(Denis)

„Měl jsi ji rád?“ zeptala se Assama.

„Abych řekl pravdu, ne tolik, jak si zasloužila. Až když zemřela, uvědomil jsem si, že jsem jí možná dal málo lásky. Mnohem míň než tobě.“

Assama bojovala krutý vnitřní boj. Na jedné straně dívkami z vesnic pyšně pohrdala, na druhé straně ji byla nucena přijmout jako mou ženu. Vztahy lovců vůči usedlíkům se řídily jednoduchým pravidlem: Co chci, to si vezmu, a zkus mi v tom zabránit! To se týká i žen; muži si občas vybírali ve vesnicích krásné dívky jako vedlejší manželky, v podstatě služky hlavní ženy, která dovedla nezkušené vetřelkyni dát rychle najevo, kam patří a jaké povinnosti se od ní očekávají.

Tedy, ne že bych Assamu podezříval, že chce mít služku. Ale ti ničemní zloději se opovážili položit ruku na něco, co patřilo našemu rodu! Kdyby si dal tohle lovec jen tak líbit, už nikdy by nedokázal vštípit všem ostatním, že ho mají bez odmluvy poslouchat. Nakonec by si někdo ještě mohl myslet, že je mojí princezně roven, či dokonce nadřazen!

Z mých vzpomínek si potvrdila, že jsem skutečně princ a neudělala žádnou chybu, když se za mne provdala. Bylo jí tedy jasné, že se musí chovat jako členka vladařského rodu. Představa, že by žárlila nebo jí ty druhé holky nějak vadily, jí nebyla vlastní, stejně jako nechuť k případným dalším manželkám. Dá se říct, že se na ně docela těšila. Náš zvyk, že se i žena může provdat kolikrát chce a za koho chce, se jí líbil a bez zábran přiznávala, že se ho chystá hodně využívat.

„Budeme se za ni mstít oba. Ty i já!“ rozhodla.

Učil jsem ji zápasit. Byla to jedna z věcí, které ji bavily: zápas, boj, lov a milování. Toto pořadí možná není docela přesné, měnilo se dle nálady, případně přecházelo jedno v druhé. Moc ráda se toulala s lukem a šípy po buši a pomáhala kočkám lovit; když jsem je dohonil, měli už obvykle kořist strženou a rozervanou tesáky na kusy, Assama se s oběma leopardy přetahovala o nejchutnější kousky, celá zmazaná od krve, páchnoucí tou krví i výměšky střev – chechtala se a nabízela mi něco, co považovala za obzvláštní lahůdku. Občas jsem se dal přinutit, abych něco z jejích úlovků jedl.

Byla si velmi dobře vědoma, jaký odpor ve mně její zvířecké způsoby vyvolávají, mohla si to přečíst v mých myšlenkách. Tím větší rozkoš jí působilo mne k tomu nutit; a samozřejmě, Artanna i Díwarr ji v tom podporovali. Brzy přišla na to, jak svoje nápady ještě vylepšit: než jsem přišel, vyválela se v krvi a různých nechutných částech zvířete a jen jsem se objevil, vyzvala mne k milování. A tak jsme se váleli v ještě horké krvi, neschopni jeden druhého sevřít a držet, jak to klouzalo; smáli jsme se a naši leopardi se vedle nás nevzrušeně krmili, občas nás olízli nebo nám zacvakali tesáky těsně u těla, což nás přimělo k dalšímu záchvatu smíchu. Assama dohlédla, abych se vyčerpal natolik, že nebudu schopen ani vstát, zůstal jsem ležet uprostřed odporných ohryzaných kostí, hyeny a šakalové kroužili okolo, vyčkávali, až konečně zmizíme a sem tam je dokonce napadlo, že by zkusili se něčeho šikovně zmocnit, ať to bude z kořisti nebo z nás...

Kolikrát se mě snažila vyprovokovat, abych se znechutil a něco jí odmítl! Byla to z její strany pěkně zákeřná hra, vymýšlela si nejrůznější nesmysly a nutila mne do nich; prozkoumala nejtajnější záhyby mé mysli a předváděla mi vše, čeho se bojím, co si ošklivím, co mi připadá nízké. Když jsem už nemohl vydržet, pomstil jsem se a uvedl ji do nějakého světa, který při své nevzdělanosti nemohla znát. Tehdy se rozzuřila, vyčítala, pokoušela se mi ublížit, dokonce kousáním a škrábáním; nakonec jsme se oba uklidnili, ale při příští příležitosti provokovala zas.

Když zjistila, že mé telepaticky nadané sestry sledují naše činy a baví se jimi, byl to pro ni další posilující impuls; od té doby se pokoušela je provokovat, a dařilo se jí to. Nekladla si žádné zábrany; snad dokud vyhrávala, byla maličko ohleduplná, ale sotva začala prohrávat, klidně použila tu nejhorší, nejzákeřnější zbraň, kterou v mysli objevila. Věděla, že Julii se obrací žaludek, když jí někdo stříhá vlasy; věděla, že Maryšce je značně nepříjemné milovat se s jinou ženou, i kdyby kamarádkou. Vyhledala v jejich paměti tajemství, která sice znám, ale nikdy jsem se o nich nezmínil, jsou příliš soukromá. Ona soukromí nectila, okamžitě využila příležitosti a ještě jásala, jak je šikovná.

Trochu jsem se obával, že mi to rodina bude klást za vinu; to já jsem ji naučil spojovat se v meditaci s kdečím a kdekým. Jednou jsem se dokonce za ni omluvil a vyjádřil naději, že se časem uklidní a začne se chovat aspoň trochu přijatelně; namísto toho mi vynadali, že jsem konečně ulovil něco opravdu zábavného, s čím si všichni (zejména děti) pěkně vyhrají. Proboha, děti! Ještě ty do toho zatahujte! Když jsem se takhle zděsil, pustily se do mne vzápětí všechny, které si toho všimly. Ujistily mne, že Assamu všichni bez výjimky milují a těší se, až si s ní pohrají v reálu.

Až zjistím, kdo vymyslel tu tezi o dětské nevinnosti a něžnosti, pokoušu ho (eventuálně na něj pošlu Assamu). Děti jsou malé bestie, které se nejvíc vyžívají v děsivých, krvavých a nechutných zážitcích, zejména pokud jsou dostatečně daleko, aby je to přímo nezasáhlo. Nic před nimi neutajíte, nic je nepřekvapí. Ani maličký kamarád, který se vylíhl Assamě v bříšku, pomalu v něm roste a za devět měsíců posílí jejich řady.

Když jsem se to dozvěděl, nejdřív jsem se polekal a rozhodl, že ji už nemůžu v rámci cvičení nebo milostné předehry tak surově bít. Bohužel Assama rvačky milovala; láska bez bolesti pro ni nebyla dokonalá a dokázala tak dlouho provokovat, až dostala aspoň pár facek. Že kousala a škrábala, to už jsem říkal; ale jak jsem ji učil léčitelským zásahům, naučila se působit mi bolest zevnitř, přímo v těle. (A děti se to učily od ní).

Když se mi povedlo ji přimět k vážnému rozhovoru, nakonec připustila, že až bude tak v sedmém měsíci, měla by si dávat pozor. Ale do té doby se bude chovat normálně, zejména proto, že dětem takové chování vyhovuje. Doplnila to řadou zkušeností ze svého kmene, kde nějaké rozmazlování těhotných žen nepřichází v úvahu; ostatně by se každá styděla, kdyby měla vyžadovat nějaké ohledy. (Moje sestry, přece jen trochu civilizované, jí při obzvlášť nechutných detailech začaly na dálku kritizovat, což ji pobavilo).

Jeden pojem ji trochu dráždil: morálka. Tak často jsem jí ho opakoval, až ho začala nenávidět v jakékoliv souvislosti, protože vždy, když jsem takové slovo použil, znamenalo nějaký nesouhlas. Mohl bych říct, že sama žádnou morálku neměla; ale není to docela pravda, měla jakýsi vztah ke mně, mému rodu, národu Wassongů a svým předkům. Odkrývání jejich zvrácených morálních hodnot se mi stalo zábavou. A tušil jsem, že nějak souvisí s božstvy.

Neboť toto musím říct, je to důležité: bůh Nga zůstal někde poblíž, ač se zbytečně nepřipomínal. Natož pak jeho dcera; od mysteriózního setkání na Rhodu, které jsem nepřijal s pochopením, natož potěšením, zmizela. Ale měl jsem pocit, že to docela neskončilo, že teď rozehrávají nějakou hru s jinými mými přáteli. Snad se sestrami? Nebo dokonce s jejich dětmi?

Co všecko dokáže ten starý černý muž? Co požaduje? Je dobrý nebo zlý? Je především představitelem svého národa; přátelí se s mocnějšími, bez milosti utlačuje slabší. Ke mně se choval přívětivě, to je fakt; ale když jsem viděl vášní rozšklebenou tvář Assi v čele útočného oddílu, poznal jsem, že je šelma. Jako Assama? Byla by toho taky schopná?

V každém případě dokázala způsobit, že jsem byl stále příjemně vyčerpaný a raději meditoval, než abych jevil jakoukoliv aktivitu. Kromě té jedné, to jistě chápete. Rozhodně jsem se nezajímal o hlavní důvod své přítomnosti, totiž průzkum aktivity nepřítele.

Až do chvíle, kdy se v našem campu objevil jezdec. Trochu mne překvapilo, že to byl lev Džaín, který rozhodně nepatří k nejsnaživějším. Sotva jej spatřila Assama, začala projevovat nadšení; také Artanna a Díwarr ho vřele uvítali a hned mu nabídli zbytek svých zásob masa.

„Jedeš za námi, nebo jen tak na procházku?“ zajímal jsem se.

„Za vámi, samozřejmě. Nejsem blázen, abych se bavil projížďkami!“

„To jsem si myslel! Tak co nového?“

„Charry mě poslal na vás dohlídnout, abyste neudělali žádnou hloupost. V žádném případě se už nedávejte do boje, nechceme žádné střetnutí. Proto Charry poslal mne; jsem rozumný a inteligentní a vyznám se v kraji. Řekl, že kdyby poslal někoho jiného, určitě by se do boje pustil; ale u mne takové nebezpečí rozhodně nehrozí...“

„To určitě ne! Ale ne pro tvou mírumilovnost, nýbrž pro příšernou lenost!“

„Já nejsem líný! Jenom vždy rozumně rozvážím, co je třeba a co nikoliv. To je velmi obezřetné a moudré!“

„Ty jsi vůbec velice moudrý! Kdybychom byli tak moudří my, zůstali jsme sedět doma na zadku. Divím se, že ses vůbec s námi vypravil do Afriky!“

„Chci poznat svoje bratry. Byl jsem ještě velmi malý, když jsem jim byl ukraden; celý život toužím setkat se s Reorty!“

„Myslím, že jsi na správné adrese. Tuhle Assama o nich slýchá legendy od malička. Žijí kdesi v okolí Velkého jezera...“

„Tak proč tam nejedem? Kdyby nás ti zlí lidé nezdržovali, už jsme tam mohli být. Měli bychom je všechny pozabíjet a v klidu jet...“

Divíte se, že při těchto názorech v něm Assama okamžitě nalezla zalíbení? Až doposud nejvíc obdivovala Artannu a Díwarr, ale Džaín byl mnohem větší, měl majestátní hřívu a když kráčel, vyvolával dojem síly a nebezpečnosti. Rád lovil běžným způsobem lvů: vynořil se z křovin proti větru v místě, kde se páslo stádo, dunivě zařval a sledoval, jak před ním prchají. Naproti se skrýval jeho partner (v běžné lví společnosti lvice), zaútočil a prokousl oběti hrdlo. Assama byla ochotna dělat mu lvici, až na to, že nejraději zabíjela oštěpem, který si vlastnoručně udělala.

Když jsme se dobře nakrmeni povalovali okolo zbytků zebry, kterou tímto způsobem připravili o život, bavila ho vyprávěním o obdivu, který chovají ke lvům její rodáci. Projevuje se to mnoha způsoby, třeba přední bojovníci nosí čelenky ze lví hřívy a lvích ocasů, na krku náhrdelníky ze lvích zubů a drápů. Přední náčelníci vylepšují svá jména čestným titulem Simba, což též znamená lev. A když se někomu nedostávalo mužné síly, připravoval mu kouzelník magické amulety a zvláštní masti, jejichž součástí byly výměšky lvích žláz. Vždycky to pomohlo.

Jak jsem najisto očekával, Džaína to potěšilo. Slíbil Assamě, že si může vzít jeho hřívu na čelenku, jen co hrdinsky padne v boji, což jsme příliš brzy předpokládat nemohli. Ohledně dalších součástí těla se nevyjádřil, avšak zabral se s ní do složité a zmatené diskuse, jejíž smysl mi čím dál víc unikal. Probral jsem se, když se mnou Assama začala diskutovat o svém účesu a byla už dopředu vzrušená.

Když jsme se setkali, zdobily její hlavu pečlivě vyholené cestičky, mezi nimiž trčely jako rohy chomáče vlasů. Během několika dní jí hlava zarostla, a když si to uvědomila, požádala mne o pomoc. Neprozřetelně jsem jí ukázal, že umím olámat vlasy pouhým dotykem prstu, přičemž kůže vnímá výboje energie, trochu svědivé a trochu bolestivé. Za první kadeřnickou práci mě odměnila mimořádnou přítulností a pak to vyžadovala každou chvíli; postupně na její hlavě ubývalo vhodného porostu.

Doma vlastnila jakési zrcátko, dar od obchodní karavany, ve kterém se ráda a často prohlížela. Naučil jsem ji, jak vytvořit velké zrcadlo, v jakém se mohla vidět celá a ze všech stran, na způsob fata morgany. Pokud se něco chtěla naučit, šlo to rychle; dokonce zvládla zakřivení prostoru, aby se oslnivě leskl a odrážel předměty ve svém středu, buď v přirozené nebo pokřivené podobě. Přestože jsem ji naučil, jak v potřebném místě přerušit vlas a způsobit tím jeho odlomení, odmítala to dělat a požadovala, abych ji zušlechťoval vlastnoručně. S potěšením se však vyřádila na mé hlavě, zvlášť od doby, kdy mi narostl světlý mech. Barva mé srsti ji fascinovala a nemohla se dočkat, kdy mi vybledne kůže, abych vypadal normálně.

Když získala Džaínův slib, nadchla se a přála si, abych ji preventivně oholil, jak se pod takovou čelenku sluší a patří. Je pravda, že už zřejmě vyzkoušela všechny ostatní myslitelné varianty účesu; nechal jsem se trochu prosit a pak vyhověl. Ačkoliv jsem věděl, co bude následovat; abych ji rozdráždil, trochu jsem to protahoval a moje princezna kňučela rozkoší. Potom jsme začali s milostnou hrou; Artanna a Díwarr ze zkušeností usoudili, že pro dnešní noc s námi už nic nebude, Džaín se zájmem přihlížel a ve vhodném okamžiku nás oba pokropil výronem svého ostře páchnoucího semene. Assama zařvala jako lvice a... od toho momentu mám určité mezery v paměti.

Pozdě v noci jsem na chvíli přišel k vědomí. Následovala úvaha: kouzelník Wungada vytvářel z ulovených lvů nejrůznější amulety, zřejmě tedy musel něco umět. Kde asi teď je a co podniká? Pokud vím, byl velmi rozladěn značně nedůstojnou smrtí; ani ho nepotěšilo, že jsem získal Assamu i jeho amulety a už vůbec ne, jak se chovala k jeho ozdobě. Šel si stěžovat až na nejvyšší místa, za samotným bohem Nga, ale toho jsme si už stihli naklonit; odešel tedy velmi nespokojen a vykřikoval cosi o pomstě. Od té chvíle mizí jeho stopy v neznámu.

Aniž bych o to nějak usiloval, vzpomněl jsem si na chvíli lásky s Assi. Ve vrcholné extázi si přála, abych ji zbavil nádherné černé hřívy, což nebylo jednoduché; kladla mým prstům tuhý odpor a byla nepoddajná a tvrdá, jako... štětiny démona. Strašně jsem se s tím nadřel a kromě toho jsem měl pocit, že se dopouštím něčeho, co se nesmí. Že si to přála ještě neznamená, že za to nebudu někým potrestán. Co je Ngaova dcera ve skutečnosti? Člověk, polobohyně nebo démon?

A ještě jeden podivný záblesk prozření: moje milování se šelmami. Když jsem dospíval, miloval jsem chvíle, kdy mi působili rozkoš svými mrštnými, drsnými jazyky. Dělají to pro nás lidi rádi, zvláště pro ty, kteří jsou jim sympatičtí. Já jsem si zamiloval jejich vůni, dotek jemné srsti, ale nejvíc spojení myslí, které i ze mne dělalo šelmu, aspoň na chvíli. Dokázala by se Assi proměnit v nádherného dravce? A moje Assama?

Když jsem v úvahách došel až sem, povšimla si Assama, že jsem při vědomí. Okamžitě se postarala, abych pokračoval ve hře, takže jsem opět pustil ze zřetele všechno kromě ní.

Džaínův příchod povzbudil naši iniciativu při průzkumu okolí, ačkoliv se nikde nic nedělo a všechny naše pokusy byly nesmyslné. Nevadilo mi to, měl jsem se čím zabavit; kočky pro změnu lovily a všichni jsme byli spokojení. Postupně se každý soustředil na to, co mu šlo nejlíp: já odcházel do vhodné vzdálenosti a tam nerušeně meditoval, Assama s leopardy lovila a Džaín podřimoval v táboře, předstírajíc, že hlídá.

Meditace se mi už zase docela dařily. Pronikl jsem do světa zdejších bohů a démonů, což v podstatě bylo jedno a totéž; ty samé bytosti se ve spokojeném stavu chovaly laskavě, zatímco v rozhněvaném krutě a nelítostně. Pokud se rozhněvaly, bylo nutno jim něco obětovat, od zvířete až po zajaté nepřátele; občas si při vyžadování obětí počínaly z mého hlediska chaoticky. Ale chránil jsem se předběžného odsuzování; možná se právě v těch momentech projevovala jejich hluboká vnitřní moudrost.

Prozatím byli klidní, dokonce se k nám chovali laskavě. Pokoušel-li jsem se zjistit, čím bych je za jejich náklonnost mohl odměnit, nedozvěděl jsem se buď nic, nebo nezřetelný náznak, že se včas dozvím. Což nemám moc rád – v takových případech je to obvykle horší, než kdyby to řekli přímo.

Trochu znepokojení ve mně vyvolalo, že mezi těmi bytostmi neexistovala žádná vnitřní struktura. Byl Nga jako nejvyšší bůh, jeho divoká dcera (kterou jsem už víckrát neviděl) a potom spousta duchů stejně nízké úrovně. Nedozvěděl jsem se, kdo obsadil druhou, třetí a další příčku moci; určitě to někdo je, ale proč se skrývá a co...

A najednou jsem dostal příkaz se okamžitě probudit. Něco se dělo; náhlý útok z neznámé strany. Vyskočil jsem na nohy a pátral po okolí.

Výstřel přišel od tábora, po něm řada dalších. Odpověděly dvě rány z arminské ručnice, odlišné od zvuku Springfieldky. To už jsem skákal po kamenech a snažil se dostat co nejdřív na ohrožené místo.

Assama útočila; střetla se ve stepi se skupinou nepřátel a napadla je šípy. Leopardi lovili a neměli zbraně, skrčili se tedy do trávy a vyčkávali na vhodný okamžik. Džaínovu mysl jsem neobjevil, jen bolest a vztek. Cítil jsem, že umírá, a v té své poslední chvíli nás volal.

Dostaneš moji hřívu na čelenku, Assamo!

Assama vyrazila válečný pokřik. Cítil jsem, jak její energie narazila do muže, který se právě skláněl nad umírajícím lvem; udělala přesně to, co já první den našeho setkání, rozdrtila mu srdce. Vnímala ho přes Džaína, což znamená už docela rozvinuté schopnosti.

A v té chvíli začal Džaín zpívat.

Pravý domov Reortů je tam... vysoko, ještě výš než plují mraky. Tam jezdí po věčně zelených lučinách, loví tu nejchutnější zvěř a nikdy se nesetkávají se zlými lidmi. Víme to; jen o tom nehovoříme, dokud nenadejde náš čas. Když jsme potom unaveni pobytem ve zlém světě, odcházíme domů. To je největší tajemství dané Reortům: Až bude svět příliš špatný, než abys na něm mohl žít, máš vždy ještě tuto cestu. Můžeš jít do lepšího světa...

Zpíval a já skákal po kamenech, nevšímal jsem si, jak mi zraňují bosé nohy. Kamarád Džaín, jehož jsem znal od dětství, kterého jsme si dobírali pro jeho lenost a netečnost, smáli se mu a tahali ho za ocas a za hřívu... Teď odcházel a loučil se s námi, a okolo něho byli zlí lidé s puškami!

Potom zmlkl uprostřed své písně.

A do mé mysli vstoupil vztek a já se stal šelmou. Zařval jsem jako lev a rozprostřel jeho smrt, kam až jsem dosáhl.

Do tábora jsem dorazil zároveň s Assamou, leopardi vzápětí za námi. Džaín ležel na místě, kde padl, okolo něho šest mužů s puškami. Jejich koně se svíjeli v křečích; přežili, protože impuls nebyl určen jim, ale zasáhla je zbytková energie a dost jim ublížila. Odebral jsem jim bolest a propustil je na svobodu.

Assama mne uvítala rozzářenýma očima; kromě Džaínova vraha dostala ještě tři další, po jednom pak Artanna a Díwarr. Někteří utekli; kdyby mnou dosud cloumal vztek, mohl jsem je zabít na dálku, ale snad jsem se už dokázal uklidnit a uvědomit si, že jsem to přehnal.

Nepřehnal, smál se kdesi v dálce stařec Nga, Děkuji ti za tu oběť!

Pomyslel jsem si o něm něco nepěkného; ale v mysli mi zněl jeho smích.

Assama poklekla a hladila Džaínovu velikou hlavu; také jsem přistoupil a dotkl se ho, Artanna a Díwarr ho očichávali a jejich oči byly smutné.

„Slyšela jsem zpěv pánů stepi.“ řekla Assama téměř šeptem, „Když jsem byla malá, navštívil náš tábor starý kouzelník, Simba-watu, lví člověk. Muž, který uměl hovořit se šelmami a zahnat či přivolat každou chorobu. Zpíval nám píseň, kterou se s tímto světem loučí královští lvi. Náčelník se tehdy zapřisáhl, že nebudeme zabíjet lvy; a oni nám slíbili ochranu...“

„Takové zpěvy se zpívaly, když umírali skalní lvi v bojích s Arminy.“ řekl Artanna, „Můj otec Ao Harrap mne je naučil...“

„Nikdy nikomu neublížil.“ řekl jsem, „Byl tak hodný a mírný... Proč právě jeho musela stihnout smrt?“

Assama vstala a ohlédla se k severu. Řekla:

„Vrátíme smrt, odkud přišla. Pomstíme dívku se zlatýma očima!“

„A Džaína.“ dodal Artanna.

Otec Nga není laskavý a snášenlivý; jiná jeho jména jsou Krvavý a Nesmiřitelný. I my jsme cítili hněv a nenávist, když jsme se chystali do boje. Pochopil jsem to, když si Assama opět uvázala svůj červený hadřík do klína jako roušku; znamenalo to, že končí šťastné dny.

Jinak neprojevovala žádný strach, byla si jistá, že dosáhneme za všech okolností vítězství. Dokonce i když jsem navrhl, že půjdeme beze zbraně a budeme předstírat, že jsme bezvýznamní vesničané. Věděla, že dokážu zabít kohokoliv, aniž bych se ho dotkl. Vzala svůj luk a šípy, to musí stačit; šelmy se rozhodly ukrývat v křoví a pomoci nám, až kdybychom byli nuceni je přivolat. Ale první část cesty jsme se rozhodli jet na koních a později je pustit; dokázal jsem svého kdykoliv kamkoliv přivolat, Assama to cvičila a doufala, že se jí to podaří také.

Když jsme ucítili vzdálený pach spáleniny, bylo nám jasné, co to je: opět jedna vypálená vesnice. Jako obvykle se rozkládala v jakémsi lesíku na hřebenu terénní vlny; víc než stromů tam bylo trnitých křovisek, ve kterých co nejrychleji zmizely šelmy. My jsme na okraji pustili koně a pokračovali pro jistotu opatrně do vesnice. Trosky chatrčí již dohořely, stoupal z nich jen slabý dým. Uprostřed návsi leželo několik těl nešťastníků, kteří nestihli včas uprchnout.

Když se nad nimi Assama sklonila a prohlížela je, zaslechl jsem v křoví jakýsi hluk; vzápětí na mne mířila hlaveň Springfieldky.

„Ty pracky nahoru, mládenče!“ vyzval mne anglicky.

Odporovat tak zdvořilé výzvě nemělo smysl, nejspíš by mne provrtal, kdybych se pohnul. Také Assama se zarazila v pohybu a pak se pomalu zvedla.

„Hej, šéfe! Tady jsou dvě černý opice!“ křičel chlap někam do křoví.

Postupně se sem z několika stran stáhli další; zatím se mi nedařilo je spočítat, někteří zase odbíhali a všichni byli téměř stejně oblečeni. Nebyly to uniformy, spíš civilní lovecké oděvy, ale už pěkně zřízené, špinavé a dost nechutně páchnoucí. Na hlavách měli tropické přílby a kromě Springfieldek někteří také revolvery, tesáky, pangy... ozbrojení po zuby.

To, čemu říkali šéf, mohl být v nejlepším případě seržant; tak okolo čtyřicítky, s tupým alkoholickým ksichtem, teď už zřejmě delší dobu bez vhodného pití, takže v absťáku a určitě v nepříjemné náladě. Kdyby měl někdo chuť číst jeho auru, bylo z ní vše jasné: primitivní, tupý, bestiálně krutý, chamtivý, zvrhlý... a stejně vychovávající své podřízené.

„To jsou ještě nějaký děcka... a ta holka je mimochodem pěkná!“ v jednom z jeho podřízených už se probouzela chuť.

„Vydrž, na to taky dojde! Víš, že potřebujem někoho... Hej, prase černý! Mluvíš anglicky?“

Zatvářil jsem se úslužně. „Já mluvit ingliš! Moc moc dobře!“

„Fajn! Tak řekni, kde je tvůj kmen! Tvůj král, chápeš?“

„Náš král moc velmi veliký!“ ukázal jsem rukama.

„No jo, ale kde žije? Tam – tam – nebo tam?“ ukazoval kolem.

Ukázal jsem kruh všude okolo. „Náš král moc velmi veliký!“

„Pěknej blbec!“ konstatoval seržant, „Mluvíš swahelli?“

„Já mluvit swahelli moc moc dobře!“ ujistil jsem ho.

Seržant očividně přemýšlel. Jeden z podřízených se mu pokusil pomoci:

„Čert vem černýho opičáka i tu couru! Přefiknem ji a pak je podříznem!“

„Drž hubu, když seš blbej, moc tě prosím! Tihle dva vypadají pěkně divně; na tý holce se určitě podepsal nějakej běloch! A kluk je taky divnej... určitě žádnej špinavej negr! Koukni na jeho raťafák; negři maj frňáky rozplácnutý jako kravinec, a tenhle skobu jak kliku vod hajzlu! A ty voči... už jste někdy viděli negra s modrejma vočima?“

„Míšenci, tady v Africe? To není možný!“

„Neřek sem, abys držel tlamu? Když je něco divný, je potřeba to prověřit, to nevíš? Tyhle dva dárečky přivedem šéfovi, ať rozhodne on!“

„Že by zrovna tihle patřili ke dvoru Zlatýho krále? Koukni se na ně: kde vidíš jaký zlato? Ten kluk je dočista nahej a holka... jenom korálky!“

„Nechte tý blbý diskuse! Svažte je a padáme odtud!“

Překvapili nás zajímavým faktem: nesvázali nám ruce provazem, měli na to kovová pouta na klíček. Assama se jich bála.

„Neboj se! Toho se dokážu zbavit!“ ujistil jsem ji.

Jeden z nich mě přetáhl po hřbetě bičem. „Hni se, parchante!“

Přivázali mne dlouhým řemenem k sedlu jednoho koně; musel jsem běžet za jezdcem, což ovšem nebylo tak obtížné, jeli pomalu a dělali časté zastávky, aby se poradili o směru cesty. Assama, která ráda běhá dlouhé trasy, nebyla vůbec unavená a dobrodružství ji docela bavilo.

Asi po hodině jízdy nás potkal jakýsi muž; jeho kůň byl zpěněný, chlap celý potrhaný a špinavý, smrt mu koukala z očí. Klepal se jako v horečce, když na nás řval, abychom zastavili.

„Co je – honí tě někdo?“

„Přisámbůh... horší než kdyby sám rohatej!“

„Kde je Hart? Poslal tě se vzkazem?“

„Hart je mrtvej. Všecky jsou mrtvý, zvostal jsem jenom já!“

„Co to kecáš za voloviny?“

„Já viděl strašlivý věci, přísahám! Viděl jsem lva střílet z flinty, věřil bys tomu? Pak někdo zabil Harta a potom i ostatní; stříleli po nás otrávený šípy a napadli nás leopardi... no hrůza!“

„Ty seš vožralej, Windy! Nebo si dostal úžeh z toho horka!“

„Ne, proboha! Ale dejte mi hlt něčeho, ať se proberu!“

Dostal opletenou láhev, lokl si pořádně, vychrchlal chuchvalec slin a až potom pokračoval: „Fakt, na mou duši, nekecám ani jsem nebyl nalitej! Byl jsem přitom a stál vedle toho jako teď vedle vás! Jeli jsme podle toho potoka mezi skalama; tam jsme objevili ohniště, kolem ohlodaný kosti a vedle chrápal lev, pěkně vypasená potvora! To víš, Hart hned flintu v ruce a že ho uloví! Jenže on se probudil dřív a než Hart stihnul střelit, už skočil do roští. Práskly odtamtud dvě rány, Pihatej Bertík to dostal rovnou do ksichtu, ani se nestih pomodlit. My jsme všecky stříleli, nevím kdo jak se trefil, ale... já koukám, to zvíře drží v packách divnou flintu, trhnul tou klikou, co měl přidělanou místo kohoutku a zas rána – tentokrát to složilo Nicka. Jenomže to už ho střelil Hart, asi i někdo další; lev pustil flintu, válel se po zemi a řval. Derreck se nad něj sklonil, lev udělal skok a chudák Derr měl hlavu na kaši. To už se Hart opravdu naštval a střílel do něj, dokud nebyl načisto tuhej...“

„Ten lev dostal tři chlapy, než zdechnul, jo? A co ostatní?“

„Hart nám zrovna vykládal, že takhle se musí lovit; najednou se jako zakuckal, zalapal po dechu a z huby mu stříkala krev. Byl na fleku mrtvej, já nemám tušení, jak se mu to stalo. Zároveň se začali plašit koně, tak jsem se k nim rozběhl, že je chytím. Vtom jakási rána; jako když uprostřed campu bouchne granát! Já zůstal chvilku, jak když mě praští; temno před očima, z nosu se spustila krev, motal jsem se... dokonce i koně to chytlo, hrozně divně se motali a nechtěli poslouchat. Když jsem přišel k sobě, jdu se podívat – a chlapi leželi po zemi, taky dočista tuhý!“

„Poslechni, Windy! To už začínáš kecat moc!“

„Přísahám, můžeš se tam jet podívat! A to ještě není všecko!“

„Mluv, ale nelži!“

„Já odtamtud mazal, div jsem se neposral strachy. Kůň se všelijak motal, nechtěl poslouchat, ještě teď je divnej... Vtom proti mně Allan, vyděšenej jak poledne. Že prej Lester dostal šíp do nohy a v pár vteřinách bylo po něm, asi byl votrávenej. Dalšího chlapa dostal leopard, vyskočil z roští, strhnul ho s koně a zakousl. Muselo tam bejt aspoň dvacet chlapů, ale Allan nikoho neviděl, uměj se parchanti hnusný pěkně schovávat! Allan mě hecoval, abych tam jel s ním, ale já ho poslal do řiti, a dobře jsem udělal, protože jak se votočil a rozjel se tam, dostal šíp rovnou do břicha. Tak jsem kopl koně a mazal pryč, jenomže ta mrcha mě shodila rovnou do nějakýho trnitýho křoví; koukněte se jak vypadám! Než jsem vylezl, kde byla kobyla! Motal jsem se pěšky tak tři hodiny; vokolo prolítli tři chlapi, já na ně řval, ani se neohlídli, vůbec jsem nepoznal, který to jsou.

A to bylo mý štěstí; protože najednou za nima vyrazil z křoví leopard na kobyle, takovej divnej s pruhama na bocích – a s flintou. Založil ji do ramene jako starej voják, škubnul packou za kliku a puška vystřelila. V tu ránu byl jeden na zemi; potom i ti další dva. Mají nějaký vopakovačky, ale jiný než my. Jen je složil, zařval, zamával flintou a mazal pryč...“

„Možná ses spletl! Nebyl to černoch v leopardí kůži?“

„Copak jsem blbej? Já ho viděl zblízka, jel okolo mě, div mě nezvětřil; já se teda ani nehnul hrůzou! Takovýhle měl zuby, chraň pámbu se mu do nich dostat! Ale sedlo jako člověk a tu flintu...“

„Posral ses strachy, Windy! Utekl jsi jako zbabělec!“

„Furt lepší než zdechnout! Bylo tam aspoň dvacet chlapů, podle toho, co s náma udělali! A žádnýho z nich jsem neviděl, krom toho zvířete!“

Seržant chvíli přemýšlel; potom se ohlédl po nás a jeho výraz nebyl ani trochu přátelský. „Támhle ty dva jsme chytli ve vesnici? Byl to některej z nich? Nebo aspoň ňákej podobnej negr?“

„Nevím! Neviděl jsem žádnýho člověka – jen ty chlupatý potvory!“

Seržant znechuceně mávl rukou. „Jedem! Doufám Windy, že nečekáš za svou zbabělost od šéfa děkovnej list! Spíš počítej, že se bude dost vyptávat!“

„A co, já byl nějakej velitel? Poroučel nám Hart, a je mrtvej! Můžu snad za to, že jsem přežil jako jedinej ze všech?“

„No jo, už toho nech! Zařaď se a jedem!“

Windy se skutečně připojil k ostatním; za jízdy jim začal líčit, jak se schovával v křoví, jak se mu podařilo chytit nějakého koně, jak objevil ve stepi další mrtvoly... Chlapi mu naslouchali s otevřenou hubou a dohadovali se, že příště musí jet na akci silnější oddíly, že je nutno pořádně držet hlídky, že možná narazili na nějaký silný a bojovný kmen. Někteří se po nás ohlíželi, kladli všelijaké dotazy, ale já odpovídal lámanou angličtinou, co nejmíň k věci. Assama nemluvila vůbec a když, tak svým jazykem.

Tábor těch ničemů se rozkládal na volné stepi; v širokém okruhu byly vykáceny všechny dřevěné rostliny na topení, i teď tam hořelo vícero ohňů, na kterých se vařilo cosi už na dálku nechutného. S úžasem jsem napočítal dva tisíce chlapů, ne-li víc; nebylo divu, že hravě přemohli většinou neozbrojené domorodce. Podle útržků řeči dobrodruzi ze všemožných zemí; přesto zachovávali základní vojenské pořádky, alespoň co se týče hlídek a poslušnosti velitelům. Oslovovali se i hodnostmi: poručík, četař, seržant. Našeho velitele oslovil někdo jako četaře.

Všichni zvolna chátrali; byli špinaví, roztrhaní, páchli na dálku. Mnozí byli všelijak nemocní, zejména střevní choroby ze špatné stravy byly běžné. Jejich psychický stav jsem ani nezkoumal; stačilo poslouchat, jak sprostě, téměř zoufale, si vyměňovali krátké vzteklé věty. Tahle země jim nesvědčila a nenáviděli všechno, co kolem sebe viděli.

Předvedli nás před chlapa, kterého četař oslovoval Hans Bauer; na hlavě nosil německou vojenskou čapku, ale jinak vyhlížel jako bandita.

„Co s nima má bejt?“ ptal se ten Bauer s německým přízvukem.

„Chytili jsme je ve vesnici – zdá se, že vyzvídali! Zbraně neměli, jenom ta holka tenhle luk a šípy. Ale jsou nějaký divný...“

„Hm... Momongo, pojď sem!“

Přišmajdal sem starý černoch, oblečený po evropsku; jen zářezy na tvářích a propíchané rty objasňovaly, že je členem nějakého blízkého kmene.

„Momongo, co je to za lidi? Zeptej se jich a řekni nám to!“

„Tihle lidé...“ Momongo na nás vypoulil oči, „Ta žena kočovník z jihu být! Pustit hned, nebo přijít její lidi a zabít!“

„Co to plácáš za nesmysly?“

„Momongo vidí: žena ne z vesnice, žena od kmen, co kočuje se stády. Vidí ozdoby, vidí tělo. To lidé ze stepi, velcí bojovníci, velmi zlí, zabíjí každého. Zabijí Bauer, zabijí Momongo!“

„Přestaň vyvádět! Proč má tak světlou kůži?“

„Momongo neví. Momongo nerad ptá kočovníků ze stepi. Oni...“

„No dobře. A ten kluk?“

„Momongo neví. On možná taky kočovník, když s ní. Ale nemá vlasy; lovci ze stepi dlouhé vlasy, spletené tak... a tak...“ ukazoval rukou, „Možná on ne bojovník! Možná mladý... možná něco...“

„Tak se jich zeptej! Umíš přece jejich řeč, ne?“

Momongo začal mluvit nářečím kočovníků; ještě podstatně hůř než anglicky. Rozuměl jsem bez problémů, naučil jsem se ten jazyk od Assamy. Než jsem si ale rozmyslel, jestli s ním budu jednat, štěkla Assama:

„Nemluv s tím špinavcem! Je to zrádce z nějaké vesnice!“

Momongo ucouvl, v očích nedůvěru a strach. Připadalo mi, že se mne bojí méně než Assamy; prohlížel si mne krhavýma očima a zeptal se:

„Proč ty ne vypadáš jako kočovník?“

Assama se ušklíbla: „Protože je simba-watu!“

Momongo odskočil, jako bych ho uštkl. „Á! Á! Á! Simba-watu! Ten muž zlý čaroděj! On umí proměnit ve lva! Zabije nás! Přivolá na nás smrt!“

Bauer se zamračil, a četař se ohlédl na Windyho. „Zdá se, že přece jen nežvaníš úplné pitomosti! Co je to simba-watu?“

„Lví muž, pane! Člověk, on hovoří se lvy; když potká lva, on poví mu, kdo udělal zlou věc; on lev zabít toho člověka! Já viděl muže, on umřel na drápy od lva, protože urazil simba-watu! Zabít hned, než přivolá zlo!“

„Přestaň žvanit nesmysly, ty starý blázne! Zeptej se ho...“

„Momongo už nic ptát! Momongo bojí; já domů, hned! Já slíbil jít s pány na jih; ale Momongo už nechce odměnu peníze, Momongo domů!“

Bauer vytasil lovecký tesák a opřel mu ho o hrdlo.

„Pošlu tě, kam patříš, jestli nepřestaneš blbě žvanit! Najali jsme tě jako průvodce a tlumočníka, ty starý šmejde; tak drž hubu a překládej!“

Momongo se stáhl zpět, něco bručel a vyděšeně nás sledoval.

Bauer se rozhlédl po okruhu chlapů, kteří se srotili kolem.

„Tak panstvo, tohle není žádný kašpárkový divadýlko! Kdo tady nemá co dělat, padejte po svý práci! Jsme v nebezpečným kraji, tak žádný flákání, kdo má hlídku pořádně otvírat oči a... přestaňte se klepat, vy blbci! Dostali jsme se k nějakýmu bojovnýmu kmeni – no a co, to jsme přece chtěli! Každou takovou bandu porazíme a zpacifikujeme; v týhle kolonii Jejího Veličenstva už jednou musí být konečně klid!“

Zpustlí důstojníci Jejího Veličenstva se hloupě šklebili.

„Já bych je vyslechl a pověsil!“ radil četař.

Bauer mi chvíli koukal do očí. „Samozřejmě, budou viset. Jenomže napřed by je měl vidět šéf; rozhodně bych zbytečně nespěchal. Jestli je to, co ten starý pitomec říká, bude určitě leccos vědět...“

„Pane!“ skuhral za jeho zády Momongo, „Nevěřit simba-watu! On čarovat, on vyvlíkne z pout, uteče, pomstí se! Přivolá lvy ze stepi...“

„Drž hubu, dědku!“ utrhl se na něj Bauer, „Hele, chlapi, rozkaz: Tyhle dva dobře hlídat! Nakrmte ty prasata, pak jim dejte ocelový pouta a nechte u mýho stanu! Jeden chlap je bude pořád hlídat!“

Momongo měl ještě nějaké připomínky, ale Assama zasyčela:

„Ještě slovo, a do rána tě sežere létající lev!“

Staříkovi strachy zešedivěl obličej; zděšeně se odplížil a už jsme ho neviděli, což nebyla žádná velká škoda. Odvedli nás k jednomu stanu a tam nám dali ocelová pouta i na nohy; potom nám každému přinesli misku nechutného jídla trochu připomínajícího guláš. Assama to očichávala podezřívavě, přes svoji náklonnost ke všelijakým odpornostem; abych jí dokázal dobrou vůli, snědl jsem toho dvě lžíce a zbytek nechal.

„Nežer, opice černá!“ komentoval to náš strážný, „Stejně brzo chcípneš, tak proč bysme ti předtím nacpávali bachor?“

Po zbytek dne jsme sledovali dění v táboře. Chlapi se potloukali sem tam, čistili zbraně, nosili dříví na oheň (snášeli je ze široka daleka, všechno bližší už spálili) a snažili se udržovat svoje ošacení jakž takž v pořádku. Oblíbenou činností bylo vybírání blech, vší i dalších cizopasníků; spousta měla různé kožní choroby, vzniklé štípnutím hmyzu. Další měli střevní potíže; to už jsem se zmínil, ale teprve teď jsem sledoval, jak obtížné a rozsáhlé. Mnozí nestačili ani doběhnout kus od svého stanu a stáhnout kalhoty; další se jim smáli a nadávali, ale sami tím také trpěli.

Assama, zpočátku znepokojená, se postupně uklidnila a začala se bavit. Nejdřív zkoušela plašit koně; sotva zaslechli hlas lva nebo leoparda, začali strašně vyvádět a snažili se prchat, takže je chlapi museli uklidňovat. Protože neměli tušení, co zvířata poplašilo, sprostě nadávali.

„Jsi potměšilá bestie!“ pochválil jsem ji.

„To je teprve začátek! Sleduj!“

O ovládání tělesných funkcí už jsem mluvil. Se mnou to měla obtížné; teď mi předváděla, jak dokáže způsobit, aby dotyčný nestihl ani stáhnout kalhoty. Způsobilo to další hádky; udělala to i Bauerovi, když nás jednou přišel zkontrolovat. Nadával a kroutil se, ale nespojoval to s námi.

Časem si troufala čím dál víc; teď zkoušela vzbudit v nich pohlavní touhu. Bylo to opovážlivé a nebezpečné a nechválil jsem ji za to, ale dělala to s potěšením a smála se; postižení nešťastníci obcházeli kolem a chudák náš strážný byl nucen na ně namířit pušku a křičet, aby odešli; potom si ulevovali kdesi stranou a Assama se bavila.

„Teď sleduj, co dokážu!“ vyzvala mě.

Čím vzbudili její nelibost právě ti dva nešťastníci, nevím; nebyli o moc horší než ostatní. Dělali něco s řemeny na sedle jednoho z nich; náhle se jeden zprudka vztyčil, odskočil o dva kroky a nechápavě zíral na druhého. Cosi zablekotal, ukazoval na něj a ve tváři měl hrůzu; když se kamarád také zvedl a zajímal se, co se děje, vytrhl ten první revolver a napálil do něj celý zásobník, z toho nejmíň tři rány smrtelné. Seběhla se spousta chlapů, taky Bauer přiběhl. Vrah nedokázal nic vysvětlit, jen cosi skřehotal a ukazoval na mrtvolu. Já ani ostatní jsme na ubožákovi nic neviděli.

„Tropické šílenství.“ konstatoval Bauer, „Odveďte ho!“

Muž si nechal bez odporu vzít revolver; brečel a zkoušel jim vysvětlit, že to musel udělat, když se kamarád bez výstrahy změnil v příšeru. Vůbec je to nezajímalo; odvedli ho kus od tábora a zastřelili.

„Proč?“ ptal jsem se.

„Nga žádá oběti.“ vysvětlila Assama.

Přemýšlel jsem, zda by je dokázala zabít všechny. Snažil jsem se ty úvahy před ní co nejlépe skrýt; ale věděl jsem: já bych to dokázal.

Večer se snesl rychle, jak to bývá v tropickém pásmu. Sotva zapadlo slunce, sesedli se chlapi u ohňů, popíjeli grog a tlumeně hovořili. Leželi jsme dost blízko ohně, kde seděl Bauer a důstojnický sbor toho počestného spolku; mohl jsem je dobře slyšet.

„Už to vypadá, že jsme objevili, co jsme hledali!“ řekl už asi potřetí ten, co ho jmenovali poručíkem, „Bauere, tys už přeci bojoval s Ostrovany! Co ty tomu říkáš?“

„Je to zatracená věc, chlapi. Kdyby ten zmetek neměl černou kůži, docela bych věděl, koho mi připomíná. Jestli jsem se nesplet, tak šéf ho najisto pozná – a pokud jo, tak máme kořist, o jaký se nám ani nesnilo!“

„Tak nás nenapínej! Co je zač?“

„Denis Baarfelt. Syn velmistra řádu Templářů.“

„No páni! Velmistrovskej spratek, nahej a s černou holkou?“

„Mohl by to bejt on! Vím, že byl v Egyptě a na Rhodu; ale já ho naposled viděl, když mu bylo tak deset a byl v Německu pážetem císařovny Diany. Kluk jak panenka: dlouhý světlý zkadeřený vlasy až na ramena, nastrojenej vždycky jak ze škatulky, barev na kostýmu až oči přecházely. Nosil dlouhej kord a prej s ním i bojoval, ale to jsem neviděl. A to noblesní chování! No, jak se sluší na císařovniný páže!“

„Praštil bych zmetka pihovatýho za uši a bylo by!“ bručel kdosi.

„Císařovna Diana – to je ta ztřeštěná holka toho Guyrlayowa?“

„Právě ona. Já ji zažil dokonce v boji! Tam jsem ji viděl poprvé a nikomu to nepřeju, chlapi; chraň nás každýho pámbu se postavit těm holkám!“

„Nono! Ňáký slepice...?“

„Cha! Rvaly se jako chlapi, měl jsi je vidět! Já byl tehdy ještě zajíc, mladej kluk; ale pamatuju se na to dobře! Diana jela v čele, na bílým koni, ve skvrnitý uniformě, přes ni leopardí kožíšek; hlavu oholenou, jenom takovej ohon za ní vlál jako plamen. V ruce japonskej meč a koho se jím jen dotkla, ten šel do kytek. A vedle ní abatyše Valérie z Mendozy; ať samo peklo pohltí tu bestii!“

„Neříkej! Abatyše? Co ti udělala?“

„Zabila mýho nejlepšího kamaráda Heinricha; padl zrovna vedle mě, ani se nestačil pomodlit. Byl to vopravdickej kámoš, chlapi; od tý doby jsem takovýho neměl. A dostala ho jakýmsi bleskem, na dvacet metrů; prolítlo mu to tělem jako šavle, prsama dovnitř, zádama ven! Já při tom útoku pad do sněhu a dělal mrtvýho; jinak bych tady už nebyl. Když se přehnaly, zahodil jsem flintu a radši se vzdal; ale viděl jsem všecko! Veroniku z Mendozy, její sestru, pak Baarfeltovy dcery Julii, Marii, Magdalénu, i tu malou černou; všecky ty ztřeštěný holky. Jojo, všechno jsem to viděl...“

„Tím chceš říct, že v tom zas lítáme?“

„Jestli je támhleten mladej Baarfelt, je to jediná naše ochrana proti jejich čarodějům; dokud ho máme, můžem vyjednávat. Možný by to bylo; slyšel jsem, že se umějí proměnit v cokoliv, od člověka třeba v draka. Dokonce ani nemusíš vědět, že tě hypnotizujou; najednou ti hrkne v bedně...“

„Nebylo by lepší je rovnou zabít?“

„To by mě šéf dal stáhnout z kůže! Zkuste trochu myslet, chlapi!“

„Co když nám něco...“

„Jsou důkladně spoutaný na rukou i nohou, hlídaný a uprostřed našeho tábora! Co by sakra mohli udělat? Ani přivolat ty svý šelmy nemůžou!“

„Vo těch bestiích je furt keců, že by se jeden zeblil! Vopravdu jsou tak chytrý, jak se povídá?“

„Věř tomu!“ vzdychl Windy, „Já je dneska viděl! Pane Bože!“

„Já je taky znám,“ souhlasil Bauer, „Viděl jsem je v zajetí; Guyrlayowe je používal na nejdůležitější věci, věřil jím víc než lidem. Dokážou trochu i mluvit, když je potřeba, rozumějí všemu a většinou odhadnou dopředu, co bude. Rvou se ovšem jako čerti; perfektně hlídají, jako policejní vlčák. Já nevím, jak je to všecko možný; asi nějaká habaďůra...“

„Zázrak!“ zakvílel Windy, „Trest za naše hříchy...“

„Jo, to chtějí Templáři, abysme si mysleli. Jestli to uslyší šéf, tak se vztekne; o zázracích nechce ani slyšet! Je to nějakej špinavej trik, kterej ti parchanti vymysleli; vopravdu kvalitní a prostým okem neprůhlednej. Však my už ty kočky zkrotíme; zázraky nepomáhají takovým hajzlům!“

„Ty v Boha moc nevěříš, co, Bauere?“

„Bůh? Kterýho myslíš – toho našeho, kterej nás chrání, nebo ty všelijaký Satanovy podfuky, který uctívají oni? Pamatuj si, ty blbče: Templáři jsou kacíři a pohani, uctívají Satana a obětují mu lidi, který pochytají, proto jim jde na ruku. Však uviděj, až se budou smažit v pekle!“

„Zatím to vypadá, že jsme se do pekla dostali spíš my!“

„Tak dost!“ vybuchl Bauer, „A vůbec, koukejte jít chrápat! Žvaníte darmo blbosti a vymejšlíte nesmysly! Zejtra nás čekají pěkný nepříjemnosti, tak si koukejte odpočinout! Nevím přesně jaký, ale cejtím to v kostech!“

Asi na jeho kosti bylo spolehnutí; zvedli se a chystali ke spánku. Nechali jsme je být; Bauer se na nás přišel podívat, a když zjistil, že klidně ležíme dost daleko od sebe a mezi námi chodí strážný, prohlédl nás zkaleným zrakem a taky odešel. Vlezl do svého stanu a zatáhl závěs.

„Co uděláme?“ ptala se Assama.

„Chvilku počkej. Promyslím to.“

„Nga žádá oběti!“ připomenula mi.

Bylo několik možností, co jsem mohl způsobit. Jistě, nejjednodušší bylo jim všem způsobit smrt; ale přece jen jsem měl strach z důsledků takového činu. Ať si starý Nga přeje cokoliv; já jsem povinen dát jim šanci. Nebudu je šetřit, ale než opustí tato svá těla, měli by dostat poučení, jak hříšné a nebezpečné je postavit se mi do cesty. Takže...

„Spi, Assamo. Aspoň tři hodiny...“

„Probudíš mě, až začneš?“

Slíbil jsem to. Pak jsem se pokusil najít Džaínova Zářícího ducha; zatím se zdržoval u svého mrtvého těla a vyčkával, až se k němu vrátíme. Nestihli jsme ještě stáhnout kožešinu, jak vyžaduje pohřební rituál.

Rozhodl jsem se: Ne, už nikoho nezabiju. Stačilo.

Když minula půlnoc, pro jistotu jsem tiše uspal strážného. Nedalo to moc práce, byl přirozeně unavený. Už jen ta trocha energie probudila Assamu; dala mi najevo, že nespí a čeká, co předvedu.

„Tohle jsi ještě neviděla.“ upozornil jsem ji.

Sevřel jsem ruce a zapálil Živý Oheň. Nejdřív jsem si o něj přepálil pouta na rukou; nebyla to zas tak kvalitní ocel. Potom pouta na nohou.

„To je ten tvůj Oheň?“ ptala se Assama, dokonce nahlas, „Už dlouho se na něj těším! Tak dělej...“ natáhla ruce.

Celou jsem ji ponořil do Ohně; shořelo všechno zbývající ochlupení, i tu červenou zástěrku jsem jí spálil, abych ji pobavil. Ponechal jsem náhrdelník z perliček, neboť se mi líbil; i já se rád vytahuju. Smála se, zvědavá kam až dokážu Oheň rozšířit.

„Sám jsem zvědav! Už jsem to zkoušel, ale to jsem měl podporu kamarádů...“

Ale cítil jsem, že i teď mám podporu; dokonce možná ještě silnější. Takže jsem začal postupně rozšiřovat působení energie na celý tábor. Nejdříve to chytilo našeho strážného; probral se a zděšeně zíral, jak mu na těle hoří jeho špinavé hadry. Potom vzplanuly nejbližší stany; když chytly pušky plné střeliva, začalo to vybuchovat. To už nikdo nespal; chlapi vybíhali ze stanů, jejich hadry na nich hořely, i vlasy plné vší. Řvali zděšením, zírali na výbuchy okolo a váhali, kterým směrem se dát na útěk; všude to bylo stejné a jim se muselo zdát, že se kolem otevřelo peklo.

Assama se smála; pokoušela se vrhnout Oheň na některé chlapy, kteří dosud nebyli zasaženi. Neměla šanci Oheň zvládnout, ale přece jen... já měl příliš mnoho práce a žádný čas sledovat, co vyvádí.

Jejich koně se vyděsili; byli zavřeni v trnité ohradě a střeženi hlídkami, ale jak viděli plameny, nic je nemohlo zadržet, ohradu rozdupali, hlídky pokopali a utekli. Sáhl jsem po nich plamenem a automaticky ošetřil jejich zranění; vůbec jsem nad tím neuvažoval, rušila mne jejich bolest. Také ostatní se automaticky uzdravili; kdyby věděli, že mají Oheň spolknout, asi by je přešly i ty žaludeční obtíže.

Assama si udržela rozvahu, což bylo v té situaci obdivuhodné; zkusila se soustředit a proměnila nebe ve veliké vypouklé zrcadlo, obrácené k zemi. Nyní hořel Živý Oheň všude okolo nás; vypadalo to, jako by vzplanul celý vesmír, vojáci zděšeně pobíhali a křičeli hrůzou.

„No – už toho bylo asi dost! Vypadnem?“ navrhl jsem.

Assama souhlasila; proklouzli jsme tím zmatkem k okraji ohnivého moře a já začal přivolávat koně; nebylo to snadné, byli velmi poplašeni.

Náhle vykřikla: „Momongo! Kampak, ty ničemo?“

Starý tlumočník se zarazil; právě taky prchal a když nás poznal, byl to pro něho dobrý důvod zmizet ještě rychleji, ale Assama mu zmrazila nohy.

„Víš, kdo jsme?“ otázala se výhružně.

Věděl, i když neřekl nic; vyděšeně na nás kulil oči.

„Proč jsi sloužil těm lidem?“ ptala se, ačkoliv to věděla.

„Přišli do naší vesnice... byli silnější! Musel jsem...“

„Teď už nebudou! Nebudou mít pušky; dokonce ani šaty!“

Na Momongovi taky shořel bělošský oděv, dokonce jeho amulety. Byl si toho vědom a tušil, že jsme to způsobili my.

„Co se dělá s nepřítelem, který se stal slabším?“ zeptala se Assama.

Hbitě se rozhlédl kolem sebe; pak se zašklebil všemi zkaženými zuby.

„Existuje ještě tvůj kmen? Má ještě svoje oštěpy a šípy?“ dorážela.

Neříkal nic; cukal hlavou, jako by ho ovládl nějaký běs.

„Tak padej!“ ukázala. Dokonce mu přivolala jednoho koně.

Také jsme nasedli; během chvíle nás pohltila černá noc. Ze tmy se vynořily tmavé stíny Artanny a Díwarr.

„Dobrý lov?“ zajímal se Artanna.

Ohlédl jsem se; oheň již uhasl, zbyl velký spálený kruh a uprostřed něho se potáceli a zakopávali nazí chlapi, kteří naráz přišli o všechno. Nikdo nechápal, co se to stalo; možná jen Bauer, ale nikdo ho neposlouchal, nebyl už velitel, jenom jeden z nich, stejně zmatený a zoufalý.

Uvědomil si alespoň, kdo byl nástrojem jeho zkázy?

Potom jsme odešli do noci.

Džaínovu kožešinu jsme stáhli a Assama si ponechala hřívu a ocas, aby si z ní vyrobila čelenku, jak slíbila. Zbytek kožešiny jsem si ponechal; budu na ní spát se svojí Assamou, až budeme mít vlastní obydlí. Lebku jsem vynesl na vrchol skály a uložil tak, aby oční důlky hleděly do kraje.

Assama vyřízla srdce, rozdělila je na čtyři díly a každý jsme jeden snědli. Tímto obřadem uctívá jejich kmen význačné bojovníky. Artanna a Díwarr snědli z těla, nač měli chuť; též Assama si něco připravila, ale já vzal do úst jen několik soust, abych je neurazil. Naléhal jsem, abychom se co nejdřív vrátili do Charryho tábora a řekli mu, co se děje.

Netrvalo nám to dlouho, spěchali jsme. Trochu jsem se obával předstoupit před Charryho a přiznat vše, co se stalo, ale byl již zpraven; Artanna dal zprávu Ao Harrapovi, se kterým byl v mentálním spojení. Takže když jsme dojeli a sesedli s koní, Charry neřekl nic, jen mne sevřel v náručí.

Assama se se zájmem rozhlížela po lidech okolo, zatímco oni zas zírali na ni. Byli tam samí muži, na první pohled nadržení, tak se pyšně vypjala a vrhla na ně pohled královny; schopnost předvádět se ji neopouští nikdy. Potom si všimla Diany a pojala k ní okamžitě sympatie; Diana k ní také.

„Měli bychom ještě něco udělat?“ zeptal se Charry.

„Nemyslím. V této chvíli už to není naše starost.“

A představoval jsem si, jak ničema Momongo dorazil ke svému kmeni a řekl bojovníkům, že dostanou šanci se pomstít. Ačkoliv jim Gordon neublížil tak, jak to udělal králi Bongole a mnoha jiným, vzbudil v nich nenávist už jenom tím, že měl mnoho bojovníků, koní a zbraní, byl povýšený a krutý. A teď nazí a bosí nešťastníci beze zbraní, bez koní a bez naděje ťapou v nepřehledném buši, z křovisek kolem stále vyletují šípy a oštěpy, vyskakují krvežízniví divoši a vybírají od nich svoji daň... Málo jich dorazí až ke Gordonovi, aby mu vyřídili, jak nebezpečné je vyzvat k boji čaroděje!

Tak byl pomstěn Džaín a Zlatoočka.