První zajatce, to jest Sebastianovu smečku, nechal generál Tribber odvézt do své posádky – pak ale přišel na to, že je to daleko a odvážet takové množství lidí kamióny a vracet se zpět by bylo nepraktické, a hledal lepší řešení. A protože si sám nevěděl rady, obrátil se na bývalého ředitele polepšovny pana Augusta Gramma.

Pan Gramm chodil do té doby po městě a stěžoval si, že arminský princ a jeho kamarádi nepochopili dost jasně jeho pedagogické snahy a vyhnali ho z jeho úřadu. K Tribberovi přilnul a lámanou angličtinou mu vylíčil po pořádku všechny svoje neúspěchy, jichž bylo požehnaně. Tribber ho nevyhnal, tak Gramm očumoval u jeho štábu a tu a tam něco poradil. Také dal Tribberovi adresu svého přítele, který byl rovněž ředitelem polepšovny, ale mnohem větší a lépe vybavené.

To městečko se jmenovalo Enchard a polepšovna nebyla přímo ve městě, ale o kus dál v údolí u řeky. Byl to krásný kraj a když se tam začalo stavět něco, co připomínalo betonovou krabici na klobouky, místní lidé dost nadávali a proklínali toho, kdo to vymyslel, kdo na to dal peníze a kdo to postavil, protože tam odedávna chodili rádi na ryby a na tramp. Ale nebylo nic platno, šeredná betonová krabice tam byla a okolo ní se časem rozrostly podobné objekty, v nichž bydleli dozorci, byly tam garáže, dílny a skladiště, vše pod správou jistého pana Liebbrocka, přítele pana Gramma.

Pan Liebbrock byl kulatý, usměvavý, měl brejličky a knírek pod nosem. Kdo ho neznal, považoval ho za člověka dobrého a laskavého. Původem byl Alsasan a pořád ještě mluvil líp německy než francouzsky – ve své kariéře měl řadu potíží, ježto jeho otec patřil k čelným přívržencům maršála Pétaina a ani syn nebyl v tom směru bez viny. Jako chlapec chodil do Hitlerjugend a z těch dob mu zůstala utkvělá představa, že kdyby se poměry neotočily, mohl se dopracovat vyššího postavení – proto byl také Hitler a jeho Tisíciletá Říše jeho tajným vzorem. Jeho svěřenci mu říkali gestapák a vůbec nepřeháněli.

Liebbrock ochotně přijal Tribberovu žádost a vyhradil mu sklepní prostory své pevnůstky. Dokonce nařídil dozorcům, kteří měli zrovna volno, aby společně s vojáky zařídili hlídání a byl při tom, když přebírali nové přírůstky. Jediné, co ho mrzelo, že až bude po boji, bude je muset pustit – moc rád by si je nechal na delší dobu a vymlátil jim z jejich pitomých hlav všechny myšlenky na vzpouru. Inu, co se dá dělat!

Měl už ve sklepě plukovníka Kima, Juana, Isedu a Tara Singha, celou tu parádní sbírku dobrodruhů, která se sjela na Kimovu výzvu z celé Evropy. Teď dostal Mildred Ishamovou a její partu a spolu s nimi též malého Claudia Mendozu. Claudio ho na první pohled moc nezaujal, spíš se zajímal o dospělé členy společnosti, protože těch tu nikdy moc nebylo. Ale vyptával se, proč má ten chlapec ruce spoutané ocelovými pouty, a dozvěděl se, jak zacházel s generálem – proto se rozhodl, že bude malému rváči věnovat zvýšenou péči.

Prozatím nechal všechny odvést do sklepa a zavřít; byla tam tma a krysy a on doufal, že zkrotnou a budou přístupnější jeho domluvám. Mildred ho potěšila, protože se vztekala, nadávala a měla řadu připomínek, které jí vesměs zamítl. A když nepřestala, ještě jí jednu vrazil, což ji překvapilo a jeho velmi potěšilo.

Všechny nahnali do sklepa a zavřeli železnými dveřmi. Když je hnali chodbou, všimli si, že za podobnými dveřmi se mačkají jejich kamarádi; někteří na ně dokonce pokřikovali. Teď se ocitli sami, jen venku přede dveřmi dupali strážní a občas nahlédli zamřížovanou špehýrkou.

Mildred ještě chvíli nadávala. Rána přes hubu ji víc urazila než zabolela. Její kamarád zatím obešel sklep a zjistil, že dostat se odtud nebude tak lehké, protože zdi jsou ze solidního betonu vylepšeného železnými armaturami. Světlo vnikalo do sklepa malou škvírou téměř u stropu, takže tu bylo skoro šero, a světlo jim zhasli, jen se přesvědčili, že jsou všichni.

„Teda, odtud se nedostanem! Díval jsem se, když nás sem vezli. To je pěkně moderní kriminál, tady bysme mohli shnít zaživa!“

„Musejí nás odtud pustit!“ rozčilovala se Mildred, „Mluvili o nějakém zajateckém táboře! A vůbec, musím se seznámit s těmi lidmi, co dělají to tetování na hlavě!“

Když byla v nejlepším, řekl Claudio: „Seznámím tě s nimi, až budem venku.“

„Jo! Jenomže kdy my budeme venku?“

Claudio se usmíval a procvičoval si ruce v ocelových poutech. „Ty, máš ráda ohňostroje, Mildred?“

„Děkuju za optání, docela jo. A co?“

„Jeden bych ti uspořádal. Ale musela bys mi půjčit zapalovač. Nebo aspoň sirky.“

„Moc ráda bych, jenomže máme oba smůlu. Sebrali mi zapalovač i s cigaretama. A já bych tak kouřila...“

„Seš holka. Zkus vysomrovat retko od strážnýho...“

Mildred nejdřív usoudila, že je to blbost. Ale Claudio ji přesvědčoval, tak nakonec přešla ke špehýrce.

Strážný byl voják od Zelených baretů. Mildred čekala, až tu špehýrku zase otevřel a přehlédl osazenstvo – pak ho oslovila: „Hele, kamaráde, máš co kouřit?“

Voják si na to nejdřív rozsvítil. Chtěl vidět, s kým mluví, prohlédl si Mildred a byl celkem spokojen. „Já myslel, že vaši nekouřej...“

„Co blbneš? Já jsem Američanka jako ty! Tak přestaň dělat fóry a naval marlborku!“

„Když seš Američanka, co teda děláš mezi nima?“

„No, zapletla jsem se do toho – co má bejt?“

„Nojo! Jenže já ti nesmím nic dát!“

„Nebuď takovej! Já bych ti za to dala... sakra, co bych ti dala? Všecko mi vzali, prachy i moje věci... Ale až mě pustějí, dám ti dolar za každý cígo, jo?“

„To bych ti taky musel věřit! Máš vůbec nějaký prachy?“

„No dovol! Já jsem Mildred Ishamová, chápeš? Můj fotřík má prachů, že by mohl tenhle blbej barák celej pozlatit!“

„Snad. Jenomže, momentálně seš v kriminále a nemáš ani pěťák. Je to pěkně blbý, moje milá. Nic nepořídíš...“

Mildred začala kňučet. „Hele, nebuď takovej! Jednu cigaretu, co ti to udělá? Já ti to fakt zaplatím, jenom co budu odtud – jak zjistějí moji totožnost, hned mě pustěj ven, rozumíš?“

Voják začal váhat. Mildred ho ještě chvíli ukecávala a nakonec dosáhla svého – podal jí skrz mříže zapálenou cigaretu.

„Ale jestli to uviděj zdejší bachaři, tak vo ničem nevím! Jsou to hrozný svině, hned by mě práskli! Radši si s tím někam zalez!“

„Díky!“ řekla a zalezla do kouta. Voják zabouchl špehýrku a radši o kus poodstoupil.

Claudio se rozzářil. „Bezvadný! A teď ti ukážu, co umím já! Doufám, že se to povede. Budou všichni moc překvapený!“

„Co to bude, co děláš?“ ptala se, potahuje z cigarety. Nelhala, fakt měla chuť kouřit.

„Živej oheň. Za chvíli tady všecko spálí...“

„Co všecko? Není tady nic, co by hořelo!“

„Zkrátka všechno! Železo i beton, když budu chtít! Zbude tady jenom podlaha a my.“

„Srandičky, žejo? Že já jsem ti věřila...“

„Uvidíš. Dej mi tu cigaretu!“

Nadechl se zhluboka, vyplázl jazyk a špičkou si přejížděl málem po bradě. Spoutané ruce natáhl nad cigaretu, ležící na podlaze. Vypoulil oči, nafoukl tváře, lapal po dechu jako kdyby se dusil a chroptěl, jako by ho škrtili. Vypadal velice komicky.

„Že já tě vůbec brala vážně!“ řekla Mildred.

„Teď ho neruš,“ řekl jeden z Arminů, zajatých s nimi, „Jestli se mu to povede...“

„Fakt se mu může něco povést?“

„No... asi ví, proč to dělá, ne?“

Mildred pozorovala, co bude – když najednou Claudio zprudka vydechl, až mu v nose zapískalo, spatřila, jak se celá cigareta náhle proměnila v ostře svítící plamínek. Zalitovala, že ji nedokouřila celou – ale Claudio vykřikl nadšením a chytil ten plamínek do rukou.

„Proboha, vždyť se popálíš!“ křikla Mildred, které se ho přece jenom zželelo, „Snad nechceš přepálit pouta o...“

Pak spatřila, jak ocelové náramky vzplanuly jako papír. A při tom Claudio držel ruce v ohni a vůbec mu to nevadilo, v obličeji výraz soustředění a námahy. Co ho tak namáhalo, nevěděla – ale to už Armini stáli kolem a se zájmem přihlíželi.

„Teď se nelekni,“ řekl ten, který předtím Mildred zadržel, „Bude to vypadat trochu... divoce!“

Plamínek, ačkoliv neměl žádnou hořlavou potravu, nejen že nezhasínal, naopak rostl a sílil. Mildred nechápala, jak je to možné, ale Claudio zřejmě ano, protože si při tom začal ještě tiše prozpěvovat. Armini natahovali ruce a dotýkali se ohně.

„Neboj, sáhni si taky!“ řekl ten chlapec. Viděla, jak vztáhl ruku; oheň mu ji olízl, při tom zachytil rukáv jeho potrhané košile a začal se po něm plazit. Mildred zkusila ucuknout, ale nestačila to, oheň byl příliš rychlý. Ucítila pekelný žár, ale vzápětí ji ruka přestala bolet a byl to pocit téměř příjemný.

„Páni, co to je?“ ptala se, ale vtom ji už oheň zachvátil celou; a nejen ji, všechny co stáli kolem. Armini se začali smát a křičet nadšením, a ti ostatní, co o téhle věci ani neslyšeli, se k nim zakrátko přidali. Mildred se zdálo, že se vznáší a letí, že její tělo je najednou lehké a nehmotné, a cítila se šťastná.

Voják, když zaslechl podivné výkřiky, otevřel špehýrku a nahlédl dovnitř. Zděsil se, neboť ve sklepě hořel jasně svítivý oheň a v něm se zmítali nazí lidé. Potom pochopil, že ti lidé tančí a nesnaží se uprchnout, to pro něj bylo nejstrašnější. Ale než mohl na něco přijít, plamen vysoce vyšlehl a zasáhl ho do tváře. Rázem na něm vzplanula uniforma, vlasy, dokonce i zbraň. A hořely také ocelové dveře a snad i stěny okolo nich.

Voják se dal na panický útěk – ale ten plamen šel s ním a skoro současně zachvacoval vše, co potkal. Vmžiku se propálil skrze zdi do sousedních cel a lidé, kteří to spatřili, podle znalostí a zkušeností buď zoufale křičeli, nebo se rozesmáli. Vojáci, kteří tam hlídali, se snažili o útěk.

Jediný, kdo byl zcela klidný a spokojený, byl Claudio Mendoza. Stál, ruce vztahoval do výšky, jak to viděl ve starých filmech, a spokojeně přihlížel, jak oheň roste a sílí. A když spatřil, že se začíná propalovat i stropem, byl ještě spokojenější – teď už nemusel hlídat a starat se o něj, oheň měl dost síly, aby neuhasl vlastním přičiněním. A protože nepotřeboval žádnou potravu, mohla ho uhasit jen síla člověka. Jenomže o to už Claudio neměl zájem, zatím se skvěle bavil.

Ředitel Liebbrock v tu chvíli seděl ve své kanceláři. Před ním stáli čtyři jeho chovanci, obklopení dozorci, a on je vyslýchal. Jejich zločin byl neslýchaný: našli u nich provazový žebřík slátaný z pokrývek, a jakýsi primitivní pilník, kterým by se ovšem těžko dostali přes složitý systém mříží, ovládaných elektřinou. A protože se už několikrát pokusili narušit kázeň, bylo na místě potrestat je co nejpřísněji.

„Co jste chtěli dělat?“ ptal se ředitel Liebbrock, „Kam jste chtěli utíkat, co?“

Ten nejstarší z vězňů zvedl hlavu a podíval se mu hrdě do očí. A řekl nezvykle rázně a sebevědomě: „Na svobodu, pane řediteli!“

„Tak svobody se vám zachtělo? Jak jste vůbec na takový nesmysl přišli? Kde jste se chtěli schovat? Nebo vás nenapadlo, že vás zase chytneme a pak že to bude ještě horší? Jste přece delikventi a byli jste sem posláni na základě soudního rozhodnutí!“

„Tam kde vládne princ Enkra, neplatí rozhodnutí vašich soudů!“

„Princ Enkra? Co je to za nesmysl?“

„Enkra je následník arminského trůnu!“ řekl druhý z chlapců. Ještě nikdy se neodvážil promluvit tak hrdě. „Rozhodli jsme se, že ho požádáme o milost!“

„Kam vstoupí princ, tam nesmějí být mříže a okovy,“ řekl třetí, „S ním přijde svoboda a také my budeme zase svobodnými lidmi!“

„Ten spratek není váš princ!“ rozkřikl se Liebbrock, „Co mu záleží na darebácích, jako jste vy?“

„Odpřisáhneme mu věrnost a poslušnost! Budeme za něj bojovat a pracovat pro jeho říši – a on nám podá ruku a osvobodí nás!“

Ředitel Liebbrock kroutil hlavou. Zatím se ve své praxi setkal s ledasčím, ale ne s takovým fanatickým a sebevědomým odporem. Když byli jeho chovanci přichyceni při nějaké nekalotě, většinou se snažili vymlouvat se a všelijak vykrucovat, svalovali vinu jeden na druhého a podnikali všelijaké ubohé pokusy, aby nebyli moc potrestáni. Tihle se chovali, jako kdyby byli nevinní a jako kdyby bylo právo na jejich straně. Liebbrock si uvědomoval, že je nutno zasáhnout co nejrázněji, neboť příklady táhnou a mohli by se tím nakazit i ostatní.

„Vaše myšlenka, že by princ Enkra mohl mít cokoliv společného s vámi, je směšná a nesmyslná! Jenom člověk naprosto zabedněný by mohl přijít na to, že někdo z Arminů bude mít zájem o takový hnůj, jako jste vy! Kdo mezi vámi rozšiřuje takový nesmysl?“

Neřekli nic. Když opakoval otázku zvýšeným hlasem, promluvil opět ten první: „Pane řediteli, nebudeme vám už na nic odpovídat! Já jsem tu velitelem, já odpovídám za všechny! A jestli myslíte, že tu ještě pořád máte nějaká práva vy, tak jste na omylu. Už brzo budeme svobodnými lidmi a vy nám nebudete mít co poroučet!“

„To bych tedy chtěl vidět! No dobrá – prozatím dostanete všichni pětadvacet rákoskou, a ty, když říkáš, že jsi velitel, dostaneš padesát, ať máš ze zadku třeba salát! Potom půjdete do samovazby a budete tam přemýšlet. A tak za týden se na vás přijdu podívat, co kdo z vás vymyslel. Spokojeni?“

S překvapením zjistil, že se nepolekali. Naopak koukali se zájmem do rohu místnosti za jeho zády. Něco je velice zaujalo a také dozorci se tam otočili, takže se podíval i Leibbrock. Úžasem zapomněl mluvit, protože v rohu hořel plamínek. Čert ví, odkud se vzal, možná se propálil podlahou z nižšího patra, ale kurážně ukusoval z koberce i z podlahy pod ním a současně lezl po betonové zdi. Při tom vůbec nečoudil, svítil jasně a stále a téměř nehřál, alespoň žádný žár nebyl cítit.

„Hoří! Proboha, vždyť hoří!“ řekl jeden z dozorců překvapeně, „Ale nebylo nic slyšet, a vůbec, co...“

Dozorce, který byl nejblíže dveřím, k nim skočil a zprudka je otevřel. Zařval hrůzou, neboť chodbou proti němu šel plamen, a v tom plameni běželi nazí lidé, mávajíce rukama. Dozorce se pokusil ty dveře zavřít, ale oheň se jich zmocnil, přestože byly vyztuženy železnými pásky; současně přeskočil na dozorcovu uniformu. Zároveň zachvátil i oděvy všech ostatních, dozorců i vězňů – a také všechno zařízení ředitelovy kanceláře.

Liebbrock řval strachem a bolestí a pokoušel se uprchnout, aniž by věděl kam – ale i v tom záchvatu hrůzy si uvědomil, že na něm sice hoří jeho oblek, dokonce i vlasy, ale vlastní tělo oheň nezachvátil. A viděl totéž na dozorcích i vězních. Taky oni se po první chvíli uklidnili; teď už se jen rozhlíželi kolem sebe a se zájmem zjišťovali, co že se to stalo. Dokonce ani to, že jim podlaha hoří pod nohama, jim jaksi nevadilo. Pod nimi se otevřela propast, ale oheň je snášel poměrně jemně dolů, klouzali jako po skluzavce a kluci se dokonce začali spokojeně smát.

A tak se snesli dolů, do davu lidí. Všichni ti lidé byli nazí a neměli vlasy ani jiné tělesné ochlupení, takže bylo dost problém je od sebe rozeznat. Většinou se smáli, dokonce tančili a v tom přívětivém plameni se jim velice líbilo – někteří něco vykřikovali, ale Liebbrock je vůbec nechápal.

A pak náhle pochopil, že většina jich jsou vězni osvobození ze svých cel i z pout, která museli za trest nosit. Byli tu všichni, ze všech pater – dokonce i ti, co leželi na marodce. Poznal kluka, který si před dvěma dny zlomil nohu – teď na ní poskakoval, jako by mu nic nebylo a vypadal velice šťastně. A taky jiný, který byl po operaci slepého střeva, ale na jehož těle nebylo znát ani jizvu.

Liebbrockovi někdo šlápl na nohu, sice bosou nohou, ale přece jen ho to zabolelo a ještě víc urazilo. Vykřikl na něj sprostou nadávku a chlapec ho poznal. Uskočil sice, ještě měl z ředitele strach – ale současně křikl na ty kolem, že je tu Liebbrock, kluci se rázem otočili a sevřeli pěsti. Ředitel se pokusil utéci; najednou byl v kruhu a když se pokusil zvednout ruce k obraně, vrhli se na něj všichni. Bili ho rukama, kopali do něho, šlapali po něm. Dozorci se mu pokusili přijít na pomoc, ale holýma rukama nemohli mnoho udělat a vše, co jim dodávalo nadřazenosti, shořelo. A tak byli biti jako on, dav je tloukl jako nezralé žito, bez únavy a bez oddechu. Liebbrock cítil, jak mu teče krev z rozbitých úst a nosu, jenže rány se současně hojily, takže mu nic nebylo a byl připraven na další a nové rány. Bolestně skučel, nic víc nemohl – a jeho bývalí svěřenci se smáli, tančili a zadupávali ho do země. Možná pochopili i to, že mu nemohou ublížit – zacházeli s ním jako s fackovacím panákem a ještě vyzývali ty kolem, aby si šli taky kopnout do jeho tučného těla. Dozorcům, pokud viděl, se nevedlo o nic líp, marně prosili a slibovali. Všichni byli jako opilí tím fantastickým ohněm, který je pohltil a který se šířil všude okolo.

Protože když se řediteli Liebbrockovi podařilo se na okamžik zvednout a rozhlédnout, viděl, že už není ve své nádherné polepšovně, ale v údolí uprostřed veliké prázdné plochy, kde dříve polepšovna stála. Teď shořela, a jak se plamen šířil, zachvacoval další a další objekty, garáže, sklady, dílny – z kuchyně vyběhly nahé a holohlavé kuchařky, směšně pištěly a bránily se proti dotírajícímu ohni. Několik neopatrných čumilů, které sem podívaná přilákala, dopadlo stejně, ostatní raději utekli za řeku a nebyli si jisti, jestli se plamen nedostane i tam. Protože rostl, sílil a současně se zvedal i k obloze – a oslnivě zářil na celý kraj.

V té chvíli se po silnici blížil motocykl Honda, na kterém seděla krásná černovlasá dívka. Přilákal ji sloup ohně, který byl zdaleka vidět – a kromě toho slabé radioaktivní záření, které registroval její osobní dozimetr. Projela městečkem a proplétala se mezi lidmi, kteří spěchali k podívané. Nechtěli jí uhnout, snad jenom síla jejího stroje je rozehnala a přiměla, aby ji tam vůbec pustili.

Asthra zastavila motorku v dostatečné vzdálenosti, ale zůstala sedět v sedle a okouzleně pozorovala oheň. Ona sama takový nedokázala, i kdyby se o to pokoušela celou věčnost. Bylo jí skoro líto jej uhasit – a protože se zatím nedostal mimo objekty polepšovny, kterých nebyla tak jako tak žádná škoda, klidně pozorovala, co se v objektu děje.

Taky jí napadlo, že by mohla oheň nechat chytit všechny lidi z tohohle městečka a poučit je. Ale potom na to raději rychle zapomněla; kdoví, co by se mohlo stát a jestli by ho vůbec dokázala zkrotit. A také nebylo třeba je děsit a případně jim ukázat něco, po čem jim nic nebylo. Budou stačit ti, kteří se už do ohně dostali a bude spousta práce, aby nic nerozkecali.

A tak zvedla ruce a zazpívala vysoký, chvějivý tón. Lidé kolem ní se po ní znepokojeně poohlédli, protože jim ten zvuk ničil ušní bubínky; to Asthře nevadilo, zpívala dál a rukama se snažila vyslat do plamenů impuls k uklidnění. To už lidé pochopili, že to není samo sebou – zastavili se, obklopili ji a čuměli na ni jako na další zajímavost. Nevěnovala jim žádnou pozornost, nebylo to zapotřebí – zpívala až se jí napjaly žíly na krku, sledovala oheň a s potěšením poznala, že se už nešíří, ba dokonce jeho sloup pozvolna klesá.

Její boj s ohněm trval asi pět minut – teprve potom poklesl plamen pomsty až k zemi a konečně uhasl.

Lidé, kteří se z něj osvobodili, teď stáli a rozpačitě si prohlíželi jeden druhého. Většinou nebyli moc zvyklí chodit nazí a vlastní podivný zjev je příliš netěšil. Ale uvědomovali si, že jsou pohromadě jak vězni, tak věznitelé; nebýt toho, že se vyčerpali už prvním výpraskem, mohlo to s dozorci dopadnout hůř. Řediteli Liebbrockovi na poslední chvíli nějakou strčili, takže rozbitou hubu přece jenom měl.

Asthra přijela blíž – teprve teď zastavila a slezla z Hondy. Někoho hledala, ale zřejmě nenacházela. Nebylo divu, v tom davu stejně vypadajících lidí.

Liebbrock usoudil, že patří k velitelům a rozhodl se toho využít. Vyškubl se těm, kteří ho drželi, přiskočil k ní a křičel: „Žádám vás o ochranu! Jako ředitel tohoto ústavu mám právo...“

Asthra na něj pohlédla s patrnou nelibostí. „Kdo že jsi?“

„Jsem ředitel ústavu pro převýchovu narušené mládeže v tomto městě! Ústavu, který tady stál ještě před několika minutami, slečno, a který spálili nezodpovědní dobrodruzi, za což budu žádat odškodnění!“

Asthra se zamračila ještě víc než předtím. „Jdi pryč! Dělá se mi z tebe špatně!“ požádala.

Lidé kolem se začali smát. Liebbrock se urazil. „Dovolte, ale představil jsem se vám a domnívám se, že byste mohla být tak slušná a respektovat moji funkci!“

„A proč? Jsi ředitel ústavu, který neexistuje. Takže neexistuje ani tvoje funkce. Dobře, když chceš, odpovím ti. Tvoji polepšovnu spálili nějací lidé. Dobře ti tak, neměl jsi je tam pouštět. Sám sis to zavinil. Ostatně, ředitelé polepšoven se u nás nepočítají mezi lidi. Ani jejich dozorci. Radši mi jdi z očí.“

„Ale právo a spravedlnost vyžadují trest!“ vykřikl.

Vtom Asthra vykřikla vysokým hlasem: „Já jsem právo! Já jsem spravedlnost! Jsem čarodějka a ve mně samotné je moc, která může život dát i vzít! A ty táhni! Ještě slovo a zabiju tě!“

Ředitel Liebbrock otevřel doširoka hubu. Chtěl něco říct, ale jak se na něj podívala, neodvážil se. Naopak stáhl ramena, svěsil hlavu a snažil se zmizet. Někdo mu jich pár strčil, ale Asthra mávla rukou.

„Ať jde! Nebudeme se špinit krví nepřátel! Pokusí-li se ještě jednou nám vstoupit do cesty, sama jej zničím!“

Přistoupil k ní jeden z chlapců. Za ním šli další a obklopili Asthru těsným kruhem. „Ty říkáš, že jsi čarodějka?“

„Jsem Asthra, kněžka Ohně.“

„Máš právo mluvit za svůj národ?“

„Mluvím za rod Santanuevů a jejich kmenový svaz. To není celý národ, ale jeho část. Co chceš?“

„Prosím tě o to, o co prosil Leon Devart prince Enkru. O svobodu a život ve štěstí.“

Asthra ponechala jeho slova vyznít chvílí ticha. Pak se rozhlédla po tvářích kolem sebe. „Zvykem našeho národa je, že ten kdo žádá, promluví před ostatními a řekne vše, co je důležité. Chceš se tomu podrobit?“

„Ano, chci.“

„Proč jsi byl uvězněn?“

„Kradl jsem. Kradu od nepaměti, od chvíle, kdy jsem začal rozumět běhu věcí. I můj otec byl prý zloděj, ale já ho nepoznal. Moje matka byla prostitutka a potom, když jsem se narodil, kradla po ulicích. Naučili mne to. Policajti mě chytili, odsoudili a zavřeli.“

Asthra se mračila. „Brát věci svým kamarádům není čestné ani obdivuhodné. V mé zemi se krádež trestá přísněji než tady.“

„Nebudu už krást, nebudu-li muset! Budu-li mít možnost uživit se jinak, nebude to už zapotřebí. A slibuji ti, že neokradu nikoho z tvého národa...“

„Podej mi ruku! Přijímám tě a slibuji, že tě budu chránit přede všemi a před každým! Jsi jedním z nás a máš na to právo! Až vstoupíš na půdu své nové vlasti, zvolíš si jméno, pod jakým chceš, abychom tě znali. Od té chvíle nikdo nevzpomene, kdo jsi byl předtím. Pamatuj však, že proviníš-li se proti nám, budeš trestán jako každý z nás!“

„Vím.“ řekl chlapec a stiskl její ruku. Neznal ještě zalomení palce, ale Asthra ho to naučila.

„Já bych chtěl taky...“ vykřikl jiný kluk, a za ním se hlásili další. Asthra zvedla ruce a žádala ticho.

„Bratři a sestry, vyslechněte mne, prosím! Jsme na území jiného státu a moje moc není neomezená! Já nemohu pomoci všem – tento náš bratr se přihlásil první a já jsem mu poskytla ochranu, protože si troufám projít s ním až na svobodu. Ale všechny ochránit nemohu!“

„Co tedy máme dělat?“

„Ve městě Troissy kotví naše lodi. Každý, kdo se tam dostane a vstoupí na některou z nich, bude zachráněn. Když ta loď vypluje na moře, žádná lidská moc už nedokáže vyrvat toho člověka jeho kamarádům. A pokusí-li se o to, budeme za něj bojovat.“

„A co ti, kterým se nepodaří se tam dostat?“

„Co chceš ode mne slyšet? Ti, kterým se to nepodaří, mají smůlu. Ani my nemáme dost síly, abychom chránili všechny. Každý se musí sám zasloužit o svoji svobodu. Kdo je silný a schopný, ten zvítězí. Kdo je slabý nebo nemá štěstí, padne. To se může stát i nám. Nejsme jiní ani lepší, než druzí.“

„Máte větší sílu než my!“

„Spíš máme větší drzost. Možná nás tvrdý život sem tam něco naučil; ale jsme pořád smrtelní a jak jste sami viděli, můžeme být i zajati a uvězněni. Je-li v něčem naše síla, pak v tom, že si sami umíme pomoci a ne-li, přijdou nám kamarádi na pomoc.“

„Dobrá, princezno – vím, že nemůžeme čekat, že nám dáte všechno darem. Sami se musíme přičinit. Ale stačí nám tvůj slib, že pomůžete těm, kteří se dostanou k vám do Troissy!“

„Slibuji.“ zvedla Asthra dva prsty pravé ruky.

„To stačí. Kamarádi, slyšeli jste? Tam, kde vlají prapory s trojzubcem, kde vládne princ Enkra, tam nás čeká svoboda! Zbývá jenom projít tam, kde máme svoje kamarády! Co říkáte, to přece musíme zvládnout!“

Ozval se smích a křik, většinou souhlasný. Asthra mlčela a usmívala se. A ten kluk řekl: „Slíbila jsi mi ochranu, princezno! Ale já nepůjdu s tebou do bezpečí, naopak zůstanu se svými lidmi. Jsou to moji kamarádi a já je musím vést, dokud se nedostaneme k cíli. Prosím tě, abys namísto mne vzala s sebou někoho jiného, někoho z těch, kteří by sami nedošli.“

Asthra řekla spokojeně: „Vidím, že jsi člověk, který má právo být jedním z nás. Myslíš od první chvíle víc na druhé než na sebe, a tím dokazuješ, že k nám už patříš. Dobrá, vezmu s sebou, koho budeš chtít. Ale má ochrana platí, dostaneš-li se do úzkých, přijdeme ti na pomoc.“

Chlapec šel podle svých kamarádů – kývl na jednoho kluka, který mu sahal sotva po rameno. „Tohle je Emil, princezno. Je ještě malý a byl dlouho nemocný, ale je to fajn kluk a já bych chtěl, aby to byl on, kdo se dostane do bezpečí.“

Asthra se dotkla Emilovy hlavy. „Co tě bolí?“

Chlapec řekl lhostejně a monotónně: „Mám tuberkulózu a slabé srdce. Do roka zemřu.“

Asthřiny jemné prsty se dotkly jeho hrudníku – zkoumala tep srdce, pak zkoušela jeho dech.

„Nezemřeš. Tvoje plíce vyléčí oheň; kdyby tě bylo napadlo jej vdechnout, byl bys už zdráv. Srdci mohu pomoci, až přijdeš do mého města. Uzdravíš se, a budeš žít ještě dlouho.“

Opět se dotkla jeho hlavy a chlapec sebou udiveně škubl. Díval se na Asthru a nevěděl, co říct.

„Čím ses provinil proti zákonům lidí?“ ptala se.

„Jsem sirotek. Toulal jsem se. Přespával po parcích a hledal jídlo v popelnicích. To se prý nesmí.“

„Půjdeš se mnou. Je čas, abys našel novou vlast a sám si v ní zvolil svoje místo. Rozluč se a čekej – já si musím promluvit s někým, kdo to všechno zavinil!“

Měla na mysli Claudia Mendozu; ten se zatím protlačil dopředu a sledoval její počínání s milým úsměvem. „Tak pojď blíž a pochlub se!“

Skutečně přišel. „Ale že to byl fajrák, co?“

„Jak sis představoval, že ho zastavíš?“

„No... já jsem ho chtěl hlavně zapálit. A šlo to! Ve chvilce bylo po celým tom blbým kriminále!“

„Ten, kdo pustí Živý oheň na svět, jej musí také dokázat ovládnout, a je-li třeba, uhasit! To nevíš?“

„No... vím. Jenže, to já nedokážu! Nemůžu za to, že jsem ještě malej! Až budu jako ty, určitě ho zvládnu!“

„Nehraj si s Ohněm. Není to hračka.“

„Já jsem si nehrál! Bylo potřeba nás osvobodit. Ty bys to dokázala líp, čarodějko?“

„Nedokázala. Uznávám tvoji pravdu, Claudio, proto tě nebudu trestat ani ti nic vyčítat. Ale nesmíš už nikdy zapálit oheň, když u toho nebudu. Rozumíš mi?“

„Ani mezi nepřáteli?“

„Copak nechápeš sám, že jsi schopen vypustit draka, který může zničit svět? Naše zákony mluví jasně, a říkají, že jenom ten, kdo umí ovládnout svoji sílu, má právo být čarodějem!“

„Já vám do toho přeci nekecám! A nechci bejt žádným čarodějem, proč taky? Dělej si s ohněm sama, já jsem ho jenom na chvíli potřeboval, tak jsem si ho podpálil...“

„Dobrá. Odejdeš se mnou a nevzdálíš se ode mne, dokud ti nedovolím. Odpusť, ale musím ti poručit, protože škoda, kterou bys mohl způsobit, je příliš velká...“

„Co se dá dělat,“ vzdychl Claudio, „Škoda, kamarádi! Mohlo bejt fajn trochu se toulat krajem a bavit se... ale já musím asi jet s čarodějkou...“

Asthra dala několika starším Arminům ještě pokyny, jak se co nejšikovněji dostat na pobřeží. A taky všechny peníze, které měla právě při sobě. Potom nasedla na motorku a s oběma chlapci se vracela.

„Ale stejně to byl fajrák!“ liboval si Claudio.