Příjezd lodi San Angel do přístavu v Alexandrii nebyla taková událost, aby to vzbudilo velký rozruch; stejně jako před pár dny lodi Julietta, která již kotvila ve vzdálenější části. Přístavní úředníci byli informováni, že by měli posádce ve všem vyjít vstříc a moc se nevyptávat; dostali kromě pokynů též příslušný úplatek. Když tedy San Angel zakotvil u sousedního mola, vztáhli to automaticky i na něj.

Námořníci z Julietty byli osmahlí, velmi mladí muži (a kluci), kapitán byl o něco starší a měl s sebou ženu oblečenou do kroje neurčité východní země. A dvě děti. Tvrzení některých přístavních povalečů, že se na palubě nacházejí rovněž tygři a leopardi, bylo jistě zapříčiněno opilostí svědků, nijak neobvyklou. Zatímco po palubě San Angela pobíhali osmahlí muži s červenými šátky, jejich kapitán působil spíš dojmem loďmistra a vrchní velení měla mladá krásná žena se zlatými vlasy až na záda. Doprovázel ji klouček tak šestiletý, v námořnických šatičkách, zlaté vlásky svázané na čele červeným šátkem, něžný jako andílek. Kromě nich patřili mezi významné osoby mladíček okolo šestnácti (dost vyjevený) a dívka, která nosila chlapeckou námořnickou uniformu, šitou na svoji postavu. Ani jeden se nevměšoval do řízení lodi.

Rozumné lidi reprezentoval v přístavu zástupce přístavní správy Williams, lhostejný státní úředník okolo padesátky, původně Angličan, nyní ve službách egyptské vlády. Když hosty obhlédl, identifikoval je jako bohaté příslušníky zlaté mládeže, kteří si přijeli do Egypta vyhodit z kopýtka. Neměl námitek, pokud nebudou dělat příliš velké výtržnosti. Zatím to nevypadalo.

Setkání obou skupin bylo bouřlivé; ženy se vrhly jedna druhé do náruče, objímaly se a vykřikovaly, děti po sobě pokukovaly a pan Williams měl pocit, že všichni jsou si podivně podobní, jako by ze stejné krve. Muži si potřásali rukama, dívka v námořnickém se okouzlujícím způsobem smála, rozpačitý mladíček se tvářil divně. Pozvali Williamse na San Angel ke svačině, během které mu došlo, že dámy jsou sestry a nějaký čas se neviděly. Aha, už chápal.

Na oplátku pozval všechny do klubu, kde se vždy schází dobrá, tj. Evropská společnost. Slíbili mu to, rozloučili se s ním a on odjel, nejdřív do kanceláře vyřídit papíry a potom na oběd. Když končil, zmínil se o návštěvě několika přátelům, chválil krásu dam i vznešenost pánů a vůbec se snažil zaujmout posluchače. Podařilo se mu to, vzbudil dokonce pozornost plukovníka Gordona, který tam něco projednával.

„Jak říkáte, že se jmenuje ta dáma?“

„Vévodkyně María d'Escambrray. Španělka, ovšem neřekl byste to, když ji vidíte. Vůbec nevypadá kastilsky, spíš... seversky.“

„Vévodkyně? Možná jen provdaná za pana d'Escambrray, ne?“

„Vdova, pokud jsem vyrozuměl. Ale má syna.“

„Jejich vlajka není španělská, jak jsem slyšel!“

„Vévoda měl svou vlastní. Černočervenou, s nějakým zvířetem.“

„Výtečně. Ta její sestra?“

„Vévodkyně Julie von Dunbar. Německé jméno, jižní vzhled.“

„Přesně naopak? Třeba si je vyměnili, ne?“

„Povídaly, že jsou sestry. Vskutku vypadají jako dvojčata, jen se liší barvou očí a vlasů. Vlastně i pleti. Paní Julie strávila mnohem víc času pod jižním sluncem.“

„A chodí oblečená do sárí a kreslí si na čelo červenou tečku.“

„Zřejmě ji znáte, Gordone!“

„Slyšel jsem o ní. Kde je třetí – Jana?“

„Třetí dáma se jmenuje Lucie. Lucille des Merveilleux, Francouzka.“

„Tu nemyslím. Ačkoliv... jak říkáte to jméno? Des Merveilles?“

„Možná. Víte, moje francouzština...“

„Slečna Lucie Zázračná, pokud dobře překládám. Podobá se jim?“

„Nijak zvlášť. Je velmi... přitažlivá, ale jiná. Pikantní...“

„Hm. Já měl na mysli Janu von Gremis, mladší sestru Julie a Marie. Určitě se časem odněkud vynoří. Jejich schopnost rychle se rozmístit po širokém území je dost známá...“

„Mluvíte, jako byste je znal, Gordone!“

„Znám je. Další otázka: jejich bratr Denis. Je tady?“

„Ne. Mladý pán se jmenuje Ernaye Lasquier. Nějaký příbuzný paní vévodkyně... velmi mladý hoch.“

„Skutečně mne začínají zajímat! Představíte mne, Williamsi?“

„S radostí! Pozval jsem je na odpolední čaj; slíbili to!“

„Výtečně. Doufejme, že konečně trochu rozptýlí tu strašnou nudu!“

Přítomní pánové počali okamžitě vtipkovat. Zatímco pan Williams byl starší muž úctyhodných mravů, plukovník Gordon byl přitažlivý a nebyly mu proti mysli nejrůznější milostné pletky. Samozřejmě se nepokoušel svádět manželky svých kolegů ve službě, ale cizí dámy nespadaly do okruhu hájení. Naopak, některé přijímaly jeho dvoření docela rády.

Společnost se skutečně dostavila; co by také dělali jiného? Je bohužel pravdou, že v Alexandrii je příšerná nuda a jediné možné rozptýlení je odpočívat na terase a popíjet chladné nápoje. Nebo začít plánovat turistické cesty, ovšem...

Vévoda Dunbar byl klidný a rozvážný muž, který se nenechal moc zatahovat do diskusí. Většinu řečí obstaraly dámy: jeho manželka Julie, vévodkyně Marie a její přítelkyně Lucie. Ta obzvlášť; hned se přiznala, že žije v Paříži a zabývá se tam nejrůznějšími činnostmi, souvisejícími s řízením velkého a významného hotelu. Ráda a hezky zpívala, často se smála a vrhala po pánech potutelné pohledy modrozelených očí; vlasy měla barvy rudého zlata a její postava byla úžasná i v mužském přestrojení; možná tím víc.

„Zazpíváte nám, slečno des Merveilles?“ dožadoval se Gordon.

„Zazpívám ráda, ale musíte mi říkat Lucie!“ smála se, „Nebo vás budu oslovovat pane plukovníku!“

„Jmenuji se William... připijete si se mnou?“

Nebyl to poslední přípitek, padlo jich víc. Zakrátko si říkali křestními jmény všichni a protože hosté si jako příbuzní tykali, postupně se to rozšířilo na všechny. Gordon se dozvěděl, že mají v plánu podniknout několik zábavních cest do Káhiry a do údolí Pyramid, přičemž se někde sejdou s dalším příbuznými nebo přáteli. Jmenovali také pana di Rienziho, obchodníka.

„Znám pana di Rienzi, samozřejmě...“

„Skvělé! Co kdybys nás doprovázel?“

„Ty myslíš, Lucie, že nemám žádné úřední povinnosti?“

„Určitě ano. Ale pochybuji, že by tě bavily...“

Gordon se rozhodl udělat dojem. „Možná tě překvapí moje funkce, ale pracuji tady jako... hm, osoba pověřená zvláštními úkoly. Mám na starosti dohlížet, aby Evropany neobtěžovali zdejší náboženští fanatici. Ujišťuji tě, že je jich tady dost!“

„Ale to je velice zajímavé!“ Lucie uměla dokonale okouzlovat záblesky očí, „Myslíš, že jsou nebezpeční?“

„Se mnou se nemusíš ničeho bát!“ vypjal se hrdě.

„A my ostatní?“ otázal se vážně vévoda Dunbar.

„Obdržel jsem sice nějaké poplašné zprávy od svých agentů, ale jsem si jist, že jako obvykle přehánějí. Jsou to nesmysly.“

„Jaké nesmysly – konkrétně?“

„V Káhiře zemřel nějaký jejich immám. Vysoký představitel, asi jako náš kardinál. Tento muž měl velký vliv, ale... povídá se, že před smrtí učinil jakási zvláštní rozhodnutí. Někteří jeho podřízení se s tím nechtějí smířit a rozhodli se neposlouchat.“

„Aha. Co na tom zajímá nás?“

„Egypt je zvláštní země. A islám zvláštní náboženství; snadno mohou vzplanout bouře z důvodů, které nechápeme. Zdejší lidé jsou chudí a zaostalí, snadno se dají pohnout k nerozumným činům, kterých potom litují.“

„Když jim začnou nad hlavou střílet kulomety?“

„To narážíš na povstání Mahdístů – ale to bylo už dávno!“

„Vyznamenal se při něm nějaký tvůj příbuzný, ne?“

„Vzdálený strejda. Má v Chartúmu sochu, ale asi vám ji budu moci těžko ukázat, je trochu z ruky.“

Lucie zakouzlila očima. „Povídej ještě o těch fanaticích! Je to tak vzrušující – skoro dráždivé!“

„Není na nich nic okouzlujícího, nevěř tomu. Jsou to páchnoucí, zabednění, odporní tupci. Kdyby se jim podařilo se tě zmocnit, docela rádi by tě prodali do nějakého harému. Pak bys litovala, že jsi se nesvěřila do rukou skutečného gentlemana!“

„Budu si to pamatovat. Do harému bych samozřejmě nerada!“

„Všichni domorodci jsou posedlí po blondýnkách. Zejména pokud vypadají tak nádherně jako ty!“

„Jakou barvu vlasů doporučuješ?“ otázala se donna Julie.

„Obávám se, že nákupčím harémů je to jedno. Samozřejmě, světlé vlasy jim vyhovují víc, ale...“

Obě sestry se domluvily pohledy. Gordon měl pocit, jako kdyby se smlouvaly za jeho zády, aniž by hovořily; Lucie byla možná do žertu zasvěcena, ale ne dokonale, nebo dost rychle nechápala.

Z rozpaků začal chválit vzhled Lucie, zvláště chlapecký oděv. Vyprávěla, jak si ho dávala šít a uváděla do zoufalství svoji pařížskou modistku; vyzvala ostatní dámy k následování, přičemž si vzájemně dosvědčovaly, že jezdit na koni je v kalhotách mnohem příjemnější než v sukni. Sestry Marie a Julie narážely na nějaké dřívější příhody, kdy chodily dokonce ve vojenských uniformách, ale spíš to vypadalo, že se jednalo o maškarní ples.

Gordona napadlo uspořádat nějaký ples tady v Alexandrii; avšak dámy byly proti, není dostatek času. Za několik dní jejich lodi odplují na ostrov Rhodos, kde mají nějakou schůzku.

„Jsem rád, že alespoň do té doby budete našimi hosty...“ smál se Gordon a mlsně pokukoval po roztomilé Lucii.

V téže době se sešly na palubě San Angela tři děti: Michal d'Escambrray pozval své příbuzné Rolfa a Iris. Přišli rádi, ale neměl z nich takovou radost, jak očekával, vyhlíželi značně exoticky. Neměli vlasy, zato spoustu ozdůbek v uších a nose, což pro změnu chybělo zase jemu. Ani tetování zatím neměl.

„Teda, jste pěkný úleťáci! Dost jsem se na vás těšil!“

„My na tebe taky, povídáme si už dost dlouho; vítej do houfu!“

Rozhodně měl dost dobré vychování, aby věděl, že má svléknout veškerý oděv a proplést se s nimi, jak nejvíc to jde. Ničeho víc nebyl schopen, ale to přijde. Propojili mysl a četli jeho vzpomínky; nic moc, jejich byly zajímavější.

„Co všechno jsi už dělal v magii?“ ptala se Iris.

„Nic moc; v podstatě jen pomáhal mámě.“

„A ona dělala co?“

„Taky nic moc. Copak se u nás dá dělat špičková magie?“

„Hm... ten Ernaye je na něco dobrej?“

„Máma tvrdí, že bude. Učí ho.“

Všichni tři věděli, že kromě jiného taky milostnému umění. Byl blízkým příbuzným Miguela, přičemž vztahy obou větví rodu byly poněkud nepřehledné. Marie se jej ujala, ještě mu nebylo patnáct, a hned ho začala učit všemu, co uměla. Moc se mu to líbilo, ale výrazněji se zatím neprojevil.

„A co ta Lucie? Nějak ji nedokážu přečíst!“ stěžovala si Iris.

„Teta Lucka? To je takový... nic zvlášť chytrýho. Normální!“

„Proč je tedy telepaticky neviditelná? To nemá žádné myšlenky?“

„Rozhodně žádné důležité. Obyčejná ženská, no!“

Iris si umínila, že záležitost prověří. Pokud to nezvládne, je tady ještě Denis, ten by se mohl zajímat.

„Denis, jo?“ ptal se Michal, „Hele, jak to bylo s tou Sfingou?“

Oba mu začali nadšeně vyprávět; ani jeden při tom nebyl.

Potom se rozhodli zjišťovat, co dělají jejich rodiče. Vše automaticky předávali do společného vědomí, aniž se nad tím zbytečně zamýšleli. Společné vědomí Baarfeltů je fenomén, který by se měl jednou důkladně prozkoumat a popsat. Dětem bylo jedno, jak na jejich činnosti pohlížejí lidé mimo; neznaly rozdíl mezi správným a špatným jednáním, jejich jednání nebylo nikdy hodnoceno jako špatné. Nezlobily, nedostaly šanci.

Julie a Maryška se v současné chvíli snažily opít plukovníka Gordona z britské tajné služby a přihrát ho své kamarádce Lucce; nebylo pro ně tajemstvím, že Lucie pro něj moc neplane, připadá jí spíš jako trouba. On se snažil získat jednak pěkné milostné dobrodružství, jednak vyzvědět něco o záměrech řádu. Rozhodly se dát mu šanci, prozkoumaly ho a usoudily, že není nebezpečný, snad jen kombinací fyzické síly s přímočarým myšlením. Byl narozen ve znamení Býka a dokonale vyhovoval.

Daleko zajímavější činností se zabývala Jana. Byla v chrámu Matky Isis a trávila noc Propojením s velekněžkou Nefret. Když se minulé noci Propojila s Llagem, přečetla si otisk její mysli a Nefret ji zaujala tak, až si přála ji poznat. Velekněžka ochotně vyhověla, po fyzické i duchovní stránce.

Pokud měl někdo zajímavý život, byla to ona. Do dvanácti pásla husy v rodné vesnici v Savojsku, jmenovala se Mariechen a do školy nechodila, neboť to rodiče shledávali zbytečným. Když tam přece jen šla, učila se rychle a dobře, zvlášť číst; učitel i pan farář naléhali, aby rodiče víc dbali o vzdělání, avšak ti měli ve všem jasno: knihy jsou naprosto zbytečné zdržování od práce, jediné cenné tisky jsou Bible a hospodářský kalendář, v němž lze nalézt rady pro pěstování a prodej čehokoliv. Dcera je nešikovná, hloupá, líná, neochotná, drzá, odmlouvá a ráda zalézá někam mimo dohled, aby si četla v knížkách vypůjčených od kamarádek; to vše je třeba přísně trestat. A vůbec, nejlíp poslat ji někam do služby, aby vydělala nějaké peníze.

Do čtrnácti dělala děvečku na sousedních usedlostech. Potom si jí všimla manželka pana profesora, který tam trávil prázdniny; ta ji naopak hodnotila jako ochotnou, úslužnou a bystrou dívenku, která by se ve volném čase měla vzdělávat. Navrhla rodičům poslat Mariechen do města, kde vydělá mnohem víc peněz. Zajisté souhlasili, jen kladli dceři na srdce, aby zůstala počestná, nic si nezačínala se špatnými kluky a tak. Jejich rady pustila hned druhým uchem ven; nikdy je nebrala vážně.

Město ji zaujalo, bylo pro ni nové. Předtím byla mimo vesnici jen párkrát a pamatovala si hluk, zmatek a nepochopitelnou změť ulic a domů. První dny byla zmatená, pak si zvykla. Paní k ní byla laskavá, pána si vážila a děti měla ráda mnohem víc než uřvané mladší sourozence, od malička zvyklé uhájit si kus žvance na úkor ostatních. Ale co ji šokovalo nejvíc, byl naprostý nedostatek práce ve městě. Se vším, co bylo v domácnosti třeba, si poradila málem dřív, než ostatní vstali; pána a děti vypravila do školy, uklidila celou předměstskou vilku a pak čekala, jestli se paní vypraví do města na nákupy. V tom případě ji doprovázela, naslouchala nekonečným řečem se sousedkami, bystře sledovala okolí a ukládala si do paměti. Když paní nikam nešla nebo odešla sama, neměla co dělat; i v jinou dobu často dostávala pokyn, aby neotravovala a dělala si něco sama. Co? Třeba si čti, ne?

Jednu stěnu pánovy pracovny tvořila knihovna. Další knížky se nacházely všude, kde to jen trochu šlo. Dětské s mnoha obrázky, milostné romány paní, historická a filozofická literatura pána, různé další knihy, které dokonce přinášeli a zas odnášeli různí návštěvníci. Čtení, její nejtrestanější zábava, zde bylo obvyklou činností, četli dospělí i děti, těm dokonce rodiče určovali, co si mají přečíst. Do školy musely zpracovávat různé slohové úkoly, často na téma přečtených knih.

Tak četla i Mariechen; četla vše po pořádku, aniž měla jasno, co je literatura závažná a cenná a co brak. Kromě knížek také noviny, pánovi chodily pravidelně několikeré, další si paní kupovala pro zábavu. Jediné co vynechávala, byly vysoce odborné a cizojazyčné knížky; ačkoliv, děti se učily francouzsky, starší chlapec latinsky. Mariechen poznala, že se učí slovíčka mnohem rychleji než ony, a když to zjistila paní, nařídila jí dohlížet nad dětmi ohledně domácích úkolů. Taky se urychleně učila psát, pokud možno bez chyb; to od ní nikdy nikdo nechtěl.

Když jí bylo šestnáct, byla to městsky vychovaná dívka, měla pozoruhodný rozhled a vlastní názory na ledacos. Když občas navštívila rodiče, žasli nad jejími řečmi, kdežto ona nad jejich tupostí. Požadovali, aby jim předávala vydělané peníze do posledního franku; zajisté je to její povinnost, jsou přece její rodiče a do nedávna ji živili! Dala jim, co uznala za vhodné, zbytek zapřela a nehodlala se dohadovat. Neměli přehled, zvlášť o cenách ve městě. Vlastně, neměli přehled o ničem.

Kdežto Mariechen znala svět jako své boty. Lišila se v názoru od vesničanů skoro ve všem, zvlášť ve dvou věcech: náboženství a morálka mezi mužem a ženou. Důvodem byla četba knih, což řekla doma jen jednou a pak už ne. V podstatě nebyla příležitost, vracela se na vesnici velmi zřídka.

Byla vychována jako katolička (pokud věděla). Jejich vesnický farář byl laskavý člověk poněkud prosté mysli, svět viděl jako místo plné Boží lásky a hřích jako spáry Satanovy. Hříšné jsou zejména ženy, pravé dcery pramáti Evy, která svedla Adama spáchat první hřích a tím přivodila základ vší zkázy. Vyhýbal se těm ohavným zrůdám, jak jen mohl.

Rodiče vysvětlovali svět trochu jinak: Na malé hloupé holčičky číhají všude ohavní zlí chlapi, kteří touží dělat jim bolest na mimořádně odporných místech. Když si holčička nedá pozor, hrozně ji to bolí a ještě potom otěhotní, musí se vdávat a muž ji bude celý život týrat, všechno propije a tak vůbec – však to znáš sama ze zkušeností. Všechny ty řeči o lásce jsou jenom zástěrka, aby se zakryla ta bolest a ta hanba.

Když k tomu skutečně došlo, trochu se bála. Ale nebyla to ani taková bolest, ani nic ohavného; byl to mladý příručí z obchodu se značkovými oděvy, hezký a příjemný, protančili spolu část noci a potom se líbali pod kaštany u hřbitova. A tam k tomu došlo, ani nevěděla jak; a když se přesvědčila, že jí zase lhali, přestala se bát i té druhé věci.

To bylo tak: učili ji bát se Boha. Hrozný, nesmiřitelný, mocný a vševědoucí je Pán Zástupů; za jediný drobný hřích je strašlivá smrt v hořícím jezeře ohně a síry. To je spravedlnost. Seznam všeho, co nesmějí dělat hodné holčičky, je tak strašně dlouhý, že asi neexistuje žádná, která by vyhověla. Tak se bála Boha, sice čím dál míň, ale přece. Ačkoliv: existovaly knížky, taky psaly o bozích, ale ti byli laskaví, veselí, přátelští, rádi si hráli a sváděli žertovné potyčky. Bohové Řecka, Říma, Babylónu, Egypta; potom násilničtí a krutí bohové Keltů a Germánů, ale vždy zajímavý svět. Mariechen je měla ráda, byli zábavní, ačkoliv pohanští, samozřejmě. Cožpak ty všechny mohl pomstychtivý a krutý bůh křesťanů zničit a odsoudit do pekel? Proč, za co?

A té noci se přestala bát. Přece spáchala ten nejstrašnější hřích a nic se jí nestalo; tak co? Přiřadila strach z pomsty Boží k dětským strachům z bubáků pod postelí a rozhodla se začít skutečně žít. Beze všeho strachu.

Profesorovým doporučila svou mladší sestřičku Anneliese, má už na čase začít poznávat svět. Přijala na krátký čas službu v jiné rodině, potom odešla se svým chlapcem do většího města a nějaký čas tam obchodovali. Měla ušetřené nějaké peníze, ale nevydržely dlouho; její milý nebyl tak geniální podnikatel, jak se sám o sobě domníval. Ani zvlášť nelitovala; přišla na to, že její láska k němu taky není tak veliká, jak myslela. Utekla mu s nějakým kamarádem, ještě odvážnějším v pochybných kšeftech. Od toho přešla k dalšímu a ještě dalšímu, až zjistila, že změnit čas od času milence je docela pěkná zábava. Peníze někdy byly, jindy ne; když na to přišlo, nedělalo jí problémy vyždímat je z někoho, kdo si od ní nechal zblbnout hlavu.

Jenom hloupí a zlí lidé pomlouvají prostitutky. Ve skutečnosti jsou to hodné holky, které to často dělají pro muže, jež mají ze srdce rády. Její největší láskou byl řecký pašerák, který na ni krutě žárlil a strašně ji zmlátil, když mu zahnula. Stejně tak jí ale nařezal, když se jí nechtělo jít s některým zákazníkem; potřeboval spoustu peněz a věčně byl každému dlužen. Byl ze všech nejodvážnější ve svých kšeftech, pletl se dokonce i do politiky; až ho jedné noci pobodali v přístavní krčmě v Terstu, dva dny se trápil v agónii a konečně dodýchal.

Ale ona (teď si říkala Yasmina nebo Glorie) žila dál. Vyléčila svůj smutek tím, že se čas od času ožrala jako dobytek; tehdy se pohádala nebo poprala se svým pasákem, a pak zas poctivě šlapala chodník. Už jí neplatili takové sumy za přelétavou přízeň, naopak se s ní hádali o každý šesták. Přestala být krásná a často byla nemocná, což pasáci léčili spolehlivě výpraskem navíc. Už ji ani nebylo potřeba hlídat, stačilo pohrozit, že nedostane najíst, když nic nevydělá. A dostala i první almužnu.

Té noci se rozhodla zemřít. Měla toho dost, stála na mostě, jen ještě přemýšlela, zda na světě nezbyl někdo, komu by měla říct pár slov na rozloučenou. V té chvíli se vedle ní zastavil muž, který se jmenoval Guy Feroz.

„Ještě neodcházej,“ řekl jí, „Zdrž se a já ti položím k nohám hlavy všech, kdo ti ublížili.“

Zvedla k němu oči a nechápala.

„Jsi snad Bůh, že jsi vševědoucí?“ zeptala se.

„Ne, Bůh rozhodně nejsem.“ odpověděl.

Tehdy pocítila, že je to poslední šance, aby se něco vrátilo. Druhá možnost je skočit a už nevyplavat.

Zaváhala, pak mu podala ruku. A odešla s ním.

Odvezl ji na osamělé místo uprostřed ovocných sadů. Několik dní ji trápil hladem a nedostatkem alkoholu, na kterém už byla životně závislá. Léčil ji odpornými lektvary, které jí nakapal na kostku cukru. Měla po nich strašlivé sny, ale pak se jí vědomí začalo jasnit a začala si vzpomínat na malou bystrou Mariechen, která tak ráda četla zábavné knížky.

A pak jednoho dne, když seděla ve stínu pod jabloní a zasněně listovala v knížce (jedné z těch mála, co tu byly), došlo jí náhle, kdo je její společník. Sekal trávu obnažen do pasu, svaly pod jeho opálenou kůží se jen vlnily; ohlédl se a usmál. Vyděsilo ji to, ale ne zase tak hrozně. Už si na něj zvykla.

Ten večer mu řekla: „Co za to budeš chtít? Uzavřeme smlouvu, kterou mám podepsat vlastní krví?“

„Moc čteš a příliš věříš tomu, co je tam napsáno.“ usmál se.

„Ale stejně. Slíbil jsi mi nějaké hlavy...“

„Chceš je?“

Zamyslela se nad tím; uvědomovala si, že většinu neštěstí si způsobila sama vlastní hloupostí. Kdyby byla trochu méně pošetilá a lehkomyslná, kdyby si líp rozmyslela, co dělá a povídá, mohla by... ještě teď by se tam mohla vrátit a vyřídit si to s nimi. Není to těžké, nemusí nikoho zabíjet, stačilo by říct jedněm, co ví o druhých, a na vhodném místě přitlačit...

„Udělej to.“ řekl lhostejně, „Budu ti pomáhat, bude-li třeba.“

„Co z toho budeš mít ty?“

„To, co je už od začátku moje.“

Možná i chápala, jenom to nechtěla přiznat. Až řekl naplno:

„Nepotřebuju žádné smlouvy a úpisy; i tak mi patří každý, kdo ubližuje malým hloupým holkám a využívá jejich pošetilosti. Třeba to tak nevypadá; ale jednoho dne na ně dojde...“

Ještě nějaký čas čekala, než souhlasil, že je vyléčena. Potom se tam vrátila, vznešená dáma s očima jako kousky ledu, odhodlaná udělat pořádek. Pomstila se; ale neprolila ničí krev, na to si už stačili sami.

Potom odešla. Feroz ji nějaký čas vozil s sebou po různých nóbl místech, kde měl cosi na práci; pomáhala mu, ačkoliv občas jí jeho činy nebyly po chuti. Některé nechápala, jiné pochopila a pěkně ji vyděsily. Jak je pojmenovat? Pomáhal lidem, kteří ho uměli najít a požádat o pomoc. Jim šlo o hmotný prospěch, jemu o něco víc; ne vždy to byla přímo zkáza nějaké osoby.

Jak definovat rozdíl mezi hmotným a duchovním? Ferozova práce je pomáhat v hmotných věcech duchovními prostředky. Umí ovlivnit lidi, aniž se s nimi setká; prostě zařídí věci tak, aby museli udělat to, co chce. Vlastně ne, on nechce nic, to jeho zákazníci! Ti ho prosili, zapřísahali, dávali mu obrovské odměny, často ne ve zlatě, ale v předmětech, které si zvolil podle nějakého klíče. Nechápala, ale spolupracovala; okouzlovalo ji sledovat, jak muž všeobecně vážený a ctěný, významný obchodník, politik či dokonce vysoce postavený kněz vlastním přičiněním sklouzává do zkázy, přičemž s sebou strhává své nepřátele, ještě horší než on. Byli pokaždé morálně zcela zkažení, i když někdy to nebylo vidět na první pohled. Feroz to ovšem odhadl okamžitě.

A neubližoval nevinným. Zpočátku to nevěděla, málokdy měla příležitost nějaké takové potkat. Ale neškodil dětem, počestným (dosud nezkaženým) mladým, avšak ani starým a zmrzačeným; jednou řekl, že už jsou potrestaní dost. Věděl o každém velice mnoho, přečetl si v jeho mysli, co spáchal a po čem touží. Obvykle mu to přání splnil – k jeho škodě.

Byl k ní hodný a laskavý. Skutečně? Vysvětlil: je to zkouška. Každý den jí dává možnost učinit něco dobrého či zlého dle vlastní vůle. Nechává na ní co udělá, je dalším hráčem, jen má právo nahlížet víc do karet. Možná jí jednou taky připraví zkázu, jakou zasluhuje. Ale zatím je hodná, tak proč?

Milovala ho? Těžko říct, byla to zvláštní láska. Bála se ho, ale zároveň obdivovala. Dala by mu cokoliv, ale nic nepotřeboval. Občas ji napadlo, že je schopna zadržet smrtelnou ránu, kterou by mu chtěl někdo zasadit. Ale upřímně řečeno, pochybovala, že je někdo schopen mu ublížit. Byla to zvláštní hra, pobyt ve světě na pomezí skutečnosti a snu...

Až nakonec ji prodal na Maltě Llago Rienzimu, obchodníkovi. Ten ji odvezl do Káhiry a dovolil jí studovat svoje egyptské spisy. Od té chvíle se stala Nefret, nejvyšší velekněžkou Matky Isis.

Vše, co bylo předtím, si pamatuje. Je moudrá a laskavá jako její bohyně; ale nezapomíná. Přijala za své poučení, že každé prokletí kněžky musí být zároveň požehnáním pro postiženého. Také však už ví, že to někdy víc bolí.

A nikdy ničemu nevěří.

Jana jí poskytla veškerou moudrost, kterou vlastní Baarfeltův rod. A bylo jí dost. Nefret byla šťastná a zároveň smutná; nikdy neměla ani nebude mít tak dokonalou dceru. Ani žádné jiné dítě. Není v tom zlý osud, jenom nešikovně udělaný potrat od mizerného medika ve špitálu v Miláně. Prozatím to považovala za výhodu. Ale ostatní holky děti mají nebo budou někdy mít...

Už dávno je hodná na děti. Když je vidí si hrát, cítí v očích slzy. Nehodí se to na velekněžku, ale nevadí; je jí jich líto. A zlobí se, když někdo dětem ubližuje. Třeba sirotkům ze všech ústavů, kam je hloupé matky odložily. Malá Mariechen si kdysi hrozně moc přála mít děti. Ale...

Jana, ta hodná holka, jí zprostředkovala Spojení. Někde blízko, na nějaké lodi, teď tři děti provádějí pokusy, které mají sice ne přímo zakázané, ale důrazně nedoporučené. Pokusy, které je mohou zavést k výšinám, kde vládne Nút, bohyně nebes, ale i do říše Osirisovy v podsvětí, kde vládne šakal Anúbis. Nechte toho, uličníci, nebo vám nařežu, jen co vás chytím! Rozesmáli se, dva ze tří Janu znali a neměli z ní strach. Ani ten třetí...

Jana by těžko obstála, kdyby se nějak moc párala s rozpustilým synáčkem, případně neteří. Synovce Michala je ochotna zařadit mezi tu bandu uličníků taky, zajisté právem. Ještě jednou a...

A co? otázala se vzdorně Iris.

Jana jim krátkodobě způsobila strašlivou bolest na celé ploše kůže, jako by dostali výprask metlami. Bylo to velmi nepříjemné; možná by byla zkusila i něco horšího, ale Nefret nesouhlasila, ty děti jsou přece tak roztomilé! Už abych je mohla obejmout!

Tak jo, rozhodla se Jana, Pojedeme tam. Hned zítra...

Nesouhlas! Počkej na nás tam, chceme vidět pyramidy!

Leda když budete hodné!

Tak už byly. Stejně prosadily svou.

Plukovník Gordon se pokoušel dámy opít, zvláště Lucii. Nechala si to líbit a dávala najevo, že nemá námitek ani proti zábavám, co budou následovat. Nicméně jak běžel čas, projevovaly se známky opilosti spíš na samotném Gordonovi než na ženách; ty byly v dobré náladě, ale neměly snahu rozpovídat se o tajemstvích, která ho zajímala. Ale znaly je; to vyplývalo z četných náznaků, které postřehl v jejich řeči. Otevřeně přiznávaly, že se hodlají sejít s dalšími členkami a členy toho jejich fanatického řádu, že se to stane na ostrově Rhodu a že přijdou též lidé z tajemného ostrova Arminu; Dunbarova loď připlula právě odtamtud.

Gordon miloval zpravodajskou hru. Už dlouhá léta patřili mezi jeho známé všemožní diplomati, snažící se získat něco pro svoje vlády. Káhira bylo důležité místo, mocná Británie je obsadila, ale ostatní se snažili ji odtud vyštípat. Kdyby se podařilo nějak navázat styky s Arminem, bylo by to další šikovné místo, odkud by se dala ovládat celá nepředstavitelně bohatá Asie. Jistě, království vlastní Indii; ale i tam jsou problémy, Gordon tam byl a ví o tom svoje. Každá država je výhodou.

Nikdo to neví lépe než Německý císař. Nikdo se víc nesnaží; po trapném fiasku své snahy zničit dobrodružného císaře Guyrlayowa a šílené čaroděje z rodu Baarfeltů. Teď na to jde po dobrém; jeho agent Lehndorff dělá možné i nemožné, aby se jim vlichotil. No, jen se těš, panáčku – Gordon o tobě ví! Ty ses vlísal do přízně Rienziho, já to zkusím tady. Jen získat některou tu ženskou...

Očividně nejslabším článkem je Lucille. Ne že by byla hloupá, jen povrchní, bez hlubších zájmů, zvlášť o magii. Když se o tom někdo zmínil, poslouchala se zájmem – a nevěřila, že je něco takového možné. Ideální konzumentka tzv. záhad; dojímají ji zaniklé kultury, třeba egyptská, vzrušuje otázka, jak navršili svoje obrovské pyramidy, jaký smysl mělo postavit mohutnou sochu Sfingy, proč mumifikovali své mrtvé... žvanění! Tyto otázky by jí snadno zodpověděl Rienzi, ten dělá všechny ty kejkle ještě teď a předstírá, že jim věří. Jenže takovou Lucii by nejspíš snadno a rychle složil do své postele...

Pokud vyprávěla něco ona sama: je majitelkou luxusního hotelu a řady jiných věcí, v nichž má podíl. Nějaké peníze zdědila, další vydělala výhodnými investicemi. Vypadá dětsky naivně, takže nikdo nepředpokládá, že se vyzná; a když je třeba, umí si najít ty správné lidi, aby pomohli. Přesvědčila dokonce i daňový úřad, že vydělává sotva na obživu; taky není divu, jediná soustavná práce je zpívání šansonů v nočním klubu, který jí částečně patří. Zpívá krásně a ráda, když její hlas zazvoní kovem, pánům poskočí srdce a vhrknou slzy do očí. Je na společenské úrovni; milence střídá ráda a často, ale vždy si je vybírá sama a když nechce, nic na světě ji nedonutí. Naopak, občas se ráda osvěží s nějakým studentíkem či mladým umělcem, kterému pomůže nahoru. S milenci se nerozchází, jen na ně právě nemívá čas; někteří postoupili do kategorie starých přátel, s nimiž si občas zavzpomíná.

Gordon se rozhodl být dalším v pořadí. Tyhle věci samozřejmě nevěděl, ale z jejího chování vytušil. Bylo mu taky jasné, co asi táhne Lucii k Maryšce a naopak. Lucie má vlažný zájem o seance spiritistického typu a nekonečné diskuse, je-li či není-li možné to, co viděla. Marii naopak vyhovují peníze, které Lucka může bez nesnází vyhazovat za cokoliv. Ne, že by si vévodkyně nemohla něco dovolit, ale její investice jsou náročnější. Kromě toho jsou upřímné přítelkyně; kdyby Marie byla muž, Gordon by hádal na bývalého milence. Nebo že by nějaký společný přítel v minulosti?

Během večera vyzkoušel na Lucii veškeré okouzlovací taktiky, které znal. Bezvýsledně. Opít ji nedokázal, náladu měla pořád stejně skvělou. Těšila se na zítřejší jízdu na velbloudu, nákupy na bazaru, smlouvání s trhovci, malebné Araby, ochutnávání místní kuchyně a návštěvu mešit i jiných romantických míst. Vzrušovalo ji, že zdejší náboženští fanatici chystají vzpouru; kdyby se tak nějaké boje mohly odehrát před jejíma očima! Je jistě statečná, ačkoliv pozvání na lovy a hony odmítá, nemá ráda krev. I kuřata, když chce vařit, jí musí zabíjet některý kuchař.

Samozřejmě, Gordon byl ve službě; je ve službě neustále. Proto věnoval pozornost také ostatním, zvláště sestrám Baarfeltovým. Jednoduché to bylo s muži; vévoda Dunbar byl lhostejný, Ernaye Lasquier skoro dítě a lodní kapitán Carlos primitivní. Celý večer se dohadovali o záležitostech vojenských a mořeplaveckých, Dunbar vysvětloval, Ernaye se vyptával a Carlos činil poznámky. Občas se k nim přidali nějací další diplomaté, obchodníci, důstojníci či kapitáni; žvanili dlouho a pořád o tom samém, smyslu to nemělo.

Smysl mělo jediné, co dělají ty čarodějnice. Gordon se pečlivě připravil a prostudoval o nich vše, co říkaly směrnice tajné služby i další záznamy. Zvláštní agenti nebývají hloupí a jejich archívy obsahují i krajně nevěrohodné informace. Třeba o tom, že Baarfeltové jsou telepaticky nadaní a rádi čtou myšlenky svých partnerů. Je k tomu zapotřebí, aby se čarodějnice vyspala s tím, koho si chce přečíst, ale pozor, někdy to zvládnou i bez. Pokusí se některá i o Gordona? No, jen to zkus, děvče! Občas vyzkoušel zamotat do svých myšlenek nějaký zjevný nesmysl a těšil se, jak budou zmatené. Ale nepostřehl, že by něco zkoušely.

A ještě mu vrtala hlavou jedna otázka: jsou krásné černé vlasy vévodkyně Julie pravé, nebo paruka? Některé zprávy říkají, že všichni o vlasy přišli v důsledku svých pokusů s něčím, čemu říkají Studený Oheň. Dále se tvrdí, že jim to i bez vlasů velice sluší, zvláště když mají celé tělo i hlavu pokryté barevným tetováním. Měly oděv takového druhu, že to nemohl vidět; až se mu podaří některou odstrojit! Možná ještě lepší by bylo si narazit nějakou mladou, z těch, co vypadají jako kluci; nemají tolik vědomostí jako čarodějnice, ale třeba by je šlo snadněji okouzlit a svést.

Jestlipak o tom Lucie ví? V jednu chvíli se zmínil, že Satan si svoje ovečky různými způsoby poznamenává. Vykulila velké modrozelené oči a hned se zajímala, ale nezdá se, že by pochopila narážku na svoje kamarádky. Jestli je i ona poznamenaná Satanovým spárem, je to na ni sprostý podraz; ale co když je její tělo bez sebemenší poskvrny? Snesly by čarodějky vedle sebe kamarádku, která nedala Ďáblovi ani nejmenší daň? Nebo ji mají proto, aby je očišťovala a mírnila jejich přirozenou špatnost?

Že jsou obě princezny (a každý, kdo s nimi přišel do styku) propadlé ďáblovi, o tom nepochyboval. Jsou čarodějnice, ne? Bible jasně píše: nenecháš čarodějnici naživu býti. Vypadají přesně tak, jako zjevení ze sna: holohlavé, pomalované neřestnými obrazy a plné dobře utajované zloby. I teď mezi nimi přebíhají tajné vlny vzájemné komunikace; jak mezi nimi může vydržet bytost tak andělsky čistá jako Lucie? Gordonovi už napadlo oddělit je nějak, vylákat na hřbitov a tam Julii i Marii prorazit srdce osikovým kůlem; třeba by to pomohlo! Dunbara a Ernaye by možná stačilo zabít useknutím hlavy; Gordon si už dávno pořídil šavli, jejíž rukojeť je vykládaná stříbrem a speciálně zasvěcená proti silám pekelným. Na krku nosí stříbrný křížek a ovládá některé postupy, se kterými se nechlubí. Setník Carlos se nepochybně v tom momentě změní v nějakou strašlivou příšeru a zaútočí; chudáci vojáci, kteří budou muset vydržet první útok, než se Gordon vypořádá se vším ostatním. Pak zlikviduje Carlose a postupně všechny další; dvě lodní posádky, to bude dost krve, sakra! Ještě zbývá Denis a Jana, ti se někde skrývají... A co kdyby mezitím přišel starý Baarfelt, šílený vztekem ze smrti svých parchantů? A Guyrlayowe se svou démonickou ženou Dianou, svými šelmami a... Bože, stůj při nás! Ta bitva bude horší než Armageddon!

Gordon se zarazil; kam ho proboha zanáší jeho vzbouřená mysl? Julie a Marie se vůbec nechystají být zabity a zaklety, naopak se smějí a popíjejí víno; Lucie se taky usmívá, krásná jako pohádka a díky bohu nijak tajemná, aspoň že ona! Je jediná, kterou nechá přežít, až... Nesmysl! Jeho velení mu přísně zakázalo komukoliv ublížit, příkazy naopak říkají spřátelit se a pokud možno získat nějaké body do plusu. Ten hajzlík Lehndorff už se vší mocí cpe mezi čarodějnice... určitě si i pěkně zašoustal, a já...

Gordon se chytil stolu, zaťal zuby a přivřel oči. Proboha, co to už zas... Soustřeď se! Vzpamatuj se! Jsi snad opilý? Rozděl od sebe všechny nesmysly, které ti nepomáhají, od informací, ty jsou důležité a nutné... Hlavně se ti nesmějí vracet vzpomínky na Indii, tady je Egypt a činnosti svatých jogínů jsou docela jiná kategorie... I to, co bylo v Barmě, souboj s Guyrlayowem a všecko další, Japonsko, Čína, Ceylon... Zmatek a nepořádek!

Na mysl mu vytanula rozmluva s nejvyšším šéfem, tím mizerným uslintaným starým dědkem, který nikdy není spokojen a nic mu není dost. Proč jsem se nedokázal dostat do toho jejich řádu? Proč já nejsem třeba komthurem, když to dokáže takový primitiv jako Donald MacLawwen, debilní Skot, který umí jen mlátit palašem? Co mi vadí na magii, když ji může dělat Allistair Crowry? Jsem snad hloupější než oni, nebo jsem zbabělec? Je to zájem státu, plukovníku Gordone! Vrátíte se jako Templář, nebo se nevracejte! Ale já se nechci vrátit jako šílený fanatik, mám hrůzu z jezera ohně a síry, nechci trpět v nějakém kotli v plamenech pekelných, kde skončí ty rozesmáté holky... Bože, slituj se!

„Wille, ty nějak zůstáváš pozadu s tím pitím!“ smála se mu do očí Lucie, „To všichni Angličané tak málo vydrží?“

Úslužný domorodý číšník hbitě naléval, dámy se zmocnily sklenic a na něco připíjely. Proboha, už ani nevnímám, na co! Smějí se, oči jim září, jsou krásné, přitažlivé... muži rozvážní a klidní, plánují nějaké drobné operace... A já se motám jako třtina ve větru. Lucie! Jsou její rudozlaté vlasy pravé, nebo má pod nimi pleš s barevnými obrázky? Co bych odhalil, kdybych jí strhl tu paruku? Změnila by se v hnízdo jedovatých hadů?

Lucie se nad ním starostlivě sklonila. „Ale ono mu opravdu není moc dobře! Neměly bychom ho někam uložit?“

„Prosím tě, takovej chlap? Ten vydrží třikrát tolik! Vyprávěla mi Diana, jak je všechny ožral někde v Rangúnu nebo...“

„Jde o to, kolik vydrží ta tvoje Diana!“

„Ona moc nepije, zato její Charry jako houba! Ale nepoznala bys to na něm, vypadá pořád stejně; leda když se naštve...“

„Ničí svým tancem vesmíry?“

„Tancovat taky moc neumí. Je to křupan...“

„Náhodou, divila by ses! Počkej, až přijede; dokonalej frak, diamantovou jehlici v klopě a...“

„Povídám, vesnickej buran!“

„Holky, já nechci vést žádnou agitaci, ale koukněte se na něj! Vypadá na otravu alkoholem... nevezmem ho radši k nám na loď, ať se na něj podívá nějakej doktor...“

„My jsme všichni doktoři! No tak jo, ale...“

„Maličkost. Vstávat, Wille – jde se na další mejdan!“

Gordon měl pocit, že rozhodně na žádný další mejdan nechce; ale byla to Lucie, která ho něžně ovinula pažemi, podepřela a vlekla se smíchem ke dveřím. Dokonce to vypadalo, že podpírá on ji, dáma je v náladě poněkud rozverné, ale určitě vstřícné. Polovina mužů v sále mu teď určitě závidí. Číšníci ochotně podrželi dveře...

„Číšníku! Vrchní! Já... tam... ne, ne... sakra...“

„Chce říct, že zaplatí zítra.“ přeložila Lucie.

„Zajisté, známe pana Gordona a nebojíme se, že by nezaplatil!“

Něco platil taky vévoda Dunbar; dal pěkné spropitné, takže se starý zkušený vrchní jenom usmíval. Však se brzo proslechne, jak bude ta zábava pokračovat.

V kočáře Gordon zcela zvadl, jen nesrozumitelně mručel.

„Teda holky, vy jste ho úplně zrušily!“ obviňovala je Lucie, „Tuhej jak včerejší biftek, fakt!“

„Co my? Sám se zrušil! Má nějakej rozum, pít takový putýnky?“

„Napřed jsem myslela, že chce opít nás! Ale pak to začal lít do sebe, jako kdyby měl nějakej záchvat!“

Julie vykoukla, zda jedou správným směrem. „Holky, mně je vedro!“ stáhla z hlavy paruku a holou hlavu nastavila čerstvému větříku, „Jste pitomý, že se pečete...“

„Počítej, že se budu bránit zuby nehty!“ varovala Maryška.

„Braň se jak chceš, stejně to dopadne! Nalítnem na tebe...“

Gordon se pokusil něco říct. Koukal na Julii a zdálo se mu, že její tetování ožívá a chce se na něj vrhnout. Ohlédl se na Marii a jí před jeho očima slezly vlasy, naopak z čelistí vyjely dlouhé krvežíznivé tesáky a blížily se k jeho hrdlu.

„Holky, co mu to zas děláte?“ zasténala soucitně Lucie.

„Co my? Sám si to dělá! Má všelijaký představy a ničí ho to; co ty víš, jak se mu jevíš ty!“

V podstatě, Lucie se nezměnila nijak; jenom z vlasů jí vyrostly malé koketní růžky a oči dostaly démonický lesk. Lilith, Satanova dcera; vášeň, která dokáže zahubit...

Zavyl hrůzou a Lilith se zase změnila v Lucii.

Lucie, bytost ze Světla! zvonilo mu v hlavě, Dívčí podoba Lucifera, Syna Jitřenky. Koncentrované zlo...

„Asi bysme ho fakt měly vzít k doktorovi! Je mu hrozně!“

„Neboj, uložíme ho do postele a necháme vyspat! Ráno mu bude fajn, a kdyby nebylo, něco mu uděláme na probuzení!“

Lucie si přitiskla jeho hlavu na prsa. „Trpí, chudáček!“

„Radši se k němu moc nelísej, nebo tě poblije!“

Teprve teď pocítil potřebu vrhnout. Začal se zmítat; projížděli právě kolem jakési stoky, takže zastavili, on se vypotácel, padl přes zábradlí a už to z něj letělo. Pomáhaly mu jak uměly, avšak čím byly něžnější, tím hůř se cítil. Pak se mu začalo chtít na malou, ale ženy neměly snahu jej opustit, takže uvažoval, zda to nemá pustit radši do kalhot. Taky blbá myšlenka...

Lucie mu rozepjala kalhoty a ohleduplně pomohla. Hrozně se styděl; kdyby dělala totéž za jiných okolností, ale...

„Dělej a nešaškuj!“ doporučila, „Na to taky dojde!“

Věděl, že dneska by nebyl ničeho schopen. Kdyby se nestaraly, skončí někde mezi prasaty... Ne, to je blbost. V muslimské zemi?

„Příště se o něj starej ty, Erny! Jseš kluk...!“

Mladíček Ernaye upadl do rozpaků. Pokusil se nějak bránit.

Jako kdybys na to v životě nesáh klukovi!

Ta slova neřekl nikdo nahlas, zaduněla jen Gordonovi v hlavě. Stejně jako odpověď, taky nezformulovaná, jen neurčitá obrana.

Tak to musíme napravit! Janku, postaráš se o něj!

Spíš bych si dal tebe, Maryško!

Bezva! Uděláme perfektní čtyřku... nebo přiberem i Lucku?

„Já nevím, holky! Nejsem proti ničemu... ale co s tímhle?“

Jediná Lucie odpovídala slovy, ostatní vysílali myšlenky a tak nesmírně obscénní, že se vyděsil. Pokusil se zachytit Lucie jako jediné skutečně čisté bytosti mezi nimi všemi, ale...

Teda, ten tě vidí v barvách, Lucko! Kdyby věděl...

Už věděl. Vévodkyně d'Escambrray si nevybrala za milence jen dospívající dítě Ernaye, ale i po zážitcích dychtící Lucii. Viděl jejich ruce a ústa, něžně bloudící po tělech; Maryščině zdobeném tetováním a zcela nedotčeném Luciině. A nebylo to ani tak dávno, ještě se dobře pamatovaly... Zachvěl se a pocítil, jak mu mezi stehny stéká lepkavý pramínek...

„Prase!“ konstatovala Julka.

„Ale jdi, je milej!“ namítla Lucka, „Děsíš ho...“

A byl tu ještě někdo; dospělý muž jako temný stín. Už hodně dlouho dospělý, spojený nějak nejen s Marií, ale i Lucií. A taky s Julkou; ta se zachvěla, když se jí to dotklo.

„Ne! To ne!“ vykřikla dokonce nahlas.

„To ano!“ řekla Maryška nesmiřitelně, „Víš, jak je dobrej?“

Julka se pokusila hledat ochranu u manžela; ale byl opilý.

Samotnýho by mě zajímalo, jakej je!

Gordon cítil, jak jí zmítá odpor a vztek.

„Toho ne! Toho nechci! Budu se bránit!“

„Můžeš. Ale jemu se neubráníš!“

Gordon nechápal, co se to děje; všechno se s ním točilo, kolem bouřily rozběsněné vášně, všichni se domlouvali myšlenkami, snad až na Lucii. Jedná se o sex nebo o uchvácení kořisti?

Maryška: A co takhle pěknej seznamovací večírek? Pustit k sobě celý naše posádky, zhasnout a...

Julie: Mně je to jedno, jen když se budu bavit!

Dunbar: Já bych z vědeckého zájmu rád prozkoumal Maryšku. Jde mi o shodné znaky Tomášových dcer!

Julie: Jo, souhlas. Máš právo na všechny naše sestry!

Ernaye: Mohl bych teda já na oplátku...?

Všichni: Ty můžeš všecko!

Ernaye: Ale mně už bylo patnáct!

Gordon zjevně nechápal, o co jde. Obdržel vysvětlení, že podle nějakých rytířských zásad ze dvanáctého století nemohlo páže před pasováním být trestáno za milostný styk s dámou, i kdyby se dotyčné dámy zmocnilo násilím. Nechápal dál.

Julie: Zavedla sis na tom svým hradě pěkně barbarský zvyky!

Maryška: To si piš! Nepřej si dostat se mi do spárů!

Julie: To bych si teda přála!

Jana: Já jsem tady taky!

Blíže neurčená dívka z cowenu: Chceme rovnoprávnost! Požadujeme tedy vydání zákona, že s holkou mladší patnácti let si může každý dělat co ho napadne! Nejen že se to nesmí nijak narušovat, ani nikam psát, aby někdo neměl řeči...

Nějaký muž: Kolik je tobě, prosím tě?

Ta holka: No, ještě bys to stihl...

Jiný hlas: Vyrazte ji, dělá vám jen ostudu...

Gordon to vzdal. Nechal se sebou dělat, co je napadlo; jen při představě, že se nějaké chlípné ruce sápou po nevinném bílém Luciině těle, se rozbrečel. Nesápaly se však po ní, nýbrž po něm: svlékly ho, umyly a uložily. Protože nechtěl poslouchat, dokonce ho nějak přivázaly, nebo co. Občas se při tom hádaly čí je vina, že se tak strašně ožral; kupodivu žádnou nekladly jemu, jako by ani nebyl svéprávný. Urazil se, ale nedokázal jim to říct.

Co dělali ostatní? Většinou šli docela klidně spát. Maryška se vyměnila s Julií, ale na rozsáhlejší výzkumy stejně nedošlo, toho alkoholu bylo opravdu až moc. Zakrátko usnuli všichni.

Gordon měl příšerné sny a ráno mu bylo strašlivě blbě. Ke svému vlastnímu údivu si dokonale pamatoval vše, co se s ním dělo; taky mu bylo naprosto jasné, že si z něj dělaly celý večer sprostou legraci. Urazil se, ale nedalo se s tím nic dělat.

Byl přivázaný, což bylo blbé, ale chápal to, při stupni své noční otravy alkoholem si nemohli počínat jinak. Ale teď se mu hrozně chtělo na záchod – a co horšího, byl nahý a neměl tušení, kam dali jeho uniformu. Smůla, měl v ní řadu věcí, které ho jasně identifikovaly jako agenta. Určitě se na to přijde... blbost, to už bez pochyby vědí. Četly mu myšlenky, určitě od první chvíle. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že jim něco utají?

Zamyslel se a chvilku zvažoval svoje možnosti. Když oči opět otevřel, strašně se polekal a... no, svěrače povolily. Protože se nad ním skláněl obrovský tygr a vypadal nebezpečně. Gordon sice věděl, že Armini tygry ochočují a učí lecjakým kouskům, dokonce mluvit, ale to leknutí... a vůbec všechno!

Tygr nakrčil nos, vztekle zaprskal a zavrčel dunivým hlasem. Gordon se rozhodl zemřít jako hrdina.

Potom se do jeho zorného pole nasunul malý kluk, jehož jediným oděvem byly náušnice a amulety na krku. Tygra popadl za ucho, zakroutil mu s ním a odtáhl jeho hlavu, aby se k zajatci dostal. Pak nakrčil nos jako šelma a řekl něco španělsky.

„Polib mně prdel!“ řekl Gordon anglicky.

„Napřed by sis ji musel umejt.“ řekl kluk a zašklebil se.

Objevily se i další dvě děti, kluk a holka. Holka měla očividně převahu nad oběma; byla černooká, ze všech nejvíc tetovaná a plná ozdob všude, kde držely, protože oblékání považovala za zbytečnou přítěž. Též vlasy jí zřejmě vadily v rozletu. Stejně jako klukovi – jen ten první měl blonďaté kadeře až na záda.

„Že byste mě rozvázali?“ nadhodil Gordon opatrně.

Kluk Rolf (Gordonovi se jeho jméno vybavilo automaticky, aniž by věděl jak) se pokusil, ale holka Iris (dtto) ho zadržela:

„Nerozvazuj ho. Zmlátil by nás!“

„Proč?“

Gordon se pokusil ji ujistit, že jim neublíží, ale řekla:

„Zmlátí nás za to, jak ho budem mučit, než ho rozvážem.“

Gordon sebou zacloumal a pomyslel si něco o nasekání na holou prdel; pak se pokusil zmírnit hlas: „Tak mě rozvažte hned! Potom nebudu mít za co se vám mstít!“

„No jo! Ale když nás baví ti ubližovat!“

Oba kluci vážně pokyvovali hlavami. Tygr se tvářil neutrálně.

„Nemohli byste zavolat někoho dospělého?“

„Mohli. Ale je tu problém. Dospělí nám nařídili, abysme o tebe pečovali, než budeš fit. Jseš náš problém.“

„Pečovali? Podle tebe patří do péče...“ zaváhal.

„To máš tak: tady Michal je srab a bojí se nechat si od nás propíchnout nos. Že to prej bolí. No jasně; ale když uvidí, jak hrdinsky to snášíš ty, bude to pro něj dobrej příklad, ne?“

„Proč má mít Michal propíchnutej nos?“

„Aby si do něj mohl dát kroužek.“

„Mně chcete dát taky kroužek do nosu?“

„Tobě? Nasrat; leda za zásluhy. To ti dá některá holka, až jí to pěkně uděláš. Jenže mně se Michal líbí, tak mu dám tenhle svůj diamant. Sluší mi, ne? Ještě pár takovejch věcí mám...“

„Kecáš! Nosíš máminy věci!“ řekl kluk Rolf.

„A co? Dovolila mi to!“

„Pokud vím, říkala, že ti za to naseká.“

„No právě. Zkusím ji vytočit. Taky jí seberu nějaký náušnice. Co myslíš, bude to stačit, aby mě zmlátila?“

Gordona napadalo, že jí tu radost co nevidět udělá sám.

„Á, konečně ses přiznal! Tak, co mu uděláme?“

„Vykašlete se na něj – smrdí!“ řekl Michal.

„A bude ještě víc, když si ho označkujem!“

„No – hlavně Mourek!“ Michal zakroutil zase tygrovi uchem.

Gordon si uvědomil, že taky tygr má slechy proděravělé ozdobami. Potom mu došlo, co míní tím označkováním; šelmy mají ve zvyku dělat si pachové značky močí. Že by i ty děti?

Viděl, jak se zatvářily, a došlo mu: vnímají jeho myšlenky. Asi to nebude tak těžké... ale domlouvají se nahlas, ačkoliv by jim určitě stačilo... to kvůli mně?

„Nojo, došlo ti to.“ řekla Iris a začala mu rozvazovat řemeny na zápěstí, „Bude s tebou ještě sranda, nebo si nechceš hrát?“

„S náma si totiž nikdo nehraje.“ dodal Rolf, „Každej nás má za chvilku plný zuby. Nakopal by nás, ale jsme rychlejší!“

Gordon se nedivil. Hlavou mu probíhala směsice myšlenek; třeba jak zakrýt svou nahotu, co udělat s počuranými dekami... Dospělí očividně ponechali tento problém na malých.

„Jo,“ kývla Iris, „Máme tě na starosti za trest. Seš takový prase pořád, nebo to byla mimořádka?“

„Neprovokuj!“ odvětil znechuceně, „Čteš mi myšlenky, tak víš, co se mnou včera prováděla tvoje máma a ty ostatní...“

Taky víš, že sis to zasloužil.

Její hlásek mu zavibroval přímo v mozku a Gordon pocítil, jak ho ještě pořád bolí hlava. Kdyby se s tím dalo něco dělat...

Malá ručka mu sáhla na čelo a přejela přes oči, aby je zavřela; pak pocítil, jak z těch prstíků přímo tryská síla. Hlava se mu čistila, energie procházela celým tělem a dělala v něm pořádek.

Už dobrý?

„Jo...“ hlesl zničeně. A vyděsil se; malá čarodějnice!

Mínus bod. Nekorektní postup. sdělil myšlenkou Rolf.

Iris mu dala pecku, až se složil. Máš pravdu. Tohle taky.

Rolf se vymrštil na nohy; pár okamžiků to vypadalo na rvačku, ale pak se jen ušklíbli. Příště!

„Co znamená nekorektní?“ ptal se Gordon.

Děti se podívaly na sebe. Pak Iris zdráhavě vysvětlila:

„Tohle smí používat jen zasvěcená čarodějka. Žádný dítě.“

„Potrestají tě za to?“

„Dítě je beztrestný. Je blbý a neví, co dělá.“

„Mám dojem, že ty to víš!“

„Tak to nikde neříkej.“

Jejich chování Gordona mátlo. Měl by si vyjasnit situaci; něco už chápal, ale srovnat si v hlavě... co to říkali předtím, že se Iris pokouší vyprovokovat matku, aby ji potrestala? Matka je vévodkyně Julie, Rolf je syn Jany, Michal Marie. Stejně staré děti, počaté za války v Německu a...

Zasvěcené. Zplozené pod křídly andělů.

Pohlédly na sebe. Kdo mu to vykecal? ptali se navzájem.

Gordon se zděsil. Rychle zjistil, že to nebyl nikdo z lidí; je možné, aby mu dával zprávy někdo... jiný?

Dětem zablýskaly oči; bleskově začaly pátrat a zároveň svolávat svoje Ochránce. Gordon z toho chytal jenom odezvy, ale stačilo to, aby byl totálně vyřízen. Znovu se mu udělalo zle.

„Klid!“ řekla mu Iris, „Hele, vykoupem se, jo? Já vytáhnu vodu, trochu tě poleju, umejem se... takhle se koupem na lodi! Tady ta voda sice není moc čistá, ale co naděláš, přístav...“

Mluvila na něj nahlas, dokonce laskavě jako na koně, když ho přijde vyhřebelcovat. Gordon se neodvážil udělat něco jiného. Kluci zatím posbírali deky a dohadovali se, co s nimi. Mentálně.

„Zahoďte je, koupím vám nové!“ řekl vztekle.

„Blázníš, vyhodit docela dobrý deky? Třeba se zas někdo ožere...“

V tom momentě si ujasnil, že ho uložili na palubě do jakéhosi přístřešku. Proč ne do kajuty?

Ještě to tak, mít zaprasenou celou loď!

Málem se rozbrečel. Ty škvrňata myslely brutálně realisticky, nějaké ohledy nebo společenská výchova jim byly neznámé. Někdo se prostě ožral jako prase, poblil, pochcal, posral... Zas to mělo tu výhodu, že píča pro ně znamenala vždy ženský pohlavní orgán, nikoliv stav mysli nějaké osoby. Nenadávali si, rovnou se rvali.

Uvažoval, co říct, až konečně přišel na správnou otázku:

„Chodíte do školy?“

„Ne. Na to jsme ještě malý.“

„Jak to? Když ovládáte magii?“

„Malý a blbý jsou dvě různý slova.“

Pro jistotu si ujasnil, že se nezlobí, jenom odpověděly. Hlavou mu táhly divné dotazy. Když umějí tohle, musejí přece umět aspoň číst, možná dokonce psát...

„Číst umíme. Ale nebaví nás to. Lepší je vnímat.“

Na další vyžádání objasnily. Číst znamená identifikovat v textu jednotlivá písmena, spojit je do slabik a do slov, potom vyhledat v mozku, co takové slovo znamená, ověřit podle jiných předešlých operací správnost a přiřadit k významu dalších slov, která byla předtím. Složité, neefektivní, člověk musí znát jazyk, nechat si od někoho vysvětlit, co neví... hrůza! Kdežto vnímání je jiná hra: člověk se prostě ponoří do textu, nakontaktuje se na toho, kdo to napsal a bere od něj myšlenky, které měl, když text sepisoval. Nevadí že je knížka tištěná, nevadí že spisovatel už dávno opustil tělo a potuluje se někde v Nexusu, že knížku měli v rukou další lidé (i když mnohdy zanechali stopy), prostě se do ní ponoříme a vnímáme...

„A chápete všechno správně?“

To je právě ten problém! Vnímání znamená často posunutí významu a změnu textu na něco jiného. Pokoušeli se vysvětlit mu to slovy i mentálně, překřikovali se, bylo vidět, že to zkoušeli víckrát, ale ne každý je pochopil. Ani Gordon nechápal. Zklamal je.

Je to blbec. Nevnímá magii.

„To vás vždycky každej pochopil? Třeba vaši rodiče?“

Rodiče jo. Ale většina lidí nechápe nic. Jsou tupí.

Nejdřív se Gordon urazil, pak se ovládl a ujasnil si, že děti se setkávají s podobnou nechápavostí tak často, až je to začalo mrzet. Chodí světem a málokdy najdou někoho...

„Jak by to vypadalo, kdyby každý uměl vnímat?“

Vypracovaly velmi rychle obraz světa, ve kterém se každý dokáže na každého nakontaktovat a předat myšlenky, takže nevznikají žádné spory, všichni se rychle dohodnou. Vypadalo to hezky, ale... nějak tam nebylo místo na agenty tajné služby Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska.

„Co potřebuje tvoje vláda? Pomůžeme ti!“

Zděsil se. Kolik toho už vědí? Jejich matky možná víc, ale... ne, děti do toho zatahovat nebude. Všechno by vykecaly... možná předaly každému dalšímu, jako si předávají všechno!

„Kdo vymyslel tu metodu vnímání knih najednou?“

„Copak já vím? Někdo z cowenu...“

Nemělo to smysl. A držely se ho jako klíšťata, dostaly příkaz starat se o něj, tak... hm, co takhle něco k jídlu? A kafe, pro smilování Boží! Zahynu bez kofeinu!

„Zničíš si zdraví!“ řekla moudře Iris, dokonce nahlas, „Pojď do kuchyně... ale jo, můžeš nahej. My taky tak chodíme, ne?“

Měl chuť vysvětlovat jim rozdíl mezi nahotou dítěte a dospělé osoby, ale vzdal to. Věděly o sexu. Věděly, že líčil nástrahy na Lucku, dokonce i na jejich matky. Živě souhlasily, chytají přitom zábavné ozvěny. Ne, samy zatím nemají zájem. Ačkoliv...

Bleskla mu hlavou myšlenka, zda nevědí i o nápadech, které mu večer vytanuly na mysli následkem alkoholového opojení: ty myšlenky na proražení srdce osikovým kůlem a useknutí hlavy mečem se stříbrnou rukojetí. Jen si na to vzpomněl, děti znatelně ožily, očka jim začala blýskat nadšením.

Pokračuj! Ne, neříkej nic, jenom na to mysli! Zapoj nás! Copak nechápeš? Udělej to se mnou, vraz mi ten kůl tady do srdce!

Napadlo ho: Copak se ty malé bestie ničeho nebojí?

Nejsme upíři. Chtěli bysme být. Na ty platí kůl srdcem, česnek a useknutí hlavy. Stříbrný meč je na vlkodlaky. To bych chtěla! Zrcadla s posunutým ohniskem na duchy. Zombii musíš spálit...

Vzdal to. No samozřejmě, vykládají jim asi často pohádky. Ale je to zrada, děti by se měly bát aspoň strašidel. Na druhé straně čarodějnice by těžko uspěla, kdyby se bála příšer, které vyvolává a nutí, aby jí sloužily. Ještě že na ně účinkuje kříž...

Zarazil se; oči mu sklouzly po tetování obou dětí. Kříž byl mezi nimi nejčastější znak, jak osmihrotý řádový, tak všelijaké jiné. Dokonce i malý Michal má na předloktí svůj osobní znak, ke kterému kříž Templářů patří. Co by se stalo, kdyby se pokusil je zaříkávat pomocí svěcené vody a hostií?

(Všeobecný zájem. To na ně ještě nikdo nezkoušel!)

Nevšímejte si toho. To se používá na démony!

Když zlobíme, máma říká, že jsme démoni! Dělej!

Ale žádní démoni ve skutečnosti neexistují! Ani ďáblové, ani sám Satanáš! To jsou jen lidské představy!

Děti se rozřehtaly jako koně. Něco si říkaly, ale nerozuměl.

„A Guy Feroz?“ zeptal se Michal nahlas.

„Kdo je Feroz?“

„Guru mého otce. Taky můj...“ řekl s patrnou hrdostí.

„A on je co? Snad nějaký ďábel?“

Michal a Iris začali z obou stran vytvářet nějaký složitý obraz a Rolf jim pomáhal aspoň představy spojit. Gordon nechápal; bylo to něco o tom, že ten člověk byl několikrát kratší či delší dobu hostem, učitelem a milencem Marie, zatímco Julie se ho strašlivě bojí a Jana těší na setkání s ním jako na souboj. Dětem se nejevil jednoznačně; obě arminské cítily úctu a strach, Michal se bál o něco méně, kdežto obdivoval Feroze o to víc. Ještě se přidal tygr Mourek; ten ho znal taky a vážil si ho, protože Feroz se jako jeden z mála vyrovná tygrovi.

(Kontakt s myšlením tygra Gordona zcela vykolejil; připadalo mu hrozné a nic nechápal. Byla to první nelidská mysl...)

Feroz je taky nelidský. konstatoval Michal obdivně.

Gordon měl zájem vyptávat se ještě víc, ale rozlétly se dveře a vstoupila Lucille. Kolem boků měla uvázanou osušku, ale pevné poprsí odhalené a tak nádherné, že rázem přestal myslet na jiné tvory než na ni. Přesvědčil se, že skutečně nemá tetování, ani žádnou jinou stopu, že by byla čarodějka.

„Netrápí tě moc?“ usmála se, „Daly ti něco jíst?“

Gordon sklopil oči k talíři, jako by ho viděl poprvé. Jídlo se skládalo ze zeleniny, brambor a těstovin, k čemuž přidali krajíc chleba. Měl hlad, takže z toho pojedl, ale jak to chutná, nebyl schopen říct. Tím méně, když Lucille vypadala tak...

Děti na pár okamžiků vytuhly. Něco se mezi nimi dělo, nejspíš si řekly, že přestřelily. Styděly se, bály... bylo mu to fuk.

„Taky mi napadlo, že bys měl do úřadu. Neboj, tvoji uniformu jsme vypraly, vyžehlily... je jako nová!“

„Díky...“ hlesl a styděl se.

„Vyrazíme zas večer do kasina? Včera to bylo bezva...“

„Ty se nezlobíš?“

„Ne, proč? Já jsem se bavila skvěle...“

„A... ostatní? Maryška, Julie?“

„Těší se, jestli nás budeš doprovázet k pyramidám.“

Zaváhal. Napadlo mu, jak to vysvětlit nadřízeným.

„Poradím ti! Řekni jim, že holky patří do řádu Templářů a ty jdeš s náma jako vyzvědač. Jsi přece v tajné službě, ne?“

„No... ale...“

„Občas sesmolíš nějaký hlášení o naší podezřelý aktivitě. Holky ti pomůžou něco vymyslet; třeba o té jejich magii, to je vždycky hroznej trhák. Tvoji šéfové budou vrnět blahem!“

„Jo, to snad... ale na to bych měl něco opravdu znát!“

„Já myslela, že tě děti už vyškolily! Pořád někoho něco učej!“

Upadl do rozpaků; jak jí vysvětlit, že pomalu chápe?

„Ty taky něco umíš?“ zeptal se nejistě.

„Já? Chraň pámbu! Ještě by mě nutily se polepšit...“

„Polepšit? Copak ty něco vyvádíš?“

„Jo. Ráda si zahrávám s podezřelejma chlapama. Holky mě pořád kritizujou, ale já... jak vidím někoho nebezpečnýho, mám chuť se do něj zamilovat. Kdybych byla čarodějnice, tak ho svedu a nějak využiju; jenže takhle využije on mě!“

Gordona napadlo, že brutální otevřenost se neomezuje pouze na děti. Lucka neodpověděla, zřejmě opravdu číst myšlenky neumí.

Snědl, co mu předložili, a konstatoval, že mu to chutná. Zatím mu přinesli vyčištěnou uniformu; za napjaté pozornosti dětí se oblékl, odmítl jejich návrhy, že ho doprovodí a opustil loď. Jeho nálada byla celkem dobrá, až na některé detaily.

Skutečně jel do úřadu, což bylo na velitelství armády. Sekce pro pracovníky tajné služby byla vybavena nejmodernějším možným zařízením, k němuž patřilo též dálkové telefonní spojení. Gordon objednal Londýn; už v kočáře si promyslel, že musí hovořit se šéfem. Teď jde o to, co mu řekne...

Vzhledem k modernosti té techniky mohl očekávat, že spojení dosáhne během hodiny; takže si nechal udělat další kávu, usedl do křesla s nohama na stole a zabral se do meditace. Zvažoval svoje šance a nebyl si jist, jak se mu jeví. Na jedné straně nevyšlo nic z jeho perfektně promyšlených plánů; na druhé zjistil, že se na něj pravděpodobně nikdo nezlobí, alespoň chování dětí a Lucie na to nevypadalo. Informace, že jejich host je špión a hodlá se zmocnit jejich tajemství, je nijak neznepokojila, jsou dokonce ochotni mu je prozradit, jenomže...

Jak to posuzovat? Gordonovým úkolem je zjistit techniky, jimiž ovládají podřízené osoby. Třeba ty šelmy! Kluk Michal vlastní tygra Mourka, dostal ho darem, vlastně dvojice tygrů, sloužících vévodkyni Marii jako ochrana paláce, zplodila to koťátko jako hračku a ochránce pro Michala. Mourek se svým posláním souhlasí, vlastní zájmy v podstatě nemá, ačkoliv určitě časem vyvstanou. (Gordon se zarazil a pátral, jak tohle všechno ví; zřejmě další mentální přenos?) Mezi klukem a tygrem je spojení neustále, co vnímá jeden, ví i druhý. Michal používá tygrovy smysly, dokázal by třeba vystopovat člověka jako lovecký pes. Zkoušeli to v rámci hry v pohoří Estramadura, kde byli na výletě. Nemá nic proti tomu naučit Gordona cokoliv, ale má na to čarodějnickou metodu, kterou Gordon nechápe. Williama zajímá spíš ten trik, kterým oblafnou nezasvěcené. Ale má vůbec tu možnost, když ho mezi ně zařadili a předstírají mu, že jejich kouzla existují?

Potřásl hlavou, pohybuje se v bludném kruhu. Mentální techniky! Čarodějové je zjevně nepovažují za nic nadpřirozeného, učí se to malé děti, akorát to mají zakázáno z ohledu na nevinné oběti svých pokusů. Že by magie ublížila přímo dětem, nikoho prozatím nenapadlo. Ničeho se nebojí, zvláště démonů; předstírají, že nějaké osobně znají. Možná jim ten Feroz něco takového namluvil, proč ne? (Dokázal by Gordon předstírat, že je démon? Asi těžko!)

Gordona učili, že čarodějnice touží soustavně ubližovat lidem. Jak se zdá, čarodějnice nijak přehnaně netouží po jakémkoliv kontaktu s lidmi; naopak považují realisticky smýšlející lidi za hlupáky, ještě níže postavené než svoje děti. Ovládají je, pokud od nich něco potřebují, jinak na ně kašlou. Jsou ochotni zajímat se o ty jedince, kteří jeví náklonnost k magii a chtějí se učit. Kupují v sirotčincích děti a cvičí je. Co dělají s těmi, kteří neuspějí? Ale ne, kdepak týrání či dokonce upečení k snědku! Dají jim šanci jako pomocný personál, potřebují mít kolem sebe někoho, kdo sice nevyniká v magii, ale je ochoten vydrhnout podlahu...

Jak do toho zapadá Lucie? Magií je zjevně nedotčená, ale berou ji vážně, dokonce zapojují do svých her. Privilegovaná osoba, ale proč? Že je bohatá? Zdrojem jejího bohatství je víc než hodně právě pomoc řádu. Jak to začalo, kde se vůbec objevila?

Ano, pravděpodobně se stala milenkou některých přítomných. Též vévodkyně Marie, což je trapné; ale mladá vdova je velmi citlivá a není divu, že hledá ukojení všude, kde to jde. Kromě toho je ukájení s dívkou bez problémů, ani jedna nemůže otěhotnět. Pak (nebo předtím?) se vyspala s nějakým Ferozem, který předstírá, že je vtělený ďábel. Na hloupější ženy to asi působí. Dál poskytla pohostinství řadě bratří rytířů; všichni se považují za bratry či sestry, komthurové potom za otce, kdežto novicové za syny. Gordon měl pocit, že tyto vztahy berou velice vážně. Jedním z výrazů té bratrské lásky je ochota poskytovat si vzájemně potěšení. Nakonec si vybrala chlapce Ernaye, tehdy téměř dítě, a vychovává ho. Touží, aby se stal ve všech směrech dokonalým; co tím myslí? Jeho důvodem spokojenosti je, že prožívá něco, o čem si jeho spolužáci můžou nechat jenom zdát.

Dnešní noc proběhla přesně v těch intencích, zvlášť proto, že toho dost vypili a měli skvělou náladu. Dunbar měl chuť na Maryšku, ale nejdřív nařídili Ernayovi, aby se předvedl. Chlapec se patřičně snažil a Julie ho pochválila; Dunbar byl samozřejmě dokonalý jako vždy. Pak se chvilku střídali, i muži navzájem si prokázali zdvořilé poklony; ale pak je dívky uspaly posilujícím spánkem a začaly spolu. V tom momentě měl Gordon poměrně nejasno; bylo při tom víc účastníků a některé neuměl pochopit. Byla tam také Lucie? Asi ano, ačkoliv ho vztekalo, že přinutily bytost tak čistou podrobit se jejich odporným neřestem.

Alkohol slouží k evokaci démonů. Když něco vypiješ (a ukápneš mimo ústa), posílí to nižší bytosti tím víc, čím v horší je nevědomosti ten, kdo to platí. Včera platil Gordon, kterého berou za naprostého blba. Julie a Marie občas ulily pár kapek na ubrus nebo na zem; vzývaly démony? (Dělala to i Lucie? Nevím!) Později v průběhu milování ještě něco vypily, byly pěkně namazané, to je pravda. Též veškeré činnosti pod vlivem alkoholu patří démonům, i kdyby byly přesně stejné jako obřady k uctění božstev ve stavu střízlivém. Totéž platí o drogách. Takže, koho nebo co vlastně ty peklu propadlé ženštiny vzývaly?

V té chvíli zacinkal telefon, Gordon se probral z úvah a vzal to. Dozvěděl se, že spojení s Londýnem se jeví nadějně, avšak je třeba ještě vyčkat. Poděkoval a vzpamatoval se.

S úděsem se soustředil na otázku, jak to všechno ví. Jediná možnost: byl záměrně informován; vložili mu to do hlavy. Jako dík za včerejší pohoštění? Nebo náznak, že ať se snaží jakkoliv, má to marný? Hrají si s ním; a kdyby jen dámy, ale i Lucka, ta bestie zrádná! Dala se od nich svést...

Gordon by se rozplakal, kdyby nebyl dospělý muž a důstojník. Copak je první žena, kterou musel obtížně dobývat? Samozřejmě, kvůli žádné ještě nemusel bojovat s démony, ale... Ano, dá se do boje! Zachrání Lucii jak před úklady pekla, tak před nemravnou, zvrácenou, hnusnou láskou těch žen. Bude jen jeho! Odejde z tajné služby i z armády na odpočinek, donutí ji prodat hotel v Paříži, odveze si ji na svůj starý (pěkně zchátralý) zámeček do Skotska a budou tam spolu žít jako dva holoubci. A kdyby ji chtěl přijít navštívit někdo z minulosti, nechá ho Gordon sežrat psům!

V té chvíli znovu zazvonil telefon. „Londýn, pane!“

Gordon se zázračně vzpamatoval. Zatímco chrlil zdvořilostní formule, rychle se uklidňoval. Bylo nutno podat hlášení co možná stručně, nikdo nemůže vědět, kdy se spojení rozpadne. Dálkové kabely jsou novinka a mají četné poruchy.

„Dobře,“ odpovídal šišlavě generál, „Dobře to děláte, Gordone! Jen tak dál!“

„Ale... já toho chci právě nechat, pane! Vypadá to, že jsem byl odhalen a že se pokoušejí mě všelijak oblafnout!“

„A co jste čekal, chlapče?“

Generál má pravdu, co vůbec mohl čekat? Ale...

„Předstírejte, že jim věříte, Gordone! Nechte se třeba vyučovat v té jejich magii; jste přece rozumný člověk a na pověry nedáte! Hlavně si všechno zapisujte, pak to rozšifrujeme! A nedejte se odradit... těmi jejich výstřednostmi. Zkuste...“

Staříkův hlas, beztak těžko srozumitelný, zmlkl v šumění.

„Co říkáte, pane?“

Hlas se opět vynořil. „...klidně všechny! Muže, ženy, děti...“

„Cože, zabít?“

„Ale ne! Myslím na to... pohlavní zneužití! Nestyďte se, jste přece důstojník, ne?“

„Ale pane generále...?“

„Já jsem byl v Africe, víte? Černošským děvčátkům nevadí, když se k nim chováte jako k ženám ve velmi útlém věku! Když přijde na to, ani klukům...“

Gordon měl pocit, že špatně slyší. Nebo je ten dědek pederast?

„Zkrátka, udělejte to jak chcete, ale ovládněte magii! Jasné?“

„Ano, pane, rozumím.“

„Posílám vám telegraficky... na nutné výdaje! Nebojte se, zvěte je, plaťte všechno. Jsou prý chamtiví na peníze...“

„Spíš žádné nemají. Dobrá, budu...“

„A Gordone, ještě... v harému. Rozumíte?“

„Nerozumím, pane. Byl v tom šum...“

„Instrukci 97/gdf132! Prostudoval jste ji?“

Gordon neměl sebemenší tušení, o co jde, ale řekl:

„Zběžně jsem do ní nahlédl...“

„Dejte jim je darem! Ocení to, jak je znám!“

„Provedu...“

„Správně! A myslete na to, že Královna...“

Ve sluchátku to zachrčelo, zašumělo a zmlklo. Chvilku slyšel, jak se někdo s někým hádá francouzsky, pak zmlklo i to.

„Přerušili nás.“ oznámil slečně z ústředny, „Ale už tam volat nemusíte, domluvili jsme se.“

„Ano, pane plukovníku.“ řekla úslužně a s obdivem.

Ohlédl se po ní. Nevzhledné brejlaté nic s řídkými vlasy myší barvy. Daisy – vzpomněl si. Jednou se s ní vyspal, taky nic moc. Ale... napadl ho příšerný podraz. Až skoro zákeřný.

„Díky, Daisy. Tu kávu jsi dělala ty?“

Zamrkala očima za brýlemi. „Ano... chutnala... vám?“

„Přesně to jsem potřeboval, abych se probudil. Bylo to včera dost náročné... ty se zajímáš o všelijaké astrální jevy, že?“

„Ano... Ty se pamatuješ?“ odvážila se.

„Naši hosté jsou v tom velmi zdatní. Třeba by dovolili... je tu někdo, kdo by tě mohl vystřídat?“

„Samozřejmě! Ale proč?“

„Poslal bych tě na loď San Angel. Vyřídíš tam, že se pokusím pro nás všechny sehnat velbloudy a zítra můžeme jet k pyramidám. Případně se můžeš vévodkyně Julie zeptat, na co budeš chtít...“

„Myslíš, že se se mnou budou... bavit?“

Prohlédl si ji a usmál se. „Ale jo. Docela určitě!“

Instrukce 97/gdf132 pojednávala o záležitosti, kterou na první pohled zcela nepochopil; až po chvíli a po prostudování několika složek si vzpomněl, oč jde. Konkrétně: v oblasti existuje banda zločinců, která se zabývá pašováním všeho, co je nelegální; drog, zlata, diamantů, žen a v neposlední řadě důležitých zpráv. Ta banda je rozsáhlá jako americká Mafie, v podstatě ovládá vše, každý ji poslouchá a na její pokyn udělá, co mu řekne; určitě na tom vydělá. Vůdcové mají přehled o všech darebácích, co se kdekoliv ve Středomoří zabývají podloudnictvím, loupeží kdekoliv čehokoliv, dokonce i vraždami. V případě potřeby je svolají ke společné akci, jinak je nechají podnikat způsobem, který je jim vlastní, případně vybírají svůj podíl. Patří k nim taky hejna prostitutek a jejich pasáků, překupníci, obchodníci se zbožím kradeným a podezřelým, dokonce i žebráci.

Vůdcem organizace je jistý Alí Šamir, Libanonec, nikoliv však muslim, nýbrž křesťan ze sekty drúzů; jiné zprávy říkají, že pro četné lumpárny byl ze sekty potupně vyhnán za okolností mimořádně ostudných. V každém případě je tento navenek úctyhodný obchodník dobře znám a vážen všude, kam přijde. Snad je pochopitelné, že se pokusil o kontakt s anglickou koloniální správou a posléze uspěl, protože dodával zajímavé informace. Tato spolupráce mu zajistila klid a nedotknutelnost, ovšem pouze na nějaký čas; než totiž zpychl natolik, že se odvažuje čím dál větších drzostí vůči Británii. Stoupl mu hřebínek a bylo by dobře ho trochu srazit; což ovšem Angličané vzhledem k dlouholeté spolupráci dost dobře nemůžou. Kdyby se ale našel někdo...

Jenže proč, za co? Inu, kromě jiných cenností obchoduje Šamir též se ženami. V anglických přístavech, Londýně a zejména Irsku existuje řada žen a dívek tak chudých, že jsou ze zoufalství ochotny k čemukoliv. Místní agenti čas od času rozhodí zprávu, že se hledají slušně vychované dívky na práci komorných nebo děvčat k dětem; obvykle se jich přihlásí víc, než je potřeba. Uchazečky se pečlivě prověří a vyberou takové, které nemají rodinu nebo se o ně nestará, takže je nebude postrádat. Doplní se mladšími a hezčími prostitutkami, zvláště barvy vlasů blond či rezavé; ty všechny jsou potom odvezeny do vhodných středisek a tam vyučovány arabštině a poslušnosti vůči novým pánům. Později bývají různou formou nabízeny bohatým místním šejkům; děvče prostě zmizí někde v harému a nikdo neví, kam se poděla. Kdyby byla náhodou vzpurná a daly se očekávat závažné problémy, může taky skončit s kamenem na krku někde v moři.

Instrukce 97/gdf132 hlásila, že v nedávné době byl odeslán z přístavu Glasgow značně velký transport takových žen. Některým pánům nahoře se kupodivu skutečně pohnulo svědomí a uronili pro ty ubožačky jednu či více slziček; ne však dost, aby skutečně něco konkrétního udělali. Transport mířil do Šamirova sídla, jež se nachází asi třicet mil jižně od Bejrútu na úpatí pohoří Libán. Dá se předpokládat, že většina těch dívek je tam ještě teď a čeká na svého zákazníka.

Gordon začínal chápat, co generál myslí. Ano, ty dívky je možno dát darem Templářům. Pokud se to udělá chytře, může se jim zároveň zachránit život a zbavit zpychlého Šamira. Vina padne v každém případě na arminské bojovníky, budou to přece oni, kdo akci provede. Kdyby Šamir náhodou přežil, poskytne mu britská tajná služba dokonce všestrannou pomoc. Ale doufejme, že...

Gordon si dopřál odpočinek přes dobu nejhoršího vedra, vyjednal ty velbloudy i leccos dalšího a spravil si bolení hlavy několika sklenicemi whisky. V pozdním odpoledni byl už svěží a v plné síle; odjel do přístavu a vstoupil na loď San Angel v té nejlepší možné náladě.

Jak očekával, Julie, Marie i Lucie seděly s Daisy na palubě a výtečně se bavily; čarodějky učily Daisy vykládat karty, Lucie se více méně nudila a vyzývala ostatní, aby si šli zahrát tenis na místní kurty. Gordon byl členem tenisového klubu, pozval tedy celou společnost a dámy přijaly. Daisy zaváhala, ale automaticky se předpokládalo, že půjde také.

Tak co, jakpak se změnila? Především nemá brýle. Udělaly jí něco s očima, zatím sice ne natrvalo, ale rozhodně to pomohlo. Vypadala trochu... rozpačitě a nejistě. Vždycky tak vypadala, ale Gordon si při pohledu na ni uvědomil, že je vlastně docela hezká. Neuměla se oblékat, nebo spíš neměla na nic lepšího, později sice začala vydělávat, ale společenské konvence jí brání vypadat jakkoliv výstředně. Pochází z drobné venkovské šlechty, její otec je sice esquire, ale rodinné dluhy značně přesahují možný majetek a naděje na výhodný sňatek je v nedohlednu.

Princezny se oblékaly zásadně odvážně. Velkoryse kašlaly na to, co si o nich kdo bude myslet. Teď Daisy vystrojily, pomohly jí se nalíčit a Julie jí darovala paruku, kterou měla včera večer. Její vlastní vlasy ostříhaly na hodně krátko, ale velice moderně, slušelo jí to. Zatím se neodvážila uposlechnout rady, aby se dala ostříhat dohola jako Julie, ale Arminky se jen šklebily. Určitou ochotu projevila a časem na to dojde.

„To půjdeš mezi lidi takhle?“ ptal se Gordon zvědavě.

„No, mohla bych – ale večer půjdeme asi do nějakého klubu a tam bude spousta zrcadel. Nemůžu myslet na to, abych se ve všech odrážela ve stejné podobě!“ řekla otevřeně.

„Ukážeš mi aspoň, jak to děláš?“

Usmála se. Roztáhla dlaně před obličejem, zatřepala prsty a pak se proměnila v přesnou kopii své sestry Marie. Ta se smála. Potom změnila barvu vlasů na zelenou a dokonce modrou; bavila se jejich úžasem a vysvětlovala, že ve skutečnosti neexistují, jenom jim vytvoří v mysli tu představu.

„Mohla bych se to taky naučit?“ odvážila se Daisy.

„Ale jo, určitě by ti to šlo. Zkusíme tě někdy trénovat, až nás nebude nikdo rušit; zvlášť ne tenhle nadržený samec!“

Daisy se začervenala jako růžička.

„Samozřejmě víme, že jsi s ním spala! Já bych se taky klidně nechala, ale nelíbí se mi; leda až ho někdy v opilosti posedne nezvládnutelná vášeň, tak se nechám přemoci. Ale nezdá se mi, že by to byl tak mimořádný zážitek!“

Julie promluvila tak brutálně, že by se Gordon urazil, nebýt agentem tajné služby. Lucie se nepokrytě chechtala.

„Hele, jedem na ty kurty, nebo co bude?“ ptal se Ernaye.

„No jasně, náš sportovec se chce předvádět!“

Dámy počaly jevit aktivitu, pobíhaly po lodi a strojily se. Taky neměly žádné tenisové rakety, ale ty dostanou půjčit v klubu – ještě měly mít bílé sportovní úbory, ale když to Gordon nadhodil, odpověděly, ať se nestará. Julie si vzala blond paruku, skutečně skutečnou, jak zdůraznila a dala všem prohlédnout. Potom už konečně mohli odejít.

K nemalé radosti dětí, které čekaly jen na to. Chystaly se, sotva dospělí zmizí, přestrojit se za arabské kluky a vyběhnout do města, aby zlobily na tržišti. Během dne naučila Iris a Rolf Michala dostatečně arabsky. Tygr Mourek se zlobil, že ho nechtějí vzít s sebou, jejich důvody sice chápal, ale vyhrožoval, že kdyby něco hrozilo, přiběhne za nimi a bude je chránit.

(Jejich spády nezůstaly rodičům utajeny; Julie na odchodu Iris odchytila a přísně jí pohrozila, že nesmějí svoje hry přehnat; město Alexandrie musí rozhodně zůstat na svém místě v té podobě, v jaké je zachyceno na pohlednicích, které koupila jako dar své císařovně Dianě. Iris se tvářila jako nejhodnější dítě na světě a uraženě krabatila tvářičku, z čeho že ji to podezřívají.)

„Snad si můžeme aspoň trochu hrát, ne?“ zakňourala.

„Hrát si můžete, ale...“

„To není spravedlivé, mami! Vy jste mohly dělat bugr po Evropě a my nemůžem nic! Vyhlaste aspoň někomu válku, abysme jim mohli ukázat, co umíme!“

Julka ji něžně pleskla po hlavě. „A pícháš jako ježek!“

Iris se zašklebila a ohlédla po Michalovi.

„To teda ne!“ zavřeštěl Michal, „Ostříhat se nedám!“

„To si povíme, bráško!“

„Tak dám, ale budu se bránit! Jen počkej...“

Julie využila chvíle, kdy se děti hádaly, a rychle zmizela.

Tenisové kurty byly zařízením bílého panstva, domorodci tam jen uhrabávali červený písek a roznášeli chladné nápoje. Gordona tu znali a bez problémů zajistili šatny. Dámy v nich zmizely, hned se však vrátily v bílých tričkách a šortkách. Julie dokonce měla krátký rozevlátý účes ze svých černých vlasů. Daisy vypadala o poznání rozpačitěji než předtím.

„Prozradíš mi, jak jste tohle dokázaly?“

„Chceš vědět, jak opravdu vypadám?“

Julie na chvíli zrušila projekci. Byla zcela nahá, stejně jako Maryška a Lucie; Daisy byla ve spodním prádle, hrozně se styděla svléknout úplně. Muži se zařídili obdobně. Gordon je představil dalším sportovcům, rychle se domluvili a už pobíhali s raketami po kurtech. Mladí důstojníci i jejich přítelkyně se nechávali ochotně zapojit do hry a skvěle se bavili.

„Teda, hrajete perfektně, i když ostře!“ vykřikoval synovec amerického velvyslance, „Já hrál za Harvard University, ale...“

„Tomu říkáš ostře, jo? U vás v Americe je kmen Irokézů, ti mají sport, kterýmu říkají lacrosse; to je teprve ostrá hra!“

„Tím chceš říct, že byste si to troufli?“

„Hlavně abys nám stačil, chlapče!“

Posilnili se na to několika koktaily. Bylo domluveno, že budou uzavírány sázky splatné v alkoholu, což všem vyhovovalo, ovšem po pár střetnutích nálada stoupala k výšinám.

Americký mladík měl s sebou snoubenku Gwendu; tu okouzlilo sportovní mistrovství děvčat natolik, že začala vykřikovat cosi o svých předcích, kteří přejeli v krytých vozech do Kalifornie a že kdo dokázal tohle, zvládne jakoukoliv hru.

„No tak jedem; ale pak si nestěžuj!“

Arabský správce přinesl míč na ragby a na trávníku za kurty vytyčili hřiště; rozdělili se na dvě zhruba stejně silná družstva smíšená z mužů i žen. Za chvilku už se všichni honili za míčem, ječeli na sebe a čas od času se i servali; Gordon zjistil, že Armini jsou ve výhodě, není možné je chytit za dres.

Kupodivu nejlepší hráčka byla Lucie; lítala po hřišti jako... jaké použít přirovnání? Byla rychlejší a zdatnější, nevadily jí krkolomné pády, uměla dlouhé skoky, občas se zdálo, že lítá. Když se jí někdo namotal do cesty, srazila ho rukou, nohou, šlehnutím ocasu, trknutím rohů... Gordon nechápal.

„Protože jsem démon, ty blbečku!“ zaječela na něho, „Tak hraj, ne? Nebo to vzdáš a jdeš si sednout na lavičku?“

Arabští sluhové se seběhli a přihlíželi; jako by do mladých vjel běs. Stav branek se několikrát dramaticky změnil, nakonec vyhrálo Luciino družstvo 7:6, ale všichni byli nadšení.

„Teda, tohle ti nedaruju!“ ječela Gwen ve sprchách, „Takhle si musíme ještě zahrát... co děláte zítra?“

„Jedeme se podívat na pyramidy...“

„Bezva – jedem s nima, ne?“

Většina živě souhlasila, ačkoliv u pyramid už byli a ty veliké kupy kamení je ničím nezaujaly.

„Co děláte teď? Jdeme někam na večeři?“

„Právě o tom uvažujeme...“

„Tak pojďte s náma do Americkýho klubu! Zveme vás, stejně jsme to prohráli, tak bysme měli poplatit nějaký pití!“

Julie bystře odhadla situaci. A zasáhla: „Hele Gwen, seš mi sympatická, tak bych tě měla varovat. Moc si s náma nezahrávej – nebo budeš jednou trpce litovat!“

„A hele; co je zas tohle za hru? Schválně, co mi uděláte?“

„Tak pravdu, jo? Jsme čarodějnice. Chceš vědět jak vypadáme, když tě zrovna neovlivňujeme mentální projekcí?“

Gwen vykulila oči. Už se jí párkrát zazdálo, že se nové kamarádky občas podivně mění, ale v zápalu boje to přehlížela.

„No tak se dívej!“ řekla Julie.

Gwen se opřela o kachličky a rozklepala se.

„Jak to děláš?“ vzdychla, a pak: „Chci to umět!“

„Komu není rady, tomu není pomoci. Ale není to lehký!“

„Já taky nejsem srab!“ řekla Gwen.

Vykoupali se, oblékli a vyrazili. Americký klub byl ještě méně upjatý než vznešenější diplomatický; řada přítomných patřila spíš mezi obchodníky a různé podnikatele. Představovali se, sportovci líčili svoje fantastické zážitky, vedly se všelijaké řeči, hádky, vtipy, zpívalo se, žertovalo – a pilo jako o život.

Gordon se držel zpátky; přišel na to, že je lepší pozorovat, jak se do zkázy řítí někdo další. Sledoval Lucii a přemýšlel, zda si z něj dělala legraci nebo skutečně zná nějakou magii. Zatím to nevypadalo, bavila se zcela bezstarostně a neprojevovala žádné podivné sklony. Dráždila ho čím dál víc, občas po ní zkusil vyjet a ona to přijímala s potěšením, naznačovala, že mu dovolí víc, ale pak jim do toho někdo skočil, nápadníků bylo víc a Gordon se začínal vztekat, že se mu nic nedaří. Snad později? Uvažoval a v kapse jej pálila Instrukce 97/gdf132.

Okolo půlnoci si Gwen usmyslela začít hrát Vadí – nevadí; podstatou té hry je, že každý musí udělat něco nepříjemného a když nechce, dát jako fant kus oblečení. Taková hra se hodí pro případy, kdy společnost není zcela při zdravém rozumu následkem alkoholu. Ještě brutálnější variantou je flaška; prázdná láhev se roztáčí v kruhu a na koho ukáže hrdlo, musí něco svléknout. Rozumnější jedinci odjeli domů spát; avšak mládež byla v extázi a nic ji nedokázalo zkrotit.

Gordon přemýšlel, kdo z Arminů to dělá. V podstatě se chovali ze všech nejmírněji, podřizovali se cizím potřeštěným nápadům, ale nijak je nepodněcovali. Nemohl si pomoci, podezíral Lucku. Soustavně ji sledoval, ale nic nedělala, jen se bavila. To naopak Gwen tančila nahá po sále, stahovala kamarádům spodní prádlo a vulgárně je podněcovala k milostné aktivitě; působila dojmem šílence, ale všichni to nadšeně brali. Nakonec rozhodla, že se chce jít mermomocí vykoupat do moře; a že to nebylo daleko, zbavili se všichni posledních zbytků oděvu a táhli se zpěvem na pláž, kde se vrhli do vody a ochlazovali se. Zřejmě ne dost, protože se vzápětí po vynoření začali párovat, pokud možno ne se svým zákonitým či všeobecně přijímaným partnerem.

Ohledně dalších činností té noci neměl Gordon ani později zcela jasno. Měl neurčitý pocit, že po odpadnutí slabších kusů někteří vzývali na pláži Bohyni Měsíce, ale nemohl se upamatovat, jak to dělali a co po ní vlastně chtěli. Všechno další má zahaleno závojem rudé mlhy; snad se mu podařilo pomilovat se s Lucií, bylo to krásné, ale nic z toho neměl nebo si na to nepamatuje. Jen se odvlékl do nějakého kouta a usnul.

Když se probudil, bylo mu zvláštně. Dlouholetý těžký alkoholik je zvyklý na ranní bolesti hlavy, pocit pluku skotských střelců, kteří si uvnitř jeho lebky zřídili cvičiště a podobné stavy. Ale nic podobného tentokrát neprožíval, naopak byl svěží a plný energie, jako už dávno ne. Nebyl hlupák, takže mu okamžitě došlo: to je jejich dílo. Včerejší bezuzdné řádění nezavinil pouze alkohol, bylo v tom něco víc a nebylo to tak docela reálné. Naše čarodějky se zkrátka předvedly...

Aniž by o tom přemýšlel, vstal, protáhl ztuhlé tělo, přikročil k zábradlí terasy a vymočil se vznosným obloukem dolů do zahrady. Arabský zahradník, který tam zaléval růžové keře, se nepohoršil, dokonce se pobaveně zašklebil. Teprve teď Gordonovi došlo... ale když se otočil, spatřil přicházet proti sobě Gwen, zcela nahou a očividně ve skvělé náladě.

„Ahoj!“ řekla, „Pojedeme k těm pyramidám?“

To mu připomnělo jeho povinnosti. Rychle se oblékl, usedl k telefonu a zjišťoval situaci. Vše bylo v pořádku, velbloudi připraveni. Společnost se probouzela, snídala, oblékala se... nálada všeobecně vynikající. Postupně se mnozí rozjížděli ke svým, ale slibovali, že za chvíli jsou zpátky a pojedou na ten výlet. Jak tam budou dlouho? Kdo by nad tím přemýšlel?

Gordonovi napadlo odchytit Julii. Zeptal se:

„Proč jste to udělaly?“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Třeba o tom, že mě po ránu nebolí hlava.“

„Bylo by na něco dobré, aby bolela?“

Měla pravdu, ale stejně byl zvědavý, jak to dokázali. Odpověď znal taky: změnili vše nepříjemné na energii a tu odeslali... kam asi? A hlavně, proč to všechno?

„Protože to chtěli.“ řekla úplně klidně. A usmála se.

„Bude to pokračovat?“

„Pokud budou chtít...“ usmála se ještě zářivěji.

„Ale ty máš možnost to dovolit nebo nedovolit!“

„Já? Nijak jsem nikoho nenutila!“

Gordon si jenom povzdychl.

Po cestě do úřadu se bavil s Daisy. Byla neobvykle sebevědomá a mluvila, aniž byla tázána; bez okolků přiznala, že se v průběhu večera milovala se třemi přítomnými pány, aniž jim byla řádně představena. Další budou následovat. Po kratším zamyšlení řekla, že později na pláži byl ještě jeden, ale nedovedla si ujasnit, kdo to byl. Na přímý dotaz zavtipkovala, že asi tritón.

„Co to?“

„Tritón – taková bytost z moře.“ vysvětlila klidně, „Ale byl milý... lepší než všichni ostatní.“

Gordon se cítil pohoršen; takhle mluví slušně vychovaná dívka?

„Byl bych ti vděčen, kdyby ses trochu uklidnila...“

„Já jsem docela klidná. A co? Mám předstírat, že jsem panna? Nebo že se mi to nelíbilo?“

Urazil se. Sekretářka tajné služby Jejího Veličenstva?

„No ovšem! Pár let si o mě otíráte boty jako o rohožku. Daisy uvař kafe, Daisy spoj mi Londýn, Daisy podrž mi, když mám náladu a hlavně to zítra nikde neříkej. Co když má Daisy taky nějakou vlastní osobnost? Třeba by chtěla, aby se na ni druhý den ten chlap aspoň usmál, když ji potká!“

Gordon se musel přemáhat; raději se vyklonil a seřval jakéhosi poháněče velbloudů, který jim se svými hrbatci překážel.

„Pomůžeš mi vzít si dovolenou?“ usmívala se na něj Daisy.

„Ty chceš...?“

„Pozvali mě. Pojedu na ten výlet k pyramidám.“

„Na velbloudu?“

„Na koštěti, když ti to udělá radost!“

Slíbil, že se zmíní jejímu šéfovi. Pak se odvrátil a přemýšlel nad vlastními zážitky. Tritóni, bytosti z moře. Taková blbost! Jejich ženskými protějšky jsou nymfy. Je možné, aby se s takovou setkal a nevěděl to? Upřímně řečeno, možné to je. O včerejším dění má velmi matnou představu.

Co to sakra vyvolaly z moře téhle noci?

V úřadu byl ospalý klid. Šéf vzal na vědomí, že Gordon odjíždí na služební cestu, měl instrukce, dokonce mu předal šek. Žádost Daisy o dovolenou za stejným účelem považoval za součást divných agentových záměrů, bez řečí ji podepsal a dokonce jí poslal jistý obnos z fondu na zvláštní účely; Gordon toužil, aby užasla a byla potěšená, ale jen kývla a peníze přijala, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla sebevědomá.

Po celou dobu si jí každý všímal. A co víc, překvapilo je, že je to velmi hezké a příjemné děvče; proč si to vlastně nikdy nikdo neuvědomil? Taky vtipné; žertovala s nimi, pronášela chytré postřehy a vůbec, proč ji vlastně necháváme dělat sekretářku, když by klidně zvládla práci referentky nebo i závažnější? Mnozí si to uložili do paměti, než zase šli po svých.

Gordon a Daisy pak odjeli na San Angel, kde se už chystala celá karavana. Arabští velbloudáři přiváděli svá zvířata, nutili je pokleknout a podřídit se. Páni a dámy v cestovním oděvu na ně nasedali, děti zlobily, Arabové nadávali a turisté se smáli. Pak přijeli další, Gwen a její parta; vedly se různé řeči, někteří se chlubili jezdeckým uměním, jiní se hodlali učit... Gordon se stáhl dozadu a snažil se sledovat skutečnou situaci.

Musel by být naprostý idiot, aby si nevšiml častých poznámek o nebezpečí zrcadel. Vzal si proto s sebou malé zrcátko, měl ho schováno v kapse a občas nenápadně kontroloval situaci. Poměrně snadno zjistil: navenek nosí Julka i Maryška běžný cestovní oděv bílé dámy, v zrcadle však něco, co mu vzalo dech: přiléhavou kombinézu kopírující tvar těla, barvy leopardího kožichu, zlaté se skvrnami. Byly to uniformy z války v Německu, obě tam sloužily v císařovnině gardě. Na zádech každá pochvu se zbraní, Julie cosi jako japonský meč, Maryška těžkou polskou šavli. Gordon užasle zamrkal, podíval se třikrát a bylo to pokaždé stejné. Pak si toho Julka všimla a zašklebila se na něho.

Zcela konsternován obrátil pozornost na Lucii. Ta vypadala i v zrcátku přesně stejně; ale pokaždé se ohlédla, když se o tom zkusil přesvědčit. Jsou dvě možnosti: buď je tak silně dobrá, že ovládá i zrcadla, nebo je skutečně zcela nevinná.

Když se konečně pohnuli, zkusil prověřit, o čem mluví či na co myslí ostatní. Řeči většiny se točily kolem magie; pouze Lucka myslela na plytké hlouposti a neprojevovala žádný skutečný zájem. Gordon z toho byl nervózní.

Hlavní slovo měla Gwen. Sebevědomí emancipované Američanky se za včerejšek pozvedlo k nadoblačným výšinám; teď se rozhodla zvládnout magii stylem, kterým od malička zvládala všecko, přece to není složité, když to dokáže někdo jiný! Soustavně se vtírala otázkami, vše ukládala do paměti, rychle spojovala různorodá fakta a vyvozovala správné uzávěry. Byla jako tank; ale princezny to bavilo a ochotně jí vysvětlovaly.

Arabští velbloudáři jsou spolek zvyklý na turisty a vědomý si faktu, že všichni bílí jsou blázni. Jejich přáním se snaží pokud možno vyhovět, neboť spokojenost zákazníků má vliv na odměnu. Co si myslí ve skutečnosti, nikoho nezajímá. Ovšem co vyváděli tito turisté, zaráželo i tolerantní Araby.

Hlavně mladí členové smečky; ti se totiž snažili od počátku cesty dráždit velbloudy a různě je mentálně ovládat. Velbloud je navzdory tvrzení pana Pratchetta zvíře dosti tupé; rozvážně kráčí kolébavým krokem, kam mu nařizuje jeho pán, a snaží se nedostat bičem za neposlušnost. Občas se chce vzpouzet a odpírat, avšak na to jsou velbloudáři zvyklí a přinutí ho bičem, kopanci a tak. Téměř se nestává, že by velblouda napadlo něco svérázného.

Na této cestě tedy ano. Náhle se jim v mozku vylíhla myšlenka jít si prohlédnout zříceniny na blízkém kopci, dokonce závodit, kdo tam bude dřív. Několik velbloudů zběsile vyrazilo vpřed, hnali se bez ohledu na mínění poháněčů a poslouchali jen pokyny toho blba na svém hřbetě; někteří měli zčista jasna podivný pocit, že jsou kůň a dokonce běhají jako koně, na což jejich páni valili oči jak tenisáky. Když velbloudi náhle a bez příčiny začali napadat jeden druhého a svádět souboje, jako by bylo období říje, otočila se Julie a dětem vynadala.

Gwen zajímalo, jak se to dělá. Trpělivě vysvětlovaly, avšak šlo to ztuha. Kupodivu se nebránila myšlence, že existuje jakési kolektivní vědomí, do něhož se lze spojit; naopak, chtěla být připojena okamžitě. Pokud možno aktivně, aby mohla ovládat druhé, půjde to? Že je s tím nějaké riziko? Pshaw! Že to neumí ani Julie a Maryška? Nekecejte, určitě ano! Kdo to teda umí?

Po vysvětlení jí bylo vše jasné: spojí se s nejlepšími, tedy Denisem, Llagem, Janou atd. a vše se rychle naučí. Potom začne kontaktovat polobohy a démony; jejich reálnou existencí si nebyla jistá, ale když kamarádky říkají... To by mohla zvládnout do zítřka odpoledne. Pak už budu čarodějka?

Jestli půjdeš takhle rychle dopředu, tak tě brzo někdo zpraží!

Jo, kdo? Třeba ty? Tak to zkus!

Dostala pecku, že málem slítla z velblouda. Rozesmála se, ale věděla ze včerejší hry, že něco takového umějí, dokonce tušila, jak by se to dalo udělat. Jistě, je potřeba trénovat. Překážela jí spousta věcí, třeba šaty; kde se dá vyfasovat taková šikovná kombinéza? Jak to nikde? Gwen je dcera bohatého burzovního makléře a když něco chce, prostě si to koupí! No dobře, klidně vstoupí do jejich ozbrojených sil, co má být? Ano, bude uctívat jejich božstva, bude pracovat v řádu Čistého srdce, bude všecko, ale už nezdržujte a hlaste, co je třeba udělat!

Gordon neměl pocit, že by zrovna ona byla řádu ku prospěchu. Zato její kamarádky ji obdivovaly, nechávaly se ovládat, sice se zdráhaly a měly všelijaké námitky, ale... Gordon pocítil jisté znechucení, docela rád by si dal panáka, ale projížděli deltou, kde kromě zemědělských usedlostí domorodců nebylo nic vhodného. V Káhiře to s bary a restauranty pro bělochy taky nebude slavné, islám zakazuje alkohol a kdo ho prodává, hnusně předražuje. Mohl by si říct, kterákoliv WZ by mu patřičný pocit navodila mentálně, ale takových pokusů měl ze včerejška plné zuby.

Proboha, do čeho jsem to zase vlítl?

Projížděli úrodnou deltou, plnou usedlostí statkářů, chatrčí felláhů a polí větších i menších, která živí celý Egypt. Základem všeho je voda; v období záplav se Nil rozvodní a roznese po celém kraji úrodné bahno, které tam zůstane až do období sucha. Během té doby je nutno zasít, nechat úrodu vzrůst a sklidit. Od časů faraónů nikdo nepřišel na nic chytřejšího, než postavit soustavu zavodňovacích kanálů a z těch čerpat vodu na pole. K pohonu těch čerpadel slouží energie velbloudů, oslů i lidí. Až v poslední době chytří Angličané navrhují různá zlepšení; domorodci však mají oprávněnou nedůvěru k metodám, vymyšleným za posledních sto let, důvěřují jen své tisícileté praxi.

Život rolníků je jednoduchý: od svítání do soumraku usilovně dřít, vyjma snad dobu poledního žáru, kdy je rozumnější zalézt do stínu a odpočívat. Rozdělit si svět na věci, které se dají prodat a na bezvýznamný zbytek. Škudlit a ze všeho ždímat peníze. Až zaplatím dluhy, zbohatnu a budu na tom stejně dobře jako soused; pak přikoupím další kus políčka od méně šťastných, budu dřít i na něm s celou rodinou a snažit se prodávat; jen to, co se nepodaří prodat, je k jídlu. Jednou budu (moje děti) statkáři jako pan Ahmed; potom pronajmu svá pole chudým nájemcům, budu sedět ve stínu pod palmami, kouřit vodní dýmku, pít kávu a usmívat se, jak mi pěkně přibývají penízky cizí prací. Ale tento sen je ještě někde v nezměrné dálce...

A mezi tím prochází karavana, velbloudáři vezou bláznivé bílé turisty k pyramidám. Běloši jsou šílení; mají neuvěřitelně mnoho peněz, dokonce tolik, že je utrácejí za hlouposti. Kdyby chtěli, mohli by je dát mně, však já bych věděl, co s nimi: potřebuji nový postroj na osla, dvoukolovou káru, má žena nové šaty... co bych jim tak nabídl, když už nic nemám?

Do tohoto světa vstoupily Julie a Maryška, aby předváděly nové učednici Gwen práci čarodějky. Jejím základem není provádět převratné změny dle vlastního rozumu, ale nejdřív se napojit na myšlení místních lidí a zjistit, co opravdu potřebují. Gwen byla typická zastánkyně pokroku a emancipace; její řešení bylo všechno tady zrušit a rozbořit a postavit znovu na způsob amerických farem. Bezvýznamné domorodce odsunout do rezervace... ti lidé jsou hloupí a zaostalí, nikdy nebudou lepší, tak postavme pro jejich děti školy a učme je od základu; hlavně jim vštípit, že jejich kultura je k ničemu a musejí se jí vzdát. Co to povídám, copak ty opice mají nějakou kulturu?

Julie se seznámila s islámem natolik, aby si ho začala do jisté míry vážit. Poznala jak špičkovou filozofii, tak vesnickou pokleslou variantu; věděla, že současná situace není nic moc, ale měla dostatek soucitu, aby se k těm ubožákům dokázala sklonit a pochopit je. Jak to ale vštípit Gwen?

Gwen samozřejmě trpěla. Představa ženy, která byla kdysi dávno svými vlastními rodiči prodána sousedovic synovi, aby s ním celý zbytek života žila, rodila mu děti, dřela a poslouchala ho, pro ni znamenala nepředstavitelné pokoření; a další představa, že tak žily generace lidí přede mnou a budou tak žít i moje dcery, byla k neunesení. Synovi koupíme poslušnou a pracovitou nevěstu; to rozhodne manžel, já však mohu doporučit jeho pozornosti tu malou černookou od velkého kanálu... Ne! Gwen nesouhlasí a souhlasit nikdy nebude, jediné řešení je se okamžitě vzbouřit, vypovědět poslušnost, ukázat těm hnusným samcům, že nemají právo zacházet s ubohými ženami jako...

Obě druhé trpělivě vnímaly její myšlenky. Jestli tak uvažuješ, potom ne lidé kolem, ale ty potřebuješ terapii. Jsi nespokojená se svým údělem. Uvědom si už jednou: můžeš všechno. Ale každé tvé jednání má důsledky, které nesmíš pomíjet. Tvým úkolem je přijít na správnou metodu, nikoliv udělat bezhlavě, co tě napadne jako první. Jinak poneseš důsledky své neopatrnosti.

Tak co mám tedy dělat?

„Bod první: stanovení objektivní situace. Zjištění, co trápí nikoliv tebe jako povrchního pozorovatele, ale zdejší obyvatele. Vcítění se do jejich mysli. Zjištění přijatelných variant. Slovem přijatelný míním pro ně, ne pro tebe.“

Julie mluvila nahlas, ale doprovázela to mentální projekcí, aby Gwen bylo jasné, co tím míní. Vzdálily se od karavany, aniž si toho povšimli poháněči; schválně se zamotaly do bludiště kanálů, mezi chatrče felláhů. Nepatřily sem a lidé na ně zírali s úžasem, co tu ti vetřelci chtějí? Gwen napadlo přestrojit se za místní, ale byl to nesmysl; nemohou se jevit jako místní, leda by vzali na sebe podobu konkrétního souseda. Každý cizí je vetřelec.

Jak se tedy jevit?

Julie reagovala tím, že zrušila veškerou projekci. Stála před Gwen v přiléhavé leopardí kombinéze, lesknoucí se ve slunci; na hlavě měla šátek, ne že by se styděla za svou holohlavost, pouze proti úžehu. Nad pravým ramenem jí trčel jílec meče, zavěšeného v pochvě na zádech. Celek doplňovalo několik nápadných, až výstředních náušnic, tečka na čele a diamant v nose. Vypadala... Gwen si nemohla pomoci, musela obdivovat její krásu a sexuální přitažlivost. Julka si toho byla vědoma, usmála se a dala na vědomí, že nemá nic proti případné realizaci.

Maryška nelenila; proměnila se také, vypadala navlas stejně, jen zlaté vlasy měla stažené do ohonu, jiné šperky (bez té ozdoby v nose) a jako zbraň těžkou šavli. Julčin mečík pohrdavě prohlašovala za párátko a soudila, že správná ženská by se měla umět ohánět pořádnou zbraní.

Na Araby neudělaly tyto nevšední zjevy tak úžasný dojem jako na samotnou Gwen. Podivných bělochů už viděli! Pokud v nich začalo něco fungovat, pak prastará všelidská nedůvěra k lidem v divných uniformách; důsledkem příchodu cizích vojáků je drancování, oheň, ničení, znásilňování. Zatím jsou tu vojáci dva a vypadají (snad) na ženy; no, snad to nebude tak zlé, ale pozor!

Gwen pocítila naopak touhu mít taky takovou uniformu. Znovu se zeptala a obdržela odpověď, že je vyrábí soukromá továrna ve Skandinávii a fasují se jen v gardě arminské císařovny, jinde ne. Tyhle jsou z války, proto jsou poněkud odřené a umatlané. Pro současnou akci jsou objednané nové, asi na cestě. Gwen dostane, pokud si ji zaslouží příkladnými činy.

Gwen byla ochotna spáchat příkladné činy, ale chtěla vědět, jaké by asi tak měly být. Tušila, že názory mohou být různé.

Julie: „Úkolem čarodějky je provést pozitivní změny ve vědomí domácího obyvatelstva. Tuto činnost provádí automaticky, nikoliv vždycky kvůli těm osobám samotným, ale hlavně proto, že negativní energie ji ruší a rozčiluje. Potká-li tedy někoho nabitého -E, přetransformuje si ho na +E, aby ji přestal dráždit.“

Gwen utrpěla mírný šok. Zeptala se, zda to udělaly i s ní.

Julie: „Nebylo potřeba. Jsi +E.“

Následovala logická otázka: „Jak se to pozná?“

„První věc po příchodu do místa: změřit místní úroveň energie. Do plusu většinou září chrámy, mešity, historické stavby starší než sto let, umělecká díla, stromy, zvířata, někteří lidé. Divné je, že do +E jdou i věci spojené s něčím v minulosti špatným, třeba místa krvavých bitev. Během doby -E vyprchala.“

Maryška: „Důležitější jsou věci do mínusu, které vyzařují zlou energii. Jde zejména o předměty určené k ubližování lidem, zvrhlé umění, často obrazy vyjadřující chamtivost, jako reklamy...“

Julie: „Tvůj problém. V mém okolí takové věci nejsou. Buďto je přepóluji, nebo zničím.“

Maryška: „V mém světě jich pořád přibývá. Štvou mě!“

Julie: Nejsi klidná. Ani teď. Pojď se porvat!

Maryška: Co s Gwen? Zmrazit?

Gwen chtěla něco říct, ale už nestíhala. Padla na ni olověná tíže a nemohla se hnout, něco ji odmrštilo na nejbližší palmu a tam opřelo o kmen, od kterého se nemohla hnout.

Protože Maryška a Julie současně tasily svoje meče a vrhly se na sebe jako dvě šelmy. Skoky, salta, seky, kopy, údery volnou rukou; do toho ještě jakési výboje energie, které po sobě vrhaly za doprovodu hrdelních výkřiků a všelijakých posměšků. Konečně se Julii podařilo vykopnout Maryšce šavli. Stárneš, ségra! Maryška se pomstila, srazila Julku do kanálu a vzápětí skočila za ní. Pak se chvilku rvaly ve vodě, topily jedna druhou, Julka škubala Maryšce vlasy, Maryška jí to nemohla oplatit a vztekala se, aspoň jí strhla šátek a pohrozila, že jí způsobí něco nejasného, po čem jí ty štětiny vypadají a už nikdy nenarostou. Julie pohrozila, že jí to oplatí, ale v tentýž moment to začalo být sexuální. Rvaly se na mělčině, dokonce v bahně, vzájemně se dráždily až do vyvrcholení, ale téměř se jedna druhé nedotýkaly. Gwen to bylo velice divné; jen na okamžik zatoužila se připojit, obě zároveň zvedly hlavu a udělaly jí to. Byla by umřela ponížením, nemohla se však hýbat. Rozesmály se, vynořily z kanálu, otřepávaly se...

Proč jste to udělaly?

Ještě chceš být čarodějkou?

Uvolnily ji a nechaly dělat, co chce. Gwen toho chtěla hodně, všechno se jí v hlavě motalo, kromě toho ten orgasmus byl mnohem silnější, než jaký kdy zažila v reálu. Udělalo jí to taky něco se spodním prádlem, měla by se jít přestrojit, ale do čeho? Jim se toho moc nestalo: protáhly si kostru, pohrály si, navzájem dobily energii, byly připraveny k čemukoliv.

Gwen bylo divně. Na jedné straně příšerně; ubližovaly jí, různě ji zesměšňovaly, chovaly se k ní tak, jak si nikdo nikdy nedovolil. Na straně druhé věděla, že to nemyslí zle; hrají si s ní jako mezi sebou. Jestli teď odmítne, už nikdy jí to nikdo neudělá. Nechají ji odejít v míru a řeknou všem, že neuspěla; neubližujte jí. Ale když přijme hru, bude to horší. Čím dál zvláštnější; a nikdy už se nebude moci vrátit.

Přikývla.

Sestry se podívaly jedna na druhou; pak Julka rozepjala svou kombinézu u krku a vyjela z ní jako had z kůže. Zůstala nahá, jen si vzala svou pochvu, zasunula do ní meč a pověsila na záda. Pak elegantně mávla rukou a na těle se jí vytvořila ještě daleko krásnější leopardí kombinéza.

„Natáhni si to! Stejně začínám být alergická na oblečení...“

Maryška jí odeslala něco velmi necudného.

„Ne, vážně! U mladých holek se začíná tvořit zvláštní alergie na látky. Stěžují si, že kůže nemůže dýchat...“

„Nespravedlnost! Proč klukům ne?“

„Protože na všechno kašlou! Nahota jim nevadí!“

Gwen vzala rozpačitě do ruky kombinézu. „To se mám převlíkat na veřejnosti? Co když mě někdo uvidí?“

„Nedělej si starosti. Místní jsem utlumila...“

„Tím chceš říct, že nás nevidí?“

„Vidí nevidí – je jim to jedno. Tak nějak v pohodě...“

Gwen zaťala zuby. Už chvíli se chtěla vykoupat, tak se vrhla do kanálu a chvíli se v něm máchala. Pak vylezla, strhala ze sebe mokré šaty a proklínala je, jak jsou složité a nešikovné. Pomohly jí navléci se do kombinézy, která byla lehká, přizpůsobila se jejímu tělu... jako by byla taky nahá.

A prudce jí stouplo sebevědomí. Ne že by někdy byla uťápnutá chudinka; ale teď měla pocit, že je připravena převrátit vesmír naruby, pokud bude zapotřebí.

„To nic, chytáš mý éčko,“ vysvětlila Julie, „Tak koukej, abys nezahálela: pro začátek převrátíme energie těm lidem okolo. Nabijeme je pozitivně, tím nejjednodušším způsobem: přes jejich ozdoby. Každá ženská má nějaké náušnice, náhrdelník, náramky, prostě něco kovového. Dřevěné jdou taky, ale lepší jsou kovy nebo kameny. Předvedu ti to. Nabiju ty věci a nechám, aby postupně působily na majitelku a převracely ji do pozitivna. Víc v tuhle chvíli udělat nemůžem, ani by to holkám na nic nebylo. Je ti to jasný?“

Gwen přikývla. Těšila se na tu práci.

Místní obyvatelé si nevšímali ničeho. Ano, byly tu tři cizí dámy, byly divně postrojené, dělaly nějaké věci, ale nikdo by si nedokázal vzpomenout, co to bylo. Potom odešly.

Nasedly na svoje velbloudy a pokračovaly za karavanou.