Základna
Průchod vlastně objevil Mamutík tím nejpodivnějším způsobem. Bloumal kousek od tábořiště, hledal klidné bezvětrné místečko, pokud možno bez sněhu, kde by mohl chvilku nerušeně v podřepu meditovat, co se to zase jeho útrobám nelíbí. Ostatní měli kachní žaludek, který strávil kde co, akorát Mamutík měl trvalé střevní potíže. Nikdy se nedalo dopředu odhadnout, po jaké potravině se jeho útroby vzbouří. Kdyby to bylo aspoň pravidelné, ale to ne. Jeden den se mohl nacpat dosyta višněmi, druhý den se i po malé hrstičce pos… Dámy prominou. Také tomu odpovídala jeho postava. Normálně bývá člověk se střevními problémy hubený až vychrtlý, Mamutíkův organismus využíval potravu, aby si v předstihu vytvořil zásoby. Mamutík tak vážil 172% standardní váhy ostatních devatenáctiletých mladých mužů.
Takže Mamutík bloumal po břehu řeky Oslavy u skalisek pod zříceninou hradu Lamberka. Najednou se zarazil. Stěnou zasněžených stromků na okamžik zahlédl úzkou štěrbinu mezi dvěma skalisky, tak metr nad hladinou řeky. Jak to, že si jí ještě nikdy nevšiml? Vždyť sem jezdí každou chvíli! Střevní potíže byly rázem zapomenuty. Musí tu štěrbinu prozkoumat! Hromádka kamenů s čerstvým lomem pod ústím štěrbiny vysvětlovala její náhlé objevení. Mamutík chvilku přemýšlel, jestli se podělit s kamarády, pak touha po dobrodružství zvítězila.
První metr byl krušný. Štěrbina byla akorát tak široká, aby Mamutík se zataženým břichem tak tak prolezl. Naštěstí se pak rozšiřovala, takže si Mamutík mohl zhluboka nadechnout. Štěrbina pokračovala zákrutem vlevo, kde ze změnila na tunel stoupající šikmo vzhůru. Podlaha tunelu vypadala jako sešlé ošlapané schodiště, ale to byl určitě jen klam. Kdo by to tu opravoval? Mamutík opětovně zauvažoval, že by se vrátil, když konec tunelu osvítil sluneční paprsek. S vidinou konce putování se Mamutík pustil dále. Nahoře ho čekala vodorovná trhlina ve skále, jen metr a půl vysoká a dva metry široká, ale ke kraji skály to bylo přes pět metrů. Skalnatá podlaha byla posetá ptačím trusem, nafoukaným listím i jehličím, ale byla suchá. Už po třech krocích v předklonu měl Mamutík naraženou hlavu a odřená záda, proto se spustil na všechny čtyři.
Na kraji skály se mu otevřel výhled do údolí Oslavy i na jeho tři kamarády, pohodlně rozvalených okolo malého ohníčku. Mamutíkovi bleskl hlavou nápad, který hned zrealizoval. Posunul se kousek zpět do jeskyně, ale aby je stále viděl, udělal z dlaní kornout před ústy a zaskučel:
„Haůůůůů, haůůůů, kdopak to ruší můj klid? A ještě k tomu ohníčkem!“
S uspokojením sledoval přerušené povalování a zvýšenou pozornost ostatních. Ostré pohledy zkoumaly okolí, ale nic nenalézaly. Ivoš tvrdil, že přes řeku, na bývalé věži Sedleckého hradu, vidí Bílou paní v bikinách, Miloš mu oponoval, že hrad není přes vzrostlý les vidět, věž je také v troskách, takže co vidí, je přelud vyvolaný sexuální abstinencí. Pak Jerry náhodně zvedl oči a spatřil Mamutíka. Nevěřícně si protřel oči, ale zjevení nezmizelo, proto nahoru zavolal:
„Neděs nás, Mamutíku. A vůbec, jak ses tam bez jeřábu dostal?“
To už stáli u něho ostatní a nevěřícně zírali na Mamutíka na skalní stěně. Všichni si pamatovali památnou událost, když se na cvičné skále Dráteničky zkusili naučit Mamutíka základům skálolezení. Nejdřív se málem oběsil na zdvojeném horolezeckém laně, pak mu podjela noha, sklouzl ze stupu a už padal. Lano bylo naštěstí uchyceno v karabině ve skobě, i tak se na lano jako protiváhu museli pověsit dva kamarádi. Pak se ozvalo cinknutí, jak se zlomila skoba, která normálně unesla šest lidí. Následující Mamutíkovo zaječení slyšeli všichni v okruhu šesti kilometrů. Samotný Mamutík, zbrzděný lanem, dopadl na zem z výšky dvaceti centimetrů. To mu nebránilo se na místě složit a v bezpečné pozici ležícího střelce proklínat kamarády, osud i nešťastnou zlomenou skobu.
Mamutík se chvilku pásl na jejich vyjevených obličejích, pak vysvětlil, jak se tam dostal. Během pěti minut již byli všichni nahoře a v jeskyni začínalo být poněkud těsno. Jerry vytáhl pohotovostní bludičku, kterou nosil v kapse, když zrovna neměl po ruce tu svoji speciální halogenku, která byla obvykle schována v báglu. Paprsek světla vyhmátl v boční stěně asi metrový výklenek. Do něj hned zamířil Mamutík s tím, že tam nebude překážet ostatním v průzkumu. Došel tam, posadil se a opřel se o stěnu. Ozvalo se vyjeknutí, jak Mamutíkovy záda nenalezly oporu a on pozpátku zahučel do nějaké díry. Jerry klečel uprostřed jeskyně, bledý až do zelena a klepající se rukou ukazoval na výklenek. Trvalo to jen chvilku, než si Jerryho chování všimli i ostatní. Samozřejmě, první dotaz zněl, kde je Mamutík a co tam tak strašidelného Jerry vidí. Ten jen lapal po dechu.
Ticho přerušil podivný zvuk. Znělo to jako by někdo mluvil ze studny. Při troše soustředění šlo rozeznat i slova:
„Héj, lidičky, pojďte sem, ale vezměte baterky, je tady tma jako v tunelu o půlnoci!“
Hlas byl zřetelně Mamutíkův a přicházel od výklenku.