ochlupení na těle, jsi nijak neprotestovala.“

„K tomu jsem příkaz neměla.“

„Má to znamenat, že na tobě samé ti tolik nezáleží? Anittě bychom jistě neudělali nic horšího než tobě...“

„Mně je jedno, co se mnou uděláte.“

„No to snad ne! Mohli bychom... co kdybychom tě třeba zabili?“

Ťapka se nepřestala chovat klidně. „I to by se mohlo stát.“

„A to by ses vůbec nebránila?“

„Bránila. Mám povinnost zůstat naživu.“

„Ale, co povinnost! Člověk přece chce zůstat naživu sám od sebe, bez příkazu! Nebo jsi už tak zblbla, že ti na životě nezáleží?“

„Kdybych dostala příkaz zemřít, splním ho.“

„Mohlo by se stát, že by ses dostala do rukou někomu jinému než nám. Třeba nějaké zločinecké organizaci, která by toužila dovědět se nějaká tajemství. Ty jich zřejmě znáš dost a nechceš je říct. Mohli by tě třeba mučit...“

„Necítím bolest tak jako lidé.“

„Vím, slyšel jsem, že vy Armini se dokážete přinutit k necitelnosti. Ale co kdyby tě třeba někdo znásilnil?“

„V té věci nemám všeobecné příkazy.“

„Jsi velice krásná dívka! Až nevšedně krásná, a při tom chytrá a společenská. Nebylo by divu, kdyby ses někomu zalíbila!“

„Ano. Jsem krásná a inteligentní.“

Generál se musel zasmát, protože to řekla jako všeobecné konstatování, bez osobního zaujetí. Už od začátku se mu zdálo, že o sobě mluví až příliš nezaujatě, a nechápal, čím to je.

„Možná už máš někoho, kdo se ti líbí.“

„Ano.“

„Mohl bych vědět, kdo to je?“

„Ne.“

„Proč?“

„Je to součást příkazů o utajení.“

„Ten člověk patří k vyšší společnosti?“

Ťapka neřekla nic. Až na opakování otázky odpověděla: „Veškeré informace podléhají utajení.“

Generál zjistil, že rentgen není ještě připraven a rozhodl se vyzvídat dál: „Proč máš jizvy jen na místech, kde nejsou vidět?“

„Součástí mých povinností je být krásná.“

„A inteligentní.“ usmál se generál.

„Ano.“

„Ve vaší zemi je možné to někomu nařídit?“

„Mně ano.“

Teď začal chápat, proč to říkala tak kategoricky.

„Poslyš, holčičko – vyhovuje ti takový život?“

„Je to jediná možnost.“

Než si to generál Tribber stačil srovnat, přišel lékař a oznámil, že jsou připraveni. Ťapka na vyzvání odešla k polnímu rentgenu a lékařův pomocník udělal několik snímků. Když je odešel vyvolat, generál stručně vysvětlil doktorovi, o čem se bavili.

„Kolik je ti let?“ ptal se doktor.

„Mezi šestnácti a dvaceti.“

„Ty nevíš, kolik je ti? Vypadáš jako dítě, vlastně bys měla znát jiné věci než jenom povinnosti! Zajímat se hlavně o zábavu...“

„Já se umím bavit.“

„Tím, že sloužíš dívce svého prince?“

„Všichni jsme v oddané službě své vlasti a svému princi. Je to naše povinnost dělat vše pro vítězství Dobra nad Zlem.“

„To je sice ušlechtilé, ale udělat si z toho jediný zájem života je nesmysl! Nemyslíš si to taky?“

Ťapka neřekla nic. Generál se zeptal: „Co chceš v životě dělat? Myslím čím budeš, až se zapojíš do normálního života?“

„To rozhodne můj pán.“

„Snad musíš mít nějakou představu o tom, co bys chtěla! Všichni lidé mají nějakou perspektivu nebo aspoň nějaké sny!“

Ťapka dlouho váhala. Dívala se z jednoho na druhého a uvažovala, ale zřejmě nemohla přijít na správnou odpověď. Nakonec řekla:

„Můj pán rozhodne.“

„To je marný,“ řekl lékař, „Ona jako kdyby v sobě měla nějakou bariéru! Jestli jí nenamontovali do mozku nějaký filtr, který brání v proniknutí k normálnímu životu...“

Generál Tribber se zasmál, ale jakýsi pocit, že co právě slyšel, není k smíchu, se mu vrátil, když přišel asistent se snímky. Lékař se zmocnil snímku lebky a hvízdl údivem.

„Podívejte se sem, pane! Tohleto jsou kovové spoje, které jí dali na místa, kde poškodili lebeční kost! Zdálo se mi to, jenom se mi nechtělo tomu věřit... řekl bych, že je to ze zlata!“

„Ano.“ řekla Ťapka, aniž se jí ptali.

„K čemu to bylo?“

„Těžko říct! Celá operace, kterou na ní provedli, je nepochopitelná. Zřejmě proto taky o ní nesmí nic prozradit.“

„Jste si jist, že skutečně ví, co s ní prováděli? A že by to mohla říct, kdyby chtěla?“

„No... jsou to specializované operace. Mozková chirurgie je odvětví, kterému moc lidí nerozumí a tohle, jak jsem vyrozuměl, byly spíš pokusy než skutečná léčba...“

„Před chvílí jste řekl něco o filtru proti rušivým myšlenkám!“

„Ale to je nesmysl! Žertoval jsem...“

„Ale vysvětlilo by to její způsob jednání.“

„Já nevím, proč to dělali! Vím, co bylo účelem těch operací na těle; udělali ji zkrátka jinou. Tohle její krásné tělo nějakým způsobem přešili z jiného, zřejmě proto, aby bylo hezčí. Řekla, že je její povinností být krásná, a oni pro to udělali vše, co se dalo. Co se týče jejích rozumových schopností, těžko posoudit. Co zatím vidíme, moc rozumně nevypadá.“

Tribber chtěl něco říct, ale podíval se na dívku a zaváhal. Pak se jí zeptal: „Jak se projevuje ta tvoje inteligence?“

Ťapka okamžitě odpověděla bez osobního zaujetí: „Znalostmi, schopnostmi a příjemným chováním. Umím si získávat oblibu.“

Tribber se zatvářil spokojeně. „Přesně to jsem čekal! Jenomže mně připadá spíš pitomá a neschopná a co se týče obliby, je to tak kolosální nesmysl, že bych se zasmál!“

„Řekl bych, že ty schopnosti se projeví jen v určitých případech. Zřejmě my nejsme ti, kterým jsou určeny. Když byla se svými, chovala se asi úplně jinak...“

Tribber zaváhal. „Myslíte, že ta dívka je naprogramovaná jako... nějaký biologický robot?“

„Nemohu to vyloučit.“

„Ale to je nelidské! Tohle udělat se živým člověkem!“

Nikdo mu neodpověděl.

„V každém případě,“ rozhodl Tribber, „Nepustím ji do tábora. Necháme ji na ošetřovně v plukovní nemocnici a budeme ji pozorovat.“

Ťapka mlčela. Jenom se mírně a nepřítomně usmívala a čekala, co bude dál.