Dóm
Stáli by tak dlouho, ale Miloš najednou shodil bágl ze zad a začal se v něm přehrabovat. Pak se vítězoslavně vztyčil a v ruce třímal dalekohled. Žádná moderní vymoženost, solidní práce národního podniku Meopta Přerov, držitel Řádu práce. Pozorně se jím zadíval na netopýry, létající okolo věží. Pak se obrátil k ostatním:
„Nebudete mi věřit, ale právě jsem na vlastní oči viděl pterodaktyla. Ne, chybička, ten by neunesl člověka. Musí to být pteranodon, ten je větší. Navíc má na sobě nějaký postroj, sedlo a kdosi na něm sedí. Myslím, že za chvíli dostaneme návštěvu.“
Sotva to dořekl, létavci se seřadili a zamířili k balkónku, na kterém čtveřice stála. Netrvalo to dlouho. Trojice létavců se usídlila na širokém zábradlí a z jejich hřbetů sestoupil uvítací výbor. Jak popsat tvory, kteří jej tvořili? Vezměte Tyranosaura Rexe, zmenšete ho, předělejte ho do vzpřímeného postoje a celkově ho zjemněte. Jako oblečení šortky z pevné látky se spoustou kapes. Když se odmyslel zjev, vypadali jako ctihodní pánové, kteří se houfně vyskytovali na národních výborech všeho druhu.
Všichni pozvedli pravou ruku na pozdrav a dva hned zmizeli v chodbičce. Ten třetí se zastavil, mírně roztáhl ruce, jako kdyby ukazoval, že takovou štiku jsem chytil a začal něco povídat. Jeho řeč se skládala z podivně mlaskavých zvuků, promíchaných syčením a pištěním. Ještě ani pořádně nezačal, když z chodbičky vyběhli zbylí dva. Téměř vzápětí se ozvalo zadunění, jak do sebe zapadla dveřní křídla a uzavřely cestu zpátky. Hlavní mluvčí se obrátil na dvojici a začal na ně něco vztekle vykřikovat. Oba jen krčili rameny a cosi huhlali.
Jako prvního to přestalo bavit Jerryho. Aniž by se obracel na někoho konkrétního, začal po brněnsku:
„Hele, hlásíš špicový pindy, ale mě je tady hic jako v sauně. Dal bych si škopek nebo leknu...“1
Celý uvítací výbor se zarazil a jako jedna osoba se zahleděla na Jerryho. Pak si ten hlavní úplně lidsky prohrábl šošolku vlasů na hlavě a poněkud váhavě z něj vypadlo:
„Ehm, jo. Škopek... Škopek bychom i měli, ale... Od té doby, co sfajroval2 pivovar i s dokumentací a sládkem to není ono...“
Teď bylo na Jerrym a spol, aby třeštili oči. Potom Jerry potřepal hlavou a otočil se k mluvčímu:
„To je radosti... Chcete pomoct? Já jsem vyučenej odmaturovanej pivovarskej...“
Nebýt balkónku, tak by spodní čelisti uvítacího výboru skončily až někde na louce dole. Hlavní mluvčí vychrlil na kolegy proud povelů, ti na nic nečekali, naskočili na své létavce a odstartovali k městu. Do nastalého ticha Ivoš poznamenal, že pouze doufá, že letěli uspořádat přivítání a ne pro pomoc. Na to zareagoval mluvčím delším proslovem, že Jerry bude miláčkem národa a oni samozřejmě také, kolegové letěli pro dopravní prostředek, který všechny bezpečně přepraví nejen z balkónku na zem, ale přímo do hlavního města. Akorát se musí trochu obrnit trpělivostí, příprava potrvá nějakou dobu.
Sice to trvalo slabou hodinku, ale dočkali se. Zpoza věží se vynořilo monstrózní vzdušné plavidlo. Takhle zdálky to vypadalo jako létající nepodařená jitrnice, pod níž bylo přivázáno několik proutěných košů. Zajímavý byl pohon – jako desetispřeží u kočáru bylo před jitrnicí zapřaženo deset pteranodonů. Na prvních dvou seděli jezdci a celé to řídili. Mezitím se Jerry pokoušel ze zbylého strejdy vyzvědět, jak to, že mluví jako kdosi původem z Brna. Odpověď se dala předvídat. Nebyli první, kdo se tímto vstupem dostal dovnitř. Po přelomu devatenáctého a dvacátého století se skupinka mladých mužů z Brna a okolí snažila vyhnout vojně v rakouském vojsku, jelikož se schylovalo k válce. Jeden z nich pečlivě uchovával rodinnou kroniku, kde byl zápis o jakési jeskyni mezi Lamberkem a Sedleckým hradem, která je dost velká pro houf lidí. Vybavili se vším potřebným a vyrazili k Lamberku. Tam žádnou jeskyni, alespoň trochu odpovídající popisu z kroniky nenašli, ale více méně náhodou, pomocí spadlého smrku opřeného o skálu, objevili trhlinu ve skále i následnou cestu dále do hlubin země. Žili docela spokojeně, učili místní některé dovednosti, ale nemaje družek postupně umírali. Postavili i onen pivovar, naučili několik místních vařit a pít pivo. Poslední zemřel před patnácti lety...
Mezitím doletěla i vzducholoď, tažní pteranodonové téměř obsadili balkónek a začali mezi sebou štěbetat, co to jsou asi za zvláštní hosty. Po očku si je přitom prohlíželi. Hosté nastoupili do košů, vlastně to byly vaky z pevné látky. Do každého se vlezli dva, do zbylých dvou naskládali zavazadla a letělo se zpět. Byl to dost úžasný zážitek. Nepočítaje plácání křídel a štěbetání to byl nehlučný let. Z výšky byl krásný výhled přes celou dutinu. Ale každá cesta má konec, tato nevyjímaje. Jak mířili přímo k paláci, bylo jasné, že je čeká nejdřív přivítání, potom ubytování a teprve potom mohou odpadnout. Měli toho vzrušení od rána dost... Bylo to na nich asi vidět, u místních proběhla změna plánů. Nejdříve se ubytují, občerství, nají, odpočinou. Vše ostatní nastane zítra dopoledne.