Simone Fresnellová měla dobrý pozorovací talent. A těžko by ušel její pozornosti jakýkoliv příjemný muž, který se ocitl v její blízkosti. A když tedy potkala v hale hotelu, kam přišla na večeři, chlapíka, jehož už několikrát viděla, usmála se na něho.

Za chvíli na to požádal, zda by si nemohl přisednout k jejímu stolu. Nezdráhala se.

„Všimla jsem si, že vás poslední dny vídám častěji! Myslím, že jste byl i na představení!“

„Ano, byl. A tam jsem si konečně uvědomil, odkud vás znám! Byla jste mi pořád taková známá... už vím, že jsem vás viděl v televizi!“

„Ano, ovšem! Vystupovala jsem v televizi, ale to už je skoro tři měsíce! Vy si na to ještě pamatujete?“

„Na ženu, jako jste vy, se nedá zapomenout! A konečně, bylo to za tak zvláštních okolností...“

„Ano, ta věc v Troissy! Bylo to velice dobrodružné, skutečně!“

Po večeři si ještě chvíli povídali. Vypili láhev výtečného šampaňského a Simone s potěšením zjišťovala, že ten muž je výtečný společník. Simone ráda povídala, on jí s potěšením poslouchal a živě se zajímal o všechno, co řekla. Zpočátku bylo takových víc, ale jak plynul čas a lidé zapomínali, ubývalo ochotných posluchačů.

Nakonec skončili u Simone v pokoji.

„Mám trochu strach,“ řekla, když ležela po jeho boku na širokém lůžku, „Víš, jsem jako prokletá – když se mi zalíbí nějaký chlap, ukáže se, že je to vždycky nějaký darebák...“

„Třeba už jsi tu smůlu prolomila!“ soudil.

„Možná. Ale... vždyť ani nevím, kdo vlastně jsi...?“

„Jsem obchodník. Jmenuji se Nick Riordan...“

 Konec  

 7.2.1985

© 1984 Mojmír Kříž