Rogera Monroese potkala v hale hotelu krásná mladá dívka. Neznal ji, i když měl pocit, že ji už někde viděl. A protože se k němu vrhla a zdravila ho, řekl jí taky: „Ahoj!“

„Ty jsi Roger Monroes, žejo?“

„Jo, to jsem. A ty?“

„Simone Fresnellová. Asi jsi o mně slyšel, ne?“

Roger se samozřejmě upamatoval, kde ji už viděl. „Ty jsi přítelkyně plukovníka von Crosse! Ale on je teď nahoře na pokoji a čeká tam na jednoho diplomata z Ameriky... Myslím, že nebude mít čas.“

„Já taky nechci mluvit s ním, ale s tebou.“

„Vážně? A proč?“

„Hodně jsem o tobě slyšela a ráda bych viděla člověka, který bude ministerským předsedou jedné z nejnebezpečnějších zemí světa!“

„To je velice lichotivá charakteristika mé vlasti!“

„Někdo by řekl, že je výstižná. Ostatně nejde mi ani tak o tvou zemi jako o tebe osobně.“

„A co je zajímavého na mně?“

„Povídá se o tobě, že jsi nabídl deset tisíc za noc s Ornellou Mutiovou nebo Nasstasjou Kinskou.“

Roger se rozesmál na celé kolo. „A kdo povídá takové věci?“

„Mike von Cross. Copak to není pravda?“

„Pravda to sice není, ale je to tak krásný, že to můžeš klidně povídat dál. Politik potřebuje reklamu.“

Simone se zasmušila. „Chceš tím říct, že kecal?“

„Dá se říct: dostal za úkol seznámit světovou veřejnost se zábavnými podrobnostmi ze života předních politiků nové arminské vlády. Otázka, jestli to je všecko úplná pravda, není v tomto případě rozhodující.“

„Škoda! Protože mi napadlo, že bych ti v tom třeba mohla pomoci. Znám spoustu velice zajímavých lidí, se kterými by ses třeba rád seznámil. Mimo jiné taky hezkých dívek...“

„No výborně! Tak o tom mi povídej! Víš co, posadíme se někde stranou a budeš mi vyprávět, co bys pro mne mohla udělat, jo?“

Simone si přála přesně tohle. A tak si Rogera odvedla stranou a začali si povídat. A velice rychle nalezli společné zájmy, takže se vesele smáli a dobře se bavili.

Mikova jednání se Roger z toho důvodu nezúčastnil. Docela na ně zapomněl a vůbec mu to nevadilo.

Nikdo ho tam taky nepostrádal.

Mike čekal Rogera a byl poněkud překvapen, když místo něho přišel číšník a ohlašoval jistého pána, který by rád hovořil s pánem. Mike z toho pochopil, že je to někdo cizí a nestojí o zbytečnou popularitu.

Návštěvník byl obtloustlý Asijec neurčitého věku s brýlemi a aktovkou. Na vyzvání se posadil.

„Moje jméno je Sun-Čchung, jsem mimo jiné finančním poradcem ministerstva průmyslu v Soulu, členem kolegia ministerské rady a obchodním ředitelem Korejsko-americké banky.“

„Moc mě těší.“ řekl Mike.

„Doufám, že Vaše Excelence bude ochotna posuzovat moji pokornou prosbu s nejvyšší možnou shovívavostí,“ pronesl pan Sun a při tom vyjímal z aktovky balíčky bankovek a pokládal je na stůl.

„Taky doufám. Co je to?“

„To je, prosím, sto tisíc dolarů. Dovolil jsem si pospíšit si co nejdříve, pokud možno dříve, než se dostaví lord Roger z Monroesu, abych vám sdělil svoji pokornou prosbu...“

Mike si prohlédl peníze, aniž se jich dotkl. „To ale nevypadá jako prosba. Spíš jako úplatek.“

„Ano, skutečně. Méně vychovaný člověk by to tak mohl nazvat.“

„Jenže, já neberu úplatky!“

„Zajisté!“ rozzářil se pan Sun jako měsíček, „Snad by bylo možné považovat to za dar naší banky...“

„A co za to?“

„Maličkou laskavost, docela maličkou! Kdyby se Vaše Milost nad námi slitovala a neničila nás!“

„Posaďte se, prosím, a řekněte mi jasně, co se děje. Já nemám vůbec žádné ponětí, kdo vás ničí a proč!“

„Skutečně? Takže smím tomu rozumět tak, že jsem přišel první?“

„To sice ano, ale nevím, jestli na správné místo a ke správnému člověku. Nevím nic o záležitostech Korejsko-americké banky ani celé Koreje a nemám nic společného s ničím, co se vás týká.“

„Ano, samozřejmě. Ale máte něco společného s klanem Monroesů a Santanuevů a s jejich bankami.“

„Naše banky se rozhodly proti vám něco dělat?“

„Ne prosím, to ne. K tomu se rozhodly japonské banky. Vytvořily takové sdružení a chystají se vytlačit nás z hospodářského života. A vaše banky k tomu dopomohou tím, že jim svým kapitálem kryjí záda.“

„Proč?“

„Japonci se k tomu už dávno chystali. Naším štěstím bylo, že jsme měli podporu amerického kapitálu. Ale když banky Monroes a Santanueva poskytnou Japoncům pomoc, my žádné další možnosti už nemáme...“

„Jaké prozatím podnikli kroky?“

„Santanuevova banka nabídla kapitálovou spolupráci japonské firmě Honda a Sanyo. V obou případech snížila banka úrokovou sazbu až o 0,3%, což je víc, než si můžeme dovolit my. Současně skoupili kontrolní balík akcií našich firem, které kooperují s Japonci, čímž získali podstatný vliv na naše hospodaření...“

„Honda?“ zarazil se Mike, „Ano, to už vypadá jako možnost... jak jste se o tom dozvěděli?“

„Máme přátele ve finančním světě, a ti nás upozornili, že konkurenční firmy v Japonsku se o tuto možnost rovněž zajímají. Yamaha a především Kawasaki. Ta snad poslala už do Monroesovy banky v Kingtownu svoje experty.“

„Honda, Sanyo, Yamaha, Kawasaki. A co automobilový průmysl?“

Pan Sun zamžikal očičkama za brýlemi a otevřel pusu překvapením. „Domníváte se, že by k tomu mohlo dojít?“

„Ano, myslím si to. Pokud vím, i japonské automobily se v kooperaci vyrábějí u vás v Koreji, ne?“

Pan Sun sepjal ruce a málem se rozplakal. „Chcete se nás zbavit! Chcete nás zničit, rozdrtit nás jako červa! Proč to děláte?“

„Zřejmě proto, že jste si vybrali špatnou stranu. Vy jste vsadili na Američany, že ano?“

„Americký kapitál má ten nejlepší zvuk...“

„Je mi líto. My fandíme Japoncům.“

„Snad by bylo možné se nějak dohodnout!“

„Ne se mnou. Nezlobte se, ale vezměte si svoje peníze a zkuste je investovat rozumnějším způsobem!“

„Ale proč? Copak moje peníze nejsou stejně dobré jako peníze koncernu Honda? Copak vše, co se na světě odehraje, se musí vždycky odrazit na naší ubohé zemi? Když chce někdo někomu ublížit, vždy použije nás Korejců, kteří jsme mu ničím neublížili! Proč je tomu tak? Proč?“

„Už jsem řekl. Stojíte na špatné straně.“

„Ovšem. Američané se rozhodli prověřit, jaké má druhá strana zabezpečení proti letadlům, pochopitelně k tomu použili naše letadlo. Druhá strana nás sestřelila! Když někdo chce vytlačit americký kapitál z Asie, použije k tomu zase náš průmysl! Co jsme udělali tak hrozného světu, že musíme za všechno pykat my?“

„Řekl bych vám to, pane, ale nerad bych se dotkl cti vašeho národa, už proto, že je mi výrazně nesympatický. Vaši lidé jsou krutí a sadističtí, neradi pracují, jedí psy a utloukají je způsobem, který se mi nezdá humánní. Kromě toho máte kriminály plné nevinných lidí, šíleného diktátora v presidentském paláci a stálé třenice se severní částí země, která měla tolik předvídavosti a podplatila nás dřív. Tak sakra, co ještě chcete? Ano, bijeme vás a budeme vás bít! Už proto, že jste Korejci!“

Pan Sun byl jako opařený. Zíral na Mika, mrkal očičkama a nervozně si mnul ruce. „Aspoň nějakou radu... byste nemohl?“

Mike si povzdechl a pokrčil rameny. „Jakou radu? Co vůbec ještě chcete?“

„Přece nemůžete odepsat celý stát jenom proto, že jíme psy a máme rozdílný názor na politiku! Musí tu být nějaké rozumné řešení!“

„Pro vaši banku žádné. Pro vás osobně přidat se k vítězné straně. Nabídnout svoje služby konkurenci.“

Pan Sun chvíli nechápal.

„Když pomůžete Japoncům zničit Američany, možná se nad vámi slitují. Máte vysoké postavení a velikou moc, tedy i veliké vědomosti. Kdybyste třeba využil svých informací a dopomohl Japoncům k nějaké výhodě...“

„Ale... to je přece zrada!“

„Je otázka, jak to kdo bere. Pokud to přinese nějaký užitek vaší zemi...?“

Pan Sun bojoval chvíli sám se sebou, a bylo to vidět. Potom zvedl hlavu a vypadalo to, že se rozhodl. „Doporučil byste mě někomu ze svých přátel?“

Mike chvíli váhal. Taky se ohlédl na peníze na stole. Pan Sun si toho povšiml. „To je samozřejmě za tu radu...“

Mike vzal tužku, napsal si jeho jméno, hotel, ve kterém bydlel a telefonní číslo.

Podali si ruce – ruka pana Suna byla vlhká a na dotek nepříjemná jako leklá ryba. Když odcházel, oběma stranám se viditelně ulevilo.

Mike sklidil peníze ze stolu a uklidil skleničky, ze kterých pili. Měl na to právě tak čas, než se dostavil pan Olszynski.

Tento muž nevynikal skromností ani úslužností. Byl to Američan a státník a byl zvyklý, že lidé berou tuto jeho příslušnost na vědomí. I když jednal soukromě, jednal za Ameriku. Byl reprezentantem nejsilnější mocnosti světa.

Potěšilo ho, že není přítomen Roger. Včera při slavnostním setkání za přítomnosti novinářů to bylo jedno, ale dneska se mělo doopravdy jednat, a čím méně lidí bude přítomno, tím lépe. Přivítal se s Mikem, posadili se a připili si na zdar dohody.

„Nebudeme si nic zastírat,“ začal Olszynski, „Situace je celkem jasná a také instrukce, které jsem dostal od presidenta, jsou velmi jasné. Nyní je především třeba tu trapnou aféru co nejtišeji uklidnit.“

„Souhlasím s vaším názorem, že situace je jasná. Nicméně stejně bych rád slyšel názor vašeho presidenta, jak ji řešit.“

„Dobrá. Vycházejme z toho, že ve skutečnosti nedošlo mezi našimi státy k žádnému konfliktu, ze kterého by vyplývaly jakékoliv další mezinárodní závazky. Nebo vy považujete tu směšnou válku mezi naší armádou a skupinou vašich kluků za závažnou?“

„Vůbec ne. Už mnohokrát jsme prohlásili, že se jedná o žertovné střetnutí, něco jako sportovní utkání, jež se koná více méně pro pobavení obou stran. Myslím, že není důvodu na tom názoru cokoliv měnit.“

„To mne těší, pane. Tím spíše, že z mnohých stran se ozývají hlasy, které se s tímto názorem značně rozcházejí. A to dokonce od některých politických činitelů.“

„V žádném případě jsme podobné názory nepodporovali.“

„Vím, že k podpoře nedošlo ze strany vaší vlády. Ale mnohé soukromé osoby dávají najevo, že by byly ochotně využít situace k provokacím.“

„Nevím o takových případech!“ řekl Mike pevně.

„V tom případě bych si dovolil uvést několik charakteristických příkladů. Například v sousedním Německu. Pokud vím, jejich strana zelených vyjadřovala a i nadále vyjadřuje svoje sympatie a podporu vašemu princi a jeho činy hodnotí jako boj za svobodu.“

„To považuji za přehnané.“

„Jenže stejného názoru jsou některé organizace v jiných zemích. Holandsko, Belgie, Dánsko. Také v Itálii a Anglii se ozývají hlasy, které schvalují a podporují podobná hnutí.“

„Zřejmě se jedná pouze o ohlasy některých neuvážených článků v novinách nebo komentářů televize. Ostatně je rozdíl mezi hlasy, které něco podporují slovy, a skutečnou pomocí.“

„Ano, o tom jsem také chtěl mluvit. Snad víte, že ve společnosti vašeho prince se sešly nejrůznější dobrodružné živly z různých zemí Evropy i Světa. Například Palestinci, těch je asi nejvíc.“

„Palestince, pokud vím, nepřivedl do boje princ, ale jeden z jeho důstojníků.“

„Tím hůř, pane. Pokud vím, navštívil velitel Palestinské armády Jásir Arafat vašeho Vládce a jednal s ním o těchto záležitostech. Pravděpodobně nevíte, o jakých věcech se mluvilo, protože to bylo po vašem odjezdu, ale předpokládám, že jejich účast v boji byla jedním z jednacích bodů.“

„Vím, o čem se jednalo a znám i výsledek jednání. Naší záležitosti se týkal problém právě těch dětí, které posbíral Chris Everett na africkém pobřeží. Palestinci nás požádali, abychom těm, kteří nemají svoje rodiny, pomohli získat si nějaké vzdělání a obživu. Naše vláda tomu byla nakloněna s podmínkou, že tito lidé se stanou našimi občany a budou pracovat u nás. Palestinci naopak požadovali, aby se potom vrátili domů a pomáhali svým příbuzným. Nato navrhl Vládce, aby si ti lidé vzdělání zaplatili. Palestinci odpověděli, že nemají peníze a že se domnívali, že jim pomůžeme v rámci solidarity. Vládce odpověděl, že se to může stát, ale v tom případě naše země nebude vynakládat na jejich výchovu tolik prostředků, aby se to stalo nerentabilním.“

„Zkrátka a dobře, máte o ty děti zájem, ale pro sebe.“

„Přesně tak.“

„Tento názor se mi zdá velmi moudrý a ušlechtilý. Já skutečně nevidím důvod, proč by vaše země měla vynakládat prostředky na výchovu lidí, kteří jí nebudou k ničemu užiteční. Myslím, že jste se rozhodli správně.“

„Nepochybně se někteří z těch, kteří k nám přijdou jako přistěhovalci, někdy v budoucnu vrátí domů do své staré vlasti. Ale předpokládám, že většina zůstane a bude naší zemi k užitku.“

„Velmi moudré, znovu opakuji, že s vámi bezvýhradně souhlasím. Doufám, že stejně naložíte s dalšími, kteří budou mít zájem se k vám připojit...“

„Směrnice našeho Vládce to předpokládají.“

„Dobrá, tím jsme vyřešili záležitost cizích spojenců. Teď ovšem musíme vyřešit vaše vlastní občany, to jest ty děti, které přijely vašemu princi na pomoc. Kdy počítáte s jejich odsunem?“

„My s ním nepočítáme.“

„Prosím? Chcete je snad nechat v Evropě?“

„Ne. Není naší věcí, jak odtud odejdou, stejně jako jsme neměli zájem na jejich příchodu. Až odejde princ, odejdou také. Jednotlivě nebo ve skupinách. Mají vlastní dopravní prostředky a nic jim nebrání.“

„Ano, vím, že si koupili nejrůznější plavidla včetně velkých námořních lodí. Dokonce se mluví o tom, že ty jachty jsou schopné doplout přes Atlantik do Ameriky.“

„Byly vybírány tak, aby dopluly.“

„Tím chcete naznačit, že v případě, že to uznají za vhodné, mohou se objevit i na našem pobřeží?“

„Mohu jim to zakázat, ale nemohu jim v tom zabránit.“

„Myslíte, že vás neposlechnou?“

„Ne vždycky a ne všichni. Ti řádní občané mě jistě poslechnou... ale jsou tu i jiní a ti jsou v mnohých případech proti.“

Pan Olszynski se krátce zamyslel. „Co v té věci uděláte?“

„Nic. Co bych měl dělat?“

„Vám nevadí, když vás vaši podřízení neposlechnou a dokonce udělají něco proti vaší vůli?“

„Ne. Já vím, co můžu od koho čekat.“

Olszynski se začal vesele usmívat. „Chcete mě zřejmě k něčemu přimět. Podívejte, já rozhodně nevěřím tomu, že by se mezi vašimi lidmi našel někdo, kdo by porušil příkaz, který je mu skutečně vydán. A kdyby to udělal, že by to přežil. Ale jistě jsou takoví, kteří se tak mohou tvářit. Pravděpodobně chcete usmlouvat podmínky, které by vás přiměly jít na to po dobrém.“

„Hezky řečeno. Ale naši náčelníci se řídí většinou svým vlastním názorem.“

„Jsou to kluci!“

„Tím spíš. Mají svoje vlastní zákony a ty se od zákonů vydaných vládou podstatně liší.“

„V kterých bodech?“

„To je těžké. Každá smečka má jiné.“

„Hm... chápu. Tedy, co chcete?“

„Nemohu vám zastírat, že v případě, že by vaše vláda nějakým způsobem dala najevo, že si váží našeho prince a ctí ho, potom by jistě i náčelníci posuzovali tuto vládu příznivěji.“

„Jakou formou to má uznat?“

„Těžko říct. Mezi našimi občany je zvykem dávat dar na usmířenou. Nějakou symbolickou věc, která by obdarovanému připomínala dárce a jeho přátelství.“

„Co to má být, podle vás?“

„Podívejte, já vám nemohu radit, jak si naklonit prince naší země! Nehledě k tomu, že by to z mé strany mohlo být považováno za poškození našich zájmů. Snad dokonce paktování s nepřítelem.“

„Vy si pořizujete nějakou nahrávku?“

„To ne. Ale i stěny mají uši.“

„Dobrá. Za jakých podmínek jste ochoten spolupracovat s nepřítelem a poradit mu?“

Mike se rozesmál. „Vy jste skutečně dobrý diplomat, pane Olszynski. Vidím, že poslali toho správného muže.“

„Poslali člověka, který je ochoten se dohodnout. Stejně jako vy, pane... ostatně, slyšel jsem o vašich zvyklostech. Je pravda, že si vaši lidé tykají a říkají jménem?“

„Ano. Například při setkání s princem je krajně nezdvořilé mu vykat...“

„Moji přátelé mi říkají Zbigniew. Zbyšek.“

„Já jsem Mike.“ usmál se komthur.

„Myslím, že si teď budeme rozumět lépe. Takže, co mi radíš?“

„Jde o to, co potěší prince. V poslední době ho zajímají zbraně, auta, motorky a lodi. A taky holky, ale to bych neviděl rád. Zbraně... tvá země nevyrábí zbraně, které by člověka potěšily svojí krásou. Většina vašich zbraní je chladná a bez duše jako vaše politika. Poslední krásné zbraně Ameriky byly snad Peacemakery, ty staré západnické revolvery.“

„Můžeš mít pravdu.“

„Kromě toho za ušlechtilou považují naši lidé jenom sečnou nebo bodnou zbraň, málokdy pušku. A meč mu dá někdo jiný, a lepší, než bys mu mohl dát ty. Takže na zbraně zapomeň.“

„Dobře. Takže poslední model Chevroletu?“

„Nejsem si zcela jist. Zatím cítí větší obdiv k motorkám. Japonci mu padli do srdce s tou jejich Hondou. Je z ní bez sebe nadšením a všude ji chválí. Viděl jsi, že se s ní dal vyfotografovat i do časopisu...“

„Pěkná reklama pro Japonce, mimochodem. Kdyby se takhle nechal vyfotit s lahví Coca-coly, možná by na tom mohl vydělat.“

„Enkra nepije Coca-colu a když, tak s nechutí. A o reklamě má svoje názory. Když něco chválí, tak se mu to skutečně líbí.“

„Dobře. Motorku má, auto nechce. Co dál?“

„Dokázali byste mu udělat loď?“

„Jakou?“

„Jednou mi vyprávěl o školní lodi, která připlula na návštěvu do Londýna, když tam bydlel. Měla tři stožáry, posádku dvou set kadetů a tolik plachet, že vypadala jako bílý oblak. Krásná jako sen, řekl o ní Enkra. Dokonce má její fotografii na památku.“

Olszynski si skousl rty. „Ty jsi ale mizera, Miku Crossi!“

„Říkají to o mně.“

„Taková loď... kdybychom s tím souhlasili... jak by byla předána vašemu princi? Přesněji řečeno, jaká publicita by byla přiměřená takovému... dejme tomu daru?“

„Byl by to dar Americké vlády k posílení přátelství mezi našimi zeměmi. Propagační využití je čistě vaše věc, můžete to zveřejnit nebo utajit, jak chcete. A můžete počítat i s tím, že se naše sdělovací prostředky přizpůsobí vašim.“

„Dar amerického lidu... gesto dobré vůle... a eventuální ujištění, že ta loď je americkým výrobkem a je nejlepší na světě! Bylo by to příliš pro vaše názory?“

„Myslím, že je to přiměřené. A je-li ta loď skutečně nejlepší, to prokáže na moři.“

„Taková loď by mohla být opatřena i firemním označením.“

„Předpokládám, že bude označena americkou vlajkou, orlem a nápisem, který ji výslovně označí jako americký dar. Také symboly firem, pochopitelně důstojnými. Žádná primitivní reklama, jen elegantní znak.“

„Dobrá, tedy to shrneme. Loď, něco jako školní clipper, o třech stěžních a patřičném vzhledu. Myslím, že nebude vadit, když před zahájením prací předložíme projekt odborníkům. Tuto loď předáme vašim zástupcům při nějakém vhodném jednání, třeba státní návštěvě. Propagační využití dle našich potřeb.“

„Souhlasím.“

„Jde ještě o to, že postavení takové lodi není otázkou pár dní.“

„Samozřejmě, to chápu.“

„Bude možné ohlásit to hned a loď dodat... v nějakém rozumném termínu? Třeba do roka?“

„Samozřejmě. Třeba i do dvou let. Já vím, postavit loď není hračka. Ostatně, takové veřejné prohlášení bude užitečné pro případ, že by vám nepředvídané okolnosti zabránily vyplnit slib, který chcete dát.“

„Ty máš o nás pěkný mínění!“

„Pochybuju, že ty máš o někom lepší.“

„Máš pravdu. No dobrá – jsem rád, že jsme se tak rychle a čistě dohodli. Teď přijdou další maličkosti. Taky my něco chceme.“

„Čekal jsem to. A co?“

„Uzavřeli jste nějakou dohodu s Francií.“

„Zatím ne.“

„Ale chystáte se ji uzavřít. Je to smlouva o těžařské společnosti s kapitálem z obou států a dodávkách vašich vzácných kovů. Smlouva, která je výhodnější než kterákoliv předešlá.“

„Ano. Těžko bych to popíral. Ovšem máme vůči Francii určité závazky, už proto, že princ se zachoval k jejich zákonům poněkud neomaleně.“

„Taková smlouva přispěje k nezávislosti Francie na našich surovinách. Doposud kontrolujeme trh pomocí mezinárodních monopolů.“

„O tom vím.“

„Francie se stane silnější a nezávislejší. I na vás...“

„Co ode mne chceš? Podobnou smlouvu jako mají oni?“

„Ne, vím, že na vás nemám takovou páku. Možná by ale bylo možné najít nějaký důvod, proč tuhle smlouvu nebudete moci dodržet. Nebo alespoň proč její realizaci poněkud... oddálit.“

„To nepřichází v úvahu. Máme svoji čest.“

„Máte taky obyvatelstvo, které se občas bouří. Kdyby na jihu, kde jsou doly, vypukla třeba nějaká vzpoura šelem...“

„Kdyby například doly obsadili bandité a odmítali tam vpustit techniky, třeba z náboženských důvodů?“

„Ano, to je velice moudrý důvod...“

„Jenže francouzská strana se pojistila. Nechce s námi uzavřít smlouvu o dodávkách, ale chce založit společnou těžařskou společnost, jejíž výtěžek poslouží stejně nám jako jim. A navíc zainteresovala na tom řadu osobností z našich kruhů.“

„Zainteresovali? Jak?“

„Princi Enkrovi uspořádali báječné prázdniny. Dospělé podplatili.“

„Kolik jsi dostal ty?“

„Já se neženu za penězi.“

„Promiň, špatně jsem se zeptal. Co jsi dostal?“

„Balíček akcií té společnosti.“

Olszynski zkřivil rty. „No ovšem, to mě mohlo napadnout. Tedy, tahle cesta je uzavřena?“

„Bohužel ano. Francouzi využili situace a obsadili všechny východy. Nikudy nepronikneš.“

„Ani kdybys mi poradil?“

„Obšancovali všechny, kdo o tom rozhodují. Těžko je přesvědčíš.“

„Co se dá dělat. Zkusíme najít nějakou jinou možnost?“

„To je těžké. Vaše země je pro nás příliš silná. A k silným nemáme důvěru.“

„Takže?“

„Vláda už delší dobu uvažuje o založení nové loďařské firmy. Ta, která je v Indiopolisu a Iron-city, už dávno nestačí. Prozatím to ztroskotávalo na kapitálových otázkách. Ale v poslední době se pokoušejí Japonci o sdružení investic...“

„Japonci? O tom jsem zatím neslyšel...“

„Informace podléhají přísnému utajení.“

„Jména!“

„Stačí ti jedno. Santanueva.“

„To je tvůj přítel a spojenec.“

„Občas se se mnou radí o svých plánech.“

„Myslíš, že by byl ochoten spojit se s námi místo Japonců?“

„Santanueva taky miluje krásné lodi. Až uvidí princovu loď, třeba zaváhá.“

„A zeptá se tebe. Bude to chtít malý balíček akcií...“

„V tom případě asi i já zaváhám.“

„Z vaší země je ledaskam blízko. Na Blízký Východ. Do Iráku a Íránu. Do Indie. Na Dálný Východ. Jaké to budou lodě, Miku?“

„Civilní. V žádném případě nechceme vojenské lodě...“

„To mi ani nenapadlo. Ale vojenské lodě potřebují tu a tam podporu civilních. Zásobovacích, taky tankerů.“

„To by mohlo být.“

„Dodáme kapitál. Vy pracovní síly a suroviny.“

„Taky některé komponenty. Třeba elektroniku...“

„Máte elektroniku na světové úrovni.“

„Spolupracujeme s každým, kdo je v tom oboru na výši.“

„Také s Japonci. Japonci mají velkou snahu o přátelství.“

„Nediv se. Jsme v Asii.“

„Japonci chtějí Asii ovládnout!“

„My se ovládnout nedáme.“

„Ale pomůžete jim ovládnout ostatní.“

„Jsou to naši spojenci. A nejde jim o vojenskou expanzi, ale o průmyslový rozvoj.“

„Tím hůř. Ty máš rád Japonce, Miku?“

„Nejsou mi nesympatičtí.“

„Já je rád nemám. Bojovali proti nám a zničili Pearl Harbour. A udělali by to znovu. Jsou to pořád ještě blázniví samurajové.“

„My si vážíme samurajů.“

„Rád bych jim zabránil v jejich expanzi. Například tím, že bych jim přebral jejich spojence.“

„To nebude lehké.“

„To vím, samozřejmě. Chceš mi pomoci?“

„Vůbec to nebude lehké.“

„Dobře, řeknu ti to přímo. I my chceme dar na usmířenou. Žádnou podporu Japoncům.“

„Nepřichází v úvahu. Koncern Honda chce s námi uzavřít dohodu o spolupráci. Jde o ty motocykly, které se tak líbí Enkrovi. Kdybych se postavil proti, obejdou mě nebo přehlasují.“

„Motorky mi nevadí. Ale žádné politické dohody.“

„Řeknu to svojí vládě.“

„Správně. Já taky budu jednat se svojí vládou. A ty si pamatuj: Jednou může přijít chvíle, kdy i vy budete mít strach z Japonců. Jestli jim pomůžete přespříliš, mohou být silnější než vy.“

„To vím.“

„Mysli na to, až budeš jednat se svým Vládcem. Nechceme výhody, ale taky nechceme, aby je měl někdo druhý.“

„Myslím, že vláda tuhle dohodu schválí.“

Zbyšek Olszynski se usmál. „Možná je dobře, že ten blázen Tribber chtěl mermomocí tvého prince přistřihnout. Nebyli bysme se seznámili.“

„Říkám, že jsou to pro něj fajn prázdniny...“

Pánové se rozešli v dokonalé shodě. Krátce nato se vrátil Roger, poněkud unavený a roztěkaný. „Tak co? Vyhráli jsme nebo prohráli? Jak dopadlo jednání?“ ptal se.

„Tak napůl.“ řekl Mike.