Enkra seděl na zkřížených nohou, mlčel a přemýšlel. Jeho důstojníci se neodvažovali jej vyrušovat – jen čas od času některý strčil do jeho pokoje hlavu a když viděl, že šéf na něj nemá náladu, zase zmizel.

A když bylo třeba, poslali Pasquala.

„Enkro... měl by ses přijít podívat. Něco se děje.“

„A co se děje?“ Enkra se choval docela přívětivě, dokonce se při tom vlídně usmíval.

„No... vypadá to, že generál Tribber oslavuje.“

„Dobře. Půjdu se podívat na jeho oslavu.“ Enkra ochotně vstal a šel s Pasqualem na balkon, kde už byli shromážděni všichni jeho zbývající důstojníci. Ostatní kluci byli natlačeni v oknech, až na hlídky, které měly pod kontrolou zadní okna.

Tribber obsadil zahradu i celý prostor zámečku. Do dvora vjel jeden televizní přenosový vůz, aby přebíral triumf vojáků a zprostředkovával ho celému světu. Televize taky všechno pečlivě osvětlila, protože bylo zase zataženo a dost tma.

Generál Tribber nechal postavit něco jako pódium, sedl si tam a před jeho křeslo předváděli jednotlivé zajatce z ranního boje. Taky tu stálo druhé křeslo, vlastně jenom židle. U té židle stál vojenský holič se stříhacím strojkem.

Generál ctil hodnostní zařazení. Nejdříve přivedli Sebastiana, s rukama spoutanýma ocelovými pouty. Měli strach z jeho síly a šikovnosti a nechtěli v žádném případě, aby je zmlátil jako Juan. Sebastiano se ovšem nechoval agresivně. Naopak se usmíval a snažil se i na poslední chvíli dělat dobrý dojem. Byl hezký, věděl o tom a chtěl vyvolávat sympatie u dívek.

A generál si pochopitelně neodpustil proslov. „Vidíš, chlapče! Když jsem vám nabízel dobrovolný odchod, nechtěli jste toho využít. Kdybys byl měl rozum, mohl sis tohle ušetřit.“

Sebastiano se přátelsky usmál. „Nojo generále... ale víš, jak jsme se pobavili, než jsme sem došli? Tohle jsou nejparádnější prázdniny, co jsem v životě zažil. Jestli nám princ dovolí, počkáme, až nám doroste hříva a vyzvem tě zas...“

Televizní reportér mu strčil před ústa mikrofon a svět si to k nelibosti pana generála poslechl.

„Copak toho ještě nemáš dost? Prohrál jsi, budeš ostříhán a všichni poznají, že jsi slabší než my. Co ještě chceš získat?“

„A víš, že přesně nevím? Zatím jsem prohrál jedno kolo. Hrozně mě zajímá, jaký budou ty další...“

„Pro tebe už žádný další kola nebudou!“ rozkřikl se generál.

„A jseš si tím tak jistej?“

Generál ukázal na křeslo. Sebastiana tam posadili a holič se dal do práce. Sebastiano to bral s neuvěřitelným humorem – a když byl hotov, zeptal se: „Směl bych vidět, jak vypadám?“

„Jistě...“ generál nechal připravit zrcadlo pro tyhle případy. Sebastiano se prohlédl a rozesmál se. „Bezvadný! Tohle musejí vidět kamarádi, než se to ztratí! Děkuju moc, generále. Ještě kdyby mi to mohl ten debil trochu přelíznout břitvou?“

„A proč?“

„Nechám si udělat tetování. Je to moc hezký, uvidíš sám...“

„Nemáš nárok! O oholení nebyla řeč. A vůbec, můžeš jít...!“

„No co – v každým případě děkuju...“

Sebastiana odvedli, pláč a hrozby se nekonaly. Generálovi to trochu chybělo.

Enkra to sledoval z balkonu. Pasqual stál vedle něho a dobře mu viděl do tváře. Enkra se mračil, kousal si rty a zatínal pěsti. A něco si šeptal.

„Co říkáš?“ ptal se ho jednou Pasqual.

„Říkám, že mu tohle vrátím...“ zasyčel Enkra.

„No, to by bylo dobře. Nebo je ostříhají všecky...!“

Enkra se na něj podíval překvapeně – a neřekl nic.

Vojáci vzali několik dalších velitelů, potom pro vystřídání zajaté dívky. Ty se ale chovaly stejně povzneseně jako kluci – vypadalo to, že se jim to docela líbí. Taky ulovili Sandru, která už ostříhaná byla – tak jí Tribber aspoň řekl:

„Tak vidíš! A nic ti tvoje čarování nebylo platný...“

„Znáš práci profesora Murphyho? Snad bych ti mohla připomenout: Pokud všechno jde dobře, znamená to, že jsi něco přehlédl...“

„Co tím chceš říct?“

„Já? Nic...“ smála se Sandra.

Ale dočkali se i zajímavějších scén – to když přivedli Siciliánka Paola, který se vzpíral už napřed. Vztekal se, sprostě nadával italsky se sicilským nářečím a vyhrožoval nejhoršími tresty.

„Věděl jsi snad, do čeho lezeš, ne?“ ptal se spokojeně generál, když ani dva vojáci nedovedli udržet malého rváče na stoličce.

„Seš bastard čubky a potkana a zaživa ti shnijou koule!“

„Je vidět, že máš dobrý vychování, chlapče...“

„Až tě dostanu, vyrvu ti střeva a nacpu ti je do tý tvý otlemený držky!“ vřískal Paolo.

„Že bych se tě začal bát?“

„Až budeš mít betonový boty a pomalu se budeš potápět, tak si na mě vzpomeneš!“ vyhrožoval Siciliánek.

Tyhle něžnosti si vyměňovali po celou dobu, dokud Paola neostříhali a neodtáhli k ostatním. Taky jeho kamarádi se vztekali, i když ne tak strašně – někteří, kdo se přidali na poslední chvíli z řad turistů, dost nedůstojně brečeli. Zvlášť holky, které na tohle nebyly zvyklé.

Enkra vydržel až do konce. Považoval to za svoji povinnost ke kamarádům, kteří mu věřili. Na závěr se generál Tribber rozhodl k Enkrovi promluvit pomocí megafonu, aby to nikdo nepřeslechl.

„Princi, viděl jste, že s námi nejsou žerty! Chci se k vám chovat jako gentleman a nabízím vám čestné vyrovnání za podmínek, které jsem už oznámil. Vidíte sám, že tohle nemá žádný smysl...“

„Mýlíte se. Každá věc má svůj smysl,“ usmíval se Enkra, „Dokonce i ta, která je zdánlivě nesmyslná...“

„Nebudeme se hádat o filosofické otázky, vím, že to se učíte ve škole! Chci znát vaši odpověď na otázku, zda se vzdáte!“

„A proč bychom to dělali? Zatím se docela bavíme, žejo, kluci?“

„Jasně!“ křikl Pasqual, „Dobře se bavíme!“

„Skutečně chcete skončit jako všichni ti, které jsme tu viděli?“

„Proboha, generále!“ rozesmál se Enkra, „Pochytali a ostříhali jste skoro všecky moje kamarády! Jak bych mohl chtít něco jiného než oni? Ano, chci, abyste mě nejdřív přemohli, pak si se mnou dělejte, co umíte! Ale nejdřív mi dokažte, že jste silnější!“

„Jste úplně obklíčeni, nemáte naději na žádnou pomoc, a nás je desetkrát víc! Proč to konečně neuznáte?“

„Protože právě teď je to správná zábava! Začal jsem se svými vítězstvími už nudit. Teď to vypadá, že se začne něco dít!“

„Když teda chceš, já ti tu zábavu dopřeju!“ rozčílil se Tribber, „I kdybys mě prosil, tak už tě nepustím! A nepřestanu, dokud tě nebudu mít tadyhle na tom křesle!“

„Bezva! Začínáme si rozumět, generále! Tak jen do toho, a můžeš začít třeba hned!“

„Ráno, když dovolíš. Pro dnešek to stačilo. Dopřeju vám klidnou a dobrou noc...“

„Dobrou noc,“ řekl Enkra, „Nám tady nic nechybí a je nám docela dobře. Přejeme totéž i všem ostatním, především našim přátelům a příznivcům trůnu...“

S tím se shromáždění rozešlo. Televize ale ponechala přenosový vůz na místě na ráno.

Kluci rozdávali večeři a diskutovali o situaci. Nálada, i když se Enkra a jeho důstojníci snažili držet ji na úrovni, pořád poklesávala. Enkra sršel vtipem, ale ty jeho vtipy nějak nezabíraly – už proto, že žertíky které pronášel, byly vesměs drastické. Neměl aktivní smysl pro humor a většinou si to uvědomoval.

Po večeři se všichni rozešli po svých pokojích. Taky Enkra šel po svých – a právě když absolvoval svoji večerní sestavu cvičení, přišel za ním Pasqual. „Já... víš, chtěl jsem se zeptat...“

„No prosím, ptej se!“ Enkra se k Pasqualovi vždy choval laskavěji než k jiným. Pasqual nebyl rváč a to přinutilo i Enkru, aby k němu byl vlídný.

„No... kluci mě pořád hecujou, abych se dal ostříhat. Já chci jenom vědět, jestli mám nebo ne...“

„Jseš svéprávnej, poraď si sám!“ řekl Enkra automaticky, ale když se Pasqual zatvářil uraženě, zarazil se, přestal cvičit a sedl si naproti němu do jogínské lotosové pozice.

„No... víš, to je tak!“ začal Pasqual, „Jak má ten Iseda takový ten účes... kluci říkají, že je to jedno, když nás stejně všechny dostanou. A že by to bylo docela fajn, kdybysme si to udělali ještě předtím. Že k tomu už nebude žádná příležitost. A já pořád nevím, jestli mám nebo nemám!“

Enkra seděl a mlčel. A pozorně se díval. „Ty chceš vědět, jestli máš nebo nemáš. Jestli máme ještě nějakou naději, jo?“

„No, právě!“ rozzářil se Pasqual.

„A co si myslíš ty?“

„No... já právě nevím!“

„Jestli myslíš, že to projedeme, tak kmitej za Isedou a nech si udělat, co se ti bude líbit! Ale jestli věříš, že vyhrajeme, tak se nepoddávej! Nikdy a za žádných okolností! Až nás povedou k šibenici, bude to prohraný, ale teď ještě není! A i když už budeš mít na krku oprátku, pořád ještě to nebude prohraný, rozumíš?“

„A co teda nás může ještě zachránit? Říkal jsi, že jenom zázrak! Tak v co teda věříš?“

Enkra se vpíjel do jeho hnědých důvěřivých očí. Pak vyskočil na nohy a vykřikl: „Sakra, tak dobře! Tak teda začnem dělat zázraky! Pasquale, ty bys dokázal člověka přinutit, aby obrátil celej svět naruby a ještě si u toho pískal! Jseš ty kus klacka nevděčnýho!“

„A ty opravdu něco uděláš?“

„Buďto udělám, nebo ať nás všecky vezme čert!“

„A tak co teda podniknem?“

Enkra otevřel dveře a vyběhl na chodbu. Vydal se do haly – ještě tam bylo pár kamarádů, většina velitelů s nimi. Když uviděli Enkru, obrátili k němu oči. „Kamarádi, něco zkusíme! Nevím, jak to bude fungovat, ale dostal jsem možnost využít určitého speciálního způsobu... Mám kamarádku a ta mi dala tuhle náušnici. Je v ní umělá perla a když tu perlu hodím do ohně, dá zprávu, že jsem v těžké situaci. Poprosím teď tu kamarádku o pomoc a uvidíme, co dokáže...“

„Kdo je ta tvoje kámoška?“ ptal se přezíravě Leon.

„Asthra, čarodějka z Iron-City.“

„Ty věříš na čarodějnice?“

„Až uvidíš Asthru, uvěříš na ně taky.“

Enkra vyňal náušnici z ucha, vylomil z ní perlu. Vypadala jako pravá, ale zřejmě nebyla, protože měla mnohem nižší váhu. Možná to byla jenom ztuhlá pryskyřice nebo dokonce něco umělého.

Enkra zapálil oheň v popelníku, který používal za starých časů ředitel Gramm. Kluci se natlačili ke stolu a sledovali, jak vhodil perlu do ohně. Pak oheň prudce vyšlehl a začaly z něj vyletovat jiskřičky; ale hned opět pohasl a hořel normálně.

„No, je to pěkný,“ konstatoval Leon, „A co bude dál?“

„Teď už to nezáleží na mně. Poslal jsem vzkaz. Jestli je Asthra blízko a dokáže mi pomoci, potom přijde.“

„A když ne?“

„Potom máme pořád ještě čas nechat si udělat ten parádní samurajskej účes, jako má Iseda.“

A Enkra poprvé dosáhl, že se kluci srdečně zasmáli.

Anitta ležela na boku a pozorovala oheň, který planul Asthře u nohou. Podřimovala, bylo už pozdě a dneska toho na ni bylo dost. Ale když náhle prudce a vysoko vyšlehl, probrala se.

Taky Asthra to zpozorovala. Přestala zpívat a zvedla hlavu.

„Anitto, volá nás! Enkra nás potřebuje!“

„Co... jak to víš?“

„Dala jsem mu možnost se se mnou spojit. Tohle byl signál... Už se rozhodl, že je v nouzi!“

„Aha... a co uděláme?“

„Začneme dráždit démony. Ale nejdřív rozdráždíme kamarády...“

Podala si svůj tranzistorák a počala na něm vyvolávat Jackie Therlowa. Ozval se téměř okamžitě. „Už to víš? Bezva, ne?“

„Nevím. Děje se něco?“

„Právě před chvílí přišlo heslo Excalibur! A víš, kdo ho vyhlásil? Sir Lera!“

„Cože? Císař osobně?“

„Ano! Od této chvíle je pro nás Vládce opět císařem! Začneme?“

„Vydej rozkazy. A dej vědět i do Limericku a do Syrakus!“

„Pochopitelně. Ale ty musíš udělat něco s tím počasím!“

„Jsem si toho vědoma. Připravte se, Enkra nás volá!“

„Tak do toho...“

Asthra vypnula vysílačku. Rozhlédla se po obloze.

„To co teď jsem ještě nezkoušela! Jestli to vyjde, Anitto, svět se pěkně podiví... co hlásilo rádio o počasí?“

„Tlaková níže s přeháňkami a deštěm, silný vítr severozápadních směrů, především v západní Evropě!“

„Tak teď uvidíš, co se dá s takovou níží udělat...“

„Ty s ní chceš něco dělat?“

„Víš, kamarádi v Limericku stojí na kotvách a nemůžou vyplout! Tak ten vítr zastavíme a pustíme je ven ze zátoky! A pak ho uděláme takovej, že jim bude foukat do zad, aby připluli co nejdřív, chápeš?“

Anitta pomrkávala a nechápala nic.

„A jiný kamarádi zas čekají ve Středozemním moři a taky jim vítr nepomáhá. Takže uděláme vítr, kterej poteče odevšad směrem k nám...“

„A to jde?“

„No... mělo by to jít.“

„Moc jistě to teda neříkáš!“

„Taky jsem to ještě nikdy nezkusila. Jenom jsem slyšela, že to dřív holky dělávaly...“

„A není to nebezpečný?“

„No... když tam zrovna nevlezeš, tak snad ani ne...“

„Hm... a když se ti to nepovede?“

„To snad abych se radši ani nevracela kamarádům na oči. Nebo abych se nechala chytit od generála Tribbera. Nebo se eventuálně ostříhala sama, protože to by byla moje největší ostuda...“

Anitta zmlkla. Pohádky měla ráda, ale nevěřila jim. Asthra taky nečekala žádný další komentář. Sedla si k rádiu a začala jím manipulovat. A pak promluvila cizí řečí. Jediné, čemu Anitta porozuměla, bylo slovo Limerick.

Malá Sheilla, nejmenší, ale taky nejdrzejší ze všech děvčat v Limericku, samozřejmě v tuhle dobu nespala. Prospala se dostatečně po obědě, tehdy byli všichni líní a neměli o nic zájem. Teď večer byli naopak čilí a měli chuť se bavit.

Sheilla už zapletla do svých pochybných zábav mnoho kamarádů, ale jednoho ne, a to jí vadilo. Tím dotyčným byl Nicolas Castignac, který v podstatě zdejší skupině velel, i když k tomu neměl žádné oficiální pověření. Nicolasovi už bylo patnáct, měl zcela pravé doklady a v nich nebyla sebemenší zmínka, že by měl něco společného s Arminem a jeho obyvateli. Proto taky nosil vlasy učesané po evropsku, i když dost dlouhé na místní zvyky. A prozatím odmítal veškeré návrhy, aby účes změnil podle vkusu Sheilly. A vůbec, jeho názor na malou princeznu bylo možno kvalifikovat jako drzost, protože jí slíbil, že jestli ho bude otravovat, stáhne jí kalhoty a naseká na holý zadek. Což by Sheille nijak zvlášť nevadilo, ale dobře věděla, že jsou to jen plané výhrůžky a že k realizaci nikdy nedojde. Což ji naopak velmi uráželo.

Nicolas seděl ještě s několika kluky u stolu a bavili se o plachetnicích. Bylo to už několikáté pokračování sporu o plavebních schopnostech nejrůznějších lodí kotvících v přístavu, které jejich kapitáni považovali většinou za div světa. Nicolas s některými souhlasil, jiným oponoval, ale vždy věděl svoje, plachtaření bylo jednou z jeho zálib. Sheilla věděla o lodích dost, ale pořád méně než ostatní, tak byla nucena se držet zpátky a mlčet, což jí působilo fyzickou bolest.

V koutě tiše hrálo rádio. Dokud hrálo, nikdo si ho nevšímal – zato když ostře zapípalo, všichni zvedli hlavy. Sheilla byla blízko, tak skočila skokem šelmy a byla u něho první, aby přepnula. „Tady základna v Limericku!“

„Jackie. Už jste dostali echo?“

Nastalo naprosté ticho, což Sheille polichotilo.

„Ne... jaký echo, Jacku?“

„Vyhlásili heslo Excalibur!“

Zašumělo to. Kluci vstávali od stolů.

„Bezva...!“ vydechla Sheilla, „Jdem do toho, jo?“

„Jasně! Mluvil jsem s Asthrou, bude vás asi volat. Co je u vás novýho, jste schystaný?“

„V každou hodinu denní i noční... jenže... počasí?“

„Právě o tom chce mluvit Asthra. Chce pomoct větru...“

„Výborně! My čekáme...“

Sheilla vypnula vysílačku. Ohlédla se. Kluci stáli v těsném kruhu a oči jim zářily nadšením.

„Vydejte rozkazy!“ řekl Nicolas Castignac.

„Věříš, že to ta holka dokáže?“ zeptal se někdo.

„Moje babička by to prý dokázala. Aspoň co říkal táta. Uvidíme, co tahle umí...“

Kluci vyběhli z baráku. Od moře silně foukalo a občas přihnal vítr spršku deště, ale to jim teď nevadilo. Rozběhli se k jednotlivým lodím, k přístřeškům, kde byli ubytovaní. Sotva začali první z nich pískat, kluci se probouzeli a vybíhali – většinou přichystaní k akci.

Nicolas zůstal společně se Sheillou u vysílačky. Očekával Asthru – ale Sheilly si bohužel nevšímal.

Pak se Asthra ozvala. „O půlnoci zastavím vítr. Na hodinu. Za tu dobu musíte vyplout ze zátoky. Pak vám ho pustím do zad. Jestli se někdo zpozdí, roztluče se o skály. Pamatujte si, že nemám jenom vás...“

„Rozumím,“ řekl Nicolas, „Ale buď opatrná. Pamatuješ se na bývalou čarodějku? Zahynula při takovém pokusu!“

„Vím. Ale udělat to musím...“

„Dobře. Budeme čekat.“

Nicolas vypnul rádio. Pak si všiml Sheilly a usmál se na ni. A pohladil ji po jednom z copánků. „Nebojíš se, kotě?“

Sheilla se taky usmála a přitulila se k němu. „Já se hrozně těším! Nikdy jsem v ničem takovým nebyla... bude to hrozně fajn!“

Sebastiano té noci nespal. Spolu s několika dalšími seděl na kavalci v koutě baráku, který jim vyhradili legionáři. Jediný olejový kahan z leštěné mosazi osvětloval tváře Sebastiana a Sandry, která mu prsty přejížděla po vyholené hlavě, po tváři, po rituálním tetování na těle.

„Vzdáváš se všeho, čím jsi byl! Vzdáváš se své tváře, svého jména, svého postavení a svých povinností. Vzdáváš se zákonů, které jsi dodržoval a pánů, kterým jsi sloužil... Rodíš se jako nový člověk, a cokoliv učiníš, bude na nové stezce...“

„Přicházím na svět...“ šeptal Sebastiano.

„Od této chvíle kromě zákonů Božích nebudeš poslouchat jinou vůli, než je tvoje vlastní. Můžeš činit cokoliv, co ti bude libo, přijmout službu či odmítnout službu, ukrývat nebo projevit svoji tvář, prohlásit se jménem či zatajit jméno. Ale žádná z těch vnějškových věcí se už nedotýká tvého srdce...“

„Přicházím na svět...“ opakoval Sebastiano.

„Přichází Drak...“ zašeptal Juan.

„Běda tomu, kdo ho potká.“ řekl Kim, „Je psáno: Vyhýbej se špatným lidem – a když se jim vyhnout nemůžeš, chovej se tak, aby se příště vyhnuli oni tobě...“

Asthra si sedla k ohni. Přes ramena si přitáhla pokrývku, celá se jakoby schoulila. Anitta jí viděla do tváře a zdálo se jí, že je kupodivu dost nejistá.

„Bojíš se?“ zeptala se.

„Ani ne... ale byla bych moc ráda, kdyby tu teď byl někdo se mnou. Někdo z těch, kteří umějí aspoň trochu z toho, co já. Abych nebyla tak sama...“

„Umí někdo víc než ty?“

„Víc... nevím. Ale je člověk, který mě to naučil.“

„A kde je teď?“

„To bych právě moc ráda věděla, kde teď je.“

Errata:

30.05.2021 11:44 e='Didolesa'> Errata: