Komthur Donald MacLawwen usedl klidně ke svému stolku a dovolil Brittě přisednout. Poté složil ruce do určitého systému a pronesl naprosto vyrovnaným hlasem:

„Tak pojďte a přiznejte se, co jste vyvedly!“

Nejdřív byl jenom hlas, trochu rozechvělý: „Ani nic, tati!“

„Něco určitě; tak se ukažte, ne?“

Britta doposud nepochopila, jak se to dělá, aby člověk najednou zmizel či se objevil, ale ony to zřejmě ovládaly. Objevily se. Vypadaly mírně jinak než před chvílí; vlasy ještě kratší, jemné jako kočičí srst. Připadaly jí velmi krásné, nezvykle exotické, jako z jiného světa. První impuls byl, že jsou to jiné bytosti přestrojené za Deirdre a Dagmar; rozum napovídal, že je to nesmysl, přece to není možné!

Donald jejich objevení zjevně očekával. Opakoval:

„Tak se přiznejte! Nevypadá to, že bych vám utrhl hlavu!“

Deirdre byla jeho dcera, takže zahájila: „Ale my jsme opravdu nic nevyvedly, tati! Byly jsme naopak až neobvykle hodné... to všechno oni!“

„Oni – kdo?“

„No víš... narazily jsme na Amazonky!“

Donald zavrčel, ale neřekl nic.

„To si ani neumíš představit, tati!“ hlásila nadšeně Deirdre, „Tam na druhé straně je úplně jiný svět! Mají vlastní organizaci, pořádají svoje akce, je tam zábava...“

„Čemu říkáš druhá strana?“

„Jak ti to mám říct? Dalo by se říct Svět za řekou...“

„Ta řeka se jmenuje Styx a převáží přes ni Cháron.“

„Prosím tě, ty taky věříš úplně všemu, že? Žádnýho Chárona jsme neviděly, jenom zelený louky a perfektní plac na koupání...“

„Upřesni výraz viděly!“

„Požádala jsem Kris, aby nám zprostředkovala vizi. Udělala to.“

„Pořád nám vnucovala ty svoje děti,“ dodala Dagmar, „Ale nedaly jsme se a chtěly mluvit s velkejma. Kris je škvrně...“

„Kdo konkrétně se vám ozval?“

„Bylo jich několik. Holky jako my... akorát se jim stal ten průšvih, že přišly o tělo. A uvázly v tom... mezistavu.“

„Řekly, že od vás něco potřebují?“

„Chtějí, abysme se k nim daly. Když jsme panny...“

„Skvělý, tos mě uklidnila! Víš vůbec, co byly Amazonky?“

„Vím. Řád jako my! Bojové sdružení zaklínaček. Proto nás chtějí!“

Dagmar doplnila: „V podstatě jsou to walkyrje. Bojující panny!“

Donald si promnul oči a čelo. „Upřesněme si to. Odešly jste s Kris někam opodál, aby vás nic nerušilo. Co bylo dál?“

„Zapálila Oheň. Chtěly jsme se vykoupat.“

„Ano, vidím. Co jste to vyvedly s vlasama?“

„Oheň je umí změnit na kočičí srst. Pěkná, ne?“

Donald sáhl dceři na hlavu, aby ji pohladil. Jeho ruka se však dotkla ještě něčeho; Britta si všimla, že se zarazil.

„A to je co?“

„Jo vidíš! Dík, tvý věci už nebudu potřebovat!“ Deirdre sundala z krku komthurský kříž a všechny ostatní šperky. Položila je na stůl, ale Donald se nezajímal; natočil jí hlavu a zkoumal maličký blýskavý křížek se třpytivými kapičkami briliantů, který objevil v jejích vlasech přesně v místě zvaném sankalpa.

„To nám zatavily do kůže.“ pochlubila se Dagmar, „Už nikdy to nezmizí, ani v ohni. Je to metamorfované přímo z naší tkáně!“

Britta postřehla Donaldovu nedůvěru. „Oni dokážou fyzické změny přes hranici? Kdo a jak?“

„Říkám ti, že jsme se koupaly v Ohni, ne?“

„Kdo vám to udělal?“

„Říkala, že je Královna. Myslím, že Královna Víl.“

„Jak vypadala?“

„Hezká. Vzbuzuje sexuální touhu. Bude se ti líbit.“

Donald vypadal, jako by o tom měl vážné pochybnosti.

„Všimla sis nějakého oblečení nebo ozdob?“

„Oblečení? Nebuď směšnej, nemají ani tělo. Jsou duchové!“

„Jak může duch vzbuzovat nějaké tužby v hmotném těle?“

„Seš nechápavej a nedůvěřivej! Jako kdybys nás nebral vážně!“

„Co bys řekla na podezření, že ti někdo zblbnul hlavu?“

Deirdre ani Dagmar se kupodivu vůbec neurazily, naopak přikývly a Dagmar řekla: „Jo, to samozřejmě měly snahu. Zvlášť ty mladý, jsou pěkně hravý. Oplácely jsme jim to!“

„To zní dost... sebevědomě!“

„To jenom ty mě pořád podceňuješ, tati! Nedůvěřuješ mi a...“

„Kdežto ty seš taková chytrá a předvídavá. Zapleteš se do hry, nevíš s kým a nevíš, co tě donutily vsadit! Já se tady chechtám Eleni, že se nechala zblbnout a do úsvitu přijde o hřívu; a moje dcera zatím v pohodě přijde o krk!“

„Kecáš blbiny! Hned první záruka byla, že nás nechají naživu. Nechápeš, že nás potřebujou? Pěkná blbina, že se lamie snažej lidi zadávit, naopak hledají kontakt mezi živejma, aby jim to pomáhal pospojovat! Dokonce nám slíbily co nejdelší život...“

„Stop. Jedeš moc rychle, dcerunko. Jak víš...“

„Vím! Každej jejich výrok jsme si ověřovaly; udělala jsem si z tvýho kříže siderický kyvadlo a doptávala se!“

„Blázne! Myslíš, že nedokážou ovlivnit kyvadlo?“

„Z komthurskýho kříže? Tati, ve tvou čistotu věřím!“

„Dobře. Jak víš, že to dokážou? Co dovedou ovlivnit na naší straně?“

„Žádaly jsme záruky, nejsme blbý! Vyzvaly nás znovu do Ohně a vpálily nám do kůže ten křížek. Perfektně do centra, od teďka jsme téměř nezničitelný. Vyzkoušíme v nejbližší akci...“

„Otevřely čakry, jestli chápu. Bolelo to aspoň?“

„Ze začátku. Pak to bylo příjemný.“

„Aha. Vyžádaly si nějakou konkrétní odměnu?“

„Ne. Nic nepotřebujou, naopak jsou ochotný dávat nám...“

„Aha. Takže si vezmou, co budou samy chtít.“

„Jenom bezvýznamnej odpad. Slíbily, že nás ho zbavěj.“

Donald nepřítomně přikývl. Usilovně přemýšlel.

Britta uznala za vhodné se zapojit do rozhovoru: „Slíbily taky, že vám budou odstraňovat z cesty překážky?“

„Ano; to v rámci dohody, že nás budou chránit. Nemělo by nám ublížit žádný stvoření: člověk, zvíře, pták, hmyz, ryba, ani třeba bakterie. A samozřejmě démon ani polobůh.“

„Tohle jsem slyšel při přednášce. Diana má oblíbence Nrsimha-déva: lví hlava, šest rukou, drápy – nic ti to neříká? Nakonec toho krále rozerval na kusy na svých kolenou!“

„Tati! My toho zneužívat nebudem!“

„Tebe znám tak dokonale, že ti věřím každý slovo!“

„Budou vám odstraňovat z cesty překážky – včetně lidí?“

Dagmar se zamračila: „Jak to myslíš?“

Britta řekla uvážlivě: „Kdyby ti chtěl třeba někdo ublížit. Sjede z nebe blesk a zabije ho?“

„No...“ Dagmar krčila rameny a nechtěla se vyjádřit.

„Tak fajn, to zaslouží. Co když tě třeba při volejbale někdo nakopne nebo sejme loktem, jak se to každou chvíli dělá? To blesk zabije taky tvýho kamaráda?“

„Určitě ne! Mají určitou představu o morálních hodnotách!“

„Asi jo, tak jdem dál: součástí vaší ceny je panenství. Najdeš si kluka, zamiluješ se do něj a budeš se s ním chtít vyspat. Jak na to budou reagovat tvoje kamarádky odtamtud?“

Tentokrát nepromluvily – pohlédly jedna na druhou a zaváhaly.

Konečně řekla Dagmar: „Ještě jsme žádnou dohodu neuzavřely. Až se tam zas vrátíme, zeptám se...“

„Existuje jedno řešení.“ pravil Donald, „Trochu bezohledné až brutální, ale účinné. Chtěla ses stát ženou, Dagmar, jsem schopen se o to postarat s nejvyšší mírou dokonalosti. Deirdre předhodím někomu ze spolehlivých kamarádů. Vím, že riskuji nelibost těch děvčátek, možná i jejich pomstu, ale už nikdy vás nebudou ničím obtěžovat...“

„Ne!“ řekla Deirdre, „Nesouhlasím!“

„Kdybys mi to nabídl odpoledne, třeba bych...“ zaváhala Dagmar.

„A žasnu, co všechno seš schopnej nám nalhat, aby sis mohl užít trochu rozkoše s mladou holkou!“

„Kdybych si chtěl užívat, mám tady Brittu. Je skvělá a nebudu se muset vydávat do nebezpečí! Nechci vás urážet, slečny, ale mám obavu, že s váma by to v týhle náladě moc zábava nebyla!“

„V tom případě oceňuju tvou statečnost, tati. Nejsou tam jen ty holky; taky staří bohové. Držej nad náma ruku...“

„Divím se, že se tady doposud nikdo neukázal, čas letí...“

„Mají tam nějakou rvačku mezi sebou. Nějakej idiot vytáhl kdesi v hluboký minulosti takovýho jakýhosi... snad se tomu ani nedá říkat bůh. Spíš příšera, s velikejma rohama... Teď se s ním rvou. Je bohužel nesmrtelnej a nezranitelnej; ale cítí bolest, to je určitá šance. Nejvíc ho bolí rány přes koule...“

Britta silně zrudla. Donalda to naopak zaujalo.

„Ví někdo, co je zač?“

„Nějaký tušení mají, ale potvrdit si je nemůžou. Skoro nedokáže mluvit, jenom vrčí a kouše jako pes. Silnej moc není, ale stačí zaměstnat celou partu... oni ho spíš všelijak dráždí než by se ho snažili zabít. Zvlášť holkám se líbí, je silně na sex!“

„Upřesněme si: mluvíš o řeckých bozích?“

„Jsou tam bytosti jako Afrodíta, Athéna, Artemis... fajn holky. Héra je trochu starší, moc zábavy s ní není...“

„To jsi všechno viděla? Muže taky?“

„Je tam Apollón, Áres, Hefaistos... a Hérakles. Ten se nejvíc rve s tím rohatým blbem. Jak mu to říkají...“

„Veleroh.“ vzdychla Britta.

„Jo, tak nějak. Mají určitý podezření, že ho vyvolal někdo od nás; snad to vědí dokonce určitě a nechtěli nám to říct. V každým případě se dotyčnej stane miláčkem bohů, poskytl jim zábavu...“

„Rvačku!“

„Boje a potyčky jsou jim nejmilejší zábava. Nenechají si žádnou pranici ujít, ani kdyby to měli odskákat. Jsou nesmrtelní, takže žádná křeč...“

„Jak vypadají?“

„Jak chtějí. Mají určitý vzhled, ale ty samozřejmě víš, jak je to s astrálním tělem, hodně záleží jak ho vnímáš. Nejlepší možný popis: mládež mezi patnácti a dvaceti, všichni velmi krásní, dokonalá těla bez kazu. A každý přímo srší energií.“

„Viděly jste obě totéž nebo každá vnímala něco jiného?“

„Vize v jedné chvíli nebyla totožná s vizí v jiné. Mění se, jak sami chtějí, podle potřeby a nálady...“

„Říkáš, že bojovali. Zbraněmi?“

„Jejich zbraně jsou součást vlastního těla. Já se snažila dobře prohlídnout Athénu; vůbec to není ta moudrá paní, co jsem viděla v Museu jako sochu. Tak sedmnáctka, sympatická holka, co toho hodně ví; když se chce prát, vytvoří si tu přílbu a štít a nastavuje je soupeři. Čistě účelově...“

„Ještě víc zbraní má Áres. Jsou jeho koníček, má perfektní meč a umí s ním zacházet. Héfaistos je o něco pomalejší, jako jediný má viditelný defekt na noze. Proč si ho neodstraní, nevím; možná nemůže. Jinak se jim zranění téměř okamžitě hojí...“

„Počkej, to bude jinak! Všimla sis, co jizev má Hérakles? Asi si je nechává jako ozdoby, jako některý holky z Ostrova...“

„Správnej kluk je Hermes! Vypadá na čtrnáct a rád provokuje...“

„Fakt, ten je kouzelnej! A silně na holky! Oni všichni, jenže s některejma nic není. Třeba Artemis... ale jinak bezvadná kámoška. Vrchní velitelka Amazonek...“

„Ten název Amazonky používají samy?“

„To máš těžký. Namluvily toho tolik... Vlastně, nikdo neříkal nic, domlouvají se telepaticky, mluví jen když chtějí. Když jsme se spojily, na poprvé toho bylo strašně moc, jako když na tebe mluví zároveň pět set lidí, každej něco jinýho. Neodlišuješ ani jednotlivý osoby, zvlášť když se musíš soustředit, abys je viděl. Požádaly jsme, aby se nějak ukáznily; tehdy zasáhla Královna, ostatní zůstávaly a vyčkávaly. A šlo to strašně rychle...“

„Schopnost telepatie na vás přenesly?“

„Těžko říct; všechno šlo hrozně rychle. Asi jo, protože jsem vnímala, co si myslí Deirdre a naopak. Teď nevnímám nic, ale asi proto, že nechci, potřebuju si odpočinout. Je to záhul...“

„Bohové byli přítomni od začátku?“

„Někde určitě byli, ale nevšímali si nás. Měli svoji hru a moc se jim líbila, dráždit Veleroha. Afrodíta slíbila, že mu dá, ona dá absolutně každýmu. Je to asi nejkrásnější holka ze všech, bude se vám líbit. S Artemis jsou ségry a v jednom kuse se hádají...“

„Vzali vás vůbec na vědomí?“

„Jasně, že jo. Oni stíhají všechno, pozdravili nás a každej nám střelil nějakou myšlenku. Naše akce je zaujala, očekávají nějaký správný vzrůšo. Mají nás lidi rádi...“

„Co je na nás zajímá?“

„Jsme na hmotný úrovni. Mít hmotný tělo je zábava. Rozdíl mezi bohy a duchy je, že bohové mohou sestoupit na naši úroveň, ale duchové ne. Jsou jich různé kategorie, třeba démoni jsou takoví roztomilí pitomečkové. Čím blbější, tím zlejší...“

„Nedá se to nějak odstranit?“

„Samozřejmě dá; likvidace démonů je jejich zábava, ale na své úrovni je nikdy nezabijí docela. Člověk je naopak dokáže změnit, poslat třeba na další život v těle. Tím zmizí z jejich světa a objeví se v našem, jako něco jiného. Všechny tyhle hry jsou pro ně zábavné překvapení...“

Donald naslouchal a kladl otázky s výrazem poněkud skeptickým. Občas přikyvoval, občas se zamračil, jako by jim moc nevěřil.

„To všechno jste zjistili za těch pár okamžiků kontaktu?“

„Je fakt, šlo to rychle. Když jsme se probraly, musely jsme se chvilku uklidňovat. Slabší povaha by to odnesla infarktem.“

„Jestli dobře chápu: na první pokus jste se spojily s děvčaty na své úrovni, Amazonkami. Jejich královna s vámi začala jednat, slíbila vám všechny ty věci a žádala... co?“

„Možnost zprostředkování mezi jejich a naším světem.“

„To jste slíbily. Žádaly jste ukázku a dostaly ty kříže. Proč zrovna tento tvar a zrovna tam?“

„V podstatě jsme si to vybraly samy. Osmihrotý kříž je symbol řádu, samozřejmě mohly použít jakýkoliv, ale my chtěly zrovna tento. Je taky hezký jako šperk, ne? Na hlavu... aby byl zároveň vidět a dal se schovat. Když si vypěstujeme vlasy...“

„Počítám, že zvládnete maskovací techniku?“

„To už nás naučila Kris. Ale chápej, my se nechceme maskovat! Chceme tak skutečně vypadat! Ať davy čuměj, ne?“

„Dobře. Potom jste chtěly vidět bohy. Kdo to navrhl?“

„Vlastně nevím. Nějak na to přišla řeč...“

„Ne, omyl! Bavila ses o Flor a její akci; Flor už znají, dost na ně udělala dojem. Mají o ni jmenovitý zájem. Ale Veleroha na ně poslal někdo jiný; o tom začaly. Že to bohy pobavilo...“

„Nebudu napínat, byla jsem to já. Ale nemyslela jsem tím...“

„Myslely jsme si to. Tak jsme požádaly o ukázku; trvala jenom pár vteřin, ale stačilo to. Je tam všude obrovská energie!“

Britta ohlásila dotaz: „Všechno, o čem mluvíte, se týká bytostí ze starého Řecka. Já jsem Švédka a znám mythologii Vikingů. Potkaly jste tam někoho z vikingských bohů?“

„Nemyslím. Teda, nebyly jsme tam ani dost dlouho ani hluboko. Asi to bude teritoriální záležitost: nelezou si na území, pokud nechtějí dělat něco společného. Je to jiná parta...“

„Právě Veleroh je z jiného teritoria, proto je tak baví!“

„Takže kontaktovat se můžou?“

Dagmar přivřela oči a chvíli uvažovala. „Podle mýho to vypadá tak, že můžou mít několikanásobnou totožnost. Jsou osobnosti, ale zároveň součást vyššího celku. A taky: všichni mají počátek a konec, nejsou věční ani všemohoucí. Pokud říkáme nesmrtelní, tak jen v porovnání s lidmi. Těžko ohrozitelní...“

Deirdre doplnila: „Tys použila slov staré Řecko; to je blbost. Nic nezmizelo ani nepřestalo být, jenom to na pár tisíc let lidé pustili z hlavy. Pro ně to žádná vzdálenost není, můžou přecházet z jedné časové úrovně do druhé. Nevím, jak to vysvětlit.“

„Takže můžou přijít i sem?“

„Chystají se to udělat. Stačí jim naznačit, že bude zábava. Oni můžou ledacos, co my ne. Jednu tu nabídku tak docela nechápu. Jak to vypadá, jsou schopni lidem postavit svět.“

„Zkus to vysvětlit!“

„Jsou schopni tvořit hmotné světy. Nedělají to, protože to od nich nikdo nechce. Jako když my postavíme krmítko pro špačky; nač by bylo, když není zima a žádní špačci. Teď jsme naznačili, že máme hlad a oni vědí, že přijde zima, tak postaví krmítko...“

„Čistě jen proto, že jste je kontaktovaly?“

„Zachytili od nás impulsy, které jsou jim příznivé. Po mnoha stech nebo tisících letech si na ně lidé vzpomněli. Oni by chtěli pomoci, ale zatím přesně nevědí, co potřebujeme...“

„Mohli by udělat něco podle své vůle!“

„Můžou pro nás udělat cokoliv; ale chtějí, aby nám to co nejvíc vyhovovalo. Vědí, že naše přání jsou rozporuplná...“

„Dobře,“ řekl Donald, „Tak ještě kontrolní otázka: křesťanství. Je v tom někde přítomen Ježíš Kristus?“

„To je zas jiná úroveň. Je z vyšší sféry, prošel a odešel. Oni ho přijímají jako Mistra, lísají se k němu, ale on je nepotřebuje tak nutně jako oni jeho. Otázky křesťanství by zasloužily víc pozornosti, lepší průzkum...“

„Fajn. To jsem čekal.“

„Oni by si s tebou taky rádi popovídali, tati.“

„Ano? O čem?“

„Chtějí o tom mluvit s tebou, ne s náma. Stojíš výš než my...“

Donald si v rozpacích pohrával se svým křížem.

„Jsem křesťan, Deirdre. V podstatě na jejich existenci nevěřím.“

„Teda, takhle blbej argument jsem už dlouho neslyšela!“

„Je to začátek malýho varování. Pokud ode mne něco chtějí, není jisté, zda to bude to, o co požádají. Podle zvyklostí řádu jsem povinen jim dát, co potřebují. Ne co chtějí.“

„Řekla bych, že tě znají až příliš dobře, tati.“

„Ano, to nelze vyloučit. Jak to hodlají udělat? Mám je tam jít navštívit, nebo přijdou oni sem?“

„Možná postačí vyčkat. Během příštích padesáti let určitě za dramatických okolností uhyneš; možná dřív, při svý neopatrnosti. Potom se setkáte.“

„Děkuju za uznání, dcerunko.“

Všichni na okamžik zmlkli a sledovali dění v sále. Hosté už byli těžce mimo, ačkoliv se nedá říct, že opilí. Arabové vypadali jako pod drogami, ale taky nic takového nepřijímali. Von Ahlbeck i nadále týral svůj hudební nástroj a po tvářích mu tekly slzy. Barborka visela Flor přes rameno a vypočítávala jí, jaké strašné křivdy spáchali zlí muži na ubohých ženách. Zejména jí ležela v žaludku současná praxe provdávání nic netušících dívek za staré a bohaté pány, obvykle z obchodních či společenských důvodů.

„To máš těžký,“ pravila Flor až příliš upřímně, „V řádu se zas stává zvykem provdat holku za spoustu lidí dřív, než vůbec jasně pochopí, co se děje. Je to v pořádku?“

„Není!“ zvolala Barborka, „Děláte z nich kurvy!“

„Tos řekla správně,“ souhlasila Flor, „Pořád jim to říkám! A co bys řekla, že si dají pozor? Ani náhodou; vdávají se pořád za další a tvrdí, že jednou to vyjít musí!“

Barborka se nad tím hluboce zamyslela. „Kolik manželů máš ty?“

„Netuším. Někam jsem založila knížku a z hlavy je nespočítám.“

„A to je podle tebe v pořádku?“

„Jak to mám vědět? A vůbec, záleží na tom?“

„Já myslela, že seš čarodějka. A že čarodějkám záleží na tom, aby byly v kladným tom... prostě v plusu. Seš v plusu, Flor?“

Flor se taky zamyslela. „Nemám tušení. Snad jo, když žiju, ne?“

„Myslíš, že kdyby ses dostala do mínusu, oni by tě zabili?“

„A víš, že je mi to taky dost jedno?“

Barborka se rozhodla usilovně přemýšlet. Potom zaškemrala:

„Heleď, dej mi nějakej dobrej typ, za koho se provdat! Chtěla bych, aby byl hezkej, perspektivní, uměl milovat...“

„Zbrzdi, nemáš šanci. Všecky aktivní kluky vyčerpají ty tři nový, Eleni, Elsa a Mariechen. Jsou jak urvaný ze řetězu...“

„Chtělo by jim připomenout zásady slušnýho chování!“

„Vydrž! Ony se umlátěj samy; začátečníci vždycky vyváděj...“

Donald mávl rukou. „Povídejte dál! Skončili jsme... jak jste se šly podívat na ty staré bohy.“

„My jsme nikam nešly. Celou dobu jsme seděly na místě u Ohně; to holky nás propojily někam do vyššího prostoru. Najednou jsme tam byly, přihlížely... možná bysme se mohly i zapojit, ale bylo toho na nás moc. Strašně moc energie; oni přímo září. Nabíjejí, uzdravují... potkat někoho z nich je hrozná šlupka. Radši jsme to otočily zpátky, taky bysme nemusely přežít.“

„Kdy jste s nimi měly tu řeč o mně?“

Dívky si vyměnily pohledy; nevěděly, co na to říct.

„To je vcelku jedno. Co bylo dál?“

„Už nic. Vrátily jsme se ve zdraví. A šly sem.“

„To není všechno. Je tady ještě něco... nějaké ohrožení. Cítil jsem, jako by se něco dělo. Nevyprovokovaly jste je?“

„Ani snad ne... leda... v jednu chvíli jsem měla chuť zůstat tam. Prozkoumat to, objevit ten jejich svět!“

„Počkej! Nepamatuješ se, že nám to nabídly?“

„Jo, někdo něco povídal; ale nemůžu jasně říct, co...“

„Já vlastně taky ne. Nějakej vlastní svět!“

Britta se zeptala: „Jak je možný, že si to nepamatujete? Podle mýho by taková nabídka byla dost důležitá!“

„Všechno je to takový... zmatený, víš? Kdybys tam byla... oni to vnímají jako velkou spoustu vzájemně propojených světů! Někdo dokáže procházet mnoha, někdo jenom tím svým. My bysme mohly...“

Nastalo rozpačité ticho. Dívky hledaly správný výraz.

„Nabídly nám, abysme společně vytvořily další.“ řekla Kris.

Otočily se k ní. Dívenka stála u stolu a očichávala zbytek velkého koláče s mákem, tvarohem, ovocem a vším možným. Většina už byla snědena, ale asi třetina zůstala.

„Co to říkáš?“

Kris vzala nůž a rozřízla koláč mezi mákem a tvarohem. „Takhle je možný vklínit mezi dva světy jeden další. Čistě pro nás.“

Deirdre, Dagmar a Britta jí začaly jedna přes druhou vykládat, proč to není možné. Nezajímalo ji to; vylezla na klín Donaldovi a spokojeně ukusovala z koláče.

„Jak to víš?“ zeptal se.

„Řekly to.“ vysvětlila s plnou pusou.

„Tys tam byla s nimi?“

Neodpověděla, právě se dávila příliš velkým kusem.

„Prosím tě, než se udávíš, tak nám to vysvětli!“

Spolkla, co měla v puse. „Svět živejch a svět mrtvejch. Mezi nima určitej prostor. Ten se dá zvětšit.“ zakvedlala nožem, „Sešli by se tam z obou stran. Exteri... torialita.“

„Svět mimo prostor a čas?“

„Hm... asi jo.“

Donald přimhouřil oči. „Co ještě říkaly?“

„Že by se tam dalo odejít a zas se vrátit. Z obou stran. Ale ne do těch... opačných. Jenom zas do svýho.“

„Jak by to tam vypadalo?“

„Jak by si kdo přál. Zábava pro všecky. Kdo co chce. Myslím, že bych se tam mohla stát skutečně tygrem.“

„Tygr nežere tvarohový koláče!“ upozornila Britta.

„Pcha!“ řekla Kris a nacpala si další kus do pusy.

„Má nějakej smysl to, co ta malá říká?“ ptal se Donald.

„Copak já vím?“ krčila rameny Deirdre, „Oni toho napovídali... je možný, že i tohle. Moc jsme se v tom nevyznaly...“

„Tys to vážně slyšela, Kris? A pochopila jsi to?“

„Nejsem blbá!“ konstatovala.

Donald o tom chvilku přemýšlel, pak začal meditovat nahlas:

„Znamenalo by to, že tam dostanou určitý těla, natolik hmotný, aby v tom světě mohli existovat. Bude jim zachována osobnost, asi vzpomínky na minulej život. Lidem, kteří vstoupí v hmotný podobě, možná nechají i šaty, zbraně, osobní věci...“

Kris přikyvovala; ještě pořád měla hlad.

„Byla by tam příroda, nejspíš jako tady. Moře, skály, lesy... ale k čemu by to všechno sloužilo?“

Kris řekla: „Trenažér.“

„Cože?“

Položila ruku na vytetovaný kříž na zápěstí: „Přísaha. Sloužit řádu život za životem. Je potřeba to někde natrénovat. Výcvikový prostor, chápeš? A odpočinkový. Třeba po smrti ve válce.“

„A tohle nám skutečně nabídli?“

„Hm...“

Donald si skousl rty. Řekl: „A sakra!“

Pak o tom delší dobu přemýšlel. Analyzovat rozličná fakta, řádně je prozkoumat a zaujímat k nim stanovisko bylo dlouhá léta jeho povinností, uměl to dokonale. Konečně řekl:

„Připadá mi to jako past.“

Dívky čekaly napjatě na jeho verdikt. Britta si nebyla jistá, co si o tom vlastně myslí, ale jeho názor byl pravděpodobný.

„Myslím tím: ne primitivní pastička na blbou myš, ale kvalitní návnada pro bojovníky. Připadá mi to jako malý ráj: dobrodružná příroda, fůra kamarádů, nepřátelé jenom tak silní, aby je hrdina dokázal přemoci. Kdo odtamtud dokáže odejít?“

„Kdo bude chtít vykonávat službu.“ řekla Deirdre.

„Myslíš, že bychom tam měli odcházet, když jsme unavení?“

Nikdo mu neodpověděl. Kris polykala další kusy koláče; vypadalo to, že snědla víc než sama váží.

„Nebo když umíráme?“

Opět žádná reakce. Tak řekl: „Promyslím si to.“

Ani teď se ničeho nedočkal, ačkoliv to bylo logické. Mírně ho to vyvádělo z míry, byl zvyklý, že se s ním dcera hádá. Líbilo se mu to; dokonce litoval, že má jenom jednu. (Totiž jedinou, která ví, že je jeho dcera a využívá toho).

„Chtěl bych... nevím přesně co.“ řekl konečně, „Nějaký důkaz. Ukázku moci, které jste nabyly touto akcí.“

Deirdre a Dagmar si vyměnily pohledy, Britta je sledovala. Kris měla víc rozumu, takže se věnovala jídlu.

„Co by sis tak představoval?“

Rozhlédl se a konstatoval, že na bouřlivý večírek je v sále trapně mrtvo. Zábava měla vrcholit, ale skomírala. Pokusil se jim to nějak vysvětlit.

„Takže chceš, aby tady bylo veseleji. V jakém smyslu?“

„Jak vám to mám vysvětlit? Prostě... víc energie do toho!“

Začaly se šeptem dohadovat, částečně taky mentálně, ale nebyla to telepatie v klasickém smyslu, spíš takové němé dohadování.

„O půlnoci zapálím na terase Oheň.“ řekla Kris s plnou pusou.

„Proč?“

„Máma poručila. Prej bude potřeba.“

Donald se rozhlédl, kde je Christy. Nebylo po ní vidu slechu, asi měla někde důležitější práci.

Deirdre zaklonila hlavu, zavřela oči a vytuhla; pokoušela se navázat styk. Donalda samotného zajímalo, jak se jí to podaří.

Začalo to tichounkým zvoněním kdesi v prostoru, těžko definovat kde. Přidaly se harfy, pak šalmaje, vše podbarvil vzdálený rachot bubnů; podivně něžné a dráždivé zvuky, jaké lidské ucho doposud neslyšelo. Hudba sfér...

První si to uvědomil komthur Ahlbeck. Přestal hrát, nedůvěřivě naslouchal a pak se na jeho tváři (konečně) rozhostil výraz míru a spokojenosti. Odplížil se stranou a tam zůstal nehybně sedět.

Pak začali naslouchat další. Mnozí byli předtím v depresi; teď se jejich špatná nálada rozplývala a nahrazoval ji pocit nejasné spokojenosti. Věci jsou, jaké mají být, vše je v pořádku, my se můžeme bavit. Hlavní v tom byly Flor s Barborkou.

A nakonec to zasáhlo ty, kdo byli ve vrcholné extázi; vedly Elsa, Mariechen a Eleni. Všichni mladí věděli o jejich sázce, mnozí jim všelijak fandili a někteří se dokonce připojili svými sázkami, poněkud méně nebezpečnými. Když si uvědomili tu hudbu, jejich nálada vzrostla o celý blok a začali být rozjaření. Mnozí dostali agresivní choutky a těm zbývajícím to připadalo příjemné, takže se připojili.

Britta zjistila jednu dost podstatnou věc: bizarní sexuální hry se ani zdaleka netýkaly všech přítomných, ačkoliv se zúčastnili a vypadalo to; víc než polovina měla stálého partnera a nesnažila se navázat kontakt s nikým jiným. Že se po setkání nadšeně vítali a hned se snažili ukojit svou vášeň, bylo v pořádku, delší dobu se neviděli; teď se taky všelijak mazlili a hladili, občas se dva odebrali do boxu, aby nepřekáželi ostatním, a tam se milovali, což všichni ostatní viděli a souhlasili s tím. Ale nepletli se jim do toho, nebyl důvod.

Ze zbývajících zhruba třicet procent nemělo žádoucího partnera, takže usilovně lovili. V centru pozornosti kluků se ocitly Eleni, Elsa a Mariechen, ale taky další dívky. Zájem byl i o Brittu, ale ta dávala přednost diskusi s Donaldem a děvčaty. Docházelo ke střídání a různým výstřednostem, k velkému potěšení všech.

Pořád ještě někdo zbývá? Ano; ti se nemilovali s nikým, seděli a dělali cokoliv jiného, třeba meditovali nebo se pokoušeli zkoumat účinky různých omamných nápojů. Všichni věděli co a jak, při stavu jejich znalostí nebylo divu. O důvodech svého počínání se nešířili, ale nějaké asi byly.

Christy byla zvláštní případ po všech stránkách; zajišťovala něco důležitého, a to tak, aby to dopadlo, takže se nehodlala dát od nikoho zdržovat ani hloupými dotazy. Taky to respektovali. Jen dcera věděla, co a proč, ale ta vůbec s nikým nemluvila.

Když si tohle Britta uvědomila, soustředila pozornost výhradně na skupinu volných a zábavu hledajících. Nedalo práci zjistit, že je mezi nimi víc kluků než děvčat, mnohem víc. Chytala by se, kdyby se rozhodla připojit do hry; takhle byli nuceni lovit dívky, jež už často znali a které nevynikaly tak velkou krásou ani inteligencí. Nebo byly veteránky z války v Německu; ta způsobila velké přesuny... Britta měla pocit, že ví všechno o všech, kdysi každá z děvčat měla velkou romantickou lásku, během času ji nahradila spoustou menších lásek a teď už...

Raději soustředila pozornost dovnitř vlastní mysli. Uvědomovala si, že ji mocně lákají a dráždí perverznosti všeho druhu, hledala je a sbírala, ve vhodných dávkách vykládala Svenovi a těšilo ji, jak usilovně pracuje na svých poznámkách. Což dělala i předtím, ale teď některé vyzkoušela na vlastní kůži a byla nadšená, že ji to baví. Rozpitvávala sama sebe, ale přitom sledovala, čím se zabývají ostatní. Kromě komthura Donalda; ačkoliv seděl vedle ní, nedokázala pochopit, co a proč vůbec dělá.

Malá Kris brala své povinnosti velmi vážně: před půlnocí skutečně odešla na terasu, doprovázena Dagmar a Deirdre, zapálila tam Oheň a střežila ho. Tvářila se nafoukaně jako skutečná kněžka a nehodlala se o tom bavit s nechápavým okolím.

Když na hodinách slavnostně odbilo dvanáct, došlo za napjaté pozornosti celého sálu k vyhodnocení soutěže: vyhrála Eleni, nechala za sebou obě soupeřky. Prohrála Mariechen; teď brečela a pokusila se škemrat o milost, ale Eleni ji rázně zakřikla: kdo prohraje, musí zaplatit. A i kdyby jí milost nakrásně chtěla dát, rozjařený dav by jí to nedovolil. Všichni se těšili, jak bude trpět, jestli se při tom rozbrečí a vůbec. Hned přinesli nejhezčí křeslo, postavili doprostřed sálu a vyčkávali.

V tomto hotelu se kadeřnické práce občas prováděly a to (u kluků) pomocí zvláštního strojku s pohyblivými lištami, podobajícího se kleštičkám a nepříjemného už na pohled. Eleni jako nejstarší sestra v rodině tím občas pečovala o všechny bratry, též další muže včetně Arsena, i když ten si raději dával dělat účes velmi elegantní a měl k jejím pokusům řadu výhrad. V každém případě to uměla a příslušnou kovovou příšerku měla uchystanou.

Takže uplakanou Mariechen posadili na křeslo; sestra ji těšila, zbytek davu si z ní dělal srandu. Eleni ji ještě chvilku šponovala, než se dala do práce, zajela jí na první pokus do poloviny lebky a až tam se lišta zakousla. Mari řvala už docela nahlas. Její otec byl v náladě blízké opilosti a nebyla s ním řeč, matka dávno usnula, což bylo dobře. Elsa sestru utěšovala jak to šlo, kdežto Eleni ještě popichovala a nic si nedělala z vyhrůžek, které jí obě adresovaly.

Šlo jí to od ruky, během chvilky se hlava Mariechen změnila na ochmýřenou kouli, protaženou na temeni poněkud do špičky. Kdyby její lebku viděli teoretici nordické rasy, prohlásili by ji za dokonalou ukázku. Nicméně moc ji to netěšilo, ohmatávala se a z modrých očí jí stékaly slzičky. Dav se smál, řada lidí si přišla sáhnout a pronášela vtipné poznámky.

Eleni cítila podporu veřejnosti a byla spokojená. Tak řekla: „Dobře, pokračujem! Elso, nástup!“

„Já? Co já?“

„Řeklo se jasně: kdo prohraje, jde dohola. A tys prohrála taky!“

Po pravdě, byla to od Eleni opovážlivost a drzost, nemuselo jí to projít. Sázka nezněla takto, i když se dala vysvětlovat... Bohužel nikdo si nepamatoval na přesné znění, diváci se chechtali a Elsa neměla koho se dovolávat. Mohla odmítnout, ale podívala se sestře do očí a náhle se bez odporu posadila na křeslo.

„Tak jo, dělej!“

Diváci dali najevo spokojenost, Eleni měla další práci. Během ní se uklidnila Mariechen, zpočátku nechápala, ale pak usoudila, že sestra ví, co dělá. Když už se to stalo...

V průběhu tohoto dění se začalo něco měnit. Objevila to Britta, začalo to zvláštním pocitem vzrušení a pokračovalo představou, že ta akce je mimořádně zábavná. Faktem je, že zpočátku se dívala na celou sázku dost skepticky a kdyby to záleželo na ní, poslala by všechny tři holky spát bez dotažení do konce. Během stříhání Mariechen byla na rozpacích, nakonec se ale přiklonila k obecnému názoru, že když se vsadily, má se to stát. U Elsy měla zpočátku pocit znepokojení, to se přece stát nemělo! Potom provedla rychle analýzu a objevila něco zajímavého, mimo objektivní fakta. Od toho dospěla snadno k názoru: někdo nám to dělá.

Od té chvíle se kupodivu uklidnila. Jestliže je to tak, bude to pokračovat a zasáhne (bez výběru nebo dle výběru někoho jiného) větší množství lidí. Není vyloučeno, že i ji, takže by se měla začít urychleně bránit nebo sichrovat. Ačkoliv, momentální účes má na hlavě jen několik hodin, asi bude vynechána, jsou tu zajímavější objekty. Například... co třeba Barborka?

A taky je zajímavé vědět, kdo za tím stojí. Zvládla by to Flor, Christy, Kris, Donald... Ahlbeck? Ani jeden nevypadá, že by něco zkoušel ovlivňovat. Ačkoliv, vypadat nemusí, hlavní je účel. Nebo nám do toho zasahuje něco dalšího? Britta netušila, ale byla na to upřímně zvědavá a rozhodně se nehodlala dát na útěk.

Protože se Elsa nebránila, byla hotova daleko rychleji. Vstala, usmála se, přejela si rukou po hlavě a byla spokojená. Řekla:

„Bezvadný! Dík, Eleni... teď bysme ti to měly oplatit!“

Eleni bohužel včas nedošlo, v jaké je situaci. Řekla: „Co... proč oplatit?“

„Když jsi nás tak hezky ostříhala... Drž ji, Mari!“

„Ale já jsem vyhrála!“ zaječela Eleni.

Mariechen se jí vrhla po nohách, podrazila je a sevřela, aby se nepokusila o útěk. Eleni to došlo a začala se rvát, ale Elsa ji chytila za ruce a společně ji zmáhaly. Bránila se tvrdě, křičela sprosté nadávky řecké i cizí, kousala, škrábala, plivala... ale vše marno, byly na ni dvě. Dovolávala se dokonce citu pro spravedlnost diváků, ti se však smáli a těšili na další zábavu, nikdo jí nepřišel na pomoc. Byli zvyklí na podstatně bláznivější sázky a podivnější řešení; když se holky chtějí prát, ať se perou, ne? Po pravdě, Eleni se taky nezachovala moc správně...

„Přivažte ji k židli!“ poradil někdo.

Další dokonce podal jakýsi provaz. Když jí přivázaly ruce, šlo to podstatně lépe, postupně přivázaly i nohy a teprve pak křeslo postavily. Teď se Eleni nemohla ani hýbat, jen se vztekala. Již vyjmenovala velkou řadu zvířat, z nichž některá byla odporná, kastrovaná či všelijak nemocná. Pohrozila, jak strašlivě brutálním způsobem Elsu a Mariechen znásilní její četní bratři, milenci a jiní muži, aniž přihlížela k možnosti, že by se jim to mohlo líbit. Pokračovala pohrůžkami, co ona sama provede s jejich částmi těla, až se dostane z provazů a skončila vysvětlováním, co se jim všechno narodí za příšery a jak jim to rozerve vnitřnosti. Její projev byl skutečnou inspirací pro všechny lingvisty, neboť tak jadrné výrazy doposud neslyšeli. Diváci se smáli.

Až když první prameny černých vlasů padly na zem, jedné z dívek něco napadlo a zeptala se, zda si je může vzít, aspoň ty dlouhé. Elsa bez váhání dovolila; od té chvíle si rozebíraly jednotlivé kadeře rovnou z hlavy a pokoušely si vzpomenout, jak se za války vytvářely mandaly. Použily samozřejmě i vlasy Mariechen a Elsy, ležely tam doposud bez užitku.

Mandala znamená buddhistický, zvláště tibetský obrazec různého významu a z různého materiálu. V chrámových místnostech řádových sídel visí zvláštní obrazce, proplétané z copánků vlasů různých barev; byly vytvořeny během příprav Zimní války císaře Charryho jeho čarodějkami v čele s Valérií a Veronikou. Do mandaly patří rovněž různé ozdoby z kůže i kovu, stuhy a pentle, šňůrky perel, šperky ze zlata a drahokamů, vyznamenání vlastní i dobytá cizí a vůbec; vše příznivé a dávající energii. Ty věci tam zůstanou, dokud budou mít účel; pak budou nejspíš přemístěny na méně významné místo a odtud do archívu či skladiště, kde budou pomalu vyhasínat. Až zcela skončí svou účelnost a každý zapomene, na co vlastně byly, budou asi zničeny; ale do té doby vyzařují. Když je tomu tak, měly by se vytvořit další a nové...

Britta zjistila, že to ví, aniž jí to kdokoliv říkal. Že by důkaz mentálního spojení mezi ní a ostatními? Nebo tušení něčeho z předešlých zrození? Nebo dokonce předvídání budoucnosti? Mohlo se stát, že bude požádána, aby dala svoje vlasy na takovouto mandalu; nebyla si jista, ale tušila, že to ráda učiní.

Kdežto Eleni řvala a ječela, až se dočista vyčerpala a začala brečet; v průběhu těchto námitek ji Elsa a Mariechen ostříhaly tak dokonale, jak jen to při jejím odporu šlo. Všechny tři vypadaly příšerně, ale Němky se tomu jen smály, takže je každý chválil. Barborka to myslela dokonce upřímně; do její sféry vlivu patřil sirotčinec pro děti obojího pohlaví, kde všichni v rámci odvšivení chodili dohola. Tím spíš pak ve špitále, v rámci všeobecného názoru, že vlasy ubírají tělu životní energii.

Flor poradila, aby se šly vykoupat v Ohni; Kris jej střežila a očekávala první zájemce. Eleni marným odporem poněkud otupěla, teď se kupodivu bez odporu podřídila a šla, kam jí ukázali. Hlavu měla svěšenou a v očích slzičky. V sále byla řada zrcadel, ale ani do jednoho se neodvažovala podívat. Elsa a Mariechen se naopak nedokázaly zdržet smíchu, hlavně nad svojí pomstou; žádaly, aby byly vyfotografovány, a to všechny tři. Haakon je ujistil, že někdo z jeho kamarádů už pilně pořizoval snímky během exekuce a budou k disposici.

Barborka se hádala se svým štábem, zda jsou vlasy nezbytně nutné k magii či nikoliv; teď už zastávala názor, že by se hodilo provést nějaký vhodný experiment. Zatím je přesvědčovala, aby se přihlásily dobrovolně, která to chce zkusit. Ony naopak čekaly, až jim dá patřičný příklad.

Pak se dívky vrátily z terasy. Zatímco během stříhání jimi zmítaly různé vášně a výrony negativní energie, teď působily zcela jinak, smály se a vtipkovaly, včetně Eleni. Okamžitě se nacpaly před zrcadlo, prohlížely se, ohmatávaly si hlavy; zdálo se, že jsou naprosto spokojené. Koupel v Ohni se zřejmě zalíbila Eleni tak, že zapomněla na svoje výhrady; dokonce se rozhlížely a začaly domlouvat očima, koho by ještě dostaly.

A zcela objektivně: byly krásné. Hezké dívce sluší všechno, i oholená hlava. Rozhodně si nemohly stěžovat na nezájem kluků, ti se okolo nich točili s velkým zájmem.

Obyvatelé Středomoří mívají přirozený instinkt, který je varuje před nebezpečím. Když se Eleni začala podezřele rozhlížet okolo sebe, její kamarádka Mariko se urychleně začala snažit zmizet z dohledu. Téměř to stihla, ale Eleni byla ještě rychlejší. Else a Mari ani nemusela nic říkat, vmžiku ji držely každá za jednu ruku a vlekly ke křeslu.

„Proč já?“ ječela Mariko, „Já jsem nic neudělala!“

„Ale seš zbytečně moc hezká!“ Elsa jí zkroutila ruku, takže jí nezbylo než se podvolit.

„Jseš zákeřná malá děvka!“ prozradila jí Eleni.

„Ale tys mě sem sama přivedla! A jsem tvoje kamarádka!“

„No právě!“

Držely ji pevně, bránit se nemohla a všechny sprosté nadávky už vyčerpala Eleni. Takže se jenom rozbrečela a usilovně vřeštěla: „Ne, prosím! Ne, prosím!“

Eleni zjistila, že právě její bezmocné prosby a pláč ji nejvíc vzrušují. Natáhla její krásné černé vlasy v celé délce, a stříhala od temene dopředu k čelu. Mariko nepřetržitě ječela. Když už měla vpředu pěkně vystříhanou pleš, počala Mariechen prosit, aby jí taky dovolily stříhat. Eleni jí ochotně předala strojek a jen se kochala tou podívanou.

Britta ani nemusela analyzovat svoje pocity. Byla si jistá, že sadistické mučení, nejlip kamarádky, by ji potěšilo ze všeho nejvíc.

Mariko už byla holohlavá, tak ji pustily. Na něco ale zapomněly, tak Eleni znovu popadla strojek a ostříhala jí ještě obočí, výrazné a husté, jak už bývá u Řeků. Taky nos měla pěkně výrazný, a když teď neměla vlasy, bylo to dobře vidět. Slušelo jí to. Dodatečné úpravy si nechala líbit bez odporu, pak padla Eleni do náruče a jen tiše brečela.

„Jdi do Ohně,“ poradila jí Eleni, „Je to bezva!“

Mariko popotahovala a něco jí pošeptala – nebylo slyšet co, jenom odpověď: „Neboj, ostříháme je všecky!“

Po ostříhání Mariko měla nejkrásnější hřívu černovláska zvaná Dita, Italka či Francouzka, která připlula s dnešní vlnou hostí; nádherné kadeře vlnící se až na lopatky. Kromě toho měla zářivé, velmi přitažlivé černé oči a uměla se svůdně usmívat. Na rozdíl od ostatních nebyla vyzdobena šperky všude po těle, pouze v uších na obvyklém místě elegantní náušnice. Svlékla se jako druzí, leč na jejím těle neobjevil nikdo žádné znaky čarodějky, ba ani bojovnice: žádné tetování, žádné šrámy, nic. Podle řečí se dalo soudit, že sice prošla nějakým vzděláváním, ale věnovala mu asi takovou pozornost jako střídání počasí; kdo ví, jak byli rodiče nadšeni jejími školními úspěchy.

Nicméně celková krása na ni přitáhla pozornost; i shledali, že je přirozeně vtipná, veselá, zájem kluků neodmítající, avšak zase žádná lovkyně manželských titulů. Prostě normální holka; vypadala na šestnáct, i když dle některých zmínek pobíhala po světě o pár let déle, možná dvacet? Narážkám na svou černou hřívu se zatím pouze smála, souhlasí s případným ostříháním, leč nemusí to být hned teď. Zatím je tu spousta jiných, co to zaslouží, ne?

Trio Eleni, Elsa a Mari se pokusily zatáhnout ji do diskuse ve snaze učinit z ní příští oběť. Takový pokus možno hodnotit jako ušlechtilý, neboť názory Dity byly svérázné: například, že mladá dívka má být v osm večer v posteli, aby mohla být do deseti doma. Na otázku, kdy má dívka začít s intimním životem, pravila jednoznačně: když má dvě hodiny čas. Další dotaz byl, zda se má nějakým způsobem chránit proti nežádoucímu početí, nebo přivést co nejdřív na svět roztomilé miminko. Dita se zatvářila, jako by nechápala souvislost mezi sexem a narozením dítěte; prohlásila, že nejlepší je nechat všemu volný průběh.

Její odpovědi vyvolávaly výbuchy smíchu, takže přilákaly také Barborku. Ta právě přerušila poradu s Flor a Christy, během níž se dozvěděla řadu zvláštních věcí: třeba že při prvním kontaktu doposud neznámých partnerů vzniká mnohem víc energie než při jeho opakování. Barborka chtěla vědět proč; Flor neměla tušení, Christy se zapletla do složitých výkladů, které potvrzovaly tento fakt, ale rovněž jej nevysvětlily. Jako jediná z přítomných byla schopna probíhající vlny energie přímo měřit a usměrňovat; avšak nezabývala se teorií, prováděla praxi. Britta zauvažovala, jaké jsou asi čarodějky teoretičky, ale pak radši naslouchala.

Christy vyložila svoje zájmy. Jejím úkolem je zajistit maximum energie a přes Živý Oheň nasměrovat bojující armádě. Ostatní záležitosti ji nezajímají, aspoň ne dnes večer. Činnosti vhodné pro čerpání jsou: zpívání, tanec, sexuální styk a mírné trýznění sebe i druhých se vzrušujícími důsledky, něco jako ostříhání těch děvčat. Nejúčinnější by bylo, kdyby se to vše povýšilo do stavu hromadné extáze; Christy by vzniklou energii pochytala a patřičně nasměrovala.

Barborka si to přemlela v hlavě a řekla: „Tak na co čekáme?“

Flor upozornila: „Ale nemysli si, že jim to můžeš dát příkazem! Tím bys dosáhla opačného účinku; nejlepší je spontánní akce, při které si každý myslí, že na to přišel sám!“

„Ale ty to přece ovládáš!“ trvala na svém Barborka.

„Jo, tím, že rozhazuju impulsy. Ne vždycky každý zabere; třeba Britta reaguje krásně, ale někteří jiní jsou tvrdí...“

Britta řekla: „Tak fajn. Začneme třeba s tou Ditou. Je tak krásná...“

Vmísily se do houfu a Barborka položila otázku, jak dlouho by měla dívka být věrná jednomu chlapci, než si najde jiného. Dita se tvářila, jako by jí slovo nevěra nic neříkalo. Začala povídat cosi o náhlém impulsu lásky, způsobeném zásahem šípu Amorova, což problém spíš zamlžovalo.

Nějaká dívka si začala stěžovat na svého otce; ačkoliv všechno chápe a všechno jí dovolí, neustále jí zakazuje otěhotnět. Už mu sice vysvětlila, že podle zákonů Ostrovního Impéria je každý styk mezi milenci legální svatbou, takže jako několikrát vdaná přece má právo se stát matkou, ale on nesouhlasí a tvrdí, že vdávat se bude, až on řekne. Budou při tom bílé svatební šaty, družičky, varhany a dojatě plačící příbuzní; nechápavý rodič prostě nemůže pochopit, že tento obřad ji nijak nezajímá.

Dita se pokusila odpovědět, ale výsledek ukázal jediné: opravdu se asi vyhýbala přednáškám, jak to šlo. Někdo se jí dokonce přímo zeptal, co dělala místo učení; bez váhání přiznala, že prováděla praktické pokusy a lovila kluky. Rozhodně se za to nestydí.

Je jasné, že velmi rychle dostala otázku, kolik manželů vlastně má. Odpověděla v rozpacích, že nespočetně, což považovali za trapné přehánění. Tazatelka, slušná dívenka a pečlivá sběratelka adres, která dala každému, teprve když se jí krasopisně zapsal do deníčku se všemi tituly, cítila cosi jako pohoršení. Byla hrdá na to, že objevila mezi svými předky též nějakého Baarfelta a neúnavnou aktivitou již propojila pěknou řádku odloučených linií rodu. Tuto dívku rozhodně nešlo nazvat lehkomyslnou či rozmarnou; vzala svoje činnosti jako vznešenou povinnost provdat se za co nejvíc mužů a nedala si to vymluvit.

Dita přistupovala k věci naopak zcela ležérně. Přiznala, že ji vůbec nezajímá, kdo její chlapec je, hlavně když se jí líbí. Což je sice v pořádku, ale přece jen jak vlastně ví, koho si už vzala a koho ještě ne? Odpověděla, že je to fuk, čímž si zcela pokazila dobrou pověst u celé společnosti.

Barborka jí naopak fandila. Na rozdíl od ostatních měla dojem, že Dita má v něčem určitě pravdu a její postoj k životu je mnohem zábavnější. Kromě toho v ní cítila něco nepostřehnutelného, co by se do budoucna mohlo stát zdrojem problémů. Ale co to je?

Trojka Eleni, Mari a Elsa zatím nelenila a snaživě ukecávala další holky, že takhle bez vlasů je to lepší. Šlo jim to tím líp, čím víc byly dotyčné v opojení (nelze říct alkoholem, toho bylo k disposici pozoruhodně málo; spíš vlastní fantazií).

Krásně si naběhla jedna holka, která už byla víc v extázi, než snesla. Pronesla dotaz:

„Proč se nepokračuje? Ostříhejte ještě někoho!“

„Správně!“ řekl její kluk, natlačil ji do křesla a sám se chopil strojku. Sál vybuchl smíchem a chválil oba, jenže už to nebyla ta správná zábava, protože se u toho smála. Čekala jen na chvíli, kdy bude hotová, potom se vyměnili; na chlapci nebylo tolik co stříhat, takže byl hotov rychle a hned se šli vykoupat. Viditelně se těšili.

Eleni, Mari a Elsa konečně objevily správný klíč, jak vybrat další oběti: braly ty, co se jim nejvíc smály. Budou se smát tak vesele taky sobě? Protože už měly praxi, fungovaly jako kadeřnice a ustřižené vlasy okamžitě předávaly té, co organizovala mandaly. Bohužel, nebrečel nikdo a smáli se všichni, čím dál víc. Ostříhané holky i kluky posílaly do Ohně. Spokojenost byla všeobecná, zvlášť když se vrátila Mariko a byla plná nadšení.

Britta se už smířila s tím, že přijde o to mávátko, co má na hlavě, ale ještě před tím toužila dostat Ditu. Ta holka v ní vzbuzovala smíšené pocity, zvláště tím, že se očividně vůbec neobávala nějakého útoku. Přitom byla tak naivní, že určitě nebyla zvyklá. Stejně jako Donald, jeho účes byl sice taky dost dlouhý, ale nesnažil se nikam utéct, takže nebyl důvod spěchat.

Dita, až doposud považovaná za roztomile pitomoučkou, přece jen zabodovala; začala se vyptávat Christy na lidové zvyky Arminu a podařilo se jí přinutit ji se svěřovat. Začala od sebe: odešla na Ostrov po válce, od té doby tam žije a že nenašla žádný lepší program, vstoupila do sekty Tygrů. Přiznala se, že nemá stálého partnera, ačkoliv se postupně provdala za mnoho mužů. Což je bohužel velmi častá situace; většina příslušníků šlechty si pečlivě střeží svou nezávislost a spojují se jen ke krátkodobým zábavným hrám, po kterých se zase přátelsky rozejdou.

„Ano,“ odpověděla na otázku, „Jsme velice osamělí.“

Byli v pokušení ji litovat, tak radši začala se zábavnými příběhy ze společnosti, samozřejmě převážně erotickými. Barborku šokovalo, že většina líčila z jejího hlediska hrubé sexuální násilí. Pocházela z prostředí, kde vrhnout se na cizí ženu a vzít si ji bez ohledu na její mínění je sice časté, ale trestné. Pro Christy to byla součást hry; očekávala to, kdykoliv se vydala na procházku v určitém čase do určitých míst. Kdyby nechtěla, přece by tam nešla – to je snad dost jasné!

„Jak se pozná takové místo?“

Christy se ušklíbla. „Přepětím v oblasti. Ale je něco lepšího, odhadnout vhodného partnera a vnutit se mu. Na auře poznáš, kdo má zájem lovit; když se šikovně vetřeš... Někdy zájem ani nemá nebo o něm neví, ale šikovná kočka...“

„Když ty se chováš jako zvíře!“

Christy souhlasila; její morální zásady skutečně vyplývají ze zvyklostí šelem. Určitý rozdíl ovšem je, tygři je projevují jen v období Tanců, kdy všichni propadají davovému šílenství, scházejí se na určitých místech a odbývají tam svoje obřady. Lidé se tak chovají, kdy je napadne; tygři se tomu trochu diví, ale jsou tolerantní.

„Takže když holka vyjde v noci z domu a jde na takové místo, je zcela jisté, že tam bude znásilněna?“ upřesňovala si Dita.

„No... zas tak jisté to není. Obvykle to vypadá tak, že přijde, obhlídne místní nabídku a zjistí, že všechny už zná a po nikom zvlášť netouží; tak si vybere toho, se kterým se jí to líbilo nejvíc, ale často jde taky spát zklamaná.“

„Ale to je smutné!“ řekla Dita, málem měla v očích slzy.

„To by se mělo nějak řešit!“ přidala se Barborka.

„Feministky jako ty se o to pokoušejí. Už si vynutily pořádání různých svátků, tím se nahrazují Tance šelem. Zvyklost praví, že by se v těch dnech měly konat větší slavnosti, na které přijde rozsáhlejší repertoár možných partnerů a výběr je větší...“

„Něco jako dřív bakchanálie?“ dala Dita průchod své vzdělanosti.

„Jo, tak asi. Bohužel, úspěšnost pokusů se poněkud zvýšila, ale hlavní účel, seznámit se s někým novým, splněn nebyl...“

Barborka usilovně přemýšlela, jak to řešit. Jediné možné řešení viděla v tom, že by sexuálně vyhladovělí chlapi z Evropy pořádali výjezdy na Ostrov, kde by jejich iniciativu braly dámy podstatně víc než doma v Evropě. Christy si tím nebyla jistá.

„Víš, ono to není tak docela... Slyšela jsem vyprávět holky, co samy vyjely do světa, aby si něco užily. Někteří chlapi se občas chovají k holkám ohavně. To bych neradila. Ony holky, když se naštvou... nemusel by to chudák přežít!“

„Myslíš, že se umějí bránit?“

„Spousta kamarádek jsou čarodějky nebo zaklínačky. Když se jim něco nelíbí, prostě toho chlapa zlikvidujou.“

„Zabijí ho?“ vykulila oči Dita.

„To je ta lepší možnost. Elegantní řešení je přičarovat něco ošklivýho, co ho naprosto znemožní. Většinou to vyplývá přímo z povahy jeho prohřešku. Takové jemné změny v mysli...“

„Na příklad?“

„Nejběžnější je, že ho zafixují na sebe a pak mu zmizí. On pak usilovně hledá tu jedinou ženu; ale nenajde a najít nemůže, protože třeba ani neexistuje. Spousta děvčat umí ovlivnit vnímání partnera, že vidí někoho docela jiného, kdo byl vytvořen jen pro tu chvíli. Nebo na sebe vezme vzhled manželky hlavy státu a ten nešťastník pak obviňuje královnu, že si s ním užívala někde v laciném nevěstinci. Pochopitelně ho dají do blázince.“

„Ale to je smutné!“ řekla Dita nešťastně.

„Proboha, tobě je taky líto každýho! Může si za to sám, neměl bejt sprostej. Kamarádům to samozřejmě neděláme!“

„Ale určitě na ně něco šijete taky!“

„Jo, WZ se občas přestrojí za zcela novou mladou holku; nejlíp dlouhovlasou jako ty, to totiž vypadá, že se delší dobu nezapojila do žádné hry. Naivní cizinka, přijde na místo, nezná místní cvrkot = perfektní kořist. Kluk ji odloví, stráví s ní přepychovou noc a ráno užasne, když se probudí vedle dlouho známé kamarádky... Často jde o sázku nebo nějaký vtip...“

„Ale to taky není moc veselé!“ namítla Dita.

„Prosím tě, povídej jí něco legračního, nebo se rozbrečí!“

Christy chvíli přemýšlela. „Jo, jak jsou některý kluci opravdu voprásklí! Jedna holka přijela po čase do India, sedla si na kafe na terasu a v klidu popíjí. Kousek dál seděli dva FF, o něčem se hádali... najednou jí jeden přišel říct, že se o ni vsadili. Že si to jdou rozdat na šavle a kterej vyhraje, má právo milovat se s ní celou dnešní noc. Chápeš to, s úplně cizí holkou!“

„Bezva. Co udělala?“

„No, vzala to! Sama byla zvědavá, jak to dopadne.“

„A jak dopadlo?“

„Nerozhodně, pár škrábanců. Tak jí to přišlo blbý, zastavila je a přinutila ke smíru. Rozjeli to pak ve třech a byla to fakticky parádní noc, aspoň jak říkala...“

Barborka polkla dvakrát naprázdno. „No... fakt pěkná příhoda!“

Britta se rozhlížela po sále. Atmosféra se začínala měnit, ale nebylo jisté, zda k lepšímu. Silně k tomu přispívaly ostříhané dívky; které se usilovně snažily ulovit další.

„S tím by se mělo něco dělat!“ zakňourala Dita, „Je tady smutno!“

„Tak něco dělej!“ odsekla Flor, které se cosi nedařilo a nebylo jí jasné, co je toho příčinou.

„Jaké to je, dát se ostříhat?“

Koukly po ní, ale nezdálo se, že by byla tak omámená. Barborka se pokoušela s ní o něčem diskutovat, ale ani ona nebyla moc při smyslech; Britta poodběhla, sháněla se po Deirdre a Dagmar, ale nenašla je nikde, ani u Ohně. Kris měla tolik starostí, že se neodvážila ji rušit. Flor byla naopak spokojená, hladina energie zajímavým způsobem rostla a nebylo jasné, z jakého důvodu.

„Všecko je to tady nějaký divný!“ svěřila se.

„Myslíš, že nám do toho někdo fušuje?“

„Bylo by to v pořádku, když jsme si o to řekly, ne?“

„No fajn, ale kdo?“

„Nejspíš někdo, kdo není vidět!“

Britta se vrátila do hlavního sálu a užasla: Barborka spokojeně seděla na židli a Eleni jí rejdila po hlavě stříhací mašinkou. Dita přihlížela, oči vykulené a plné obdivu.

„To snad ne!“ namítla Britta málem zděšeně.

„Proč ne? Dohodly jsme se, je to fajn! Pojď se přidat!“

Britta chtěla cosi namítat, ale pocítila od Barborky mimořádné uspokojení a spoustu kladné energie. Byla hluboce zmatená. Rovněž Dita byla vysoce v plusu, nemluvě už o Eleni a ostatních. Britta vůbec nic nechápala a cítila se zmatená.

„Fakt, přidej se! Potřebuju tvoji barvu vlasů do mandaly!“

Dívka, která různobarevné kadeře sbírala, už byla taky patřičně upravená; jejím důvodem byl ovšem profesionální zájem. Momentálně se probírala nádhernými černými kadeřemi Dity a uvažovala, jakým způsobem je kam zaplete. Dita se tomu jenom smála a vůbec se nebála, že nezdravě riskuje.

„Víš o tom, že císařovna Diana vydala dekret o pořadí týrání princezen?“ řekla Christy, „Pokud se vybírají dívky k mučení, zásadně jdou jako první ty nejkrásnější!“

„Vážně?“ zeptala se Dita téměř nadšeně.

„Někdy dokonce dělají soutěže o královnu krásy a tu, co vyhraje, hned ostříhají, aby se příště už nemohla přihlásit!“

„Opravdu?“ Ditě to připadalo velice k smíchu.

„A je ti jasný, že nejhezčí seš tady ty?“

„No ale – to mě budete muset taky ostříhat!“

Nejspíš si neuvědomovala, že stojí zády ke křeslu, které právě uvolnila Barborka. Christy jí tedy podkopla nohu a zatlačila ji do křesla.

„Budeš se bránit, máme ti podržet ruce?“

Nezdálo se, naopak vypadala přímo nadšeně, jako by po tom už dlouho toužila. Britta přihlížela a pokoušela se přijít na to, co jí na tom připadá tak praštěné. Dita si stříhání vychutnávala vyloženě s rozkoší, málem předla jako kočka.

„Začíná to tu být jako o slavnosti! Nálada stoupá, kdybysme teď zhasli, mohlo by to...“

„Zhasli? Proč jako?“ zajímalo Ditu.

„Občas se dělají takové obřady. Všichni se shromáždí někde, odkud se nedá snadno odejít. Obvykle muži na jedné straně, ženy na druhé. Pak se zhasne a každý si vybere toho, kdo je mu přisouzen dle vyšší vůle. Neříkám zrovna Boha, dejme tomu jeho Ochránců... prostě sil, které vidí ve tmě.“

„Jo? A je to bezva?“

„Bylo by, kdyby bylo víc účastníků. Když se všichni znají...“

„To je pořád jeden a ten samej problém! Proč s tím něco neděláte?“

„A co, ty chytrá? Zkoušíme se všelijak přestrojovat, ale...“

Dita se pokoušela přemýšlet; moc jí to nešlo a mašinka Christy jí taky inteligence nepřidávala. Přesto se zeptala:

„Budem to zkoušet právě teď?“

Christy to v úmyslu neměla; zato Barborka, která se vrátila od Ohně dokonale vyholená a nadmíru spokojená. Nechala si vyložit, jak se to dělá; dost pomalu chápala. Ale byla silně pro.

Když byla Dita ostříhaná, byla Britta nucena konstatovat:

1.že jí to velice sluší

2.že z ní pociťuje sexuální vzrušení.

Ten druhý fakt ji velice překvapil, netušila, že je natolik perverzní. Pokusila se důkladně analyzovat vlastní sklony, až zjistila, že ji vzrušuje téměř každý z přítomných. Usoudila, že je to vlivem toho bláznivého čaje a že se z toho vyspí.

„Tak co je?“ zeptala se netrpělivě Eleni.

„A co má být?“ vyjevila se Britta, „Já jsem přece řekla...“

„Co se s ní bavíte?“ mávla rukou Barborka, „Podržte ji...“

Elsa a Mari jí pomohly posadit na židli, Eleni jí zarejdila po hlavě strojkem a hbitě ostříhala všechno, co zbývalo. Dita, stále ještě spokojeně obdivující vlastní hlavu, se smála.

„Já na tebe počkám!“

Během té chvíle se to Brittě začalo líbit. Bude legrace! Spolu odešly na terasu a Britta šla do Ohně první, aby dala Ditě dobrý příklad. Líbilo se jí to ještě víc než poprvé. Začínalo jí být všechno příjemně jedno... Ditě asi taky, byla úplně mimo.

Barborka se zatím pokusila zorganizovat zábavu. Vyžádala si ticho, což znamenalo přeřvat všechny ostatní; pak oznámila, že se přítomné dívky rozhodly nabídnout samy sebe za lovnou zvěř, takže vyzývají všechny kluky, aby si je ulovili. Teď se zhasne a...

Ze všech nejdřív pochopil jeden z Jezdců. Když mu došlo, co se děje a co udělají s jeho dívkou, vyskočil, kopnutím převrátil stůl a vytasil svůj japonský meč. A zařval co nejsilněji:

„Růže a kříž – ke mně!“

Heslo rázem probralo jeho kamarády, různě rozptýlené. Vyskočili a chápali se zbraní, kryli děvčata a stahovali se k němu. Další vytvářeli z nábytku barikádu a chystali se k boji.

Ostatní nebyli o nic pomalejší. Bylo slyšet výkřiky jako:

„Bílá legie – ke mně!“

„Maltézáci – ke mně!“

„Rytíři Grálu, sem!“

Během chvilky byla polovina přítomných v bojové pohotovosti; ti zbývající se zmateně motali po sále a nechápali nic. Arsen něco křičel, snad je vyzýval, aby nerozbíjeli nábytek, ale nikdo si ho nevšímal. Dita se chechtala, zjevně netušila, co se děje.

„Vy pitomci!“ ječela Barborka, „Tohle je jenom hra!“

„Správně!“ ozval se mluvčí Bílé legie, „My si taky hrajem! Jen si pojďte pro naše holky, rádi vám je dáme!“ a mával šavlí.

„Odložte ty meče, idioti! Hrajem, ale jenom rukama!“

Nastala chvíle nejistoty. Pak mluvčí Růže a kříže, nejsilnější skupiny, řekl: „Tak dobře. Posbírejte všechny zbraně a odneste! Ale říkám na rovinu, krev z nosu vám poteče i tak!“

Zbraně posbíraly a odnesly dívky. Rvačky se nebály, naopak se na ni většinou těšily. Nebude první ani poslední.

„Tak – a teď co?“

Barborka obhlídla situaci. „Teď se zhasne. Každý dostane šanci někoho si najít, ale protože bude tma, rozhodnou o tom Ochránci. Přeju vám hodně úspěchů a...“

„Tebe si najdu, ty...“ pohrozil jí někdo.

„Že se těším!“ odsekla, „Aby bylo jasno...“

V té chvíli zhasla všechna světla. Někdo zřejmě vypnul hlavní přívod elektřiny, protože to nesvítilo v celém hotelu. A v té tmě se ozval křik vzteklý i vítězoslavný, praskot rozbíjeného nábytku a další zvuky, které Britta nestihla identifikovat.

Nějakou dobu se zmateně motala po sále, chytila pár štulců, ale nic víc. Potom si někdo chytil ji; někdo silný a bezohledný, kdo snadno přemohl její nepříliš účinné pokusy o odpor. Ty všechny však přestaly, když poprvé vdechla jeho vůni, výrazně samčí, až téměř zvířecí. Páchl jako zvíře a choval se jako zvíře; dokonce se jí zdálo, že je porostlý hrubými chlupy.

Strašně se jí to líbilo. Ztratila jasné vědomí, jenom se s ním milovala a sama se stávala šelmou. Nikdy nic nebylo takové...

Pak ji nechal a šel po další, zatímco ji chytil někdo jiný. Co se dělo dál, jí poněkud splývalo, její vědomí bylo zastřené, skoro jako by to byl spíš sen než skutečnost...

Koutkem vědomí chápala, že tu přece nemůže být absolutní tma, Donald jí nastimuloval oči, aby viděla potmě! A i kdyby ne, musí aspoň svítit hvězdy! Nebo ten Oheň na terase... jestliže ani tyto věci nevidí, tak ne proto, že je tma, ale že ji někdo záměrně oslepil. Když Kris dokáže ovlivnit oči, aby viděly něco jiného než je skutečnost, pak snadno dokáže i tohle!

Necítila zděšení, spíš vztek. Jak si to kdo mohl dovolit? A to nejen k ní, ale i Flor a dalším, takže si to pěkně odnese, až se čarodějky vrátí do normálu. Pokusila se ovládnout sama sebe, když nemůže svého milence vidět, tak aspoň vnímat jinak, ne? Pokud si dokázala vzpomenout, nepřipomínal nikoho ze známých mužů. Choval se jako zvíře; kromě jiného vůbec mu nezáleželo na tom, zda ji oplodní či nikoliv, prostě si ukájel svoje pudy. Zkusila mu něco říct, ale neodpověděl, spíš jen mručel a funěl.

Stručný záblesk v mysli: Je to vůbec člověk?

Pak ji chytil třetí milenec. Další záblesk: kolik volných kluků tu doopravdy je? Tentokrát to bylo ještě brutálnější, ale krásnější než předtím, skoro jako by do ní vnikalo něco... (zas ta stejná myšlenka, je to skutečně člověk? Je lepší než člověk!) Procházely jí vlny energie, čím dál silnější, téměř nesnesitelné. Co je skutečně pravda, co doopravdy cítí a co je jen představa? Věděla, že energie narůstá, někdo ji měří, zachycuje...

Aniž přestala vnímat ten pocit extáze, došlo jí: skutečně není člověk. Možná kdysi byl, ale teď patří na ten druhý břeh, do říše stínů. Snad duch nebo to, čemu dřív říkali génius, přivolaný čarodějnickými pokusy Dagmar, Deirdre, Kris... nebo jejími? Byla to Flor, kdo přivolal k životu řecké bohy! Tohle jsou jejich bytosti, přišly do světa živých, aby tu něco získaly. Třeba právě tohle spojení? S kým jsou v této chvíli muži? S lamiemi?

Ani trochu se nebála, spíš ji to nádherně vzrušovalo. Milovat se s dávno mrtvým dokáže na světě jenom ona! A kdyby ji zabil? Co by se dalo dělat, ale když slíbil, že to neudělá... Taky by do ní mohl vstoupit a narodit se jako její dítě. Při té představě si vzpomněla na všechny svoje porody v minulých životech a pocítila, jak to bude bolestivé, ale líbilo se jí to. Tak jo, když chceš!

Ale ještě tu bylo nějaké tajemství. Napadlo jí zkusit vyhledat mezi všemi ostatními Ditu. Kde teď je, co dělá? S kým se ona miluje? Zasloužil by si ji někdo významný, třeba komthur Donald. Necítila žárlivost, přála mu to nejlepší. Ale proč je Dita nejlepší? Co se za tím vším skrývá?

Potom náhle jako by jí vybuchla hlava: Propojení. V jediném okamžiku se všichni stali Jedním a Jeden všemi; v její mysli bylo zároveň tisíce jiných myslí, až zapomněla, která je ona sama a co jsou ti ostatní: lidé, zvířata, duchové, bozi... Bylo to jako malá smrt a následující znovuzrození; teď byla něco jiného než člověk, stala se kosmickou bytostí ovládající mnohoprostor, byla vševědoucí, všemohoucí, všeobsahující...

A upadla do kómatu; aniž se přestala milovat s tím nečlověkem. Teď už to věděla jistě, cítila také jeho mysl. Znala jeho činy, dobré i zlé; dopustil se kdysi něčeho proti bohům, byl za to potrestán věčným prokletím a seslán do hmotného světa, aby tam něco dokázal. Co přesně, neví snad ani on. Také si nebyla jista, jak výstižné je to slovo věčně. Stačilo dva tisíce let?

Promyslet to nestihla, protože začala opět vidět.

Z absolutní tmy náhle vystoupily světlé obrysy: muž a chlapec, oba nazí a velice krásní. Mladík měl rozevláté stříbrné vlasy až na záda a mírně přezíravý výraz tváře. Kluk vypadal spíš zvědavě, potřásal neposlušnou střapatou kšticí a dělal si ze všeho šoufky. Ze sálu jim vstříc vykročila Dita; i její tělo zářilo. Uvítali ji smíchem, asi kvůli ostříhaným vlasům. Vztáhla ruku proti chlapci, jeho hříva zasršela vnitřním ohněm, rázem vzplanula a hořela nádherně a dlouho. Chechtal se ještě víc, asi mu tím udělala radost. Muž je sledoval přezíravě, takové dětské zábavy! Zvlášť když tu máme práci!

Rozestavili se do trojúhelníku; lidem se pokud možno vyhýbali, nechali je dělat, co je právě baví. Vztáhli ruce a začali nějak usměrňovat energii, aby vytvářela trojboký hranol s vrcholem až kdesi v nebesích; strop sálu jim nijak nepřekážel. Britta jenom doufala, že nepoškodí Arsenovi hotel. Ten hranol byl podstatně mohutnější než cokoliv dosavadního, obsahoval jejich zářící těla, ale ještě cosi, snad společný střed jejich světa, nebo nějaké další bohy... Britta by to hrozně ráda věděla, ale motalo se jí všecko dohromady. Pořád ještě tu byl ten její milenec...

Kolem se začal šířit vír energie. Podobal se Živému Ohni, ale neničil mrtvou tkáň, což bylo dobře, není účelem zlikvidovat půl hektaru okolí. Zato cítila, jak uvádí její tělo do pořádku, pokud bylo nahlodáno nějakou chorobou. (Jestli se totéž stalo Madame Jelizavetě, bude to jen dobře, je prolezlá chorobami jako hříbek červy. Byla!) Taky v hlavě jí to začalo hřát a tavit se, bylo to nesnesitelně bolestivé a zároveň nádherně vzrušující. Ještě že si ostříhala vlasy, možná by jí shořely jako klukovi. Že by drobná potměšilá pomsta těm, kteří to neudělali?

Potom cosi jako zaznamenání obrovského množství informací. To jí dalo další pecku, nerozeznávala už sen od skutečnosti. Vnímala pocity všech, vedlo se jim stejně. Znala jejich současný život, znala všechny předchozí a tušila budoucí; znala vše, co ví Afrodíta, Apollón i Hermes, mohla přijmout znalosti Otce Dia i... co je ještě nad ním? Jenže taky si uvědomovala, že kdyby jí to všechno zůstalo, nedokáže s tím žít. Takže zapomene... zůstane to, co si později dokáže vybavit. Závisí to na... spoustě věcí. Některé jsou součástí oddané služby...

Potom konečně omdlela. Bylo na čase.

Probírala se ztěžka, ale jakmile jednou otevřela oči, už s tím neměla problémy. Cítila se pozoruhodně odpočatá a plná energie, jen vstát a začít dělat zázraky. Přesto se jí chtělo zůstat ležet a počkat, co budou vyvádět všichni ostatní. Zatím se rozhlížela; osvětlení normálně fungovalo, nic nebylo zničené, maximálně pár sklenic a talířů; za to ještě mohli chlapci, kteří převrátili stoly v marné snaze vybudovat si barikády. Většina přítomných nebyla v kontaktu s nikým, takže se dalo těžko zjistit, s kým se v nastalé tmě spojili. Pokud ovšem...

Britta hledala samozřejmě Ditu; a nenašla ji, pochopitelně. Ale uvědomila si, že konečně po mnoha dnech zmizel mentální závoj, jímž celé okolí přidusila Flor. Teď by si mnozí byli schopni uvědomit, jak pošetile se chovají, jak podléhají jejímu vlivu; jenže už jim to bylo jedno. Věci ztratily hodnotu současnosti, staly se nadčasovými a věčnými; v tom světle byla přirozená nahota, vyholené hlavy a propíchané uši. Brittě bylo docela fuk, jak právě teď vypadá; dřív vypadala jinak, ještě jinak bude vypadat v příštím vtělení. Smála se všemu.

A už nikdy si nebude myslet o žádné kamarádce, že je pitomá. Třeba se umí dokonale přetvařovat. Kde se vůbec vzala Dita? Skutečně připlula s jednou ze skupin, nebo to byla jen představa, kterou šířila? Mohla namluvit komukoliv cokoliv; snad aby po ní chtěli doklady? Kdyby Britta chtěla, ukáže celníkům kus papíru a namluví jim, že je to pas albánské princezny. Vytvoří si pro ně iluzi a oni jí ještě přidělí čestnou stráž.

Teď je nutno posoudit, co si s nově nabytou mocí počít. Není jí dána pro zábavu, ale pro pomoc druhým; právě tato pomoc je tou nejlepší zábavou, jak už dokázala Flor. Konečně, v řadě minulých zrození to dělala; a bude zas! Kde začít? Možná vstát, obejít ty ostatní a zjistit, zda některý něco nepotřebuje.

Vyšla na terasu; Kris tam seděla u Ohně, koukala do plamenů a vypadala zcela normálně. Brittu potěšilo, že není žádná bohyně. Nicméně na zábavné příhody tohoto druhu je docela zvyklá, že by z meditací? Nebo spíš z pohádek? Kris je ve věku, kdy přirozeně očekává, že ji budou navštěvovat bytosti z jiných světů, proč by taky nepřišly, když o tom každý mluví?

Přišel k nim jeden z číšníků, zatím dost mladý, ale zabedněný, závistivý, chamtivý a hloupý. Neměl rád Arsena, protože mu dával příkazy, neměl rád hosty, protože je musel obsluhovat, ale měl velice rád spropitné. Nenáviděl Eleni, protože mu kdysi řekla, že proti Arsenovi je chabej odvar. Nenáviděl Mariko, protože mu nedala. Teď se poškubával za bujnou kštici a celé chomáče vlasů mu zůstávaly v ruce; nechápal a zlobil se.

„Můžete mi říct, co se tu vlastně stalo?“ zeptal se.

„Můžu. Zjevili se bohové a udělali zázrak.“

Mladík se zamračil. „Nedělejte si ze mě blázny, slečno! Každý přece ví, že žádní bohové neexistují!“

„Jim to asi ještě nikdo neřekl.“ smála se Britta.

Rozhněval se ještě víc. „Prosím, jsem sice jenom číšník, ale snad byste se ke mně mohla chovat slušně! Položil jsem vám zcela jednoduchou otázku a očekávám rozumnou odpověď!“

Britta seznala, že s tím budou problémy. Promluvila švédsky: „Například tě naučili pár cizích jazyků. Stejně jako já jsem se konečně naučila pořádně řecky. Nezlobím se na ně...“

„Zato já si budu stěžovat!“ vyštěkl taky švédsky, aniž si toho byl vědom, „Existuje to... naše odborové hnutí! Budu žalovat pana Arsena o náhradu škody; a vás pro urážku na cti, slečno!“

Pak odešel, Britta za ním koukala a smála se.

„Klid,“ řekl Donald, stojící ve dveřích, „Máme tolik, že si můžeme dovolit tím plýtvat...“

Obrátila se k němu. Vypadal divně; vyškubal si vlasy v širokém pruhu od čela k temeni, jinde držely. I teď si drbal lebku, až mu odletovaly spečené zbytky, a šklebil se při tom.

„Docela dobrej fór. Právě takové účesy nosí japonská šlechta. Akorát ze zátylku dopředu jim trčí copánek...“

„Myslíš, že je v tom nějaký účel?“

„Minimálně ten, aby ses pobavila. Ačkoliv, u tebe už to taková legrace není. Jsem zvědav na reakci těch, co se nedaly ostříhat.“

„Jak to doopravdy vzniklo? Mám si myslet, že náhlým zvýšením teploty? Že nám prostě do hlavy uhodil blesk?“

„Jako představa – dost dobrý!“

„Můžu si na tobě trochu ověřovat informace, jestli jsem všechno správně pochopila? Tak třeba: čarodějové se v účesech neřídí módou, ale magií. Vlasy je zakázáno stříhat, protože slouží jako přijímač energie. Dají se použít k fyzickému napojení, kadeří nebo copánkem přivázaným na příslušné místo. Vyžádá-li si však situace zbavit se jich, není důvodu čehokoliv litovat a je třeba učinit to rychle a efektivně. Ostříhání vlasů je oběť božstvům... zapomněla jsem na něco?“

„Na nic, kromě pár tisíc maličkostí.“

„Ovšem. Individuální situace vyžaduje individuální řešení. Jak poznám, kdy dodržet příkazy písem a kdy se rozhodnout sama?“

Nějakou chvíli si rozmýšlel odpověď, takže si odpověděla sama:

„Tím se právě pozná, jak dobrá je holka čarodějka.“

Rozesmál se a pohladil ji po hlavě. Přitulila se.

„Měla bych chuť se s tebou milovat.“ oznámila klidně.

„To toho ještě nemáš dost?“

„Mám dost brutálního znásilňování s příslušnou rvačkou. Chtěla bych teď dlouhé pomalé milování s častými přestávkami na mazlení a povídání. A rafinované něžnosti, pokud nějaké znáš.“

„Ano, to je dobrý program.“ souhlasil a rozhlížel se.

„Klidně třeba tady na terase. Šlo by zařídit, abychom při tom mohli všechno sledovat a nikdo nás nerušil?“

„Snadno, můžu nás přikrýt štítem. Ale každá lepší holka nám ho prokoukne, třeba moje dcera...“

„Ta mi nevadí. Ať se klidně dívá, bude se jí to hodit.“

Donald přinesl ze sálu několik ubrusů a vyrobil z nich pelíšek; byly sice polité vínem, ale to žádnému nevadilo. Přivinuli se k sobě a Britta začala rukama a ústy, protože se jí chtělo.

S tichým rozvlněním energie se zjevily Deirdre a Dagmar.

„Někdo nás volal?“

„Zrovna ne, ale když už jste tady... co nového v nadprostoru? Všichni spokojeni s akcí?“ ptal se Donald.

„Spokojenost naprostá a zájem veliký. Zvlášť když uviděli Afroditu; schválně si nechala tuhle tělesnou podobu, předvádí se strašně ráda. Možná se sem pár dalších vypraví...“

Britta neodolala a na chvíli přerušila své úsilí. „Jak takové bytosti poznáme?“

„Nepoznáme, to by nebyla žádná hra. Leda když budou chtít!“

„To zní zajímavě!“

„A je to podstatně rozsáhlejší spiknutí, než jsme myslely.“ dodala Dagmar, „Zpráva už pronikla do sousedních teritorií. Egypt a Fénicie jsou ve varu; co kdybys jim poslala pozvánky?“

„Já? Jak já, proč zrovna já?“

„Byla jsi kněžkou, ne? Fénická božstva znáš...“

„Ištar?“ zašeptala Britta a zachvěla se rozkoší, jak jí mráz přeběhl po zádech, „Dovedeš si představit ostříhat Lvici Ištar?“

„O nic větší průšvih než nejkrásnější bohyni v Řecku. Maximálně bude pár tisíc let dělat parádu na jejich akcích...“

„Jenom je mrzí, že už jim lidé nedělají sochy a fresky. Nechaly by se určitě vypodobnit od nějakého velkého Mistra!“

„Tu otázku vzhledu mi vysvětli!“ vyzval Donald dceru, „Jak teda ve skutečnosti vypadají? Jako v antice nebo jako teď?“

„Jak vysvětlit, jak se vícerozměrná bytost jeví trojrozměrné? Naše oči vidí automaticky nejideálnější možnou podobu, podle ní vytvářejí nedokonalý obraz. Ditu jste viděli, dotýkali se jí, dokonce velmi důvěrně. Protože je to ideální podoba, prozatím si ji zafixovala a hodlá se v ní zjevovat.“

„Mohla by se ještě vrátit?“ ptala se Britta, „Chtěla bych, aby se s ní mohl Donald pomilovat...“

„Kecáš!“ obvinila ji Deirdre, „Chceš se s ní milovat sama!“

„Tak jo, přiznávám. A co?“

„Možná by to šlo. Jestli budete konat ještě nějakou akci při zhasnutých světlech. Nebo se může přestrojit jinak... kvůli tobě třeba za kluka. Volba těla je pro ně dost snadná věc.“

„Jsou všemocní?“

„Ani zdaleka ne. Ale optické iluze zvládají snadno.“

„Jak to, že můžou přijít a odejít?“

„Náš prostor je součástí jejich. Jako ty vstoupíš do některé místnosti, vyřídíš tam svoje věci a zas odejdeš. Náš prostor je malý a velice omezený, ale příjemný.“

„Bylo by možný se tam aspoň na chvíli podívat? Jenom nakouknout!“

„No... konečně, jseš můj táta a byl jsi na mě vždycky hodnej... a Britta je kamarádka... Tak se hezky přitulte a jdem na to!“

„Myslíš teď hned?“

„Proč něco odkládat? Povídám, hezky se přiviňte!“

Když pochopili, co tím Dagmar myslí, usnuli.

Sen: NÁVŠTĚVA VE SVĚTĚ BOHŮ

(Bohužel, rozsah této či jakékoliv jiné knihy nepostačuje ani ke stručnému výpisu příhod, které lze prožít ve světě vyššího řádu. Kromě toho každá drobnost vyžaduje detailní popisy, často obyčejnému čtenáři nesrozumitelné. Zkuste se zeptat někoho, kdo se tam při nějaké meditaci dostal.

Drobný příklad: nikdy se nepodařilo upřesnit, s kolika bytostmi se v tom světě potkali. [Některé věci vyprávějí Donald i Britta stejně, další rozdílně.]

Možné verze:

1. Božských bytostí je nespočetné množství, další vznikají a zase zanikají stejně jako lidé

2. Je to jediná bytost, která se stále plasticky proměňuje

3. Jsou to přeludy vlastní mysli subjektu.

Správné jsou všechny tři verze současně.)

Dobu této meditace odhadla Britta po probuzení na dvě hodiny. Bylo už ráno, když se probrala a zprvu nechápala, protože příhod bylo mnoho a cítila se silně zmatená. Deirdre a Dagmar tam seděly a vypadaly poněkud unaveně.

„Fajn, tak dík... vezmete nás tam ještě někdy?“

„Teď už to zvládneš sama; zvykli si na tebe, takže se dá říct, že máš vstupenku. My se budeme muset starat o jiné; netuším, co od nás ještě budou chtít...“

Britta tedy rázně vstala a šla se podívat, co ostatní. Ti se zatím rovněž probrali a přesvědčili, že násilný přenos vědomí upravil účesy všem, kdo ještě nějaké měli. Takže se uklidnili i ti, kdo by jinak vyváděli, hlavně děvčata, a rozhodli se využít situace k účesu, jaký skutečně nikdy nikdo neviděl: pečlivě si zasaženou část hlavy vyholili břitvou a zbytek nechali, pokud to šlo, co nejdelší. Samozřejmě s osobními variacemi, některé dívky si třeba protáhly pleš až na záda a nechaly si jen copánky nad ušima. Legrace při tom bylo docela dost.

Výjimky byly čtyři: Deirdre a Dagmar zůstala neporušena jejich kočičí srst, Christy a Kris černožluté copy v podobě tygřích oháněk. Řada děvčat to považovala za jasnou nespravedlnost.

„U nás to je jasný,“ řekla Dagmar, „Nechytily jsme to z první ruky. Ale nebojte se, oni si na nás něco vymyslí...“

„Já umím energii ovládat.“ prohlásila Christy, „Ale slibuju, až ten cop nebudu potřebovat, tak vám ho dám pro ozdobu!“

Kris se jen ušklíbla a neřekla k věci nic.

Zjistilo se, že proudy energie probíhaly ještě divněji, než si kdokoliv myslel; to když přiběhl Janis s přesně stejným defektem a vykládal, že to zasáhlo všechny děti v jejich rodině. Sousedům se naopak nestalo vůbec nic, klidně spali.

„To jsem zavinila asi já,“ přiznala Eleni, „Vzpomněla jsem si na tebe a pak i na ostatní, že by se vám to hodilo...“

„A to fungovalo tak okamžitě?“ divila se Britta.

„Copak já vím, o co jsi je požádala?“

Britta zjistila další věc: celý tento úspěch všichni připisují jednoznačně jí. Očekávají od ní další podobné služby a velice by se divili, kdyby se jich nedočkali.

„Tak vám strašně moc děkuju!“ řekla a zdvořilý Janis řekl:

„Není zač!“

Přímo v extázi byla Barborka. Kromě jiného proto, že se doposud členky jejího pluku vymlouvaly a nechtěly pořádně cvičit, aby si nepoškodily vzhled. Teď už to bylo skoro jedno; a Barborka se rozhodla to ještě posílit, když naléhala:

„Pokud Christy nekecá, ta noční akce se skvěle povedla a za pár hodin tu začnou přistávat lodi se zachráněnýma holkama. Musíme na ně udělat dojem, aby jim bylo od začátku jasný, kdo jsme! Takže bysme se při tvorbě svýho vzhledu neměly dát svázat konvencí!“

„Tobě připadá náš vzhled ještě pořád konvenční?“

„To ani ne; ale mohly bysme vypadat daleko líp!“

Haakon opět otevřel svou nabídku barev. Barborka si nechala obnovit modrobílé bavorské šachování, tentokrát po celé ploše těla včetně hlavy. Už jí nepřekážely vlasy a jiné ochlupení na těle, dokonce ani obočí, a oči zavřela, aby měla barevná i víčka. Zatímco úpravou procházeli další, velmi se zajímala o šperky, zvláště Christy. Prohlédla si všechny její náušnice, třpytku v nose, tygří vousy v horním rtu, kroužky v prsních bradavkách, kuličky v pupíku i ozdůbky v klitorisu a stydkých pyscích. Christy ujistila, že jakkoliv jí připadá, že je toho hodně, proti mnoha jiným princeznám je to pořád málo; a už vůbec proti začátečnicím z bojovnické kasty, přesvědčeným, že jejich ozdoby musí být masivní a těžké. Zatímco oděv považují za vulgární a nepříjemný, velmi je těší zlato, stříbro, drahé kameny a speciálně upravený kov, schopný vydržet koupel v Ohni. Na přímou otázku připustila, že ty holky jsou skutečně hodně divné i na její chápání.

Barborka položila otázku: „Přijdou sem?“

„Některé během pár hodin.“

Z čehož bavorská princezna hbitě vydedukovala, že zakrátko bude stát jako tele a obdivně zírat na děvčátka vyzdobená tak krásně, že jim bude sama závidět. To se nedalo snést, s tím bylo nutno něco dělat. Jenže co, sakra?

A přece jsou tu dvě dívky, které mají něco, co tamty nemohou: Deirdre a Dagmar, označené na temeni hlavy těmi zvláštními křížky z podivného kovu. Barborka se rozhodla si je najít; nejdříve na ně nikde nemohla narazit, pak je náhle objevila na terase, kde diskutovaly s komthurem Ahlbeckem.

Zasmušila se; jihoafrický velkokomthur si ji nijak neoblíbil, ani ona jeho. Teď neměl na sobě společenský oděv, který ji silně dráždil, nýbrž mnišskou kutnu, taky hlavu měl holou po koupeli. Jeho otázky byly zřejmě dost závažné, tvářil se skoro tragicky, i děvčatům nějak zamrzl úsměv. O co šlo, nepochopila a nechtěla se příliš vtírat, takže počkala, až skončil.

Teprve potom přišla; už si jí všimly a byly zdvořile zvědavé.

„Já jsem se jenom chtěla podívat na ty vaše křížky!“

Ochotně jí dovolily průzkum. Zjistila, že jsou to velice malé ozdoby z neurčitého kovu s jiskřícími tečkami, vtavené do kůže bez možnosti je odstranit. Okamžitě je chtěla, ale dívky jejím touhám nedávaly moc šancí. Na otázku řekly:

„My ani nevíme, jak se to stalo. Prostě se nás dotkla prstem.“

„Kdo?“

„Jedna z těch bytostí. Myslím, že Královna Víl.“

„Proč si to myslíš?“

„Tak, myslím. Nepředstavila se nám.“

„Proč to udělala?“

„Abychom měly přímé spojení. Něco jako anténa na myšlenky.“

„K čemu vám to je?“

„Nám k ničemu. Jim, aby nás okamžitě našly, když něco chtějí.“

„Vy se s nimi taky můžete spojit?“

„Naše pokusy dostat se k nim jsou velice pracné a nedokonalé. Když je voláme, oni to samozřejmě slyší, ale často nemají čas. Je to jako když se s tebou chce mazlit pes, pokaždé nemáš náladu. I jejich pojetí času je jiné než naše. Když někomu telefonuješ, chvilku trvá, než to zvedne. Jejich interval je třeba sto let!“

„To jsou nad námi tak daleko, že nás považují za zvířata?“

Dagmar se usmála a ukázala na šimpanze, který se snažil vytřepat ze sklenice zbytek pudinku, nešlo mu to a zlobil se.

„My s sebou taky taháme opici. Máme ji rádi a naučili jsme ji trochu se chovat mezi lidmi. V pralese je takových spousta, ale ty nejsou naše, tak je necvičíme...“

Čím víc Barborka chápala, tím víc ji to uráželo.

„To máš těžký! Podívej, třeba ty křížky nám udělala jednoduše přestavbou atomů naší kůže. Je to jednoduchý: vezmeš atom něčeho, rozbiješ na elektrony a sestavíš znovu v jiný podobě. Je to čistý, nic nevzniká ani nezaniká, je to hned a vyžaduje menší spotřebu energie než si zařídit šperkařskou dílnu.“

„Jo. Ale může se to naučit člověk?“

„Jak kterej. Na Ostrově jsou čarodějky, které to zkoušejí. Tady mají náběh Flor, Britta, Christy a její dcera. Mohla by se to naučit Eleni. Ty bohužel nemáš sebemenší nadání.“

„Jak se to pozná?“

„Nevím. Prostě to cítím. Neumím ti to vysvětlit.“

„Dokázaly byste to vy?“

Tentokrát neodpověděly hned; nejdřív se zarazily a napojily na něco mimo sebe. Pak se ujistily, zda rozuměly, pohledem do očí jedna druhé. Nakonec řekla Dagmar:

„Máme dovoleno to zkusit, ale... nerada bych způsobila nějakou škodu. Vytvořit něco je snadný, ale odstranit se to nedá!“

„To myslíš vážně?“ nadchla se Barborka, „Tak já bych chtěla...“

„Vyčkej. Ujasni si to. Když nám zadáš objednávku, promyslíme to a do čtyřiadvaceti hodin...“

„Ale když já bych to chtěla hned! Než přijedou ty holky!“

„Barborko, pochop: práce čarodějky není v tom, aby se přivedlo na svět něco, co by se pak dalo těžko odstranit! Mohly bysme ti zavést do těla nějakou energii a nechat ji tam řádit, s kontrolou nebo bez, dokonce podle tvých představ. Ale nevíme, co by to ve skutečnosti udělalo, chápeš? Pořád jde o kontakt s vyšší silou, my prostě nemůžeme...“

„Jo, chápu. Jako když se štěňatům kupírují uši. Pán to prostě udělá, protože se mu to líbí; co si o tom myslí pes, je vedlejší. A už se to nikdy nedá zvrátit.“

„Správně jsi pochopila.“

„Jenomže já nejsem pes! Nemyslíš, že mám právo se rozhodnout?“

„V tom je právě ten problém. Pro ně jsi.“

Barborka se tvrdě urazila; ale rozejít ve zlém se s nimi zatím nemohla, potřebovala jejich pomoc.

„Přečti si kterékoliv písmo z těch dob. Všechna jasně říkají, že oni si udělají s člověkem, co je napadne a na jeho mínění moc neberou ohled. Jsi křesťanka, tak třeba knihu Job...“

„Jsem Germánka, když chceš něco vědět!“

„Ještě ke všemu! Kde jsi teda slyšela, že by Odin nebo Thor brali ohled na lidské mínění?“

„No dobře, ale to bylo před mnoha tisíci lety!“

„Z jejich hlediska před deseti minutami. Nechápeš, že...“

„Tak teda jak to, že zrovna vás dvě si vybrali?“

„Nás? Vybrali si malou Kris, my jsme do toho vlítly jen proto, že jsme panny. Až přestaneme být, možná skončíme...“

„Nesmysl, teď už ne!“ opravila Deirdre Dagmar, „Už jsi zapsaná a předurčená; naopak tvoje deflorace bude významná akce, pokud to bude samozřejmě se souhlasem...“

„Ještě líp!“ vybuchla Barborka, „Oni si budou určovat i to?“

„Lidem je dovoleno se zamilovat ve chvíli, když jsou postřeleni šípem Amorovým. Bohové rozhodnou, do koho a kdy...“

„Takže co vůbec doopravdy můžem?“

„Já nevím, co můžeš ty. My skoro nic, naopak máme spoustu práce s tím, co chtějí oni...“

Už se chtěla sebrat a uraženě odejít, ale ještě se ovládla.

„Můžete mi aspoň říct, co všechno nám poroučí?“

Domluvily se očima, jako obvykle. Pak řekla Dagmar:

„Přímo nad náma jsou duchové. Dělí se na různé party: malý děti jako Kris, panny s výběrovou kastou Amazonek, nezapojená mládež, hrdinové padlí v boji, významní jedinci... no a hladoví duchové, kteří bloudí a nemají šanci. Je to trochu složitější, v podstatě ale výstižné. O komunikaci s námi mají dost velký zájem.

Potom božstva nižšího řádu; k těm patří třeba i Afrodíta. Dita bylo její hmotné vtělení, když se dala přesvědčit, že se pobaví v naší partě. Zřejmě se opravdu pobavila, takže není vyloučeno, že příště s sebou přivede víc kamarádů. V tom je trochu problém; slova jako jeden a mnoho neznamenají vždy to, co u nás...“

„Já to chápu!“ zavrčela Barborka velmi vztekle.

„Potom vyšší teritoriální božstva. Nevím, kam by se dal zařadit Apollón. Někdy tak, jindy onak. Může být ve více osobách najednou a pravděpodobně je v jiných světech. Na rozdíl od Dity ví, co má dělat, taky to dělá. Hermes je... něco podobnýho, jen ještě prochází výcvikem. Už pár tisíc let...“

„Počkej!“ řekla Deirdre, „Ještě jsi vynechala příšerky. Třebas Sfingu, ta je taky tam někde... Jako Pegas, Medúza, Kerberos...“

„Ten je milej! Jenomže zkus hladit dvěma rukama tři hlavy! Ta třetí tě vždycky kousne, že ji zanedbáváš!“

„Přestaňte si dělat legraci!“ řekla Barborka, ačkoliv věděla, že to asi nebude legrace.

„Ale jo, no! Tak kde jsme skončili? Jo, nejvyšší osobnosti, na který se my můžeme dostat, jsou jako Odin, Zeus, Amón... ovšem to se moc nedoporučuje, nemají rádi zbytečný obtěžování. Potom jsou přímý inkarnace Pána. Tady to přestává bejt pochopitelný rozumem a začíná skutečná teologie. O tom se s náma začal bavit Ahlbeck, on prostě chce a vyžaduje přímej styk s Bohem a...“

„Jde to nebo nejde?“

„V podstatě nejde. Když na to katolíci přišli, naházeli si tam spoustu prostředníků, svatejch, andělů, různejch pomocníků, který to někdy dokázali... avatárové jsou definovatelná podoba bytosti neidentifikovatelné. Část celku, ale zároveň úplnej celek... jak říkám, to už je hrozně vysoká teologie. Chyba v definici tě může hrozně zbrzdit. Vnímají přímo myšlenky a když na ně myslíš nějak blbě... a zas ne tak blbě, aby je to naštvalo...“

„Takový kecy vedla císařovna Diana o svým Kršnovi!“

„Tak to nemůžeme sloužit, toho jsme ještě neviděly. Ale jistě už o naší akci ví, a když bude chtít, tak přijde...“

Barborka naznačila, že tolik o to zase nestojí.

„Na koho ty se chceš vlastně kontaktovat?“

„Já snad ani na nikoho! Prostě chci vědět, jak dokážou některý lidi získat větší moc než jiný...“

„To je jako kdyby se opice ptaly, proč může zrovna Tiggy chodit mezi lidi, spát s nima v posteli, dostávat pamlsky a tak. Nijak si to nezasloužil, prostě je náš. Přivezl ho nějakej lodník z cest, mně ho bylo líto a připadaly mi směšný ty jeho uši. Tak jsem řekla tátovi, on mi ho koupil a...“

Tiggy nějak postřehl, že se o něm mluví, přiběhl, skočil Dagmar do náruče a ovinul ji dlouhými předními tlapkami. Potom vycenil úctyhodný chrup a vyrážel ze sebe všelijaké skřeky v naději, že se s ním bude mazlit, prát nebo mu dá něco dobrého.

„Tak co, není sladkej?“

„Je hnusnej a odpornej!“ prohlásila Barborka a začala opičáka drbat pod krkem, „Chlupatej, špinavej, smrdí a má blechy. Určitě se brání, když ho koupeš. Všecko zničí a ukradne. A děsí lidi, co žádnou opici nikdy neviděli. Ještě něco?“

„A v životě se nenaučí poslouchat. Když mu něco poručíš, buď to udělá nebo neudělá, jak sám chce. Ale je milej!“

Tiggy vřískal nadšením, že si s ním někdo hraje.

Dagmar se s ním mazlila a přitom vykládala: „Nedávno jsem četla takovou studii o myšlení opic. Už se dokázalo, že opravdu myslí, ovšem jenom v souvislosti s potravou. No jasně, taky na obranu, odpočinek, v období říje na sex. Nevím, co s ním budu dělat, jsem jeho oblíbená partnerka a začíná bejt protivnej. Ale okolo jídla je s ním řeč pořád. Zkoušela jsem ho naučit znakovku... ukazovat na prstech, jako hluchoněmí. Umí to. Tiggy, ukaž...“

Šimpanz ukázal na sebe a složil prsty do jakéhosi znaku.

„Tiggy banán. No, to jsem si mohla myslet. Nemám žádný banán.“

Tiggy zavřeštěl a ukázal další znaky. Překládala:

„V kuchyni hodně banánů. Dej Tiggy banán.“

Odpověděla: „Dám později!“

Zřejmě to pochopil velmi správně, protože se odporně zašklebil a zaplácal si dlaní na holý zadek. Dagmar vybuchla smíchy.

„Rozumím správně, že říká: Tak mně polib prdel!?“

„Přesně. Vidíš, že byste se domluvili!“

„Fajn. Jestli jsem správně pochopila: Nižší bohové nás mají za oblíbená zvířata. Vás dvě si vybrali za největší miláčky a ty křížky na hlavě jsou něco jako parádní obojek na psa. Vám takové postavení vyhovuje, protože občas dostanete banán...“

Dívky se smály a přikyvovaly.

„Co mám dělat, abych se tam dostala taky?“

„Tys koukám při Propojení moc nedávala pozor. Všechno to znáš, tak co chceš od nás? Máš veškerý myslitelný informace...“

„Jo, to mám. Ani nemůžu zavřít oči, aby se mi to všechno jedno přes druhý nemotalo v hlavě. Jak se v tom mám vyznat?“

„To se časem upraví. Běžnej problém začátečníků...“

„Děkuji za uznání. To mám začít uctívat božstva?“

„To bys rozhodně měla.“

„Chodit po kostelích, poslouchat kecy velebníčků a věřit každý blbině, kterou povídají?“

„Hele, my tě k ničemu neukecáváme. Když nechceš, tak nemusíš!“

„No ne, počkej! Vy všem těm kecům věříte?“

„Ptáš se blbě, Barborko. Zeptej se kapitána lodi, zda věří na existenci moře. Asi ti těžko odpoví něco rozumnýho.“

„Rozumná otázka by zněla jak?“

„Koukej, moře je veliký a ne úplně prozkoumaný. Když pluješ při břehu, moc tě toho nepřekvapí a při bouřce máš reálnou možnost se někde schovat. Čím dál se odvážíš, tím větší riziko. Možná tam skutečně někde existuje obrovskej had Midgärdson, se kterým se rval Thor s Lokim. Já to nevím, možná tam byl tehdy a teď už není, nebo je přímo pod náma, nebo vůbec nikdy nebyl. Prostě nevím! Ale moře existuje a v něm spousta divných věcí.“

Barborka ze sebe vydala hluboký povzdech. Nebylo to lehké.

„No jo... tak já půjdu. Jo, ale co ty šperky?“

„Budeme na tebe myslet. Až na něco přijdem...“

Nezbylo jí, než se s tímto slibem spokojit.

Eleni udělala další krok na společenském žebříčku. Pochopila to ve chvíli, kdy se na ni řada lidí začala obracet jako na místní velitelku; odborně se tomu říká purkrabí a je to správce hradu, kterého ustanovil král bez ohledu na dřívější postavení. Takovému člověku sice nepatří celé okolí, ale velí mu, jako by mu patřilo. Rozhodně má spoustu příležitostí o něčem rozhodnout.

Eleni to nedošlo hned, taky tyhle zvyky neznala. Ale postupně si ujasňovala: patří do štábu, ve kterém je Barborka, Britta, Flor, Christy atd. Ty všechny odejdou, ale Eleni zůstane a bude na tomto místě velet. Hotel patří samozřejmě Arsenovi a bude dál patřit, ale Eleni má možnost vyjednávat s místními orgány a něco u nich prosadit. Pokud nebude hloupá.

Už se vzdala myšlenky našetřit si peníze, odjet na pevninu a tam někde se stát prostitutkou. Ze vzpomínek děvčat zjistila, že podobné akce podnikají v rámci hry, nic jí tedy nebrání, aby se ve vhodné chvíli přitřela k muži, z něhož lze vyrazit něco peněz. Sexuální seznamování s cizími muži se jí líbilo čím dál víc a hodlala v něm pokračovat, samozřejmě. Jenom škoda, že už se nemá o co vsadit... Holky by určitě ukecala!

Zpět! Teď uvažuje o své kariéře, na zábavy může myslet později. Co třeba zařídit si cestovní kancelář? Odjede do světa, bude tam nabízet služby Arsenova hotelu, sežene dopravu, nabídne rozličné příjemnosti (Pozor! Bahenní lázně!), zajistí propagaci zdejších historických památek, zkušené průvodce (bráška Janis), dopravu pomocí majitelů oslíků, případně se zmíní o velmi vstřícných místních dívkách. Za to všechno bude brát maličkou odměnu za zprostředkování. Na tom přece není nic zlého?

Někoho morálně vyspělého by se její uvažování mohlo dotknout, ale Eleni věděla svoje, zvláště o svých kamarádkách. Samozřejmě existuje pár děvčat, která nebudou ochotná propůjčit své tělo ani za peníze, ale ty všechny osobně znala a věděla i důvody: buď jsou aktivně zamilované, nábožensky zanícené nebo jednoznačně hloupé. Většina kamarádek by dala, jen kdyby někdo chtěl a matka nehlídala jako ostříž. Od chvíle, kdy jim pominulo dětství, je to hlavní námět jejich snů a tužeb, vzájemně se svěřují a pod pečetí tajemství to vykládají dál, takže taková Eleni má dokonalý přehled o situaci v celém kraji, ne-li celém ostrově. Pokud některou nezná, dokáže ji rychle odhadnout.

Problém jí vysvětlila Barborka: společnost si představuje, že se dívka řádně (jako panna) provdá za toho, koho jí vyberou rodiče nebo někdo jiný, bude s ním žít a bude mu celý život věrná bez ohledu na to, jaký je on. Když se Eleni zamyslela nad možnou nabídkou, nenacházela mezi místními muži nikoho, po kom by její srdce zatoužilo. (Jistě, Arsen... ale i o něm už věděla svoje). Ostatní na tom byly podobně; doma viděly muže, kteří své ženy často bili, podváděli, opíjeli se v hospodě, prokšeftovali celé jmění, prohráli v kartách či kostkách... nepřehledná řada nectností, kterou musí ženy snášet. (Ne že by byly lepší, ale ani to teď neprojednáváme). Kdežto žena nezávislá, která dává svou lásku jen za patřičnou odměnu, se má podstatně líp. Jediný problém je vyhrožování peklem otce Avvakuma, ovšem tihle Templáři jsou taky zbožní lidé a vidí to zcela jinak!

Prostě, je potřeba udělat tohle: dát vědět všem kamarádkám, aby se na nic neohlížely, utekly z domu a přišly sem. Pomoci jim překonat ostych, naučit je chodit nahé a potvrdit, že milování není skutečně tak nepříjemné, jak jim každý doposud tvrdil. Samozřejmě to tuší, ale výchova je vedla k opaku. Eleni se osobně přesvědčila, že ani to, co zpočátku vypadá nebezpečně, není protivné; třeba když se jí znenadání zmocní zcela cizí muž se zvířecími sklony. Škoda, že je v té tmě neviděla!

(Malá odbočka: celé dětství ji strašili: Když nebudeš hodná, nevdáš se a budeme tě muset prodat Turkovi. Turků žije na ostrově dost a jako Řekyni jsou jí odporní, bezbožní, mluví cizím jazykem a vůbec. Teď vyzkoušela milování s Araby a zjistila, že ani zdaleka není tak hrozné. Dospělí tak rádi přehánějí! Opravdu, už by jednou ráda našla něco skutečně hrozného, aby se přesvědčila, že všechno není jen plané vyhrožování!)

Samozřejmě, ty holky budou otřesně hloupé a bude jim muset ve všem pomáhat. Což na druhé straně znamená posílení její funkce místní velitelky. Zvyknou si obracet se na Eleni, ona je doporučí a poradí jim, pomůže vyřešit problémy, třeba i ochrání před nespokojenými rodiči a staršími bratry. Jak? Tím si nebyla jistá, ale viděla v akci Flor, Christy, Barborku... Ty by rozhodně svým mužům nedovolily, aby je tloukli, naopak by je zmlátily samy. Jo, v rámci výcviku jim kluci občas nařežou, ale Eleni už dostala taky nasekáno na zadek a jen ji to povzbudilo. Bude se muset rychle naučit pár triků v sebeobraně...

Takže teď je nutno: co nejkrásněji se vyzdobit. Pomalovat celé tělo, ověsit se zářivými šperky, (nechat si propíchnout nos, uši na víc místech a případně prsní bradavky), co nejčastěji se plést okolo štábu a dát vědět do okolí, že by se s kamarádkami hrozně ráda sešla, ale má tolik práce! Ať přijdou samy, určitě by se tu pro ně nějaká práce našla. Rozhodně je neobíhat sama, vypadala by, že je potřebuje. Však si dají vědět mezi sebou!

Eleni zašla do jedné z koupelen v přízemí, kterou Haakon se svými pomocníky zařídil jako lakovnu na lidi. První nápor už byl zvládnut a většina mládeže se pyšnila zářivými barvami. Eleni se všem líbila, kluci ji tedy uvítali s nadšením a ochotně zdobili, jak si přála. Nechápala nacionalismus, tak ji nelákaly žádné vlastenecké barvy; nechala se pomalovat dle fantazie barvami duhy a byla si jistá, že je nádherná.

Když potom vyšla (nějakou dobu musela chodit a ničeho se nedotýkat, než barva dokonale přilne), objevila mezi očumujícími dětmi dvě dívky, které na ni čekaly. Jedna byla její kamarádka Martha, děvče přesně takové, jaké potřebovala. Druhou neznala, ale byla jí představena jako sestřenka o dvě vesnice dál, kterou sem poslali za trest. Eleni se podivila, Martha ochotně vyložila situaci. Dívka se jmenuje Sofija, ale rozhodně není tak moudrá, jak jméno napovídá. Z toho důvodu se nechala zprznit nějakým cizím rybářem, což se rodiče dozvěděli, označili ji za kurvu a vyhnali, ať se protlouká světem jak chce. Tak přišla s brekem, a Martha si vzpomněla, že by možná Eleni mohla...

Eleni mohla. Vzala je do kuchyně, dala jim snídani a předvedla místní poměry. Sofija na ni zpočátku zírala, ale během jídla se uklidnila, důkladně prozkoumala Eleninu barvu a pokud správně chápala její výraz, zatoužila být podobně sebevědomá a významná. Taky se na Eleni obrátilo pár lidí s různými dotazy, briskně jim odpovídala v několika řečech a na závěr představila Sofiju jako svou novou pomocnici. Britta jen pokrčila rameny:

„No jo... tak ať se převlíkne a přijde, budu potřebovat...“

Eleni to přeložila. Sofija učinila, co se od ní chtělo, zatímco Martha chvilku vyjednávala a pak si odběhla domů pro svoje věci.

Eleni důležitě pozvedla nos, kráčela chodbou a uvažovala, že už není třeba se dál starat, vše pokračuje samo od sebe, jak má. V této náladě došla do chrámové místnosti; a jak viděla u jiných, automaticky poklekla před oltářem a poděkovala, že je to tak.

Christy si povídala vysílačkou. Barborka a ostatní vyčkávaly přede dveřmi, protože rádiovou stanici umístili v jenom maličkém pokojíku až pod střechou a nevešly by se tam. Pak oznámila: „Akce se dokonale podařila, bylo osvobozeno několik set děvčat. Mají nějaké mrtvé a spoustu raněných, ty všechny vezou sem. Bude zapotřebí se postarat o všechno. Barborko, spoléhám na tebe!“

„Podle rozkazu!“ pronesla zvučně princezna, „Tak holky, je to na nás, za chvilku jsou tady první lodi! Flor zajistí nemocnici, Britta základní poučení, Eleni stravu, Elsa a Mari oblečení pro ty, co ho budou chtít. Já se postarám o bezpečnost... zapomněla jsem na něco?“

„A co my?“ zeptala se Dagmar, kdežto Deirdre se jen smála.

„Vy? Ano, to je správná otázka. Vy se starejte, aby nám všichni bohové byli milostiví. Budeme to opravdu potřebovat.“

© 1976 Mojmír Kříž