Kapitán, kterého Tribber poslal do přístavu, byl zkušený a opatrný muž. Především si zjistil, jak je oddíl, který má střežit přístav, zajištěn – zjistilo se, že vojáci jsou opevněni v budově přístavní správy, která pochází ze sedmnáctého století a dobýt ji je možno snad těžkým dělostřelectvem. Moderní doba se projevila pouze tím, že v prvním poschodí vyměnili okna za větší a na střechu namontovali hromosvod. Dveře pobili železnými pláty, takže jakmile se jednou zamkly, už se tam nikdo nedostal.

Vojáci se uložili v přízemí, důstojníci a poddůstojníci zabrali kanceláře v poschodí, ke značné nelibosti správce a jeho dvou úředníků, kteří to považovali za neodpustitelné porušení své suverenity. Kapitán jim řekl, že je to příkaz generála pro jejich ochranu, takže si vzali své soukromé věci a s bručením odešli domů. Správce vykřikoval, že si bude stěžovat, ale bylo evidentní, že i kdyby, nic nepořídí.

Noc proběhla klidně – generál Tribber se prostřednictvím svých důstojníků několikrát pozeptal na situaci a pokaždé byl ubezpečen, že v přístavu se nic nehýbá. Ráno přišlo několik majitelů soukromých jachet a byli zdvořile, leč důrazně upozorněni, že tam nemají co dělat, ježto se v přístavu provádějí vojenské operace. Zachovali se jako úředníci a odešli.

Kapitán obešel strážní stanoviště. Z moře se táhla nepříjemná lezavá mlha a nebylo vidět na deset kroků, což ho rozčilovalo. Došel ke konci hlavního mola a objevil tam svoje dva muže na hlídce. „Tak jak to vypadá, hoši?“

„V pořádku, pane. Nikde se nic nehejbá. Úplný mrtvo...“

„Dávejte pozor a mějte oči otevřené! Ta mlha se mi nelíbí. Mohlo by se stát, že by jí někdo chtěl využít. Tak kdyby se to stalo, okamžitě pískejte signál, přijdem vám na pomoc...“

„Bez starostí, pane...“

Kapitán pokývl hlavou, obrátil se a odcházel. Jeho muži si o něm pár minut mysleli, že je zbytečně buzeruje, dokonce to řekli i nahlas.

Když kapitán došel zpět na břeh, zaslechl najednou někde na konci mola hlučné šplouchnutí, přidušený výkřik a další šplouchnutí. Obrátil se, udělal dokonce několik kroků tím směrem, i když nic neviděl.

V té chvíli se z vody vynořila temná postava; vyhoupla se na molo a jediným skokem se na něj vrhla. Viděl jen tvář s nějakým pomalováním, vyholenou lebku a na ní pramen dlouhých tmavých vlasů. Ten člověk neměl žádný oděv ani zbraň, na těle jakési malování, kapitánovi sahal tak po rameno. Kapitán jej kopl do břicha a srazil zpátky do vody; současně po něm zezadu skočil další, kapitán ho přehodil přes hlavu a snažil se hodit za prvním, ale to už útočili další dva. Odněkud se ozval křik a taky kapitán vykřikl; v odpověď se ozvalo zběsilé ječení snad ze všech stran. Kapitán ucítil pár bolestivých úderů, padl na zem a cítil, jak mu svazují ruce za zády. Do úst mu někdo vecpal kus hadru, snad šátek, který měl kolem hlavy, aby mu držel dlouhé vlasy. Šátek byl mokrý, páchl a chutnal hnusně.

Postavili ho na nohy. Viděl kolem skupinu útočníků – většinou měli vyholené hlavy s dlouhými copy hustých vlasů. Sem tam některý měl copánek kratší a jeho tělo nebylo zdobeno těmi šňůrkami tetování.

Pochopil, že jsou to nepřátelé a že se jim podařilo zmocnit nejen hlídek, ale i jeho. Odněkud přivlekli dva z jeho mužů – nemohli mluvit, jen kouleli očima. A postrkovali je k budově správy, odkud se pořád ještě ozýval křik a nadávky, zřejmě se jeho muži bránili. Kapitán měl chvíli možnost věřit, že mu někdo přijde na pomoc.

Pak spatřil, že útočníci už dobývají budovu – bušili do dveří dlouhým břevnem jako beranem a zlobili se, že to nejde. Ale současně jiní šplhali po hromosvodu nebo po nějakých lanech na střechu – něco tam dělali, ale pro mlhu nebylo vidět, co. Pak se začali zase spouštět; v jednu chvíli současně vyskočili a zhoupli se na těch lanech. Proletěli nohama napřed okenním sklem do kanceláří v prvním patře a dali se do boje – jen tam byli, už lezli další ze střechy i ze země, jak jen to šlo. Uvnitř došlo k boji, a potom se dveře otevřely.

Kapitána zavlekli do budovy a protože měl uniformu důstojníka, odvedli ho do kanceláře, kterou ještě před chvílí považoval za svou. Mluvili mezi sebou chraplavou hatmatilkou, jíž nerozuměl, ale občas se obraceli na některého z krátkovlasých v jiné řeči, kterou identifikoval jako arabštinu. Taky si povšiml, že někteří z těch druhých mají na prsou nebo na ruce vytetován půlměsíc, což jeho podezření potvrdilo.

Pak přišel jejich velitel. Mohlo mu být tak patnáct, hřeben vlasů na temeni měl vylepšen třemi dlouhými orlími péry. Od krku až k chodidlům byl pokryt souvislým několikabarevným tetováním, takže vypadal jako oblečený do nějakého trikotu.

Prohodil několik slov se svými kamarády – zřejmě ho informovali o zajetí kapitána, protože se na něj obrátil s milým a přátelským úsměvem: „Dovol, abych se představil. Jsem Chris Everett a momentálně mám titul raís effendi, což je myslím hodnost admirála. Jsem velitel tohoto pluku.“

Kapitánovi vyndali roubík, takže mohl říct: „Na to ti kašlu, chlapče. Pro mě seš obyčejnej špinavej vagabund. A navíc nahej!“

Chris se rozesmál. „Přece se nebudu oblékat, když jdu do útoku; a navíc když musím plavat! Nejsem přece blázen? A co se týče té špíny, uznávám, že voda v přístavu je dost špinavá. Neboj se, až bude čas, umyju se...“

Kapitán to nekomentoval. Neřekl nic.

„Tvoje jméno a přidělení.“ žádal Chris.

„Nebudu se s tebou vůbec bavit!“

„Jméno, hodnost a pluk říct musíš i podle ženevských konvencí! I když já celkem na konvence kašlu, zvlášť v tomhle případě.“

Kapitán neřekl vůbec nic. Chris chvíli čekal a zdálo se, že je bezradný. Pak pokrčil rameny. „No dobře. Vždyť ono to půjde...“ A odešel.

Kapitán čekal, co bude. Nebylo nic, jen se vystřídali jeho strážci. Ubylo těch dlouhovlasých a přibylo těch s půlměsíci.

Pak se Chris vrátil a s ním dívka o něco mladší. Taky nahá, tetování jako on a na hlavě vyholené dva prameny vlasů za ušima, padající až na ramena. Mile se usmívala a kapitána překvapilo, že má hladce vyholené i celé tělo.

„Vyslechni ho, Alisso.“ nařídil Chris Everett.

Dívka Alissa k němu přistoupila. Prsty rukou mu sevřela spánky a stiskla ukazováčky některé body na hlavě. Kapitán pocítil nezměrnou únavu a otupělost a na několik okamžiků dokonce usnul.

„Odpovídej na otázky,“ slyšel její hlas, „Jméno?“

„Edward Randall.“ odpověděl, aniž by uvažoval.

„Hodnost?“

„Kapitán Zelených baretů.“ vůbec nemohl přemýšlet – jakmile zaslechl otázku, mluvil automaticky, jak mu přeletěla odpověď mozkem. Snažil se ovládnout svoje tělo, ale nedokázal to.

„Jaké máš rozkazy?“

„Střežit přístav proti výsadku z moře.“

„Jak často se máš hlásit?“

„V případě potřeby. Jinak na zavolání ze štábu.“

„Kdy byla poslední relace?“

„V 07.25 hod.“

„Kdy bude příští?“

„Předpokládám, že během dvaceti minut.“

Chris řekl: „Dej na něj pozor, Alisso. Já musím do přístavu, přichystat se k přijetí dalších lodí. Jestli zavolají, ať jim odpovídá podle potřeby.“

„Ano.“ řekla dívka Alissa a sedla si na stůl.

Kapitán se vší mocí snažil ovládnout. Jestli zavolají, musí se přemoci a varovat svoje velitele. Ať si s ním pak dělají co chtějí, ale musí informovat Tribbera! Jeho myšlenky byly otupělé a malátné, nechápal téměř, co se okolo něho děje. Seděl a zíral na přístav.

Mlha se pomalu zvedala. Viděl, jak se z ní vynořují vysoké stěžně štíhlých jachet. Ty jachty neustále přistávaly u hráze a vystupovali z nich bojovníci, někteří v džínách a zelených košilích, jiní v maskáčích, taky s kefíjemi či turbany na hlavách. Většinou měli vyholené dlouhé kadeře na temeni hlavy. Kolik jich je, to nedokázal spočítat – ale bylo jich hodně.

Co Chris očekával, se stalo – volal Tribber, dokonce osobně. Alissa zvedla telefon a přiložila jej kapitánovi k uchu. A jednu ruku na jeho hlavu.

„Tak co je, kapitáne? Jak to tam vypadá?“

„Úplný klid, pane...“ šeptala Alissa do ucha.

„Úplný klid, pane.“ opakoval kapitán bez vůle.

„Nikdo se neobjevil? Žádné nepříjemnosti?“

„Zatím nic. V přístavu je úplně prázdno...“

„To jsem rád. Co mluvíte tak divně, kapitáne?“

„Jsem trochu unavený. V noci jsem nespal...“

„No, jděte si odpočinout. Snad už bude konec, právě dobýváme první patro. Kdyby něco, ozvěte se!“

„Bez starosti, pane.“

Alissa položila telefon. Ve dveřích se objevil Chris Everett v košili s nárameníky plukovníka a v odřených riflích. Usmál se a ukázal něco na prstech Alisse.

Kapitán ucítil její ruce – a pak se probral k plnému vědomí. A rázem si uvědomil, že nesplnil svou povinnost a pocítil k těm dětem strašlivou nenávist.

„Tak vidíš,“ řekl Chris, „A to nešlo hned?“

„Hajzlové!“ zasyčel kapitán, „Vy zatracený mizerný hajzlové!“

Chris se jen smutně usmál, pokrčil rameny a vyšel ven. Měl ještě spoustu práce.