Simone Fresnellová byla dlouho v bezvědomí. Pak se probrala, a zase dlouho nechápala, co se jí to vůbec zdálo. Stříleli po ní? Ublížili jí? Zajali někoho?

Pak si vzpomněla na Terry Fischera a vyskočila; hlava ji strašně bolela, ale už si vzpomínala. Její polštář byl očazený od spáleniny, vězely v něm dvě kulky, i když hledat je neměla náladu. To ten muž – ten tupý idiot se zlýma očima, který jí řekl... proč to vlastně řekl?

Simone za svůj život viděla hodně pitomých detektivek a gangsterek. Když někdo neudělal, co měl, totiž nezabil ji, potom určitě ne pro vlastní potěšení. Zradil navíc šéfa, toho... Ridgewaye. A řekl jí jeho jméno, aby to vyřídila. Komu? Jak?

Simone měla v hlavě zmatek a její obvyklá kuráž jí teď nebyla moc k užitku. Vstala, oblékla se. Neměla na nic chuť, ale napila se rumu, který pil Terry a který považovala za dost sprosté pití. Díky za něj, příjemně ji pálil v krku.

Potom vyšla na verandu. Tady seděli ještě včera večer s Terrym, když ještě... Pane bože, co se mu asi stalo? Kdo jsou ti lidé, kteří ho zajali? Kdo je ten hrozný Ridgeway?

A najednou spatřila tvář muže, která byla šeredná jako z divokého snu – a ještě víc než šeredná byla zlá. Oči mu svítily jako oči divoké šelmy, když se k ní přiblížil a zeptal se téměř šeptem: „Žiješ?“

„Ano... ještě ano.“ řekla.

„Kdo to byl?“

„Co... co chcete?“

„Kdo byli ti muži, co unesli šéfa?“

„Vy jste jeho přítel?“

„Říkají mi Rejnok a jsem Armin. Tak co?“

„Jeden z nich mi řekl jeho jméno. Ridgeway.“

Rejnok kývl hlavou. „Zapamatoval jsem si to. Řeknu to těm, kteří to potřebují vědět!“

„Počkej!“ vykřikla, „Nechoď pryč! Bojím se!“

„Když tě nezabili hned, už to neudělají. Zřejmě máš pro ně cenu i živá. Seber se a zmiz, jak nejdále umíš. Potřebuješ peníze?“

„Ne... peníze nevzali, aspoň myslím.“

„Kdyby něco, tady máš dva tisíce franků, to by ti mohlo stačit na cestu. Zmiz a ať už tě nevidím!“

„Dobře. A pamatuj si: Ridgeway!“

„Já nezapomínám.“

Simone vběhla do bungalowu, sbalila svoje věci a vypadla, než by řekl švec. Nikdy předtím se nesbalila tak rychle. Jejich auto bylo na místě, klíčky v zámku. Její peníze v nočním stolku. Všechno bylo v pořádku, jenom Terry Fischer tu nebyl.

Za hodinu byla už v jiném kraji, kde se nepotulovali zabijáci nějakého Ridgewaye.

Rejnok neměl tušení, kdo je Ridgeway, ale správně chápal, že to nebude člověk, který by si nechal líbit křížení svých plánů. Proto i telefonovat odejel radši do Brestu, kde byla větší ústředna s mezinárodním dosahem. Objednal si jedno číslo v Arminu a čekal.

Spojení dostal až za hodinu – řekl svému příteli na druhé straně, co se dozvěděl. Ten mu navrhl, aby zavěsil a počkal, až ho zavolají. Sám oznámil záležitost výš.

Druhý hovor přišel za deset minut. Armini použili operačních linek vyhrazených pro komthury a vysoké důstojníky a důkladně pročísli celou síť.

Rejnok podal hlášení. Tentokrát vojenským stylem, nejdřív celkovou situaci, pak jednotlivá fakta, pak podružnosti a na vyzvání detaily a vlastní uzávěry.

„Děkujeme ti!“ řekl mu operační důstojník, „Předám hlášení svým velitelům a rozhodneme, co dál. Prozatím se ubytuj v některém středně lepším hotelu a dej svoje číslo k disposici službě. Do hodiny, pokud možno. Budeme tě asi potřebovat...“

„Velmi rád. Ale... nemám příliš mnoho peněz, a ještě jsem půjčil té dívce...“

„Všechny náklady hradíme my. Pošleme ti telegraficky dostatečnou sumu, jen co ohlásíš adresu a jméno.“

„Děkuji. Budu čekat.“

Když ve štábu nastane zmatek, všechno jenom lítá. Hlášení o zatčení Terry Fischera dostal Vládce sir Lera z Guyrlayowu.

Chvíli seděl, mlčel a oči měl upřené do jednoho bodu na stěně. Kdo ho znal, věděl, že strašlivě zuří. Potom se zeptal tichým, klidným a téměř laskavým hlasem: „Kde je komthur von Cross?“

„Podle hlášení v Kingtownu. Měl by být doma.“

„Okamžitě ke mně!“

Plukovník von Cross byl doma. Měl puštěnou televizi a četl knížku, což dokázal obojí naráz, zvlášť pokud ta televize nestála za mnoho. Tohle byl ten případ.

Důstojník, který ho vezl, mu nic neprozradil, taky proto, že nic nevěděl. Nicméně Mike vytušil, že Vládce si nezve svoje důstojníky, aby se zadarmo svezli vládním vozidlem.

Když vstoupil k Vládci, sir Lera se sprchoval. To byla jeho metoda, jak se uklidnit, a Mike to věděl. Vyšel ze sprchy, drhnul se ručníkem a funěl. Poslední fáze sprchy byla ledová a měla ho osvěžit. „Jak se ti daří, Miku?“

„Dobře.“ odpověděl von Cross.

„Jak tvoje soukromé problémy?“

„V pořádku.“

„Detailně!“

„Moje matka je pořád ještě v nemocnici. Doktor mi vynadal, že jsem ji zanedbal, měla tam být dávno. Řekl mi, že nezemře, alespoň ne hned. Jenomže, pomalu se to bude horšit. Příště už to bude téměř jistě.“

„Říkáš to docela klidně.“

„Můj pane, ty dobře víš, že když je něco neodvratné, nemá cenu se nad tím rozčilovat. Snad uvěříš, že mi to není příjemné.“

„Uvěřím. Za těchto okolností – chceš opět dostat práci?“

„Prosím o ni.“

Sir Lera vzal z psacího stolu papír a podal mu ho.

„Znáš Ridgewaye z CIA?“

„Ano, znám ho.“

„Tvůj osobní názor na něho.“

„Ničema.“

„Detailně!“

„Ničema do všech detailů!“

Sir Lera mu hodil do náruče hrst záznamů z počítače. „Tohle jsou všechno záznamy o Ridgewayovi! Jenom ty nejdůležitější, bez detailů – je tam toho tolik, že by zasloužil smrt desetkrát a ne jednou! A teď ještě ke všemu unese mého kamaráda Terry Fischera! To je drzost nejvyššího stupně!“

„Ridgeway zřejmě jedná na vyšší příkaz. Nevím, co to bude znamenat. Ale souvisí to asi s princem.“

Sir Lera se zamračil. „Už jednou jsem řekl, že o záležitostech toho klacka nechci nic slyšet! Jak to s ním může souviset?“

„Nevím. Byl jsem odstaven od všech záležitostí...“

„Ale soukromě snad něco víš, že?“

„Nevím, opravdu. Ale snad...“

„Tak sakra mluv! Nebo čekáš, že se ti omluvím?“

„Roger Monroes by něco vědět mohl...“

Sir Lera praštil o zem ručníkem. „To jsem čekal, že za něj budeš orodovat!“

„Budeme ho potřebovat, jestli máme něco dokázat.“

„Roger Monroes neví nic víc než ty! Překousali jsme mu všechny kabely, nemá vůbec spojení se světem! A nikdo k němu nechodí, to vím přesně! Od té doby, co jsi u něho byl ty, je pořád doma a baví se s tou svojí portorikánskou děvkou!“

„Nejvyšší čas, aby toho nechal a vrátil se do aktivní služby.“

Vládce se zhluboka nadechl a pak vydechl. „Boxuješ, von Crossi?“

„Ne.“

„To mě mrzí. S tebou bych si to rozdal s chutí...“

„Máš smůlu, Vládče!“

Sir Lera se posadil na stůl a drbal se na koleně. Občas zvedl hlavu a pohlédl na Mika, který vyčkával, až ho koleno přestane svědit. „Nojo, no. No tak dobře! Řekneš mu to?“

„Roger je náfuka. Neuvěří mi a bude se vzpouzet.“

„Myslíš, že ho mám laskavě poprosit?“

„Ne. Ale dát mu osobně příkaz.“

„A víš jistě, že to vyřeší?“

„Má k tomu všechny předpoklady. Včetně lidí.“

„Nojo, no. Tak teda jo...“

Mike čekal. Vládce osobně zvedl telefon a vytočil číslo. Ani se nemusel dívat do seznamu, znal je.

„Rogera!“ řekl, když se ohlásil komorník.

„Roger Monroes.“ řekl spokojený mladý hlas.

Sir Lera se podíval na Mika očima trestaného psa.

„Co děláš, Rogere?“ zeptal se vlídně.

„Nic. Chystám se jít spát...“

„Mám pro tebe rozkaz. Je u mne plukovník von Cross. Přiveze ti cestovní příkaz do Troissy-sur-Mére. Vyřídíš tam záležitosti prince následníka a pomůžeš Mikovi se postarat o záležitosti Terry Fischera. Svodku bude mít Mike s sebou, projdete si ji v letadle. Myslím, že vám to letí kolem půlnoci...“

„Pojedu rovnou na letiště – ať tam na mě Mike počká! Ke mně jezdit nemusí, bylo by to zbytečné zdržování...“ ožil Roger.

„Víš zběžně, o co se jedná?“

„Nevím nic než to, co píšou noviny a ukazuje televize. Ale i tak je to dost zábavné. Můj Vládče, jak bych se ti líbil ostříhaný?“

„Máš pěkně blbý otázky, Rogere!“

„Když to neklapne, tak se to třeba stane! Někdy se nad tím zamýšlím a docela mě to baví. Předevčírem jsem cvičně ostříhal svoji milenku, tu Portorikánku. Měla předtím nádherný černý vlasy... schoval jsem si je na památku. Víš, že vypadá docela zajímavě? Dokonce mě vzrušuje...“

„Přestaň blbnout, Rogere! Poslechni, udělal jsi nějaká opatření pro pomoc princi Enkrovi?“

„Ano.“

„A mohl bych vědět, jaká?“

„Jistě. Jestli chceš, pošlu ti operační plán. Ale ty bys mohl taky něco udělat pro mne.“

„S radostí. A co?“

„Zavolat na jedno číslo v Antwerpách a říct jim jedno slovo. To číslo je 935 67 823. Napiš si to.“

„Mám. A to slovo?“

„Excalibur.“

„Cože?“

„Excalibur. To byl takový meč, co...“

„Já vím, co byl Excalibur!“

„Tak mu to, prosím tě, řekni. Od tebe to líp vyzní. Já nemám čas telefonovat, spěchám... právě mi obouvají boty...“

„Dobře. Zlom vaz, Rogere.“

„Ahoj, Vládče Arminu a světa...“

Sir Lera vzdychl. Položil telefon a navolil číslo mezinárodní ústředny. Požádal o spojení do Antwerp na číslo, které mu dal Roger. Měl přednost, spojení dostával bleskově.

„Co o tom soudíš?“ ptal se Mika.

„Měl bych jít, abych stihl letadlo...“

„To ještě stihneš!“

„Roger to dokáže. Ale bude mít navrch...“

„On nebo princ?“

„On a princ. Právě teď jsou nahoře oni.“

„Miku, dej tam pozor, aby...“

„Antwerpy, pane...“ Sir Lera se nadechl. Vyzvánělo to.

„Operační!“ řekl dětský hlas.

„Dej mi šéfa!“ řekl sir Lera.

„Kdo je to tam?“

„Taky šéf.“

Chvilku tam byl asi zmatek. Pak se ozvalo: „Therlowe...“

„Mám pro tebe vzkaz,“ řekl sir Lera, „Excalibur.“

„Ach...!“ řekl radostně Jackie.

„Stačí ti to?“ ptal se Vládce.

„Ano, pane. A ty s tím souhlasíš?“

„Ano.“

„To je skvělý! Hned to dám dál!“

„Ahoj, Jacku.“

„Ahoj, císaři...“

Položili telefony. Sir Lera se opřel o stěnu. „Jsem starý a unavený, Miku. A sám. Co jsem to říkal, než zavolali?“

„Že si mám dát na něco pozor.“

„Jo. Ty víš sám, na co. Aby neudělali víc pitomostí než doposud. A zkraťte to, už toho bylo dost. Nemám na ty pitomosti náladu.“

„Chápu.“

„Jak si představuješ tu Rogerovu akci?“

„Na lodích ve všech přístavech Evropy vzlétnou na stožár vlajky. Silné stroje se rozhučí na plné obrátky. Možná vzlétnou i letadla – a všechno se to převalí přes hranice Francie do Troissy...“

„Francouzské velvyslanectví bude mít fůru řečí...“

„Ví o tom. Všichni v Evropě už o tom vědí. Možná to neví ten Tribber a Ridgeway. Ale určitě to vědí jejich nadřízení.“

„Ach jo...“

„Rozmysli si, co uděláš s americkým velvyslancem, až k tobě přijde s gratulací k princovu vítězství...“

„Skopu ho ze schodů.“

„Anebo s omluvou za jeho porážku...“

„Skopu ze schodů tebe.“

Když Mike odešel, sir Lera si sedl na balkon do houpacího křesla a díval se na město, které se rozsvítilo všemi svými světly.

„Lidi, lidi,“ šeptal si, „Mějte rozum...“