Imperiální Strana rozumu
Imperiální Strana rozumu
Od událostí v Macoše uplynuly dva roky. Výprava brněnského speleoklubu k prozkoumání dolního jezírka v Macoše skončila neslavně. Petrovi s Lucií se podařilo s Punťou zabloudit v bludišti chodeb pode dnem jezírka tak perfektně, že se zasukovalo pojistné lanko. Pak odněkud přišla silná vodní vlna, která Punťu odtlačila do slepého komína. Přitom se uvolnil blok kamene, který sjel dolů a hladce přesekl pojistné lanko. Na chvíli se plné napájecí napětí dostalo do datového kabelu. Nerozdýchal to ani počítač, ani holografická zobrazovací jednotka. Většinu škody sice pokryla pojistka, i tak musel Petr sáhnout do úspor a doplatit zbytek. Přesto ho z klubu vyloučili.
V klidu dokončil vysokou školu a prakticky okamžitě kývl na nabídku zůstat na škole, ale jako výzkumný pracovník v přidruženém Ústavu termomechaniky AV České republiky. Zapracoval se obdivuhodně rychle, navrhl několik vylepšení na stávajícím laboratorním vybavení, dostal za to i nějakou odměnu, čímž se dostal zase do plusu z nesnází po zaplacení škody. Koupil si pořádný oblek, kravatu a košili, sebral odvahu a šel učinit důležitý krok – navštívit pana Macáka a požádat ho o ruku jeho dcery. Co na tom, že s Luckou již několik měsíců žili u něj v garsonce, pořádek dělá přátele. Cestou koupil kytici tulipánů pro Lucku a koňak pro pána domu. Návštěva dopadla uspokojivě. Domluvil se termín svatby a dostali od pana Macáka příslib královského daru: pokud budou mít zájem, vymění pan Macák jeho 2+1 s balkonem do zahrady za Petrovu garsonku. A vůbec, pronesl skoro tchán k Petrovi nad koňakem:
„Od teď jsi prakticky člen rodiny. V rodině si tykáme, já jsem Pavel. To se k Petrovi také hodí, ne?“
Svatbu chtěli původně uspořádat na hradě Veveří, naprosto nečekaný sesuv půdy i s kusem hradeb po jarní bouřce je donutilo změnit plány. Kolega se letmo zmínil o nádherně zrekonstruovaném hotelu v Blansku, Zámecká Sýpka v zámecké zahradě. Petr s Luckou se tam hned zajeli podívat a byli uchváceni. Mluvili s majitelem, starším příjemným pánem, prohlédli si pokoje, restauraci a salónek. Byla jim nabídnuta možnost uspořádat obřad přejmenování slečny Lucie Macákové na paní Lucii Stahlovou přímo v hotelové zahradě, aby se nemuseli trmácet z místa na místo. To už Lucka nevydržela a začala dělat na Petra psí oči. Vyjednali si s přímo s majitelem termín. Pan majitel se tajuplně usmál, řekl, že pro mladé tady mají něco speciálního a ať ho následují. Po schodech dolů, do sklepa, a před Petrem a Lucií se otevřelo sklepení. Ne ledajaké. Tlumené žlutorudé nasvícení, uprostřed barpult, v různých výklencích láhve, skleničky a půllitry. Majitel řekl:
„Toto je moje chlouba. Toto je, prosím, pivotéka a rumotéka. Na čepu je každý týden jiná pětice piv, ve vitrínách a lednicích je houf lahvových speciálů. A tady…“
Hrábl rukou na bar a vzal několik laminovaných listů:
„Tady je část mé sbírky rumů, která bude i vám k dispozici.“
Petrovi málem vypadly oči, když zíral na nabídku. Ultimatum Infinitum aged 12 yrs, N.K.Johnson Plantation ambre, Baoruco Reserva Antigua 21 años… Tajuplné názvy vonící dálkami. Až se sklepení rozzářilo, jak jim svítily oči.
Svatba proběhla nadobyčej úspěšně. Nikdo se neupil z nabídky v rumotéce, nikdo nepotřísnil čímkoliv ani hotelové chodby, ani postel. Vedly se řeči, nadávalo na politiku, pomlouvali se kamarádi, kamarádky a další zjevy. Právě na této svatbě bylo zaseto semínko, ze kterého vyrostl vysoký a košatý strom Impéria. Petr, Lucie a pan Macák si občas odtáhli do kouta nějakou oběť, chvilku do ní hučeli a pak ji poslali zpět se bavit. Vše šlo podle plánu, vymyšleného kdysi dávno na dně propasti Macocha.
Jak to tehdy bylo? Záblesk světla z obrazovky zadní Punťovy kamery ukazoval zářící linku, ženoucí se směrem vzhůru. Než si stačili uvědomit, že to je lanko od Punti sem k navijáku, svět zešedl. A v myslích se jim ozval hlas:
„Dobrý den. Omlouvám se za narušení soukromí, ale bude to jen na chvilku. Vám všem se zdává podivný sen o lodi, zabořené do skály a bahna, lodi, čekající a čekající. Pokud chcete vysvětlení, mohu vám ho poskytnout. Stačí dostatečně pomyslet na souhlas nebo nesouhlas.“
Od někoho zazněla otázka:
„A co když nebudeme souhlasit?“
Hlas smutně odpověděl:
„Pak vám budu muset vymazat kousek krátkodobé paměti a počkat na někoho jiného. Dřív nebo později bude někdo souhlasit.“
Nehlasné myšlenky zavířily:
„Nedělej paniku, taková příležitost! … Já se chtěla jen zeptat, jinak souhlasím, zajímá mě to! Co ty, tati? … Že se ptáš. Souhlasím. Petr také, že? … Jo. Lucko, jsi poslední! … Ano, také souhlasím, už jsem to říkala!“
Hlas tedy vysvětlil, jak se trosečníci ocitli na Zemi. Záchrana nepřicházela, tak nastavili automaty na výkřik do tmy jednou za sto let. Sami podřimovali, jinak se to říct nedá, jako nahrané osobnosti jsou prakticky nesmrtelné, dokud se nestane něco s paměťovými buňkami lodi nebo dokud nedojde energie. V tom druhém případě by se jen přemístili do pevné, trvanlivé paměti a tam hibernovali. Probouzeli se spolu s výkřikem do tmy, vysílání dělá hrozný hluk. Po posledním vysílání si povšimli nějaké zvýšené aktivity, tak se rozhlédli pomocí senzorů a miniaturních sond okolo. To, co nalezli, je dost překvapilo. Podle jejich teorií bychom tak daleko neměli být, u nich od parního stroje k objevu atomové energie uběhly tři tisíce let. Tak či tak, začali v okolí nacházet osoby s téměř vyspělými mozky. Rozhodli se je trochu popostrčit:
„Nečekejte nějakou drsnou historku, jak se vám vrtáme v hlavách, to se dělá podstatně jemněji. Použije se nízko výkonový vysílač s modulací blízkou frekvenci spícího mozku. Vysílač vysílá modulovaný signál s proměnlivými pauzami. Na toto vysílání reaguje mozek posilováním té části, která ho dokáže přijmout. Vedlejším důsledkem byly sny o naší lodi, ač vysílač nic takového nevysílal. Je to trochu záhada, vypadá to, že máte nějaký rudimentální smysl, pomocí kterého se dokážete nějak vzdáleně podívat tam, kde vás to zajímá. Někdo vidí loď, někdo dokonce i počítač s mojí družkou.“
Svět přestal být šedivý, ale hlas v hlavě jsme slyšeli i nadále jasně:
„Teď vás musím trochu zkalibrovat. Prosím, představte si měsíc v úplňku. Uvidíte větší podrobnosti, těch si nevšímejte. Ozvěte se, až Měsíc zezelená.“
Petr si poslušně představil Měsíc, nejdřív mu na mysli vytanula vzpomínka na film Le voyage dans la lune podle románu Julese Vernea. Na plakátě je namalovaný Měsíc a v oku má za zabořený náboj, kterým se nechali cestovatelé vystřelit na Měsíc. Teprve na druhý pokus se trefil. Mezitím už hlásila zelenou Lucka a chvilku po ní i pan Macák. Petrovi se ozval v hlavě hlas, tentokrát s pobaveným přízvukem:
„Jen klid, i nám občas nic nejde na první pokus. Uvolni se a zkus to znovu.“
Petr zamrkal, pak opětovně zavřel oči a představil si reálný Měsíc. Ten najednou zazářil jasnou zelení. Petr v duchu vyjekl, ale hlas ho uklidnil. Pak promluvil znovu ke všem:
„Tak, to bychom měli. Vy jste zkalibrovaní na sebe navzájem a na mě a já na vás. Jelikož nemáte tréning, dosah je asi šest set kilometrů. Spojení probíhá tak, že si v duchu přejete s dotyčným mluvit. Ten druhý má takový nutkavý pocit, že s ním chcete mluvit. Pak stačí obrazně zvednout sluchátko. Je to zatím jasné?“
Všichni v duchu souhlasili, jen Lucka měla jeden technický dotaz:
„U nás je to jasný, ale jak se dovoláme vám? Jak vám máme říkat?“
„Omlouvám se. Člověk zabředne do detailů a zapomene se představit. Já se jmenuji Yom a moje družka je Yuma. Tak jim také něco řekni…“
V myslích se jim ozval hebký dívčí hlas:
„Zdravím vás, lidé!“
Dál už to bylo jednoduché. Jelikož by nebylo vhodné prozradit světu existenci hvězdné lodi, musel průzkum Macochy skončit krachem. Robota si přivlastnil Yom, ten také do datových kabelů pustil napěťový výboj. Další vývoj už známe. Na svatbě se zkoušela možnost čtení mozkových impulsů. Nebylo to přímé čtení myšlenek, jen snímání pocitů, které mozek vyzařoval v daný okamžik. Toto všechno pod laskavým Yuminým dohledem, neboť to uměla lépe než Yom. Tohle všechno se zúročilo půl roku po svatbě.
Pan Macák po jedné z mnoha reorganizací odešel sám, než aby čekal, až ho vyhodí. Dohodl se se svým velitelem, dostal rozumnou výsluhu a penzi. Chvíli se vzpamatovával z civilního života, navštěvoval příbuzné a známé a cestoval po krásách země. Mezitím dostal od Yumy několik školení ohledně ovládání své mysli a povzbuzování myšlenek v cizích myslích. Žádné násilné zásahy, pouze trochu zafixovat právě tu myšlenou.
Pak začal zkoumat jednotlivé strany a straničky, jejich prohlášení, volební sliby a jejich plnění. Ze schůzí odcházel zklamán, někdy až zhnusen. Navenek vypadal jako člověk, který hledá své místo v životě, leč nenachází.
Následují krok byl logický. Opatřil si diktafon a začal obcházet příbuzné a známé, že zjišťuje, jak by měla vypadat ta správná lidová strana. Tím se bavil asi půl roku, pak ukecal dceru a zetě, jelikož založit politickou stranu mohou jen tři občané České republiky starší 18 let, kteří tvoří přípravný výbor. K registraci je nutné sehnat podporu minimálně jednoho tisíce lidí, kteří podepíší petici, a dodat stanovy strany. Těch pokynů a náležitostí je více, proto uvítal pomoc dávného kamaráda, který se těmito věcmi na ministerstvu vnitra zabýval.
Petici za zvolení strany nakonec podepsalo přes tři tisíce lidí, stanovy byly vybroušeny a tak byla nová politická strana zvolena.
Vzbudila samozřejmě rozruch, třeba hned svým názvem: Imperiální strana rozumu. Na úsměšky členové strany odpovídali, že až tady bude Impérium, nebudou muset měnit název.
Ještě větší poprask vyvolalo motto strany: Za Impérium Od Cherbourg po Vladivostok, od Nordkappu po Catanii! To již mnozí naznačovali, že zakladatelům hráblo a na ministerstvu se také zbláznili. Toto povolit může jen blázen!
Přesto strana rostla. Každý nováček absolvoval půlhodinový neformální pokec buď s panem Macákem, nebo s jeho zástupcem Petrem Stahlem. Ti dva již měli předdefinované klíčové otázky, po jejichž nedbalým položení zbystřili a pátrali, co že se to v mozku dotazovaného děje. V pozadí číhala Yumina mysl, to kdyby se jim něco nezdálo. Podle toho byli nováčci zařazování do strany jako členové, čekatelé nebo příznivci. Samozřejmě, pohyby mezi skupinami byl nejen možný, ale i nutný. Čekatele čekaly další pohovory, žádný ne dříve, než za tři měsíce. Podobně to měli příznivci, kdežto členové byli zběžně zkoumáni při členských schůzích. Tím bylo zajištěno, že se do strany nedostanou pochybné zjevy jako kariérní politici, popřípadě různí aktivisté a extrémisté.