aneb střípky z dějin Imperia
Paní doktorce Lucii Stahlové se vedlo dobře. Její původně malé experimentální oddělení se rozrostlo na samostatnou výzkumnou kliniku. Pacienti z Čech již byli vyléčeni, i Blesk už po soudních tahanicích zaplatil pokutu a okamžitě ji začal vymáhat po paní Mgr. Drahomíře Boleslavské.
Paní doktorka Stahlová nabídla volné kapacity svého zařízení okolním státům. S kladnou odezvou se ozvalo Slovensko, Polsko, Maďarsko a kupodivu Rakousko. Německo prohlásilo, že se šarlatánkou, která vyměňuje pacienty, nechce mít nic společného.
První zahraniční pacienti byli Rakušané, měli to do Brna blíž než na specializované pracoviště v německém Frankfurtu. Jako další přišli na řadu pacienti z Maďarska, Slovenska i Polska. Trvalo to déle než rok, ale všichni opustili kliniku po svých, k obrovské radosti příbuzných a ještě většímu překvapení jejich lékařů.
Pak se Lucka s Yumou nehlasně zeptaly pana Macáka, jestli má hodně práce. Neměl, mohli si povídat. Yuma totiž přišla při pozorování vyléčených Zářících na zajímavé věci. Každý vyléčený pacient nevědomky vyzařuje v kruhu padesáti kilometrů. Vyzařuje dobrotu, lásku a tak podobně. Co je zajímavé, vyzařují cosi, nad čímž si Yuma láme hlavu už delší dobu. Ani podrobné zkoumání spektra speciálním přístrojem umístěným vedle extenderu na Hádech neodhalilo nic mimořádného. To cosi zapříčiňuje náchylnost k Čechům a České republice. Jelikož přímo ve Vídni jsou tři Zářící, v Bratislavě a v Budapešti dvě, ve Varšavě jedno, měl by pan Macák v brzké době očekávat oficiální návštěvy z těchto států.
Jako první se ohlásil rakouský prezident. Jednak bylo ve Vídni více Zářících, jednak to byli první zahraniční pacienti. Dohodl se s panem Macákem i českým prezidentem na termínu, že by si chtěl přátelsky popovídat o rozšiřování spolupráce. Prezident přijel, byl na letišti slavnostně uvítán a odvezen na Hrad. Část dne strávil jednáním s prezidentem a premiérem, po obědě mu byla představena paní doktorka Lucie Stahlová. Rakouský prezident nelenil a udělil jí rakouské vyznamenání Čestný kříž Za vědu a umění prvního stupně. Pak se rozloučil a odjel.
O týden se to opakovalo s maďarským prezidentem. Ten si sebou přivezl i premiéra, který si vyžádal soukromý rozhovor s panem Macákem, při kterém žádal o radu, jak co nejlépe vypadnout z EU. Po dalším slavnostním obědě dostala Lucka další vyznamenání, tentokrát maďarský Občanský záslužný kříž. Pan Macák poradil premiérovi dobře, či mu spíše vlil optimismus do těla, neboť Maďarsko zanedlouho aktivovalo článek 50 Lisabonské smlouvy o odchodu z EU. EU se začala rozpadat, protože následující rok téměř současně spustily odchod z EU Slovensko a Polsko.
V okamžiku, kdy byly všechny státy takzvané Visegrádské skupiny venku z EU, okolní Evropa zatajila dech. Semkne se nové soustátí ještě více k sobě? Ano, sérií smluv vytvořili něco, čím byla EU předtím, než se změnila na těžkopádný a víceméně škodící kolos. Zůstanou u stávajícího názvu, popřípadě zvolí zkratku V4? Hlavy států a vlád chvilku debatovali, někdy dokonce i osobně a došli k závěru, že název Visegrádská skupina je příliš dlouhý, V4 přestane platit v okamžiku přijmutím pátého státu. Je nutno vymyslet nový, úderný název. Na chvilku odvolali fingovaným telefonem pana Macáka ze sálu a za tu chvíli jeho nepřítomnosti dospěli k jednomyslnému závěru: Česká republika je v této chvíli pan Macák a jeho strana, Imperiální strana rozumu. Všichni jsou následovateli České republiky, tím vstoupili do Imperia. Pan Macák se po návratu nestačil divit. Nakonec to přijal, co měl také jinak dělat… Název Impérium byl slavnostně a oficiálně vyhlášen na slavnostní konferenci na pražském Hradě.
Jen co bylo Imperium slavnostně vyhlášeno a zdárně pokračovalo v rozkvětu, vypadlo z EU Rakousko a okamžitě se začalo zajímat o vstup do Imperia. Pro zbytek Evropy to byl šok. Druhý šok nastal, když bylo Rakousko přijato téměř okamžitě. Žurnalisté okamžitě vyhrabali překvapivou návštěvu rakouského prezidenta v České republice téměř hned poté, co Česko vystoupilo z EU. Začaly se množit konspirační teorie o obnově Rakouska-Uherska a podobné. Něco na tom bylo, na tehdejším setkání byla dohodnuta budoucí těsná spolupráce.
Pozoruhodnou kapitolou byl takzvaný Německý konflikt. Začalo to tím, že si Němci zvolili za kancléře ženu. Bývalou oddanou svazačku z NDR, která po sjednocení Německa obrátila a stala se zanícenou obhájkyní kapitalismu. Pomalu postupovala v CDU až ke kandidatuře na kancléře. Uměla dobře oslovit voliče, takže se stala jako první žena kancléřkou. Rozhlédla se po Německu a zjistila, že Německo pomalu vymře. Nikdo nechtěl dělat podřadnější práce, sami Němci, uštvaní kariérou nemají na nějaké množení čas a náladu, o penězích nemluvě. I pozvala tato dobrá duše ze států Blízkého východu, rozvrtaných Američany, nebohé utlačované uprchlíky do Německa, kde jim otevřela náruč i hranice. Národy Severní Afriky zajásaly a začaly se houfně přemisťovat do Německa přes Itálii a Rakousko. To jim ale rakouští celníci brzo zatrhli, takže museli svízelně překračovat Alpy přes Švýcarsko.
Taková cesta dá zabrat, takže většina zůstala v Bavorsku, kde čekali na slíbené peníze, domy a ty tři Němky k obsluze a potěšení. Když jim Bavoři nic takového nebyli ochotni dát, zkoušeli si to vzít sami. Počty loupežných přepadení a znásilnění rostly raketovým tempem. Naštvaný bavorský premiér dlouho a neúspěšně bombardoval kancléřčinu administrativu, až mu došla trpělivost. Naložil do autobusu čtyřicet největších potížistů a slíbil jim, že je zaveze k někomu, kdo může okamžitě vyřešit jejich problémy. Sám se posadil na jedno volné sedadlo a dal řidiči povel k odjezdu. V Berlíně byli coby dup, ale nastala drobná komplikace – nikdo nechtěl takový zájezd převzít. Nakonec je posadil do haly, vedoucímu dal do ruky ceduli s nápisem Frau Merkel, vysvětlil mu, že to je ten člověk, který jim pomůže, nasedl do autobusu a spokojeně odjel. Dohru to mělo hned druhý den, kdy bavorskému premiérovi volala přímo kancléřka. I když držel telefon metr od ucha, přesto slyšel jasně každé slovo. Navíc se mu zdálo, že otevřeným oknem slyší slabě kancléřku přímo. Když kancléřka na chvilku zmlkla, odpověděl, že bude pokračovat stejně i nadále, právě se nakládají dva autobusy, které svůj náklad vyklopí kdekoliv v Berlíně. Náklady na provoz těchto autobusů bude vymáhat po spolkové vládě. Vzdálené zaječení už přetížený mobil nevydržel, zakouřilo se z něj a odebral se do křemíkového nebe.
Oba autobusy nedojely nijak daleko. Skoro hned za hranicí Svobodné Bavorské republiky byly zastaveny příslušníky Bundeswehru a donuceny otočit se na zpáteční cestu. To samé se opakovalo, když zkoušely projet jinudy. Bavorsko se pomalu, ale jistě dostávalo do obklíčení. Bavorský premiér svolal krizovou radu státu a vylíčil situaci. Poté navrhl něco tak neuvěřitelného, že tomu pánové a jedna dáma nechtěli věřit. Pak si to několikrát prošli v hlavě a přišli na to, že to není až tak šílený nápad, naopak, v dané situaci asi ten nejlepší. Milá starší dáma usoudila, že již dlouho neviděla Prahu, místo, kde se narodila ona i její rodiče a rozhodla se pro krátkou návštěvu. A jelikož rozhodnosti měla na rozdávání, odcestovala okamžitě. Cestovala celou noc a v půlce dopoledne zavolala premiérovi:
„Tak jsem se prošla po Praze, všude jsou milí lidé a dá se s nimi mluvit a dohodnout se. A představ si to, na nějakém filmovém festivalu tady promítají původní film ze StarWars, Imperium vrací úder! Jsem pozvána na promítání jako čestný host. A mám ti vyřídit, že kdybys to chtěl také vidět, můžeš v klidu dojet. Ale dá se to vyřídit i na dálku.“
Premiér si zhluboka oddechl. Byl s paní ministryní domluven na klíčových slovech. Nemoc, smrt znamenala odmítnutí, veselý tón znamenal úspěch mise. Všechny slova použitá v rozhovoru značí naprostý úspěch. Zavolal do státní televize, že těsně před večerními zprávami potřebuje deset minut promluvit k národu.
Chvíli před sedmou usedali občané před televizní obrazovky, aby vyslechli obvyklou porci zpravodajství, polopravd i lží. S mírným překvapením zaregistrovali místo reklam na poslední chvíli svého premiéra:
„Vážení občané, dámy a pánové. V poslední době jsme svědky velkého nárůstu kriminálních činů našich tmavších návštěvníků, které do Německa pozvala nezodpovědná vláda v Berlíně. Mnohokrát jsem se pokoušel domluvit se jak s vládou, tak přímo s kancléřkou na řešení této situace. Mnohokrát jsem byl ujištěn, že se na problému pracuje. Nic se však nedělo. Návštěvníků přibývá, naše ubytovací kapacity jsou již vyčerpány. Zkusil jsem zajet osobně do Berlína, bezúspěšně. Navíc, ode dnešního rána nás začíná obklopovat Bundeswehr, otáčejí auta a vracejí je zpátky. Zastavují vlaky a přikazují vystoupit všem obyvatelům Bavorska. Skoro to vypadá, jako kdyby chtěli udělat z Bavorska jeden veliký koncentrák! Svolal jsem proto krizový štáb a nalezli jsme řešení. Dámy a pánové, podle rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952, která zdůraznila, že právo na sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv, z moci, dané mi parlamentem této republiky a z moci, dané mi krizovým štábem vyhlašuji tímto úplnou nezávislost Bavorské republiky. Zároveň prosím Impérium, potažmo Českou republiku a Rakousko jako své nejbližší sousedy o ochranu před napadením a pokusem zničit naši republiku. Také prosím o možnost připojit se k Impériu.“
Televizní pracovníci zareagovali operativně. Odsunuli zprávy, na informačním řádku se objevila telefonní čísla, na které se případní příznivci či odpůrci pana premiéra dovolat. K samotnému premiérovi přispěchala redaktorka zpravodajství a sledována ruční kamerou ho odvedla do diskuzní zasedačky. I tam byla přítomna ruční kamera a sledovala přípravy. Paní redaktorka se zamotala do setu k bezdrátovému mikrofonu, bylo ji zapotřebí vymotat. Panu premiérovi přepudrovat čelo a nos, aby se neleskly. Pracovníci IT přinesli počítač a velkou obrazovku, kterou po chvíli nastavili pootočenou o 90° na výšku. Jeden chvíli prolézal se síťovým kabelem temné kouty, pak mávl rukou a posadil k počítači jednu ze sličných sekretářek. Na obrazovce zatím nebylo nic než excelovský graf se dvěma sloupci a nadpisem Samostatnost. Samotné sloupce měly zvlášť nadpisy, Ano a Ne. Ve sloupci Ano se už u spodku tetelila zelená čárečka.
Historie by se pravděpodobně odvíjela jinak, kdyby nebyla kancléřka permanentně naštvaná. Situaci, kdy by snad stačilo mírně couvnout, sednout si za jednací stůl a jednat, naprosto zhatila příkazem k okamžitému obsazení vzpurného kusu Německa. Vysílání z improvizovaného studia bylo přerušováno vstupy od amatérských přispěvovatelů i profesionálních štábů. Obojí však ukazovaly stejnou situaci – tanky valící se přes jen naznačené hranice Bavorska. Zvlášť hrozivě vypadala dálnice z Franfurtu do Norimberka. Mnozí si vzpomněli, jak před lety podobně jela americká armáda do Čech. Obyvatelé Bavorska bohužel neměli české zázračné zbraně, takže mohli jen bezmocně zatínat pěsti.
Pan premiér se již hodnou chvíli hodně potil. Co to ta ženská v Praze domluvila? Zatím žádná pomoc na obzoru, nic! Zlom nastal v okamžiku, kdy rozdíl mezi zeleným sloupečkem Ano pro samostatnost překročil 33% oproti červenému Ne. Na obrazovce se ve dvou záběrech objevili český i rakouský prezident . Ten český promluvil jako první:
„Jakožto prezident České republiky, části Imperia, uznávám samostatnost Svobodné Bavorské republiky a na základě podepsaných smluv nařizuji Armádě Impéria poskytnout Svobodné Bavorské republice veškerou smluvní pomoc.“
Rakouský prezident pronesl prakticky totéž, jen Česko vyměnil za Rakousko. Pak prezidenti ze záběru zmizeli a objevilo se letiště. Několik strojů podivné konstrukce stálo vedle sebe na pruhu betonu. Poslední vstupy se uzavíraly, malé vojenské náklaďáčky odjížděly z dosahu. Bez jakýchkoliv doprovodných jevů se podivné stroje vznesly kolmo do výšky, kde se potom přetočily a většina z nich zamířila k jihozápadu. Poslední stroj letěl přímo proti zapadajícímu slunci. Byl to první stroj, se kterým se Bundeswehr setkal. Visel v malé výšce nad dálnicí poblíž vesničky Schlüsselfeld a evidentně na ně čekal. Vojáci na nic nečekali a vypálili proti němu houf protiletadlových raket. Měli s tím trochu potíže, ty naváděné teplem na stroj nereagovaly, radar selhával také, nakonec z celé mohutné protiletadlové baterie odstartovaly jen střely naváděné laserem. Na obloze se rozpoutalo ohnivé inferno a vojáci začali jásat. Jejich radost netrvala dlouho. Když se plameny výbuchů a kouř rozplynuly, objevil se stroj v celé své kráse – nepoškozený. Pak stroj jakoby zablikal a z konvoje zmizel velitelský vůz a ty vozy, odkud byly odpáleny rakety. Zbyl po nich jen do ruda rozpálený beton. Pak se na zašifrované velitelské frekvenci ozval hlas:
„Právem silnějšího a právem domácího. Otočte se a vypadněte z Bavorské republiky.“
Smích vojáků byl málem slyšet až k nebesům. Čelo kolony se pohnulo vpřed. Stroj blikal trochu déle a na výsledku to bylo znát Napříč dálnicí se táhl příkop bublající betonové taveniny. Nejhůře dopadl tank, který právě vjížděl do zóny. Jako kdyby někdo vzal žhavý nůž a předek tanku uřízl. To už stáli řidiči předních řad na brzdách a statečně čelili náporu stále jedoucí kolony. Stroj se za stálého blikání přemístil za kolonu. Výsledkem blikání byly dva půlkilometrové příkopy po stranách dálnice, bublající roztavenou zeminou. Taktické plány v případě napadení jsou jasné, při napadení se rozptýlit a pokračovat dále k cíli. Tady to však nešlo. Stroj byl všude. Tu obnovil chladnoucí přední příkop, tu některý z bočních. Jen ta cesta vzad byla stále volná. Toho hned využilo několik obrněných vozidel a džípů. Vyjely z ohnivého obklíčení, ale při pokusu sjet z dálnice následoval ohnivý bič. Jediná volná cesta byla po dálnici zpět za hranice.
To vše přenášel zpravodajský tým z Norimberku, sedící ve vrtulníku, pro jistotu na zemi na blízkém kopci. Přímý přenos šel do hlavního studia v Norimberku, odtud jedním optickým kabelem do Mnichova, druhým do Berlína a třetím do vysílače. Ten berlínský se různě větvil, ale jeden jeho konec ústil do velké televize přímo před běsnící kancléřkou. Na druhé velké televizi byl záběr z Mnichova z improvizovaného studia, kde na grafu podpory samostatnosti právě zelené Ano překročilo magickou hranici 66% a stále nepatrně stoupalo.
Snad právě reportáž z Norimberka o jednom jediném stroji, který se utkal s velkou vojenskou kolonou a přesto zvítězil, porazila bohorovnou kancléřku i její vládu. Bavorsko bylo přijato do Imperia jako rovnocenný stát, snědí návštěvníci dostali na vybranou: vrátit se, přizpůsobit se nebo pokračovat do Berlína. To přizpůsobení spočívalo v tom, že jsou v této evropské zemi hosty a budou se chovat, jak si hostitelé přejí. Pokud ne, budou deportováni za hlídané hranice. Dlužno dodat, že z celkového počtu jich v Bavorsku zůstalo třicet tři, pijí pivo, chutnají jim klobásky a jódlují skoro lépe než domácí.
Imperium má nakročeno k ovládnutí Evropy. Co bude dál? Asie, Afrika, celý svět? A dál…? Že se dá cestovat mezi hvězdami dokazuje přítomnost furveilské lodi i s posádkou na Zemi…
#