Dopadlo to kromobyčejně dobře. Všichni celou noc nepopsatelně řádili, potom upadli do kómatu tam kde byli, aby se jim mohly zdát pozoruhodné sny. Když ale vyšlo slunce, odplížil se každý do svého úkrytu a tam se postupně vzpamatoval.

Velení se opět ujal velkošeríf Abú Massúd. Poděkoval mi za vše, co jsem pro něj laskavě udělal. Schválil všechny moje činy. Daroval mi řadu pozoruhodných knih a magických předmětů, které nedokázal (nebo se neodvážil) sám používat. Neřekl, abych koukal co nejdřív táhnout o dům dál, ale já to ani nenechal tak daleko dojít a rozloučil se. Líbal mě a v očích měl slzy.

Teď plujeme po Nilu a blížíme se k Suezu. Co nás tam čeká?

Mardžána je strašně hodná holka a ochotně dělá všechno, co mi může způsobit radost. Po každé příjemně strávené noci obětuje jeden ze svých copánků. Už má hlavu ze třetiny holou.

Učí se ráda, ale od ostatních, ne z knih. Pokusil jsem se v ní vzbudit lásku ke starým textům, ale marně. Číst umí, ale nezajímá ji to téměř vůbec. Když jí to vyčítám, směje se.

A má jeden pozoruhodný zvyk: jako jediné (kromě Artanny) se jí strašně líbí působit mi potěšení ústy. Zvláště v situacích, kdy by to nikoho jiného nenapadlo, třeba když na něčem pracuji nebo diskutuji se sestrami. Najednou se spustí na čtyři, vplíží se a začne mě dráždit. Mých protestů si nevšímá, ostatně nejsou zase tak rázné, jak by možná měly.

Já vím, vypadá to trochu blbě. Vzápětí se přidá Jana; ne že by se jí to líbilo tak moc, ale Omara to spolehlivě potěší. Julie někdy hru přijme, jindy ne. A ostatní... Potom to samozřejmě musíme děvčatům oplatit, zvrhne se to ve všeobecnou potyčku a... jistě, je to hezké; ale žádnou práci už rozhodně neuděláme.

Tak mi vážně řekněte: neudělal jsem nějakou blbou chybu?

© 1976 Mojmír Kříž