Simone Fresnellová udělala další krok ve svém vývoji k rajskému ideálu a zvykla si chodit nahá na veřejnosti. Ne, že by jí to činilo morální potíže – v zaměstnání si však zvykla odhalovat se jako pomník válečného hrdinství a činila tak pomalu a zvolna s přídechem tajemství. Na pláži jí to taky moc nevadilo, protože většinou byli ostatní též nazí a bylo to do jisté míry soukromí. Ale tady v táboře, kde někteří chodili ve fantastických kostýmech a jiní vypadali, jako kdyby nikdy neměli na sobě ani nitku, jí nic nevelelo a nic nezakazovalo cokoliv. Roger, když vstal, šel se vykoupat do moře, pak už zůstal bez oděvu a chodil tak, dokud nemusel účinkovat před televizními kamerami. Tehdy se oblékl do kabátku z černého hedvábí s vyšitými zlatými ornamenty a hned vypadal jako lord kancléř. Simone se zařídila podobně a protože momentálně v televizi neúčinkovala, chodila jako druzí.

Asthra jí přidělila dívku Ťapku, která přišla o místo strážce princezny Anitty a zřejmě se bez služby nudila. Simone vzala na vědomí a občas jí vysvětlila, co nechápala. Jinak pro ni nic dobrého neudělala a nebylo ani zapotřebí, protože se dokázala postarat sama.

Momentálně přitahovaly pozornost všech hry, které přinesl Frenn a které patřily k těm spíše žertovným. Tvrdil, že je nevymyslel sám, ale že je viděl na různých utkáních smeček i trampských osad, a jenom je vehementně prosazoval do praxe.

Už úvodní soutěž stála za to – běh po čtyřech do kopce pozpátku, nohama napřed. Když se někdo doškrábal v potu tváře na vrcholek (běželo se lesním terénem přes nejrůznější překážky), měl se otočit a po zádech, hlavou napřed, seběhnout zase zpátky ke startu. Nepovolovaly se přemety a kotrmelce, pouze běh.

Vynikající žertík byl skok z prkýnka, položeného na dvou válečcích z kulatiny. Nevypadá nijak obtížně, ale odrazit se z ujíždějícího prkýnka a dopadnout na nohy, byť jen pár centimetrů od místa odrazu, je dost obtížné – většina skoků skončila tvrdým pádem za smíchu diváků.

O eskymáckém skoku už byla řeč – držet si rukou jednu nohu a druhou vykopnout a zasáhnout šišku uvázanou na špagátě, to považovali zkušení rváči ze smeček za lehký úkol, a taky to nebylo nic těžkého. Dokud se šiška nezvedla výš – pak většina pádů byla na hlavu a někteří po několika kolech proklínali hru i jejího tvůrce.

Vybrané dvojice soutěžily v přechodu po špalcích – konalo se to tak, že hráč na jednom špalku stál, druhý přesunul kam až to šlo, a překročil na něj. Většinou se mu to nepodařilo a udělal pořádné salto – musel však nastoupit tam, kde byl před pádem a znovu posunovat druhý špalek rukama.

Většina bojovníků byli zkušení námořníci, nebo si to aspoň mysleli, a k jejich výcviku patřilo i pobíhání po ráhnech. Když jim uvázali kládu volně mezi dva stromy a dali jim možnost přejít nebo přelézt ji, aniž by se dotkli země, jen se tomu smáli. Bohužel kláda nevisela pevně ve stabilní výšce a země byla příliš blízko na to, aby se jí nedotkli. Mnozí to zkoušeli horem i spodem, ale dalo jim pořádnou fušku přelézt, aniž by byli diskvalifikováni.

Když Frenn nařídil opět utvořit dvojice, většinou se k sobě stavěli nejlepší kamarádi, což byl záměr. Protože vrcholný boj se měl odehrávat mezi nimi jako soupeři. Na trávníku byly vytyčeny úzké a na konci i nízké branky, kterými bylo třeba prolézt nebo proběhnout, na konci se zmocnit asi metrového polena a doběhnout s ním na místo startu. Soupeř ovšem mohl toho, který byl před ním, doběhnout a zadržet ho a poleno mu vzít. Ti, co soutěžili, většinou znali finty svého nejlepšího kamaráda a rvačky mezi nimi byly vynikající, zvlášť pro diváky. Vítězové potom bojovali opět ve dvojicích, až do konečného vítěze. Soutěžili chlapci i dívky bez rozdílu věku a vah.

Pro odpočinutí se potom vymýšlely věci jako navazování vařených makaronů na délku, okusování jablek zavěšených na provázku, zatloukání hřebíků do polena naslepo a podobně – tyhle hry měly proti předešlým jen tu výhodu, že při nich nikdo nepřišel k úrazu. Jinak bylo úrazů dost a dost, včetně kuriózních, jako úder kolenem do vlastního oka a podobně. Krvácející rány se ošetřovaly jako obvykle, ostatní byly ponechány osudu a zahojení časem a odolností organismu.

Počet osazenstva v táboře neustále vzrůstal – ale současně ubýval. To se stalo tím, že se s přílivem nových účastníků her některé skupiny stěhovaly dál a dál od Troissy po celém pobřeží. Protože hry přitahovaly pozornost diváků a televize, mnohá jiná střediska měla zájem o spoluúčast, a když se všichni nevešli do Troissy, ochotně jim uvolňovala své kempinky. Enkra a jeho štáb s rozšířením působnosti celkem souhlasili, tak se zakrátko jejich agenti vyskytovali na nejrůznějších místech celé Francie.

Činnosti Chrise Everetta nevyvolávaly u štábu velký souhlas – Roger a jeho přívrženci došli k názoru, že jednou z opor jeho pluku je Claudio Mendoza a rozhodli se zasáhnout právě jeho. A to s pomocí Sebastiana, který se v současné době věnoval převážně meditacím, po táboře se pohyboval v šafránovém rouchu mnicha a působil dojmem, že všechny lidské starosti se nedotýkají ani jeho bosých chodidel. Roger jej navštívil a požadoval, aby bráškovi důrazně domluvil, což Sebastiano nakonec přislíbil.

Navštívil Chrise v době, kdy u něj byl i Claudio – když vstoupil a na vyzvání usedl v jejich stanu, byli tím všichni důstojníci jednak poctěni, jednak trochu vystrašeni.

„Přišel jsem se zeptat, jak se daří Claudiovi ve vašem pluku.“ řekl Sebastiano s laskavou přezíravostí typickou u mnichů.

„Velmi dobře,“ řekl Chris, „Je to velice schopný chlapec a jeho pokusy s ohněm jsou nadějné. Jsem rád, že ho máme.“

Sebastiano obrátil oči na Claudia a usmál se. Neřekl nic.

„Mně se tady moc líbí.“ řekl opatrně Claudio.

„Někteří náčelníci mají ovšem obavy, zda se ti vždycky podaří zvládnout oheň, když jej zapálíš. Ty sám si jsi zcela jist, že to dokážeš?“

Claudio zatím pokaždé řekl ano – ale lhát bráchovi si netroufal.

„Nebylo by lepší, kdyby ses nejdřív pokusil naučit se to pořádně, a teprve potom prováděl praktické experimenty?“

„Hele, kam ho chceš odtáhnout?“ zasáhl Chris, „Já vím, že jsi jeho brácha a máš na něj právo, ale Claudio je tady spokojenej a moc nám ve všem pomáhá, tak já nevím...“

Sebastiano obvykle nechal každého domluvit. Až když Chrisovi došel dech, zeptal se: „A ty jsi si nezvratně jist, že nemůže způsobit svými pokusy nikomu nic zlého?“

Chris zaváhal, ale pak řekl: „Ano!“

„Obdivuji tě. Asthra o tom například přesvědčena není.“

„Tys mluvil s Asthrou?“

„Ano. Řekla mi, že zakázala Claudiovi pokusy bez svého vědomí, a že se velice bojí, co provede. Ani Asthře se vždy nepodaří zvládnout oheň, i ona je zatím ve stádiu pokusů.“

„Asthra je sice čarodějka, ale není všemocná! A přece v zákonech císařovny Diany se říká, že nelze zakazovat nic, co je technicky možné provést! Nadosmrti mu nemůže zakázat práci s ohněm, na to jednak nemá právo a ani možnost mu v tom zabránit!“

„Asthra to ví. A nechce mu ubližovat. Je si vědoma, že Claudio ke své schopnosti přišel víceméně náhodou – jako slepý k houslím. A vůbec neví, jak jí používat. Jenže on neví, co s tím dělat. Hraje si...“

Claudio se tvářil nejistě. Sebastiano několikrát očekával, že se dá do diskuse a bude za svou pravdu bojovat, ale pro jistotu se omezoval jenom na přikyvování a mručivé zvuky.

„Znám svého bratra. Zatím je ještě kluk a nedá se s ním vůbec o ničem mluvit, všechno je mu k smíchu. Dokonce i to, že umí víc než Asthra a ona s tím má starosti. Když ho při krocení ohně něco zaujme, třeba to, jak někomu ohoří účes, dá se do smíchu, na všechno zapomene a už ho neudrží. Chápeš?“

„Ale já to zvládnu,“ řekl Claudio, „Já chci být čaroděj!“

„Nebráním ti. Jenom upozorňuji na možná rizika...“

„Ty nesouhlasíš s tím, aby Claudio byl čarodějem mého pluku!“ zasáhl Chris, „Možná dokonce proto, že nechceš, aby se tvůj brácha zapletl s lidmi jako jsme my!“

„Naopak. Přál bych si, aby se stal čarodějem v plném smyslu slova a konal všechny povinnosti, které jako čaroděj má. Včetně nejvyšší spoluodpovědnosti za činy všech členů pluku.“

Chris zaváhal. Sebastiano to říkal příliš klidně a laskavě.

„Chci, aby si Claudio byl vědom dosahu svých činů. Chci, aby byl připraven odpovídat se před soudem věčnosti za všechno, co uděláš ty, Chrisi, a každý ze tvých bojovníků. A to není lehké.“

„Ale... myslíš, že to zvládnu?“ zaváhal Claudio.

„Je tvojí povinností to zvládnout.“

„O činnosti svého pluku rozhoduji já!“ řekl Chris zostra.

„Já tě v ní nijak neomezuji...“

„Claudio dělá jenom to, co já mu nařídím!“

„To ovšem nesmí. Čaroděj smí dělat jen to, k čemu se sám rozhodne a co považuje za potřebné a nutné. Odpovídá se jenom Bohu a svému vlastnímu svědomí.“

„A když nemá dostatečné poznání?“ ptal se Claudio.

„I tak.“

„Takže ty chceš, aby to přestal dělat?“

„Ne. Nechci nic a nemám právo nic chtít. Sám se rozhodne.“

„Ty bys chtěl, aby se stal mnichem jako ty, a zabýval se celé dny jenom meditacemi o nějakých nesmyslech?“ útočil Chris.

„Zřejmě jsi ani ty sám ještě nedozrál k tomu, abys vykonával podobné činnosti. Nevadí. Přijde tvůj čas...“

„Myslíš, že já někdy budu... jako ty?“

„Ano. Nevím, jak brzy se to stane, ale musí se to stát!“

„Podívej, Sebastiano, byl jsi velitelem a nejlepším bojovníkem a všichni si tě vážili. Teď jsi se stal mnichem, no dobře, my to bereme a chápeme tě. Ostříhali tě, a tak ses změnil. Jenomže, to nemůžeš chtít ode všech a...“

Sebastiano ho trpělivě nechal vymluvit. „Mýlíš se...“

„Není to tak, jak říkám?“

„V každém prohlášení je obsaženo trochu pravdy – jde jen o to, jak na ni chceme hledět. Ano, stal jsem se mnichem – ale poznal jsem některé věci, a jedna z nich je, že jím nebudu navěky. Až přijde čas, vrátím se k činnostem, které jsem vykonával. Jen bohatší o to, co dělám nyní...“

Chris byl prudký a nezkrotný, ale nebyl hloupý. „Počkej... takže tys skutečně přišel na něco důležitého?“

„Přišel jsem na některé pravdy, které jsem sice znal z pouček duchovních učitelů, ale dosud jsem je plně nechápal. Rád tě s nimi seznámím a věřím, že pochopíš. Ta nejdůležitější z nich je, že nikdy nemůžeš odejít ze života. Jsou lidé, kteří se domnívají, že odevzdáním se vyššímu ideálu se zbaví vší pozemské tíhy. Já si to myslel také, a ve chvíli, kdy mne zbavili povinností bojovníka, jsem to tak cítil. Po prvních dnech jsem pochopil, že se nezměnilo nic. Jsem mnich i bojovník současně – jenom jsem se na ostatní lidi začal dívat z větší vzdálenosti, většího nadhledu a z pozice... určité laskavosti k nim.“

Chris naslouchal nyní velmi pozorně. „Takže, až skončíš svoje meditace, budeš zas bojovníkem jako dřív?“

„Nikdy neskončím svoje meditace. Ale ve chvíli, kdy se ukáže potřeba, abych vykonal nějaký čin ve prospěch druhých, okamžitě jej provedu. A pokračovat v meditaci budu, až bude hotov.“

Chris to promýšlel a pomalu se začal usmívat, jak mu to docházelo. „Ale... potom jsi už skutečný Drak!“

„Nejsem. Jsem na Cestě. Stejně jako ty, Claudio, Enkra a jiní.“

Chris se uklonil se sepjatýma rukama. „Potom tě prosím, abys pro nás učinil to, co činili Draci za dávných časů. Pouč nás, prosím! A zachovej ve své přízni Claudia, kterému věříme a přáli bychom si, abys jej vychoval v tak dokonalou osobnost, jako jsi sám.“

„Claudio je můj bratr, a zůstane jím vždycky. Stejně tak budu mít vždy rád každého dobrého člověka a učiním pro něj vše, co budu moci. Ještě jsem nedošel k dostatečnému poznání, abych mohl splnit, co ode mne žádáš. Ale je to má povinnost, proto jakmile se tak stane, učiním to...“

S tím se rozešli, a všichni byli spokojeni. Asthru Sebastiano ujistil, že Claudio už nebude nebezpečný svému okolí, a tak také Enkrův štáb vzal tento fakt ochotně na vědomí.

Zdálo se, že o duchovní rozvoj všech přítomných je postaráno dokonale – do Troissy přijel Harikeša Swámí Višnupáda, nejohnivější kazatel mezi všemi duchovními učiteli hnutí Hare Kršna. Byl to kamarád Mika Crosse, a ten mu hned po příjezdu do Francie poslal zprávu. Nějaká skupina hnutí už v Troissy byla, takže Harikeša okamžitě zorganizoval její posílení a přijel sám. Mnoho Arminů už mělo částečné poznání o jejich činnostech, tak ochotně navštěvovali přednášky, zúčastňovali se obřadů a zpívali s oddanými. Také strava Arminů začala být ovlivňována vaišnavskou kuchyní, protože oddaní pilně vyučovali vaření čistých jídel i ty, kteří to dosud neovládali.

Do přístaviště připlula loď, která zasluhovala zvláštní pozornosti. Nebyla to normální plachetnice, jaké nakoupili náčelníci smeček po evropských přístavech, ale africká domorodá bárka, a její posádka byla taky černá jako bota. Velel jim sádelnatý pořízek, který se pořád usmíval a tvrdil o sobě, že se jmenuje Hálib a je princem z Pobřeží Slonoviny. Byl pochopitelně uveden před Enkru.

„Vítám tě v našem středu,“ řekl mu Enkra, „A velmi rád bych se dozvěděl účel tvé návštěvy...“

Princ Hálib se rozzářil jako lucerna. „Samozřejmě, že něco potřebuju! Samozřejmě, že jsem kvůli něčemu přijel! Ano, přijel jsem tě pozvat k nám do Abidžanu!“

„A proč bych tam měl jezdit?“

„Proč? No přece podívat se! Na návštěvu k nám, poznat, jaký jsme dobrý lidi a jak je to u nás fajn! Já tě zvu, abys přišel k nám, jako jsi přišel sem! Všechny vás k nám zvu!“

„Všechny, to jest celou partu?“

„Jo, pochopitelně! Byli u nás tví kámoši s lodima, a byli moc fajn, byla s nima veliká sranda! Tak vás přicházím zvát, abyste se všichni sebrali a přijeli k nám do Abidžanu!“

Enkra si vzpomněl, že mu něco říkal Roger, ale nevěděl, co to bylo. Kývl na Rogera, který už si taky vzpomínal. „Počkej, Halibe! Mluvíš o dvou lodích našeho kamaráda Salema?“

„Ano, Salem z Dahome! Je to můj příbuzný, Salem ben Akad – a já jsem Hálib Hasan, a náš dědeček byl králem v Sabadalu...“

„Aha... a ten Salem přijel s tebou?“

„Ne, ten jel dál do Dahome. U mne se jenom stavovali, sháněli nějakou pomoc. Prý pro tebe, ale ty jsi to mezitím vyhrál. Hlásilo to rádio, tak jeli dál... A já jsem jel sem!“

„Stejně to nechápu. Všude se snaží se nás zbavit, francouzská vláda by nás nejraději viděla daleko odtud, a ty nás zveš?“

„Jasně! Když vás tu nechtějí, tak pojeďte k nám, u nás je to bezvadný! A když něco vyvedete, tak se tak moc nestane!“

„A co tomu řekne policie?“

„Náčelník policie je můj táta.“

„Tím hůř. Ještě mu uděláme průser a ministr ho sesadí...“

„Ministr vnitra je můj strejda.“

Enkra už nevydržel a začal se smát. Princ Hálib se taky smál, líbilo se mu, že je tu veselo.

„Zatím do Abidžanu nepojedem,“ rozhodl Enkra, „Ale rozhodně až to trochu půjde, tak se tam zastavím...“

„A to je škoda,“ řekl princ Hálib, aniž se přestal usmívat, „Teď by to bylo nejlepší, když máš tolik lidí...“

„A pročpak to?“

„Udělali bysme státní převrat.“

„A proč?“

„No... svrhli bysme vládu a vládli sami. Když máme tolik lidí, kdo by si troufl něco říct? A kdyby, tak ne moc nahlas!“

„Nejseš hloupej, Halibe!“

„Bodejť! Táta by to zaplatil! A strejda. A dědeček.“

„Tvůj dědeček je president?“

„Ale vůbec ne. Dědeček je náčelník našeho kmene. Ale on nesmí do městě, protože je proti vládě, víš?“

„A jeho synové jsou u vlády?“

„Všichni ne. Strejda Džanmu je proti.“

„Zajímavá země... No, zatím máš smůlu, Halibe. Počítám, že na tvůj Abidžan tentokrát nedojde...“

„Nevadí. Já si počkám, až budeš mít čas.“

„Prozatím jsi vítán mezi námi. Jestli se tvoji bojovníci budou chtít zúčastnit sportovních her...“

„Jasně! A mohli bysme... víš, vyprávěli nám, že vy se koupete v ohni. Je to pravda? A mohli bysme my taky?“

„Třeba hned. Zavolej Claudia, Isedo!“

Japonec odběhl a členové Enkrova dvora s potěšením vyčkávali, co bude princ Hálib na tu koupel povídat. Claudio přiběhl hned a na požádání zapálil oheň, na který Asthra koukala dost nedůvěřivě. Enkra vyzval černochy, aby bez obav vstoupili dovnitř, a Hálib se tam hned hrnul – a když mu shořely vlasy a jakási noční košile, ve které chodil, smál se, až se ohýbal. A hned tam hnal svoje bojovníky a bavil se, jak jsou tím překvapeni.

„Jsou to milí lidé,“ řekl Roger spokojeně, „Kdyby všichni byli jako oni, měli bysme míň problémů. Jen bych rád věděl, jak si vede ten jeho bratránek v Dahome. Tam prý jsou ještě lidojedi.“

„Byl bych klidnej,“ řekl Enkra, „Naši nejsou o nic lepší.“

Když Roger přišel do svého stanu, seděla Simone před zrcátkem a prohlížela se v něm. Což jí dalo dost práce, stan byl malý a postavený tak, aby přiléhal k zaparkovanému automobilu.

„Jseš dost hezká, neboj se!“ řekl jí.

„Ale... víš, přemýšlím nad tím, jestli se mám taky zkusit vykoupat v tom vašem ohni. Ťapka mi to moc chválí.“

„Ťapka je cáklá jako její šéfka Asthra.“

„No já to zkusím, to je jasný. Jenom mi jde o to, jestli si na to mám brát přílbu nebo ne. Na jedný straně bych nerada přišla o vlasy. Na druhý straně ty americký holky choděj taky bez a nechaly si udělat na hlavě krásný tetování...“

„A ty nepřeneseš přes srdce, že ony to mají a ty ne. To jsem si mohl myslet. Jseš typická ženská.“

„Slepice, chceš říct, žejo? Co ty bys mi radil?“

„Mně je to jedno. Ostatně když si seženeš paruku, nikdo to nepozná. To, co nosíš na hlavě, není zas tak velká paráda...“

„Jo. Jenomže paruky jsou vyprodaný. Jiný holky na to přišly dřív a teď se ve městě vůbec nechytneš...“

„Tak to už na mou duši nevím.“

„No... ledaže bys mi věnoval svoje vlasy. Holky říkaly, že to prej jde, že se udělá takovej klih a tím se to zespoda slepí, a potom, když se to...“

Roger otevřel úžasem pusu dokořán. „Ty ses asi nadobro zbláznila! Já a dát svý vlasy tobě?“

„Proč? Ono to nejde?“

„Jde – ale uvědomuješ si, že jsem kancléř a velmistr řádu?“

„No jasně, to jsi mi říkal. A co má být?“

„Já se přece nemůžu objevit na veřejnosti ostříhaný! To zkrátka nepřichází vůbec v úvahu, rozumíš?“

„A princ by mohl?“

„Kdyby princ, tak to bych potom mohl i já. Jenomže já s tím nesouhlasím. Ani já, ani on...“

„To je nějaký divný. Mike říkal, že by to šlo.“

„Mike je starej provokatér.“

„Proč se rozčiluješ? Já ti přece nic neříkám!“

„Ty si vůbec neuvědomuješ, co ode mne žádáš!“

„Já si to uvědomuju! Ale uvědomila jsem si, že jsem pro tebe zřejmě úplně mimo, viď? Nejdřív jsi měl všelijakejch řečí, co všechno bys pro mě udělal. A teď, když od tebe skutečně něco chci, tak mi neuděláš ani takovou maličkost!“

Roger zíral. „To není žádná maličkost!“ rozkřikl se.

„Jo. Jsem pro tebe dobrá tak akorát do postele!“

„Dobrá? Ty že jseš pro mě dobrá? Podívej se na sebe, prosím tě! Je ti nejmíň dvakrát tolik co mně! Nemyslíš, že já bych měl na daleko mladší a pěknější holky?“

„To jo! A udělal bys z nich štětky posledního řádu! Chováš se stejně ke každý ženský jako k šestákový kurvě!“

„Ke každý ne! Jenom k těm, co si to zasloužej!“

„Tak já jsem pro tebe kurva, jo? A proč jsi teda o mě tak moc stál, můžeš mi říct?“

„Chtěl jsem se něco naučit. Myslel jsem, že máš zkušenosti a že mi něco předvedeš...“

„Tobě, jo? Ty seš daleko zkaženější než já, i když seš pořád ještě mlíčňák! Tebe nemám co učit!“

„To jsem taky pochopil, jenomže pozdě!“

„Proboha! Že já vždycky, když padnu na nějakýho chlapa, si musím vybrat zrovna mizeru! Co je to za prokletí, který na mě padlo, to teda nevím!“

„Mohl bych ti to říct, ale radši tě budu šetřit!“

„Jen to klidně řekni! Už jsi toho řekl dost!“

„Protože jseš hrozně blbá, holčičko. A blbý ženský vždycky naletěj jenom darebákům!“

„To je dost, že to uznáš!“

„Já vím o sobě svý a nedělám se lepší, než jsem. A tobě to taky doporučuju, nebo nebudeš vědět, kam skočit!“

„Co si představuješ, že se mnou teď uděláš?“

„Já nic. Já jsem s tebou docela spokojenej.“

„Ale já tě mám plný zuby!“

„Pro mě za mě, můžeš si vybrat někoho jinýho. Je tady dost pitomců, který po tobě půjdou. Neboj se, já sám nezůstanu!“

„Ani bych to od tebe nečekala. Tak se sbal a vypadni, stejně je tohle auto i všechno ostatní moje!“

„Jak chceš. Děkuju, a sbohem!“

Roger se sbalil velice rychle, měl všechny svoje věci v jedné sportovní tašce. Vzal ji přes rameno a odešel – zamířil ke stanu Kurta Diettermanna, kde bylo dost prázdno.

„Koukám, že ses rozešel s tou svojí holkou!“ řekl mu Kurt.

„Ono to bylo slyšet až sem?“

„No... bylo tam nějak rušno, zdá se.“

„Jo, to bylo. Je to husa, nedá se s ní nic dělat.“

„Dobře jsi udělal. Je na tebe moc stará. Najdi si nějakou mladší holku, pokud možno normální.“

„Ale je hodná. Dovezla mě sem a zaplatila mi večeři.“

„To je opravdu hodná. Tys neměl na večeři?“

„No měl, ale je to od ní stejně hezký. Kdyby mě nenaštvala, asi bych se s ní nehádal. Jenže co takhle?“

„Kde teď budeš bydlet?“

„No... třeba tady, ne? Nebo u Jacka.“

„U Jacka ne. Ten bydlí s mojí ségrou a ta by tě nesnesla. A tady to taky nebude dobrý. Moje holka tě sice snáší, ale zas tě v tom spojení nesnáším já...“

„Ty seš dobrej! Myslíš, že bych ti ji chtěl přebrat?“

„Nemyslím – ale radši si dám pozor. Jseš moc čipernej.“

„Měl bych se urazit, ne?“

„Možná je to spíš lichotka.“

A tak Roger sebral opět svůj pytel a šel o číslo dál. Aby dokázal Simone, že mu na ní nezáleží, sbalil toho večera nějakou začínající zpěvačku, která moc nutně potřebovala ukázat se s někým důležitým před kamerami. Měla tu výhodu, že přijela téměř novým karavanem a Roger se k ní hned nastěhoval. I když taky byla o něco starší než on, ale s tím se těžko dalo něco dělat.

Simone se ostříhat nedala. Postěžovala si na Rogera a na svou smůlu každému, koho potkala a aspoň trochu ho znala, ale tím se jí nálada zlepšila a začala dělat oči na režiséra televize, který jí předstíral, že hledá novou hlasatelku. Simone projevila přání stát se hlasatelkou, a také ochotu zúčastnit se kamerových zkoušek. Režisér ji pozval na večeři a ona mu za to vyklopila všechny drby, které stihla po Rogerově boku nasbírat o Arminech.

Tak té noci všichni našli vhodného partnera a byli docela šťastní. A spalo se jim velice dobře.

Mike von Cross té noci nespal ve své ani v jiné posteli. Seděl ve vlakovém kupé a blížil se k pobřeží. Odpoledne uzavřel všechny dohody, předal tiskopisy velvyslanci Terriérovi a zúčastnil se závěrečného koktejlu u pana Olszynskiho. Potom se ale převlékl do riflí a obyčejné bundy a nasedl do vlaku na pobřeží. Teď seděl v temném vagónu, občas vyhlížel ven do krajiny zalité měsíčním světlem a tu a tam podřimoval, dokud ho neprobudila bolest za krkem, pocházející ze strnutí šíje.

Ale i jemu se zdálo, že je mu dobře.