Speleolog

   

Speleolog

Speleolog

Trvalo to skoro rok, než se Petrovi Stahlovi podařilo sehnat všechna potvrzení. A to na to byli dva, on a jeho nastávající, Lucie. Všichni je posílali od čerta k ďáblu a zpět, rozběhnutá byrokratická mašinérie byla neúprosná. Pak se naštval pan Macák, což byl Luciin táta, řekl, že s takovou prkotinou bylo až moc potíží a zatahal za pár nitek. Najednou to nebyla ponížená prosba jakéhosi bezvýznamného speleologa, ale žádost vojenské rozvědky. Cestička k souhlasu byla najednou zcela krátká a pěkně umetená.

Pan Macák nad nimi držel ochrannou ruku i nadále, takže jednoho nádherného červencového dne byl na dně Macochy mírný zmatek. Správa krajinné rezervace Moravský Kras zapůjčila nákladní motorový člun, takže se na horním můstku nemusel stavět jeřáb, který by veškeré vybavení spustil do propasti. Přesto byl můstek uzavřen, protože poblíž poblafával na přívěsu naftový generátor zásobující energií zařízení na dně propasti. Petr s Lucií kontrolovali u stěn rozmístění radiových majáků, podle nichž bude určovat svoji polohu ten nejdůležitější přístroj. Vypadal jako půlmetrová koule z pružného plastiku s několika zamřížovanými otvory. Za nimi byly matně vidět mnoholisté vrtule, za těmi menšími se leskly objektivy vodotěsných kamer.

Koule, kterou Petr nazýval Ta mrcha a Lucie Punťa byl výsledek práce Petra a jeho kolegů ze speleologického spolku v Brně. Punťa měl za úkol prozkoumat dolní jezírko na dně Macochy. Horní jezírko bylo již prozkoumáno dostatečně a nic překvapivého nebylo nalezeno. Spodní jezírko byla jiná třída. Nebylo zatím nalezeno dno, nejhlouběji, kam se člověk dostal, byla hloubka skoro padesát metrů. Další zkoumání přerušila po deštích zkalení voda. Proto byl vybrán tento termín, v minulém týdnu nikde v okolí nepršelo.

Prozkoumaných padesát metrů prosvištěl Punťa bez překážek. Táhl za sebou nylonové lanko, spletené společně s napájecím a datovým kabelem v teflonovém plášti. Teflon je hladký a pevný, kdo ví, co bude dole. Navíc byl konec kabelu v Punťovi uchycen v zařízení, které se dokázalo odpojit od Punti a obsahovalo v sobě všechny paměťové zařízení. To bylo důležité při možnosti Punťova uvíznutí.

V padesátém pátém metru se zužující komín jezírka větvil do několika chodeb. Petr jako Punťův operátor zvolnil a tázavě se podíval na Lucii. Již několikrát se přesvědčil, že termín ženská intuice není žádná nadávka, ale jen nedostatečně prozkoumaný jev. I teď se Lucie zahleděla na obrazovku, pak ukázala na menší oblou chodbičku. Ta byla nejdřív rovná, pak se začala kroutit takovým způsobem, že by si v ní zlomila páteř i užovka. Mapa cesty, vytvářená na holografické obrazovce začala přihlížejícímu panu Macákovi připadat jako slavný Gordický uzel. Pak přišlo zúžené místo, kam se Punťa tak tak vlezl. Hned za ním se rozprostřel úžasný pohled na nezměrnou černou hlubinu. Punťův ultrazvukový sonar pracoval na plný výkon, přesto se na obrazovce dlouho nic nezobrazovalo. Pak se začaly objevovat obrysy, ale náhle se změnilo měřítko. Teď to vypadalo jako úplně obyčejný dvě stě litrový bojler postavený na výšku, na který někdo vysypal hrst vařených špaget. Ty špagety, to byla ta pokroucená přístupová chodbička. Dolní čtvrtina prostory a dna bylo jen náznakově naznačené, jen uprostřed ostře svítil obrys nepravidelného podlouhlého předmětu. Pak se pan Macák natáhl, vypnul zobrazovací jednotku s mapou a posadil se za Petra s Luckou:

„Můžete to vše na chvilku vypnout, ale tak, aby se Punťa neztratil?“

Petr se udiveně otočil, ale Lucka mu položila ruku na koleno a téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Petr tedy vypnul monitor počítače dálkového ovládání, přepnul Punťu do vyčkávacího módu a pak se otočil k panu Macákovi. Ten na nic nečekal a rozhovořil se:

„Mám sto chutí to zabalit a prohlásit za státní tajemství. To by mi ale dcera ani budoucí zeť neodpustili, takže budu vysvětlovat. V roce 1962, uprostřed studené války vytryskl odněkud z Česka velmi silný radiový signál. Vypadal jako cosi zakódovaného. Signál trval necelou vteřinu. Samozřejmě, zaregistrovali ho všichni, kdo používali radar. Vypukl docela zmatek, hlavně na obou stranách železné opony. Nakonec zvedl prezident USA Kennedy červený telefon, zavolal do Kremlu Chruščovovi a na rovinu se zeptal, co v tom Československu blbnou. Chruščov se nedal zahanbit a obvinil Kennedyho, že na nebohém Československu zkoušeli nějakou jejich tajnou zbraň. Když se takto ujistili, že oba ví kulové, mávli nad tím rukou, uklidnili generály a nařídili vymazat incident ze záznamů. Pozornost veřejnosti se brzo obrátila jinam, z armád začaly pronikat informace o pozorování UFO. Krásnou krycí operaci armáda tehdy spustila.“

Pan Macák se natáhl, sebral ze stolku Lucčinu Light Colu, napil se, zašklebil se nad tou chutí a položil Colu zpátky.

„Kdysi dávno jsem byl na nějakém školení o vyhodnocování radarových a sonarových pozorování. Mezi hromadami různých fotografií byla i jedno sono mrtvé ponorky, napůl zabořené do bahnitého mořského dna. Prakticky přesně to odpovídá tvaru, co vykreslil Punťa. To je prokletí analytického mozku, že si lehce dává do kupy spojitosti. Sice si říkám, co by dělala ponorka v zatopeném nepřístupném jeskynním dómu, ale… Co když to není ponorka? Jako malý kluk jsem se také zabýval Macochou, a nikdo mi nedokázal vysvětlit, jak se mohl z ničeho nic propadnout strop jeskyně…“

Petr se zájmem poslouchal, ale Lucie vytřeštila oči:

„Tedy, tati, to bych do tebe nikdy neřekla.“

Pan Macák pokračoval:

„Asi se mi budete smát. Totiž, já mám od mládí občas se opakující sen: Trčím napůl zabořený do skály, okolo mě je chladná temná voda, nikde se nic nehne, jen čekám, čekám… Co je ti, Petře?“

Petr postupně bledl, až byl skoro průsvitný:

„Doufám, že to není nějaká provokace. Mě se od puberty občas zdává naprosto stejný sen!“

Teď vypadal překvapeně pan Macák. Ještě se otočil k Lucii:

„U tebe nic?“

Lucka vypadala zamyšleně:

„U mě nic, ale kdysi dávno, když jsem jako malá marodila, mi babička vykládala o dračí princezně. Ta sídlí v kovovém vejci hluboko pod Macochou a čeká na vysvobození. To kovové vejce sem spadlo kdysi velmi dávno. Navíc, ten kov, ze kterého je vejce, je živý a chrání princeznu před temnou a studenou vodou okolo. Už si to pořádně nepamatuji…“

To už zíral nejen pan Macák, ale i Petr. Ten se vzápětí otočil k počítači, zapnul obrazovku a vzal do ruky Punťovo ovládání:

„Na mě moc záhad a náhod naráz. Popojedu s Punťou tak daleko, kam bude stačit lanko. Uvidíme, co bude dál.“

Pan Macák s Luckou jen přikývli, Lucka ještě spustila obrazovku s mapou. Punťa pomalu padal do propasti, jeho polohu na holomapě zobrazoval jen zelený křížek. Petr po očku starostlivě pozoroval naviják s lankem, už ho zbývalo jen půl poslední vrstvy. Petr se otočil k obrazovkám z kamer, aby zahlédl rychle se přibližující flekatý kámen. Pak automatika zabrzdila naviják, protože Punťa dosedl na dno. Petrovu pozornost upoutal monitor kamer. Záblesk světla z obrazovky zadní Punťovy kamery ukazoval zářící linku, ženoucí se směrem vzhůru. Než si stačil uvědomit, že to je lanko od Punti sem k navijáku, svět zešedl.