Nerozluční kamarádi
Jakže to vlastně začalo? Jerry, zhnusený dosavadním průběhem manželství, se odstěhoval k rodičům. Většinou to bývá manželka, co se vrací k mamince, v tomto případě to nebylo možné. Bydleli v rodinném domku u jejích rodičů, takže ona byla vlastně doma a Jerry jako na návštěvě. Vůbec to nedělalo dobrotu. Tchyně byla naprosto pohodová ženská, problémy dělal tchán. Ona byla jeho dcerunka, kterou si vypiplal k obrazu svému a její svatba s Jerrym v jeho plánech nefigurovala. Rozmazlená dcerunka se však zhlédla v těhotné švagrové a chtěla taky. Jerry, který nic netušil o tajných plánech té bezvadné holky, vlezl do pasti naprosto dobrovolně. O to víc byl překvapen změnou v jejím chování prakticky ihned po svatbě. To již však byla ona ve druhém měsíci těhotenství.
Kdyby měli svůj byt, možná by to nedopadlo špatně. Takto se do všeho vměšoval tchán, který byl navíc i zarytý komunista a nestraník Jerry byl pro něho trnem v oku, který si dovolil utrhnout to růžové poupátko, které bylo jeho dcerou. Poslední kapkou, kterou přetekl pohár Jerryho trpělivosti, bylo tchánovo rozhodnutí pečovat o vnučku a vychovat ji v podobném duchu jako dříve dceru. Ta se v tomto případě postavila proti svému manželovi a přidala se k otci. Výsledkem byla dvouhodinová hádka, která skončila vyhazovem Jerryho z domu poté, co se ho tchán neúspěšně pokusil fyzicky napadnout. Návrat domů a rozvod byl jedinou možností.
Všechno zlé je k něčemu dobré, jak se ukázalo i v tomto případě. Jerryho maminka použila argument o přeplněnosti bytu 2+1, svého zdravotního stavu a vlivu několika známých. Výsledkem byl dekret na úplně nový byt 4+1 první kategorie na rozhraní staré a nové Líšně v Brně. Spokojeni byli všichni. Najednou měl každý svůj pokoj, jak Jerry, tak i jeho mladší bráška i rodiče. Balkon s nádherným výhledem na starou Líšeň a předhůří Drahanské vrchoviny. Ve staré Líšni dokonce bydlelo i několik příbuzných z matčiny strany, k babce Jerry dřív jezdil a měl tam i několik kamarádů, takže tam zapadl jako ryba do rybníka. Ze všeho nejdříve obnovil kontakt s většinou kamarádů a kamarádek, sedával s nimi v hospodě u stolu štamgastů a nakonec se nechal zlákat i ke šroubování žárovek. To byl název odvozený od pohybu ruky, který nejčastěji vykonávali, jinak se jednalo o národopisný soubor Líšňáci.
Pak s kamarádkou začali dělat kameloty a lepiče plakátů pro skupinu Ozvěna, což byla místní trampská kapela. S několika členy uskupení se Jerry znal z dřívějška. Při jejich koncertech dělal i pořadatele, kontroloval vstupenky a podobně. Hned druhý koncert mu přinesl nečekané překvapení. Do dveří se cpali dva z jeho kamarádů z Líšně doprovázení jakýmsi cvalíkem. Překvapení to bylo oboustranné. Po koncertě seděli na pódiu a vykládali si o vandrech. Jerry jezdil většinou směr Vyškov či Ivančice, oni zase na Vysočinu. Humorné příhody nebraly konce, takže je nakonec správce budovy musel vyhodit. Od té doby jezdili společně.
Výroční ohně kamarádů a jejich trampských osad jim rozšiřoval okruh kamarádů i kamarádek, získávali informace o tom, kam se jet podívat i varování, kam raději nelézt, že pro tamní oddělení Veřejné bezpečnosti jsou trampové jako červený hadr na býka. Při jednom výročáku dostal Mamutík svoji přezdívku. Jedna z trampských soutěží byl Pinbal. Určitě ji znáte, kulička putuje po nakloněné rovině a cestou vráží do předmětů k tomu určených. Ve zdejším podání to byl mírný svah v lese zakončený krátkou prudkou strání u hustého kraje lesa. Po svahu to šlo bez problémů, pravý Pinbal začínal na prudké stráni. Jinak než od stromu ke stromu se sbíhat nedalo. Pak se Mamutík rozběhl trochu více, takže ho následující strom neudržel. V kořenech mu zapraskalo a Mamutík utíkal dále i se vzrostlým smrkem v náručí. Doběhl až do poloviny louky u lesa, tam teprve si strom uvědomil, že již není se zemí svázán kořeny, ale nejistýma nohama jakéhosi človíčka, takže se skácel. Šerif pořádající osady hleděl na brázdu, kterou tato nesourodá dvojice zanechala v lese, a prohlásil, že by jí proběhl i vzrostlý mamut. Od té doby je Mamutík Mamutíkem.
K Lamberku se také dostali náhodou, jezdili hlavně na Vysočinu. Na jedné akci poznali mladého muže, kterému říkali Hejtman. Na hejtmana si hrál i ve skupině historického šermu. Ten měl zářný vzor v osobě zvané Jan Sokol z Lamberka, což byl brilantní stratég, vojevůdce a učitel Jana Žižky. Hejtman měl sen, že by mohl zopakovat bitvu, kdy se Jan Sokol vracel s nepočetnou družinou na Lamberk. Byla zima a už se těšil na teplý krb, proto nebyl tak soustředěný, jako obvykle. Těsně pod hradem ho přepadl houf lapků a loupežníků, kteří s ním měli nevyřízené účty. Navzdory přesile Jan Sokol zvítězil. Na tuto událost chtěl Hejtman navázat a přepad si zopakovat.
Ve třetím lednovém týdnu bylo pod Lamberkem nebývale živo. V návějích sněhu, doposud orazítkovaných jen králičími a ptačími stopami, byla vydupána cesta větvící se do dvou táborů. V jednom se připravoval Hejtman Douš, ve druhém loupežníci. Oproti dávným účastníkům byly jedinými povolenými zbraněmi jen sněhové koule, popřípadě šišky, pokud si je někdo vyhrabe. Na obranu štíty z překližky nebo kartonu, nádherně pomalované, mnohdy v rozporu s heraldickými pravidly. Bitva málem neproběhla, kde se vzal, tu se vzal, uprostřed budoucího bitevního pole najednou stál místní hajný. A co prý se tady děje? Hejtman mu vysvětlil situaci, hajný se rozchechtal a odebral se ke stromu, kde měl posed a odkud uvidí celé bitevní pole.
Bitva dopadla úspěchem. Jan Sokol, kterého hrál Hejtman, se ubránil přesile a zaujal strategickou pozici ve zřícenině, kde hořel oheň, jednak pro zahřátí, jednak aby bylo na čem udělat houbový guláš. Loupežníci dorazili vzápětí, za nimi hajný. Loupežníci slíbili Hejtmanovi, že už budou hodní, hajný prohlásil, že se už dlouho tak nepobavil, takže příští rok znovu? Dostal ujištění, že ano. Hajný spokojeně pokýval hlavou a řekl, když dají vědět dopředu, bude místo houbového guláše pravý myslivecký z divočáka.
Trochu odbočka: Na hajné měli kluci nějaké štěstí. To se jednou v srpnu v podvečer šinuli s několika dalšími kamarády od cvičné skály na Dráteničkách a starostlivě obhlíželi oblohu, kterou od jihu překrýval zlověstný černý mrak. Toto nevypadalo, že by šlo přespat jen pod převislými větveni smrku. Pak došli na lesní paseku a zbystřili pozornost. Uprostřed se zoufale oháněl hráběmi človíček a snažil se nakopit proschlé seno, než sem ta slota dorazí. Na dotaz jestli nechce pomoc, odpověděl jen, že má jen jedny hrábě... To neměl říkat. Bágly letěly pod strom, hrábě mu zabavil Mamutík a ráznými rozmachy za sebou nechával hromádky sena. Ostatní použili ruce. Během dvaceti minut stálo na louce jedenáct krásně srovnaných kupek sena. Mužík jen kroutil hlavou. Na dotaz, jestli neví o nějakém úkrytu, přece jen ta bouře by mohla být zlá, vysvětlil, že asi půl kilometru přesně na sever je stará, opuštěná hájenka, tam můžou přespat. To znělo až moc krásně, takže padl doplňující, dotaz, jak se na to bude asi tvářit zdejší hajný. Mužík hrdě vypjal svých sto sedmdesát centimetrů a zavrčel:
„Nic! Já jsem zdejší hajný!“
Od té doby měli na Vysočině základnu, kam se mohli uchýlit. Pak jeli zase jednou na Lamberk, tentokráte s předstihem, chtěli konečně porazit Hejtmana. Zblázněné Mamutíkovy útroby potřebovaly chvilku meditace v ústraní...