Vchod

Vchod

„Héj, lidičky, pojďte sem, ale vezměte baterky, je tady tma jako v tunelu o půlnoci!“

Hlas byl zřetelně Mamutíkův a přicházel od výklenku. Okolo něj se všichni shlukli, ale ať pátrali, jak pátrali, stále netušili, odkud se Mamutíkův hlas ozval. Až se nejmenší Ivoš pohnul, uviděl příčinu zmatení očí. Svažitá chodbička byla překryta předsunutou stěnou, takže v mizerném světle Jerryho bludičky byla téměř neviditelná. Opatrné nahlédnutí odhalilo jen černočernou tmu. Jerry s Milošem nechali Ivoše s bludičkou uklidňovat Mamutíka a vydali se zpět do tábořiště pro bágly a zbytek věcí. Po návratu vytáhl Jerry tu svoji speciální svítilnu halogenku, takže bylo světla skoro až moc pro oči přivyklé šeru.

Chodbička za stěnou vypadala jako vypálená, naprosto hladké stěny, průřez jako vajíčko s useknutým spodkem. To byla cestička dále, klesající šikmo dolů do hlubin. Ta však nebyla ani hladká, ani rovná. Hned na začátku byla ve stropní klenbě malinká trhlinka, ze které kapala voda. Hrozně pomalu nabývala na objemu, takže interval kapek byl dvě za minutu. Podlaha byla zaneřáděná vrstvou ptačího trusu, který s vodou dělal jemné blátíčko. Hezky klouzavé, jak dosvědčovala rýha velikosti Mamutíka. Pak se z konce chodbičky ozvalo:

„Bacha, klouže to jak sviň!“

Varování došlo pozdě, Ivoš už došlápl do sajrajtu. Pádu nedokázaly zabránit ani kvalitní důstojnické kanady. Naštěstí se Jerrymu podařilo odchytit mávající ruku a udržet Ivoše, když už ne na nohách, tak alespoň na začátku chodbičky. Miloš na nic nečekal, z báglu vytáhl kus horolezeckého lana a hledal, kam ho umístit. V překryvné skalní desce byl v metrové výšce malý otvor skrz desku. To už všichni nepovažovali za náhodu, o to větší byla touha prozkoumat, co je dále. Naskládali na sebe bágly, Jerry přes svoji velkou polní z první světové války řemenem přivázal Mamutíkovu usárnu a byli připraveni na další postup. Jako první šel drobnější Ivoš, hezky rozkročmo, aby se částečně opíral kanadami o stěny a pozpátku kvůli vyrovnávání rovnováhy. Za ním taktéž Miloš, Jerry mezitím svítil na cestu. Pak se zespodu ozval Ivoš, že se dostal do jakési trhliny se schodištěm. Po Mamutíkovi zbyly jen kusy nepořádku, která z něho odpadávaly cestou po schodech dolů. Jerry připevnil halogenku k báglu, aby mu svítila pod nohy a pospíšil za ostatními.

Když se Jerry dodrápal k ostatním, Miloš právě fotil schody. Používal na to sovětský fotoaparát Ljubitel, který dostal k vánocům. Kupodivu, fotoaparát fotil skvěle, ale venku na sluníčku. Tady, ačkoliv svítili všichni, to nebylo poznat. To však zjistili až mnohem později. A jako na zavolanou se z hloubi země ozval Mamutíkův hlas:

„Vidím světélko! Zdalipak jsou již nyní blíže mí zachránci?“

Jerry s Milošem na sebe koukli a bylo jim to jasné. Už jednou byli svědky takových výlevů, to když Mamutík zakopl o bludný kořen a pokusil se hlavou prorazit vzrostlý dub. Také tehdy blábolil nesmysly. Urychleně ho dopravili k doktorovi, který zjistil lehký otřes mozku. Tady to však mohlo být horší, chodbička i schody jsou z poctivého kamene. Urychleně si oklepali boty od ptačího sajrajtu, aby na schodech neklouzali a vydali se dolů za Mamutíkem.

Nalezli ho sedícího na zemi, hlavu divně skloněnou. Když mu však posvítili do obličeje, nenalezli žádnou krev, ale potměšilá očička:

„Já nespím, dokonce i ten otřes mozku nemám, akorát vám to děsně dlouho trvalo a začínal jsem se nudit!“

Ivoš pronesl něco nespisovného, Jerry se raději zdržel komentářů a Miloš vcelku logicky řekl:

„Tak vstáváme a pokračujeme ve výzkumu. Nepočítej s tím, že ti poneseme usárnu, když už jsi zdravý. A půjdeš hezky první, jsi nejvíc odpočatý!“

To se lehce řekne, ale kam pokračovat? Schody ústily do nějaké dutiny ve skále o průměru asi deset metrů. Přímo proti schodům se černala kruhová díra ve skalní stěně. Za dírou byla krátká chodbička, uprostřed ní dva schůdky dolů. Pod nimi byla podlaha z jiného, světlejšího materiálu. Ivoš se shýbl, posvítil si na něj zblízka, dokonce si sáhl a překvapeně prohlásil:

„Beton! Co ten tady dělá?“

Ostatní šli do kolen také a nedůvěřivě ohmatávali hladkou podlahu. Mamutík, který pro svou váhu nerad klekal na zem a zase vstával, zatím zkoumal zbytek chodbičky. Nyní na něco zíral zblízka a kroutil hlavou. Nakonec se ozval sám:

„Nechte beton betonem a pojďte se na něco podívat!“

Stáli vedle Mamutíka a zírali. Vedle další kruhové díry byl na stěně připevněn nevelký kovový kruh. Ani tady v mírně vlhkém vzduchu nejevil žádné známky rezu. To však nebylo příčinou zírání, tou byla detailně zpracovaná stopa po tříprsté tlapě, jako by ji něco do měkkého kovu otisklo a pak opět kov zpevnilo. Miloš nakonec zakroutil hlavou a pokusil se projít otvorem. Nešlo to! Jako by otvor byl přepažen něčím neviditelným a pružným. Čím víc Miloš tlačil, tím bylo to cosi neviditelné pevnější. Ostatní už nezírali na podivný znak, ale na Miloše, co tam blbne. Nakonec to došlo Jerrymu:

„Ehm, není ten znak něco jako tlačítko na otevírání těch neviditelných dveří? Zkuste to někdo!“

Nikdo se však nehrnul vyzkoušet, co udělá dotyk lidské ruky na podivný kov. Jerry jen pokrčil rameny a zkusil to sám. Musel sice prsty poskládat do podobného tvaru, jako byl otisk tlapy, pak ale slavil úspěch. Někde něco kovově cvaklo a Miloš překvapeně vyjekl. Ať byl materiál chránící vchod cokoliv, teď se začal od prostředka rozpadat. Vzduchem vířily malé kousky, ale i ty se dále rozpadaly na neviditelný prášek. Miloš zápasil s fotoaparátem, který se rozhodl teď nespolupracovat, zaseklo se otevírání pouzdra. Nakonec si dal fotoaparát říct, bylo ale skoro pozdě. Miloš ani moc neostřil, práskl fotku přímo od pasu. Naštěstí se trefil. Následovaly dva metry chodbičky a kulatá místnost s klenutým stropem, o průměru asi pět metrů. Uprostřed stropu, přesně v nejvyšším bodu klenby, se rozzářila kulovitá lampa, vydávající žluté, skoro sluneční světlo. Skoro ani nezpozorovali, když se celá místnost neznatelně rozjela směrem dolů. Upozornil na to Miloš, kterého překvapilo zmizení vchodu. Místo něj se na zdi objevila svislá, asi dva metry vysoká čára. Na horním konci čáry velmi pomalu klesala kresba kabinky.

Chvilkový záchvat paniky překonal pohled na vybavení, které se vynořilo z podlahy. Okolo celého obvodu byla metr široká římska, kupodivu ne kamenná nebo kovová, ale z nějakého pružného materiálu. Znamenalo to jediné – cesta dolů bude dlouhá, lehněte si, odpočiňte si. Probudilo je zaskřípání kovu o kámen, to už výtah dojížděl do spodní stanice. Lehké drcnutí a výtah se zastavil, objevily se kovové půlené dveře. Křídla vrat se s občasným zaskřípáním zasouvala do stěn a otevírala ještě kousek chodby. Z jejího ukončení zářilo jasné nazlátlé světlo a vál mírný teplý větřík. Tam na ně čekalo zatím největší překvapení. Chodbička vyústila na malý balkónek, přilepený na stěně velké dutiny. Tu osvětloval kulový světelný zdroj, do kterého se nešlo přímo podívat a vyzařující prakticky sluneční světlo. A teplo, skoro až horko. Všichni stáli jako uhranutí, bylo na co zírat. Na protější stranu dutiny nebylo vidět, vzdáleností se ztrácela v nezřetelném oparu, strop byl nabarven modře a dno... Dno vypadalo, jako by někdo v letní bezmračný den pozoroval Zemi z výšky několika kilometrů. Lesy, louky, jezera, potoky i řeky. Sem tam vesnička s podivnými stavbami, uprostřed dutiny jezero s ostrovem, na ostrově město, uprostřed města palác s vysokými věžemi. Právě odtud se ozývalo tiché, vzdálené vytrubování na poplach. Okolo věží poletovalo už několik létavců, kteří z této dálky připomínali netopýry.