Rozkvět
Ke všeobecnému překvapení bylo dosaženo shody necelých sedm měsíců po aktivaci článku 50. Snad poprvé byla Česká republika skutečně svobodná. Ekonomika poskočila jako kůň, kterému uvolnili opratě, zemědělství se rozvíjelo tak, že republika byla z velké části potravinově soběstačná. Provozy zlikvidované či omezené systémem kvót EU se urychleně dávaly do pořádku, čímž druhotně zaměstnávaly strojírenské podniky. Téměř zlikvidované cukrovary se rychle obnovovaly a modernizovaly. Na ministerstvu zemědělství vznikala skupina expertů přes potravinářský průmysl, ze které později vznikl Ústav pro kontrolu potravin. Ten byl postrachem všelijakých dovozců potravin z různých zemí. Základní pravidlo znělo: Dovážená potravina musí být kvalitnější než obdobný tuzemský výrobek. Mnoho potravin, dovážených ze zemí EU tento požadavek nesplnily. Dokonce i největší škarohlídi museli přiznat, ač neradi, že se jejich katastrofické scénáře nějak nenaplňují.
Právě tehdy přišla Yuma se Zářícími. Jak má teď díky extenderu lepší a kvalitnější rozhled, zaznamenává v určitých místech téměř se nepohybující zdroje myšlenek. Ty zdroje září podstatně více než obyčejní lidé. A u všech je to stejný příběh – nepřizpůsobení se mozku a těla. Těla jsou výtečně funkční, mozky také, akorát selhala komunikace mezi nimi, čímž je vyspělá osobnost uzavřena pouze v mozku. Některé to nezvládnou a pokusí se o sebedestrukci. Některé to řeší autohypnózou až systémovým zkratem. No a ty mladší se zkoušejí dorozumět se s okolím intenzívním vyzařováním. Ty zvenčí vypadají jako zářící koule, proto si jich Yuma všimla. Zkusila se s jedním takovým zářícím domluvit a kupodivu to šlo. Hodně o tom přemýšlela, debatovala s Yomem a možná by to šlo napravit. Potřebuje několik takových případů dopravit do nemocnice, kde má Lucka k dispozici menší oddělení na testování pacientů. Yom sestrojí přístroj, Petr ho vyzvedne a doručí Lucce. Teď je otázka převozu pacientů, protože jeden takový vhodný se nachází v léčebně v Dobřanech u Plzně. Další jsou umístěni v Rakousku, Německu, Polsku…
Pan Macák si v duchu promluvil s Luckou, načež v odborném časopise vydávaném Psychiatrickou společností ČLS JEP vyšel odborný článeček doktorky psychologie Lucie Stahlové o nových možnostech léčby některých psychomotorických poruch. Vše je zatím v teoretické rovině, ale probíhá hledání vhodného pacienta, který by souhlasil s pokusnou léčbou. Ano, samozřejmě, mohou za něj souhlasit právní zástupci… Jeden takový pacient se našel v léčebně v Dobřanech u Plzně. Nebyl zbaven svéprávnosti, takže stačil jeho souhlas učiněný protokolárně před dvěma svědky. Samotný převoz byl uskutečněn v obyčejném autě, aby ho nemocniční prostředí sanitky neznervózňovalo. Navíc se důsledně vyhýbali dálnicím a velkým městům, přesto do Brna dojeli rychleji než kolegové vlekoucí se v koloně na D1.
Tento první případ byl odbornou veřejností pozorně sledován. Lucka hlásila drobné úspěchy, které jí, jak je zvykem, starší a zkušenější kolegové nevěřili. Snad i proto se Lucka rozhodla uspořádat konzilium pro kolegy psychiatry. Zasedačka pro demonstrativní předvádění pacientů byla plná, když do ní přivezli pojízdnou postel s pacientem. Oproti snímkům z příjmu nebylo u nehybně ležícího pacienta vidět žádné změny. To vše do doby, než se doktorka Lucie Stahlová při výkladu obrátila přímo na pacienta:
„Dobrý den, pane Makovče. Jak se dnes cítíte?“
Pacient otevřel oči a jasným hlasem odpověděl:
„Děkuji za optání, paní doktorko. Ve vaší péči se cítím výborně!“
V obecenstvu zašumělo. Paní doktorka však pokračovala:
„Děkuji, pane Makovče. Mohl byste nyní předvést slovutnému obecenstvu své nově nabyté dovednosti?“
„Milerád, paní doktorko.“
S těmito slovy ze sebe shodil přikrývku a posadil se na posteli. Chvilku hledal nemocenské bačkory, pak do nich vklouzl a postavil se. Mírně se uklonil obecenstvu, o kus více doktorce, ke které nakonec došel a postavil se vedle ní. Ohromené ticho bylo vystřídáno halasem, z něhož vytryskl ječivý hlas:
„Není možné! Vy jste vyměnila pacienta!!!“
Pan Makovec se pootočil směrem, odkud výkřik zazněl:
„Můžete přijít sem, ať na sebe neřveme přes celý sál?“
S viditelnou nechutí vyšla z obecenstva, tedy spíše byla vystrčena, starší paní, typický vzor filmových přísných staropanenských ošetřovatelek. Zastavila se tři metry od nich a její přísné oči jen metaly blesky. Pan Makovec se k ní obrátil:
„Dobrý den. Jen se zeptám: Máte pro své tvrzení nějaký důkaz nebo z vás mluví závist?“
Dostalo se mu další ječivé odpovědi:
„To musíte vědět sám, když se účastníte této odporné komedie!“
Pan Makovec se jen usmál:
„I když je někdo ochromen, neznamená to, že nevnímá. Při nástupu na léčbu mi brali otisky prstů, právě pro takové závistivce. Tyto otisky jsou uchovávány pod zámkem na dvou různých místech. Mimo to, za dveřmi čeká forenzní analytik se soupravou na sejmutí otisků prstů i s nádobíčkem včetně srovnávacího mikroskopu. Měl to být další krok předváděčky, vy jste to akorát uspíšila. Zavoláme je?“
To už bylo na paní moc. Otočila se a rázně odkráčela. Ještě za ní letěla z obecenstva posměšná poznámka:
„Zapomněla jste si zde koště, milostivá!“
Pan Makovec došel k posteli a posadil se na ni. Omluvně pohlédl do publika a omluvil se, že ještě nemá mnoho sil, svaly také skoro nemá, ale že usilovně cvičí. Jeho omluva byla přijata potleskem. Paní doktorka pak pokračovala popisem léčby včetně unikátního přístroje, sestaveného na základě její teorie. Je to taková zvláštní forma mezioborové spolupráce, podotkla. Došlo i na onoho forenzního analytika, kdy jedny otisky byly sejmuty na místě a obě starší sady byly zaslány faxem. Na velké obrazovce byly zobrazeny vedle sebe tři otisky pravého ukazováku a analytik předváděl shody.
Odborná veřejnost byla šokována, noviny otiskly články o dalším úspěchu České republiky ve vědeckém bádání. Pouze v Blesku vyšel bulvární článek sepsaný jakousi Mgr. Drahomírou Boleslavskou, který popisoval šaškárnu s vyměněným pacientem. Jak se ukázalo, paní Boleslavská neměla pravdu a Blesk to odnesl pokutou 150000Kč a povinností uvést omluvný článek na minimálně čtvrtině titulní strany.
Jen Yuma, Lucka a pan Macák věděli, že pacient stále září jako Slunce. Dokonce se mu dařilo spojit se s Yumou, kterou díky náboženskému založení považoval za anděla. Nikdo nevěděl, jak by reagoval na vysvětlení, tak to nechali tak. Navíc od sebe nevědomky vyzařoval kvanta optimismu a dobré nálady.
Chvíli byl klid, vše jelo tak nějak samospádem. Životní úroveň stoupala kopírujíc úspěchy ekonomiky, solární elektrárny se stěhovaly na rozlehlá parkoviště u obchodních center, prázdné tubusy větrných elektráren se plnily bloky ultračlánků, jak byly lidově označeny nové akumulátory, které již chrlil nový výrobní závod. Podařilo se dokonce od koncernu Volkswagen odkoupit původní závod Škoda včetně poboček v Kvasinách a Vrchlabí. K tomu se váže úsměvná historka, když zástupce koncernu předložil cenu, český zástupce zvolal:
„Pane, my chceme jen Škodovku, nikoliv celý Volkswagen!“
Byl z toho pěkný poprask, dokonce i zahraniční média, která neměla Českou republiku nijak v lásce, psala cosi o nenažraných Germánech. Konečná cena již odpovídala reálné ceně, takže si obě strany plácly. Z jedné výrobní linky už sjížděly prototypy, další linky se chystaly na přestavbu, když dostaly veliké STOP.
To se zase jednou ozval Ústav termomechaniky AV České republiky v Brně. Připravil tiskovou konferenci, na kterou byli zváni odborníci i odborná veřejnost. Opětovně byl zamluven pavilon P na brněnském výstavišti. V něm bylo nainstalováno stupňovité hlediště, velkoplošné obrazovky a pořádný audiosystém, aby bylo pořádně slyšet přednášející. Téma konference bylo vágní – Nové využití nestandardních reakcí. Přesto byly místa zamluvena během jedné a půl hodiny od začátku rezervací. Bylo již zvykem, že konference tohoto ústavu otřesou vědou. I ta letošní byla taková.
Již při zahájení bylo vidět několik změn. Starý šéf ústavu odešel do důchodu, novým se stal otřelý vědecký harcovník po vědeckých konferencích, který takto trávil klidná léta před důchodem. Hlavní ředitel výzkumu Petr Stahl zůstal na svém místě, akorát přijal dalšího asistenta ke zvládání papírování, zatímco se Petr věnoval výzkumu. I tentokrát to byla bomba. Hned ze začátku požádal Petr o deset dobrovolníků. Nebude do volby zasahovat, vyberte si sami. Chvilka dohadování a na pódium připochodovalo devět ctihodných šedivých pánů a jedna zrzavá mladice, přesto však již slovutná vědkyně. Všichni dostali na vybranou z různých typů vah, od pružinových mincířů až po ultra jemné elektronické. Po výběru byli přivedeni k obyčejné dřevěné bedně, na níž stálo železné závaží klasického tvaru s vyraženou hmotností 5Kg. Všichni si závaží zvážili a odsouhlasili pět kilogramů. Skupinka byla odvedena o dva metry od bedny, ale stále na pódiu. Pak se ozval zvuk roztáčeného mohutného soukolí. Zvuk stoupal výš a výš, jak tušená kola zrychlovala. Krátký okamžik jekotu, pak zvuk překročil hranici slyšitelnosti. Petr něco upravoval na malé klávesničce, načež vyzval prvního odvážlivce ke kontrolnímu vážení.
Slovutný vědec, třímající elektronický mincíř páté generace s malou LCD obrazovkou, nedůvěřivě přistoupil k bedně, navlékl hák mincíře do očka závaží a pomalu mincíř zvedal. Na displeji pomalu naskakovaly větší cifry, až se při hodnotě 3,57Kg odlepilo závaží od bedny. V hlučícím pavilónu bylo najednou hrobové ticho. Petr poprosil vědce, aby chvilku vydržel, pak cosi nacvakal na klávesničce. Hodnota 3,57Kg se změnila na hodnotu 1,48Kg. Posvátné hrobové ticho se rázem změnilo na turecký bazar, kde každý překřikuje každého. Všem bylo totiž jasné, co právě vědec Petr Stahl předvedl: ovládání gravitace. A nemusí k tomu mít nějaké obrovské zařízení, jen to, co se vleze do nevelké dřevěné krabice na pódiu. Jedna z kamer totiž snímala prostor pod pódiem a mimo houfu stojek tam nebylo nic nepatřičného. Dav vědců se chystal vtrhnout na pódium, ale i s tím bylo počítáno. Vědci doslova narazili na stěnu. Při pohledu zblízka to byla téměř neviditelná síťka, která na dotek či úder reagovala jako pancéřovaná ocel. I toto si pamětníci první konference pamatovali – osobní ochranný štít, nyní podstatně vylepšený. Do toho reproduktory stále opakovaly výzvy ke klidu a návratu na svá místa, teprve potom bude moci konference pokračovat. Posledních pár zoufalců marně bušících do neviditelné stěny museli kolegové doslova odtáhnout.
Pak teprve Petr Stahl přistoupil k dřevěné bedně, závaží položil na zem vedle. Odklopil víko a sklopil přední stěnu. Objevily se tři předměty: plastová bedna o velikosti krabice od bot, levný přehrávač MP3 a aktivní reproduktor. Petr se sklonil a stiskl tlačítko Play na přehrávači. Ozval se zvuk roztáčeného mohutného soukolí. Petr zastavil přehrávač a vytáhl ho i s reproduktorem z dřevěné bedny. Pak vzal závaží a opatrně ho postavil na plastovou bednu. Na vedlejším stole chvíli klepal do klávesničky, pak rozhodným pohybem klepl do klávesy Enter. Závaží se zavrtělo a pomalu vystoupalo do výšky třiceti centimetrů nad plastovou krabici. Exploze zvuku z hlediště hravě překonala jakýkoliv metalový festival… Petr Stahl stál vedle bedny a gesty utišoval hlediště, že ještě není konec. Publikum váhavě utichlo, tak Petr sundal závaží – bylo vidět, jak v určitém okamžiku ztěžklo – vzal do rukou plastovou krabici a popošel s ní ke kraji pódia. Tam krabici otočil spodkem nahoru a opatrně ji položil na vzduch. Nakonec o dva kroky od krabice odstoupil. Zvuková vlna z hlediště překonala tu první.
Na veliké obrazovce za Petrovými zády se objevilo video: Nádvoří, z jedněch dveří vstupuje Petr Stahl, pod paží nese skateboardové prkno, které místo koleček má zespodu jen kruhové výstupky. Klade prkno na zem, kde samo drží v pěticentimetrové výšce. Petr Stahl jednou nohou stoupá na prkno, druhou se odráží a předvádí, že od mládí nic nezapomněl. Za ním se trousí ostatní, ty už mají svá prkna vylepšená. Postarší vědec, už nejistý rovnováhou, má vepředu prkna řidítka jako koloběžka a rozšířenou zadní část se dvěma výstupky vedle sebe. Celé to připomíná trojkolku bez kol… Obrazovka pohasíná, objevuje se na ní nápis:
Další využití si jistě představíte sami…
Převrátilo to život v mnoha odvětvích. Nač budovat drahé dálnice, když stačí naznačený koridor sypaný štěrkem pro odlišení od okolí? Nač budovat velmi drahé železniční koridory, když stačí jedna vodicí kolejnice na betonových sloupcích. Samotný vlak sestával z hnací jednotky a padesáti vagonů, nehlučně se řítící mezi dvěma plůtky, aby byla označena železniční trať i na ochranu proti přístupu zvířat ke koleji. Že tam lezou lidi je věc druhá, přes zdánlivou ladnost má takový vlak setrvačnou energii stovek tun, prostě nezastaví na fleku, jak si někteří myslí. Řešení bylo nakonec geniálně jednoduché. Betonové podpěry byly mohutnější a celá trať se přesunula do šestimetrové výšky. Ocenili to hlavně zemědělci, pod takovou tratí projel v pohodě kombajn sklízející pšenici. Nakonec zbylo pouze několik hlavních tratí starající se o tranzitní přepravu. A jelikož byly využívány téměř zcela zahraničními železničními společnostmi, byly tyto společnosti požádány o příspěvek na údržbu tratí. Bylo okolo toho dost povyku, ale společnosti si rychle spočítaly, co je výhodnější. Samozřejmě, bylo možno zavést mýtné, ale okolo toho je velkého papírování, převody tunokilometrů na poplatky a podobně. Takhle to mají paušálem a je klid.