Dagmar se probudila na svoje zvyklosti neslušně pozdě, stejně však dřív než kdokoliv jiný. Jak se sluší na princeznu, spala nahá. Vstala, protáhla se a šla se osprchovat; potom vzala meč a vyšla na balkón, který k jejímu pokoji patřil. Samozřejmě měla protekční, na rozdíl od ostatních Dánů. Přednesla mantry pro uklidnění, zkoncentrovala se a začala cvičit katy, čím dál líp. Její mečík se blýskal jako ocelový had, hubené tělo s dětskými prsy se pohybovalo přesně a pružně, jako by včera nevypila kapku alkoholu. Ve skutečnosti vypila dokonce dvě sklenky, ale dokázala toto množství neutralizovat. Mohla pít čaj a předstírat alkohol, ale doposud jí chutnal.

Jak pokračovala sestava, pohybovala se čím dál rychleji, přesně a účelně jako stroj. Nakonec odložila meč a soustředila se na údery a kopy rukama a nohama; dostala se do takové extáze, že kdyby jí přišel do cesty soupeř, zabila by ho jako komára. Avšak všichni případní nepřátelé měli štěstí, byla tu jediný bdělý tvor mimo koček a toulavých psů.

Po cvičení chvíli zprudka dýchala, aby se uklidnila. Pak se znovu osprchovala; na dálku se přesvědčila o klidném spánku Jelizavety, kterou v noci osobně doprovodila a uložila. Vše bylo v pořádku. Zaváhala, zda nemá provést nějaký obřad k uctění božstev, ale nebyla si jistá, jaký. Možná něco není v pořádku, možná by s tím ona mohla něco udělat, ale prozatím neví co, tak bude dobře... ano, zjistit to. Provést obchůzku.

Opičák Tiggy byl naopak s dnešním ránem velmi nespokojen. Dosud nedostal snídani a lidé mu neposkytli žádnou zábavu. Když na něj zavolala, skočil jí do náruče, oslintal jí tvář a stěžoval si, že jsou na něj zlí. Dagmar mu vynadala, že se večer přecpal dobrot a celou noc směl řádit, jak chtěl, ale Tiggy její bručení nebral moc na vědomí, ovinul jí krk dlouhýma rukama a vyrážel hrdelní zvuky, kterým nerozuměla. Pustila ho na zem a poručila, aby šel sám, což udělal. Občas skákal okolo a hledal nějakou hračku.

Menší část účastníků včerejší zábavy se dokázala odplížit do svých pokojů, většina však zůstala v sále a ležela propletena, jak padli. Byla mezi nimi i Flor, spokojeně spící v náručí velmi mladého plavčíka; neměl tušení, jak významné pocty se mu dostalo, ale zasloužil si to, měl spoustu zdravé energie. Dagmar se tiše proplížila, nepokoušela se nikoho vzbudit, dokonce zahnala pryč i šimpanze, který měl snahu dělat hluk. Kontrolovala všechny, na kterých jí nějak záleželo: Brittu, Svena, Arsena, Eleni a Mariko, Mariechen a Elsu i jejich rodiče. Každý se v noci spojil s někým, ke komu nepatřil, což je dle názoru čarodějek v pořádku. Energie se musí proplést jako copánek.

Zamířila do kuchyně. Velkoryse si nevšímala nepořádku, však ten někdo časem uklidí. Objevila velký čistý hrnec, napustila vodu a postavila na elektrický vařič, protože se jí nechtělo rozdělat oheň v kamnech. Objevila váčky s kořením, které včera používala Flor, očichala je a spokojeně odměřovala; podle oka a když nebyla spokojena, radši víc. Čaj musí všechny postavit na nohy!

Tiggy si našel zábavu: koulel po podlaze nádobí a byl tím víc spokojen, čím větší hluk to působilo. Dagmar mu nebránila.

V té chvíli vstoupila do kuchyně starší kuchařka, která včera měla volno a byla navštívit příbuzné, takže nic netušila. Jak vešla, zařvala strachy, neboť místo obvyklého osazenstva našla ušatého čerta, který dělal nepořádek a nahou holku, která s milým úsměvem vyráběla nějaký podezřele vonící odvar. Dívka se na ni přátelsky usmála, ale nijak se nepokusila zakrýt. Na dovršení ten ohyzdný chlupatý čert začal příšerně vřískat, vyskočil na lustr, houpal se na něm za zadní nohy a předníma se snažil popadnout, co mu zrovna přišlo do cesty.

Kuchařka počala vřeštět: „Čert, čert!“ a pokusila se uprchnout.

Dívka se i nadále chovala přívětivě. „To není čert, ale opice.“ vysvětlila, „Zvíře z Afriky. Neboj se, on ti nic neudělá! Jenom má z tebe strach...“

„A co tady dělá? A vůbec, co tady děláš ty?“

„Vařím čaj. Okamžik, nedotýkej se ho, dokud ho neobětuji.“

„Cože?“

„Sluší se obětovat čaj božstvům. Dodají mu patřičnou sílu. Chci postavit všechny rychle na nohy, takhle to nejde...“

Nedomluvily se, nemohly se vzájemně pochopit. Kuchařce došlo jen jedno: té dívce její nahota vůbec nepřipadá nevhodná, bude tedy pro ni asi normální. Není vyloučeno, že přišla z nějakého hrozného místa, kde žijí podobná stvoření jako opičák.

„Ty jsi přišla z té... Afriky?“ ptala se.

„Ne, tam teprve jedeme. Tiggyho máme proto, že je z pralesa. Bude se mu tam určitě líbit, ne?“

„Nemyslíš, děvče, že jsi blázen?“

Dagmar se nad tím zamyslela. „Nevím jistě. Proč, měla bych?“

Ta reakce kuchařku ještě víc zmátla. Až doposud každý, kdo byl nařčen ze ztráty rozumu, se proti tomu bránil. Ale Dagmar řekla: „Pro jistotu se zeptám Svena. On je psychiatr.“

Kuchařka objevila na věšáku jakousi zástěru. „Nemohla by sis tohle obléci?“ zeptala se.

„Mohla.“ řekla Dagmar a odložila zástěru na židli.

Dokončila louhování čaje, nasála vůni a usoudila, že už je dosti koncentrovaný. Vytáhla tedy síto se všemi nerozpustnými přísadami a odložila stranou, zatímco před hrncem se uklonila a začala zpívat příslušné obětní mantry. Kuchařka přičinila další bod ke svému mínění o jejím zdravém rozumu.

„Možná budeme potřebovat nějaké hrnky.“ řekla potom, „V sále by nějaké nádoby měly být, ale pochybuji, že čisté.“

„Ano... co se dělo v sále?“

„Nic moc, normální zábava. Teď všichni spí.“

Kuchařka byla osoba stejně zvědavá jako všichni ostatní Řekové. Když pochopila, že dívka hodlá odnést čaj do hlavního sálu, našla pár čistých hrnků, dala je na plató a šla za ní. Dagmar vstoupila bez problémů a odnesla čaj na jeden relativně uklizený stůl. Když vešla kuchařka, zařvala a pustila plató i s hrnky. Všechny se ale nerozbily, u dveří byla naházena kupa odhozeného šatstva.

„Co... co... co?“ vykřikovala.

Ze všech nejdřív se probudila Flor. Netvářila se nijak špatně, náladu měla spíš dobrou. Její pohyb upozornil i plavčíka, který zmateně konstatoval situaci a pokusil se ji uvolnit. Jemně mu v tom zabránila a naznačila, že jeho povinnosti neskončily.

A do sálu vletěl opičák Tiggy a začal strašně vřískat.

Kuchařka se otočila a uprchla. Už během zmateného útěku si však začala promýšlet, co bude v nejbližší budoucnosti vyprávět svým četným přítelkyním. Rozhodně je to bude zajímat.

Dagmar si dřepla k Flor a jejímu partnerovi a přihlížela. Flor jí dokonce podala ruku a stiskla. Dagmar uvažovala; když byla dítě a náhodně se připletla k podobným hrám, bylo její zábavou odhadnout moment vyvrcholení a ve vhodnou chvíli skočit milencům na zmítající se těla (zhruba do oblasti pasu) a sevřít je nohama jako koně. Obvykle je to překvapilo, způsobilo záchvat smíchu a když to šlo mimořádně dobře, veselou rvačku. Váhala, jestli by to neměla zkusit, ale vážila už přece jen víc než desetileté dítě a mohlo by se stát...

Jenže když viděla rozzářený obličej Flor, neodolala. Naskočila přesně ve správný okamžik, chlapec zařval leknutím a Flor rozkoší – tak ji za odměnu nakopla patami do žeber. Kluk byl malou chvíli zděšen, Flor se skvěle bavila a hrozně se smála.

„Teda holka, tebe si vychutnám, až tě nebudu potřebovat!“

Dagmar chtěla navrhnout, že by třeba na tu práci s Ohněm našly nějakou jinou a mladší, ale vzdala to, kolem začínalo být rušno. Radši ohlásila, co přichystala na posilněnou; Flor ji pochválila, vstala a šla ochutnat.

„Bezva! Teď si půjdu zaplavat do moře a pak se dáme do práce, máme toho dneska na tři týdny. Probuď všechny naše lidi!“

Dagmar měla ráda konkrétní příkazy. Probudila všechny, zvláště velitele Haakona; ten se během noci oženil s oběma Baumannovými dcerami a sotva přišel k sobě, pokračoval ve svých plánech na obchodní spojenectví. Považoval své počínání za vrcholně moudré a uvážlivé; taky se s děvčaty nadšeně zdravil. Naopak Baumann to vzal jako že jeho milované dívenky byly veřejně zneuctěny, čímž je veta jak po jejich pověsti, tak případné spolupráci s muži, co to provedli. Další problém byl, že se probudil v náručí jedné z řeckých služebných a byl tím poněkud zahanben. Jeho choť byla naštěstí nepříjemného poznání ušetřena, v noci se totálně opilá pokusila odplížit do svého pokoje a v klidu usnula v komoře na košťata, kde spočívala doposud.

Pro Mariko to byl zážitek silně neobvyklý a přestože se rychle probudila, nebyla schopna si ujasnit, co má dělat; konečně si uvědomila situaci a začala zoufale hledat svoje šaty. Eleni se chovala ještě podivněji, byla jaksi otupělá, vyjevená, zblblá či co? Dagmar jí nařídila postavit se k hrnci s čajem a vydávat každému jeden (slovy jeden!) šálek. Eleni uposlechla beze slova, nahota jí nevadila.

Totálně v extázi byla Britta. Konečně byla maximálně spokojená a cítila nutkání to každému sdělit. Pobíhala od jednoho k druhému a zapřádala s nimi rozhovory; motala při tom všecko dohromady a působila zmateně. Sven zůstával zcela klidný, vzal svůj šálek a šel si sednout do kouta, aby nepřekážel.

Arsen Rostovskij byl s akcí velmi spokojen; s morálním dopadem si starosti nedělal teď ho ze všeho nejvíc zajímal finanční efekt. Už zjistil, že na bouřlivou zábavu se rozbilo pozoruhodně málo nábytku i nádobí a téměř žádné jídlo se nevyplýtvalo, což bývá obvyklý průvodní zjev většiny zábav. Nikde nebylo ani nic poblité; snad Baumannová vypila víc, než je zdrávo, ale... Ani jeho samého nebolela hlava a nepálila ho žáha. Proč to?

Dánové se chovali na Vikingy účelně a rozvážně. Sesedli se do hloučků, diskutovali a dohadovali se o dnešní činnosti. Ani jim nečinilo problémy, že se zatím neoblékli, mužům ani ženám. Haakon vydal všem rozkazy a když se ujistil, že je řádně pochopili, šel si sednout k Baumannovým, kam přivolal též Brittu a Svena. Považoval za potřebné vysvětlit jim situaci.

Už včera jim něco říkal o Neviditelné říši a jejím systému. Asi ale správně nepochopili, takže jim to zkusí vysvětlit s nejvyšší možnou jasností. A byl by rád, kdyby...

Takže: Neviditelná říše je součástí řádu Templářů. Organizace zároveň náboženská, politická, vojenská, vzdělávací, obchodní až zlodějská. Její zásadou je: nejdřív prospíváme sobě, pak druhým. Což znamená, že majetek zásadně přinášíme dovnitř a pak uvážlivě investujeme, aby přinášel zisk. Je-li zapotřebí, můžeme udělat i něco neuváženého, ale po důkladném propočtení, co to přinese.

On Haakon patří do kasty podnikatelů, je členem správní rady ve firmě svého otce a členem spousty dalších správních rad podniků kooperujících. Strýci Magnusovi patří banka, strýci Erlandovi loďařská firma a tak. Současně Haakon nějakým způsobem patří též k bojovníkům a dokonce i kněžím, ale nemá v úmyslu dosáhnout v těchto oborech vyššího než základního stupně. Jeho otec přišel do řádu už před lety, oženil se s dcerou jiného přítele řádu a co vydělal, úspěšně investoval dle pokynů komthurů. Většinou získal větší výhody než druzí, takže je spokojen. Kromě toho jsou skvěle chráněni nezlomným přesvědčením, že cíle Boží a cíle jejich firmy jsou totožné; jen hlupáci to nechápou.

Všichni kamarádi jsou s ním spojeni četnými pouty. Kromě jiného též společnými manželkami; bývá zvykem, že dívky, kterých je vždy méně než chlapců, se postupně povdávají za maximální počet mužů, čímž získají jejich ochranu (a naopak). Každá žena se nemusí zabývat magií, ale měla by se naučit ochraňovat a neškodit. Každý bez výjimky ale prochází nějakým systémem vzdělávání, což mu má umožnit vyšší postavení. Kdo je tupý, zůstane na nejnižším, bude třeba hlídat bránu. V ženském provedení tomu odpovídá pomocnice v kuchyni, což sice dělají všechny, ale některé pořád a jiné jen když chtějí. Ulovení výše postaveného člena body přidává, naopak zapojení nového či níže postaveného je laskavost, která se může v budoucnu vyplatit.

Nově příchozí obvykle nechápou, že vše co děláme je plně v souladu s vůlí Boží. Příčinou toho je pochybné náboženství, které zmátlo a pokroutilo absolutně jasné věci. Nezlobíme se, my také máme spoustu hloupých a nesmyslných představ. Jedna z těch pitomostí je, že sex nějak škodí nebo hanobí kohokoliv. Pokud si to někdo myslí, tak ať to nedělá! Ale když to dělá, ať se za to nestydí, nýbrž řádně poděkuje Bohu za tu příležitost a pochlubí se kamarádům. Některý muž má jednu manželku, některý žádnou, jiný mnoho a připojuje další. Všechny jsou za něj řádně provdané, snad některá je paní jeho domu a na jejích bedrech spočívá správa jeho majetku a hospodářství. Je to úkol zodpovědný, proto je moudré nejdřív dotyčnou otestovat, zda to zvládne po všech stránkách. Ostatní ženy jsou jí v tom případě podřízeny. Tentýž systém platí pro ženy; i jim je výhodné, když se provdají za více mužů, neboť bojovníci jsou lehkomyslní a rádi odkládají kořist v domě, kde se jim líbí. Pokud je dívka chytrá, postupně se ujme hospodaření se všemi jejich prostředky a během několika let silně zbohatne. Všichni ji za to chválí.

Baumann tento systém chápal velmi rychle, jeho dcery pomaleji, leč přesto ano; jen prostořeká Britta položila otázku, co když někdo stráví v systému nějaký čas, využívá jeho četných předností a pak se k němu obrátí zády a začne jej hrubým způsobem poškozovat. Třeba nahrávat nepříteli.

Haakon se zasmušil. Ano, i takové případy se staly. Tehdy bylo nutno přikročit k nepříjemnému řešení: zasedla rada, aby projednala, zda dotyčný uškodil některému jednotlivci, celému Impériu či dokonce záměrům Božím. Pokud uškodil jinému, ať to spolu vyřídí soubojem. Pokud mnoha či většině, je třeba jej potrestat co nejrafinovanějšími způsoby, až ho totálně zničí. Je však možné, že se dá dosáhnout dohody; někteří už odešli na jiné místo a založili tam vlastní systém, který může a nemusí spolupracovat. Je to sice škoda, ale každý nakonec pochopí, že se mu víc vyplatí přátelství než konfrontace. Pokud však ten ubožák propadl takové bezbožnosti, že zaútočil přímo proti Bohu a Jeho zjevným záměrům, je třeba jej štvát třeba až na konec světa a bez milosti zničit i se všemi jeho pomahači; po takové možnosti dost touží zvláště mladí, kteří se chtějí vyznamenat.

Britta byla spokojena, Baumann si to bez meškání převáděl do reality: s Impériem je možná obchodní spolupráce. Až se ostatní přesvědčí o jeho schopnostech, můžou mu zajistit tolik výhodných kšeftů, o jakých se mu ani nesnilo. Třeba praští s nepříliš výhodným místem v pojišťovně a půjde dělat něco jiného; to však bude platit jen do chvíle, dokud bude řádně poslouchat příkazy, o nichž nemá tušení, odkud přicházejí. Kdyby se vzepřel, stane se rázem nepřítelem a vše se obrátí proti němu. Baumann se rozhodně nechtěl stát nepřítelem těchto lidí. A neuměl si představit toho blázna, který by se odvážil.

Britta se zatím zajímala jen o svoje postavení; pochopila, že se té noci provdala za některé význačné členy společenství, ale velmi ráda by v tom měla přehled. Haakon se usmál: ať si pořídí katalog jako ostatní dívky. Sven byl ochoten věnovat jí jeden ze svých poznámkových sešitů, na kvalitním papíře a v kůži vázaný. Sluší se věnovat každému z manželů jeden list, pokud se nejedná o nějaký zvláštní případ; jako třeba když se dívka vdá zároveň za dvojčata atd. Bratři a sestry požívají mimořádných práv; když si někdo vezme jednoho z rodu, patří nějakým složitým způsobem hned taky ostatním, což je pro cizince neobvyklé, ale zábavné. Velice to vzrušilo Elsu a Mariechen, otvíralo jim to zajímavé možnosti.

Britta pokračovala ve výslechu. Dobře, na stránku uvede jméno, tituly a symboly postavení dotyčného. Jejím prvním mužem je a zůstane Sven, souhlasí? Zajisté ano; sluší se souhlas stvrdit svým podpisem, otiskem palce, kapkou krve nebo jiným v magii obvyklým způsobem. Na další stránky se pak zapisují muži v pořadí, v jakém uzavírali sňatek; moment svatby je chvíle, kdy mezi nimi došlo ke spojení. Podpisy svědků nebo záznam kněze o příslušném obřadu jsou hezká ozdoba, ale nejsou nezbytné; hlavním svědkem je Bůh a ten má absolutní paměť.

Britta vyslovila jméno Palmira Corsiho. Haakon to ocenil; to je vysoce postavená osobnost, komthur Blesků, který svým dotykem posvěcuje, cokoliv mu přijde pod ruku. Pokud se uvolil požehnat Brittu sňatkem, je to pro ni veliká čest, rovněž tak pro každého, kdo přijde po něm. Palmiro je navíc velmi laskavý a svou přízeň štědře rozdává; všichni takoví nejsou. Sluší se zapsat si Corsiho jméno do památníku a ve vhodnou chvíli jej požádat, aby to potvrdil. Jistě to rád udělá.

V tom momentě zasáhl Arsen. Už nějakou chvíli poslouchá a jemu to teda jasné není! Stejně jako s Palmirem spala Britta i s ním; má to snad znamenat, že je jeho legální manželkou? Takových za ta léta bylo, a ještě bude! Včera k nim třeba přibyla ta venkovská husička Mariko; a co dělal v noci, ani neví! Tak jak teda?

Haakon se tvářil roztomile: Ano, všechny tyto ženy jsou jeho legální manželky. Předpokládá se, že kratší pobyt v jeho lůžku je základní kvalifikací pro zaměstnání pokojské v hotelu, což se zdá být velmi rozumné. Kdyby Haakon přibíral nějaké zaměstnance, asi by postupoval stejným způsobem a ještě jim vysvětlil, že od té chvíle jsou spojeni mystickým poutem, takže on se o dotyčnou musí doživotně starat a ona zase musí plnit svoje povinnosti. Jestli to není nějaká forma otroctví? Inu je, ale vzájemná, tak...

Arsen se naštval. Celý život se brání jakékoliv možnosti oženit se s nějakou podřadnou ženskou; samozřejmě, jednou mu maminka nebo někdo jiný najde slušné děvče z dobré rodiny s patřičnými milióny, tu si vezme v chrámu před popem a čerta mu záleží na tom jaká bude, hlavně ať má ty peníze. Zatím se bohužel taková nenašla; má snad žít jako mnich? Je dospělý chlap a potřebuje to každý den, takže dovolí těm holkám, aby mu zahřívaly lůžko, však jim neubyde a ještě z toho mají všelijaké výhody. Když navštíví nějaké město na pevnině (z obchodních důvodů), projde také místní bordely a odzkouší všechno, co se tam nabízí. Podle bláznivých nápadů Haakona & spol. jsou to taky jeho manželky?

Haakon se usmál a řekl: „Ano.“

Arsen začal zuřit, zatímco Elsa a Mariechen se skvěle bavily. Britta ze začátku řičela smíchy, pak se ukáznila a začala bystře promýšlet, co by se v tom dalo ještě lépe využít. Dokud diskuse probíhala, nepletla se do ní; Arsen se však brzy rozčílil a jeho námitky přestaly být konstruktivní. Haakon je snášel klidně; až na jednu pronesl s mírnou nechápavostí:

„A co se ti na tom vlastně nezdá? Vždyť jsi Rus, ne?“

„Ale ne Turek!“ zařval Arsen, „Mnohoženství u nás nemáme!“

„Sám přiznáváš, že máte! Když spíš s nějakou ženou, tak se za ni nestyď. Já jsem na všechny svoje manželky pyšný!“

„Tak dobře, tak jsou moje ženy! Ale hned se s nima rozvedu a...“

„To těžko. Rozvod je výmysl lidí, před Bohem neplatí. S kým ses jednou spojil, tomu patříš do smrti.“

Arsen na něj chvíli nechápavě zíral; pak pronesl řadu obzvláště sprostých ruských nadávek, vstal a odešel s dalšími nadávkami. Haakon se smál. I Elsa a Mariechen se smály.

A Britta řekla: „Toho by se dalo využít! Kdybych třeba od někoho něco potřebovala, tak ho svedu, ráno mu vysvětlím, že jsem jeho žena a musí mi od té chvíle jít na ruku a přinutím ho...“

„Jo,“ kývl Haakon, „Většina děvčat to tak dělá.“

„To jsou potvory!“ hlesla obdivně.

„Žádný zákon nepředepisuje ženě být hloupá.“

Brittě pracovaly mozkové závity jako nikdy v životě. Promýšlela různé varianty a občas je řekla dokonce nahlas; ostatní se tomu smáli a dokonce ji povzbuzovali, i Sven.

„Ještě povídej o Baarfeltech! Vyrozuměla jsem, že je to nějak zvláštní rodina; v čem to spočívá?“

„Není zvláštní, jen hodně vepředu. Je jich mnoho a spolupracují jako nikdo. Povídá se, že ti nejlepší si trvale propojili mozky, takže co ví jeden, vědí zároveň všichni ostatní. A připojují na sebe další, takže jejich ideálem je nakonec zapojit celý svět. Něco jako veliké mraveniště...“

Britta se smála. Ostatní nechápali. Sven poprvé od začátku měl otázku:

„A nemá to nějaké důsledky pro psychiku?“

„To není docela jasné. Na tomto zasedání se to bude řešit. Baarfeltové slíbili, že se podrobí veřejnému vědeckému zkoumání. Komise má v úmyslu vydat dobrozdání, zda ještě patří do lidského druhu nebo už jinam.“

„Té komise bych chtěl být členem!“

„Dobře; doporučím tě.“

Sven se zarazil, netušil, že je to v jeho pravomoci.

„K Baarfeltům patří taky vaše Dagmar?“

„Ano, je dcera starého knížete. Sestra Denise a princezen. Ale ještě není úplně dokonalá; doufáme, že ji napojí. Pak bude skvělá čarodějka...“

Britta se po ní ohlížela, kde je; dozvěděla se, že šla na pláž, vykoupat se a cvičit s mečem, což je obvyklý ranní obřad. Většina Dánů to dělá taky.

„Proč tam teda nejdeme my?“ ptala se Britta.

„Protože snídáme.“

Usoudila, že to pro ni není argument; rychle dojedla, vzala si ručník a šla. Po cestě potkala Flor, ale Dagmar byla asi ještě ve vodě, takže pokračovala. Flor šla naopak do svého pokoje, tam se osušila a iluzorně oblékla do své leopardí kombinézy. Byl to její nejoblíbenější oděv, prakticky nechtěla nosit nic jiného.

Když si připínala šperky, ozvalo se lehké škrábání na dveře; vešla Eleni a vypadala mnohem rozpačitěji než obvykle.

„Paní Flor... směla bych se vás na něco zeptat?“

Flor si povšimla, že jí vyká, ačkoliv jí podobnou nezdvořilost rázně zakázala. „Bude to delší?“

„No... nevím.“ Eleni měla oči jako přejetý vlčák.

„Aha.“ Flor zrušila kombinézu a rozložila se na terasu, „Tak začni, co ti leží na srdci!“

Eleni polkla naprázdno, když viděla tu proměnu.

„Když... to je taková zvláštní věc. V noci... víte, já...“

„Copak? Kluci na tebe byli moc násilní? To víš, oni jsou dravci!“

„Ale ne, to... to potom, když jsem usnula. Mluvila jsem... asi jsem viděla něco divného. Nějakého... muže. Asi to byl muž.“

„Začínáš mě udivovat. Jak vypadal?“

„Především... byl stříbrný. Zářil jako stříbro. Stříbrné vlasy, kůže... a měl stříbrný luk. A smál se mi.“

„Jaký měl důvod?“

„To já nevím, paní. Jenom... nebyl to obyčejný člověk. To jsem cítila. Bylo to něco... jiného.“

„Říkáš, že měl stříbrný luk? Hm... a jaké šaty?“

„Neměl žádné šaty. Byl docela nahý.“

„Zajímavé. Nějaké ozdoby nebo značky po těle?“

„On neměl vůbec žádné... nic kromě sebe. A zářil.“

„A usmíval se na tebe. Řekl ti něco?“

„Měla jsem pocit, že... to je takový trochu blbý. Jako kdyby mě někam zval. Ne jako do hospody ke Stefanovi, spíš jako... někam do jinýho světa. Jako kdyby nás tam zval všechny.“

Flor mlčela. Začala si v rozpacích třít nos.

„Vy mi moc nevěříte, paní – co?“

„Proč mi najednou vykáš?“

„Když vy jste... dost velká princezna. Kněžka, se to říká?“

„Právě proto mi tykej. Ty taky nejsi nic obyčejnýho, když se s tebou baví... obávám se, že Foíbos Apollón. Jeden z bohů.“

Eleni sklopila oči a silně zrudla.

„Co jeden z bohů! Stříbroluký Pán veškeré magie! V podstatě ten, který nám dovoluje... Co ti chtěl říct dál?“

„Nevím. Nemám vůbec potuchy...“

„Ale pochopila jsi, že je to důsledek našich pokusů – že?“

„Asi jo. Je to možný vůbec?“

„Ano, možné to je. Děkuju, Eleni.“

„Rádo se stalo. A ještě... mohla bych se něco... třeba naučit?“

„Mohla. Budeme dělat přednášky, choď na ně. Řeknu Arsenovi.“

„Děkuju. Já slibuju, že...“

Flor ji propustila v milosti. Když odešla, měla pocit, že by si měla sednout mezi zrcadla a ponořit se do meditace. Po důkladném uvážení se však rozhodla to odložit a nejdřív jít organizovat dění v hotelu. Opět si tedy vytvořila kombinézu a šla.

Dánové spolu se služebnictvem zatím uvedli hotel do naprosto dokonalého stavu. Teď se zabývali zprovozňováním dalších částí, což již bylo dlouho potřeba. Pracovali všichni, ale stíhali při tom ještě laškovat s děvčaty.

Jedno z těch děvčat byla Britta. Ta vyprovokovala diskusi, jak by mohla získat kombinézu, jakou má Flor; což samozřejmě nešlo, až snad přijede někdo z Wulffssonnů a přiveze nové uniformy. Ale Haakon jí trochu z legrace navrhl, že jí tu uniformu namaluje na tělo svými dokonalými barvami, jestli chce. Okamžitě chtěla; a co víc, napadlo ji vylepšení. Je přece Švédka a vlastenka, takže by měla mít kombinézu v barvách modré a žluté – ne? Může Haakon něco takového zařídit?

Haakon mohl. Pozval ji do skladiště v přístavu, tam prohrabal bedny se svými barvami a osobně ji namaloval na modro a žluto od krku až ke špičkám prstů na nohou. Aby bylo jasno: žlutý leopard s modrými skvrnami! Britta zářila, okamžitě se rozhodla, že od té chvíle bude chodit nahá, maximálně kvůli ohledům na veřejnou morálku v bederní roušce. Ovšem ta musí ladit s barvou kůže, takže nejlíp modrou nebo žlutou.

Jelikož jejich zábava přilákala pozornost dalších Dánů, nadchla je a zlákala k následování. Dánské barvy jsou červená a bílá, což bylo záhy jasně viditelné. Nejdřív Haakon, potom i další si dali parádně vyzdobit celé tělo tygřími pruhy a pyšně se předváděli domorodcům. Ti se částečně smáli, částečně děsili a částečně byli zvědaví, co si zajímaví cizinci ještě vymyslí.

Přiběhly též Elsa a Mariechen. Okamžitě vyžadovaly vytvoření barevných kombinéz; pocházely ze Saska, jehož barvy jsou stříbrná a zelená. Mimořádně parádně vyzdobily jejich malého brášku; pak i jeho kamaráda Janise, který si to nechtěl nechat ujít.

Sotva byli hotoví, ozvalo se od přístavu houkání; blížila se loď. Nebylo to tak docela obvyklé, ale kupodivu, na její palubě stálo mnohem víc lidí než kdykoliv jindy, většinou cizinců. Mnozí se už zdálky zdravili s Flor, Haakonem a jejich posádkou.

Když loď zastavila u mola a spustila můstek, nastalo teprve mohutné vítání; všichni si tiskli ruce a padali do náruče, nově příchozí obdivovali ty, co tu byli a vyptávali se, kdo už přijel a kdo ještě ne. Pocházeli ze všech možných zemí: Němci, Italové, Francouzi, Angličané, Španělé. Vesměs nijak vysoko postavení, ale vzdor tomu při penězích; převážně patřili ke kupecké kastě.

Přišel taky Arsen a sledoval s úžasem jejich chování. Okamžitě pochopil, že to jsou hosté stejného druhu jako ti dosavadní, což ho příliš nenadchlo, ale na druhé straně zatím nenabral odvahu je vyhodit. Konečně, doposud mu prospívali... no, aspoň neškodili. Nařídil donést do hotelu jejich zavazadla, ubytují se určitě sami a příliš péče vyžadovat nebudou.

Francouzi, zvláště muži, požadovali namalovat na tělo uniformy Napoleonské gardy. Italové chtěli trikolóru, Španělé červenou a zlatou. Angličané se mezi sebou tvrdě pohádali, někteří žádali červené gardistické kabáty, jiní kombinaci červená-modrá-bílá; ale byli tu taky Skotové a ti chtěli být vyzdobeni barvami svého klanu. Jeden kluk vykřikoval, že je Irčan a požadoval zářivě zelenou barvu. Haakon, který při té příležitosti udělal několik obchodních smluv, vyhověl všem.

Arsen považoval za svou povinnost promluvit s Flor a naznačit jí, že jeho hotel měl až doposud neposkvrněnou pověst. Budou-li hosté chodit po městě i širokém okolí nazí a natření barvami, asi se tato pověst poněkud zhorší, s čímž rozhodně nesouhlasí. Flor jej vyslechla; než se však odhodlala k odpovědi, řekla Eleni:

„Ale... s tím by on asi souhlasil!“

„Kdo?“ zeptali se oba najednou.

„No... ten stříbrný. On říkal: nahé tělo je krásné. Slunci by se mělo... Při uctívání Slunce má být každý nahý!“

„Chápeš, o čem mluví?“ ptal se Arsen.

„Jo. O Apollónovi, slunečním bohu. V noci se jí zjevil.“

„Jí? O tom silně pochybuju; je to kráva a vymýšlí si!“

„Kdyby byla hloupá, nedokázala by si to vymyslet. Ne, já věřím jejímu vyprávění. Není vyloučeno, že to bude pokračovat!“

Pokračovalo. V průběhu odpoledne připlula do přístavu parádní plachetnice z Marseille a poněkud menší z Benátek; ta přivezla hosty z Rakouska, Čech, Moravy, Uher a jiných podivných součástí Habsburské monarchie. Zajímavé bylo, že každý z nich měl jiné národní barvy. S Francouzi připluli dva chlapci a dívka z nedávno zaniklého království Bavorského, ale požadovali šikmé modrobílé šachování, jinak zahájí proti ostatním odboj.

Jak Francouzi, tak Rakušané přivezli spoustu jídla a pití. Hned ohlásili slavnostní večeři, zvláště s vínem; Arsenovi někdo řekl, že je moudré vypít co nejvíc, než přijedou vyšší velitelé, kteří o co víc vychlastají, o to víc pak nadělají hloupých řečí.

A ještě jednu věc bylo třeba udělat: vyvěsit na vhodná místa svoje znaky a praporce, jak osobní, tak národní a státní. Každý z těch mladých měl několik jmen a přídomků, označujících jeho původ a postavení jak v normálním světě, tak v Neviditelné říši. I když to jméno moc nepoužívali; teď říkali Impérium. Jeho sídlem se stal ostrov Armin; většina na něm nikdy nebyla a nevěděli o něm nic víc, než že existuje, ale odvozovali od něj svoji odvahu a chystali se tam zdrhnout, kdyby po nich jinde šli četníci.

Z různých řečí zjistil Baumann, že tato možnost není neobvyklá; týkala se jejich zajímavých obchodů. Sice neokrádali zákazníky, dokonce dodávali levněji než jiné firmy, ale naprosto nectili celní úřady jednotlivých zemí. Se stejnou benevolencí přistupovali ke všem zákonům; maximálně byli ochotni jich využívat k vlastnímu obohacení. Uznávali, že nějaká vláda musí existovat a musí mít nějaké zákony, ale co jim, šlechticům Impéria, je po tom? Oni jsou služebníci Boží a ten jim neporučil platit clo a daně.

Před večerem rozhojnili společnost rytíři Maltézského řádu, kteří před chvílí zakotvili v přístavu. Nechali se pozvat mezi ostatní a vytáhli soudky ušlechtilého vína. Když slyšeli vyprávět o potížích s úřady, navrhli Templářům, aby se prohlásili za stát samostatný, jako to udělali oni. Templáři se smáli; k čemu by jim to bylo? Oni nechtějí ovlivňovat jiné státy; nevšímají si ničeho, jen chtějí, aby si nikdo jiný nevšímal jich.

Všeobecně, ženy tvořily tak třetinu přítomných, ale prosazovaly se velmi odvážně. Nejen Elsa a Mariechen, ale i Eleni obdivovala jejich sebevědomí, krásu, vznešenost. Dokonce se odvážila jedné zeptat, té modrobíle šachované Bavoračky. Dostala odpověď:

„Musíme si uhájit svoje místo na slunci! Svět patří mužům, oni vládnou a jim všechno patří. My musíme být odvážnější a starat se samy. Jednou chci mít děti, chci pro ně mít dům a dostatek jídla, tak se musím ohlížet, kde co popadnout...“

Eleni se pokusila uplatnit zkušenosti své výchovy: „Na to je potřeba se dobře vdát! Za někoho s penězma a postavením...“

„A být na něm celý život závislá. Díky, to už jsem otestovala na svých příbuzných. Teď zkouším jinou variantu: být sama paní svého osudu. Samotnou mě zajímá, jestli se to podaří.“

„Tahat peníze z dvacítky svých manželů?“

„To můžu dělat, dokud vypadám takhle. Brzo to přestane. Další nespravedlnost: chlap vypadá i v padesátce přijatelně. Holka tak do třetího děcka, pak má zničenou postavu a...“

„No ale... nebude ti vadit, že budeš mít zkaženou pověst?“

„Pokud se to někomu nebude líbit, může mi kdykoliv políbit...“

Byla samozřejmě nahá, obrátila se a pohladila si zadeček.

Na večer se všichni, zejména ženy, usilovně zdobili. Byla mezi nimi záplava nádherných klenotů: náhrdelníky, náušnice, diadémy do vlasů, náramky, prsteny. I muži nosili šperky. Všechny byly samozřejmě pravé, malá příruční banka i magický prostředek. Podle řečí byli rozhodnuti ulít si nějakou část majetku do spolehlivých skrýší na Ostrově; to bude ovšem třeba dojednat s místními, až konečně dorazí.

Kromě šperků si ženy nejvíc potrpěly na vlasy. Téměř všechny měly dlouhé hřívy, pečlivě pěstěné a nádherně načesané, pomáhaly si navzájem. Eleni měla černé vlasy až na zadek, babička od mala dohlížela, aby si je pravidelně myla a zastřihovala konečky, ale jinak s nimi nedělala nic, jen je jako slušná dívka splétala do tlustého copu. Když pomáhala princeznám česat se na večer, taky ji načesaly; trvaly na tom, že musí vypadat krásně. Kupodivu se čas od času ozvaly podivné vtipy, jako kdyby se v průběhu zasedání měly některé, případně všechny ženy ostříhat. Eleni nechápala; pak usoudila, že to bude asi další hloupý žert.

Většina vtipů byla ovšem na téma magie. Každá dívka měla nějaké znalosti, z různých oborů a různých škol, o což se hádaly. Eleni nepochopila, zda to berou vážně nebo si dělají legraci; byl ještě další problém, jazykový. Hosté mluvili všemi jazyky, obvykle najednou, bez problémů přecházeli z jednoho do druhého. Eleni uměla anglicky, italsky, německy... znala termíny, které už před ní někdo řekl, týkající se provozu hotelu a obchodování. Snažila se chápat i další, šlo jí to mizerně, ale dost, aby nad tím nemávla rukou a nevzdala to. Přímo na ni mluvily řecky.

Večerní pobožnost byla tentokrát špičková. Opět ji vedla Flor, ani po důkladném průzkumu nenašla nikoho lepšího. Ve společenství citelně chyběli schopní kněží, takže musela sama. Zato zpívat, tančit a působit zmatky, v tom byli dokonalí.

Dokonce si střihla i přednášku na téma Historie a současnost kulturního vývoje Středomoří. Vycházela od Helénských bohů a šla přes vlivy římské, byzantské a muslimské až po současnou kulturu německo-italsko-anglickou. Současnost označila za úpadkovou. Zato jak začala probírat Mykény, Argos či Korinth, byla ve svém živlu. Zapochybovala, zda rozpory mezi královskou Spartou a athénskou demokracií byly tak nesmiřitelné; projednala perskou válku, boje u Marathonu, námořní bitvu u Salaminy, obléhání Tróje a všechny války s Kartágem. Největší důraz však kladla na mínojskou kulturu na Krétě; to byl podle ní absolutní vrchol a její zánik je kulturní tragédií lidstva. Kdyby se podařilo tento zlatý věk uchovat, bylo by nám všem líp!

Jeden z dotazů na to reagoval: „Proto chceš oživit staré bohy? Doufáš, že se zítra probudíš a budeš v Antice?“

„Kdyby to šlo zařídit, tak bych se tam hrozně ráda s tebou i všemi ostatními setkala. Ale bacha, byl to pěkně drsnej svět, nic pro změkčilý kusy! Ty řecký božstva taky nejsou žádný bezvýznamný hračky, pro jistotu pozor na ně!“

„Myslíš, že bysme je mohli nějak donutit ke spolupráci?“

„Nevím jistě. Zatím dělám, co dokážu zvládnout. Uvidíme...“

Kdosi navrhl: „Mohli bysme třeba uspořádat Olympiádu! Sportovní hry na počest řeckých bohů... některý z nás už mají i dresy!“

„Beru si za čest zajistit je i těm, co zatím nemají!“ řekl Haakon.

„Za hotelem je dost místa, tam by se dal zařídit stadión!“ řekl další hlas, „Já se hlásím na běhy a zápas...“

Nápad vyvolal nadšení; a hned další reakci. Pokud se budou hry konat, budou se závodníci muset zříci prostředků povzbuzujících i utlumujících, zvláště alkoholu. Pokud se tedy někdo chce opít, ať to udělá dneska, od zítřka podléhají závodníci prohibici! Taky s tím všichni souhlasili.

Zbývaly dva problémy. Jedním byly ženy; někteří tvrdili, že by erotické kontakty závodníky oslabovaly, jiní soudili, že by jim naopak pomohly. Řadu námitek vznesli ti, kdo sem přijeli hlavně uzavřít další manželství. Názory nebyly jednoznačné, takže nebylo dosaženo žádné dohody.

Závažnější byla otázka magie. Dobrá, všichni složí slavnostní slib, že se nebudou pokoušet ovlivňovat sebe ani soupeře. Ale jak to kontrolovat a případně trestat viníky? Že to někdo nedodrží, je téměř jisté, všichni jsou hraví a zkoušet trpělivost ostatních je jejich koníčkem. Teď se samozřejmě brání a rozčilují; ale až bude jejich družstvo prohrávat a jediná možnost bude jim zázračně pomoci, kdo se udrží? Okamžitě vzplanula hádka, někteří se bránili nařčení už předem. Rozhodně to nebude bez problémů.

„No, aspoň bude nějaká legrace!“ konstatovala dívka z Bavorska.

„Jestli si chceš užít, my ti nařežem třeba hned!“ křičel někdo.

„Zkus to, panáčku! O co se vsadíme?“

Flor jim dopřála vyjádřit svá mínění; pak se ujala slova, aby připomenula sportovní kamarádství a apelovala na slušnost nejen mezi závodníky, ale i přihlížejícími fanoušky. Obávala se nikoliv sporů mezi atlety samotnými (ty vyřeší rozhodčí), spíš potyček mezi jejich přívrženci z řad diváků. Rovněž tak se pokusila předem varovat před neuváženými sázkami. Obojí vyvolalo oživení a četné diskuse, nikoliv ale nahlas.

„Správně, rozhodčí!“ připomněl kdosi, „Kdo vůbec bude dohlížet na regulérnost závodů?“

Všeobecné mínění bylo, že snad přijedou i nějací hosté starší a zasloužilí, kteří by to mohli dělat. Prozatím padl návrh, aby se předsedkyní olympijského výboru stala Jelizaveta Ivanovna, což starou dámu dojalo k slzám. Byla tedy slavnostně schválena.

Sázky byly nejhorší a nejoblíbenější zábava ve škole. Vedly k tak brutálním koncům, že je vedení přísně zakázalo a vyhrožovalo i drastickými tresty, ale ani tak je nevymýtilo. Měly nespočet variant a uhlídat všechno se nedalo. Hlavní možnosti byly:

a. O předměty, zvláště šperky, kterých si všichni cenili. Kdo je získal, získával zároveň do nich uloženou energii. Naopak šikovná WZ dokázala přes svoje klenoty ovlivňovat novou majitelku, takže ji někdy nechávala schválně vyhrát.

b. Pokud se vsadil kluk s holkou, skončili vždycky v posteli. Důležité bylo, kdo bude rozhodovat o detailech. Někdy to byla jediná možnost, jak dotyčnou dívku získat.

c. Pokud se vsadily dvě holky, skoro vždycky šlo o vlasy. Z estetických důvodů platila dohoda, že se bude stříhat jen o smluvený počet palců, maximálně stopu. Stejně existovaly holky, které se zuřivě sázely, dokud na nich bylo co stříhat.

d. Otroctví. Kdo prohrál, stával se na určený čas otrokem vítěze a musel dělat, co se mu poručilo. Maximální doba byla čtyřiadvacet hodin.

Zvláštní ustanovení: O uzavřené sázce a jejích důsledcích se nesměli dozvědět učitelé, dozorci a spolužáci starší o víc než tři ročníky. V případě vyšetřování všichni důsledně zapírali a tvrdili, že si tu pitomost vymysleli sami a přesně takhle to chtěli.

Další: Nebylo zakázáno se v budoucnu mstít za utrpěná příkoří. Naopak to byl důvod k dalším zábavným potyčkám.

Všechno tohle Flor připomněla a vzápětí přísně zakázala. Přítomní se pochechtávali a někteří si už na prstech ukazovali, o jakou dobu či délku se hodlají vsadit. Tehdy Eleni pochopila, co hrozí také jí a pro jistotu se rozhodla dávat si pozor, na co přikývne.

Potom už se začaly ozývat návrhy, aby byla diskuse skončena, podávala se večeře a začalo se oslavovat. Má-li být řádně využit veškerý alkohol, je nutno začít popíjet co nejrychleji.

„Co si děláš starosti? Stejně to skončí strašnými orgiemi!“

„Jistě! A ty si představuješ něco jiného?“

„Nic! Já jenom... Flor, dneska v noci tady vznikne spousta volné energie. Mohla bys ji nasměrovat na řecký božstva jako náš dík za to, že tady můžeme být?“

„Spolehni se.“ řekla Flor, „Na nic jinýho nemyslím.“

I stalo se, jak bylo předpovězeno.

Ráno se téměř každý probudil s někým, koho si téměř určitě sám nevybral. Nicméně všichni byli spokojeni a když si vysvětlovali, kdo jsou a jaké je jejich postavení, užili spoustu legrace. Další zábavnou vložkou byla přítomnost řady místních děvčátek, která se tu nacházela, ačkoliv je nikdo nepozval a netušil, kde se vzaly. Věděly to Eleni a Mariko; ta večer navštívila svoje přítelkyně a obsáhle jim vylíčila, jak skvělé zábavy se dají užít v hotelu. Dívky se tedy šikovně vytratily, po jedné i v hloučcích, vplížily se do hotelu a teď tu byly, většinou příjemně potěšené. Nežádaly od nikoho nic, ale na druhé straně, kdyby se pánova ruka otevřela a něco cenného z ní vypadlo, rodina je chudá...

Flor byla přinucena rázně velet. Poručila všem jít se po ránu vykoupat do moře a potom na pláži cvičit bojové sestavy. Zkušení bojovníci předcvičovali, začátečníci se podivně motali. Rybáři a lodníci, kteří počínání cizinců naprosto nechápali, nepochopili nic ani teď a jen se divili.

V dopoledních hodinách vylepšily situaci další dvě lodi, jedna z Maroka a druhá z Tunisu. Čekali se ještě Alžířané, ale ti asi někde zabloudili. Posádku tvořili Arabové muslimského vyznání, velitelský sbor míšenci či běloši trvale usídlení v Africe. Dle hodnocení ostatních mírně civilizovaní barbaři. Projevovalo se to mimo jiné tím, že na lodích se nenacházely žádné ženy; zato při spatření nahých (ač pomalovaných) ženských těl Arabové propadali amoku a netajili se úmyslem se na dívky vrhnout. Ježto jim to připadalo legrační, dívky je zatím ještě provokovaly.

Většina neměla tušení, co jsou sportovní hry a jaký by měly mít význam. Když to pochopili (někteří), rozhodli se přidat; i bylo nutno stanovit, v jakých mají soutěžit barvách. Nebylo to jednoduché, jako celé jejich chápání státu a jeho symboliky. Pak se dohodli na zelené s půlměsícem, ale stejně, mnozí se odmítali svléknout před ostatními, zvláště ženami. Naopak další spočívali zálibnými zraky na mladých chlapcích; někteří bílí byli proti, ale třeba Janisovi to tak hrozné nepřipadalo.

Janis velel skupině kluků, která muslimy obsluhovala v lázni. To si dali jako podmínku; v rámci očištění si také dali oholit hlavu i celé tělo, snad kromě obočí a šviháckého knírku. Když už ho to učili, oholili také Janise, vyjma širokého pruhu vlasů středem hlavy, což mělo zabránit námitkám Flor a dalších žen. Čarodějka to však snesla bez problémů, Janisovu energii už dávno nepotřebovala a co se sebou udělá, jí bylo fuk.

Když si tedy vyholili hlavy, museli nosit nějakou pokrývku, nejlépe barevný turban. Tím byla zajištěna veškerá slušnost, od té chvíle už neměli námitek vůbec proti ničemu.

V průběhu dne se vytvořily zájmové skupiny, které se sešly na oddělených místech a tam pořádaly semináře k otázkám, které se jich týkaly. Kdo neměl nic na práci, staral se o sportovní areál, vytyčovaly se trati a hřiště, taky se trénovalo. Všichni byli velmi spokojení, včetně místních obyvatel, kteří přitáhli prodat panstvu ovoce, osvěžující nápoje a různé dobroty.

Za této situace se na obzoru zjevila mohutná loď impozantního zjevu a mířila k přístavu. Okamžitě se tam rozběhlo pár lidí; loď důkladně prozkoumali včetně podivné vlajky na zádi a usoudili, že se jedná o plavidlo prvního z vysokých hodnostářů: velkokomthura Afriky Wolmarra von Ahlbeck, velkoobchodníka s diamanty. I byly učiněny přípravy k jeho slavnostnímu uvítání.

Von Ahlbeck byl uhlazený starší pán nevýrazného chování. Co lidská paměť sahala, nedopustil se nikdy žádné nerozvážnosti, při jednání hlasoval pro nadřízené a v diskusi se přikláněl k názoru většiny. Soukromý život bez problémů, neměl manželku ani děti, možná nějaké milenky, ale zprávy o tom nestačily dojít z Kapského města až sem. Rozhodně nevyhledával mladé dívky, zvláště čarodějky, a nehodlal s tím začít ani teď a tady.

Hlášení mu podal Haakon. Úpravný starý pán ve světlém obleku si prohlédl jeho i okolní bojovníky s lhostejností, která věštila problémy. Svolil, aby jeho zavazadla byla odnesena do apartmá, které mu přichystali. Jaké vydal rozkazy svým námořníkům, nebylo oznámeno; posádka se skládala hlavně z černochů, velitelé byli míšenci. Všichni se tvářili, jako by je život velmi obtěžoval.

Další, kdo měl právo promluvit s komthurem, byla Flor. Prohlédl si ji jako něco, co vylezlo z kanálu; nicméně souhlasil, že udělá všem přednášku; kdy a na jaké téma? Flor navrhovala okamžitě, což Ahlbeck okamžitě zamítl. Dobrá, tedy zítra večer, píšu si.

Když v rozpacích odcházela, zadržel ji:

„Echm... sestro, směl bych vědět, kdo tu vlastně velí?“

„No... když na to přijde, tak nikdo. Byl tu Palmiro, ale odjel, má ještě práci. Řekl mi, abych to tu pohlídala.“

„Takže ty? Není tu nikdo významnější?“

„Když jsi přišel, tak ty. Jsi asi nejvyšší velitel.“

„Dobře. Kdo sem pozval všechny ty lidi?“

„Nemám tušení. Proč?“

„Velí jim někdo?“

„Každé skupině asi... Třeba Dánům kapitán Knud a Haakon. Toho jsi viděl, představoval se ti...“

„Aha, ten. No dobrá. Děkuji, můžeš jít.“

Šla. Pochechtávala se.

Po zbytek odpoledne se někteří pokusili navázat přátelské styky s Ahlbeckovou posádkou. Nebyl to problém, pokud byl šéf z dosahu, ale vzbudit jeho nelibost se nikdo neodvážil. Mládež zajímalo, jakým způsobem svůj nesouhlas projevuje. Nikdo neměl tušení, asi se jen zamračí. Málokdy se dá strhnout, aby něco řekl. Když byli sami, byli jeho důstojníci příjemní a sympatičtí mládenci, černoši pak jednoznačně skvělí, i když velmi primitivní. Dostali za úkol ovládat bubny, což uměli a těšilo je to.

Ahlbeck se vynořil až k večeři. Také se zúčastnil pobožnosti; k její úrovni se nevyjádřil. Zato potom vyhledal Haakona:

„Rád bych s tebou hovořil, rytíři!“

„To může být, pane. Až na to, že nejsem rytíř.“

„Ne? Hm... kdo je tvůj nadřízený?“

„Jeho Svatost komthur Knassen.“

„Hm... ten přijede asi později, ne? Přímý nadřízený?“

„No... snad kapitán Knud. Ovšem ten právě odjel.“

„Rytíř?“

„Ne, pasovaný asi nebude. Myslím, že je Jezdec, ale... hlavně se stará o námořní dopravu. Jeho otec sloužil u Tygra Charryho!“

„Má tady vůbec někdo rytířské svěcení?“

„Těžko říct. Ale kdyby o to moc šlo, ty přece máš právo...“

Není jasné, zda to Haakon myslel jako žert či vážně; Ahlbeck se rozhodně nezasmál. „Aha. Kdo sem všechny ty lidi pozval?“

„Nemám zdání. Co se mě týče, mě zavolal Knud a řekl, že má dát dohromady partu na údržbu a přijet s ní sem. Sebrali jsme se a teda jeli. Vzal jsem s sebou trochu barev na ukázku... Můj táta má továrnu na barvy. Dobrá příležitost udělat nějaký obchod!“

„Takže patříš mezi kupce?“ Ahlbeck to řekl téměř štítivě.

„Jo, to asi jo. Konečně, ty taky prodáváš diamanty, ne?“

Ahlbeck se neurazil. Jenom se zatvářil kysele.

„Překvapuje mne, že je tady spousta zvláštních lidí... Chápu, tys je asi nepozval, ale moc rád bych věděl... Je zvykem, že každý velitel je doprovázen určitou skupinou, která tvoří jeho ochranu a... zajišťuje mu patřičnou péči. Ovšem v tom případě odpovídá za jejich chování a... Chápeš?“

„Zajisté. A co?“

„Tito lidé, jak se zdá, nejsou pod vedením nikoho.“

„To je pravda.“

„Nemyslíš, že by měli být?“

„Myslím. Jenže když to uvážím, mně po tom nic není. Vyčkám, až přijede někdo z mých šéfů. Když mi pak řekne, abych jel domů, tak pojedu. Co si představuješ, že mám dělat dál?“

Ahlbeck to uvážil. „No... snad... kdo tu tedy vlastně velí?“

„Nemám tušení. Asi nikdo. Nebo... čarodějkou je Flor.“

„Patří vůbec všichni ti lidé k řádu?“

„To taky nevím. Je to důležité?“

„Slyšel jsem... takový divný pojem. Impérium.“

„Jo. To jsou Ostrovani. Císař Charry a jeho lidi.“

„Jak souvisí ostrov Armin s těmi lidmi kolem?“

„Nevím. Asi nijak.“

„Opakuji ten pojem: Impérium.“

„Jo, chápu. Patříme k Impériu. Jsme... asi nižší šlechta.“

„Vyšší šlechta jsou válečníci z Ostrova?“

„No, víš... jsou tři kasty. Kněží, bojovníci a kupci. Patříme ke kupcům, takže si se záležitostma druhých neděláme starosti.“

„Nicméně organizujete tu zmatek!“

„Zmatek tady je, to jo. Ale že bysme ho organizovali...?“

Ahlbeck měl pocit, že si z něj ten červenobíle pomalovaný kluk dělá legraci. Ještě chvilku se pokoušel vzbudit v něm pocit zodpovědnosti, pak to vzdal. Hledal, na koho se obrátit, ale bez úspěchu. Mohl to zkusit s Flor, ale neměl chuť jednat se ženou. Oprávněně ji podezíral, že by si z něj dělala blázna. Taky nebylo vyloučeno, že by se pokusila ho svést. Některé to dělají. Zabral se do úvah co bude, až přijedou vyšší velitelé. Charry Guyrlayowe je určitě neusměrní, viděl ho o volbách a neudělal na něj nejlepší dojem. Baarfelta zná naopak velmi dobře a výsledek je ještě horší. Llago di Rienzi? Kdyby věděl, co se tu děje, asi by přijel okamžitě a skvěle se bavil.

„Položím ti ještě další otázky. Jak je organizováno Impérium?“

„Nevím.“

„Jak ses do něj dostal ty?“

„No... někdo mi řekl, že existuje jakási Neviditelná říše. Tak jsem se o to začal zajímat a... vlastně nevím přesně, jak jsem se do ní dostal. Najednou jsem tam byl.“

„Kdo a kde ti to řekl?“

„Nejsem si jist. Bylo to v nějaké hospodě... nebo v klubu? Asi jsem byl trochu pod párou. Byla legrace...“

„Všiml jsem si, že pijete jako Dáni!“

„My jsme Dáni, Svatosti.“

„Co na vaše aktivity říká komthur Knassen?“

„Nevím. Já ho viděl jednou v životě.“

Je pravda, že Ahlbeck zvažoval i možnost to tady vzdát a odjet okamžitě domů. Na druhé straně, možnost prodat nějaké diamanty ho nutila setrvat do příjezdu vyššího velení. Co tedy dělat?

„Můžeš jít. Později bych s tebou ještě rád hovořil!“

„Jistě, pane. Kdykoliv ti bude libo...“

Tohoto večera už se nekonaly žádné ztřeštěné oslavy. Alkohol byl zakázán, jídlo přísně zdravotně prověřené, aby posilovalo. Také bylo nařízeno jít co nejdřív spát; ovšem nebylo řečeno, že to nutně musí být jednotlivě. Flor navrhla večerku o desáté. Kdo se nezúčastní závodů a mermomocí se chce opít, může samozřejmě navštívit hostince ve městě a okolí, krčmáři budou určitě rádi. Ale takových bylo málo.

Přesto byla zábava výborná; všichni se snažili užít si, než budou muset na lože. Britta sledovala cvrkot kolem a zjistila, že mezi mládeží se hrají různé zajímavé hry, od nichž se ji (bez úspěchu) pokusili odehnat. Když se do nich ponořila, pochopila konečně to oživení, když se mluvilo o neuvážených sázkách.

Drzé lživé nactiutrhání! Sázky bojovníků, natož pak čarodějek, nejsou nikdy neuvážené, naopak tak pečlivě promyšlené, že pokud by božstva stála na jejich straně, musí vyhrát. Každý pevně věří, že právě on má pravdu, takže se vrhá po hlavě do akcí naprosto ztřeštěných; Britta se nepovažovala za moc rozvážnou, ale bylo jí na první pohled jasné, jak to může dopadnout. A Flor to svým varováním ještě povzbudila; pravda je daleko zábavnější!

Nejlehčí je sázka o peníze či nějakou ozdobu. Když si třeba dva bojovníci domluví závod, pro zvýšení zábavnosti vsadí něco peněz, šperk, vzácnou zbraň, koně... Jejich přátelům je dovoleno si přisadit. Mnozí však jsou chudí; v takovém případě předem ohlásí, že na sázku nemají a slíbí zaplatit z příští kořisti. Což může znamenat, že pokud z nich vítěz chce vyrazit dluh, měl by uspořádat nějakou odvážnou výpravu, oni půjdou s ním a příslušný majetek tam získají. Podle vyprávění si v minulosti pár odvážných pirátů takto shánělo posádku. Nikdy nikdo nepochyboval, že bude-li dotyčný naživu, zaplatí. Pojem čestný dluh je posvátný, i když nevyžaduje prohnat si hlavu kulí jako v carském Rusku. Naopak, zemřít se považuje za zbabělost; je přece mnohem vznešenější způsob! Jaký? Britta se zachvěla, když to řekli: otroctví.

Vsadit sama sebe do hry je nejoblíbenější vtip. Vítěz si může s poraženým dělat, co ho napadne, po dobu smluvenou předem. Každá taková akce vyvolá pozornost a dlouho se o ní vypráví, zvláště pokud dojde k zábavným událostem. Minimální doba je den, o menší úseky nestojí za to se sázet. Samozřejmě po uplynutí času se vše vrací do normálu, opravdu je možné se mstít za utrpěná příkoří, ač se to považuje za nekorektní; ale ježto je vše pod veřejnou kontrolou, jedná každý čestně. Nejraději se sází kluk s holkou, to probíhá i teď a týká se speciálních nočních cvičení; podstatou je, že tímto způsobem je možno vynutit si některé zvláštní hry, které doposud partner splnit odmítal, třeba s poukazem na jejich nechutnost.

V sázkách mimořádně vynikali Arabové. Až doposud se chovali dost nenápadně, byli cizorodým etnikem a někteří na ně hleděli skrz prsty. Ale když se Britta patřičně zeptala, začali kamarádi ochotně líčit nejrůznější zajímavé případy. Ten nejpozoruhodnější se udál zhruba před dvaceti lety a byl do něj zapleten oblíbený černoch Ba M'Burru, všeobecně známý vykuk a ničema, který si ve službách řádu už přišel na pěkné peníze. Měl příbuzného Abd-el Karima, který tvrdil, že je právoplatným dědicem něčeho cenného v oblasti hranic Alžírska a Mauretánie. Problém byl jediný, že uvedenou oblast měli v držení další jeho příbuzní a rozhodně odmítali mu cokoliv dát. Takže usilovně sháněl nějaké spojence, kromě jiného též v řádu, ale každý se mu jenom smál.

Ba M'Burru byl za určitou úplatu ochoten bratranci pomoci. Zda Abd-el Karim byl skutečně jeho příbuzným, těžko říct, ale možné to je, Ba M'Burru je spřízněn skoro s každým v Africe. Karim sehnal peníze a začal se potloukat po řádových sídlech, kde se s oblibou sázel o kdejaké nesmysly a kupodivu dost často vyhrál. Od protihráčů vyžadoval jediné: aby s ním šli do boje. Některé se mu podařilo vyhrát jako otroky, jiné uplatil a další šli s nimi, protože byli kamarádi. Tak jich nakonec sehnal přes dvacet, samé zkušené rváče chtivé dobrodružství; jeli s ním do pouště a tři roky vedli válku proti celé armádě, přičemž uvedli celý kraj do zmatku a spřátelili se s místními Tuáregy. Někteří padli, jiní se oženili s dcerkami náčelníků a někteří tam dokonce zůstali na trvalo; nebýt toho, že Karim posléze zemřel na pouštní horečku, mohla válka trvat ještě teď. Nicméně záležitost není zcela uzavřena, Karim zemřel sice mlád, ale stačil zanechat potomstvo. Až jeho synové dospějí, uvidíme...

Britta se smála a tázala se, zda ten Ba M'Burru rovněž přijede. Nebylo to jisté, ale pokud zprávy nelžou, v poslední době jde silně dopředu jeho syn Šahin, přítel mladého Denise Baarfelta. Ten přijede určitě, aby se s pánem setkal a pokusil se mu vnutit jako osobní otrok. Brittu to zarazilo, k otroctví měla odpor. I bylo jí sděleno, že černochům otroctví nijak nevadí, naopak je pro ně zdrojem zajištěného postavení a značných zisků.

„Ale jak je možné, že řád vůbec vlastní otroky?“

„To máš tak,“ vysvětloval Haakon, „V sedmnáctém století vedl komthur z Toulouse nějakou dlouhou a dost nesmyslnou válku proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV. Údajně šlo o jeho krásnou, ale silně lehkovážnou manželku, to však nebyl důvod, aby mu zabavili veškeré jmění; ten chlap se pak stal pirátem a hlavní sídlo si zařídil v Alžíru, dokonce tam razil falešné peníze. Jeho manželka se jevila čím dál veselejší v rozkroku, potulovala se po celém pobřeží a všude sváděla místní hodnostáře. Aby sehnal dostatečný počet chlapů do své armády, slíbil osvobodit otroky z galejí, což skutečně dělal. Tak získal taky nějaké černochy, jejichž potomkem je Ba M'Burru; ten je na to velice hrdý a bude to určitě vyprávět mnohem barvitěji...“

Britta se ohlédla ke stolu, kde seděli Arabové. Nevypadali, že by se moc bavili, dodržovali příkazy své víry a nesměli tudíž nic alkoholického. Taky nejedí vepřové maso, což ovšem nehrozilo, v řádu se jedlo převážně vegetariánsky.

„Co teda můžou?“ zeptala se, protože jí kluků bylo líto.

„Jen se neboj, oni se o sebe dokážou postarat. Můžou především dvě věci: bojovat a souložit. Obojí dělají špičkově.“

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Co se boje týče, už jsme spolu cvičili. To druhé si otestuješ sama, když si nedáš pozor, tak dost brzo.“

Pro jistotu se zatvářila, jako by ji urážel.

„Jedno drobné varování: moc jim nevěř. Rádi v rámci sázek zvou dívky na svá sídla do Maghrebu, ale není to docela bezpečné. Dokud jsi na pobřeží, tak snad nic nehrozí, ale když podlehneš jejich šarmu a vydáš se s nimi do pouště, může se ti stát, že se zapleteš do jejich záležitostí a vrátíš se za rok nebo nikdy...“

„To se nikdo nestará, kam taková holka zmizela?“

„Jako kdo? Úřady tam žádné nejsou a soukromě tě nikdo hledat nebude. A kdyby tě třeba i našel, jak dokážeš, že ses skutečně za některého řádně neprovdala?“

„O tom snad musí existovat nějaké dokumenty, ne?“

„Třeba existují, ovšem arabské. Náš společenský systém je jim pro smích, když se rozhodnou si tě nechat jako manželku, tak to udělají. Za devět měsíců máš první dítě, za další rok druhé. Myslíš, že bys od nich dokázala odejít?“

Britta po nich znovu mrštila okem. Byli to mimořádně pohlední mládenci s tmavou pletí, uhrančivýma černýma očima a tajemným úsměvem. Nevypadali nijak nebezpečně, ale...

„Zaráží mě na tom spousta věcí,“ zakroutila hlavou, „Třeba to, že s nimi Templáři vůbec spolupracují. S mohamedány! Měla jsem za to, že spolu vedou nesmiřitelnou válku!“

„Inu, většinou ano, ale ne se všemi. Musíš rozlišovat mezi Araby z Předního východu a jejich příbuznými z Alžírska, Tunisu, Maroka a tak. Alžír a Tunis jsou oblíbené zájmové sféry Francie, zatímco v Maroku sídlí řada šlechticů napojených na Španělsko. To je tak: když Ferdinand Aragonský a Isabella Kastilská vedli se sultánem Boabdilem válku o Granadu...“

Brittě spadla dolní čelist a více méně jenom zírala. Položila jakousi upřesňující otázku a Haakon s úsměvem odvětil: „To máš tak: když v jedenáctém století Sid El Campeador vedl válku za osvobození Španělska od Maurů...“

Britta se začala pochechtávat. Vyslechla tu historku a položila další dotaz. Mířila ještě hlouběji do historie.

„No, to je tak: Na Pyrenejském pobřeží stávalo za časů římské republiky město Saguntum. Když Kartaginský vojevůdce Hannibal táhl na Řím, tak město sice vypálil, ale okolní obyvatelé se předvídavě ukryli v lesích a přežili. Později se smísili s Římany a Etrusky, pak s Galy, Ibery a jinými druhy Keltů a na závěr s Vizigóty, čímž vznikl španělský národ. A ten...“

„No jo – ale tehdy snad neexistoval řád Templářů!“

„To je sice pravda, ale na věci to nic nemění. V Languedocu existovalo tajné druidské kolegium, které mělo nejvyšší učiliště v oblasti hradu Monséguru, ještě teď je tam jezero Lac de Droites – jezero Druidů. Když to vezmeme, že jsme přímými pokračovateli jejich učení, tak se nemůžeš divit, že jsme to všechno postupně převzali pod křídla a propojili...“

Britta se nedivila, jenom se smála.

„Jestli správně chápu, řád sice oficiálně bojuje s nevěřícími, ale některé přitom využívá jako spojence. A platí jim ubohými nezkušenými modrookými blondýnkami, které pak skončí v odporných harémech a trápí se tam do konce života!“

„Tak tragicky bych to neviděl. Faktem je, že blonďaté vlasy a modré oči jsou u nich v kursu, snad sis všimla, že třeba po tobě dost jedou. Ovšem nikdo neříká, že holky musejí být tak pitomé a na všechno jim nalítnout. Když si dáš pozor, nikomu nic neslíbíš a s nikým se nezapleteš...

Jenomže ty se zapleteš, vidím to na tobě. Jsi tvrdá rasistka, jak koukám. My všichni jsme rasisté, proto hrozně rádi spíme s černými holkami. Komthur Ahlbeck razí heslo, že všichni lidé si jsou zcela rovni, proto se svých černochů málem štítí. Ovšem on se nekamarádí s nikým, tak proč s černými, že?“

„Jaké s tím ty osobně máš zkušenosti?“

„Řeknu ti pravdu, minimální. Počítám, že nějaké získám. Chtěl bych koupit nějaké arabské děvče... No, netvař se tak! Kluci jsou kulturně vyspělí a vědí, když se taková holka dostane do řádu, bude se jí dařit líp než doma. A protože jsou přirozeně laskaví, prodají ti třeba svou mladší sestru...“

„Prodají? No fuj!“

„Jak jinak by zdůvodnili rodině, kam ta holka zmizela? Arabové z pobřeží s námi mají pár set let zkušenosti, docela rádi uzavřou příbuzenství s někým z řádu, ale nejsou zas takoví blázni, aby dali někomu dceru jen tak darem. Na druhé straně bílá manželka, zvlášť zkušená čarodějka, se taky hodí. Nemysli si, že nějak nepřiměřeně trpí, ony se o sebe dovedou postarat...“

Britta se tvářila nevěřícně. Ale když se nadechl a řekl: „To je tak...“, s potěšením naslouchala.

„Ten hrabě Peyrac, komthur z Toulouse, pamatuješ se na něj? Tak on byl kromě jinýho taky dost dobrej čaroděj. Alchymista, znalec kabaly, studoval v Persii a snad i v Indii. Zvláštní slabost měl pro muslimy, v nějaké rvačce mu dosekali ksicht a nohu, ale pořád si troufal. Jeho žena, krom toho, že byla pěkná rozhoďnožka, měla taky chytrou hlavičku a ráda nakukovala přes rameno do pergamenů. Alchymie jí lezla krkem, ale hbitě se naučila dělat s energiema, zvlášť od lidí. Dokud žila s manželem, tak jí to mohlo být fuk, on byl jako Templář napojenej přímo na božskou energii, ale potom ho kvůli politice chtěli upálit, někam se zašil a ona zůstala sama, se dvěma děckama na krku. Co měla dělat?“

„Já bych třeba zdrhla taky!“

„Jo, vzít čáru je nejrozumnější. Jenže ona byla holka kurážná a chtěla si to vyřídit se všema, i s králem. Kromě toho se jí moc nechtělo odcházet od svýho pokladu; dost schopně zvládla Dračí magii, šperkovou a tak, věděla, že tam někde je jeho poklad, ale nevěděla přesně kde, tak ho nemohla vyzvednout a přemístit. Tehdy ještě dračí magie fungovala jak má, až o sto let později to ten pitomec Cagliostro otočil do protisměru. Víš, to bylo tak: nějak se mu povedlo vnutit královně Marii Antoinettě nějakej náhrdelník a ten měl za důsledek...“

„Počkej! Dopověz napřed ten první příběh!“

„Jo, krásná Angelika. Víš, jak funguje šperková magie? Prostě, volnou energii si ukládáš do svýho pokladu; přesně tak, jak to dělají draci. Podívej se na Flor, ta bez svých cingrlátek neudělá krok, že je nahá jí nevadí, ale že nemá nic v uších...“

Britta kriticky pohlédla na tři zlaté řetízky na jeho hrdle, jeden s diamantovým křížkem, ale hranatým, ne osmihrotým. V uchu měl náušnici s perlou, na levé ruce tři prsteny.

„...nebo já.“ přiznal klidně, „To máš tak: poklady si ukládáš na chráněné místo a kontaktuješ se na ně. Buď je můžeš hlídat, nebo je zajistíš tak, aby ti na ně někdo nemohl. Potom můžou být třeba přes půl světa, hlavně že o nich víš ty a nikdo druhej. Hodně záleží, jak s tím umíš pracovat. Zlato, stříbro, drahokamy; když jsou umělecky zpracovaný, ještě lepší. Obrazy, sochy, vzácné tisky, nábytek, dokonce i kameny, ze kterých máš postavený hrad. Je lepší vzít třeba kameny z římských staveb a zabudovat je do stěn. Vikingský runový kameny; táta má na zahradě tři a...“

„Jo, bezva. Začnu sbírat šperky. Co dál?“

„Teď speciality: když se propojíš s holkou, můžeš jí třeba dát něco ze svýho pokladu jako dárek. Dokud jste v interakci, dáváte si vzájemně energii, chápeš? Když je ale mrška a označkuje si tě vlastním kamenem, může ti energii brát a ty to ani nevíš. Taky to jde naopak, když od tebe něco vezme... No a přesně to dělala ta krásná Angelika: brala od blbečků z vysoký šlechty dárky a pak je přes ně vysávala. Je fakt, že aby to fungovalo, musíš ho nechat chvilku válet po tvým něžným těle, ale to Angelice jakživ nevadilo, dala každýmu. Což nebylo nic divnýho, u francouzský šlechty všeobecnej zvyk...“

„Počkej! Hele přibrzdi, já pomalu chápu. Ve škole jsme hrály takovou hru, říká se jí Lodě. Obsazuješ území a soupeř zas tvoje, a když tě zasáhne, potopí ti loď. Můžeš obšancovat velkou plochu a ovládat ji, i když tam nic nemáš... Mně to připadá, že hrajete tu samou hru s energiema!“

„Souhlas. Lepší čarodějky prostě umístěj svý kameny na území soupeře a snažej se zabrat, co se dá. Ale nehrajou jenom dva, tak se dá uzavřít spojenectví nebo soupeřit. Angelika jela sama proti celý Francii; teda, napřed to hrál její chlap, až když padl. Dost by získala, kdyby odlovila samotnýho krále, on měl kontakt na státní pokladnu a kdyby ji dostala pod kontrolu... Jenže neprošlo a ještě tam dostala nějakou pecku, hrály proti ní dost nechutný čarodějnice; tak to vzdala a stáhla se na jih. Podstatou hry je, že nikdy nikdo není doopravdy zničenej, i když mu podřízneš krk, jeho hry fungujou dál. Ty dobrý se dokážou vrátit, třeba jako duch, nebo potomstvo, nebo další vtělení...“

„A jak tak koukám, tebe to baví!“

„Jsem Viking, ne? Že nemám rohatou helmu... Stejně je to kec, v životě jsme rohy na helmách nenosili. A zábava to je, uvidíš sama, že tě taky chytne. Jo, Angelika: čím víc se zamotávala do Orientu, tím líp jí to šlo. Párkrát dostala na zadek, ale pak se sešla s mužem a od tý doby válčili jako dvojka. Nakonec zdrhli dokonce někam do Kanady, ale čím dál byli od Paříže, tím míň má o tom kdo přehled. Asi moc nestáli o to, aby někdo něco věděl. Samozřejmě existuje vylepšená oficiální verze, ale...“

„Jestli se pamatuju, začal jsi o kontaktech Afriky s Evropou. Ta Angelika nebyla jediná bílá žena v kraji, co?“

„Rozhodně ne. Arabská šlechta má podstatně lepší představy, na co je taková ženská dobrá, takže si jejich princové rádi brali mazaný holky z řádu. Tím se zajistilo, že většina šlechty jsou dost složitý míšenci. Našim holkám zas nevadilo odlovit Araba; leda že se jim pak narodilo roztomilý černovlasý dítě. Praktický důvody raděj ukládat část majetku na území, kde ti na něj nemůže skočit soupeř, třeba u příbuznejch v sousední zemi...“

„Pořád mi to připadá jako hodně hmotný myšlení. Majetek přece funguje jako nátlakovej prostředek i bez magie!“

„Naprosto správně. Vidím, že jsi chápavá. Sám jsem zvědav, jak si poradíš v praxi. A že nějaká praxe bude, to si jsem jistej, už jsem tě otestoval.“

Britta mu něžně položila dlaň na ruku: „No jo, seš vlastně taky můj manžel! Jak toho využijeme?“

Seděli u stolu s velkým bílým ubrusem, v boxu zády k dřevěnému obložení. Společně s nimi tam byl Sven, který však mlčel a dělal si poznámky do paměti, a dva mladší Haakonovi kamarádi, kteří se do hovoru pletli minimálně. Teď Haakon koukl po Svenovi, uchopil tu její ruku a přemístil o kus níž.

Britta řekla obdivně: „Ty prase!“

Jemně si ji přitáhl blíž, položil jí dlaně na prsa a něžně hnětl. Pak jel zvolna níž a níž; mohla se bránit, mohla zakřičet, ale namísto toho vzdychla: „Nech toho! Všichni na nás koukají!“

„Chceš, aby se opravdu všichni dívali? Mohl bych...“

„Ne! Propadla bych se studem!“

„Schválně; chceš se vsadit, že se nikam nepropadneš, ať s tebou udělám cokoliv? Jak vidím, chceš; tak co nabízíš?“

„Počkej! Jdeš na mě strašně rychle! Uvědom si, že... včera jsem byla opilá, tak jsem se chovala nerozvážně, ale teď jsem naprosto střízlivá a budu se bránit!“

„Jo, sleduju, jak se bráníš. Můžeš kousat, škrábat... ječet se asi neodvážíš. Nebo že by jo?“

„Seš proradnej hajzl, Haakone!“

„Jo, to jsem. Teď tě vezmu a odvedu ke stolu těch Arabů. Řeknu, že jsem se rozhodl požádat je o spojenectví; pro dobrou vůli jim nabízím jednu z žen svého harému k volnému použití na dnešní noc a doufám, že mne díky tomu přijmou jako přítele. Co ty na to?“

Představila si to a vzdychla: „To by ses neodvážil!“

„Zajímalo tě, jak se dařilo markýze Angelice v harému, ne? Teď bys měla názornou představu...“

„To bych ti v životě neodpustila!“

„S tím se taky počítá. Co uděláš, kousneš mě příště do...“

„Ne! Ty zvíře, ty hnusný zvíře...“ chtěla dát najevo svůj odpor a vztek, ale její tělo si přálo něco jiného.

Tak řekla: „Stejně by ses neodvážil to udělat!“

Takže se ráno probudila na perském koberci přikrytá pokrývkou z velbloudí srsti; kolem byl přepych, jak si ho asi představují arabští kočovníci. Jinak byl pokoj hotelový, zcela bez osobitosti – postele tu nebyly, ty Arabové na nic nepotřebují. Všechno mělo osobitou vůni, která jí večer připadala opojná, teď po ránu spíš vtíravá až nechutná. Nejradši by vypadla, než se někdo probudí, ale to nešlo, protože v klíně jí spočíval hlavou jeden z Arabů. Tu hlavu měl pečlivě vyholenou a dotyk jeho kůže byl pro ni velmi zvláštní, hlavně když o tom teď po ránu přemýšlela.

Otočila hlavu. Haakon spal kus dál, dokonce v objetí s tím nejmladším klukem, sotva dospívajícím. Když si vzpomněla, co spolu v noci vyváděli, dělalo se jí zle. Ale nemohla popřít, večer na to pohlížela zcela jinak.

Potom si uvědomila, co ji probudilo: zvenku se ozývalo troubení na fanfárku, ohlašující budíček a nástup na ranní programy. Měla by vstát, ovšem bála se probudit svého společníka. Byl tu zřejmě nejvýznamnější, alespoň ostatní mu projevovali určitou úctu. Že by nějaký princ? Nebo bohatý obchodník s velbloudy?

Ohlédla se znovu a její pohled se setkal s Haakonovým. Kapitán se docela spokojeně usmíval. „Vstávat nebudem?“

„Já bych ráda. Kromě jinýho musím na toaletu. Ale...“

Haakon něco řekl. Byla to zpotvořená francouzština, které však Arabové velmi dobře rozuměli. Princ zvedl hlavu, usmál se na ni, pak se nahnul do jejího klína a olízl ji. Něco povídal.

„Co říkal?“ zeptala se.

„To ani nechtěj vědět. Klidně ho odstrč, když se ti to nelíbí!“

Haakon se choval podle své rady. Klidně vstal a když se mu kluk namotal do cesty, bez varování ho nakopl, až odletěl, zamotal se do polštářů a upadl na zem. Všichni přítomní se rozesmáli, kluk vyskočil na nohy a řehnil se jako ostatní. Oči mu blýskaly.

Britta využila situace a odplížila se do koupelny. Když už tam byla, taky se trochu umyla a posbírala svou duševní rovnováhu.

Takže když se vrátila, mohla říct: „Neopovažuj se připomínat, co jsme včera večer vyváděli. Nechci to slyšet!“

Haakon se s klukem kočkoval mezi polštáři a pokrývkami, občas ho popadl za nějaký vhodný kus a kroutil jím, až začal vřískat. Přesně tak si asi představovali legraci všichni ostatní.

„Uzavřeli jsme spojenectví,“ řekl, zatímco se bránil dalšímu útoku, „Dá se říct, že jsme se sbratřili. Bylo by vhodné posílit to nějakými dary, ale vyčkám, co udělají oni...“

„Já bych radši vypadla!“

„Jo, to je rozumný. Jinak jsou schopni začít znova...“

Haakon rázně ukončil hru, vstal a začal vysvětlovat, že by měli jít na pláž, vykoupat se v moři a pak cvičit. Nerozuměla diskusi, tak taky zamířila ke dveřím, ale Arab ji zastavil. Otevřel malou skříňku (jako všechno vyřezávanou z ušlechtilého dřeva a zdobenou intarsiemi) a vyndal náhrdelník z drobných perliček, uprostřed byl přívěsek s velkým safírem. S úklonou jí to podal, dotkl se prsty jejího klína a pak si je přiložil k čelu. Něco povídal, ale bylo to zřejmě arabsky, takže Haakon nerozuměl.

Vykoktala něco, jako že děkuje. Tvářila se vyjeveně.

Jak si všimla, dali Haakonovi krásnou zakřivenou dýku ve velmi zdobené pochvě. Hodně toho napovídali, zvlášť ten kluk; kouzelně lámal francouzštinu. Haakon na okamžik ztratil klid, pak začal rychle něco vysvětlovat a odmítat. Hádali se, ale zdvořile.

V rámci toho vytlačil Brittu elegantně na chodbu. „Padáme!“

„Co bylo?“ ptala se a ukazovala na dýku.

„Nic, běžná zdvořilost. Ale chtějí mi ho vnutit...“

„Co? Jak, proč?“

„Poslat na zkušenou. Je to mladší bráška toho prince, čipernej až moc. Chtějí, abych ho vzal na loď za plavčíka, tak na dvě tři plavby, nejlíp kolem světa. Pak ho můžu vrátit domů, jestli bude chtít a jestli... prostě aby se něco naučil. Já ho nechci!“

„Měla jsem pocit, že jste si docela rozuměli!“

„Ale jo, to jo... Jenže byly by s ním problémy!“

„Stejně tě ukecají. Když, tak ti dají cennější dary.“

„Jo, toho se právě obávám. Když budu mít rozum, tak jim vrátím ještě cennější a bude. Hlavně nesmím dopustit, abych měl dluh, to se jim pak těžko něco odmítá.“

„Koukám, není to tak docela bez rizika...“

V tu chvíli ji Haakon chytil za ruku a otočil k sobě:

„Tak dobře poslouchej, děvče! Asi jsem to včera dost neodhadl, ale vybruslili jsme na pěkně tenkej led! Jen doufám, že nemají žádnou krevní mstu, jinak v tom lítáme taky a nic nám nepomůže!“

Britta to přijala celkem klidně; ještě se zašklebila: „Aspoň že nedělají do žádný magie...“

Haakon se zarazil. Chvíli se tvářil nejistě, pak řekl: „No, taky doufám. Sakra, pojď se koupat!“

Britta doufala, že její nový šperk jí zjedná úctu a obdiv, ale nebylo to tak velké, jak čekala – většinu pozornosti přitahovaly olympijské hry. Než je stihli zahájit, což mělo být po snídani, přistály další dvě řádové lodi, z toho jedna z Ameriky, což bylo zdrojem dalších problémů. Část posádky totiž pocházela z Virgínie a Jižní Karolíny, tedy z území Jižní Konfederace, a jak se sluší, hodlala soutěžit za jih a označit se tedy šikmým modrým pruhem s hvězdami. Většina to odmítala a jeden černovlasý mládenec se hádal, že chce bojovat za Mexiko reprezentované orlem na kaktusu. Za těchto okolností nemohla Britta obstát.

Haakon zahájil s Američany mohutné vyjednávání o svých barvách; vypadalo to na dobrý kšeft. Praktickou stránku svěřil Brittě a ta hejnu děvčat vedených Eleni; společně pomalovaly každého, jakou barvou sám chtěl. Politice nerozuměly a nepletly se do ní.

Komthur Ahlbeck se pokusil zjednat pořádek a vyjednávat o něm s Madame Jelizavetou. Nepochodil; částečně vůbec nechápala, co se po ní chce, částečně se rozhněvala, že by jí měla být odebrána čestná funkce předsedkyně Olympijského výboru. Obojí ji naštvalo. Ahlbeck pronesl několik velmi nepěkných vět a zavřel se v pokoji, údajně za účelem meditace.

Okolo poledního připlula loď z pevniny a vysadila další várku hostí. Konečně dorazili dva rytíři, jeden z Německa a jeden někde z Balkánu, ale Flor marně doufala, že se zbaví velení. Oba byli dost mladí, měli s sebou svoje dívky a hodlali se s nimi pobavit, než začne vážné jednání. Prohlásili tedy, že se jim dosavadní velení zdá dokonalé a své nadřazené postavení dávali najevo jen parádními kříži na krku.

Dopoledne většina mladých trénovala, zatímco výbor se pracně dohadoval, v čem se má soutěžit a kdy budou uzavřeny jednotlivá disciplíny; dalo se totiž očekávat, že průběžně dorazí další lidé a budou chtít taky závodit. Byla zahájena atletika: běhy, skoky, plavání, hody diskem, oštěpem, vrh koulí, vzpírání, lukostřelba, box a zápas. Složitější problémy byly prozatím odloženy.

U oběda připomněla Flor Ahlbeckovi, že na večer slíbil pronést přednášku. Zatvářil se kysele, ale slib potvrdil, takže se mohla těšit. Dál její spokojenost vyvolalo, že odpoledne dorazili další, dokonce i několik starších zasloužilých pánů, kteří neměli chuť závodit; byli tedy delegováni soudci. Vzniklý problém, jak tyto osoby vznešeně označit, vyřešil jeden stařičký rytíř: ve starém Římě nosili senátoři bílé tógy s červeným lemováním. Navrhl tedy natřít hodnostáře na bílo a označit červenými pruhy na vhodných místech. Sám se nabídl jako první a protože výsledný efekt byl příšerný, bylo to schváleno.

Ahlbeck na to řekl cosi o zneuctění rytířského stavu.

Na jeho přednášku se čekalo dosti netrpělivě. Skutečně se na ni připravil, dokonce měl na papíru napsaný koncept. A začal:

„Jak jsem byl informován, sdružují se svobodní bojovníci řádu, tak zvaní Jezdci, do organizace zvaná Neviditelná říše. Prosím, abyste si povšimli zdůraznění slova Neviditelná! Ale jak můžete sami pozorovat, na tomto zasedání byla zásada neviditelnosti porušena už v začátcích! Jak můžeme očekávat, že si nás lidská společnost nevšimne, když ji na sebe soustavně upozorňujeme? Takový postup je bezpříkladným porušením všech zásad...“

V tomto duchu hovořil asi půl hodiny. Zkritizoval všechno; v první řadě jejich momentální vzhled, což celkem očekávali. Pak se dal do pověsti, kterou členové řádu získali ve světě od zimní války v Německu, ani ta není valná. Mezi bojovníky se rozšířila zpupnost dřív nebývalá, začínají nosit výstřední oděvy, viditelně umístěné zbraně, všelijaké nápadné ozdoby, zejména náušnice. Veřejně mluví o tom, že tyto věci používají k magickým úkonům, ať je to pravda či nikoliv. Muži nosí dlouhé vlasy a prohlašují, že je v nich skryta jejich síla a ostříhání by přineslo neštěstí. Při nejrůznějších příležitostech se seznamují s krásnými ženami mimo řád, nechávají se od nich hostit a rozmazlovat, zejména v posteli. Na oplátku jim vykládají, že takový vztah je pro ně mimořádnou poctou, zvláště když se narodí děti: budou od počátku patřit do vyšší kasty.

Když chlapci dostali svůj díl, dal se do děvčat. Přímo běsnil: přestože žen je v řádu minimální množství, jsou nepřehlédnutelné a jejich vliv na celé okolí totálně zhoubný. Teď se nejedná o ty nešťastné čarodějnické pokusy (kterým ostatně Ahlbeck nevěří ani za mák), nýbrž o jejich absolutní nedostatek mravnosti. Ty hrozné ženštiny si počínají, jako by mezi mužem a ženou nebyl po stránce mravů žádný rozdíl; bez zábran si vybírají milence, strojí jim nejrůznější úklady a dávají najevo potěšení, když se jim povede někoho svést. Když ale takového získají, okouzlí a přinutí zcela změnit svůj život, přestane je bavit a klidně ho opustí, aniž by se sebeméně styděly. Systém vícenásobných sňatků je zlotřilá lež a ničemnost, nic takového neexistuje a jediná přijatelná forma sňatku je v katolickém kostele před řádně vysvěceným knězem. Jen ten má právo přivolat na manžele požehnání Ducha Svatého, bez něhož nikdo nemůže být doopravdy šťastný.

Ahlbeck ví, nebo aspoň tuší, co nastane tady. Už od začátku se zde zvrhlým způsobem projevuje jistá čarodějka, kterou ohleduplně nechce jmenovat. Ta naprosto nemravná ženština už dlouho toužila polapit do svých spárů nějaké nešťastné oběti, třeba i mentálně postižené nebo trpící depresemi a stresem. Když se jí to povedlo, nechá je řádit a veřejně projevovat nápady, které měly navždycky zůstat ukryty v odborné psychiatrické literatuře. Tak se stalo, že byly zlákáni další a v současné době již šílenství zachvátilo téměř všechny. Kdo to kdy viděl, aby počestní lidé chodili nazí a natření barvami v barvách svého klanu? Když se nestydí oni, musí to za ně bohužel vzít Ahlbeck.

A pokračování bude ještě horší, až dorazí ti blázni z Ostrova. Ahlbeck už měl možnost vidět jejich námořníky, když přijeli do Kapského města; na první pohled pochyboval, zda vůbec jsou lidé. Neprobudí-li se přítomní dostatečně včas, budou zlákáni tou sebrankou a přeměněni na šílenou karikaturu lidské bytosti: změní se tak, že se už skutečně nebudou moci před lidmi ukázat. Zvláště jestli se někomu podaří zapálit Živý Oheň: tehdy muži i ženy přijdou o vlasy, zato budou zohaveni tetováním všude, kde to jen trochu půjde. Pošetilé bílé dívky budou páchat nemravnosti s muži podřadných barevných ras; pokud si nedají pozor, mohli by se zaplést dokonce se zvířaty jako v biblické Sodomě. Nakonec to dojde tak daleko, že někteří se už nebudou smět vrátit domů, tak odjedou na ten zlořečený Ostrov a zůstanou tam...

Posluchači se dle nálady tvářili vztekle, divili se nebo pochechtávali. Ahlbeck si dovolil skončit dotazem, zda se k tomu někdo z Neviditelné říše chce vyjádřit; kupodivu nastalo větší ticho než při projevu. A do toho ticha pronesla sice tiše, leč srozumitelně Britta:

„Já myslela, že se od teďka jmenujeme Impérium!“

Takže nastal výbuch smíchu. Ahlbeck věnoval rušitelce káravý pohled, ale snadno zjistil nováčka a zachmuřil se ještě víc. Ani potrestat tu drzou žábu nemůže!

Ten rytíř z Německa se přihlásil do diskuse: „Je pravda, že jsme ze zásady neviditelnosti poněkud slevili; to ale hlavně proto, že o nás už stejně každý ví, dokonce se nás snaží kontaktovat a přinutit ke spolupráci. Předstírat, že vůbec neexistujeme, už bohužel nemůžeme; takže jsme nuceni ukázat se veřejně a přiznat barvu. Obávám se, že to nebude nic příjemného, dokonce tuším četné nepříjemnosti. Ale nevyhneme se jim!“

„Taková neopatrnost může snadno vyvolat válku!“ řekl Ahlbeck.

„Ani té se nejspíš nevyhneme. V Evropě i ve světě narůstají nejrůznější druhy sporů; snažíme se je brzdit, ale výsledek je zatím nerozhodný. A přiznávám, že právě Německo je zdrojem těch nejnebezpečnějších vášní...“

„V tom případě byste měli ty vášně tlumit a ne podněcovat! Ale někteří Jezdci dávají přednost snaze domáhat se svých vymyšlených titulů a dokonce se snaží je legalizovat...“

„V posledních několika letech Jezdci zbohatli a zpyšněli.“ smál se rytíř, „Proč by tedy nemohli veřejně deklarovat svoje tituly, když to dělá každý majitel továrny na plyšové medvědy? Šlechtici Impéria mají váhu zlata; s tím je třeba vážně počítat!“

Ahlbeck začal vykřikovat něco, že je velkokomthurem řádu Blesků a jako takový nedovolí..., ale nikdo ho neposlouchal. Naopak se všichni začali hádat, kdo co zavinil. Už během odpoledne začalo narůstat napětí mezi jednotlivými národnostmi, zvláště když byla příslušnost na všech jasně vidět. Sportovní utkání se změnila na politické výzvy a od těch nebylo daleko ke rvačkám. Počítalo se, že některá střetnutí třeba v zápase nebo boxu budou spíš otázkou politiky než sportu; prozatím bylo vše urovnáno, až Ahlbeck to rozvířil. A bohužel, daleko větší problémy než mezi státy existovaly mezi jednotlivými oblastmi téže země, tedy mezi Jezdci podřízenými témuž komthurovi či rytíři.

Za této situace Britta ztratila přehled, takže se šla zeptat Haakona. Kupodivu na něco zcela jiného: „Jak to myslel s těma vlasama? Proč bysme se měly stříhat?“

Haakon vztáhl ruku a zajel jí prsty do vlasů.

„No jo... od začátku se obávám, že k tomu dojde. Stává se to, když se sejde větší množství čarodějek. Bude ti to moc vadit?“

„Nebude, protože se v žádném případě ostříhat nenechám. Jak moc by to vlastně mělo být?“

„Děvče, nikdo se tě nebude ptát, jak moc. Prostě se probereš a budeš bez nich. A bez všech chlupů kdekoliv po těle. Slyšela jsi někdy o Živém Ohni? Jak ti to mám teda vysvětlit...“

„Asi těžko. Vysvětloval jsi mi před velmi krátkou dobou, že si žádná čarodějka nenechá na vlasy sáhnout, protože je v nich její síla a kdyby o ně přišla, tak... tak jak to je?“

„To je samozřejmě pravda. Jenže Oheň je jediná čestná možnost, jak se ostříhat a při tom nic nepokazit. Ještě je možný nechat se ostříhat na Belthine, 30.dubna to je nejmíň škodlivý“

„Na čarodějnice? Proč zrovna to?“

„Říkám, škodí to ze všech možných případů nejmíň. Stříhání není nikdy nic dobrýho, poškozuje vždycky, protože narušuje auru. Ale je možné škody minimalizovat.“

Britta se k němu přivinula; už jí hladil vlasy, tak nebylo tak těžké přitisknout se mu na prsa a zahřívat se jeho teplem. Ještě uspořádala jeho ruce tak, aby jí ležely v klíčových místech těla; nedbala, že vedle nich sedí Sven a sleduje je, nedbala, že se na ně může dívat celý sál. Chtěla být pod ochranou.

„Nevím, co se se mnou děje, Haakone. Bojím se a nevím čeho. Mám pocit, že se mnou někdo něco provádí a já nevím, co...“

„Třeba bys na to dokázala přijít, kdyby ses zamyslela.“

„Ale jo, jistě. Rozehráli jste se mnou nějaký kolotoč... stala jsem se součástí nějaké hry, že? Jak to, že jsem to nepostřehla? Proč se najednou cítím tak hrozně deprimovaná?“

„To nic, to ten Ahlbeckův útok. Zase se srovnáš...“

„Nesrovnám! Já vím, že jsem vykolejená, nikdy dřív jsem nebyla taková! Hrozně mě baví dělat věci, kterých jsem se dřív bála! Jak ti to mám říct? Třeba myšlenka být svému muži nevěrná před jeho očima... stejně mám nejradši Svena, ale milovat se chci s tebou, dokážeš to pochopit? A chci, aby to viděl...“

Haakon se ohlédl na Svena a oba se usmáli.

„No ano... tím se netrap. Časem to zvládneš...“

„Chci vědět, co se děje. Chci mít přehled! Odpověz mi!“

„Hm. Jak daleko chceš zajít?“

„Až do konce. Zbavit se veškerých iluzí!“

„To nedokáže nikdo. Všichni žijeme v iluzi...“

„Tak aspoň kolik se dá!“

„No dobře, jak chceš. Tak podívej: všude kolem nás se prostírá veliká síť, upletená z magie. My jsme do ní zapleteni taky a čím víc se zaplétáme, tím větší nám to dělá potěšení. Hloupí jedinci, když na to přijdou, se pokoušejí bránit a nějak vzpírat. Jako třeba Ahlbeck. Ti chytřejší pochopí, že daleko příjemnější je nechat se zaplést; nechat se bavit tím vším okolo.“

„Kdo tu síť upletl?“

„Všichni. Začala s tím Flor, od chvíle, kdy vstoupila na tohle místo. Každý čaroděj ji plete, soustavně a bez oddechu, aniž by na to moc myslel, prostě tak samozřejmě, jako dýchá. Jen vstoupí, už obrací křivky energie tak, aby mu vyhovovaly. A zapojuje do nich každého, kdo se mu namotá do cesty. Nemůže připustit, aby to někdo rušil nebo zůstával mimo. Uvidíš sama, až ji budeš vědomě plést, bude se ti to líbit...“

„Jestli dobře rozumím, Flor prostě popadne nic netušícího jedince a předhodí ho své magii. Na nic se neptá...“

„Nejbrutálnější způsob je Aztécký: zajatce položíš na záda, obsidiánovým nožem mu rozřízneš hrudník, vytrhneš živé srdce a to obětuješ. Tohle je přesně stejné, jenom to míň bolí.“

„Není to trochu bezohledné?“

„Je. Až to budeš dělat, budeš se nejlíp bavit tím, jak nic netušícího zajatce předhodíš svým božstvům. Jak se ho zmocní, jak ho prostoupí a přimějí konat jejich vůli...“

„Myslíš, že právě to se stalo i se mnou?“

„Já si to nemyslím. Já to vím.“

„A s tebou?“

„Samozřejmě. Kvůli tomu sem jedu takovou cestu.“

„Není to ponižující, nechat se ovládnout?“

„Jak se to vezme. Jak pro koho. Chodíš ráda do divadla? Tak si třeba představ, že tě vezmu na Hamleta. Ten příběh znáš, není pro tebe nový ani nejsi zvědavá, jak dopadne. Prostě to chceš vidět znovu, je to pro tebe svého druhu obřad. Hezky se oblékneš, jdeš ke kadeřníkovi nechat si udělat hlavu, třeba se namaluješ... co já vím? Pak tam jdeš, máš slavnostní náladu. Všechno s tím souvisí, rozhovory s kamarády, cesta, setkávání s přáteli před divadlem, diskuse o hercích... pak představení, všechno pozorně sleduješ a zaznamenáváš si do paměti, co se dělo. Příběh znáš, to zdůrazňuji, není to žádné překvapení, a stejně se do něj vžíváš. Dokonce máš pocit, že bys to zahrála líp. Po divadle si jdeš sednout do kavárny, probíráš to tam s přáteli, diskutuješ a jsi spokojená, jak to pěkně dopadlo...“

„Jo, to znám. Ale tohle je něco jiného, ne?“

„Pro tebe, jsi tady prvně. Ne pro Flor, pro ni je to obřad jako všechny ostatní. Znovu zažívá tu extázi, kterou zažila poprvé, ale v tobě a ve všech ostatních. Je součástí hry...“

„Tvoří ji. Má možnost ovlivnit osudy druhých?“

„A zároveň je sama ovlivňována. Ano.“

„No dobře; ale co když je to falešné? Co když obětuje ty lidi nějakému principu, který ve skutečnosti neexistuje?“

„Co tím myslíš?“

„Nebuďme naivní, bavíme se o náboženství. Flor předstírá, že vše je součástí uctívání Boha. A co když není, co když je to vylhané, vymyšlené, ona sama si to vymyslela? Co když nás tím chce jenom oblafnout?“

„Je Hamlet pravda? Napsal ho nějaký Shakespeare před třemi sty lety. Věříš, že v té hře otráví královnu perlou v číši vína nebo probodnou všechny ty herce kordem? Vidíš, jak Hamlet vráží do krále Claudia čepel meče, ta čepel zajíždí druhému herci do prsou a on sténá a teče mu krev. Ty to vidíš na vlastní oči, sleduješ to, dokonce sis to zaplatila. A víš, že to není pravda.“

„No dobře, tak ne! Ale kdysi byla, žil nějaký Hamlet a tomu se to všechno skutečně stalo...“

„Vůbec ne. Já bych to měl vědět, jsem z Kodaně a vyrostl jsem pod pevností zvanou Helsingborg, Hamletovým Elsinorem. Není tam nic, co by jakkoliv připomínalo nějakého Hamleta. Neexistoval.“

Britta nakrabatila tvář. Oči se sice usmívaly, ale...

„Beru ti nějakou hezkou iluzi, že? Ty přece víš, že všecko není pravda; ale bere tě to a chceš, aby byla. Jsi ochotná se pro to dokonce pohádat, být smutná nebo veselá; ten příběh tě hluboce zasáhl a změnil něco ve tvé mysli. A to je dobře.“

„No fajn, Hamleta jsme vyřešili. Tak dál!“

„Flor přišla a začala vytvářet příběh. Zapojila do něj vše, co viděla. Třeba vzala malou pošetilou holku Brigittu a zkusila ji změnit na něco jiného. Teď pokračuj a buď nemilosrdná.“

„Ano, myslím že chápu, co tím myslíš. Ta holka Brigitta byla uzlíček nervů, hluboce frustrovaný zbabělec, který se bál i svého vlastního stínu, celý život se zmítal v osidlech neukojených přání. Flor jí dala možnost se těch přání zbavit tím, že je zkusí uskutečnit a vychutná si je na vlastní kůži. Je to tak?“

„Správně. Tak vidíš, že...“

„Od malička jsem měla strašné představy. Jedna z nich byla, že budu chodit mezi lidmi a nebudu mít na sobě ani nitku šatů, budu zcela nahá a každý na mě bude zírat. Když jsem o tom snila pod peřinou, klepala jsem se hrůzou. Teď se přesně to stalo; sedím mezi všemi lidmi, všichni kolem... no, většina jsou nazí a já na ně koukám. Dívám se na tvoje přirození a myslím na to, jak se mi líbilo, když jsi mi je strkal do téhle dírky a jak se mi to bude líbit zase, až to znovu uděláš. Myslím na všechny ty chlapy, se kterými jsem to dělala v posledních dnech. A ještě budu...“

„Hezké. Líbí se ti to?“

„Příjemně to vzrušuje. A úplně nejvíc, že je u toho Sven, vidí to a sleduje mě. Toužím nechat se před jeho očima zkurvit celým tímhle sálem. Chtěla bych být kurva. Co ty na to?“

„Zkusím ti připomenout, že podstatou kurvy není milování pro potěšení, ale sex za peníze. Přijde kdokoliv a ty s ním jdeš, ať se ti to líbí nebo nelíbí, dostaneš za to prachy a ty odevzdáš svému pasákovi. Co při tom cítíš, je každému fuk.“

„Jo, to bych chtěla. Jít šlapat chodník, vydělat si a přinést to Svenovi. Dát mu peníze, schovat si něco tajně pro sebe, pak se usmát a jít zase na ulici. On bude vědět, že se jdu kurvit, že na mě budou sahat cizí chlapi, že mi ho tam budou strkat... bude zároveň žárlit a těšit se na peníze...“

Sven se usmíval. Poznámky si nedělal, ale chystal se zapracovat tyto vize do svého vědeckého pojednání.

„Tvoje myšlenky jsou odrazem tvých vlastních pocitů vůči němu. Co jsi cítila, když před tebou spal s jinou ženou?“

Britta chytla na první našlápnutí. „Já bych ji roztrhla! Všecky ty hnusné coury... a první tu malou drzou Eleni! Taková žába, ani patnáct tomu ještě není, a kurví se s kdekým...“

„Mýlíš se, té už bude víc. Ta druhá, Mariko, je asi...“

„No dobře, tak Eleni táhne na šestnáct; to má být rozdíl?“

„Zkusila jsi to s ní?“

„Co jako? Ty myslíš přímo...“

„Vyzvi ji, abyste se milovaly společně. Mohla bys přizvat Svena, případně nějakého dalšího kluka, ale ještě lepší bude rozdat si to jenom s ní; nebo ještě s Mariko ve třech. Eleni to udělá jistě ráda, strašně moc chce neobvyklé zážitky. Je tu proto, aby si něco užila; dokonce přitáhla kamarádky a sleduje, jak se do toho zaplétají čím dál víc. Mariko je taky bezvadná, v podstatě dítě, ale pěkně čiperné; všechno se jí líbí. Nedělají si panenky žádné starosti, žádné zábrany...“

„A ty myslíš, že by se mi to líbilo?“

„Zkus to. Kdyby to hned nebyla extáze, vzpomeň si, jak si tahle malá mrcha užívala a ještě bude užívat s tvým mužem. Udělej jí za to nějakou bolest a dovol jí, ať ona udělá něco tobě! Vzájemně se zmlaťte, pokousejte, vyškubejte si vlasy... A až se zmučíte, tak si to navzájem udělejte, jak nejlíp to půjde...“

Britta se mlsně olízla. „Ty máš stejně bezva nápady!“

„A ty seš bezva holka. Parádně chápavá... vzpomínám si na svou sestru, to je úplně jiný typ. Jsme z ní zoufalí. Ošklivá, tlustá, nafoukaná a hloupá; ta by se sem prostě neodvážila. Od malička se snažíme ji vychovávat a nic. Asi ji za někoho vdáme.“

„Doufejme, že ji bude chtít. Třeba se v manželství změní?“

„Nic není vyloučeno, ale divil bych se.“

„Co bude dál?“

„Máš řadu možností. Třeba můžeš uskutečnit svůj sen a dát se někým milovat tady přede všemi...“

„Neříkej milovat, říkej ošoustat. Vzrušují mě sprostá slova. Vraz mi svýho čuráka do píče a mrdej mě jako prase...“

„Jo, jsi roztomile perverzní. Ale máš ještě jiný možnosti...“

„Jmenuj příklady!“

„Můžeš se naučit ovládat Moc. Hrát si s lidmi, pomáhat jim. Je taky možný škodit, ale pomáhat je větší zábava. A úplně nejlepší je pomáhat, aby při tom trpěli. Utrpení vede k moudrosti...“

Britta dala najevo, že ji to zajímá. „Jako Flor?“

„Jo, přesně. Možná by tě to naučila...“

„Ale... uvědomil sis, že jsem blázen? Psychicky nemocná?“

„Tím to bude jednodušší. Zdraví nejsou dost citliví.“

„To mi říkáš proto, že jsi člen řádu?“

„Nevím, proč ti to říkám. Prostě mám pocit, že by ti to šlo.“

Britta přemýšlela. „Proč mě nabádáš, abych si nejdřív vyřídila účty s Eleni?“

„Když to chceš vědět, líbíte se mi obě. Byla by nádhera vidět obě vaše těla v akci; tvoje bílé se zlatou hřívou, její tmavé s černou. Jak se vlníte a svíjíte v extázi, propletené do sebe... vzrušuje mě už ta představa!“

„Jo, vidím. Jenomže mně je ta malá čubka odporná!“

„Proč pořád říkáš malá? Je stejně velká jako ty!“

„No jo, ale pořád takový děcko! Štve mě, že je ve svým věku tak drzá; když mně bylo patnáct, netroufla jsem si ani pro rohlíky. Pořád jsem se bála, co si o mně budou lidi myslet.“

„A co si mysleli?“

„Že jsem trhlý děcko, který si netroufá ani do pekárny.“

„No vidíš. O Eleni si všichni myslí, že je trhlý děcko, který se nechalo najmout jako pokojská a využívá toho, aby lovila muže. Když to dobře půjde, vydělá si na cestu a zdrhne odtud.“

„A bude dělat v Athénách přístavní štětku. Kariéra!“

„Třeba až v Benátkách nebo Marseilli, co víš?“

„Co by se s ní třeba dalo dělat?“

„Nevím. Musíš vycházet z její osobnosti, sblížit se s ní, poznat její touhy, sny a přání... pak jí můžeš pomoci.“

„Je strašně primitivní!“

„Náš šimpanz Tiggy je opice a přece se s ním Dagmar pořád mazlí!“

Britta se ohlédla, kde je Tiggy. Seděl za stolem, měl oblečené bílé šortky a tričko, na hlavě námořnickou čapku a pil limonádu ze sklenice. Dagmar ho pečlivě obsluhovala a pomáhala mu.

„Bezva. Šimpanz je jedinej, kdo je tu řádně oblečenej!“

Haakon se ohlédl po Ahlbeckovi. Taky měl společenský oděv.

„No jo, ten! Počkej... jak to, že je z řádu a přitom kritizuje, co dělají ostatní? Není to nějaký divný?“

„Divný... ani ne. Je starý, komthur a obchodník s diamanty. Má zájem, aby na něj okolní svět pohlížel příznivě, pokud možno nic nevěděl o jeho výstřelcích a považoval ho za... no, obchodníka s diamanty. Nic víc, nic míň.“

„Takže je něco víc?“

„Možná kdyby se svlékl, divila by ses, kolik značek nosí on na své kůži. Velmi dobře ví, jak chutná milování s čarodějkami. Taky ony to vědí, proto jeho kecy neberou vážně. A že by neznal dračí magii? Trezor má nabitej kamenama, sbírá vzácný obrazy a má prý velikou sbírku známek, samý unikáty. Pěkně drahý...“

„Takže nám panáček lže!“

„Ne. Jen se snaží srážet v rozletu mladý kusy, který by mu šly moc po krku. Ty svoje hry provádí v tajnosti za zdí svýho paláce; ne takhle veřejně. O to mu jde, o nic jinýho!“

„Pěknej všivák, ne?“

„Já si tě přijdu vychutnat, až budeš mít tři děti a budeš paní doktorová, choť předního profesora University v Uppsale. Pak si řekneme, jak vzpomínáš na tenhle večer!“

„Myslíš, že někdy budu to všechno?“

„Máš slušnou šanci. Proč ne?“

„A pomůžu tomu tím, že nalítnu na Eleni a zkusím ji dostat?“

„Jo, taky. Ale ještě: zkus s ní hrát na rovinu. Dát jí šanci ti všechno vracet. Se slabým soupeřem to není hra...“

„Ještě ke všemu! To jí mám říct, že ji chci... no jo, jasně! Tak nějak to řekla Flor ten první večer, ale já ji nepochopila. Předhodila nás svým božstvům jako bezmocný králíčky...“

„Jo, to udělala. A dosáhla tím, že už nejseš bezmocnej králíček a umíš spoustu toho, co ona. Než to skončí, budeš umět všecko.“

„Takže už nebude lepší?“

„Bude. Ona se mezitím naučí něco víc.“

„Kde je nejvyšší vrchol?“

„Nevím. Kdybych věděl, byl bych tam.“

„Ten perverzní sex tomu pomáhá?“

„Jenom to nastartuje. V určitou chvíli toho necháš. Ahlbeck tím taky prošel a nechal toho; nepropadej iluzi, on to velice dobře zná! Považuje to za slepou uličku, zbytečný zdržování na cestě. Jenže on už asi startoval z výhodnější pozice. My ne...“

„Jsou to moc divný věci, co povídáš! Mohla bych se vyptávat, co bude dál, ale asi nevíš nebo bych to nepochopila. Jaká je ta hra s božstvama? Lepší než všechny předtím?“

„Já bych řekl, že jo. Mně se aspoň líbí.“

Britta delší dobu uvažovala. Obrátila se do sálu a sledovala Eleni, která se právě s někým o něčem dohadovala. Uvažovala o ní nahlas: „Ona je vlastně strašně hezká... byl by podraz, kdybych ji dohodila na noc těm arabským klukům?“

„Myslíš, že by se jí to líbilo?“

„No, kdyby s ní dělali, co se mnou... a to oni by dělali! Asi by se panenka pobavila...“

„Proč neřekneš rovnou pobaví? Stejně jí to uděláš!“

„To bych tam musela... jít s ní! Jinak by nevěděla...“ Britta náhle pochopila a ušklíbla se: „Teda, ty seš ale prasák!“

„A co, nelíbilo?“

Chvíli ještě koukala na bezstarostně se smějící Eleni. „Líbilo.“

Haakon neřekl nic. Jen ji hladil.

„To by znamenalo... přivést ji tam. A říct jim: udělejte s ní všecko to, co se mnou. A se mnou si dělejte, co vás napadne!“

„Moc hezky řečeno. Chceš to napsat francouzsky?“

„Myslíš, že by taky křičela rozkoší?“

„Tys v noci vyváděla pěkně!“

„Jenže já jsem perverzní. A ona je ještě dítě!“

„Tím pěknější by to bylo. Neláká tě kazit děti?“

„Jenže, ona by nechtěla. Nikam by se mnou nešla!“

„Když jí řekneš, o co má jít, tak půjde.“

„Ty snad seš ďábel, Haakone! Navádíš mě tady...“

„Můj hlas je ozvěnou tvých myšlenek. Sama si to přeješ!“

Britta vzdychla. „Já snad začnu chápat, jak jsi to myslel s tím ostříháním. Víš, ona má tak krásný dlouhý vlasy...“

„A ty bys byla ochotna to vydržet jen proto, abys viděla, jak to potom dělají jí.“

Britta přímo zasténala. „Ty znáš ženský, ty hajzle!“

„Hlavně znám tebe. Spal jsem s tebou, to nevíš?“

„Eleni je taky taková jako já?“

„Bude, než to tady skončí.“

Britta ještě chvíli vzrušeně dýchala. Potom se ovládla.

„Ne, nic nebude. A vůbec, je tady ten komthur... radši ne!“

Komthur tu byl, hádal se strašlivým způsobem s mnoha jinými. S Araby ovšem ne, ti vůbec nechápali, o co mu jde. Seděli klidně, usmívali se a sledovali cvrkot. Však přijde chvíle, kdy je někdo bude na něco potřebovat, tehdy začnou jevit aktivitu.

„Ještě jednu věc bys mi měl vysvětlit. Změna negativní energie na pozitivní, jak o tom mluvila Flor. Jak se to dělá?“

„To by ses asi měla zeptat Flor. Já přesně nevím...“

„Jsem ráda, že ty taky něco nevíš.“

„Tak často jsem na přednášky nechodil. Třeba jsem chyběl...“

Britta zmlkla. Teď sledovala hlavně Araby. Roztouženě.

„Už vím.“ řekl konečně Haakon, „Přijmout můžeš cokoliv, ale hned to poslat dál, nezdržovat v sobě. Brát všechno jako součást hry. Předávat dál, nadřízenému. V tomto případě Flor.“

„Při takové hře jako v noci vznikne hodně energie, co?“

„Jestli chceš vědět, zda by ji chtěla, tak ano. Říkala...“

„Kam ji posílá ona?“

„Ona ji neposílá adresně. Nechá ji, ať si vezme, kdo chce. Flor je ochotná udělat cokoliv, co bude třeba.“

Britta opět dlouho uvažovala. „A stejně nic nebude!“ řekla.

„Vsadíme se?“ usmál se Haakon.

„Nesmysl. A i kdyby, stejně bych to Eleni nenavrhla!“

„Tak dobře.“ řekl a už mlčel.

Jenže útok přišel z úplně nečekané strany. Přirazila k nim ta modrobíle šachovaná Bavoračka, celá rozesmátá a trochu rozjetá, aniž bylo jasné z čeho.

„Hele, smím s váma hodit řeč? Vy prý znáte ty Araby, jo?“

„No... známe, a proč?“

„Povídala ta řecká holka, Eleni. Že se prý s nima dá dost užít, ale někdo by mě musel doporučit. Zkusila bys to?“

„Je ti doufám jasný, co s tebou budou provádět?“

„Není. To mě právě láká. Eleni říkala...“

„Eleni kecá a nic neví!“

„Právě proto. Chtěla by tam jít taky, poznat to...“

Haakon se jenom šklebil.

A Britta praštila pěstí do stolu.

Arabové nebyli ani moc překvapeni, když k nim Haakon přišel to dojednat. Ubezpečili se, že je komthur nebude shánět, diskutoval teď s Madame Jelizavetou a moc se vzájemně nechápali. Vyplížili se jeden po druhém ze sálu a Arabové je navigovali někam ven, což Brittu zarazilo. Nevedli je do dřívějšího pokoje, nýbrž do domku v zátoce, kde během dne navázali přátelství s místním Turkem. Měl jednu výhodu, mohli si na jeho pozemku postavit stany jak chtěli, takže se zařídili po svém a sestěhovali se do jediného houfu. Vše v něm měli společné, jak se zdálo, i ženy.

Zaperlila Eleni, která s sebou vzala Mariko, dala vědět taky Else a Mariechen; jejich rodiče právě vyčerpáním padli do peřin, takže se tiše vytratily. Byly příjemně překvapeny, že tu nejsou jediné Němky a hned jim spadl kámen ze srdce.

Bavoračka se jmenovala Barborka, celé jméno bylo poněkud delší a zjevně šlechtické. Taky už nebyla žádná puberťačka a její zájmy se ukázaly jako podstatně rozsáhlejší, než se zpočátku zdálo. Byla silně aktivní a hned začala vyjednávat, aniž Britta chápala, o čem. Arabové naopak chápali velmi; hned přinesli vodní dýmku a zapálili v ní omamně vonící hmotu podezřelého vzhledu.

„Hašiš.“ konstatoval Haakon, „To nám ještě chybělo!“

„A co?“ otočila se Barborka, „Zkusil jsi to někdy? Báječně to pročistí hlavu; a zítra nám maximálně bude všecko jedno!“

„Tobě, jak se zdá, je to jedno už teď!“

Bylo. Několikrát vdechla kouř z dýmky, na tváři se jí rozhostil blažený úsměv a byla dokonale šťastná. Podala dýmku dál a žádná z dívek neodolala, aby to nevyzkoušela. Neměly ovšem pocit, že by to bylo zvlášť opojné; prostě voňavý kouř, no! Nasávaly tedy a začínaly být milé na svoje partnery.

Barborka se pochlubila svými záměry; netajila, že je členkou Leopardí gardy arminské císařovny a má v úmyslu tento fakt rázně připomenout a žádat jeho potvrzení. Vzhledem k tomu, že většina gardy odešla na Ostrov, stala se vlastně plukovnicí německé části – což tímto dává všem na vědomí a vyzývá je, aby vstupovaly do jejího pluku a pomohly jí očistit Německo od všeho špatného. Snad každý si všiml, že je toho tam dost a dost, Barborka je tady od toho, aby vymetla neřest železným koštětem a ostatním bude dáno právo jí pomoci, pokud si to zaslouží.

Okolnosti jejího vstupu do gardy byly poněkud nejasné. Přijela k Dianině štábu na poslední chvíli, těsně před odjezdem, stihla však ještě složit přísahu a zaregistrovat se. Pak ji poslali domů a ztratili o ni zájem, ale ona nepovolila a trvala na svém. Hodně se vzdělávala; zná dokonale dílo Goetha, Schillera, Beethovena, Richarda Wagnera a Karla Maye, takže jí není utajeno, že národ Německý je daleko nejvyspělejší na celém světě a je povinností to všude prosazovat. Dále je zbožnou dcerou Wotana, Donnera, Freyi a dalšího šíleného panteonu starogermánských bohů; považuje se za Valkýru, takže hodlá bojovat a zvítězit.

Tyto její řeči nalezly odezvu zvláště u Elsy a Mariechen, které měly průpravu od svého otce. Po pravdě, tatínkovy kecy považovaly zatím za blbost, ale když jim to Barborka správně podala, hned se rozhodly a slíbily účast. Britta to viděla realističtěji, přijít o zábavu však nechtěla, takže byla pro. Eleni a Mariko nechápaly, proč by je měly problémy Germánů zajímat, ale byly tady a vlastně se jich nikdo na nic neptal, jenom dostaly příkazy. Takže tím bylo velení pluku ustaveno a mohlo se to rozjet.

Arabové Barborčiny řeči nechápali, ani neměli snahu. Sledovali, že dívka se po nafetování poněkud rozkecala, ale jinak byla milá a ochotná chovat se přítulně. Přes Haakona jim vykládala, že je bude potřebovat, až začne nějakou válku; o co, jim bylo fuk, hlavně se zajímali o odměnu. Slíbila jim všechno: dobrý plat, možnost drancovat dobyté území, znásilňovat bílé ženy a možná je i prodávat do otroctví. Hlavně potřebuje jejich křivé šavle, což byl oblíbený způsob jejich obživy. Jeden ze šejků upozornil, že nejsou barbaři a umějí i moderními puškami, dokonce kulomety. To byla velmi příznivá zpráva.

Povzbuzené příkladem Barborky, začaly dívky fantazírovat a bez zábran na sebe vykecaly všechno, i svoje nejhorší stresy a obavy. Arabové jim nerozuměli a Haakonovi to bylo jedno, ale Barborka si pamatovala velmi dobře, zvlášť to, co bude v budoucnu potřebovat. Nebyla hloupá, měla skvělý odhad na lidi a velký sen, co hodlá dokázat. Pravá princezna.

Neznala toho moc, ale to nejdůležitější ano: když dorazila, okamžitě si všimla, že Flor rozprostřela nad celým územím silné mentální pole, posilující kladné tendence přítomných a bránící místnímu obyvatelstvu být překvapeni jejich chováním. Než tomu propadla také, ubezpečila se o síle a stabilitě toho pole; pak se tedy radostně vrhla do víru zábav a kula železo, dokud se jí zdálo žhavé. Konečně jednou dostala šanci a nehodlala ji pro nějakou slabost pustit z rukou.

Tak předhodila své tělo smyslným Arabům a svou duši pochmurným božstvům z dávnověku. Totéž udělala se všemi ostatními, jen co se jí svěřili; s potěšením sledovala, jak se v nich rozkládá pochybná konvenční morálka, již do nich celý život vštěpovali vychovatelé. Samozřejmě to zkusili i s Barborkou, na těch nejlepších školách, ale dosáhli jen toho, že je silně nenáviděla. Pokoušet se ji spoutat a přinutit poslouchat někoho druhého? Jak drzá opovážlivost! Takový ničema by měl být krutě potrestán nejen tady na zemi, ale hlavně na onom světě, ježto si nevšiml, že Barborka je vysoce vznešená čarodějka a její vůle zákon. Však toho ještě budou litovat, až...

Britta se řehnila, ty řeči jí připadaly směšné. Ale souhlasila, proč ne? Vysvětlovala všem, ať to chtěli či nechtěli vědět, že se jí moc líbilo, co vyváděl Haakon v noci s tím klukem. Je možné, aby byla zároveň znechucená a okouzlená? Je možné, aby současně Eleni nenáviděla a obdivovala pro její mládí a krásu? Aby toužila ji co nejvíc zmučit a ztýrat, a pak chce, aby to samé udělala Eleni jí? Potom ať se jich obou zmocní kdokoliv z kluků, třebas všichni, a je k nim nemilosrdný...

Eleni se smála a pobízela ji, aby ji nešetřila.

Když Britta detailně vyložila své nápady, co by chtěla s Eleni provést, Barborku to zaujalo a začala jí klást otázky. Britta se netajila svými nejperverznějšími sklony a Barborka nadšeně naslouchala. Potom ji jmenovala náčelníkem štábu svého pluku, vrchní velekněžkou a strážkyní veškeré morálky vojska. Za což Britta děkovala v slzách a slibovala všechno možné.

Někdo z Arabů naznačil dívkám, že v jejich kultuře se sluší, aby žena měla dokonale vyholené celé tělo. O barvě nebyla řeč, takže jim nevadila. Z přítomných splňovala tento požadavek pouze Britta, ale hned navrhli, že ostatním ten drobný nedostatek rádi odstraní. Přinesli si nástroje a provedli to, přičemž dívkám se to velice líbilo, až sténaly a křičely rozkoší. Britta požádala, aby byla oholena ještě jednou, že jí to už vyrostlo, i stalo se. Janis se zajímal, co tomu zítra řeknou lidé. Dívky se smály, jen Eleni zarazilo, kde se tam vůbec vzal.

Potom začala Britta z titulu své funkce pronášet jakési zmatené bláboly ohledně stříhání vlasů. Znělo to nadějně a Haakon si dal pozor, aby jí to nerozmlouval. Avšak zasáhla Barborka: prohlásila rázně, že vlasy jsou záležitostí Boha a tak je třeba s nimi zacházet. Svévolné jednání zakazuje!

Britta nechápala nic. Vyptávala se.

„Naše vlasy jsou symbol oddanosti Bohu!“ vysvětlila Barborka zcela jasně, „Proto je nutno je pečlivě pěstovat a nenechat si na ně sáhnout od nikoho, kdo toho není hoden! Až teprve na pokyn Boží je třeba je obětovat a zbavit se jich!“

Britta nepochopila opět, leda to, že jí někdo poroučí a nechce jí dovolit, co si usmyslela. Rozbrečela se.

Barborka ji označila za změkčilé trdlo, vhodné tak maximálně na sexuální prostopášnosti s Araby. Měla pravdu, což Arabové ihned dokázali. Na všech včetně Barborky, což jí udělalo radost. Trvalo to dlouho a užila si při tom víc než za poslední léta. Sledovala své okolí a ujistila se (jako dobrá velitelka), že ostatní taky. Všichni byli maximálně spokojeni, takže mohla být klidná.

Bylo to v pořádku; zvítězila, s potěšením a vášní obětovala sebe i druhé a očekávala za to potvrzení své moci.

Byla šťastná.