Přílet
Přílet
Letěli spolu nad Zlatou plání. Nízko ležící rudé slunce zalévalo vše narudlou září, ale žluté slunce v nadhlavníku se odráželo ve vrstvě krystalů. O toho měla tato pláň své jméno, každý furveil si připadal, jako by plul nad rozlehlou plání tekutého třpytivého zlata. Yom se ohlédl po své partnerce. V tom zlatorudém nasvícení vypadala Yuma báječně. Yom si musel přiznat, že Yuma dokázala vypadat báječně v jakémkoliv prostředí. Jsou již spolu tři velké okruhy, ale Yom je stále ještě zamilovaný jako v ten den, kdy ji poprvé spatřil. Yom se zasnil, ale vzápětí byl hrubým způsobem vyrušen. Drásavý jekot proti-meteoritické výstrahy vibroval lodí. Vztekle si pomyslel, že tahle soustava je plná všelijakého svinstva. Je to tady horší než v Horníkově Pytli, a to je skutečný rusutur Galaxie.
Jako všechny výzkumné lodě, i tato měla dvojčlennou posádku. Lépe řečeno, dvě mysli byly nahrány do lodě. Samec, který byl více praktický a technicky zdatný, byl zakut do těla lodi, motorů, generátorů, prostě hardware. Měl za úkol dopravit svou družku, jejíž mysl sídlila v navigačním a výzkumném počítači, na místo určení, chránit ji a milovat. Na takovéto výpravy byly vybírány zásadně dobrovolníci, museli se přihlásit sami a přitom mít splněnu základní podmínku – být spolu bez hádek minimálně tři velké oběhy. Jeden velký oběh trval třináct normálních oběhů planety okolo žlutého slunce. Okolo tohoto slunce obíhal také rudý trpaslík, ale jemu to trvalo zmíněných třináct let.
Yom zavedl loď nad rovinu ekliptiky v očekávání čistějšího prostoru. Všude to tak bylo, všechno smetí bylo pěkně uspořádáno v rovině ekliptiky. Jen tato soustava se hrubě vymykala obecným pravidlům. Do Yomova vztekání lehce vnikla Yumina myšlenka:
„Uklidni se, můj milý. Copak neznáš základní logické pravidlo, že vyjímka potvrzuje pravidlo?“
Jako pokaždé měl Yumin hlas hojivý účinek. Ne na dlouho:
„Co tam ten alarm má? Já nic nevidím, radar nic nevidí, ale gravitační alarm vidí šutr!“
Yuma se ozvala:
„Pamatuješ na tu bláznivou teorii o temné hmotě? Nikdo ji neviděl, nebyla prokázána, ale kdosi ji vypočítal. Tak si říkám, jestli nako…“
Nebylo jí dopřáno myšlenku dokončit. Zároveň se zavřeštěním alarmu se lodí rozlehla dunivá rána. Napájení zakolísalo a Yom měl pocit, jako by mu někdo tupou sekerou usekl nohy pod koleny. Kdyby měl obličej, teď by mu zbledl. Ponuře prohlásil:
„Právě jsme přišli o hlavní pohonnou jednotku. Od teď jedeme na pomocné generátory. Sice můžeme manévrovat, ale na mezihvězdný let si necháme zajít chuť. Ale jedna dobrá zpráva v tom moři špatných – záložní napájení subprostorového vysílače je v pořádku. Můžeme poslat domů zprávu o tom, co se stalo. Udělej to ty, jsi ve vymýšlení zpráv lepší, než já.“
Yom se utěšoval, že to odnesla jen pohonná jednotka. Ta byla umístěna na šestikilometrovém nosníku, aby svým zářením neohrozila loď. Podle údajů senzorů se nosník ulomil ve třech čtvrtinách délky, takže většina pomocných agregátů zůstala nedotčená. Bude jich zapotřebí, pokud budou muset přežít do doby, než doletí záchrana. Yuma mezitím sestavila zprávu a s Yomovou pomocí ji odeslala. Nyní nezbývalo, než se uchýlit na nějakou planetu a tam přečkat dobu do záchrany. V úvahu přicházely tři planety, druhá, třetí a čtvrtá planeta počítáno od slunce. Ta první je moc žhavá, navíc její blízkost u slunce znamená vyšší seismickou aktivitu. Druhá planeta se skrývala za vrstvou mračen. Postupným procházením spektra se nakonec podařilo závoj poodhrnout. Výsledky nebyly vůbec povzbudivé. Tlustá žhavá atmosféra, na povrchu teplota ještě větší. Ideální se jevila třetí planeta. Pevniny byly pokryty vegetací, klima příjemné, hodně místa zabíraly vodní plochy… Yuma sestavovala kurz podle Yomových podmínek, museli vzít v potaz nedostatečně výkonné zdroje energie. Nějakou rezervu museli mít pro přistání. Trup byl sice mírně aerodynamický, ale i tak to bude řízený pád než klasické přistání. Každopádně musí přistát na pevnině, tlak v hloubkách oceánů by byl likvidační, protože je trup stavěn na tlak zevnitř, ne zvenčí…
Byli už téměř u planety, když se nezdařilo vypuštění atmosférické sondy, která byla umístěna u konce zlomeného nosníku. Sonda se neodpoutala úplně, zřejmě se zablokovaly úchopové čelisti. Trysky sondy jely na plný výkon až do vyčerpání paliva. Pečlivě srovnaný trup lodě se tímto ocitl v nezvladatelných kotrmelcích. S těžkým srdcem odstřelil Yom hroutící se nosník pár metrů od trupu. Naštěstí na tom zbylém kousku byl ten nejlepší zdroj energie – množivý reaktor s uzavřeným oběhem, který mohl jet a zásobovat loď energií teoreticky věčně. Prakticky se za dvě stě padesát tisíc let udusil vlastním obsahem, ale to byla velmi vzdálená budoucnost.
Yomovi a Yumě se jakž takž podařilo loď srovnat těsně před vstupem do atmosféry. Samotný vpád do atmosféry připomněl Yomovi ztřeštěné mládí, když s kamarády sjížděl peřeje horských řek v pružné plastocelové průhledné kouli. Děkoval neznámým dávným vědcům, že jako nahraná osobnost netrpí mořskou nemocí a nemá tělo, ze kterého by byla tenká vrstva sajrajtu na stěnách, podlaze i stropu. Jak loď brzdila, otřesy pomalu mizely, zato se zvyšovala teplota, jak se trup žhavil třením o atmosféru. Naštěstí teplota nikde nepřekročila mez, kdy začnou kolabovat počítačové systémy s milovanou Yumou. Pak to byla již rutina.
Po čase již trup lodi ležel uprostřed prostranné mýtiny v hustém lese. I když, mýtina je příliš mírné slovo pro spoušť, kterou trup lodi v lese provedl. Daleko lepší je slovo paseka, ve všech jeho významech. Zatímco Yom postupně vypínal už nepotřebné agregáty, Yuma pomocí senzorů zkoumala okolí, takže jí neušla návštěva, která vyšla z lesa. Upozornila Yoma a pak jen přihlíželi.
Starý Mo, kterému již táhlo na pětadvacet, táhle zaskučel. Mladý Ert ho nebral na vědomí, neboť se právě snažil o tu nejdůležitější věc v jeho životě – dostat mladičkou Iji na kolena, aby k ní mohl zezadu přistoupit a zmocnit se jí. Sice ho Iji už několikrát kousla, ale nemyslela to až tak vážně, protože to nebylo krvavé hryznutí, jen takové naznačené. I podle toho usuzoval Ert, že vbrzku dosáhne svého. Pak odpolední ticho přerval táhlý hřmot. Iji leknutím ztuhla, čehož okamžitě využil Ert k dosažení cíle. Pak jim někdo ukradl zemi pod koleny a hrozně s ní třásl. Následně se zpovzdálí ozvalo zadunění, až celý les zasténal. V kotlině na dohled od trojice neandrtálců si uprostřed polámaných stromů hovělo … cosi. Šířilo okolo sebe vlny horka, podivný smrad a vydávalo to podivné praskavé zvuky.
Trojice se s mírnou bázní a velkou zvědavostí přiblížila k okraji lesa. Takhle zblízka to vypadalo ještě odporněji. Veliký oválný šutr, různobarevně flekatý na šedém podkladě. Ten posléze pozoroval už jen starý Mo, neboť Ert s Iji, která ho po předchozích událostech uznala za pána, se snažili dokončit to, co nestihli dodělat. Ani teď však neměli štěstí. Starý Mo jen vyjekl, když se ta věc začala převracet. Země se pod ní rozestupovala, do všech stran se šířily klikaté trhliny. Soustava jeskyní, vymletá pozemní říčkou Punkvou, již neunesla tu strašlivou tíhu na svém stropě. Strop povolil, propadl se do jeskyně. Pod ní však byla další a další. Stropy povolovaly, množství země, balvanů, písku a zlámaných stromů se řítilo spolu s lodí do hlubin. Na povrchu zůstala akorát vyděšená trojice neandrtálců a bílým vápencem svítící hluboká díra. Teprve mnohem později dostala sto čtyřicet metrů hluboká propast jméno Macocha.
