Kdo se proviní... |
Už během cesty do Paříže zjišťoval Mike, jak inteligentní, bystrá a chápavá je jeho společnice. Ťapka živě reagovala na každé jeho slovo, s nadšením naslouchala jeho poněkud rozvláčnému a zmatenému vyprávění a když něco vyprávěla sama, činila tak zajímavě a vesele, takže jim společná cesta rychle ubíhala.
V místě, kde přestupovali, koupil Mike Ťapce světlou paruku. Zatím nosila na hlavě šátek a on sám paruku, která patřila k jeho služebnímu vybavení; když si vzala dlouhé světlé vlasy, vypadala tak krásně, že ho to skoro přivedlo do rozpaků. Zato jí stouplo sebevědomí, zvesela se smála a pomáhala mu vybírat pohlednice, čímž ho přivedla málem k nekritickému nadšení.
Letenky do Londýna měli zajištěné, takže opustili Francii bez potíží s příjemným vzrušením, co je čeká na další cestě. Do Londýna přiletěli pozdě odpoledne a když se ubytovali, vyrazili na prohlídku města, což Ťapku moc bavilo.
Nebydleli v Monroesově paláci, protože lord Oliver dlel momentálně na svých statcích ve Skotsku a Roger tam odjel zřejmě za ním. Zařídili se v jednom malém pensionu, jehož majitelka, vdova po arminském důstojníkovi, ochotně a ráda zařizovala ubytování krajanům.
Ťapka čekala, co bude dál – nebylo nic. Na její otázku, co tam budou dělat, odpověděl Mike, že čekat. A tak skutečně čekali. Přes den jezdili po městě i okolí automobilem své bytné, a Mike dovolil Ťapce řídit. Večer několikrát navštívili divadlo a jednou dokonce nějaký bar v Soho. Byla to oběť, protože Mike nechodil do barů, pokud to nebylo zapotřebí z důvodů služebních.
Přes den pečlivě četl noviny, místní i francouzské. Nic v nich neobjevil, ale nerozladilo ho to, dokonce se zdálo, že je s tímto výsledkem docela spokojen.
Ťapka se neptala, o co jde – věděla to stejně jako každý Armin, který byl přítomen velkému ohni.
Ve městě Paříži jsou lidé, kteří se provinili. Nevědí, že se svým zločinem dotkli osoby arminského prince. Možná ani nevědí, že někdo takový vůbec existuje – ale provinili se a stihne je zasloužený trest. Protože urazili pána, který má k disposici tisíc ochotných rukou, schopných zabíjet a trestat. Je to jejich smůla. Zřejmě si měli dát větší pozor, komu chtějí ublížit.
Enkra se svou plachetnicí směřoval k Gibraltaru. Zastavil se v Portugalsku, na pobřeží Španělska. Sliboval, že se zastaví na Baleárských ostrovech, na Maltě, v Řecku. Noviny otiskly jeho fotografii, rozesmátou, bezstarostnou.
Čtvrtý den objevila Ťapka v novinách krátkou zprávičku, která by za normálních okolností nevzbudila její pozornost.
„K dopravní nehodě došlo včera v odpoledních hodinách nedaleko mostu Pont d°Austerlitz, kde nákladní automobil porazil ženu středních let a způsobil jí těžké zranění. Žena vyvázla díky pomoci chlapce, který jí poskytl první ošetření a zavedl umělé dýchání z úst do úst. Zřejmě se jednalo o příslušníka skautského oddílu, kteří se podobným činům učí ve svých oddílech. Lékaři se o zásahu tohoto dospívajícího chlapce vyjádřili s uznáním a prohlásili, že nebýt jeho, byly by dvě děti ve stáří deset a sedm let sirotky...“
Přinesla noviny Mikovi; usmál se a kývl hlavou. „Ano, všiml jsem si. Už jsou na místě. Mají zákaz jakkoliv na sebe upozorňovat, ale on zřejmě nemohl nechat člověka bez pomoci zemřít... udělal dobře...“
„Kdy to přijde?“ ptala se Ťapka.
„Myslím, že už brzy. Zatím zjišťují, co a jak. Chtějí si být jistí, než udeří. Ale pak to půjde rychle...“
Večerní špička téměř minula, většina cestujících se už dostala domů. Stanice metra Étoile byla poloprázdná, ale tří kluků, kteří posedávali na lavičce a na něco čekali, si nikdo nevšímal. To spíš už hlučné tlupy výrostků, kteří vpadli do stanice a pochechtávali se, upíjeli z lahví a pokřikovali na ženy.
Jeden z kluků se rozklepal jako v horečce. „To je on! Támhleten.. s tou lebkou!“
Ten mladík měl koženou bundu, hlavu ostříhanou dohola a na zádech lebku se zkříženými hnáty a nápis: „Zabijte všechny, Pánbůh si své věrné pozná!“
„Nemýlíš se? Takovou bundu nosí všichni...“
„Nemejlím. Poznal jsem ho, je to on!“
„Dobře.“ Třetí kluk vstal a líně se vydal ke schodišti. Ti dva také vstali a odklidili se stranou. Dva Alžířané, kteří přicházeli z druhé strany, se obrátili a odešli zpátky. Zůstal tu však asi šestnáctiletý chlapec s dívkou snad ještě mladší, kteří doteď seděli na lavičce a něžně si povídali.
„Hele, máš pěknou kočku!“ řekl jeden z výtržníků a začal dívku znalecky osahávat, „Za co ji vyměníš?“
Dívka vykřikla, bránila se. Chlapec vstal. „Nechte ji... a vůbec, co se do nás pletete?“
„Já jí přece nic nedělám! Chválím ji, že je pěkná, to se nesmí? A vůbec, kdyby to byla moje holka, byl bych pyšnej...“
V partě byly i dvě dívky, a ty se pochechtávaly. Parta obstoupila oba mladé a pokřikovala vtipy.
V té chvíli se stala jiná věc – nějaký zlodějíček využil toho, že pozornost veřejnosti se soustředila na výtržníky, vyškubl jedné ženě z ruky kabelku a prchal s ní ke schodům z metra. Žena vykřikla a dva tři muži se pokusili ho chytit, ale uměl běhat natolik dobře, že neměli šanci. Vybíhal tedy nahoru a bylo by se mu to podařilo, ale shora v tu chvíli scházel chlapec tak asi patnáctiletý, a za ním dva další. Jeden z nich byl ten, který předtím odešel od svých kamarádů – došel pro posilu.
Ten první skočil zloději do cesty a kopl ho vysokým kopem do hlavy. To zloděj nečekal – skácel se dolů přímo do rukou pronásledovatelů. Taška mu vypadla z ruky a žena ji hned chytila a přitiskla k hrudi, aby jí znovu nebyla ukradena.
Výtržníci na chvíli nechali dvojici, dívka se jim vyškubla a chtěla utéci, ale kluk s lebkou jí podrazil nohu a ona upadla. Její chlapec ji chtěl bránit, ale už dostal první ránu, a mohl jich dostat i víc.
A všichni vyrazili do útoku. Jeden z nich zaječel jako jaguár, což sice lidé nepoznali, ale příšernost toho řevu jim stačila. Vzplanula tvrdá rvačka, ve které kluci používali údery a kopy karate a lidé kolem více méně zírali a pohoršeně vykřikovali. Do toho přijel vlak metra – lidé se vyhrnuli na nástupiště a spolu s nimi dvojice dalších dětí, které se okamžitě zapojily do boje.
Chlapec s lebkou na bundě pochopil, že se děje něco nebezpečného. Nelenil a vytáhl z kapsy vyskakovací dýku. Nějaký jeho kamarád zas vylovil řetěz, kterým se dost šikovně oháněl okolo sebe. Oba se postavili zády k sobě a chystali se bránit proti útočníkům, kterým se podařilo jejich kamarády dotlouct natolik, že se s bolestným sténáním váleli po zemi.
Kluci se domluvili pohledy. Dva z nich svlékli bundy, jeden dokonce stáhl z hlavy paruku. Ukázalo se, že je ostříhán téměř dohola, zato na hlavě má barevné tetování, jaké se dělá na světě pouze na jednom místě. Kluk s řetězem se trochu lekl.
Chlapec s tetovanou hlavou se k němu blížil; jeho pohyby byly kočkovitě pružné a rychlé. Čekal na útok, ale taky mladík s řetězem chápal, že záleží na jediné ráně. Nepodaří-li se, vyhraje ten malý, je zkušenější. Několikrát chtěl udeřit, ale rozmyslel si to – až nakonec usoudil, že musí, nechce-li prohrát bez boje. Řetěz zasvištěl a kluk bleskově uhnul; chytil protivníkovu ruku, škubl a zachytil druhý konec řetězu. Kluk s lebkou se pokusil seknout po něm svou dýkou, ale to už mu na ruku skočil druhý z útočníků, udeřil ho hranou dlaně a zbraň vyrazil. Další dva se na něj vrhli, zkroutili mu ruce a svázali za zády.
Viděl ještě, jak dva z chlapců kopou do zoufale křičícího kamaráda, pak jeden uchopil řetěz a udeřil ho přes paže na předloktí. Zřejmě mu ty ruce přerazil, protože nešťastník řval ještě víc a přestal hýbat prsty. Potom ho natlačili do vozu metra a ten se vzápětí rozjel.
To už do stanice přiběhl četník, normální pařížský pochůzkář s pendrekem a jednou pistolí. Na místě zastal jenom potlučené výtržníky, zlodějíčka a jednoho z chlapců, který tam zřejmě čekal na něho, aby podal hlášení.
„Co se tady stalo?“ ptal se četník.
„Tihle obtěžovali nějaké děvče,“ řekl chlapec klidně a vážně, „Já a moji kamarádi jsme je upozornili, že se to nesluší. Seberte si je. Jo, támhleten chtěl ukrást kabelku. Můžeš ho přidat k těm ostatním...“
„Jak... jak jste dokázali přemoci tolik lidí? Přece jsou to zkušení rváči...“ koktal překvapeně četník.
Chlapec místo odpovědi natáhl ruce a obrátil je hranami dlaní nahoru. I četník musel vidět, jak jsou otlučené od soubojů.
„Kdo jsi? Pojď se mnou, sepíšeme protokol a...“
„Není třeba,“ řekl chlapec klidně, „Mám jinou práci.“
„Tak počkej! Nařizuji ti, abys šel...“
„Nepůjdu. Nepřemůžeš mě, a střílet na mě snad nebudeš. Vezmi si tyhle a odveď je na strážnici. S nimi si můžeš psát, co chceš.“
Četníkovi bylo jasné, že má pravdu. Kromě toho si všiml, že jeden z méně potlučených výtržníků se chystá utéci, zvedl se a snažil se dostat pryč. Chlapec po něm skočil, jedním kopnutím ho srazil zpátky na zem a dalším, mířeným do ledvin, jej přinutil k bolestnému křiku.
„Jo, strážníku! Vyřiď u vás, že téhle noci jich dostaneme víc. Vyčistíme vám tohle metro. A co chytneme, pošleme k vám, abyste je potrestali. Nechceme nikomu ublížit víc, než je zapotřebí!“
„Ale... proč?“ vyjekl strážník.
„Jsou to vrazi, zloději, rváči, překupníci drog. A dopustili, aby se náš pán na ně rozhněval. Když se hněvá náš pán, smrt chodí kolem vašich dveří...“
Chlapec se otočil a odcházel na druhou stranu. Strážník nejdřív chtěl běžet za ním – pak se ale rozhodl postarat se raději o zatčené. Postavil je všechny na nohy, svázal k sobě a hnal celou tlupu na strážnici, přemýšleje o tom, co právě slyšel. Nic nechápal – jenom tušil, že tohle není konec.
Během půlhodiny se o dopadení vraha dozvěděli všichni ti, kteří to měli vědět. Chris Everett nařídil provést zátah na zločince, kteří byli odhaleni a sledováni během akce. Jeho zvlášť vybraní bojovníci vyrazili do útoku.
Při pátrání narazili Chrisovi chlapci na rozdělovnu drog, která patřila klanu Marokánců. Původně totiž jejich hlavouni přišli z Maroka, odkud je místní vyhnali. Později převládli v gangu rodilí Francouzi. Rozdělovna byla na záchodě jedné z menších stanic, kde matka jednoho člena zastávala dobře placené místo uklízečky. Tato dobrá žena trůnila na židli před záchodem a dávala pozor. Jakmile se objevila uniforma, okamžitě varovala syna i jeho kamarády, takže četníci jen těžko mohli něco objevit. Klukům ovšem nevěnovala pozornost, tak si všimli, jak provoz funguje. Právě ten večer navštívil rozdělovnu jeden z vůdců, aby předal další zásilku a převzal peníze – určený pozorovatel to oznámil Chrisovi skoro současně s oznámením o zadržení vraha.
„Prubnem to?“ ptal se jeden z kluků.
„Jo. Mohla by to být naše největší akce. Jdu s váma...“
Na stanici dojeli metrem. Počítalo se s tím, že inkasista se zdrží tak hodinu, což docela stačilo – když Chris se svojí partou přijel, chystal se právě k odchodu. Měl s sebou také ochránce, ramenatého černocha z Nové Kaledonie, který se obvykle chlubil, že jeho táta ještě pojídal lidi. Ten šel se svým šéfem a nesl mu aktovku s penězi.
Chris si ho vzal na starost – protože to byl takový obr a zdálo se, že něco umí, napadl ho dokonce zezadu. Skočil mu na záda a oběma rukama jej udeřil do ramen; obr pustil sice tašku, ale překvapivě rychle se otočil a praštil Chrise do obličeje. Chris udělal salto dozadu a rozplácl se o stěnu. Přitom mu spadla paruka, což černocha zarazilo, nebyl na pestře tetované hlavy zvyklý. Nějaký kluk sebral zatím tašku a utíkal s ní pryč. Černoch usoudil, že to je důvod napadení a rozběhl se za ním, čímž nejspíš Chrisovi zachránil život. Chris se vymrštil, rozběhl se za negrem a chytil jej za nohu, čímž ho dostal na zem. Někdo jiný zatím skočil negrovi botama do tváře, a Chris úderem hrany dlaně do kotníku přerazil Kaledoňanovi nohu. Černoch řval bolestí a vztekem, jednoho z kluků chytil a srazil do kolejiště, kde naštěstí nebyl žádný vlak, ale nemohl se postavit, tak se Chrisovi podařilo ho přemoci a jeden kluk ho omráčil železným nunčakem.
Přemoci šéfa nebylo tak těžké – neměl u sebe zbraň. Byl znám policii a ta ho občas kontrolovala, takže kdyby našli pistoli, mohl mít nepříjemnosti. Zato ti ostatní, kteří se vrhli svým kamarádům na pomoc, byli ozbrojeni dobře. Jeden se dokonce pokusil střílet, ale nějaká holka po něm hodila vrhací dýkou. Dostal to do ramene a přestal mít chuť do střelby. Ostatní byli napadeni dřív, než revolvery vytáhli, a někteří kluci pronikli i do záchodu, takže se tam nikdo nemohl zabarikádovat. Podařilo se jim opanovat bojiště a svázat ztlučené a všelijak poraněné gangstery. Starostlivou matinku zavřeli do jedné z kabin.
„Co dál, Chrisi?“ ptal se někdo.
„Seberte všechny zbraně a dejte je do tašky k prachům. Ty a ty si vezmete na starost tašku a uklidíte ji k nám. Ostatní se postarají o ty syčáky. Zavedete nebo zanesete je na policii i s tím práškem... kousek odtud je stanice a za ní taková malá ulička. Tam je nechte, pak někdo zavolá na jejich ústřednu, že si je tam mají sebrat. Neměli by vás při tom vidět...“
„Jasný!“
„Počkej!“ Chris zadržel kluka, který zvedal na nohy šéfa a chtěl ho přidat k ostatním, „Toho si vezmu na starost já! Mám takový nápad, ale potřebuju k tomu víc lidí...“
Šéf se netvářil zrovna moc nadšeně, když odváděli ostatní a jeho si nechali. Spíš se klepal – zvláštní hrdina zrovna nebyl.
„Až to skončíte, sejdem se v centrále. Zkusím se ho na něco vyptat. Hoďte sebou, třeba budeme podnikat ještě dnes v noci!“
Vyvedl svého zajatce ven z metra a nacpal do džípu, který tam na něj čekal. Nejeli daleko; v jedné zastrčené uličce ho zase spolu s řidičem vystrkali ven a zatáhli do průjezdu, kde čekali další. Byla tam skoro tma, jen podle hlasu se zajatci zdálo, že někdo z nich je dívka.
„Zkus to!“ požádal ji Chris.
Dívka položila šéfovi ruce na spánky a jemně tiskla. Chris se zájmem přihlížel, a když muž upadl do transu, spokojeně se zašklebil.
„Odpovídej na otázky! Kde je sídlo vašeho šéfa a jak se šéf jmenuje?“
„Bar Geraldina na Montmartru, v prvním patře. Šéf se jmenuje Louis Baroche...“
„Kdy jsi měl předat peníze?“
„Ve dvě hodiny ráno.“
„Do kdy je otevřen bar?“
„Do půl druhé je program. Pak se postupně zavírá, jak hosté odcházejí.“
Chris to chápal. Současně s koncem provozu začíná mnohem zajímavější činnost u šéfa.
„Kolik lidí se tam sejde?“
„Inkasisté a kurýři. Celkem třiadvacet lidí.“
„Kolik má šéf ochránců?“
„Šest.“
„Jaké mají zbraně?“
„Revolvery. Značky neznám.“
Chris pokračoval ve výslechu. Gangster odpovídal plynně, bez zaváhání a bez zdráhání, ale také bez osobního zaujetí, takže bylo zapotřebí klást otázky tak, aby vysvětlil všechno jasně. Chris se dozvěděl, jak to v baru vypadá, kde je šéfova pracovna, kde se sejdou jednotliví lidé. Když se dozvěděl vše, co potřeboval, dal dívce pokyn uspat muže hlubokým spánkem a uložit v průjezdu.
„Stačí mi, aby spal do rána... do sedmi hodin. Pak ať se probudí a dělá si, co chce. Dokonce může odejít domů... za to, jak pěkně nám zazpíval...“
„Bude jediný, komu se nic nestalo,“ namítla dívka, „Jeho kámoši poznají, že to byl on, kdo to prásknul. Odkrouhnou ho.“
„Máš pravdu. Pošlem na něj policajty, ať si ho seberou. Ale uspi ho, ať ho hned tak neprobudí.“
Potom odjeli ve svém džípu. Chris svolal svoje nejlepší kluky.
„To, co teď chci udělat, je jiná hra než jen ztlouct pár chuligánů. Přepadnem sídlo gangu, který točí miliony, a vyberem jim prachy. Potom je tam necháme a zavoláme na ně poldy, ať si je jdou sebrat. Počítejte s tím, že se budou bránit i střelbou. Enkra zakázal zabíjet, to asi víte, takže nikoho nezabijem. Ale ani my se nesmíme dát zabít, protože koho zabijou, nedostane svůj podíl. Přeberte si to. Je tam tak třicet lidí, nás bude celkem padesát. Tak myslím, že by to mělo klapnout. Teď každému rozdělím úkoly...“
Bar Geraldina ještě zářil plným leskem, když se k němu slétlo několik part výrostků na motocyklech. Chvíli se bezcílně poflakovali kolem a očumovali. Potom jedna skupina objevila průjezd, pronikla jím do dvora a vyšplhala na střechu sousedního domu. Odtamtud přelezli na střechu Geraldiny, uvázali lana k zábradlí u komína a k ozdobné římse a připravili se. Další četa se dostala zadem ke garážím – bylo tam větrací okýnko, kterým by se těžko člověk protáhl, ale desetiletému klukovi to nedělalo potíže. Svlékl se, zjistil jestli mu projde hlava, a pak už se soukal mezi mřížemi. Kamarádi mu podali oknem nářadí a on přelezl ke dveřím a rozebral zámek. Šest dalších prolezlo dovnitř a dostali se až do sklepa pod barem. Byly tam zásoby alkoholu a taky nákladní výtah, kterým se dalo jet do patra. Zjistili si, že se dá ovládat i zevnitř.
Čtyři nejstarší kluci a dvě dívky se připotáceli do baru krátce před zavřením. Byli notně opilí a ukecali vrátného pomocí úplatku – dají si tu jen pivo a hned půjdou. Motali se, pochechtávali a dívky pištěly. Jedna z nich se vrátnému zdála už na první pohled nezletilá, ale nebylo jeho úkolem zjišťovat, jestli je jí už aspoň patnáct.
V baru už číšníci a podomci likvidovali hosty – přestože patřili k ochráncům šéfa, usmívali se a zvali všechny, aby přišli znovu, což se dalo čekat, neboť zábava tu byla dobrá. Rozjaření hosté odcházeli, a při tom přišlo několik mužů s aktovkami, kteří se nikde nezdržovali a hned šli nahoru po točitém schodišti.
Podnapilá parta mladých přijala oznámení o konci provozu s pobavením a smíchem. „No jasně, jdem jinam! Dopijem to a jdem!“
Jenže jedna dívka si postavila hlavu. „Tady se mi líbí!“ vykřikovala, „Já nikam nepůjdu!“
„Neblbni, tady už zavíraj!“ vysvětloval jí jeden z kamarádů, „Musíme vypadnout!“
„Tak jo! Ale počkej, já ještě musím...“ zmizela za dveřmi s panenkou. Ostatní už měli zaplaceno a teď v rámci čekání postávali na různých výhodných místech a sledovali, jak číšníci zhasínají lokál a staví židle na stoly.
„Tak mládeži, už toho je dost,“ přesvědčoval je vrátný ne nepodobný gorile, „Kde je ta vaše kamarádka? Už opravdu budete muset...“
„Jestli se jí neudělalo špatně? Je tam už nějak dlouho... dokázal byste otevřít ty dveře, když jsou zalígrovaný?“
Vrátný si ulevil několika nadávkami, ale zašel s jedním z chlapců do záchodu a pokoušel se otevřít dveře. Chlapec stál za ním – podíval se na hodinky, potom vytáhl z kapsy bundy revolver a udeřil vrátného do zátylku pažbou. Vrátný se svezl k zemi. Chlapec mu vytáhl z pouzdra pod paží jeho zbraň a zastrčil si ji za opasek. Pak ho prohledal a objevil ještě druhou bouchačku a mosazný boxer. To všechno mu vzal, s pomocí dívky svázal vrátného jako balík a oba vyšli na chodbu.
V té chvíli jiný z chlapců hvízdl na prsty. Na ten povel všech šest najednou vystartovalo na nejbližší zaměstnance baru a napadlo je údery karate. Veta bylo po jejich opilosti – číšníci se většinou ani nestačili bránit.
Dívka, která se zúčastnila přepadu vrátného, mu sebrala klíče. Teď spěchala otevřít dveře. Číšníka, který se připletl do cesty a chtěl ji zastavit, kopla do rozkroku a vzápětí udeřila hranou dlaně do krku, takže se skácel jako kuželka. Otevřenými dveřmi vpadli do baru všichni, kdo byli připraveni venku – a hned se rozběhli po schodech nahoru.
Chlapci na střeše spustili svoje lana a po nich se spouštěli dolů. Okna šéfovy pracovny i ostatních kanceláří byla kryta ozdobnými mřížemi, ale bylo tu také okénko klozetu a to nebylo nijak zabezpečeno. Útočníci se vsoukali dovnitř; k oknům šéfovy pracovny sjeli další, měli připraveny zbraně a jakmile venku nastal hluk, začali střílet po každém, kdo byl uvnitř. Zároveň vyjel nahoru taky nákladní výtah; kluci otevřeli dveře a zaútočili s ostatními. Tentokrát používali všichni revolvery, když k ničemu jinému, tak aspoň k nahnání strachu.
Přestřelka trvala asi dvě minuty – potom se Chrisovi podařilo dostat do šéfovy pracovny a zneškodnit ho. Střelil ho do ramene, takže šéf nemohl střílet, potom k němu skočil, přiložil mu hlaveň ke spánku a požádal, aby se vzdal. Šéf neodmítl.
Bitva skončila – většina gangsterů byla poraněna, z Arminů byli zraněni jenom dva. Chris okamžitě rozhodl odvézt je džípem a dle možnosti ošetřit. Pak se staral, aby všichni gangsteři byli dokonale pacifikováni. Šéfa si ponechal, potřeboval ho.
Šéfovi otrnulo. Začal si všímat útočníků a nejspíš si leccos domyslel. Určitě to nebyl blbec.
„Poslouchej, chlapče, co je to za blbej fór? Pročpak jsi přepadl zrovna nás?“
„Potřebujem peníze.“ vysvětlil Chris.
„Co ty jseš zač? Mohl jsi říct, byl bych ti dal výhodnou zakázku! Jak to vypadá, tví kluci ledacos umějí a jsou zatraceně dobří!“
„Máš smůlu. Už si mě najal někdo jiný.“
„Konkurence, co? Zdrápanec nebo Zrzoun?“
„Ty pány neznám. A ani to není důležité. Zkrátka jsme padli na tebe, měl jsi smůlu.“
„Ty taky. Tady nic neseženeš, peníze už jsem stačil uložit do trezoru a kombinaci neznáš.“
„Řekneš mi ji.“
„To si teda jenom myslíš. Asi mě dáš mučit, ale nebudeš první. Já dost vydržím...“
„Zkusím to po dobrým.“ Chris kývl na dívku, která už čekala. Přistoupila blíž a položila šéfovi ruce na spánky.
Když se šéf probudil, otevíral Chris jeho trezor. Šéf se pamatoval, že řekl té dívce přísně tajnou kombinaci na první požádání a chápal taky, jak se to stalo. Chápal toho čím dál víc.
„Chtěl bych něco vědět, chlapče!“
Chris nechal vybírání trezoru svým kamarádům.
„Kdo jsi?“
„Nikdo.“
„Máš hodně tmavou pleť. A chováš se divně...“
„Je léto. Jsem opálený.“
„Slunce, které svítí tady, nemá takovou sílu. Mohl bych vidět... třeba tvoje paže? Nebo prsa?“
Chris zaváhal. „Ne.“
„Kvůli tvému tetování?“
Chris neřekl nic.
„Nemýlím se, viď? Tak už řekni, kdo tě najal! Vaši lidé přece pracují jako nájemní střelci! Ty podle všeho nemáš moc peněz, i když hladových pistolníků máš víc než dost – tak ses dal najmout od konkurence, abys mě vyřídil. Tak řekni, kdo!“
„Nikdo. Chytili jsme tvého inkasistu. Likvidovali jsme klan Marokánců. Měl peníze, ale bylo to málo. Tak jsme přišli sem.“
„Co se mnou uděláte?“
„Předáme tě policii. Jistě už po tobě touží.“
„Proč?“
„Nemám rád gangstery. A lidi, kteří rozšiřují drogy, zvlášť ne. Dostal jsem příkaz vyčistit to tady, tak to dělám...“
„Od koho?“
„Od člověka, který má právo dát mi rozkaz.“
Šéf chvíli uvažoval. „Kdybych ti řekl něco o konkurenci, co uděláš?“ zeptal se potom.
Chris se podíval na hodinky. Patřily původně jednomu z gangsterů. „Noc je ještě dlouhá...“
„Michel Renard. Bulvár Kapucínů... z něj vede taková boční ulička. Patří mu gang, který nám konkuruje. Renard má na tváři šrámy, proto se mu říká Zdrápanec...“
„Kolik má lidi? A kolik peněz?“
Šéf jen potřásl hlavou a smutně se usmál.
ZAČÍNÁ VÁLKA GANGŮ? |
křičely novinové titulky, a upřesňovaly:
„Bitky mladistvých v Pařížském metru! Policie nevychází z překvapení! Kdo přepadl šéfy nejznámějších gangů?“
Mike četl titulky i články pod nimi stejně lhostejně jako cokoliv jiného. Ťapka možná očekávala, že se konečně nějak vzruší, když se stalo to, na co čeká – ale jen spokojeně krčil rameny.
Pařížský Figaro se ptal zcela otevřeně: „Kdo jsou mladiství, kteří provádějí akce v metru i mimo ně? V posledních dnech jsme často viděli podobné lidi na území Francie, a mohli bychom je velmi snadno popsat. Velmi tělesně vyspělé děti na rozhraní dospělosti, zkušené, znalé všech způsobů boje. Schopné porazit elitní pluky americké armády. Už odešli – ale zdá se, že někdo, kdo stojí v pozadí, si najal jejich oddíly pro svoje tajné záměry. Je možné a je dokonce zvykem najímat si takové vojáky. Jsou spolehliví, zasahují velmi účinně a neříkají, pro koho pracují. Zatím se chovají maximálně zdrženlivě, nezabíjejí, zajaté zločince předávají policii. Přesto ale: Je to všechno v pořádku?“
„Je to v pořádku.“ řekl Mike, vystřihl si ten článek a zbytek novin dal do sběru.
Odpoledne téhož dne se u něj ohlásil jistý pán, který přiletěl z Paříže. Byl náměstkem ministra vnitra a byl Mikovi představen při jednání v Paříži. Přijala ho Ťapka a hned uvedla k šéfovi.
„V čem bych vám mohl pomoci?“ uvítal ho Mike.
„Sám nejlíp víte, v čem nám můžete pomoci, pane von Crossi! Domnívám se, že čtete noviny stejně jako já...“
„Samozřejmě. Přesto nevím.“
„V Paříži zuří válka gangů. A zúčastňují se jí i vaši lidé!“
„Ne.“
„Ale prosím vás, komthure! Přece poznám, kdo k vám patří a kdo ne! Vaši lidé jsou nápadní už jenom svým zjevem; a dokonce se v průběhu boje několikrát stalo, že byli viděni bez paruky a bylo identifikováno jejich barevné tetování. To přece nikdo jiný na hlavě nenosí!“
„O tom bych mohl polemizovat. Většina mladých lidí, kteří se zúčastnili zábav na pobřeží, si to velmi ochotně dala udělat...“
„Pane von Crossi, přišel jsem sem seriózně jednat, ne provádět nějaká řečnická cvičení. Je mi jasné, že mi můžete říct cokoliv a vymlouvat se do soudného dne. Ale já chci mluvit vážně a s rozumem, nemám moc času ani patřičný klid. Až přijedete v klidnější dobu, pozvu vás na víkend na svoje rodinné sídlo a můžeme tam prožvanit třeba celou sobotu a neděli. Ale teď ne!“
„Dobře. Můžeme mluvit vážně. Co chcete?“
„Uzavřeli jsme smlouvu o pobytu arminského prince a jeho lidí, ve které bylo dohodnuto, že nedojde k žádným dalším škodám. Tu smlouvu jste vy porušili. Chci vědět, proč.“
„My jsme ji neporušili. Ta akce není záležitosti arminské vlády a my za ni nezodpovídáme.“
„Myslel jsem si to také. O co tedy jde, pokud o tom něco víte?“
„Vím. Je to soukromá akce kluka, který se jmenuje Chris Everett. Jaké jméno používá u vás, nevím, ani nemám bližší údaje o tom, co je jeho cílem. Vím jenom, že je mladý, ctižádostivý, chudý a chtivý peněz.“
„Chris Everett? To jméno už jsem slyšel. Je to jeden z vašich komthurů. Princových komthurů.“
„Bohužel není. Chce jím být – žádal o to a bylo mu řečeno, že by mohl být komthurem, kdyby si to zasloužil. Jde mu o to získat majetek, zásluhy a ocenění svého pána. Udělá pro to všechno na světě, jak sám vidíte.“
„Jaké jste mu stanovili podmínky?“
„Na prince Enkru se obrátil chlapec, kterému gangsteři zabili matku. Enkra nemá podle té naší smlouvy právo mu pomoci, ani nikdo z jeho důstojníků. Ale Chris není jeho důstojník a nemá důvod dodržovat naše smlouvy. Enkra mu dal možnost provést, co je třeba. Pomstít se.“
„Bez ohledu na zákony?“
„Jestli Chrise Everetta dopadnete, nebudeme se za něj nijak brát. Ví to a počítá s tím. Jestli se mu podaří vrátit domů, dostane komthurský kříž. Jestli ho zabijí, možná někdo uloží kámen na jeho hrob, někdo zapláče a vzpomene na něj u ohně. Ale nikdo ho nebude mstít.“
Ministrův náměstek chvíli uvažoval. „Jste si jist, že se nespojil s nikým z podsvětí?“
„Nemohu si být stoprocentně jist ničím. Ale nemyslím si to. Je ještě mladý a plný ideálů.“
„Zdá se, že to odpovídá skutečnosti... alespoň to tak vypadá. Váš Chris si ponechal z kořisti jenom peníze a některé zbraně, ale zajatce i vše ostatní předal policii. Někdy dost kuriózně: třeba uložil svázané gangstery ke zdi četnické stanice a zavolal jim telefonem, aby si je šli sebrat. Nebo přepadl vilu jednoho známého gangstera, nechal tam všechny svázané a dokonce i se záznamy o jejich výslechu.“
„Máte něco proti tomu?“
„Jistý Renard, kterého jsme dlouho sledovali, ale pro ochranu jeho právníků jsme mu nemohli nic dokázat, měl doma velmi zajímavý trezor. Kromě peněz tam měl účetní knihy, ve kterých byla řada důkazů o jeho činnosti. A také dokumenty, ze kterých vyplývá účast několika vysoko postavených osobností. Ty knihy teď máme my a provádíme šetření, které... zkrátka, je to pro nás velice cenná kořist. Tak cenná, že jsme ochotni přimhouřit oko nad tím, co udělali Chrisovi lidé jinde.“
„Co například?“
„Našli jsme taky jednoho muže přibitého za ruce na plakátovací ploše. Byl to prý trest za to, že poranil někoho z nich.“
Mike jenom pokrčil rameny.
„Taky jsme dostali toho... skína, co zabil tu ženu. Vypověděl, že ho odvedli do nějakého sklepa a tam soudili. Dvanáct kluků. Nějaký malý kluk ho žaloval, že srazil jeho matku do kolejiště před vlak metra. Odsoudili ho a potom ho nějaký černoch... vypíchl mu dýkou oči.“
„To byl příkaz prince. Vím to. Řekl: Nezemře, ale už nikdy neuvidí slunce. Za tento případ neseme určitou odpovědnost. Jsem ochoten se za ten incident oficiálně omluvit...“
„Ale!“ náměstek mávl rukou, „Čerta starého nám záleží na tom mizerném povaleči a chuligánovi! Je jich moc, jsou zpustlí, zfetovaní a nemají žádný zájem na dodržování zákonů! Kdybyste je zlikvidovali všechny, vůbec nic by se nestalo!“
„Co tedy chcete?“
Náměstek vytáhl z aktovky desky. „Tohle jsou důvěrné informace, které máme o několika dobře situovaných lidech. Máme důvodná podezření, že jsou gangsteři, ovšem z různých důvodů beztrestní před zákonem. Nemáme právo je ani obtěžovat různými dotazy, o to se postarali jejich právníci. Jestli ale získáme nějaké důkazy, nebo jestli se oni sami stanou obětí zločinu, potom můžeme ovšem ledacos...“
„Začínám tomu rozumět.“
„Nepochyboval jsem, že tomu rozumíte od začátku. Potřeboval bych pomoc toho Chrise Everetta.“
„Není můj podřízený ani zaměstnanec. Nemohu mu dávat příkazy a když, tak musí být podloženy určitou... zainteresovaností.“
„Peníze, které najde u těch lidí, by mu mohly snad stačit. Říkáte, že je plný ideálů...“
„Ano, s tím souhlasím. I Chris bude souhlasit.“
„Potřebuji, aby se postaral o ty lidi, které mám na seznamu. A potom aby v klidu vypadl.“
„Myslím, že obojí udělá rád. Nemá moc chuti se zdržovat na místě, kde už nic nechce. Ujišťuji vás, že v klidu odejde, co nejrychleji bude moci.“
„Výtečně. Zařídíte to?“
Mike vytáhl zápisník a nalistoval číslo. Vzal telefonní sluchátko a vytočil několik čísel do Paříže – chvíli musel čekat, než to tam někdo vzal.
„Já ti dám operační! Potřeboval bych Chrise... nevadí! Chci mu jen něco vyřídit. Dám tvoje číslo jednomu člověku z Paříže. Je to náměstek ministra vnitra. Chce se dohodnout po dobrém. Ano, ručím za něho. Potřebuje něco od Chrise a myslím, že je to bezpečné. Ať mu Chris vyhoví... děkuju!“
Pak vzal lístek papíru a napsal na něj číslo.
„Na tomhle čísle sedí jedno děvče. Ohlásí se jako operační služba. Může přepojit Chrise. Jestli to číslo najdete a obsadíte, získáte nanejvýš tu holku, a ta nic neřekne. Jestli se dohodnete, bude pro vás Chris pracovat. Je to na vás.“
„Děkuji vám. Tak jsem si to představoval.“
„Já také. Hodně úspěchů ve vašich akcích...“
Rozloučili se dost srdečně – náměstek se vracel co nejrychleji zpátky do Paříže.
Mike řekl: „Myslím, že pro Chrise už nemůžu udělat nic víc. Teď ať se starají jiní...“
„Pojedem domů?“ ptala se Ťapka.
„Po ničem jiném víc netoužím.“