Pivovar
Uplynulo několik dní. To už měli za sebou přivítání u velkého Šéfa. Tím byl ten nejlíp vypadající strejda z Rady třinácti, která tady nahrazovala horní i dolní komoru parlamentu. Následovala prohlídka města a kraje, ale Jerrymu a spol nedal spát ten shořelý pivovar. Požádali přímo Šéfa o prohlídku a pokud to bude možno i o možnost opravy. Ten s radostí souhlasil a nařídil součinnost místních.
Pivovar spolu s několika dalšími domy tvořil malou osadu hned u břehu jezera. Výroba piva spotřebuje hodně vody jak přímo, tak i na technologický postup, takže takové umístění bylo výhodné. Ovšem pohled na něj vyrazil dech. Ohořelé trámy střechy, propadlá půda i podlahy. Naštěstí zůstaly stát obvodové nosné zdi, takže tu určitá možnost nápravy byla. Hlavní otázka dne nyní byla: Nakolik je vše stabilní, aby se začalo s rozebíráním. Na to správnou možnost došel Ivoš, který byl velkým fandou létání a kterému učarovali létavci, kterým říkali místní pipi. O svém nápadu se šel podělit se správcem jejich hnízd. Ten chvíli zíral, jelikož ho tato možnost nikdy nenapadla, pak pískl na několik nejchytřejších a šli to zkusit. O co šlo? Střechu rozeberou pipi, učenlivé jsou dost, ale potřebují dohled. Ten bude vykonávat Ivoš z koše upoutaného balónu. Miloš s Mamutíkem budou shánět stavební materiál a další věci na opravu na Jerryho zbylo to jádro, neboli technologie pro výrobu piva. Tam narazil hned z počátku na téměř neřešitelný problém – v tomto světě se téměř nepoužívaly složitější nástroje. To ho jen zdravě nabudilo. Přece se nerozbrečí při prvním problému. Dalším problémem byly suroviny. Nějaké zrní se dole vyskytovalo, dokonce i pivovarský ječmen – jarní dvouřadý nicí, jak zněl jeho odborný název. Místní mu říkali plavý. Kvasnice, ty pravé pivovarské, měl na starosti vládní úředník, který je měl schované ve své skříni v paláci. Poslední surovina, chmel, se zde nevyskytovala. Bylo na Jerrym, aby se zhluboka zamyslel a přišel na to, jak ho nahradit z místních zdrojů. Takže seděl na trámu, nepřítomným pohledem sledoval pipi, jak obratně zápasí s ohořelými kusy dřeva. Když na to jeden nestačil, zapištěl na Ivoše, který se nevznášel v balónu, ale seděl na nejbližší zdi, obklopen několika volnými pipi. Ivoš hned nakomendoval několik ku pomoci.
Jerry musel na chvíli usnout, protože pipi už měly rozebraný vršek krovu, ale ta chvilka stačila. Je známo, že ve chvílích odpočinku, kdy jede tělo na neutrál, přebírá mozek události, co se stalo v minulé periodě bdění. V tomto případě to byla vzpomínka na exkurzi do pivovaru Bráník, kde šedovlasý sládek vzpomínal na mládí a putování po světě. Dostal se do Norska a Švédska, skoro až k polárnímu kruhu. Tam také vařili ucházející pivo, ač široko daleko (hlavně daleko) nebylo po chmelu ani památky. Ten nahradily letošní smrkové výhonky. Prastarý recept doslova pravil:
„Natrhej ihned na jaře mladé výhonky smrku, když vyrážejí z bočních větví smrku a nakrájej je na půl nebo 1 coulové díly, nasyp do skleněné nádoby a nalij vodu, která vytáhne všechnu hořkost a pryskyřici. Výhonky přelož do kotle, nalij na ně vodu, aby je zakryla a přes hodinu vař, potom odvar přeceď a na každé 2 vědra čili 8 hrnců dodej sešrotovaného ječmenového sladu jeden hrnec. Potom celou masu znovu vař přes půl hodiny, znovu sceď a nalij do sudů. Po úplném vychladnutí dodej droždí, aby se povzbudila fermentace. Po jejím ukončení sud zašpuntuj obvyklým způsobem a po 4–6 týdnech pivo nalívej do lahví. Takto vyrobené pivo je zdravé, dobře se uskladňuje a čím déle stojí, tím je chutnější.“
Pokud si Jerry dobře pamatoval, po převodu na moderní jednotky to bylo půl kila větviček na dvacet litrů vody a jeden hrnec byly čtyři litry. Takže jak to máme v moderních jednotkách? Na 32 litrů vody čtyři litry sladového šrotu, vystřít, ve rmuťáku po kouscích povařit a vrátit zpátky, aby se ve vystírce změnil škrob na cukr. Zcedit a pak povařit, do varu přidat místo chmele tři čtvrtě kila upravených smrkových větviček. Jerry měl hned lepší náladu. Samozřejmě, nejdřív bude zkušební várka, třeba těch 32 litrů, ale až zítra, dnes už jsou všichni utahaní.
Tu noc... Tedy, noc tady neznali, velká lampa na stropě, co dávala teplo a světlo nikdy nezhasínala. Spánek si místní odbývali ve vzdušných a zatemněných místnostech. Tuto spánkovou periodu Jerry protrpěl. Nedokázal pořádně zabrat, a když už se mu na chvilku podařilo usnout, brzy se naprosto dezorientován probudil. V tom spánku až polospánku ho napadaly bizarní nápady. Hned ráno se pokusil své pocity roztřídit a seřadit. Dělo se něco, v čem se Jerry nevyznal a potřeboval radu. Nakonec zamířil k šéfovi rady třinácti, ten by mohl něco vědět a napovědět mu. Hned první odpověď mu vyrazila dech, to když se Jerry zeptal, jak dlouho tady dole žijí:
„Tady, v zatím posledním útočišti žijeme jen slabých šest miliónů let. Předtím jsme ale spali v jednom z útočišť, než jsme byli probuzeni. Spali jsme prakticky od té veliké katastrofy, která málem znamenala konec veškerého života.“
Jerry chvíli zíral, pak z něj vypadl další dotaz:
„Moment, to je moc údajů na mě. Kdo nebo co vás probudilo? Co to bylo za katastrofu?“
Na vrchním strejdovi bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Pak nad tím mávl rukou a řekl:
„Pojď, Jerry, vezmu tě k Orákulu. Ať si s tím poradí ono.“
Obrátil se a pomalu šlapal k centrální věži paláce. Tam odemčel jedny z dvojice bytelných dveří a objevila se úzká chodbička, spirálovitě klesající do hlubin. Tou šli skoro hodinu za sporého světla, které vydávala jakási rostlina, rostoucí v pravidelných výklencích. Chodba končila malou kruhovou místnůstkou s kovovými točitými schody uprostřed. Tam strejda Jerrymu řekl, že musí jít sám, on už tam jednou byl a bohatě mu to stačilo. A že tady počká, Orákulum už o nich ví. Jerry poslechl a vydal se dolů. Již tak mizerné světlo se ztratilo, až úplně zmizelo. To už Jerry došlápl na hladkou podlahu, skrz kterou prosvítal jakýsi obrazec. Jerry se rozhlédl a překvapeně vyjekl.