Ráno jsem se probudil dost pozdě. Diana chodila po pokoji a pokoušela se uvařit čaj na snídani pro oba. Chvíli jsem se divil, kde to jsem, ale hned pochopil, když jsem si místnost prohlédl.

Byla to jedna ze dvou obytných místností přízemního domku. Tu druhou jsem shlédl později a zjistil, že je něco jako pokoj pro pořádání slavností, kdežto tohle byla ložnice. Po všech stěnách, sbitých z hrubých dřevěných desek, byly rozvěšeny leopardí kožešiny. To vše bylo sbito dohromady nikoliv hřebíky, ale silnými ostny kaktusů. Jakou to muselo dát práci, nechci vůbec pomýšlet. Lůžko, na němž jsem ležel, bylo vyrobeno z vydlabaného kmene a mohlo se používat jako necky nebo člun pro plavbu na mírnější řece.

Diana se otočila, když mne viděla: „To je dost, že ses uráčil probudit. Poslyš, nevím, jak to s naší svatbou bude. Rozhodně budeme muset mít oddělené ložnice!“

„Proč, proboha?“

„Do téhle postele se oba nevejdeme. Kromě toho chrápeš, křičíš a pereš se celou noc. Je mi líto...“

Posadil jsem se a zakroutil hlavou. „Ona to taky není postel, ale koupací vana. Kdo to dělal, leopardi?“

„No ovšem! A jak jsou na tu práci pyšní!“

Vstal jsem, odhrnul leopardí kůže a prohlížel si výsledek té námahy. „Jen co budu v pořádku, udělám lepší. Kolik je hodin, nespal jsem dlouho?“

„Tak akorát. Všichni ostatní jsou už vzhůru a tvůj Aflargeo leží přede dveřma natažený, aby přes něj všichni spadli. Když jsem šla pro vodu, šlápla jsem mu na ocas.“

„Tak ho snad pozvi dál, ne? Nenech ho venku...“

„Nechce. Prý hlídá, aby ti někdo neublížil.“

Vyšel jsem ven na verandu. Aflargeo zvedl hlavu a radostně vyskočil. „Dobré jitro, Charry! Jak je ti – jsi v pořádku?“

„Točí se mi hlava, bolí mě celý tělo, píchá mě na prsou a v ruce mám otravu krve, jinak to jde. Dobré ráno!“

„Leopardi se moc zlobí na Assiwatharrana,“ hlásil, „Už od rána sem kdekdo chodí a vyptává se na tebe...“

„Uspořádáme audienci. Jen co se najíme. Máš chuť na čaj nebo něco jiného?“

„Na maso. Máš nějaké?“

„Nevím, musíš se zeptat paní domu. Ona tady vládne – moje vláda definitivně skončila.“

„No jo,“ povzdychl si, „To bejvá.“

Diana vyšla a letmo pohladila tygra: „Pojď, čaj je hotový!“

„Počkej s tím! Jde na nás celé poselstvo leopardů v krajně slavnostní náladě. Posaď se a chovej se pokud možno důstojně...“

Posadil jsem se na verandu se zkříženýma nohama a Diana si sedla vedle mne. Aflargeo se natáhl po mé levici a choval se, jako by hlídání našich vzácných osob spočívalo jen na něm.

Blížil se k nám celý průvod leopardů v čele s novým Velkým čarodějem Tharrwanssarrem. Byl v něm Santhiawantharr, přijatý na milost, byl tam i Vládce Assiwatharran; kromě nich pár dalších náčelníků a vzadu spousta bojovníků. Kráčeli pomalu a vážně a nezasvěcenému pozorovateli by asi nahnali dost strachu, když se tak šinuli plíživým krokem a bystře nás pozorovali.

Počkal jsem, až dorazili před nás a zastavili se.

„Dobré jitro! Co sem přivádí moje přátele?“

„Přicházíme ti přát dobré ráno,“ řekl Tharrwanssarr. „Doufáme, že jsi noc strávil klidně a že tvoje zranění jsou již zcela v pořádku.“

„Samozřejmě!“ řekl jsem a pomyslel si, že jestli mi budou chodit přát dobré ráno každý den, nebude to žádný med.

„Dovolujeme si navštívit tě s pokornou prosbou. Víme, že je to opovážlivé a drzé, ale to, oč tě chceme požádat, je věc velmi závažná a naléhavá!“

„No prosím – mluv!“

„Pane! Jistě sis povšiml malé výstavnosti Rryiatlu oproti Aurrgharru nebo jiným městům, na něž jsi zvyklý; nemohu popírat, že tyto budovy, které jsou kolem nás, se nevyrovnají palácům, jež stojí jinde v Arminu a nejsou ani jejich ubohou napodobeninou. Sám Rryiatl však není naším sídelním městem! Je pouhým matným odleskem slávy měst, jež kvetla za zlatého věku Arminského státu v dobách, kdy ještě nežil lidský rod. Již dlouhá staletí bloudí Skvrnití jako ubozí štvanci po Arminu sem a tam a nemají místa, kde by složili hlavy k odpočinku. Jako se prohání vítr stepní travou, tak projíždějí oni mezi sídly svých šťastnějších bratří a pláčem svlažují zemi, která jim ještě nebyla uchvácena...“

Nechápal jsem, co na to říct. Proto jsem se aspoň tvářil, jako by mne to mrzelo a jako bych chápal, o čem mluví.

„Pane, dovol nám, abychom se vrátili na místa, odkud jsme vyšli! Abychom směli vstoupit do města Tisíc věží, které patří našemu národu a žít tam, jak si po staletí přejeme...“

„Ale klidně. Prosím, jděte, já vám přeju hodně štěstí!“

A usoudil jsem, že kvůli takové maličkosti snad za mnou ani nemuseli chodit.

„Počkej,“ řekl Santhiawantharr, „Ono to není tak jednoduché. Tisíc věží leží totiž na území, které teď patří tygrům!“

Aha! Tady je ta závada!

„Válka mezi tygry a leopardy je snad už skončena!“

„Ale dovolí nám tygři, abychom se vrátili do svého města?“

Otočil jsem se na Aflargea. „Zaskoč pro Wirrtu! To se musí rozhodnout hned a neodkladně!“

„Charry, ten čaj vychladne!“ upozornila mne Diana.

„Nevadí, teď mám na starosti povinnosti! Teď vládnu, pít čaj budu potom.“

Než se Wirrta objevil, vzrostl počet leopardů a objevili se tu i nějací tygři; jeden z náčelníků zvaný Serri, jakmile mu došlo, o čem je řeč, nemeškal a přiběhl ke mně:

„Pane, to jim přece nemůžeš dovolit! Měl bys vědět, že leopardí město stojí na našem území proti všemu právu a zákonu; a že si je tam leopardi vystavěli jen proto, aby mohli ohrožovat Aurrgharr a klást tygrům úklady! Nemůžeš je tam teď klidně pustit, aby mohli kout svoje pikle dál!“

„Nemluvíš pravdu,“ křičel někdo z leopardů, „Když jsme stavěli své město, nebyl ještě v Aurrgharru položen ani jediný kámen! Byli jsme první, koho to napadlo a nepostavili jsme město na území tygrů – to je nehorázná lež!“

„Kdo mne obviňuje ze lži?“ rozkřikl se Serri, „To nemohu připustit a ty si to zodpovíš, leoparde! Ty sám lžeš, stejně jako všechny prolhané skvrnité kočky!“

„Žádný z nás nikdy nelže!“

„Sha – před dvěma dny jsme viděli, jací jste! Jenom díky síle Vládce Charryho nezahynul při boji se zákeřným sheenou!“

„Chyba jedince není chybou národa!“ přidal se Santhiawantharr, „Nesmíš nás obviňovat!“

„Můžu obvinit, koho chci! Pane, poslouchej, co říkají tihle Skvrnití: že prý je Tisíc věží na jejich území!“

„Okamžik,“ řekl jsem, „Buďte všichni zticha, k čertu!“

Nebyli; naopak hádali se jeden s druhým a všichni najednou se současně dožadovali mé spravedlnosti. Zvýšil jsem hlas, ale potřeboval bych parní sirénu, abych je přehlušil.

Diana vpadla do pokoje a vmžiku byla zpátky; její karabáč několikrát zasvištěl vzduchem a tam, kam dopadl, zjednal rázem klid a ticho. Musím říct k Dianině cti, že tloukla leopardy i tygry rovným dílem a neuznávala žádná privilegia.

„Moudré zařízení, ten tvůj bič! Tak a teď znovu: Leopardi vznesli požadavek, aby se směli vrátit do města Tisíc věží, proti čemuž já nevidím námitek. Ovšem tygří náčelník Serri prohlašuje, že Tisíc věží stojí na území tygrů. Proto se ptám, a to Tharrwangssarra: Kdy bylo město postaveno?“

„Nevím,“ řekl leopard rozpačitě, „To nikdo neví.“

„Dřív nebo později než Aurrgharr?“

„Dřív!“ řekl leopard.

„Později!“ vykřiklo současně několik tygrů.

„Kdy byl postaven Aurrgharr, Serri?“

„Nevím. Ale dřív než Tisíc věží!“

„Ticho!“ pohrozil jsem jim karabáčem, „Proč jste odešli ze svého města, leopardi?“

„Museli jsme. Tygři je dobyli.“

„Kdy se to stalo?“

„Asi před osmi sty dešti.“

„Tak. A od té doby jste se tam už nevrátili?“

„Ne!“ řekl Serri zostra.

„Ale ano,“ řekl někdo z leopardů, „Několikrát – ale vy jste nás vždycky vyhnali!“

„Kdy naposled?“

„Před stosedmnácti dešti náčelník Tharrkahwangharr se dvěma stovkami leopardů dobyl město a pokusil se v něm opevnit; tygři je vyhnali a jeho samotného zabili proti všemu právu a zákonu!“

„To není pravda! Byl zabit v souboji, zcela čestně a po právu! Tygr Goarra, který jej zabil, padl později v šarvátce u Jezera vodopádů v nečestném boji se třemi leopardy, kteří ho zločinně a zrádně přepadli!“

„Lžete!“ křičel Velký čaroděj, „To není pravda! Nebyli tři, ale jen dva a chtěli se pomstít za Tharrkahwangharra!“

„To je naprostý nesmysl! Vládče, nevěř mu, neví vůbec, co mluví a jaká je pravda! Jen tygři vědí, že Goarra byl zabit přesilou!“

Bylo mi naprosto jasné, že vzniká nová hádka, proto jsem zapráskal ve vzduchu bičem: „Nechte to být! Řekni, Serri, pamatuješ se na to? Byli jste někdo při tom, když se to stalo?“

„To ne! Ale slyšel jsem od svého otce, že...“

„To stačí. Neuznávám nic, na co si někdo nebude pamatovat. Všechno, o čem jste slyšeli, necháme stranou! Nic nám není po tom, kdo kdy a jak zemřel; teď máme důležitější starosti. Není pochyb, že Tisíc věží si vybudovali leopardi a že tygři jim v průběhu stavby nekladli překážek. Teprve před čtyřmi sty lety si někdo vzpomněl, aby leopardy vyhnal; to je už moc dlouho. To město patří leopardům a mají právo se tam vrátit!“

V té chvíli se objevil Wirrta. Serriho tlupa se k němu vrhla a počali jeden přes druhého vykřikovat: „Zastaň se nás, Vládče, křivdí nám! Charry chce dát Tisíc věží leopardům! Pověz, že město Tisíc věží leží na našem území a patří tedy nám!“

Wirrta nevěřícně zakroutil hlavou: „Cože, Tisíc věží? A co bys, chlapče, chtěl dělat s tou zříceninou?“

Tohle zhodnocení leopardího sídla vyvolalo mezi skvrnitými dost nepříjemné oživení. Wirrta si z toho nic nedělal.

„Copak je to zřícenina?“ zeptal jsem se.

„Když jsem naposled jel kolem, rozpadala se už i strážní brána. Pokud se tam leopardi dost rychle nenastěhují, spadne to celé i s tím tisícem věžiček!“

„Snad jim to nechceš dát?“ prskal Serri.

„Ale klidně. Je to přece jejich město!“

„Vždyť se o to město už tolik let hádáme s leopardy! A teď jim máme bez boje ustoupit?“

„Taky jsem se divil, proč že se s nimi o těch pár baráků pořád rveme. Nechte jim to, proboha – copak tam někdo chce žít?“

Nastal šum a hluk a bylo opět nutno zamávat karabáčem.

„Vládce tygrů Wirrta prohlásil, že předává město Tisíc věží leopardům, kterým po právu náleží.“ řekl jsem, „Bez ohledu na to, v jakém je stavu. Jste spokojeni, leopardi?“

„Ne,“ řekl Velký čaroděj, „Je zapotřebí, aby Vládce tygrů slavnostně slíbil, že město nenapadne a nebude je ohrožovat!“

„Přísahám, že nenapadnu město Tisíc věží a nebudu znepokojovat jeho pokojné obyvatele, dokud budu Vládcem tygrů!“ řekl Wirrta, „Slavnostně to slibuji a navrhuji leopardům pomoc při výstavbě toho, co se za těch čtyři sta let zřítilo...“

Mezi tygry nastala bouře odporu, ale leopardi byli spokojeni.

„Je však třeba ještě něčeho,“ řekl Tharrwangssarr, „Je nutno, aby Vládce Arminu Charry osobně vstoupil do našeho města a uvedl Vládce leopardů v úřad v jeho sídelním městě. Je zapotřebí, abys doprovodil leopardy do Tisíce věží, Charry!“

Otevřel jsem ústa k souhlasu; když se vedle mne objevil jako duch kníže Griissirno: „Ale až po potrestání lidí ze severu!“

Na to jsem už úplně zapomněl – a když to řekl, zatočila se mi hlava. Ještě tohle ke všemu!

„Ano, ovšem. Kdy vůbec chcete jít do toho zatraceného města?“

„Hned po oslavách; ale pane, do severních oblastí, kam tě chce odvést Griissirno, je několik týdnů jízdy koňmo. Nebude to tak jednoduché...“

„Vaše město je stejně ve zříceninách,“ řekl jaguár, „Než bude náš pán moci vstoupit do jeho zdí, musíte tam aspoň rok dělat pořádek! Navrhuji, abyste tam šli zatím sami a Charry přijede, až bude mít čas!“

„Prvořadé je přání leopardů!“ řekl Velký čaroděj, „Byli jsme poškozeni a nápravu musí provést Vládce – ne kníže jaguárů! Ta tvoje záležitost může klidně nějaký čas počkat!“

„Blázne!“ vykřikl Griissirno, „Nevíš, o čem mluvíš; jsou tam lidé, kteří nás mohou zničit!“

„Nebojíme se jich! Navrhuji, abychom napřed vyřídili otázku města Tisíc věží. Griissirno by mluvil jinak, kdyby se jednalo o jeho Orlí hnízdo!“

„Dost!“ řekl jsem, „V první řadě uspořádáme oslavy, které jsou plánovány. Potom rozhodnu, co dál. Souhlasíš, Wirrto?“

„Ano.“

„Griissirno?“

„Dobrá – do té doby budu ještě čekat!“

„Tharrwangssarr?“

„Samozřejmě – tak jsem si to přál!“

„Sláva. A když jsme se tedy dohodli, rozejdeme se zase klidně po své práci. Přeji vám dobrý den, pánové... a přijďte, až budete zase něco chtít.“ Otočil jsem se a řekl Dianě: „A teď, miláčku, mi ohřej ten čaj k snídani!“

Usedl jsem doma na lůžko a složil hlavu do dlaní.

„Nezoufej, to není ještě všechno,“ upozornila mne, „To teprve začíná. To bude takhle den co den, znám je moc dobře...“

Postavila přede mne tykev s horkým čajem, oslazeným třtinovým cukrem a vlastnoručně upletenou ošatku s plackami z kukuřičné mouky. Napil jsem se čaje, ukousl kus z placky a hodlal se začít vyptávat, kde k tomu všemu přišla. Ale neučinil jsem to a otočil se ke vchodu, neboť vstoupil Aflargeo. Mlsně začenichal směrem k plackám a řekl: „Charry – je tady návštěva...“

„Vyhodit! Hned! Kdo je to?“

„Sanmayraqové, černí leopardi. A je jich sedmadvacet...“

„Ha..“ zůstal jsem s otevřenými ústy a plackou těsně před nimi. Ústa jsem sklapl, placku položil a řekl: „Co chtějí?“

„Mají k řešení nějaký velice spletitý problém.“

„A o co jde?“

„Nevím. Nepochopil jsem to.“

Cítil jsem, jak mi škubou obličejové svaly. Aflargeo se na první pokus vyznal v propletencích tygřích a leopardích válek a aniž jsem to stačil pochytit, osvojil si značnou znalost problematiky těchto národů. Když on řekl, že nestačí na nějaký problém, to už něco znamenalo.

„Diano, necháme toho,“ řekl jsem rezignovaně, „Pojď vládnout!“

Ukousl jsem si kus placky, zapil čajem a vyšel s plnou pusou ven. Aflargeo rychle ukradl jednu placku, než si Diana všimla, a pelášil za námi.

Trochu mi to zarazilo dech; před verandou sedělo v půlkruhu sedmadvacet černých leopardů, za nimi mohutný dav čumilů všech národností. Leopardi vyhlíželi nachlup stejně a nebyl bych je mezi sebou rozeznal ani za půl světa. Doufal jsem, že se nebudou hýbat a přemisťovat.

Ten největší z nich přistoupil o krok blíž a obřadně se protáhl v hluboké pokloně: „Dovoluji si složit svůj hold novému Vládci Nebe a Země! Přeji ti vládu dlouhou a šťastnou, která bude požehnáním pro celou naši zemi a všechny její národy...“

„Vítám tě co nejupřímněji a děkuji ti za ta krásná slova! Co přivádí černé leopardy do Rryiatlu?“

„Dovolili jsme si tě navštívit,“ řekl některý jiný, „Přišli jsme, abychom skončili spor mezi Vládci Arminu a Sanmayraqy, který se už dlouhá léta táhne.“

„To bych velmi rád. Ale zatím nevím, v čem ten spor spočívá.“

Chvíli se tvářili povzneseně – potom řekl ten první:

„Před dvěmastyosmdesátiosmi dešti tehdejší Vládce Nebe a Země, což byl tygr jménem Gorran, vedl válku s leopardy z Rryiatlu. Náčelník leopardů, který se s ním bil, měl jméno Gwanthaarbwarr a byl synem Sanmayraqa a zlaté leopardice, proto měl srst sice tmavou, ale světlejší než my a daly se na ní vystopovat skvrny, které u nás splývají s kožešinou. Proto nebyl přijat mezi Sanmayraqy a vlastní pílí se vypracoval v národě leopardů. Tento Gwanthaarbwarr se utkal v boji s bratrem Vládce Gorrana a zabil ho; načež tygři chytili Gwanthaarbwarra, když ve společnosti svého otce projížděl lesem, a tygr Gorran oba odsoudil k smrti. Následkem tohoto rozsudku zemřeli oba statečně, jak se sluší a patří, a jejich kožešiny byly uloženy ve svatyni.

Avšak bratr Sanmayraqa předstoupil před Gorrana a žádal, aby bylo učiněno zadost právu a jeho bratr byl pomstěn; neboť ani Vládce tygrů neměl právo zabít bez příčiny černého leoparda. To, že syn toho leoparda měl nějaký hřích, byl snad důvod pro jeho smrt, ale ne pro smrt Sanmayraqa. Vládce Gorran se vysmál prosbě Sanmayraqově a odpověděl mu, že neuznává privilegia černých leopardů. Když jej Sanmayraq obžaloval z nespravedlnosti, dal jej zbít a vyhodit za Zlatou bránu. Nato Sanmayrraqové opověděli Gorranově rodu a všem příštím Vládcům Arminu nepřátelství.“

Trochu mne mátlo neustálé opakování jména; až jsem si vzpomněl, že tito leopardi se vzájemně nijak nejmenují a říkají si všichni stejným jménem Sanmayraq. Jejich vzájemná identifikace se tímto stala zcela nemožnou; nehledě k jejich černé kožešině a naprosto stejnému vzhledu.

„No dobře. A co s tím mám dělat já?“

„Ty, pane, musíš odsoudit čin svého předchůdce Gorrana a omluvit se za tuto křivdu.“

„Já se omluvit – ale proč? Já jsem toho Gorrana vůbec neznal a před stočtyřiceti lety jsem nežil! A navíc, jak je možné, že vy už tuhle válku nevedete?“

„Tato válka byla zastavena před dvěstěpadesátipěti dešti,“ řekl blahosklonně leopard, „Po bitvě na Garraaath Warrthu se Snatthra rozhodl usmířit a požádal Sanmayraqa o odpuštění, které mu bylo uděleno. A tím válka skončila.“

„Kdo byl Snatthra?“

„Vládce tygrů, přece.“

„A proč se mám omlouvat já?“

„Vládce tygrů Snatthra nebyl současně Vládcem Nebe a Země. Od té doby nebyl zvolen žádný Vládce Nebe a Země, kterého by uznali za svého pána Sanmayraqové. Žádali o smír při volbě všech jedenatřiceti Vládců tygrů, při kterých se zúčastnili, aby se Vládce tygrů prohlásil i za Vládce Nebe a Země a omluvil se, ale vždycky byli odmítnuti, protože proti Vládci tygrů byli leopardi a jaguáři, a on to nemohl učinit.“

Pokrčil jsem rameny. „Jenomže já zase na oplátku nejsem tygr. Mám za to, že to musí být současně Vládce tygrů i Vládce Arminu.“

Tato rána osudu černé leopardy zdrtila. Chvíli se rozpačitě dívali jeden na druhého, pak srazili hlavy do houfu a chvíli se radili. Oháňky se jim třásly rozčílením.

Potom se opět rozesadili do původního tvaru a ten hlavní řekl: „Pane, domnívám se, že ze strany tygrů bylo už zadostiučinění dosaženo a není nutné, aby se opakovalo. Snad bude nejmoudřejší, uzavřeme-li to omluvou současného Vládce, kterým budeš ty.“

„V pořádku,“ rezignoval jsem, „Omlouvám se za křivdu, kterou vám způsobil můj předchůdce a prosím za odpuštění. Stačí to?“

„Nestačí. Je třeba každého z nás obejmout a olíznout mu čenich se slovy: Odpusť mi, bratře!“

Nadechl jsem se, abych spustil salvu nadávek, ale Diana mi položila ruku na paži a to mne trochu uklidnilo. Zatvářil jsem se mile, přistoupil k prvnímu leopardovi, otřel mu nos o čenich, pohladil ho po hlavě a řekl „Odpusť mi, bratře!“ Na oplátku mi olízl celou tvář a hlasitě zamručel. To jsem opakoval ještě se všemi šestadvaceti; potom jsem si šel zase sednout na své místo.

„Můj pane,“ řekl Sanmayraq, „Tím bylo nepřátelství na věky ukončeno a zrušeno, jako by nikdy neexistovalo; národy Arminu i světa se radují nad tímto smířením! Nechť je tvoje vláda dlouhá a šťastná a nechť tvůj rod po věky vládne této zemi!“

Zhluboka jsem si oddechl a řekl: „Děkuji ti za tvá laskavá slova a přeji ti všechno nejlepší, co si přeješ sám. A stejně tak přeji tvému národu...“

Potom se černí leopardi po řadě uklonili a důstojně odkráčeli. Hleděl jsem za nimi a kroutil hlavou.

„Zvykej si,“ řekla Diana, „Přijdou horší chvíle. Tygři tě zatím asi moc hýčkali. Teď uvidíš, co dovedou moji leopardi.“

Složil jsem hlavu do dlaní a zaštkal.

„Pojď se nasnídat,“ řekla, „Potřebuješ sílu...“

Nalila mi nový horký čaj a já žvýkal další placku. Jenže právě v té chvíli vstoupil dovnitř Tawarr. Oči mu svítily nezdolným optimismem a pysky měl vysoko vyhrnuté, aby byly vidět ty dlouhé křivé tesáky: „Brejtro! Sem tu s votázkou...“

„Co zas?“

Tawarr přistoupil, přičichl k placce, kterou jsem držel v ruce a bez okolků z ní ukousl právě tolik, aby mi neukousl i prst. Potom, převaluje ji v ústech, promluvil:

„Mám ti dát seznam hostí, kerý se sem hrnou nebo eště přídou. Máš rozhodnout, kerej ti první má sklonit hlavu... chm, tak ne. Že ti mají složit poklonu a odložit hlavu před tvým trůnem. Nebo tak nějak to povídal.“

„Kdo?“

„Wonthrra. Nebo tak ňák, já to neumím říct. Je to ten leopard, co je teďkonc Velkým čarodějem.“

„Wantharrgwang? Toho jsme zabili! Musí to být někdo jiný...“

„Tharr... Thattor...“

„Tharrwangssarr? Proboha, mluv jasně! Já leopardí jména taky moc nemiluju, ale zapamatuj si aspoň ty, co potřebuješ!“

„No, pro mně za mně,“ řekl šilhaje po placce, kterou jsem držel v ruce, „Oni se každej nějak menujou. Měli bysme je zkrátit...“

„Leopardy nebo jejich jména?“

„Já už je nějak pomenuju. Budeš eště jíst tu placku?“

„Tady ji máš. A co chceš ještě?“

„No, jak to bude s těma hostma?“

„Budu je přijímat zítra od deseti hodin dopoledne. A to podle velikosti každé kočky. Stačí?“

„Chm,“ řekl, přežvykuje placku, „Jak poznáme deset hodin?“

Zasáhla Diana: „Až budeme přijímat, vyvěsíme na verandu leopardí kožešinu na oštěpu jako prapor. To bude znamení. Když tam nebude, tak ať sem nikdo neleze. Teď už je to jasný?“

Tawarr si to chvíli přemílal v hlavě a pokukoval po plackách. „No, já jim to řeknu.“ A odkráčel, šilhaje, co by kde ukradl.

„Tohle je teda prezent!“ pochválila ho Diana.

„Manžel tvé malé jmenovkyně. Jedné tygřičky, pojmenoval jsem ji po tobě. A ona se nám zakoukala do dlouhých zubů toho krasavce.“

Diana potřásla hlavou. „Ať ji nebe chrání. Chceš ještě čaj?“

„Ne. Můžeš se pomalu dát do oběda.“

Obhlédl jsem její kuchyňský kout. Měla tam uspořádané ohniště s komínem a plotnou, kterou tvořila deska z mé dílny. Na moji zvědavou otázku odpověděla, že ji obstaral kníže Griissirno. Nepamatoval jsem se, teprve po delší době jsem si vzpomněl, že jsem jednou takovouhle desku postrádal, ale protože v mých hutích se ztrácelo všechno a téměř pořád, dlouho jsem se nevztekal. Pomalu mi začalo docházet, kam to všechno zmizelo.

„Přivezl ti toho Griissirno víc?“

„Moc ne. Povídal, že to musí přivážet z velké dálky a že mu to neradi prodávají.“

„To není kníže, ale židovský kramář! Kradl to u mě jako straka! Kdoví, co všechno najdem, až mu obrátím naruby to Orlí hnízdo!“

„Že bys měl to srdce být na něj zlej! Pamatuj si, že Arminský král se musí chovat velkomyslně!“

„Budu se snažit.“ řekl jsem a otočil se.

Od prahu kuchyně na mne zíraly zlomyslné Griissirnovy oči.

„Dobré ráno,“ zakňoural, „Šel jsem náhodou kolem...“

„Že tě vítáme! My o vlku a vlk za humny!“

„Co vlci? Ne, ti přijdou až za dva dny. Mají to daleko, i když budou celou cestu běžet...“

„Toho si nevšímej, to je takový úsloví. Ty si vůbec radši ničeho nevšímej, bude to tak lepší.“

Tvářil se udiveně a díval se z jednoho na druhého. Čichem při tom ještě stačil zjišťovat, co budeme mít k obědu. Usoudil, že to bude pečené maso a rozhodl se, že pozvání na oběd nepřijme.

„Chtěl jsem jenom poznamenat,“ řekl svým sametovým hlasem, „Že je chyba, když překládáte termín Vládce Země i Nebe slovy le roi, the king, el rey nebo rex, jak říkáme my latiníci, zkrátka slovem král. Správný termín je král králů, caesar či šah-in-šah, nebo-li císař, jak jistě vysvitne po objasnění...“

„Prosím?“ podivil jsem se.

„Vládce tygrů i leopardů je totiž samostatným králem;“ předl dál svým mazlivým hlasem, „A já sám si ponechávám knížecí korunu jen z vrozené skromnosti, ač by mi přináležela koruna královská. Je tedy pán všech těchto Vládců císařem Arminu. To je vše, co jsem k tomu chtěl poznamenat...“

„No... stačilo!“

Zdvořile se uklonil a vykráčel.

„Ach jo!“ řekl jsem, „Aflargeo!“

Tygr vpadl dovnitř jako puma.

„Ať se sem bude chtít vetřít kdokoliv, zvlášť bez ohlášení, ať je to Tawarr, Griissirno nebo kdokoliv jiný, nepustíš ho! A když bude třeba, tak ho zakousneš!“

„Provedu!“ řekl tygr nadšeně. Pak se na mne podíval ze strany: „Vypadáš unaveně, Charry. Nechceš mi jít pomoct ulovit jelena?“

Obrátil jsem oči v sloup, ale pak jsem se jen rozchechtal. Tygr se taky zasmál a vyběhl.

Diana se zachovala krajně ohleduplně; do chvíle, kdy podávala oběd, mne nechala na pokoji a neoslovila ani jediným slovíčkem, takže jsem mohl klidně klímat opřen o stěnu. Teprve když položila na velké palmové listy pečené maso, placky a ovoce a nakladla ty listy přede mne na zem, posadila se opodál a čekala s rozzářenýma očima, co na to řeknu. Bylo to upečeno jemněji, než jsem míval ve zvyku já – taky jí asi nesměli její leopardi brát maso ještě před dopečením a ochutnávat, jako moji tygři.

„Výborně. Aspoň vařit že umíš...“

Usmála se. Chvíli se usmívala zářivěji a ještě zářivěji, až jsem dostával nejasný pocit, že teď už mne o něco požádá. A taky že jo, usmála se už úplně nejzářivěji a řekla: „Poslyš, Charry, když budeme mít tu svatbu... chtěla jsem tě jenom upozornit, že nemám co na sebe!“

Zarazil jsem se uprostřed kousnutí. Potom jsem zabručel něco neurčitého s plnými ústy, zabořil zrak na jídlo a doufal, že nebude pokračovat.

„Víš, chtěla bych, abys mne měl hezkou,“ pokračovala, „Tenhle starej hábit z leopardí kůže už není vůbec k nošení, podívej se, že mi vůbec nepadne a tadyhle mi to dělá strašně široký boky! Vypadám v tom hrozně, nemyslíš?“

„Ani ne. Je to moc hezký...“

„To říkáš jen, abys mě utěšil. Já vím, že vypadám přímo strašně. Vidím se v tom a vím, jak se na mne tváří leopardi. To vůbec není od tebe hezké...“

„Tak co vlastně chceš?“

„Měl bys mi sehnat něco, co bych si oblékla. Víš, představovala bych si tak něco... jako třeba bílou krajkovou toaletu s dlouhou vlečkou, tadyhle jako nabíraný a tady dál jako průramky, výstřih takhle do špičky a vzadu mírně zvednutý pas, ale ne tak, jak ty si myslíš, jenom tak docela jemně, že to bude vypadat... ale prosím tě, ty to stejně nepochopíš, seš mužskej! A kdepak ty a móda... Ale bylo by to krásný!“

„Taky si myslím.“ řekl jsem a hleděl si jídla.

„Takže souhlasíš?“

„Ano. Počkej, s čím?“

„No, že seženeš něco, z čeho by se to dalo ušít!“

Praštil jsem vztekle kostí o zem. „A nechceš mi taky poradit, kde to mám vzít?“

„Proboha! Vy chlapi jste tak přízemní tvorové! Přeci něco vymyslíš – když je to pro mě, ne? Nebo už mě nemáš rád?“

„Diano, prosím tě! Nejbližší místo, kde bych mohl sehnat jakékoliv šaty, třeba pro služku, je odtud pořádně daleko, přes celý oceán! Uvažuj logicky!“

„Já nechci pro služku, tu do toho nepleť! Já chci krásný svatební šaty pro sebe. Prosím prosím!“

„A co myslíš, že já jsem? Kouzelník? Nebo jak to mám u všech čertů zařídit? Možná bych mohl sehnat někde ovci, ostříhat jí vlnu, potom ji upříst a udělat látku, ale nemám ovci a nevím, jak se všechny tyhle věci dělají...“

„Prosím tě!“ ohrnula nosánek, „Ostříhat ovci! Nenapadne tě nikdy nic vznešeného, krásného... zkrátka hodného tak velké lásky, jakou ti chci dát? Ty jsi tak přízemní, tak nezdravě realistický, nedovedeš se povznést a upnout svou mysl k čisté kráse! Mimochodem, kdy hodláš postavit nějakou postel, na kterou bysme se oba vešli? Tadyhle v tom se sotva složím sama...“

Zalapal jsem po dechu, ale nedokázal nic říct.

„Ano, chápu, jsi ještě slabý po té nemoci. Já taky nechci nic hned – ale prosím tě, až budeš moct, tak bych ráda měla aspoň jednou všecko v pořádku...“

„Jistě, miláčku. Jistě, jistě, jistě! Jen co to půjde...“

„Ale jez přece, chutná ti to, ne? Jo, mluvili jsme o té naší svatbě. Opravdu bys nemohl něco udělat, aby ta věc měla aspoň trochu právoplatný průběh? Náš pan farář si na to potrpí...“

„Farář? Aha... nebude ti vadit, že já jsem protestant, viď?“

„Cože, ty nejsi katolického vyznání? To je ovšem hrozné! Kdyby se to dozvěděla teta Clotilde, tak jí nesmím do smrti na oči. Pokud ještě vůbec žije...“

„Mám to snad napsáno na nose? Tobě to doufám nevadí...“

„Vůbec ne. Mně je to úplně jedno, hlavně že nejseš Turek, k těm mám jistou averzi. Jakou víru hodláš jako císař šířit v Arminu?“

„To nechám na tobě. Udělej to, jak chceš.“

„Já se do toho nebudu plést.“ řekla ušlechtile.

„Fajn. Takže já nechám každého, ať si dělá, co chce.“

„Ale miláčku, to přece vůbec nejde! Panovník musí obracet národ na svoje přesvědčení! Jinak by nemohl vstoupit do dějin světa!“

„A ty chceš, abychom tam vstoupili?“

„Nechci. Já jsem se pevně rozhodla!“

Položil jsem zbytek masa i s kostí, natáhl se a Dianu objal, sevřel do náruče a políbil. Dlouze, aby nemohla dýchat.

„Ještě máš nějaké připomínky?“

„Já...“ řekla a já ji opět umlčel polibkem.

„Ale...“ otevřela znovu ústa – tentokrát, když jsem konečně nechal její plíce vydechnout, už mlčela.

„Ještě něco?“ ptal jsem se.

„Ještě jednou mě takhle polib...“ zašeptala.

Co jsem mohl dělat jiného, než jí vyhovět?

Po obědě Diana pravila: „Miláčku, teď si můžeš na hodinku lehnout. Každý muž si po obědě lehne. A ty potřebuješ spát, abys byl silný...“

„Diano, ale já...“

„Nic neříkej. Vím, měla bych ti skočit pro pivo a pro noviny, ale pivo ti nedovolím, poněvadž je v něm alkohol a noviny jsi ještě nezavedl. Takže jdi spát!“

„Diano, ale...“

„Já potřebuju uklidit! Klidně si spi!“

Bylo mi všelijak. Dopolední události mě trochu vyčerpaly, tak jsem dokonce poslechl a natáhl se do jejího velmi nevhodně tvarovaného lůžka. Diana zatím uklízela kuchyni, to jest vyhodila oknem vše, co zrovna nepotřebovala. Leopardi měli ve zvyku všechno, co bylo k jídlu, rychle spolykat.

Nebylo mi v tom divně dlabaném člunu dobře, ale byl jsem slabý a unavený, tak jsem skutečně usnul. Ale jen se tak stalo, už jsem slyšel hrozný křik a rámus, takže jsem vyletěl, praštil se do hlavy o příčný trám podpírající strop, zaklel, popadl do ruky pušku a vyletěl ven.

Aflargeo se se mnou srazil ve dveřích, tedy on stačil zastavit, vrazil jsem do něho já. „Co je?“ ptal jsem se vyjeveně.

„Pojď se podívat – dům pluje po moři!“

Viděl jsem, jak se leopardi houfně ženou k moři. Šel jsem tam taky a Diana, která se odněkud vynořila, se přidala. Aflargeo běžel před námi a klestil nám cestu mezi šelmami.

To už jsem viděl, jak se z moře blíží dvě lodi. Vlastně viděl jsem jenom ohromné oplachtění a pod ním nějaké podivuhodné trupy příliš malé na to, aby se vůbec pouštěly na moře a aby unesly tu neuvěřitelnou záplavu různých plachet. Nebylo mi jasné, co to je za lodi, dokud se k nám neprotlačil kníže Griissirno a řekl tak pyšně, jak jsem ještě neslyšel: „Podívej – viděl jsi už někdy v životě tak krásnou loď?“

„Ne,“ řekl jsem rychle, „To jsou tvoje?“

„Ano. Přece víš, že jsem dal příkaz, aby sem připluly!“

„To opravdu nejsou lodě, jaké stavějí lidé. Kde jsi je vzal?“

„Postavili jsme je. Podle plánů, které nám odkázali předkové.“

Sledoval jsem blížící se lodi. Už se trochu zvětšily, ale pořád mi nebyl jasný neuvěřitelný nepoměr mezi velkými plachtami a malým trupem.

„Poslyš, kde berete plachty?“

„Kupujeme je. Jsou z čínského hedvábí.“

„Vážně je kupujete?“

Trochu zrozpačitěl – aha, už zase mi lže!

„Tedy, kupujeme... dostáváme je od čínských pobřežních osad. Víš, oni... nevím, jak bych ti to vysvětlil.“

Nechápal jsem, co tím chce říct, ale Diana pochopila: „Je to dejme tomu uznávací poplatek za to, že je ochraňujete? Něco jako výkupné – abyste je nechali na pokoji!“

Jaguár se usmál. „Taky by se tomu tak dalo říkat!“

„Jak to tak asi praktikujete?“

„Připlujeme k pobřeží a křižujeme tam, až chytíme nějakého lung-žena. Řekneme mu, co potřebujeme a on nám to do jisté doby přinese. To je... no, dělá se to.“

„Lung-žena? To jsou přece dračí muži, piráti...“

„Ano. Jsou lidé, kteří přepadají jiné lidi. Jednou se dopustili té neopatrnosti, že přepadli naši vlajkovou loď. Byla to loď mého dědečka. Dědeček byl nesmírně hodný jaguár; nezabil je, dal jim možnost se vykoupit. Od té doby je navštěvujeme.“

„Ti mají jistě radost! Z čeho jste dělali plachty předtím?“

„Pletli jsme je z rákosových rohoží. Ale to bylo těžké a špatně se s takovou lodí manévrovalo.“

„A copak ještě, mimo hedvábí, od těch Číňanů berete?“ zajímala se Diana, „Co tvoří takový poplatek?“

Jaguár se zatvářil zkroušeně. „Proč to chce má paní vědět?“

„No... kdyby se mi něco z toho hodilo?“

„Diano, nejsme přece piráti!“ zakřikl jsem ji, „Ale divím se ti, bratříčku, že si od nich nevezmete trochu lepšího střelného prachu. Ten tvůj je pod vší kritiku, to přece uznáš!“

„Necháváme je žít v domnění, že máme nejrůznějších zbraní dost a dost. Kdyby zjistili, že jsme ve střelivu závislí na nich, mohlo by je napadnout se vzbouřit.“

„A proč sis zasedl zrovna na piráty?“ smála se Diana.

Jaguárovi bylo evidentně nepříjemné diskutovat zrovna na toto téma. „Lung-ženové jsou do jisté míry vyvrženci. Nepožívají zákonné ochrany místních úřadů. Kdybych napadl pokojné Číňany, budou si stěžovat na svých odpovědných úřadech a vláda proti nám pošle flotilu bitevních lodí. Pirátské džunky můžu rozstřílet z děl – ale bitevní křižník? To by bylo moc nápadné!“

„A tak piráti okrádají pokojné Číňany, aby měli na výkupné pro tebe. Stejně ožebračuješ lidi!“

„To je snad jejich věc! Já nenutím lung-ženy, aby se živili pirátstvím. Moje ochrana je jejich riziko...“

Zatím se lodi přiblížily natolik, že jsem si je mohl pořádně prohlédnout; a pochopil, v čem je ten trik. Trupy nebyly nízké, ba právě naopak, proti délce lodi dost vysoké, ale z obou boků vyčnívaly šikmo nakloněné stožáry, na nichž byly rozepjaty široké pomocné plachty, čnící do stran jako rozevřená křídla ptáka. Rovněž na stěžních bylo tolik plachet, že hnaly loď velkou rychlostí; samozřejmě na úkor stability a celkové ovladatelnosti. Musel být mistr v mořeplavbě, kdo se na tom vratkém rozkolísaném plavidle svěřil zrádným vlnám. A je třeba odvahy opravdu jaguáří, aby někdo věřil, že jej ta loď donese k cíli.

„Líbí se ti?“ ptal se pyšně kníže Griissirno.

„Líbí. Jak se řídí – jde to těžko, viď?“

„Naopak, velmi lehce!“

„Proboha – jak?“

„Pomocí plachet. Boční plachty se buď skasají nebo napnou na plný vítr – kormidlo má jen pomocnou funkci.“

„To ovšem znamená, že je zapotřebí přesně vědět, jak a kdy roztáhnout kterou plachtu! Stačí jediný chybný manévr a loď se překotí a potopí...“

Griissirno se usmál. „Moji plavci ještě nikdy neudělali chybu!“

Dvojice lodí připlula blíž ke břehu a tam náhle a bez zvláštních příprav spustila ráhna i s plachtami. Ty, které zůstaly, chytily protivítr a rázem loď zastavily. V okamžení spadly i ty a jaguáři začali spouštět kotvu.

„Podíval bych se na palubu; jak se tam dostanem?“

„U nás v Longarru je možno připlout ke břehu. Tady ne, je tu mělčina. Musíme přeplavat.“

„V pořádku. Přeplavem.“

Diana se vůbec neošklíbala. Bleskurychle se svlékla a plavala k lodi. Většina tygrů, leopardů, jaguárů i černých Sanmayraqů měla tentýž úmysl; než jsem doplaval já, byla už paluba plná hostí. Diana seděla na zábradlí a prodiskutovávala s velitelem lodi nějaké otázky ohledně pořádného stočení lodních lan. Sám jsem ji to učil, ještě když byla klukem.

Kníže Griissirno mi předváděl svou loď; byla to prakticky velmi neforemná stavba ze dřeva, jejíž jediná účelnost se jevila ve vnější stavbě trupu, uzpůsobeného k prořezávání vln. Jinak uvnitř byla stejně nedokonalá jako domy tygrů, s nevhodnými odskočišti a různými podivnými dírami, kde se spalo. Posádku jedné lodi tvořilo dvacet až pětadvacet jaguárů, v což se počítala i obsluha děl, připravených výhružně u zábradlí paluby.

„Nechtěl bych tuhle loď řídit! Musí být hrozně vratká a v bouři šíleně lítá, co?“

„Ano, dost. Ale... naši plavbu po moři vede Quantá Chilcox a žádný jaguár nemá právo mluvit do jeho úmyslů.“

„Nespoléháš se na něho trochu příliš?“

„Když Otec Jaguár stvořil myslící bytosti a dal jim Zákony, vložil do prvního z jaguárů nesmírnou moudrost. On naučil můj národ stavět lodi a plout po mořích, aby celé moře poslouchalo naše příkazy. On vede naše lodi a On nám dává všechno dobré, co může potkat národ xoyaratlů...“

Cítil jsem úctu k přesvědčení jaguárů; jenom se mi zdálo, že Griissirno svou důvěrou ve velkomyslnost Quantá Chilcoxe vlastně přiznává neschopnost ovládat vlastní mocí osudy svých lodí.

„Poslouchej, nezbyla ti trocha bílého hedvábí, když jsi z něj dělal ty plachty?“

„Málo, asi tři stůčky. Ale kdyby bylo zapotřebí, můžeme dojet pro nové. Chceš si postavit loď?“

„Ne. Diana mne žádala, abych sehnal něco, co by si oblékla ke svatbě. U lidí je zvykem obléknout bílé šaty a dát si na hlavu věneček z myrty, když se jde dívka vdát...“

Zafrkal nesouhlasně nosem. „Proč vlastně vy lidé děláte takové věci? Proč třeba nosíte na těle kožešiny jiných živých tvorů, ať už pravé nebo umělé? Diana je daleko krásnější, když si své tělo nepřikrývá ničím. Aspoň jak já si myslím.“

„Máš naprostou pravdu! Ale lidé se domnívají, že je neslušné nezahalovat se. Považují to za hrubé a sprosté a stíhají neoděné lidi posměchem a přísnými tresty.“

„Hloupý nápad! Kdyby Stvořitel chtěl, aby se lidé zahalovali, nechal by jim narůst srst na těle a ne jen na hlavě.“

„Máš pravdu. Tak proč ty nosíš černý plášť ze srnčí kůže, namočený v nějakém barvivu?“

Usmál se. „Nosím ho proto, že v boji musí mí bojovníci vidět můj plášť. Vědí, kde je velitel, kam se vede útok. Kdybych padl, poznají to, pochopí, že už nemají knížete a mohou uprchnout. Jen proto ho nosím. Je to odznak mé moci, jako čelenky leopardů.“

„Tedy takhle. Už chápu...“

„Já ne. Lidé se zahalují; to chápu, jsou strašně oškliví. Ale my jsme si už zvykli na to, že nemáte srst a vypadáte velmi směšně a hloupě. Není třeba to zdůrazňovat tím, že si na sebe navléknete kůži nebo látku. Tím horší to je.“

„O tom se nebudem dohadovat. Diana chce bílé šaty a musí je dostat. Řekni mi, co za to chceš!“

„Ach, to já dobře znám. Už jsem zažil, když Diana nedostala, co si přála... to jí to radši dám.“

Zavedl mne do úzkých uliček podpalubí, kde se nacházel náklad. Vlastně, otevřel mi jenom jednu komůrku a vytáhl z ní stůček bílého hedvábí.

„Moc ti děkuji; Diana bude šťastná. Ještě sehnat nějaké prstýnky a může být svatba.“

„Prstýnky – to je co?“

„Zlaté kroužky, které se navléknou na prst.“

„A načpak to? Nepřekáží to při chůzi?“

„Na prst ruky, Griissirno. Nechodíme po rukou. Je to odznak, že žena patří muži a muž ženě.“

„Žena dá najevo, že patří muži, tím, že mu porodí dítě. Nač ještě tuto divnou hru?“

„Nemůžu hned chtít po Dianě, aby mi rodila děti!“

„Proč ne? Jistě to sama chce. Už jsi to měl dávno udělat.“

„Nesmím, dokud se nevezmeme. Až po svatbě. Tak je to u lidí.“

Podivně se ušklíbl. „Diana má divné zvyky. Budu jí muset rázně domluvit. Myslel jsem, že se máte rádi!“

„Ano, to máme, ale...“

„Tak na co čekáte? Žijete spolu už tolik dní, že nevěřím, že jste se ještě neubezpečili o své lásce...“

„Říkám ti, že to nejde!“

„Sha! Jaguáří dáma by se mi vysmála, pohrdala by mnou, kdybych zaváhal, když mi naznačí, že mne má ráda!“

„Ale říkám ti, Diana je slušně vychovaná dívka a já...“

„Aha. Ano, jsou kočky, které se napoprvé trochu vzpírají. Diana ještě nikdy neměla milence, že?“

„To rozhodně ne!“

„Asi. Kočky se někdy bojí. Je to hloupé, ale je to tak. Dobře, řeknu jí, že dělá chybu.“

„Prosím tě, ty jí radši nic neříkej!“

„Ne! Jsem tvůj přítel, nemohu připustit, aby s tebou takhle zacházela. Musím zjednat nápravu.“

„Počkej, Griissirno. U nás lidí musí být při svatbě nevěsta panna. Je to slušné a obvyklé...“

„U nás má být na nevěstě při obřadu znát těhotenství. Jak by jinak vysvětlili všem, že se berou?“

„Vidím, že tě nepřesvědčím. Dobře, promluv s ní. Uvidíme, jestli bude Dianě příjemné o tom mluvit.“

„Wah? Pokud vím, pro naše kočky existuje jen jedna příjemnější zábava než o tom mluvit. A sice to přímo dělat...“

„Jo, to řekni Dianě. A připrav se, že na tebe vezme karabáč!“

„Nejsem hloupý, všechno vidím. Svlékla se a karabáč nechala na břehu.“ zasmál se potutelně a zamrkal na mne, „Můžu jí klidně říct pravdu. Uvidíš, jak ti pomohu!“

A opravdu, hned jak jsme se vymotali z podpalubí, zamířil k Dianě a dal se s ní do řeči. V rozpacích jsem došel k přednímu stožáru a zkoumal jeho oplachtění.

Kdyby se nepřihlíželo k té neuvěřitelné konstrukci s celou její pohyblivostí a vratkostí, byla to dobře stavěná loď. Jaguáři si museli vyhrát, než ze dřeva ostrouhali trámce, skloubili je dohromady a pobili prkny, než usadili všechny stožáry a opatřili je konopnými lany a hedvábnými plachtami. Dalo to hroznou práci; lidé by se asi radši vzdali mořeplavby, kdyby měli takovou věc vyrábět; navíc ani neznali žádné vyspělejší nástroje. Některé části vyhlížely jako vykousané mohutnými jaguářími zuby; nejspíš také byly.

„Kolik máte takových lodí?“ ptal jsem se jednoho z jaguárů, který vypadal nejdůstojněji. Ostatně, byl to kapitán lodi.

„Čtyři. Tahle je nejnovější. Je to loď samotného knížete!“

Téměř jsem mu nerozuměl – mluvil s protahovaným přízvukem, na jaký jsem ještě nenarazil; kdyby si nedával pozor na výslovnost, byl by mne přivedl do rozpaků.

„Jak dlouho jste ji stavěli?“

„Tři roky. Ale v poslední době, těsně před spuštěním, nám kníže donesl nástroje z tvé dílny. Jsou velmi dobré, osvědčily se víc než původní kamenné...“

„Vy jste používali kamenné nástroje? Sekery, pily, nože... všechno z kamene?“

„Ano. Tak se staví u nás jaguárů.“

„To musela být příšerná práce! A úžasná síla, která přinutila jaguáry tak těžce pracovat!“

„Quantá Chilcox stvořil jaguáry, aby vládli mořím. Plníme Jeho vůli dle příkazu našich knížat. Je to třeba, tak se to vykoná.“

Zaráželo mne, že mne ten chlapík nepovažuje za nic zvláštního ani neuvěřitelného, jako jiní. Prohlédl si mne zběžně, ale nedal najevo údiv, na který jsem byl zvyklý.

„Ty už jsi viděl lidi, že?“

„Bojoval jsem s nimi. Plavím se po mořích dlouho. Znal jsem ještě Griissirnova otce, když jsem byl mladý a jezdil pod ním. Nebyl tak moudrý jako náš kníže, ale byl to veliký válečník...“

V jeho hlase zazněl smutek – a já přemýšlel, co asi vytýká kapitán Griissirnovi, tomu výlupku všech arminských ctností. Že by spojenectví s lidmi?

Griissirno se opět vrátil k nám, ale neřekl ani slovo o Dianě a o tom, co jí povídal. Počal líčit přednosti své lodi, oči mu jen zářily. Pochválil jsem loď a zmínil se krátce o kapitánovi, který se mi zamlouval.

„Saathiírr? Ovšem, výborný mořeplavec; obezřetný a moudrý. Vážím si ho. Jeho přízvuk ať tě nemate. Je z Longarru, města na moři. Tam mluví jinak než já. Líbil se ti? Chápu, i ty se mu líbíš. Vím to.“

„Abych nezapomněl na to hedvábí pro Dianu. Dáš mi je?“

Okamžitě zavolal jednoho jaguára a přikázal mu přinést stůček, který mi ukazoval. Za chvíli jsem měl hedvábí v ruce a koukal, kudy odejít. „Nechtěl bych to zbytečně umáčet...“

„Okamžik, máme i člun! Uvidíš, jaký pěkný!“

Dal příkaz a jaguáři odtáhli plachtovinu z podivné neforemné věci ležící na palubě. Ukázal se vydlabaný kmen stromu, který tam ležel nijak neupevněn a při plavbě mohl volně poskakovat sem tam a případně někomu přerazit nohy. Na Griissirnův příkaz jej přitáhli k zábradlí a shodili do vody. Naštěstí dost šikovně, aby se nepotopil, nýbrž zůstal plavat nedaleko na hladině.

„Prosím. Můžeš seskočit.“

„Teda poslouchej, umím sice ledacos, ale skočit z paluby do tohohle člunku, trefit se a při tom ho nepotopit svojí váhou, to bych nedokázal!“

„Do takového člunu se vejde pět jaguárů – a všichni tam skáčou z paluby. Podívej!“

Vymrštil se na zábradlí a letěl dolů. Dopadl do člunu, ten se zběsile rozhoupal sem a tam, ale vzápětí se zas uklidnil a jaguár jej tlapkami vyrovnal.

„Teď ty! Nebo ne, raději Ao Harrap. Vyrovnáme člun, aby se nepřekotil, až do něj spadneš.“

Ao Harrrap seskočil stejně lehce. „Hoď mi to hedvábí!“

Chytil obratně stůček do tlapek a položil před sebe do člunu. Potom jsem skočil dolů já – zasáhl jsem sice nohama člun, ale jak se zhoupl dolů a nahoru, zapotácel jsem se a letěl do vody. Diana se nahoře hlasitě smála a křičela nadšením.

Vynořil jsem se a pokusil se vlézt do člunu, ale dost dobře se mi to nedařilo, protože tančil na vlnách jako korková zátka.

„Kašlu na to!“ křičel jsem, „Doplavu, jako jsem doplaval sem. Aby hrom vzal vaše čluny, copak se v tom vůbec dá plout?“

„Velmi krásně! Chyť se zádi, vezmem tě do vleku...“

„Mockrát děkuju! Spolehnu se na sebe...“

Diana skočila dolů do vody a okamžitě mě dohonila. „Charry, ochoč mi delfína! Leopardi říkají, že to je možný... Bude plavat se mnou a tahat mě...“

„Proboha!“ zaťal jsem zuby a plaval pryč, abych ji nemusel utopit. Ale Diana nezapomínala – jen jsme se dostali na břeh a já se tam vyčerpaně natáhl, už ležela vedle mne.

„Asi jsi mě neslyšel. Mohl bys mi ochočit jednoho delfína? Plavou jich tady kolem někdy spousty!“

„Já přeci neumím krotit delfíny!“

„Ale seš takovej šikovnej a chytrej! Jistě bys to zvládl. Řekové mají báje o tom, že si někdo delfína ochočil...“

„A jak ho mám chytit? Oni plavou daleko rychleji než já!“

„Jo, všimla jsem si, že neumíš moc plavat. Jak je vůbec možný, že tě vzali k námořnictvu?“

Odvrátil jsem se krajně znechucen. Ale Diana mne objala kolem krku a zašeptala mi do ucha: „Nic si z toho nedělej! Já už jako malá porážela všecky kluky. Já plavu moc dobře, víš?“

„Koukej, víš co? Seber si ten kus hedvábí, jdi domů a ušij si šaty na svatbu. A mě nech aspoň chvilku klidně spát!“

„Ano, miláčku. Ale napřed zajdi ke starému Lefébrovi a kup mi tam jehlu a nitě. A náprstek, abych si moc nerozpíchala prstíčky. Po cestě můžeš vzít mlíko a rohlíky v pekařství na rohu!“

„Chm! Pokud dobře rozumím, potřebuješ jehlu. To je maličkost, mám jich několik v sedlové tašce a ta leží pod postelí. Nit si šikovná dívka udělá tak, že si jednu vytáhne z toho hedvábí. Náprstek nemám, ale o ty jehly se moc nepopícháš, jsou trochu hrubší, než je zvykem.“

„Tvý šaty jsou šitý šídlem a dratví! Snad bys dokázal udělat mi aspoň jednu hezkou maličkou jehličku!“

„Sednu si na Griissirnovu loď a pojedu do Indie ti ji koupit. Spokojená?“

„Nikam nepojedeš! Ty se věčně někde couráš. Zůstaneš doma, to bych se tý svatby nedočkala. Já už si nějak poradím...“

To mne potěšilo. Složil jsem se do písku a v tu ránu spal jako dřevo. Asi čtvrthodinku.

„Probudil jsem tě?“ ptal se někdo kníkavým hláskem. Byla to kočkovitá šelma asi o velikosti rysa, skvrnitá a dost světlá. Vyhlížela jako přespříliš vzrostlá kočka a tvářila se krajně přátelsky. Poznal jsem ocelota, stejného jako ten, co mi nosil jídlo do tygřího vězení.

„Trošku. Spal jsem, ale to nevadí.“ A pohladil jsem ho.

„Promiň mi to. Nehněvej se pro moji opovážlivost. Nebudu tě už obtěžovat a půjdu...“

„Tak to ne, už jsi mne probudil. Copak bys rád?“

Otřel se mi o obličej a zapředl. „Jmenuji se Ganírra a jsem ocelot, poddaný knížete Griissirna. Ty jsi přítelem jaguárů?“

„Ano.“ (takže ocelot se řekne arminsky tawrrall).

„V tom případě asi nebudeš ochoten vyslechnout naši prosbu!“ řekl a tvářil se tak dojemně, že mne div nerozplakal.

„Rozhodně budu. Nezapomínám, že jeden z vás mi pomáhal, když mne tygři věznili... Ty máš něco proti jaguárům?“

„To rozhodně ne!“ zakroutil hlavou, aby dodal své řeči větší důraz, „Ale snad víš, Charry, jak je to s námi oceloty...“

„Nevím nic. Jsi první ocelot, kterého vidím zblízka.“

„Pocházíme ze stejné země jako xoyaratlové, ale nejsme tak početní jako oni a jak vidíš, ani tak velcí a silní. Jaguáři si nás podmanili a určují nám svou mocí, co máme myslet a činit. Netvrdím, že je nám pod vládou jaguárů zle, ale chtěli bychom být svobodní. Chceme, aby naším pánem byl někdo z rodu tawrrallů, někdo z nás...“

„Co řekl kníže Griissirno, když jste mu to řekli?“

„Smál se nám. Řekl, kdyby nás nechránil, smetli by nás ostatní z povrchu země. Ale my nejsme tak špatní, jak se zdáme; jsme taky dobří bojovníci, umíme výtečně stopovat a lovit a vidíme potmě ještě líp než ostatní...“

Kýval horlivě hlavou a já nepřišel na nic lepšího než ho zase pohladit po hebkém kožíšku. „Promluvím o tom s Griissirnem. Chceš být u toho, nebo se chceš dozvědět až o výsledku?“

„Mohu u toho být?“

„Záleží, nebojíš-li se, že se ti kníže bude mstít za to, že ses obrátil přímo na mne.“

„Nerozumím. Proč by se měl hněvat?“

Nechal jsem to otevřeno a zavolal na jakéhosi tygra, který se poflakoval po břehu a koukal ulovit nějakou rybu. „Prosím tě, doběhni pro knížete Griissirna, ať sem hned přijde! Máme tady nějaký důležitý problém!“

Griissirno se dostavil tak rychle, že snad byl někde připraven ke startu a vyrazil na první pokyn. Podíval se udiveně na Ganírru a potom usedl naproti mně: „Co si přeje můj pán?“

Povšiml jsem si, že z blízkého křoví se vynořil Assiwatharran, Vládce leopardů; došel k nám a posadil se, aniž se někdo divil. Ostatně, scházelo se sem víc všelijakých šlechticů.

„Znáš tohoto bojovníka? Tvrdí, že se jmenuje Ganírra a je z rodu tawrrallů, ocelotů.“

„To je pravda. Je jedním z nejlepších náčelníků toho národa.“

„Sdělil mi jistou prosbu. A to, aby jeho národ byl prohlášen za svobodný a aby podléhal od nynějška velení svého vlastního náčelníka a nikoliv tvému, Griissirno.“

Jaguár pohlédl na ocelota poněkud nevraživě a potom se rozesmál dunivým smíchem: „Ale Charry! Cože, tawrrallové si chtějí sami vládnout? Chtějí mít knížete, nebo snad dokonce Vládce? To je snad omyl nebo hloupý vtip!“

„To je požadavek národa ocelotů!“ řekl Ganírra.

„Národa ocelotů? Víš vůbec, Charry, co jsou to oceloti? Asi dvě stě koček podobných téhle, kteří žijí v jeskyních u Orlího hnízda a občas přicházejí k nám do města, aby se dostali do styku s kulturním národem! A tihle se chtějí osamostatnit? Vždyť nemají ani padesát bojovníků dohromady, a co se týče jejich schopností v boji, posuď sám, co zmůžou takovými slabými pracičkami, malým tělem a tenkými zoubky!“

„Nejsme tak velcí a silní jako ty. Ale nikoho se nebojíme a od nikoho se nedáme urážet! A když něco chceme, je to snad důvod i pro Vládce Nebe a Země, aby se nad tím zamyslel!“

„To jistě ano,“ řekl jsem, „Ale kníže Griissirno...“

„Kníže Griissirno,“ skočil mi do řeči Assiwatharran, který se rychle přidal k našemu kolegiu, „Je velmi rychlý, když je třeba poškodit práva někoho jiného; jsem zvědav, zda přizná právo svému vlastnímu poddanému, který se s ním ocitl ve při!“

„Assiwatharrane,“ řekl Griissirno, „Řekl jsem ti už několikrát, že se nemáš plést do národnostních sporů; a připomínám ti znovu, že dokud se nesrovnáš s národem svých poddaných, sněžných leopardů irbísů, nebudu tvoje názory brát vážně!“

„To připomínáš proto, že irbísové žijí blízko tvého panství a ty se domníváš, že když se zasadíš o jejich zrovnoprávnění, přidají se k tobě! Dobře, ať to udělají; budeš mít aspoň náhradu za tyhle oceloty!“

„Počkat!“ zasáhl jsem, „Přestaňte se hádat! Ganírro, chceš se obrátit proti jaguárům a zahájit proti nim nepřátelství, kdyby byla tawrrallům přiznána nezávislost?“

„Ne,“ řekl překvapeně, „Jsme přátelé jaguárů! Bude-li třeba, budeme poslouchat knížete Griissirna jako dřív. Ale chceme, aby naším mluvčím byl ocelot a aby mu na dvoře knížete jaguárů byla přiznána stejná práva, jako jaguárům na dvoře Vládce tygrů nebo před tvým trůnem!“

„To je docela oprávněný požadavek. Co myslíš, Griissirno?“

„Ano, to je moudré slovo, Ganírro. Jak si to představuješ?“

„Žádám, aby byl náš vládce obdařen odpovídajícím titulem a aby se mu přiznávala úcta toho hodná!“

„V pořádku, to můžeme udělat. Kdo je vaším zákonným vůdcem?“

„Nemáme zatím žádného. Budou provedeny volby a bude určeno, kdo jím bude, pokud to rada bojovníků odsouhlasí. Chci však svým bratřím přinést zprávu o tom, jaký titul a jaká vážnost bude našemu zástupci přiznávána...“

Jaguár chvíli přemýšlel. „To nelze říct jen tak! Musíme se poradit s Dianou. Nebo víš taky něco o šlechtických titulech?“

Podíval jsem se na něj a najednou se mi rozsvítilo. Rozesmál jsem se tak hlučně, že se všichni zarazili, neboť jsem pochopil, odkud vlastně vzal Griissirno svůj šlechtický titul. Mohlo mne to napadnout, když si říkal i v arminštině le prince a všechny svoje tituly říkal ve francouzštině! Diana mu zřejmě vyprávěla o šlechtě a jejích titulech a bystrý jaguár si to hned přizpůsobil pro svoji potřebu!

„Nebudeš mít nic proti tomu, přisoudíme-li ocelotům titul barona? Značí se to korunkou s bobulkami, pokud mne paměť neklame. Ale zeptej se radši ještě Diany.“

Griissirno hbitě zapátral v paměti. Nevím nač přišel, ale řekl: „Budu potěšen tímto rozhodnutím!“

„No fajn. Ganírro, vyřiď ocelotům, že jejich náčelník bude obdařen titulem barona a právem náležet jako jeden z nejvyšších šlechticů ke dvoru knížete Griissirna. S tímto dvorem může také navštěvovat dvůr arminského císaře, a bude tam vždycky vítán jako představitel samostatného a svéprávného národa!“

Ganírra se nafoukl jako holub; to přece je něco! Chtěl odejít, ale kníže ho zadržel: „Počkej! Chci něco říct Assiwatharranovi. Když jsme se tak krásně dohodli s oceloty, nechtěl bys říct pár vlídných slov na adresu irbísů?“

„Nehodlám říkat sněžným leopardům vůbec nic! Jsou to moji poddaní a nemají právo obtěžovat Vládce Nebe a Země svými hloupými požadavky. Kromě toho, nikdo z nich tady není a nebude vznášet jakékoliv připomínky...“

„Dobře,“ řekl Griissirno, „Charry zajisté zapomene, že tady padlo slovo o sněžných leopardech...“

„To ne! Rád bych, aby se každému dostalo spravedlnosti! I sněžným leopardům, když je tomu tak...“

„Zapomeň na to!“ řekl jaguár důstojně, „Není to naše věc!“

Assiwatharran tentokrát odešel jako vítěz. Ale jakmile se on a ostatní leopardi vzdálili a i tygři poodešli, řekl Griissirno: „Ganírro, okamžitě se vydáš do hor ke svým ocelotům, abys jim vyřídil, co se tady řeklo. Chci, abyste tu byli při slavnosti, jste moc pěkné dekorativní šelmičky. Po cestě se stavíš u irbísů a můžeš jim vyprávět, co tady bylo. Řekneš jim, že čím dřív budou v Rryiatlu, tím spíš se Vládce postará o jejich práva. Rozumíš?“

„Ano. Poběžím co nejrychleji...“

„Hodně štěstí. Utíkej.“

Ocelot se mi naposled otřel o ruku a zmizel v lese.

„Jsi rozený politik, Griissirno,“ řekl jsem, „Tvá chytrost je obdivuhodná...“

„Sloužím svému pánu. Chtěl jsi to, ne?“

„Určitě ano. Pojď, zvu tě na večeři. Diana před chvílí vyhazovala oknem ven kosti, takže večeře bude brzo...“

Byla. Planým dohadováním jsme ztratili celý den, aniž se udělalo sebeméně práce. Diana tvrdila, že to tak bude pořád. Ostatně, kdo kdy viděl, aby státní funkcionář udělal něco užitečného pro sebe nebo pro celek?

Jedli jsme ve čtyřech, ještě s Aflargeem, kterého už Diana započítala do inventáře. Tygr si ji oblíbil a obdivoval ji svým oddaným způsobem: stále se někde blízko pletl, hleděl na ni velkýma něžnýma očima a když se po něm otočila, v tu ránu se jí třel o nohy. Tím se mu podařilo vyžebrat všechny kosti a odřezky masa a pochutnat si na všem možném, co jí spadlo ze stolu. Večeře to pouze vhodně doplnila, pak tygr blaženě ulehl na verandu a usoudil, že je mu u nás dobře.

Po večeři si Diana sedla s námi na zápraží. Přinesla si velký podivný rám ze dřeva, na němž byly napjaty šlachy srnčí a jelení, což používala jako hudební nástroj. Zazpívala několik písní ze své vlasti. Zpívala krásně, měla příjemný hlas a staré písně, které znám od francouzských lodníků, dostávaly v jejím podání divné kouzlo a nevysvětlitelnou krásu. Tygr i jaguár naslouchali a někde okolo ve tmě se rozžíhaly ohýnky očí dalších Arminů. Přišli tiše jako stíny ze tmy, aby naslouchali zpívající dívce. A když skončila, ozvalo se něco jako vzdech.

Odložila harfu, objala mne kolem krku a přitiskla se ke mně. Ucítil jsem, že má na tvářích slzy.

„Je mi smutno, Charlie... Tolik smutno! Chtěla bych zase vidět francouzské louky, borový les a... písečné duny u našeho města! Odejdeme odtud, prosím tě, prosím...“

„Ano, odejdeme, Diano. Jistě odejdeme. Ale vrátíme se sem, protože i toto je krásná země. První země, kde mne někdo má opravdu rád. Tak, jako nás mají rádi oni.“

„Museli jsme dojít až sem, abychom se milovali... Mám tě ráda, Charry – víš to?“

Políbil jsem ji. Vstala a odcházela dovnitř. Griissirno zmizel jako stín, zatímco jsme si šeptali. A Aflargeo spal, nebo to aspoň předstíral.

Vstal jsem a obrátil se do chaty. Diana se svlékala při světle olejové lampy, pomalu a klidně. Potom se rozkošnicky protáhla a celá otočila, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Natáhla se na lůžko a usmála se na mne.

„Pojď... pojď ke mně, prosím!“

„Ještě ne,“ ovládl jsem se, „Až potom. Až po svatbě, Diano.“

„Prosím... buď na mne hodný! Buď moc hodný, Charry. Já...“

Políbil jsem ji. Ale dokázal jsem ještě vstát. „Císař Arminů přivede svou ženu k oltáři čistou.“ řekl jsem, „Dobrou noc, Diano. Nehněvej se...“

Vyšel jsem ven na terasu, pod svítící hvězdy. Ulehl jsem na zem vedle tygra a položil si hlavu na jeho měkký kožíšek. Stejně jsem ale nemohl usnout...

Probudil mne za prvního ranního úsvitu vlhký a studený čenich. Právě se mi zdálo, že se líbám s Dianou a překvapivá proměna dívčina obličeje na tvář jaguára mne ani dost málo nenadchla, takže jsem se jistě netvářil moc radostně. Byl to Ao Harrap; ani Aflargeo už nespal, neboť okamžitě vstal, jak jsem zvedl hlavu.

„Co je? Takhle brzo ráno?“

„Pojď se mnou! Aflargeo také!“

„Kam? Proč?“

„Musím tě poučit o tvé svatbě. Pojď se mnou...“

Vstal jsem, otřepal se a byl jsem připraven jít.

„Máš s sebou nářadí. Pilu, sekeru a tak. Vezmi to s sebou!“

„Aflargeo, zaběhni do konírny pro můj vak s nářadím. Ale stejně nechápu...“

„Pochopíš.“ řekl, otočil se a vyšel. Mám delší nohy než on, ale dalo mi dost práce držet s ním krok při jeho rychlosti.

„Nevezmem si koně?“

„Ne. Půjdem pěšky.“

Usoudil jsem, že tedy nejdeme daleko. Aflargeo nás dohonil s vakem v zubech, celý zvědavý. Ao Harrap nás vedl k mořskému břehu a pak podél pobřeží směrem na jih. Zakrátko jsme se dostali do husté džungle. Jaguár i tygr lehce přeskakovali kmeny stromů a protahovali se úzkými otvory ve spletité vegetaci; já to měl těžší, protože jsem každou chvíli někde zůstal viset a musel je dobíhat; Ao Harrapa ani nenapadlo kvůli mně zmírnit svůj běh.

Když na chvíli zastavil u potůčku, aby se napil, doběhl jsem ho a řekl: „Promiň, bratříčku, ale jdeme už půl hodiny a ušli jsme nejmíň pět kilometrů. Jak daleko ještě půjdeme?“

„Tohle je poloviční cesta. Ještě jednou tolik.“

„Snad bys aspoň nemusel tak utíkat! Mám už jazyk na vestě, vždyť ty letíš přímo klusem!“

Podíval se na mne přemýšlivě a řekl moudře: „Jsi-li tak unaven po takové krátké cestě, jak můžeš očekávat, že budeš umět těšit svoji paní? To je větší námaha než jít džunglí, i když musím přiznat, že lidé chodí velice pomalu proti nám.“

„Nechodím pomalu! Ale musíš uznat, že pět kilometrů za půl hodiny v tomhle terénu je úspěch i na zdatného chodce!“

„Jdeme už víc než půl hodiny. A neušli jsme tak daleko. To si jenom namlouváš, Charry. Pojď a chovej se tiše a důstojně; přijdeme na místo posvěcené krví našich dávných předků, na místo slavné a posvátné, kam nesmí vstoupit noha nespravedlivého či bezectného – a kam ještě nevstoupila noha člověka.“

Trochu přeháněl při odhadu, že jsme v polovině cesty; šli jsme ještě nejméně hodinu, než jsem postřehl známku, že se blížíme do svatých míst. Jaguár totiž zmírnil klus a počkal, až k němu dojdu. Teprve těsně přede mnou se opět ponořil do džungle a vyzval mne, abych šel těsně za ním. Aflargeo šel za mnou a v zubech svíral náš vak; viditelně nebyl vůbec unaven.

Asi po deseti minutách jsme najednou vyšli z husté, téměř neprostupné džungle na rozsáhlou kamenitou planinu, na níž se jen tu a tam udrželo stéblo trávy. Planina byla dosti vysoko nad úrovní mořského břehu a od jejího okraje k němu prudce spadal skalnatý sráz, končící rozeklanými útesy na čáře příboje. Tato planina se táhla několik stovek metrů daleko a končila opět hustým porostem džungle. Široká byla asi dvě stě metrů, do vnitrozemí pokračovala další džunglí.

První, co jsem spatřil, když jsem se dostal z džungle, byly tři ohromné stupňovité pyramidy, připomínající ani ne tak pyramidy egyptské, jako spíš obdobné stavby americké, které znám z kreseb odvážných cestovatelů. Viděl jsem, že jsou tvořeny obrovskými bloky kamene, přesně sesazenými dohromady; na straně obrácené do vnitrozemí se nacházely téměř schůdné stupně, ostatní strany byly tvořeny těmi těžkými bloky tak, že by se po nich dalo lézt jen s alpinistickou výzbrojí. Na vrcholu každé pyramidy se nacházela plošina. Ve stěně té prostřední byl zasazen pod plošinou reliéf z nějakého jiného kamene, avšak působením větru a deště byl tak rozbrázděn, že se nedalo poznat, co má vlastně představovat.

Jak jsem tam stál s otevřenou pusou a zíral nevěřícně na ten trojí div stavebního umění, přešel Ao Harrap pomalu blíž k první pyramidě a zastavil se tam s velmi hrdým výrazem tváře.

„Kdo to postavil?“

„Naši předkové. Takové pyramidy jsme stavěli v naší vlasti.“

Vzpomněl jsem si na sochu na jednom obrázku, který jsem si pamatoval: podivně stylizovaný jaguár s nejrůznějšími zvláštními ozdobami na krku a tlapách, s tlapami zvednutými podél těla, jako by žehnal divákovi. Socha dvacet metrů vysoká stála na jednom z náměstí podivného zaniklého města, jehož jméno jsem zapomněl; jaguáří bůh, kterého uctívali obyvatelé města i po letech a jenž tam zůstal jako němý svědek dávné slávy...

„Jak dlouho to tady stojí?“

„Odedávna. Nikdo neví, kdo to postavil. Víme jen, že to byli předkové našeho národa. Dnes už pyramidy stavět neumíme.“

Přešel jsem k pyramidě a dotkl se hrubého kamenného kvádru.

„Krása! Děkuji, že jsi mne sem zavedl.“

„Tady se bude odehrávat vaše svatba. Slýchal jsem, že v dávných dobách se konaly svatby Vládců Arminu na těchto místech.“

Rozhlédl jsem se po pyramidách. „Tady? Proč zrovna to?“

Ao Harrap na mne teď hleděl s udivující přísností ve výrazu tváře; a když promluvil, zněl jeho kňouravý, mazlivý hlásek ostře a rozkazovačně: „Můj otec mi uložil, abych ti řekl vše, co musíš vědět. Přeje si a žádá, aby Vládce Nebe a Země učinil, co je zvykem dle starých, zapomenutých tradic této země, a co učinil také on před mým zrozením v Orlím hnízdě, kde je naše sídlo.“

Obrátil se a kráčel podél pyramid na jih. Obešli jsme všechny tři kolosy a Ao Harrap se zastavil na okraji srázu, kde se tyčila ostře vybíhající skála, pod níž temně a zlověstně hučelo moře.

„Až ti vysvětlím, co je třeba, dáš se do práce. Porazíš stromy a postavíš na tomto místě domek, jaké jsou zvykem ve tvé vlasti; tak velký, aby pojal tebe a tvoji ženu. Ten domek postavíš sám vlastníma rukama a vybavíš vším, co budeš potřebovat pro tři dny života v něm; avšak není třeba ničím více. Vyzdobíš jej a zkrášlíš, aby se tvé paní v něm zalíbilo a aby se cítila šťastná.“

„Ano.“ řekl jsem.

„Po dobu stavby neopustíš toto místo. Jídlo ti přinese Aflargeo nebo někdo jiný; avšak nesmíš se setkat s nikým víc než s tímto poslem a ani s ním nesmíš promluvit slova. Dbej, aby tvoje srdce bylo čisté po celý ten čas a aby ses nedopustil nečestného a mrzkého činu; smíš myslet jen na věci krásné a vznešené a vzývat ku pomoci zářící duše našich předků, které jsou zaklety na těchto místech. Po dobu stavby nesmíš prolít krev ať už Armina nebo Zelenookého zvířete – proto nesmíš ani lovit. Nezapomeň, že i pták nebo nejmenší myška je živý tvor a že ani jim nesmíš ublížit. Krev prolitá na tomto místě je posvátná a posvěcená; není dovoleno prolévat ji zbytečně.“

„Rozumím.“

„Až vykonáš vše, co jsem ti řekl, přijď do Rryiatlu. Jdi pěšky a nevyhýbej se útrapám, neboť utrpení tvoří život a ty chceš život vytvořit. Potom smíš požádat svoji ženu, aby s tebou odešla na toto místo, a oslavit s ní svoji svatbu.“

„Ano. Vykonám to.“

Ao Harrap chvíli mlčel, ale neodcházel. Až řekl:

„Když se mému otci zalíbila Sinnhaar, dívka z vládcovské krve jaguárů, učinil to, co slyšel o starobylých zvycích, už dávno zapomenutých. Rozhodl se, že to vykoná, aby mu bylo požehnáno; i když už Armini po tisíciletí nekonají tyto obřady. Odešel do džungle, aby se očistil od svých vin a hříchů, poté se navrátil do města, vlastními tlapami vyrval ze země stromy a postavil z nich chýši, do níž uvedl moji matku. Tam jsem byl zplozen na kůži tharra a můj otec věří, že je to důvod, proč jsem byl obdařen milostí Vidění. Zapřísahám tě, uposlechni mých rad; jen to je cesta...“

„Co je to kůže tharra?“

Ao Harrap se usmál: „Až posel zjistí, že tvá práce je skončena, přinese ti kožešiny, jimiž dům vyzdobíš. Kožešina šelmy tharra je posvátná a není lehké ji získat; můj otec požádal obřadníka našeho národa, aby ti ji přinesl a věřím, že se tak stane včas. Je nutno čekat na tu chvíli; dřív nemůže být svatba zahájena.“

Poodstoupil a trochu se uklonil: „Víš vše, co vědět musíš. Půjdeme. Přeji ti štěstí ve tvém díle, Charry.“

„Děkuji. A na shledanou.“

Neřekli už ani slovo, obrátili se a odcházeli. Aflargeo se za mnou na okraji džungle ohlédl, Ao Harrap nikoliv. Zůstal jsem sám s hučícím mořem a křičícími racky nad hlavou; u nohou mi ležel vak s mými nástroji.

Nedal jsem se do práce. Ze všeho nejdřív jsem vylezl na vrchol nejvyšší pyramidy, té prostřední, a rozhlédl se kolem. Hleděl jsem tam na široširou vodní pláň a v duchu přemýšlel o tom, co mi řekl Ao Harrap. Jaký ještě národ to žil v Arminu, čím zvykem byly obřady, které mi sdělil? Z vyprávění tygrů jsem věděl, že svatby tygřích milenců se odbývaly až záviděníhodně prostě, v osamění a bez vědomí jiných; teprve když bylo vše skončeno, odhodlali se šťastní novomanželé říct o tom aspoň rodičům. Ao Harrap hovořil o kožešině šelmy, kterou nazýval tharr, šelmy vzácné a obestřené tajemstvím. Kdo to je – snad oni, kteří vymysleli toto mystérium? Snad jsem někdy zaslechl to slovo v pověstech a bájích, ale co znamená? Proč jim Armini přikládají tak velkou vážnost a důležitost?

Když jsem slézal z pyramidy, napadlo mi podívat se na reliéf po straně. Přešel jsem po úzké římse až k ohromné desce z mramoru a hleděl na ni. Daly se tam rozpoznat postavy šelem, buď při boji nebo při tanci či milostném splynutí, ale reliéf byl tak rozrušen, že se nedalo ani poznat, o kterou šelmu jde. Hrubé obrysy těla dávaly tušit, že se jedná o velkou kočku. Což ale existují ještě jiné kočkovité šelmy mimo ty, které znám?

Sestoupil jsem z pyramidy, vzal sekeru a odebral se do džungle vybrat stromy na stavbu chaty. Přemýšlel jsem, co řekne Diana až zjistí, že jsem tak nakvap zmizel. Řeknou jí aspoň, kde jsem, kam jsem šel? Nebo bude myslet, že jsem utekl a neřekl jí ani slovo? Snad Aflargeo něco prozradí, neumí držet jazyk za zuby...

Než nastala doba poledního žáru, měl jsem už vykolíkováno místo stavby a rozměřeno, jaké klády budu potřebovat. Hodlal jsem postavit jen obyčejnou chatku o rozměrech tak šest krát čtyři metry, dva metry vysokou; napřed jsem chtěl udělat rovnou střechu, pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se sroubit šikmou, se štítem. Ao Harrap chce, abych postavil domek ve tvaru obvyklém v mé vlasti; a u nás doma se vždycky stavěly šikmé střechy.

Potom jsem odešel do džungle. Stromů tam bylo dost a i když se většina nehodila k ničemu, byly tam i takové, které jsem mohl upotřebit. Nicméně než jsem přinesl první kládu na staveniště, přímo jsem padal únavou. Teprve když jsem s ní bouchl na zem, pochopil jsem, že je to hladem. Od včerejška jsem nic nejedl, Ao Harrap mne nenechal ani nasnídat. To tedy bude veselé! Nesmím nic zabít, nesmím se přibližovat k jiným. Budu tedy asi hladem, než to postavím. Chápu, tygrům to nevadí, jsou zvyklí nejíst několik dní, ale já tuhle dobrou vlastnost nemám, bohužel!

Utrhl jsem si aspoň z nějakého stromu pár pomerančů a s chutí je snědl. Pak jsem sestoupil po srázu k vodě, našel si malou písečnou pláž, vykoupal se v moři, lehl si na písek a usnul. Snad nebudou jaguáři považovat tuto nečinnost za nepřiměřenou mému nadlidskému úkolu; oni sami spí kdekoliv třeba celý den.

Když jsem se probudil a vylezl nahoru, ležel vedle mých věcí balíček z palmových listů; obsahoval pečené maso a placky. Posel si zřejmě ulehčil práci, nic mi nepředal a nechal to ležet u nástrojů; docela rozumný nápad. Byl-li to Aflargeo, snad se obával, že nedokáže udržet svůj všetečný jazýček za zuby.

Najedl jsem se a pustil do práce s novou chutí. Než se setmělo natolik, že bych na práci neviděl, měl jsem už poraženou a přinesenou většinu stromů, potřebných na stavbu. Nechal jsem toho, posadil se na tvrdou kamenitou zem vedle klád, opřel se o ně zády, hleděl do nebe plného hvězd a myslel na Dianu.

Jak často jsem o ní takhle snil! Jak často jsem si představoval nejrůznější možné varianty našeho příštího setkání; teď je moje, je má a já její, patříme k sobě a budeme k sobě patřit ještě víc, až dostavím tu chatu. Už nikdy se nesmíme rozejít; nikdy ani na jediný den! Diana půjde všude se mnou, abych cítil její horkou dlaň ve své ruce, abych věděl, že aspoň pro jednoho člověka na světě něco znamenám. Budeme věčně spolu, kamkoliv půjdeme na této zemi, cokoliv ať se stane – patříme k sobě!

Probudil jsem se za ranního úsvitu – a vedle mne opět ležel balíček s jídlem. Ten, kdo tu byl, přišel na svých tichých tlapkách uprostřed noci a dával dobrý pozor, aby mne nevzbudil. Najedl jsem se a dal se do práce; během tohoto dne vyrostly zdi domku a zasadil jsem příčné trámce, na nichž měla stát střecha. Domek mi vyšel trochu šišatě, pokud to nějak nevyřeším, Diana si toho povšimne a bude se mi smát. Tygři si nevšimnou, tím míň jaguáři; ale má žena ví ledacos chytrého. Snad abych nasadil střechu, vybíhající nad jednou stranou do věžičky? A na věžičku pořádný kříž, ať Diana pozná, že je to obydlí křesťanské. Stejně svatba bude mít tak pohanský ráz, že mám obavy o její regulérnost.

Tentokrát jsem dával pozor, kdo přinese jídlo; ale v poledne se nikdo neobjevil, ať jsem čekal jak chtěl, jídla jsem se nedočkal. Sotva jsem však odběhl do lesa pro kmínek, kterým jsem chtěl prozatímně podepřít střední kříž příčných trámů, aby fetny nespadly dolů, čekal tam obvyklý balíček. Zřejmě si vyčíhal, kdy odejdu, a čekal na to v úkrytu. Nevadilo mi to už; stavba si plně získala moji pozornost a byl jsem rád, že jsem sám a nikdo mne neruší. Hřebíky jsem šetřil jak mohl, většinou jsem vše vázal a nasazoval do otvorů v druhých trámech. Dřevo bylo sice syrové, ale doufal jsem, že těch pár dnů vydrží.

Během dalšího dne jsem postavil střechu a věžičku a tím stavbu téměř dokončil; na ráno mi zbylo jenom vylepšit nějak podlahu a dokončit úpravy trámů, aby vypadaly co nejlíp. To mi vydrželo do poledne čtvrtého dne. A v poledne jsem se vydal do lesa, abych skácel strom, z něhož jsem chtěl postavit svatební lože pro sebe a pro Dianu. To bylo jediné zařízení, které jsem chtěl v chatě bezpodmínečně mít.

Když jsem přišel se stromem na hřbetě k chatě, spatřil jsem před vchodem balík kožešin, stočených, aby se nepoškodily. Neodolal jsem a rozvinul je; byly tygří, leopardí i jaguáří, jak jsem zjistil. Dokonce kožešina černého leoparda, stepního rysa karakala a obláčkového leoparda s velkými, krásně vykreslenými skvrnami. Zřejmě každý z národů Arminu hodlal jak náleží přispět k výzdobě našeho domova. Nechal jsem výrobu lůžka na zítřek a zbytek dne věnoval rozvěšení kožešin po stěnách – ty nejkrásnější jsem nechal na lůžko.

Nazítří jsem vyrobil lože tak široké, abychom se na ně oba vešli a dost dlouhé, abych se tam směstnal i já. Pokryl jsem je volně krásnými kožešinami šelem, kůži obláčkového leoparda dal za podušku. Překvapilo mne, že ve chvíli, kdy jsem odskočil se vykoupat, přibylo ještě pár dalších: pokud jsem postřehl, byla tu kožešina ocelota, evropského rysa, divoké kočky, bažinné kočky, huňatá kožešina horského leoparda irbíse a zlatohnědá kožešina pumy. Z kočkovitých šelem chyběli jen lev a gepard, zato tu byly kožešiny medvěda černého i hnědého, vlka, psa a šakala, lišky i jezevce. Všechny národy Arminu zřejmě schvalují mou kandidaturu na Vládce této šťastné země...

Když jsem končil práci, slunce se sklánělo k západnímu obzoru, do zlatě pableskujících vln nekonečného moře. Byl jsem šťasten a chtělo se mi zpívat – zítra si půjdu pro Dianu!

Když jsem se ohlédl ve směru, odkud jsem náhle zaslechl podivný zvuk, spatřil jsem cizího jezdce. Byl to jaguár a já na něj hleděl s němým úžasem. Vypadal, jako by ani nepatřil do tohoto světa – jako by přišel rovnou z neznáma, tajemného příšeří bájí a pověstí dávných tisíciletí. Byl starý, velice starý, ve hřívě se mu občas objevovaly šedivé trsy chlupů. Jeho oči hleděly moudře a laskavě, jako by chtěl říct, že miluje všechny živé tvory bez rozdílu; a že se jeho všeobsahující láska nezastaví ani před člověkem. Na hlavě měl podivnou čelenku z těžkého tepaného zlata a slunce na ní hrálo oslnivými rudými záblesky. Ta čelenka byla vypracována ve stylu lidového umění jihoamerických Indiánů a pokračovala dvěma těžkými svislými přívěsky, zdobenými ornamenty, které splývaly jaguárovi podél tváře. Nahoře nad čelem byl do čelenky zasazen vějíř velkých barevných per, která se ve větru zachvívala.

Stál tam, hleděl na mne a na mou stavbu a mlčel. Potom, aniž by řekl jediné slovo, vzal od sedla stočený balík a podal mi ho do natažené ruky. Pozdravil mne mlčky tlapou, otočil koně a drobným klusem se rozjel přes pláň k severu, k Rryiatlu.

Rozbalil jsem kožešinu. V životě jsem neviděl nic takového. V zapadajícím slunci vypadala jako ulitá ze zlata a stříbra, šedožluté lesklé chlupy, delší než u kterékoliv arminské šelmy, na krku přecházely do ještě delší hřívy tak hebké, že se vyrovnala Dianiným vlasům. Šelma, z níž kožešina pocházela, musela být mnohem větší než tygr, ale zřejmě mu příbuzná, protože u hřbetu a na břiše, světlém až do běla, se daly vypozorovat tmavé pruhy. Měl jsem zřejmě před sebou kůži tharra, ale co je to, jsem ani teď nemohl pochopit. Kdyby se objevil přede mnou, asi bych se polekal jeho velikosti, ačkoliv jsem už na všelijaké kočky zvyklý. Šelma takového vzrůstu musela být pravým vladařem všeho živého na této zemi.

Chápal jsem, že Armini musí považovat toho tvora za posvátného; vždyť i já cítil úctu před pouhou kožešinou! A co teprve, kdybych měl tu šelmu před sebou!

Noc jsem strávil už v chatě, ale neodvážil jsem se ulehnout na tu stříbrozlatou kožešinu. Zůstal jsem spát v koutě na obyčejné kůži tygra – a stejně jsem dobře nespal, protože jsem musel myslet na podivnou záhadu tharrů a jejich dávných zvyků.

Ráno jsem se sebral, hodil si tlumok s nástroji na záda a šel pěšky do džungle, na sever. Pět dní jsem neviděl Dianu – a bylo mi po ní strašlivě smutno.

První, koho jsem potkal v táboře, byl Aflargeo. Čekal už na okraji džungle, i když se snažil zamaskovat to hledáním vhodného stromu na nabroušení už tak ostrých drápů. Radostně mne vítal, z čehož jsem usoudil, že slib samoty je zrušen a že už můžu mluvit i já.

Diana čekala ve dveřích našeho domu, padla mi do náruče a vášnivě mě líbala. Neptala se na nic a zdálo se, že je o mé práci informována. Honem mi snášela jídlo a já se opravdu s chutí najedl; přitom mluvila sice téměř pořád, ale ani slova o účelu mé nepřítomnosti, takže jsem taky nic nevysvětloval.

„Ale ani já nezahálela! Otoč se, převleču se do šatů, které jsem ušila...“

Jenom jsem se usmál – ani mi nenapadlo se otáčet. Byla zajisté velmi šikovnou švadlenkou, když s pomocí zcela nedokonalých nástrojů ušila velmi krásné a výtečně padnoucí šaty sice trochu starobylé, zato velmi krásné módy minulého století. Vypadala v tom jako rokoková panenka a zdálo se, že se líbí nejen mně, ale i Aflargeovi, který si ji okouzleně prohlížel.

„Jsi krásná!“ řekl jsem, „Ještě krásnější, než jsem doufal!“

„To ještě není všechno! Tvůj Griissirno má toho hedvábí hrozně moc. Budu mít ještě vlečku a zbyde i na povlaky na postel.“

Nechtěl jsem jí říkat o kožešině tharra, však ji sama uvidí. Ostatně sám jsem soudil, že by bylo dobré navléct na všechnu tu krásu ještě nějaké prostěradlo, aby se zbytečně nepoškodila.

„Mimochodem, usoudila jsem, že nemůžeš jít k obřadu jako poslední trhan. Proto jsem ti ušila novou uniformu. Podívej!“

Vytáhla z úkrytu pod lůžkem kabát a kalhoty bílé barvy. Na rukávech kabátu byly zlatými proužky vyznačeny odznaky kapitána, na ramenou nárameníky s epoletami a zlatými hvězdami, na kalhotách široké zlaté pruhy na švech. Vcelku skvělý oděv kontraadmirála válečné fregaty, až na tu bílou barvu, která se mezi kapitány v těch dobách tak často nevyskytovala.

„No teda jo!“ řekl jsem, „Jak jsi to dokázala tak rychle spíchnout? A kde jsi vzala to zlato?“

„Griissirno mi přinesl zlaté proužky a říkal, že si je můžu nechat. Tak jsem ti je tam našila. Nelíbí se ti to?“

„Ale jo, líbí. Jenom se tomu hrozně divím. Ty dokážeš opravdu fantastické věci, Diano!“

„A co bych teprv dokázala, kdyby si můj starej dal konečně říct a vykoval pořádnou jehlu a nějaký nůžky, abych nemusela všechno řezat nožem! A když už budeš při tom, tak udělej taky náprstek. A ozkus si to, myslím, že jsem tvou míru odhadla dobře...“

Skutečně to odhadla na centimetr; jen kabát mi byl trochu úzký v ramenou, zřejmě proto, že tam nemám obvyklou krejčovskou míru.

„Ještě ti ušiju košili. Mám to zhruba nastřihnutý, jenom jsem čekala, až se ukážeš, abych tě mohla poměřit.“

„Bože, Diano, vždyť ty mi toho ušiješ víc než sobě!“

„Já šiju ráda. Kdybych ještě měla kloudnou jehlu...“

„Udělám pro tebe všechno na světě. Ale teď...“

Právě v té chvíli vstoupil dovnitř Tharrwangssarr. Podíval se na mne velice udiveně a než jsem stačil něco říct, spustil: „Kdo ti dovolil sem přijít? Jak to, že nejsi na svém místě?“

„Já? Proč? Kde?“

„Všechno je úplně špatně! Vůbec jsi se s ní neměl setkat. Neměli jste se vidět až do svatby! To je chyba, copak ti to nikdo nevysvětlil?“

„Nikdo to asi neví. Přišel jsem a šel domů. Kam bych měl k čertu jít?“

„Třeba k tomu jak říkáš, ale tady nebudeš. Musíš jít se mnou. Poučím tě o tvých povinnostech a právech v manželství...“

„Takový tele snad nejsem, abys mi zrovna ty musel radit! A vůbec si myslím, že...“

„Okamžitě odejdi z tohoto domu!“ rozkřikl se, „Přivoláváš na svou i její hlavu neštěstí a zkázu!“

Pokrčil jsem rameny a vypadl odtamtud jako zpráskaný pes. Tharrwangssarr šel za mnou, hlídal mne a něco tiše mručel. Nerozuměl jsem tomu, snad to byly modlitby.

Cestou jsme potkávali nejrůznější šelmy. Tu se proti mně valil medvěd, tu se přehnala smečka čabrakových hyen, tu zas několik šakalů se hlučně rvalo o kost. Vlků, psů a lišek tu bylo nespočet – včetně několika slídivě vyhlížejících dingů, kteří sem už vůbec nepatřili, ale zdálo se, že jim to nevadí. Na kočkovité šelmy jsem zvyklý, ale když se proti mně důstojně nesla americká puma, trochu jsem se přece jen zarazil. Chyběli opravdu jen lvi a gepardi, ale nevylučoval jsem, že se ještě nějací objeví.

Tábor se utěšeně rozrostl a všude jsem zakopával o pelechy různých svatebních hostí. Většina na mne zírala s němým údivem, ale byli tu i tací, kteří mne znali a nadšeně zdravili. Šli jsme do největšího z domů, protáhli se úzkou dírou symbolizující vchod a ocitli se v naprosté tmě. Jediné světlo sem vnikalo tím otvorem, ovšem až po prolezení zbytku přítomných. V tom světle jsem se rozkoukával, kdo tu všechno je. Aflargea jsem poznal po dechu, Griissirna podle netrpělivého pobroukávání. Jinak jsem mohl určit jen národnost zúčastněných, většinou po čichu. Zvykl jsem si v noci rozeznávat vůni jednotlivých šelem ze své blízkosti, tak mi to teď nedělalo takové potíže jako normálním lidem.

Slova se ujal Tharrwangssarr. Ale jeho projev, ačkoliv byl neobyčejně dlouhý, byl tak rozvláčný a bezobsažný, že jej tady neuvedu. Začínal vylíčením mého příchodu do Arminu, mých činů mírně přizdobených na leopardí potřebu, skvělých vlastností a všech ostatních předností mé osoby, a končil žádostí, abych směl dostat Dianu, která podle názoru leopardů patřila jim. Nic jsem na to neříkal. Ani jsem nesměl.

Pak promluvil někdo jiný, dle hlasu tygr. Jeho řeč byla stejně dlouhá a stejně vyšperkovaná, naopak líčil zase přednosti Diany a její činy a skutky. Nezmínil se o karabáči a podobných věcech, zato o její ušlechtilosti a něžnosti. Načež skončil tím, že ten něžný kvítek dostanu do péče já.

Nato promluvili po řadě zástupci všech možných národů, v čele s knížetem Griissirnem. Poslouchal jsem trpělivě, jak rozvláčně a s vědomím vlastní důstojnosti obřadně souhlasí s mým plánem si vzít Dianu za ženu a snažil se zachovávat klid. Ale když došlo na kňouravé hlásky koček normálních, siamských, divokých, bažinných, perských, slaništních i jiných a potom na zoufale znějící pištění kun a lasiček, kterým jsem téměř nerozuměl a kteří nemluvili ani trochu k věci, už jsem pomalu ztrácel trpělivost. Kromě toho mi dřevěněly nohy složené po arabském způsobu a krk, protože jsem musel mít hlavu skloněnou z důvodu nízkého stropu.

Potom zmlkli a já jim chtěl poděkovat, ale Griissirno do mne šťouchl a sykl, abych mlčel, že do toho nemám co mluvit. Takže jsem tedy mlčel. Byl jsem rád, protože bych jistě nedokázal svou řeč promísit takovými básnickými obraty, jako moji přátelé. A taky jsem se trochu styděl.

Poté začal nějaký leopard, zřejmě další čarodějník, líčit se všemi podrobnostmi a detaily, co mám s Dianou dělat. Trochu mě to zarazilo a byl jsem rád, že je tu taková tma, protože mi tváře jistě zrudly a nepůsobilo to vznešeně. Jestli moje malá nezkažená panenka dostala taky takové ponaučení, musela se jistě hanbou málem propadnout do země. Když jsem si představil, jak vykulenýma modrýma očima přihlíží vysvětlování šelem, bralo mi to klid.

Potom Tharrwangssarr oznámil, že bylo jednomyslně rozhodnuto mi Dianu dát a rozpustil shromáždění. Ani jsem při něm nepromluvil – ale vůbec mi to nevadilo.

Když se rozcházeli, poslední se mnou zůstal Griissirno.

„Teď zůstaneš tady. Jídlo ti večer přineseme. Až pro tebe přijdu, půjdeš se mnou k pyramidám. Nemusíš vcelku nic vědět; při obřadu nebudeš vůbec nic dělat, jen poslouchat obřadníky. Když ti položí otázku, odpovíš po pravdě, jak je to. Žádné nepravdy či vylepšování skutečnosti. To nepřináší štěstí.“

„Rozumím. Poslyš, Diana dostala taky takovéhle poučení?“

„Ovšem, všechno jsme zajistili. Nemusíš se vůbec o nic starat. My myslíme na všechno.“

„Aha. Co na to poučení říkala?“

„To ti můžu přesně reprodukovat.“ řekl francouzsky: „Uložím si klenoty vašich rad do nejhlubší schránky svého srdce a budu jich provždy poslušna. Co se směješ, Charry?“

Natáhl jsem se na zem a zůstal bez hnutí ležet.

Když mě přišli probudit, už se stmívalo. Přišel Griissirno, Ao Harrap, Wirrta, Aflargeo, Tharrwangssarr a Santhiawantharr. Ale já viděl namísto nich neuvěřitelné postavy z dávno zapomenutých bájí, náhle překvapivě oživlé.

Griissirno měl na své mohutné hlavě nasazenou ohromnou zlatou čelenku, posázenou velkými drahokamy a vyzdobenou různobarevným peřím. Po stranách mu splývaly dva těžké zlaté přívěsky stejně jako jeho obřadníkovi, kterého jsem viděl včera. Podobnou přílbu měl Ao Harrap, posázenou neobyčejně velkými perlami.

Leopardi měli jakési zlaté přílby, kryjící jim celou hlavu až pod hrdlo; tvář se kryla pomocí hledí, usazeného v čepech, které se dalo zvednout. Nahoře byly nasazeny chocholy z barevného peří, které při každém pohybu povlávalo.

Poměrně nejstřízlivěji byli vyzdobeni tygři; každý z nich měl velký ostnitý obojek, jehož hroty byly posázeny drahokamy. Wirrtův velkými diamanty, Aflargeův různobarevnými kameny.

„Pojď s námi, pane!“ řekl mi Griissirno.

Vyšli jsme ven. Domníval jsem se, že půjdeme opět pěšky, ale tentokrát byli připraveni koně s čabrakami z kožešin té šelmy, která na koni jela. Mimo náčelníků tu byli i černí leopardi, pumy a irbísové, dohromady na padesát šelem, včetně vyrovnané tělesné stráže. Tábor byl tichý a opuštěný, všichni už byli asi na cestě.

Naskočil jsem na koně a vzápětí jezdci vyrazili; urovnali jsme se do řady, já jel těsně za Aflargeem a za mnou Santhiawantharr. V tomto pořádku a v naprosté mlčenlivosti jsme urazili cestu k pyramidám.

Ještě než jsme vyjeli z džungle, zdálo se mi, že slyším podivný neurčitý šum a praskot; a když jsme se blížili, spatřil jsem mezi stromy záři ohně. Ale když jsem vyjel z džungle a spatřil, jak se jako kouzlem změnila pustá pláň, zůstal jsem u vytržení. Všude na plošině planuly ohně; na každém stupni každého rohu pyramidy byla hranice, z níž šlehaly plameny, živené neustálým přidáváním dříví. Největší hranice byly na vrcholech obou krajních pyramid; střední byla na horní plošině pustá a černá.

Když jsme vjeli do středu mnohatisícového zástupu, ozval se okamžitě hluboký, důstojný zpěv ze všech hrdel našich hostí; nerozuměl jsem slovům, ale zvláštní, vášnivá a ušlechtilá melodie mne rázem uchvátila, abych se připojil třeba jen nápěvem. Moji průvodci zpívali; nechápal jsem, jak se třeba Aflargeo, který se ode mne na krok nehnul, naučil nápěvu a slovům. Ale cítil jsem, že tohle není součást této chvíle, že patří k dávnému mystériu, které se děje dnes jako před věky. Že tato chvíle znamená pro obyvatele Arminu vyvrcholení několika staletí dějin. Poprvé jsem cítil, že jsem Vládcem této země; že mne můj národ přijímá a uznává za svého pána.

Zarazili jsme na úpatí pyramidy. Po chvíli čekání na pokyn od Griissirna jsem sesedl. Teprve pak seskočili i ostatní a nějací sloužící tygři odvedli naše koně stranou. Rozhlížel jsem se. Kus dál stál Dianin slon slavnostně vyzdobený, kterého hlídala čestná stráž vystrojených leopardů. Na stupních stála tichá skupina jaguárů knížete Griissirna, naproti nim skupina černých leopardů Sanmayraqů. Tygři a leopardi drželi čestnou stráž po obou stranách strmého schodiště nahoru, na pyramidu.

„Zůstaň zde!“ řekl Griissirno, otočil se a odběhl někam dozadu. Zpěv šelem nabýval na ještě větší síle a slavnostnosti; a já stál mezi nimi a hleděl na tu záplavu zlatě planoucích očí ve světle rozzářených hranic, planoucích na pyramidách.

Náhle zpěv prudce ustal. Na vrcholku pyramidy se objevila skupina šelem. Viděl jsem mezi nimi skvrny i pruhy, dokonce černý kožich; ale každý z nich byl zahalen do širokého bílého přehozu s jediným otvorem pro hlavu, a tato bílá roucha svítila do noci.

Z výšky levé pyramidy zazpíval vysoký, táhlý hlas naříkavou, tesknou melodií: „Sluneční paprsek se ponořil do hlubin oceánu. Stvoření světa se blíží; očekávejte chvíli, v níž vznikne svět!“

Odpověděl mu hromový sbor přítomných, kteří opakovali ta slova.

„Svět se ponořil do tmy. Slunce umírá a nastává konec času, který nám byl vyměřen. Plačte, ó plačte, bratři a sestry; je konec života Arminů, konec země, kterou jsme milovali, konec světa, který je naším domovem...“

A opět shromáždění opakovalo jeho slova.

„Svět byl stvořen, aby patřil Arminům. Oni vládnou světu dobře a spravedlivě a přizpůsobují jej svému životu, jak kázal Pán. Ale Slunce odchází a nechává své děti útrapám tmy a smrti...“

Spatřil jsem, jak plameny hranic na pyramidách i ohňů rozsetých po planině pomalu pohasínají. Z nejbližších vytahovali strážci hořící polena a hasili je. Tuto část žalmu opakovali několikrát a během té doby hasly hranice víc a víc, až dohasínaly – jen dva ohně na pyramidách plály neztenčeně.

„Plačte, plačte, bratři! Plačte a volejte Slunce, které je naším otcem; proste, aby se jeho jas navrátil na tuto zemi a dal nám nový život...“

Shromáždění odpovědělo dunivým, táhlým žalmem v cizí řeči; opět jsem nerozuměl, jen občas cítil spojitost s arminskými slovy. Tento jazyk nebyl arminština; bylo to něco staršího, dávného a tajemného, co vzalo původ v časech stvoření světa, něco co okouzlovalo duše Arminů – i duši mou.

Ohně pohasly. Jen dvě pyramidy zářily do noci. Nad nimi pak zářily oslnivým třpytem hvězdy, které mi tak často svítily do bezesných nocí; ale dnes jsem v nich viděl lepší osud než dřív.

V té chvíli zazněl hlas z pravé pyramidy, který se doposud neozval. Byl to hlas tygra a zněl trochu zastřeně, jako by mu něco překáželo v přesné artikulaci. Tak podobně mluvil Tawarr; často mi jeho divný přízvuk vadil.

„Slunce odešlo a opustilo nás; ponechalo nás na pospas tmě, smrti a zmaru. Ale Slunce je Život a Život je Slunce. Ten, kdo má srdce čisté a odvážné, může zahnat tmu a novým životem zažehnout spásu pro národy Arminu. Jen ten, kdo si přeje zplodit život, má právo vystoupit a říci: Já jsem to.“

„Jdi...“ zašeptal mi někdo do ucha, „Řekni to!“

Udělal jsem dva kroky vpřed a vyskočil na první stupeň kamenné pyramidy. Rozhlédl jsem se po šelmách, jejichž oči mne napjatě sledovaly, pak rozpřáhl ruce a vykřikl:

„Já – já jsem to!“

Hromový zpěv mne málem ohlušil; hrdla Arminů zpívala oslavnou píseň, hymnus díkuvzdání. Stál jsem tam a čekal, až dozpívají. Pak řekl hlas z pravé pyramidy:

„Vystup na vrchol hory z kamene, která symbolizuje utrpení živoucího tvora na této zemi. Vystup a poklekni před oltářem na jejím vrcholu; a vydej počet ze svých činů!“

Za zpěvu Arminů jsem pomalu stoupal po kamenných stupních. Bylo to vysoko a já musel kráčet stejně pravidelně, jako to činili oni. Za mnou kráčel Aflargeo a Ao Harrap, doprovázeli mne jako pomocníci, snad svědkové, a tvářili se neobyčejně slavnostně.

Na vrcholu pyramidy se nacházel kamenný oltář, zcela prázdný omšelý kus kamene. Okolo něho stáli v půlkruhu čarodějové a obřadníci. U protějšího okraje plošiny seděli v řadě dle významu Vládcové a náčelníci všech zúčastněných národů šelem; od tygrů, leopardů a jaguárů přes medvědy, psy, vlky, lišky a jiné psovité šelmy až k lasičkám a kunám. Seděli tam ve slavnostních pózách a hleděli na mne; a já si stačil všimnout, že leopardy nezastupuje Assiwatharran, ale Santhiawantharr.

Krásný, pyšně hledící tygr s běloskvoucí srstí, žíhanou černými pruhy, mne přejel planoucím zrakem a řekl: „Čeho si žádáš?“

„Žádám družku, která by lovila se mnou a žila v mém domě. Žádám družku, pro niž bych žil a která by žila pro mne; vzájemně bychom se milovali a působili si potěšení, abychom šťastně žili po všechen počet svých dnů.“

Byla to vázaná forma žádosti, kterou mne kdysi učil Wirrta; nyní mi ji Tharrwangssarr předříkával tiše do ucha.

„Každá žena Arminu si považuje za čest patřit ti,“ řekl tygří obřadník, „Po které z nich touží tvé srdce?“

Nesměl jsem říct Dianino jméno; byla by to urážka nevěsty, to by znamenalo, že ženich počítal s víc než jednou možností.

„Ta, které patří mé tělo i má duše, je zde,“ řekl jsem, „Ať se zavolá – ona přijde!“

„Stvořitel Země i Nebe dal muži ženu, aby jej milovala a naplnila jeho dny života štěstím,“ zazpíval zastřený hlas z pravé pyramidy, „Pro tuto ženu budeš lovit zvěř a stavět přístřeší, ji budeš chránit a pomáhat jí; ona ti bude rodit děti, aby dostal pokračování tvůj rod, abys byl šťasten po všechny dny svého života a aby ses mohl těšit z Osudu, který ti byl určen.“

Shromáždění opět zpívalo jeho slova, tentokrát na melodii oslavné písně, kterou jsem již slyšel.

„Jedno je Slunce na Nebi ve dne; jeden je Měsíc na Nebi v noci; a jedna je také žena v životě muže. Ta, která pocítila ve svém srdci lásku k tomuto muži, nechť vystoupí...“

A v odpověď zazněl zdola, od úpatí pyramidy, Dianin hlas:

„Já – já jsem to!“

Opět zazněl oslavný hymnus. Cítil jsem, jak mi tluče srdce. Otočil jsem trochu hlavu, když obřadník dal pokyn, aby vystoupila nahoru, na pyramidu. Viděl jsem ji přicházet, v bílém, krásnou a vznešenou, na hlavě s čelenkou s perlami a diamanty, která byla sice vytvořena pro hlavu leoparda, ale hodila se i do Dianiných vlasů. Kráčela vznešeně jako královna. Vedle ní šel černý a zlatý leopard a za ní se táhla po schodišti několik metrů dlouhá bílá vlečka, kterou na samém konci přidržovali v zubech dva obláčkoví jaguáři, nejkrásnější šelmy Arminu, míšenci jaguára a obláčkového leoparda. Sám Ao Harrap na základě svého vnuknutí to pro ni vymyslel už před jeden a půl rokem; a za tu dobu stačil s jednou obláčkovou kočkou osobně zajistit tyto potomky. Jeho synům byl sotva rok a nebyli příliš velcí, ale kráčeli důstojně a drobnými zoubky se snažili udržet vlečku v důstojné poloze.

Ve chvíli, kdy Diana vstoupila na plošinu a zastavila se vedle mne, počaly se ozývat z obou krajních pyramid monotónní údery bubnů; nikdy jsem doposud neslyšel žádný hudební nástroj Arminů mimo vřeštivou signální trubku tygrů. Nyní se ozývalo temné, výhružné dunění, do něj se mísily skřeky trubek. Nezněly sice tak melodicky jako nástroje lidí, ale připomínaly o to víc extatické výkřiky šelem. Dav dole ta zvláštní hudba fascinovala, mnozí vydávali podivné neartikulované skřeky, jiní začínali do rytmu zpívat písně beze smyslu a melodie. Křik pozvolna naplnil celé prostranství; a za tohoto podivného doprovodu vystupoval zvolna na pyramidu starý tygr. Viděl jsem jej dosti dobře; velký, křivonohý, s hrbem na hřbetě. Když vystoupal, prošel mezi mnou a Dianou, obešel oltář, vztyčil se a opřel se o něj tlapami. Podivil jsem se, když jsem si povšiml neobyčejně dlouhých tesáků, vyčnívajících z pyšných úst. Vypadal jako Tawarr, ba ještě víc a důrazněji se na něm projevovaly znaky, které tygři považovali za tak nepřípadné a nevhodné.

„Usedněte!“ řekl. Byl to ten, který předtím zpíval z pyramidy, jak jsem poznal podle řeči. Posadil jsem se na zkřížené nohy, Diana usedla vedle mne a položila mi horkou dlaň na ruku.

„V onen čas, kdy nad vodami Argerranu nastala chvíle zániku, shlédl Stvořitel v kotouči zapadajícího Slunce na Zemi a spatřil ji smutnou a opuštěnou; jako je pole, jehož se nedotkla ruka jeho hospodáře. I zasmušil se Stvořitel nad tím, že není na Zemi tvora, který by byl správcem všeho stvoření; a kapky rudé krve padaly Mu z očí a zbarvily oblohu Západu do ruda. Dlouho a hořce plakal Pán Všeho Živého; a celá země plakala s Ním.

V té chvíli na Východním obzoru vystoupil stříbrný Měsíc; a spatřiv svého bratra plakat, tázal se, co že se bratrovi přihodilo. I řeklo Slunce:

»Sestro, zželelo se mi pevniny, na níž roste tolik rostlin a po níž se prohání tolik živých tvorů; zželelo se mi života, který plyne zbůhdarma, od ničeho k ničemu, a není toho, který by tomu životu vládl a kdo by činil potěšení Tobě i Mně...«

A Jeho sestra odpověděla:

»Můj bratře a Pane, vyšli paprsek, který by ve Mně zažehl Oheň Života. A Já Ti zrodím k potěšení tvora, kterému bude patřit celá Země a vše, co na ní roste a běhá.«

I sestoupil Stvořitel Slunce na písečnou pláž. A Jeho sestra Měsíc sestoupila k Němu a zažili spolu rozkošnou noc lásky; a na jejím konci byl v písečném loži zplozen prvotní tharr; a za prvního úsvitu příštího dne se zrodil.

A to byla poslední noc Argerranu; tehdy vznikl nový život, který měl vládnout Arminu i Světu...

Vzpomněl jsem si na kožešinu, která nás očekává na mém širokém svatebním lůžku v chatě. Tharr, zplozený z měsíčního a slunečního světla, stříbrný a zlatý... pradávná vladařská šelma...

I vládl první tharr nad celým Světem a jeho tvory a plody; koupal se v azurových mořích, válel se ve zlatém písku a běhal po zelených lučinách. Ale cítil, že je sám a nemá nikoho, pro koho by žil. I došel jednoho dne až na sám břeh moře, tam poklekl před tvář svého Otce a prosil jej:

»Můj Pane – jeleni mají laně, srnci mají srny, orlové mají orlice a zajíci zaječky – ale Pán Světa nemá svoji družku, která by jej měla ráda. Raději Jsi mne neměl stvořit, když Jsi mi nedal to, po čem bych toužil a co bych měl rád...«

A opět zahořel Západ rudě a Stvořitel ronil krvavé slzy.

Zželelo se Pánovi Svého syna – a když na obloze vystoupila Jeho sestra Měsíc, svěřil se Jí se Svým i synovým trápením. V té chvíli ležel tharr na písečném loži a plakal; když tu zaslechl, jak se zavířila voda, zachvěla se země a z hlubin moře vystoupila žena jeho národa. A přistoupila k němu a pravila:

»Jsem tvá – a chci tě mít ráda, dokud budou hvězdy zářit na nebi a vítr si bude hrát v korunách stromů.«

A potom spolu odešli, aby založili rod Vládců Arminu, Pánů Nebe a Země...“

Dokončil svou řeč a znovu zazněla oslavná píseň. Dianina ruka v mé dlani byla horká a zpocená a já cítil, jak se tiše chvěje.

„Tak vznikl Svět a tak vznikli jeho Vládcové,“ řekl starý tygr, „Takový je život na této zemi – ten život pokračuje a musí dále pokračovat, aby nevymřelo vše živé na celém světě. Ten život ať pokračuje i ve vás, kteří si přejete uzavřít sňatek a vládnout společně Zemi i Nebi...“

Přistoupil k nám a řekl: „Charry, muži, který jsi jsem přišel z dálky a kterého si všichni ctíme a vážíme, odpověz: přeješ si vzít si tuto ženu z čistého srdce, z lásky a úcty k ní?“

„Ano, chci.“ řekl jsem.

„Diano, ženo, která jsi krásná jako paprsek Slunce a Měsíce a kterou milujeme pro něhu a šlechetnost, přeješ si být manželkou tohoto muže a mít ho ráda po všechny věky?“

„Ano,“ zašeptala, „Chci...“

„Jděte a zploďte nový život! Jste manželi před tváří Věčnosti až do konce svých dnů. A já vám přeji život šťastný a spokojený, který by byl k radosti vám i celému Arminu...“

Poodstoupil. Znovu zněl hymnus lásky a radosti. Celý svět zpíval radostí nad naší svatbou.

Protáhl se sem kníže Griissirno. Ve světle hvězd jsem spatřil, jak se mu v tlapě zaleskly dva zlaté prsteny.

„Diana mi řekla, že je zvykem lidí dávat si zlaté kroužky na ruce. Udělal jsem je, ale nasadit si je musíte sami. Na to nemám dost šikovné tlapky...“

Uchopil jsem ten kroužek do ruky; Diana sama nastavila prst a já jí na něj navlékl prstýnek. Potom jsem jí podal svůj. Byl příliš těsný a zdálo se, že nemá dost síly, aby mi jej navlékla. Nasunul jsem si ho sám; byl těsný, stěží přešel přes kloub. Věděl jsem, že jej už nikdy nedokážu sundat. A byl jsem tomu rád.

Zpěv dozněl – starý obřadník řekl slavnostně:

„Jděte a zploďte nový život!“

Kráčeli jsme dolů po schodišti pyramidy ruku v ruce. Radostný zpěv nám zněl v ústrety.

„Můžu plakat?“ zašeptala Diana.

„Můžeš všechno. Skutečně jsi tak smutná? Je ti líto, že...?“

Stiskla mi ruku a zaťala do ní nehty, až to zabolelo. „Jsem strašně šťastná! Tak šťastná, že až pláču...“

„Diano, já...“ řekl jsem, ale už nic víc. A věděl jsem, že mi rozuměla.

Šelmy nám dělaly cestu, jak jsme procházeli tím špalírem blyštících se zlatých očí. Přešli jsme okolo boční pyramidy a před námi se objevila chata. Ucítil jsem, jak se Dianina ruka zachvěla a její stejnoměrný krok trochu znejistěl.

„Neboj se!“ zašeptal jsem.

„Já se nebojím. Nemám strach. Jenom velikou radost.“

Pohladil jsem ji zlehka po tváři. Byla vlhká od slz.

Zastavili jsme se u chaty. Obláčkoví jaguárci, kteří nesli Dianinu bílou vlečku, se tvářili zvědavě, ale ona je pokynem ruky odeslala pryč.

Odtáhl jsem tygří kožešinu z otvoru vchodu.

„Vstup. Jsi tu paní!“

„Přenes mne přes práh!“ požádala.

Uchopil jsem ji do náruče jako pírko a vstoupil s ní dovnitř. Kožešina za našimi zády zašustila a přikryla otvor, který nás dělil od světa.

Světlo sem vnikalo jenom dvěma dírami ve stropě. Věděl jsem, že nám budou svítit hvězdy a nechtěl jsem jiná okna. Přitiskla se ke mně, jako by se něčeho bála.

Na širokém, pohodlně vystlaném lůžku svítila stříbrozlatá kožešina šelmy tharra. Diana vztáhla ruku a pohladila jemně tu neuvěřitelně dlouhou a jemnou srst.

„To je tharr, že? Ten, o kterém mluvili. Pán všeho živého...“

„Teď jsme pány všeho živého my. Ty a já, Diano...“

Ještě jednou pohladila kožešinu. Potom si odepjala z ramenou konec své bílé vlečky a přehodila látku přes kožešinu. Bílé hedvábí svítilo ještě jasněji než ta stříbrozlatá srst.

„Pomoz mi...“ dotkla se zapínání na zádech. Nebylo uděláno na knoflíky, ale na šňůrky, protože žádné knoflíky v Arminu nesehnala. Přistoupil jsem a pomáhal jí je rozšněrovat.

„Chvějí se ti prsty.“ řekla.

„I tobě.“

„Polib mě. Prosím...“

Políbil jsem ji na ústa. Tiskla se, jako by mě nikdy nechtěla pustit.

„Máš mě rád? Máš rád svoji ženu?“

„Víc než sebe! Vždycky jsem měl a vždycky budu mít rád jenom tebe. Jenom tebe, Diano!“

„A potom... Potom mě taky budeš mít rád?“

„Ještě víc! Tak... že to ani neumím říct! Ale ty to poznáš, protože jsme jedna duše... ty a já!“

Bílé hedvábí jí pomalu klouzalo z ramen. Ta ramena byla útlá a opálená a chvěla se, když jsem se jich dotkl konečky prstů.

„Charry,“ zašeptala, „Zakryj ty díry ve střeše...“

„Proč?“

„Aby to hvězdy neviděly...“

„Hvězdy vidí všechno. Ne, Diano. Pamatuješ se, co nám říkali? Otec Slunce a Matka Měsíc...“

Zavřela mi ústa polibkem. Držel jsem ji v náručí. A jak jsem ji pomalu pouštěl ze sevření, klouzala níž a níž, až se svezla na široké lůžko přikryté bílým hedvábím.

„Pojď,“ řekla šeptem, „Mám tě ráda, Charry...“

Naklonil jsem se nad ni. Měla zavřené oči. Políbil jsem ji na jedno, pak druhé oční víčko. A ona oči otevřela a usmála se.

„Ještě mě líbej! Ještě, moc! A potom...“

„Diano, já...“ řekl jsem.

„Mlč,“ zašeptala, „Jsi můj muž. Vem si mě...“

A tak jsem si Dianu vzal.