Generál Tribber měl nepříjemný pocit, že je v časové tísni. A protože měl ten pocit, dělal všechno, aby si nějak pomohl, a honil svoje vojáky, jak se dalo. Jednoho z pobočníků poslal do přístavu zjistit, co podnikl Ridgeway. Pobočník se ohlásil a oznamoval, že vojáci obsadili přístav a nedovolují nikomu vyplout ani přistát. Ale Ridgeway tu není a podle jejich prohlášení odjel okamžitě, jakmile vydal rozkazy.

„Kam odjel? Přece jsem mu dal jasné příkazy!“

„Nikdo neví, pane...“

„Dobře. Zůstaňte tam a jak se Ridgeway objeví, ať se mi hlásí!“

Tribber dostával čím dál větší vztek. Útok na okna ve spodním patře zámečku, ačkoliv co nejprudší, stále ještě neměl patřičný úspěch. Obrany spodního patra se teď ujali nově příchozí kluci, kteří už se nebáli zajetí, když na nich nebylo co stříhat – a bojovali tak, že se nedalo proniknout dovnitř. Jako by se chtěli mstít za všechno, co prožili v zajetí – a jejich pomsta byla pořádně účinná.

Na oběd pozval generál i novináře. Bylo zapotřebí, aby s nimi udržoval dobré vztahy, protože některé hlasy už ho kritizovaly pro neschopnost i pro surové jednání s dětmi. A přesto, že dal mnohokrát najevo dobrou vůli a nabídl princi Enkrovi čestnou kapitulaci, někteří z novinářů navrhovali, aby se ještě jednou pokusil vyjednávat. Tribber se napřed bránil, ale potom přece jenom souhlasil a dal tento návrh přednést Enkrovi.

Enkra opět přišel k východu. A generál Tribber opět přišel osobně a s potěšením seznal, že chlapec nevypadá už tak suverénně jako předtím. Byl zpocený, unavený a špinavý a tvářil se sklesle.

„Vážený princi, rozhodl jsem se dát vám poslední možnost, jak se dohodnout po dobrém. Přestože jsem vám několikrát nabídl možnost čestné kapitulace a svoje podmínky jsem zmírňoval, jak jen to šlo, vždy jste odmítl...“

„Podmínky, které jste vy považoval za čestné, nebyly pro mne bohužel přijatelné.“

„Dobrá. Jsem ochoten nabídnout vám ještě jednu, a tentokrát myslím zcela přijatelnou možnost. Nabízím vám volný odchod pouze za podmínky, že přiznáte, že jste byli poraženi, a že do čtyřiadvaceti hodin opustíte Francii. V tom případě nebudu trvat ani na upravení vašich účesů podle civilizovaných norem...“

Enkra se unaveně, ale přece jenom usmál. „Můj generále – vy jste přece vůbec nic nepochopil! Nemohu přiznat porážku, dokud nejsem poražen. Ani když mne nedáte ostříhat, nemohu! To by vyšlo nastejno. Nejdřív mě porazte v boji, potom si můžete nachystat nůžky. To už pak bude jedno...“

„Rozmyslete si to! Čestnější podmínky vám už nikdo nenabídne!“

„Budu-li poražen, je to totéž, jako bych byl ostříhán! Nechápete, že kdybych teď utekl, byl bych ještě větší srab, než když se nechám porazit? Ne, generále, já chci bojovat dál! Jestli už vy nechcete, tak jděte do kšá! i s těmi svými hrdlořezy! Ale já zůstanu, dokud mě neodtáhnete za vlasy!“

„Dobrá – já už jsem udělal všechno, co mi kázala čest,“ řekl Tribber, „Dál už vyjednávat nebudu. A jestli máte ještě nějaké přání, mohu vám slíbit, že je vyplním – ale to je poslední, co pro vás udělám...“

Enkra zavrtěl hlavou. Pak si ale na něco vzpomněl. „Tady na předměstí je jeden holič. Jmenuje se Prevôt nebo tak nějak. Je to hňup, který umí stříhat lidi jenom dohola, ale to prý umí dokonale. Před nedávnem jsem mu slíbil, že až přijde čas, využiju jeho služeb. Buďte tak laskav a zařiďte, aby to byl on, kdo si mne vezme do práce...“

Generál naprázdno polkl. „Dobrá, princi... ale proč zrovna on?“

„Protože na to má právo. Řekněte mu, že přišel čas, aby supové sklízeli svoji úrodu. On bude vědět, co to znamená.“

Generál odcházel poněkud zmaten. Jean, jediný kdo o tom něco věděl, se zeptal: „Proč chceš toho starého idiota? Zbláznil ses?“

„Mám pocit, že jsem mu to dlužen. Smál jsem se mu a řekl, že nikdy nebudu potřebovat jeho služeb. Tak, jako nebudu potřebovat hrobníka, protože moje tělo sežerou supi. Asi jsem neměl nikdy říkat nikdy, jak mi radili moudří a zkušení...“

„Ty myslíš, že to prohrajeme?“

Enkra zvedl rty a usmál se. „Nikdy!“ prohlásil pevně.

Jean si skousl rty. Pak ale zvedl hlavu. „Já vydržím, Enkro!“

„Já taky. Co jiného mám dělat, ne?“

Rozhlédl se po unavených a špinavých tvářích okolo. „Vydržte, kamarádi! Supi kroužej kolem a špicujou si zobáky! Ale ještě nás nežerou!“

Generál Tribber se vrátil velmi rozladěn. „Vyčerpali jsme všechny možnosti k dohodě! Teď už zbývá jenom cesta násilí. Jsou chvíle, kdy by shovívavost byla zločinem!“ A potom dal rozkaz, aby bylo pokračováno v útoku.

Asi tak za hodinu na to ho volal telefon. Spojař, který mu to oznamoval, se tvářil tak podivně, že se generál zajímal, co se to děje.

„Myslím, pane, že je to někdo z nich!“

Tribber měl právě chuť se bavit s někým z nepřátel – ohlásil se tónem mrazivě nepřístupným.

„Tady Claudio Mendoza di Castro,“ řekl na druhém konci něžný, téměř dívčí hlásek, „Pokud se pamatuješ, generále, vyzval jsi mne k boji...“

„Cože?“ Tribber nemohl nějak pochopit, o čem je vlastně řeč, „Kdo je to, k sakru?“

„Claudio Mendoza di Castro,“ opakoval trpělivě hlas, „Můj bratr je Sebastiano, kterého jsi dal mučit a uvěznit... Bylo to v televizi...“

„Jo ták, ty jsi ten jeho malý bráška!“ pochopil generál, „No a co bys ode mne chtěl?“

„Odvážil ses o mně veřejně mluvit velice nezdvořile a nepěkně, generále! Dovol, abych ti oznámil, že přijímám tvoji výzvu a dostavím se k boji.“

„No prosím, když chceš. Už tu na tebe čekáme. A kde momentálně jsi, chlapečku?“

„V Barceloně. Budu u tebe během čtyřiadvaceti hodin a prosím, abych byl očekáván...“

„S radostí. Do té doby budu hotov s tvým princem a můžu se klidně pustit do tebe. Ale jestli ti můžu něco poradit, tak se na to vykašli, zůstaň v Barceloně, prohlížej si město a jdi se třeba koupat nebo tak něco. A zapomeň na všechny pitomé nápady, nebo dopadneš jako tvůj bráška Sebastiano. Rozumíš?“

„Tvoje rady nejsou špatné, generále. Jenomže, moji kamarádi slyšeli, co jsi o mně povídal, takže se nedá dělat nic jiného, než bojovat. Je to otázka cti, jestli víš, co to slovo znamená.“

„Jak chceš, hochu. Mně je to jedno.“ řekl generál a položil telefon. Pak se skoro pět minut smál.

A protože se mu zlepšila nálada, šel to vyprávět novinářům, kteří ho vytrvale obléhali. Ti to vyposlechli a zaznamenali. Jen jeden z nich se tvářil trochu zaraženě, když slyšel chlapcovo jméno. „Mendoza di Castro? To by znamenalo, že taky Sebastiano patří ke klanu Mendozů?“

„Je to důležité?“

„Poměrně dost. Mendozové jsou několik větví, a je-li ten kluk z arminské větve toho rodu, potom je příbuzný či dokonce potomek kardinála Baarfelta. Jestli je ze španělské větve, potom je to potomek jejich velmistra dona Diega Mendozy, a úhlavní konkurent arminské větve, což ovšem neznamená, že by byli nepřátelé. Jenom se snaží být lepší než ti Baarfeltové...“

„A co mi na tom záleží?“

„No, že jestli je Sebastiano a ten jeho bráška z toho rodu, potom získají časem vévodský titul a obrovský vliv...“

„Já kašlu na to, jaký budou mít časem vliv nějací potřeštění kluci, rozumíte? Až se dostanou k moci, tak to budeme řešit, teď jsou to nevychovaní uličníci a já s nimi tak budu zacházet! Ať se to rodu Mendozů líbí nebo ne!“ rozkřikl se generál.

Ale přece jenom, když se vrátil zase do soukromí, se nad tím trochu zamyslel. „Když jste zjišťovali totožnost jednotlivých zajatců, jaké jméno uvedl podnáčelník Sebastiano?“

„Okamžik, pane, podívám se... Mendez, prosím!“

„Mendez? Nemohlo to být Mendoza?“

„Snad, pane. Oni mají velice divná jména a většinou každý čtyři nebo pět, kdo se v tom má vyznat?“

„Nojo, nic. Přesto by se vám snad nic nestalo, kdybyste to koukali řádně zaznamenat! Když se potom něco hledá, tak v tom máte jedině bordel, víte o tom?“

„Ano, pane. Jistě, budeme to zapisovat přesně...“

Generál měl nejasný pocit, že by měl být znepokojen, ale nevěděl, čím to je. Na chvíli uvažoval, co vlastně dělá ten kluk v Barceloně, když by měl být doma v Arminu, jak tvrdil Sebastiano. Ale pak to pustil z hlavy.

Teď je nejdůležitější porazit Enkru. Jakmile se to podaří, budou ostatní už bezvýznamní. Když dáme mat králi, pěšáci padnou s ním.

Anitta se nudila. Asthra ji nechala s Ťapkou pod dozorem Fériho v bungalowu a odjela někam se Sidem a Rejnokem. Zřejmě se jednalo o akci tajné služby a Anittu k tomu nepotřebovala. Ani lišku Sindy, která se nudila stejně a proto vyrazila na průzkum. Zvykla si už na lidi i na město, nebála se a chovala se skoro stejně jako pes – na přání se naučila i zaštěkat, což působilo dost směšně.

Sindy se vrátila nečekaně brzy a spolu s ní přiběhl taky kluk s vlasy skoro stejně rudými jako její kožich. Nadšeně se šklebil.

„Cvrčku! Co ty tady děláš... a jak to vypadáš?“ Anitta byla upřímně potěšena, že ho vidí.

„Radši se ptej Sindy, proč mě sem vleče! Potkala mě ve městě a nedala jinak, než že mám jít k tobě... Co se s tebou proboha dělo? Enkra se po tobě tak sháněl...“

„Dělo se toho se mnou moc. Někdy ti to všechno budu vyprávět...“

Cvrček si zatím všiml Ťapky a její ostříhané hlavy. „Hele, tobě to sluší! Necháš si taky udělat nějaký tetování? To jenom já se pořád nechytám...“

„To teda žasnu,“ řekla Ťapka, „Město plný vojáků a ne a ne, aby tě někdo chytil a ostříhal!“

Nastala krátká a velice zmatená diskuse, během které si všichni vzájemně vyprávěli svoje osudy, ale v tak zkrácené formě, že z toho nikdo jistě nebyl zvlášť chytrý. Cvrček reagoval velice živě, ale polekal se, když se Anitta zmínila o Rejnokovi.

„Jo, tomu musím jít z cesty! Udělal jsem přesně to, co mi zakázal, utekl jsem a vzbouřil kamarády v zajateckém táboře. Kdyby mě chytil, dal by mi za uši...“

„Rejnok má teď jiný starosti,“ mávla rukou Anitta, „A co kluci, jsou na svobodě?“

„Jo. Až se trochu setmí, uděláme útok a pokusíme se proniknout do zámečku k Enkrovi...“

„Tak počkej, to ti vylepšíme! Nebude to až se setmí, ale v šest hodin večer. To totiž bude účinkovat takovej přípravek, kterej Asthra s Ťapkou nalily do jejich vody. Uvařili z toho polívku, guláš i čaj, takže jim okolo šestý bude pěkně krušno, a všem!“

„Fakt, jo? To je bezva... holky, vy přeci máte v hlavě mozek!“

„Slepičí, viď? Ale něco za něco, Cvrčku!“

„Jasný. Co chcete?“

„Já chci dovnitř, k Enkrovi. Půjdeme do útoku s vámi!“

Ťapka, která až dosud klidně poslouchala, zbystřila pozornost. A řekla nezvykle rázně: „Nesouhlasím! Mohlo by tě to ohrozit!“

Anitta se obrátila. A řekla ještě rázněji: „Já vím! Ale já už nebudu stát stranou! Za ty dny, co jsem se schovávala a třásla se strachy při každým šelestu, potom s Asthrou a s tebou a vůbec – trochu jsem přemýšlela a přišla na to, že už se nebudu schovávat za něčí záda! Naopak – když bude boj, tak do toho boje půjdu a budu bojovat jako všichni! A kdyby se stalo a chytili mě, tak ať mě taky ostříhají jako každýho! Já nejsem o nic zbabělejší než ty nebo Cvrček, a už nechci, aby si to lidi mysleli!“

Ťapka zaváhala. Nesouhlasilo to s jejími příkazy.

„Já chci být s ním, Ťapko! V dobrým i zlým. Chci to, rozumíš?“

„Ano,“ řekla Ťapka, „Dobře. Půjdu s tebou.“

Cvrček naslouchal jejich hádce s nadšením. „Takže, tebe ostříhají s náma? To bude bezva, ne? Víš, že já se hrozně těším?“

„Netěš se,“ řekla Anitta stejně rozverně, „Když tam budeme všichni, určitě zámeček nedobudou! Přece se nenecháme přemoci, když budeme spolu!“

Cvrček chvíli uvažoval. „Dobře. Tak to já zůstanu radši venku!“

Probíhající útok byl ten nejtvrdší, jaký obležení zažili. Vojáci se dvakrát probili okny do zámečku a byli odtamtud dvakrát protiútokem, který Enkra osobně vedl, vyhnáni. Při tom pochytali spoustu obránců, především těch, co se snažili být v první linii. Našli si nový způsob, jak likvidovat obránce, totiž někteří si přinesli lasa a do nich je chytali. Bylo to v pořádku, o lasech nepadla v dohodách zmínka a nedaly se započítat pod pojem zbraně. Kromě jiných chytili Isedu a Tara Singha; oba se zuřivě bránili, ale nebylo jim to k ničemu. Tribber, k němuž je přivedli pro jejich exotický vzhled, se sice trochu divil, ale nedal jim šanci se hádat a poslal je hned k holiči.

Konkrétně k panu Prevôtovi. Přivedla ho sem vojenská hlídka, dost vyjeveného, protože netušil o co jde a hrozně se bál, že udělal něco proti vojákům. Když mu generál Tribber vysvětlil, co je od něho požadováno, vylekal se ještě víc, protože mezitím už stačil pochytat všelijaké drby, ale zároveň se cítil taky poctěn, že si osoba tak vysoko postavená na něho vzpomněla. Takže teď dostal za úkol stříhat zatím jiné zajatce, včetně těch dvou. Iseda se v zajetí uklidnil a podrobil se hrdě a důstojně, zato Tara Singh se bránil jako čert. Kdyby pan Prevôt znal zvyky Sikhů, byl by si takový čin rozmyslel, ale že Tara Singh neuměl francouzsky a nedovedl mu to vysvětlit, zůstal v hmotné kvalitě nevědomosti a ostříhal ho, jak se slušelo a patřilo. Chlapec brečel docela nedůstojně a sliboval všem krutou pomstu, ovšem tu podle jeho názoru brzy obstará jeho přísný otec.

Okolo páté hodiny odpolední prorazili vojáci dvěma okny do haly a v drtivém útoku zatlačili obránce až na schodiště. Tam Enkra a jeho kamarádi ustupovali, zatímco vojáci pochytali všechny, kterým se ustoupit nepodařilo.

Tribber hrdě oznámil novinářům, že dobyl první podlaží zámečku. Kapitulace obránců je otázkou několika hodin. Dokonce byl ochoten uvažovat o návrhu televizního režiséra, že přenesou svoje kamery dovnitř a budou točit přímo za boje. Technikům právě přišly mohutné světlomety, které mohly proměnit noc v horký letní den. A chtěli je využít.

Za bojů na schodišti se podařilo chytit do lasa i Enkru. Zachránili ho Leon a Jean, kteří uchopili laso a podrželi je, než se mu podařilo se ze smyčky vyvléknout. Rozčílilo ho to a rozhodl se udělat protiútok a ještě jednou vyhnat vojáky z přízemí, ale sebekriticky uznal, že je jich na to příliš málo a začal uvažovat o ústupu do prvního patra a zabarikádování tam.

V té chvíli se útok začal z neznámých příčin tříštit. Vojáci, dosud rozjaření vítězstvím a taky trochu podnapilí, protože Tribber nařídil rozdávat jim pro zvýšení bojové morálky rum, ztratili najednou většinu svého optimismu a někteří měli dokonce snahu se vymotat z bojové vřavy a uchýlit se do ústraní. Jejich velitelé zpočátku strašlivě nadávali, ale stačila jen chvíle a oni sami ztratili veškerý elán.

Generál Tribber dával právě interview zpravodaji listu Washington Post a snažil se, aby jeho úspěchy co nejvíc zářily. Křečovité stahy v útrobách, které při tom pocítil, jej překvapily, ale přemáhal je silou vůle – až když už to bylo příliš bolestivé, omluvil se reportérovi, že musí jít prohlédnout zprávy z bojiště a důstojně odkráčel. Novinář vůbec nelitoval, naopak se vzdálil během velmi nedůstojným.

Generál nedoběhl. I kdyby doběhl, nebylo by mu to nic platné, protože všechny záchody stabilní i polní byly plně obsazené a kolem nich se kupily hloučky štábních pracovníků. Vojáci, kteří tu možnost neměli, obsadili park, příkopy a posléze všechny k tomu vhodné i nevhodné plochy. Zpočátku určitý ostych zachovávaly dámy, novinářky, reportérky a podobně, totiž ty, které byly na Tribberově recepci – když ale vojáci bez ostychu stahovali kalhoty a ulevovali si uprostřed ulice, dámy pochopily, že mají jen dvě možnosti, totiž buď to udělat stejně nebo mít plné kalhoty – a vybraly si podle své nátury.

Enkra přece jenom provedl svůj protiútok. Útočit proti lidem, kteří dřepí se spuštěnými kalhotami u zdi, není sice příliš vznešené, ale taky nedá tolik práce, proto vyhnal vojáky ze spodního patra za deset minut.

Leon Devart okamžitě na to navrhl: „Teď by to šlo, Enkro...“

„A co by šlo?“

„Probít se! Utéct do lesa, ať si nás tam hledají!“

„Myslíš, že by to vyšlo?“

„Jasně! Koukni se ven, všichni jsou posraný až za ušima! To na ně seslalo samo nebe...“

„Nemyslím. Spíš bych řekl, že zasáhla naše čarodějka Asthra! A co se týče útěku, to rozhodně neuděláme! Naopak, zůstanem tady!“

„Tvoje čarodějka! Vymejšlí samý blbosti! Já radím zdrhnout!“

„Dobře, když chceš, můžeš to zkusit. Ale já zůstanu tady. Je potřeba vydržet a ne utíkat! Přijde nám pomoc od kamarádů!“

„Seš blbej a tvrdohlavej jako mezek!“ rozkřikl se Leon, „Jednou sis vzal do hlavy, že tady zůstaneme, dokud nás nepochytaj všecky a nechceš si to dát vymluvit! Co ty říkáš, Michelli?“

Michell Lavalet jenom pokrčil rameny. „Já bych šel taky pryč. Lesy jsou veliký, tam nás nechytnou...“

„A Tribber se bude nafukovat, že nás vyhnal!“

„Dlouho ne! Až přijdou ti tví kámoši, poženem ho, že tady nechá i ty posraný spodky...“

Enkra přece jen zaváhal, zvláště proto, že mnozí z ostatních byli tomu plánu nakloněni, bylo to i dle arminských zvyklostí. Ale vtom se venku ozval zuřivý křik a rány doprovázené křikem zase bolestivým.

„To jsou naši!“ Enkra se rozběhl k oknu, vyskočil na rám a díval se ven, „To je Kim!“

Plukovník Kim vedl útok jako rozzuřený býk; nikdo a nic se mu nemohlo postavit. Prohnal se mezi zdecimovanými vojáky jako bouře a vpadl do zámečku, kde okamžitě začal opevňovat okna a dveře. Jeho kluci s sebou vlekli všechno možné, prkna, pytle s pískem, kusy všelijakého železa, roztodivné krámy, které našli na smetišti nebo někomu ukradli.

„Jdeme ti na pomoc! Ukážeme těm poserům, že nejsme žádný béčka!“

Enkra mu poděkoval, ale téměř ho nevnímal, protože se k němu rozběhla Anitta. A skočila mu do náruče, což by za normálních okolností určitě neudělala – ale protože právě surově zkopala a zbila několik vůbec se nebránících vojáků, cítila se být Arminkou a chovala se podle toho, co viděla kolem.

„Chci být s tebou! Už se nebudu schovávat!“ prohlásila, „Co se stane s tebou, ať je i se mnou!“

Enkra ji objal a zmáčkl, že málem nemohla dýchat. „Anitto! Já měl o tebe takový strach!“

„Já měla taky strach! Až ti budu povídat, co se mnou všechno bylo, tak to poznáš sám. Ťapka mě zachránila, ale ji chytili... pak jsem se schovávala a našla mě tvoje Asthra, a... zkrátka, já už zůstanu pořád s tebou! Já už se nebojím ničeho!“

„Když budeš se mnou, neexistuje nic, co by mě dokázalo porazit! Teď ať si přijdou! Já jim ukážu, jak umíme bojovat!“

Plukovník Kim poslouchal ty cituplné výlevy s mužným přezíráním. V zajateckém táboře si narazil nějakou místní dívenku, kterou nedopatřením chytili vojáci, když mírumilovně očumovala dění, utěšoval ji a hřál se v záři jejího obdivu, takže svého prince chápal.

„Pane,“ řekl, když se mu zdálo, že Enkra si ho už zase všímá, „Měl bych takový nápad!“

Enkra se k němu skutečně otočil.

„Jde o to, že se mi zdá, že už dlouho nevydržíte. Vojáci mají teď zrovna trochu jiné starosti, ale brzo se vzpamatují, aspoň Ťapka to tvrdí. Nebylo to nic tak hrozně účinnýho, a kromě toho by Tribber mohl povolat čerstvý zálohy. Svěř obranu zámku mně a mým klukům! My budeme bojovat a ty si jdi odpočnout – až přemůžou nás, nastoupíš zase ty! Je jich tolik a mají takovou převahu, že nás určitě dostanou, ale to už nám nemusí vadit...“

„Kime!“ Enkra jej popadl za ramena, „Nezapomenu na nic, co se tady dělo... a na tebe taky ne! Zachránil jsi nás, a teď nám ještě nabízíš šanci vydržet! Začínal jsem už ztrácet naději, ale teď vím, že se dočkáme té pomoci, kterou mi slíbila Asthra!“

„O pomoci nic nevím. Ale že musíme vydržet, jak to nejdýl půjde, to je mi jasný. Jdi spát, a až to nebude možný, tak tě vzbudím.“

Enkra mu podal ruku. Pak se rozhlédl po svých uštvaných a špinavých spolubojovnících. „Kluci, funguje nám ještě koupelna? Kdo má ještě vlasy, se teď umyje, nají a půjde spát. Ostatním bude velet Kim. A až to nepůjde... potom ať se stane vůle Páně!“

Pasqual odběhl zjistit, co je se sprchovnou a zjistil, že voda dokonce teče i teplá. Někteří kluci se svlékali, jiní vběhli pod sprchy tak, jak byli a svlékali se až tam. Někdo našel mýdlo, dokonce i šampón na vlasy, a udělali tolik pěny, že ležela na podlaze jako šlehačka a kluci v ní klouzali a padali na nos a moc se tomu smáli. Pasqual trval na tom, že by si měli všichni před tím stříháním vlasy umýt, a oni to doopravdy udělali – čím dál se máchali a kočkovali v horké vodě, tím víc jim z těla odcházela únava a cítili se líp a nadšeněji. Ťapka a několik dalších dívek mezitím spráskaly všechny konzervy, které našly, do jednoho kotle a vytvořily jídlo neurčitého původu, leč vynikající chuti; a k tomu čaj, který Ťapka nazvala výstižným názvem magorák. Osvěžení a vymydlení se vrhli na jídlo, nacpali se, zapili to čajem a potom zalezli do patra do jednotlivých ložnic, zamotali se do dek a skutečně usnuli.

Enkra a Anitta dostali přidělenou bývalou ložnici ředitele Gramma. Anitta vůbec neuvažovala o tom, co si o nich myslí lidé a vlezla pod peřinu – Enkra vlezl za ní, přitulil se k ní a vmžiku usnul, jako když ho do vody hodí. Musel být strašně utahaný.

Anitta nespala. Vdechovala jeho vůni, naslouchala jeho dechu a vnímala teplo jeho těla. A cítila se tak dobře, jako kdyby se ocitla v ráji, o kterém snila jako malé dítě. Napadlo jí, o kolik za těch pár dní dospěla. Jak je to vůbec dávno, co si nedovedla ani představit, že je žena a že by někdy mohla mít něco společného s jakýmkoliv mužem? Týden, čtrnáct dní? Nestačila se divit, jak rychle pominulo její dětství. Kdyby se teď náhodou probudil a povšiml si, že je s ní sám a že ji má v náručí, a že stačí jenom tak málo...

Ale při té myšlence se vůbec nebála. Naopak pociťovala příjemné vzrušení při představě zakázaných rozkoší, které vždy považovala za nedohledně vzdálené. Ale teď je tady ten čas, a je tu i muž, kterému patří. Co na tom záleží, že jsou obklíčeni a v boji? Jsou spolu a co se stane jednomu z nich, stane se jim oběma. Nebála se už ničeho. A když usínala, zdály se jí podivně vzrušující a nádherné sny, až se jí ztrácel rozdíl mezi snem a skutečností, a sama už nevěděla, jestli spí nebo bdí.

Plukovník Kim obešel svěřený objekt a ujistil se, že je všechno v pořádku – pak si sedl s Ťapkou na schody a popíjel čaj. Ťapky si vážil, ježto byla čarodějka, kamarádka Asthry a ochránkyně Anitty, majetku jeho pána. Ťapka měla o něm taky dobré mínění, což ho těšilo.

„Máš pěkně udělaný tetování!“ řekla Ťapka.

„Viď!“ Kim se rozzářil. Měl po celé hlavě tetování v černé a červené barvě, nad ušima zelený pásek jako dřívější označení se třemi plukovnickými hvězdami. Dalo to fůru práce a muselo to bolet, ale Kim nebyl padavka a vydržel všecko.

„Fakt, pěkný. Už jsem přemýšlela, co si nechám udělat já...“

„No... ty lotosový květy a to všecko máš taky moc pěkný!“ dal Kim najevo, že si ji prohlédl i bez oděvu, „Holkám slušej tyhle něžný motivy, tak asi taky něco od kytek, ne?“

„Poradím se se Sandrou...“

„Mně to taky dělala Sandra. Ta holka je moc šikovná! Jenže, než jsem ji ukecal, to dalo práci! Barvičky nám sehnal jeden z těch maníků, co nás hlídali, ale chtěl za to balík, zloděj jeden...“

Ťapka zpozorněla a začala si prohlížet znaky na jeho hlavě. Nechtěla uvěřit, že mu tam Sandra nevpašovala nějaké kresby se skrytým významem – a nemýlila se.

Kim přivolal svoji dívku a předvedl motýlka, kterého jí nechal udělat na levé rameno a který vypadal tak křehce a nadýchaně, že mohl jen vzlétnout.

„Pěkný, moc pěkný!“ chválila ji Ťapka, „Ještě si nechej udělat hlavu a budeš holka jako z obrázku...“

„Když já nevím! Ono to hrozně bolí!“ řekla dívka a zdálo se, že má zŤapky trochu obavy. Už slyšela, kdo to je a co dokáže.

„Bolest přejde. Ostatně, mohli bysme ti pomoct. Dám ti takovej čajíček, že nebudeš vědět, co je bolest. Ba dokonce to pro tebe bude děsná legrace, když ti někdo něco udělá...“

„Dokázala bys to?“ zvážněl Kim.

„Proč ne? Jestli tady zůstaly suroviny...?“

Kim ji poslal do kuchyně na obhlídku. Ťapka prohledala lékárničku a kroutila hlavou.

„Je to tady všechno vyžraný jak po kobylkách! S tím už moc slávy nenadělám. A potřebuju další várku magoráku, pro Enkru a jeho kluky, až se probuděj...“

„Hele, nebuď taková! Zkus něco, ať se nám taky pozvedne sebevědomí! Však ty to dokážeš!“

„Z tebe bude koukám brzo feťák, Kime! Mohla bych – ale musela bych do toho nalejt nějakej alkohol...“

„V nouzi nejvyšší... Ve sklepě je ještě pár flašek nějaký kořalky, zakázal jsem to pít, ale vylít mi to bylo líto...“

Ťapka tam odběhla, ochutnala a usoudila, že to půjde. Pak zalezla do kuchyně a tam vařila a vařila. Kim chodil za ní a nechal si od jednoho kluka předvést zbytky Pasqualovy výbušniny. Moc se mu líbila, takže shledal co zůstalo, a začal přemýšlet, co s tím podniknout.

Ťapka dovařila svůj nápoj a odstavila ho. Namočila si prst a olízla ho, aby to vyzkoušela. „Pane Bože! Kime, jednu lžičku na chlapa a pryč od toho, rozumíš! Jestli se s tím někdo nafutruje, tak z něho bude pěknej cvok!“

„Můžu to zkusit?“ ptal se Kim.

„Teď ne! Je to načasovaný tak na pět minut po spolknutí. Jestli jsem to nějak zblbla, tak mě Asthra vážně rozebere na náhradní díly...“

Kim si namočil malíček a olízl. „Chutná to dobře...“

„O tom nepochybuji. Jsou v tom taky samý dobrý věci...“

Kim se šel podívat, kolik je hodin. Vysunul hlavu z okna a odhadoval to podle hvězd. „Kdy se tak začnou vzpamatovávat?“

„Za takový dvě hodiny. Máš čas, dáchni si...“

„Ty nepůjdeš vůbec spát?“

„Nepotřebuju, když je co dělat. Neboj, vzbudím tě...“

Kim váhal, ale potom si lehl na zem a schoulil se do klubíčka. Jeho vojáci taky zalehli a podřimovali, takže vzhůru zůstala nakonec jenom Ťapka. Prošla se okolo zámečku a vyzvídala.

Pak přišla vzbudit Kima. „Nelíbí se mi to. Stahují se z okolí. Buď chtějí ošetřit svoje nemocné, nebo...“

„Spíš nebo, žejo?“ Kim spal jenom chvilku, ale byl už zase při síle, „Spustíme to?“

„Ještě počkej. Pošlem Sindy, ať se podívá...“

„Máme i jiný psy. Dohromady celou smečku...“

„Sindy je ze všech nejmazanější. Taky je to liška.“

Kim poslal kromě Sindy tři nejmenší psy z arminské smečky. Kamarády zatím nebudili, přesto jich několik otevřelo oči a když viděli Kima a Ťapku v pohotovosti, zvedali se a masírovali si dlaněmi hlavu a obličej, aby se osvěžili a zahnali únavu.

Jeden ze psů se vrátil. „Zdá se, že se něco děje. Viděl jsem nový vojáky. Vysedají z kamiónů a chystají se, ale zdá se, že nejsou ještě všichni. Dělají to maximálně tiše...“

„Co ti, kteří tu byli předtím?“

„Někam je odvážejí. Nasedali do kamiónů...“

„Kdepak, Tribber není béčko!“ řekl Kim, „Měla jsi pravdu. Je to protivník hodný naší síly...“

„Probudíme to a začnem se chystat. Ale s čajem ještě počkej. Až to začne, budou si dávat na střídačku. Sama na to dohlídnu...“

„Dobrý. Děkuju ti, Ťapko.“

„Jsem tady proto, abych pomáhala.“

Podali si ruce. Pak šla Ťapka do kuchyně a Kim začal budit ostatní. Kluci se probouzeli dost rychle – nebyli tak k smrti unavení jako Enkrovi, kteří spali nahoře v poschodí. Spánek však posílil i Kimův oddíl – Kim je hned posílal do kuchyně, aby tam dostali lžičku něčeho velmi chutného, v čem mnozí poprvé v životě okusili alkohol.

Kim sám si taky dal – v těle se mu rozlilo příjemné teplo a jeho nálada se trochu zlepšila. A když se jeho chlapci vraceli a každý se ochotně hrnul na svoje místo, dostal Kim chuť k nim promluvit a taky to hned provedl:

„Kamarádi! Koukněte, navrhl jsem Enkrovi, že to tady za něj na chvilku vezmem, aby si mohl odpočnout. My starý páky, který už byly v boji, přeci zvládnem takovou maličkost, jako píchnout svýmu kámošovi, aby si na chvilku vorazil, ne? Přeci nejsme takový sračky, aby si na nás vyskakoval každej blbej generál!“

Kamarádi zahučeli jako hrozící bouře a sevřeli pěsti. Kima to potěšilo, tak pokračoval:

„Ten starej blbec si myslí, že nás kdovíjak zničil, když nám přistřihl hřívu! Jenomže nám to nevadí, my na to serem! A tak jako oni nám posrali celou zahradu, my se jim vyserem na hlavu! A tomu zblblýmu generálovi taky, aby viděl, co si o něm myslíme!“

Kamarádi se smáli, pokřikovali, hrozili. Kim řval: „Teď se na nás chystají a myslejí si, že my před nima padnem na prdel! Jenomže to se hrozně spletli! Teďka teprve začne ta pravá sranda a bude se smát celý město, až to uvidí! Kluci, teď se pobavíme, jako jsme se ještě nepobavili! A pořádně se jim vychechtáme, až to začne, protože takovou fintu, co jsme vymysleli s Ťapkou, když jste chrápali, ještě neviděli! Vidíte támhlety schody? Tak až to bude zlý, a až nás budou zatlačovat, tak dám echo, třeba třikrát hvízdnu. A na to musíme všichni pryč od schodů, protože schody udělají ryc! a řachnou pěkně dolů! To bude sranda, uvidíte!“

Kluci se smáli ještě víc. Kim se chechtal až mu vystupovala pěna u úst, oči měl vytřeštěné a na krku naběhlé žíly od křiku: „Tak, teď ještě chvilku vydržte, než si ti srabi dodají odvahy přijít k nám na návštěvu! A do nich a řežte je po hlavě, ať nekulhají!“

A všichni se rozběhli na místa, pokud už tam rozechvěle nečekali, co bude. A nemuseli čekat dlouho – jen se schovali, objevil se jeden ze psů a hlásil, že se nepřátelé začali hýbat. Zatím se plížili, domnívali se, že obránci o nich nevědí – ti samozřejmě taky nedávali najevo žádný pohyb.

Když byli vojáci asi padesát metrů od zámečku, vyrazili bojový řev a vrhli se proti všem oknům. Nikdo se jim nepostavil do cesty a teprve když první skočili dovnitř, ozval se ještě silnější a hrozivější řev, a vrhli se na ně obránci. Odrazili vojáky a zatímco jim bránili ve vstupu, další se dali do těch, kteří už prošli. Bylo mezi nimi i pár dívek – především ty si dávaly záležet, aby na vojácích rozervaly na kusy jejich uniformy, a použily i různých jiných způsobů, aby je vyřídily. Když potom vojáky vyházeli okny ven, nebyli už na delší dobu k potřebě.

Jenže Tribberovi muži se už taky něco naučili – jak pochopili, že překvapivý útok se nepodařil, okamžitě se rozhodli vrátit k dřívějšímu způsobu boje. Zasvištěla lasa a chytila první zajatce – některé se podařilo obráncům zachránit, ale dva nebo tři už skončili v rukou vojáků a byli odvlečeni i přes to, že se urputně bránili. Kupodivu se nezdálo, že by jim to moc vadilo – smáli se a jeden dokonce křičel: „Tak kamarádi, nashle v kriminále!“

„Neboj,“ řval za ním Kim, „Brzo se tam sejdem!“

Generál Tribber se už vzpamatoval natolik, že byl schopen velet, pokud ho zrovna nepřepadaly střevní potíže. Momentálně byl ale v pořádku a když k němu přivedli jednoho ze zajatců, rozčílil se.

„Je to divný, generále,“ řekl mu důstojník, který toho kluka přivedl, „Zas je něčím nafetovali. Jenom se na něho podívejte!“

Na zajatci nebylo nic divného. Jenom se pořád smál, ať se kolem něj dělo, co chtělo.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se ho generál.

„Martin.“ řekl chlapec s potměšilým zachechtáním.

„Martin – a dál?“

Kluk se rozesmál ještě víc. „Hovno je ti po tom!“

„Víš, kdo já jsem?“ vybuchl generál.

„Bodejť! Posranej Tribber! A co má bejt?“

„Takovýho smrada jako seš ty, bych mohl rozmáčknout jako štěnici, chápeš? Co ty seš zač, že si na mě takhle dovoluješ?“

Kluk se smál. „Kdybys viděl, jak seš směšnej, generále! Vůbec by ses nevytahoval! Ve ksichtě kropenatej vod barvy, nos červenej vod chlastu a ještě posraný gatě! No, tak mě teda rozmáčkni, když to dokážeš!“

Generál se chystal rozkřiknout se, ale najednou se kupodivu uklidnil. Snad mu došlo, že s přísností u tohohle zajatce asi moc nepořídí. „Ty jsi rodilý Armin?“

Kluk se rozchechtal, jako by slyšel dobrý vtip.

„Ne! A proč jako?“

„Protože máš přízvuk jako z Jižní Caroliny...“

A kluk se rozesmál, až se ohýbal. „Ty vůbec nejseš tak blbej jak vypadáš, generále! Fakt jsem se tam narodil. A na Ostrově jsem v životě nebyl...“

„Cože, tak ty jsi Američan?“

„Nojo! A co má jako bejt?“

„A to jako Američan bojuješ proti Američanům?“

Tohle byl snad nejlepší vtip, jaký ten kluk ve svém životě slyšel. Aspoň podle toho, jak se bavil. „Proti Američanům nikdy. Ale proti blbcům pořád...“

Tribber pochopil, že nemá smysl se s ním bavit. Ve stavu, v jakém byl, byl těžko přístupný rozumovým argumentům. „Odvést a zavřít! A pořádně hlídat, nejsou úplně při zdravém rozumu!“

„Zavři mě,“ smál se Martin, „Nejlíp mezi kamarády! Ještě nemám úplně hotový svěcení. Třeba se stanu rytířem Svatého Grálu!“

Pobočník doprovodil kluka do ubikace – když se vrátil, nalezl svého velitele při usilovném přemýšlení. „Co to říkal? Myslím, tu jeho poslední větu... nerozvedl to po cestě?“

„Něco blekotal, ale... smysl v tom žádný nebyl!“

„Rytíři Svatého Grálu, to bylo něco ve středověku, ne?“

„To je spíš jenom pohádka, pane. Kdysi dávno, hledali misku s nějakou krví... Nejspíš to byli blázni.“

Tribber zafuněl. „Moc by mě zajímalo, co je s Ridgewayem. Od té chvíle, co jsem ho poslal do přístavu, se neozval...“

„Pan Ridgeway by se jistě nenechal zajmout...“ odvážil se usoudit pobočník, „Je velmi opatrný...“

„Na to nemyslím. Spíš mám za to, že pan Ridgeway pochopil, že mu tady štěstí nekvete a dal se na kvapný ústup předem připraveným směrem. Lidsky řečeno, práskl do bot a nás tady nechal!“

„Domníváte se, pane generále, že by uprchl?“

„Domnívám se, že naše situace je čím dál horší. Mám dojem, že se na nás něco hrne a že to je v pr... Nebo snad soudíte, že jsem ho do přístavu poslal jen obdivovat východ slunce nad mořem?“

„Obávám se, pane...“

„Že slunce vychází nad pevninou, chcete říct?“

„To také, pane... ale obsazení přístavu? Hrozí nám něco z moře?“

„Z moře, z pevniny, ze vzduchu a možná i z podzemí, člověče! Víte, s kým vůbec bojujeme? Ridgeway to věděl, proto zmizel! Jestli se toho kluka nezmocníme během pár hodin, přijdou jeho kamarádi a potom uvidíte tanec, jaký jste ještě nezažil!“

„Zajisté, pane. Ale potom bychom měli nasadit skutečně veškeré myslitelné prostředky!“

„Kdyby mu nepřišli na pomoc tamti pitomci, určitě bysme ho v tuhle chvíli už měli! Čert nám byl dlužen tu pitomou epidemii... jo, už došly výsledky z laboratoře? Měli na to dost času!“

„Zjistím to, pane...“

Pobočník odešel. Tribber se chvíli vztekal a potom mu donesli výsledky rozboru. Přelétl je a rozčílil se ještě víc. A hned zvedl telefon a volal nemocnici. „Poslechněte, mám tu ten váš papír s rozborem. Takže vy mi chcete tvrdit, že výsledky rozboru jsou u všeho, co jsme jedli a pili, zcela negativní?“

„Ano, pane generále!“

„U polévky, guláše, čaje, zkrátka u všeho?“

„Ano, pane. Udělali jsme i rozbor vody. Vše zcela nezávadné.“

„A můžete mi vysvětlit, proč se tedy můj pluk do jednoho muže posral? Jak se to vůbec mohlo stát?“

„Nevím, pane. Snad ze vzduchu...“

„Oni dýchají tentýž vzduch a neposrali se! Ne, stalo se to jen těm lidem, kteří jedli s námi, dokonce i novinářům, které jsem pozval! Takže to muselo být v jídle, nedělejte ze mě pitomce!“

„Trvám na tom, že veškeré testy, které jsem provedl, nenašly žádnou látku vyvolávající podobný stav!“

„Takže se mi to jenom zdálo, jo? Takže jsem se asi posral strachy před těmi kluky, ne? To chcete říct?“

„Pane, jsem vědec a moje prostředky poznání jsou omezeny stavem lékařské vědy v této chvíli. Tím bych se chtěl omluvit. Netvrdím, že znám všechno!“

„Domníváte se, že oni použili prostředku, který současná věda nezná? Že jsou před námi napřed?“

„Po zkušenostech, které s nimi mám, se toho obávám.“

Generál Tribber si povzdechl. „Dobrá. Pošlu vám tam několik kluků. Jsou zřejmě něčím nafetovaní, ale čím, samozřejmě nemůžu vědět. Vy je vyšetříte a zjistíte to. Dokážete to?“

„Nevím jistě, pane. Používají skutečně prostředků, které my neznáme. Jak se projevuje jejich stav?“

„Smějí se. Všemu a za všech okolností. Chovají se, jako kdyby se zbláznili...“

„Hm... nevylučuji, že máte pravdu a že se jedná o nějaký nervový jed. Ovšem v tom případě...“

„Zase nic nedokážete? Ti divoši z džungle dokážou tedy víc než vzdělaný vědec?“

„Pane, například lékaři v Číně mají prostředky, nad nimiž my stojíme v němém úžasu! Oni zase neznají naše nejnovější úspěchy. Věda je mnohotvárná...“

„Já vím. Jenomže vy nedokážete ani zjistit, co oni vlastně dávno dokázali!“ řekl generál a položil mu telefon.

Kim bojoval v tu dobu jako o život – na jeho oddíl se valily nové a nové oddíly vojáků, chytaly jeho kluky a odvlékali je. Bojovali fanaticky, ale při stavu, v jakém byli, se v mnoha případech dostatečně nedokázali bránit a armáda toho využívala. Vojáci se v průběhu boje naučili využít všeho, co Arminům chybělo, především své větší síly; tak se jim dařilo hbité a rychlé protivníky přemoci třeba ve dvojici. A protože měli mnohonásobnou převahu, bylo jen otázkou dostatečného času, kdy se jim podaří dostat se dovnitř a zatlačit je.

Ťapka jediná nepila svůj nápoj. Sledovala boj a čím dál víc se jí zdálo, že ho udělala příliš účinný. Zamyslela se nad tím a rozhodla se něco udělat – a protože moc možností neměla, vyřešila to tak, že ho rozředila vodou. Pak se zamyslela znovu a rozhodla se to na někom vyzkoušet. Takže hledala někoho, kdo ještě tenhle dryák nepil.

Měla štěstí, potkala Pasquala. A dokonce on hledal ji, protože nemohl spát, bolela ho hlava a byl nemístně vzrušený, což mu v tom bránilo. Když ji požádal, aby mu nějak pomohla, Ťapka ho zběžně vyšetřila a vysvětlila mu, že hypnotizovat jako Asthra neumí. Ale navrhla, že mu dá ochutnat svého nápoje. Spát po něm asi nebude, ale jinak by mu mohlo být zajímavě.

Pasqual nadšeně souhlasil a spolkl lžičku toho dryáku. Pak si sedl v kuchyni do kouta a čekal, co se s ním bude dít.

Moc se toho nedělo. Jenom přinesli jednoho kluka, který měl tržnou ránu na hlavě, dost krvácel a škubal sebou v záchvatech hysterického smíchu. Ťapka mu tu hlavu ošetřovala a vyzvala Pasquala, aby ho aspoň držel, protože kluk chtěl mermomocí zpátky do boje rozbít hlavu vojákovi, co mu to udělal. Dokonce ho poznával podle ostrého nosu a srostlého obočí a všelijak mu vyhrožoval. Nejspíš z horečky.

Ťapka mu vyčistila ránu, zalepila ji náplastí a převázala obvazem. Chtěla, aby usnul, ale on spát odmítal a naopak hodlal se vrátit do boje. Ťapka mu dala na spaní prášek, ale nebylo to nic platné – uspat ho násilím nedokázala.

„Co s ním budeš dělat?“ ptal se Pasqual, „Nejlepší by bylo nechat ho jít. Oni ho chytnou a postarají se o něho. Nic zlýho se mu už nemůže stát...“

Ťapka si ho prohlédla. Pasqual se křivě usmíval, oči mu blýskaly. Nesmál se jako blázen, ale v úplném pořádku také nebyl.

„To myslíš vážně?“ zeptala se.

„No a co? Stejně nás ostříhají všecky, tak o co by mu mělo jít? Je to spravedlivý trest za naše hříchy – teprve až nás očistí nepřítelova ocel, budeme připraveni přijmout čisté poznání...“

„No koukám, že s tebou to taky pěkně cvičí,“ řekla Ťapka, „Radši jdi a ještě chvíli odpočívej?“

„Jak mám odpočívat, když svět hyne v plamenech hněvu a nenávisti? Kde je dost vody, aby očistila všechny, kdo se provinili hříchem? To ať nás raději očistí ocel a krev a oheň...“

„Tak dost! Uklidni se, a hned! To máš od Sandry, ne?“

„Pán promluvil jejími ústy, jako mluvil Duch svatý před věky ústy proroků... Je nutno pozvednout zbraň a postavit se Zlému, i kdyby měl padnout každý z nás na poli cti a slávy!“

„Ty ne! Neslyšel jsi, že tady dole budou bojovat jenom ti, kteří už jsou ostříhaní? Ty máš vlasy, tak budeš bojovat nahoře s Enkrou, až se probudí. Musíš čekat!“

„Nojo.“ řekl sklesle a odloudal se. Jenomže po cestě mu něco napadlo – a když vycházel po schodišti nahoru, tiše se pro sebe pochechtával.

Ťapka prošla přízemím. Sebrala vše, co považovala za nezbytné pro další existenci bojujícího pluku. To sebrala a odnesla po schodech nahoru. Pak zkontrolovala nálože, umístěné v nosnících schodiště, a připravila se k jejich odpálení. A odešla dolů ke Kimovi, který udatně bojoval s přesilou.

„Jak dlouho se udržíš?“ ptala se.

„Kolik zbývá do svítání?“

„Tak asi dvě a půl hodiny.“

„Dvě a půl hodiny?“ rozesmál se, ale neznělo to vůbec vesele, „Dvě a půl hodiny nevydrží ani ďábel. Uvidíme, co dokážem. My zůstaneme dole, ty jdi nahoru a čekej. Dám ti signál...“

Souhlasila. „Kime – zdá se mi, že už jsi na tom dobře. Jak je ti, myslím po tom nápoji, co jsem udělala?“

Kim chvíli uvažoval, co odpovědět. „Povinností mužů je bojovat. Povinností čarodějek je pomáhat jim svými znalostmi. Myslím, že jsi to splnila, jak se sluší a patří...“

„Teď jsem to zkusila na Pasqualovi, dost ho to šrotuje. Klukům bylo taky divně, to jsem si všimla. Mám strach, abych někomu nějak neublížila...“

„Jsme tady proto, abychom bojovali, to jsi nám umožnila. Kdyby to bylo stokrát silnější, tak se nic nestane. Chvíli po tom, co jsem to vypil, mi bylo... že bych chtěl převrátit svět. Vyrazit do světa a ukázat mu, co dokážu!“

„Ale teď už tě to nedrží, doufám?“

„Myslíš? Už to se mnou necloumá, to je fakt. Ale pamatuju se na tu chvíli... a včas si vzpomenu! Ťapko, jsem plukovník Zelených baretů, rytíř Černé lilie, princův dvořan a možná taky Drak a Hledač Cesty a mystický jogín a rytíř Svatého Grálu! A co nejsem, to možná budu, až přijde čas...“

„Hodně štěstí...“ řekla mu opatrně.

Postavil se na špičky a políbil ji na tvář. „Díky, Ťapko!“

Obrátil se a rozběhl se k oknu, kterým vojáci prorazili. Ťapka šla s ním a napadla útočníky po jeho boku – společně se jim podařilo je zatlačit nebo omráčit, a zase obnovit pořádek, ale věděli, že to nebude na dlouho. Ťapka vyšla po schodech a sedla si na nejhořejší stupeň.

Odtud měla celé bojiště jako na dlani. Viděla, že už skoro polovina obránců byla pochytána (i ten poraněný kluk, který se přece jen nedal udržet) a zbývající, přestože bojovali statečně, začínali ochabovat. Viděla, jak vojáci na několika místech pronikli, jak se jim podařilo rozbít zeď mezi dvěma okny, aby měli širší pole působnosti, jak se nakonec probili i hlavním vchodem.

A tehdy Kim, jak zjistil situaci, třikrát silně zahvízdal. Jeho kluci se vrhli do posledního zoufalého protiútoku. Ještě jednou vytlačili nepřítele až na hranici haly zámečku.

Pak Ťapka zapálila šňůru. A za zády obránců se s hromovým rachotem zřítilo schodiště.

„Nashledanou v pekle!“ křičel do toho Kim, „A teď jim naposledy ukažte, že nejsme srabi! Kdo je z Vnitřního světa, za mnou!“