První úspěchy
Petr Stahl pomalu, ale jistě postupoval v kariérním postupu. Sem tam navrhl lepší pracovní postup, vylepšení procedury nebo úplně nový pohled na zapeklitý problém. Proslulost si zjednal pracovním postupem, který skromně nazval Oblačné pokovení. Princip byl natolik jednoduchý, že si starší pracovníci škubali vlasy i vousy, že na to sami nepřišli. Deset výkonných laserů bylo pomocí optiky chlazené tekutým dusíkem nasměrováno na malinký kousek kovu, umístěný ve vakuové komoře. Vznikl obláček par daného kovu, který byl elektromagneticky nasměrován na otáčející se předmět. Bylo to vlastně vylepšení stávající technologie, kdy se místo laserových paprsků používal kyslík-acetylénový plamen. Tam byl problém se zplodinami takového hoření, kdy byl výsledek jimi zcela znehodnocen. V raných fázích pokusů byla použita skleněná socha Venuše vynořující se z moře na lastuře a malá šupinka zlata. Hned první pokus se vydařil na výbornou. Při následujících testech byla socha zničena, přesto byly zjištěny udivující detaily, například že kovový povlak je celistvý, atom až dva silný. Postupem doby byly používány i jiné materiály. Díky oblačnému pokovení se podařilo vyrobit lopatky plynové turbíny, které měly podstatně větší životnost než doposud používané legované oceli. Vážnost ústavu velmi stoupla, což se projevilo u Petra vyšším ohodnocením a dalším kariérním postupem na pozici samostatného výzkumného pracovníka. Petr děkoval dni, kdy ho napadlo bádat v Macoše, čímž se seznámil s Yomem a měl díky němu přístup do vědeckých databází lodi. Samozřejmě, musel postupovat uvážlivě, nemohl hned vyrukovat s vysoce revolučními postupy…
Lucka také úspěšně absolvovala vysokou školu, ale na rozdíl od Petra ji moc nezajímala technika. Zvolila si už dávno medicínu, konkrétně obor psychiatrie. Záhady mozku ji lákaly odedávna. Teď, když měla díky Yumě přístup k medicínské databázi, byla v sedmém nebi. Její studijní výsledky byly natolik ohromující, že jí bylo nabídnuto zůstat na škole a zařadit se do některého z výzkumných týmů. Vybrala si tým zkoumající Výskyt talentu a nadání u dětí a dospívajících, čímž poněkud překvapila. Ač se tým zabýval dětmi a mladistvými, věk výzkumníků se pohyboval okolo čtyřiceti let.
Hlavní tíha vedení strany tudíž spočívala na panu Macákovi. Petr Stahl jako místopředseda zaskakoval za pana Macáka, Lucka vypracovávala psychologické profily vybraných jedinců, které by bylo možné kooptovat do vedení strany. Jako první přišel na řadu spolužák pana Macáka, který pomáhal při registraci strany. Panu Vaněčkovi bylo mu nabídnuto místo v Radě, jak se neformálně nazývalo vedení, s činností komunikace se státními orgány.
Strana se poprvé projevila při volbě do obecního zastupitelstva v Brně Líšni. Kam také jít jinam, v Líšni bydleli a také z Líšně bylo nejvíc podporovatelů. Do voleb šli s heslem Neslibujeme nic, co nedokážeme splnit. Na rozdíl od větších, zavedených stran, které ústy svých zástupců slibovali zářné zítřky, měli skutečně jednoduchý program – zastupitel je zaměstnanec těch, kteří ho zvolili a měl by se podle toho chovat. Zatím to u všech vypadalo, že nástupem do úřadu ztrácejí paměť a zapomínají, co slíbili… Zabíralo to, při volbě dostala strana neuvěřitelných 33% hlasů. Už to vypadalo, že vítězně vytáhnou na radnici, když přišel podraz od zástupců zbylých stran. Ti nemohli přenést přes srdce, že by přišli o výnosná korýtka, a tak sestavili velikou koalici, kterou nazvali Mládí vpřed. Druhý v pořadí se domluvil se čtvrtým a pátým, spojili se i nesmiřitelní nepřátelé, a koalice Mládí vpřed měla najednou pohodlnou většinu 55%. Co na tom, že v koalici nebyl nikdo mladší než padesát let, hlavně, že si rozparcelovali místa placených radních.
Tohle samozřejmě vzbudilo velký rozruch. Většina voličů to považovala za podvod na voličích, zkoušeli protestovat při veřejných zasedáních, ale od předsednického stolu na ně zíraly nechápavé obličeje:
„Bylo to podle zákona, takže přestaňte remcat, nebo vás necháme vyvést!“
Ve straně to sice znamenalo mírné zklamání, hlavně u skupiny příznivců. Rada a všichni členové věděli, že vše bude běh na dlouhou trať, tak byli vcelku klidní, alespoň uvnitř strany. Navenek byli velmi rozhořčeni. Tomu odpovídalo rozšíření programu strany o bod, který říkal, že zákony mají sloužit lidem a ne politikům.
Rozruch ohledně zrady na voličích utichal jen velmi zvolna. Členové a příznivci těch stran, které se takto dostali na radnici, se pomalu přestávali objevovat na veřejnosti. Stačila večerní návštěva hospody. Od takového člověka se šířily vlna ticha, až na nezvaného hosta nevraživě hleděla celá hospoda. Pak většinou vstal od stolu největší rváč a prohlásil, že se přišel do hospody bavit a ne čumět na nějakého debila. To už vydržel málokdo. Kdo vydržel i toto, byl jemně upozorněn obsluhou, že případné škody na majetku budou vymáhat na něm. Pak následoval úprk.
Čtvrt roku po nezdařených obecních volbách vyhlásil president doplňující volby do senátu. Několik starých politických harcovníků odešlo do důchodu, dva nevydrželi ten stálý tlak a zkolabovali a jednoho zavřeli za mříže, když jeho činnost přesáhla tolerovatelné hranice. Sice se u politiků mlčky předpokládá, že si přilepšují k nemalému platu, ale čeho je moc…
Všechny strany se opětovně začaly předhánět v slibování zářných zítřků. Strana rozumu se vytasila pouze s jediným volebním prohlášením:
„Pomozte nám měnit špatné zákony! Aby se již nemohla opakovat situace z obecních voleb, budeme prosazovat změnu volebního zákona. Nynější stav je naprosto špatný. Nyní nemůže strana, které dalo svůj hlas nejvíc lidí, plnit jejich vůli! Nedopusťme další zrady na voličích!“
S tím představila svého kandidáta, pana Navrátila. Důkladně prověřen Yumou byl vhodným člověkem. Bývalý důstojník, člověk ve svém okolí oblíbený, ochotný pomoci, žádný zelený mozek. Ano, i takoví se občas vyskytují. Tato kombinace faktorů způsobila, že byl zvolen hned v prvním kole padesáti pěti procenty hlasů, k nesmírnému údivu favorizovaného a protežovaného konkurenčního kandidáta. Ten nelenil a okamžitě obvinil Stranu rozumu z falšování voleb a požadoval přepočítání volebních lístků. Neměl to dělat. Při přepočítávání se zjistilo, že právě jeho volilo podstatně méně lidí, než jak bylo uvedeno ve výsledcích a že kandidát Strany rozumu by měl mít ve výsledcích 63%. Strana rozumu odpovídala na otázky novinářů jen to, že čeká, stejně jako ostatní, na výsledky vyšetřování. To nic neprokázalo, nikdo nic nevěděl, v počítačích řádil nějaký malware, který ale beze stopy zmizel, asi se sám vymazal. Soud prohlásil výsledky voleb za zmatečné a nařídil opakování voleb v tom volebním okrsku. Strana rozumu si stála na svém volebním prohlášení, doplněném odkazem na další možné zrady na voličích. Konkurenční kandidát byl urychleně nahrazen náhradnicí, kterou konkurenční strany opětovně vychvalovaly do nebes. Nebyla to šťastná volba, mnozí si ji pamatovali jako všeobecně neoblíbenou prorežimní učitelku ruštiny. Pan Navrátil byl i tentokrát zvolen v prvním kole, svůj hlas mu dalo 58% voličů. Volební lístky byly pečlivě spočítány hned dvěma týmy, v počítačích také proběhlo vše bez závad, všichni mohli být spokojeni.
Pan Navrátil se v senátu uvedl velkolepě. Hned na první společné schůzi Senátu a Poslanecké sněmovny se vytasil s požadavkem na změnu volebního zákona, aby nedocházelo k podobným excesům, jako byl ten v Líšni při posledních obecních volbách, kdy strany ignorují vůli lidu, ač by se jí měly podle slibu řídit. Televizní kamery dílem snímaly klidný obličej pana Navrátila, dílem blednoucí, rudnoucí či fialovějící obličeje členů vlády. Nejvíc barev vystřídal premiér, neboť volební zákon v nynější podobě byl jeho dílem.
Předseda Poslanecké sněmovny, který schůzi vedl, se rozhodl zakročit:
„Pane senátore,“ chvilku hrabání v papírech, „Navrátile, takto to nejde! Vy nemůžete takto předkládat zákony!“
Pan Navrátil k němu obrátil udivený obličej:
„Pane předsedo, vy zneužíváte toho, že jsem tu nový a děláte si ze mě legraci. V Ústavě v článku 41 je, že návrhy zákona předkládá i Senát. Alespoň to tam bylo, když jsem si v ní nedávno četl. A za druhé, já nenavrhuji nějaký specifický zákon, ale požaduji diskuzi ohledně změny volebního zákona, který je zřetelně špatný, když dovoluje takové podrazy na voliče!“
Diváci na návštěvnické galerii se nepokrytě bavili, zatímco premiér postupně fialověl a předseda jen lapal po dechu. Pan Navrátil se na všechny zářivě usmál a sedl si na své místo. On už si své řekl, teď čekal na reakce. Dočkal se jen urychleného ukončení společné schůze.
Hned po schůzi ho odchytil předseda Senátu a zhurta se do něj pustil:
„Hele, jak si to představuješ? Takhle to nemůžeš dělat! Každý návrh musí projít jednáním ve výborech a teprve, až se ukáže, jaká je podpora se zveřejní. Na rovinu ti říkám, že takovou partyzánštinu ti tady nestrpíme!“
Pan Navrátil se zlehka pousmál:
„Pravdu díš, předsedo. Ale k věci. Než můj návrh projde všemi serepetičkami, kterými jste zablokovali normální činnost, tak budu pradědek a budu mít vousy po pás. To je to, na co nikdy nepřistoupím. My potřebujeme vyburcovat lidi, aby z tohoto smrdutého rybníčku vyházeli staré tlusté kapry, kteří se starají jen o sebe a na ostatní kašlou… Prostě, budu jednat podle přísahy, na kterou jste vy již dávno zapomněli nebo rezignovali. Pamatuješ si ji vůbec? Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Pan Navrátil se otočil a bez ohlédnutí odcházel. Zanechal vzteklého předsedu trčet uprostřed chodby, vzteky modrofialového, jak bezmocně zatíná pěsti. Kdyby pohledy mohly zabíjet, byla by z pana Navrátila malá, úhledná hromádka popela.
Střetli se již následující schůzi Senátu. Předseda dával slovo kdekomu, naprosto ignorujíc blikající světélko, oznamující, že se i pan Navrátil chce zúčastnit diskuze. Pokusy promluvit ztroskotávaly na nefunkčním mikrofonu. Nakonec se pan Navrátil odhodlal použít mikrofon vedle sedícího, leč nepřítomného senátora. V pauze mezi odchodem jednoho senátora a příchodem dalšího najednou zaburácely reproduktory:
„Pane předsedo, víte, že se vaše chování dá klasifikovat jako bránění ve výkonu funkce a vaše imunita se na tohle nevztahuje?“
Předseda Senátu tohle nečekal. Trhl sebou, až ze svého stolku srazil hrníček s kávou, který speciálně pro něj připravovala jeho sekretářka ze dvou jihoamerických vzácných odrůd. Již chtěl vyskočit ze svého místa a začít řvát, když tu se rozsvítilo světélko oznamující, že by chtěl promluvit předseda klubu strany Starostů. Nic netuše, dal slovo Starostům. Předseda nakráčel k řečnickému pultíku a začal hovořit:
„Vážené dámy, vážení pánové. Dívám se na dění a nestačím se divit! Je tady mezi námi nováček a vy, místo toho, abyste ho přijali jako člověka s neotřelými názory se ho snažíte utopit v marastu. Musím říct, že zkušenost, kterou prodělala Strana Rozumu, je stejná, jakou prožíváme my skoro ve všech volbách. Až na výjimky nejsou vítězové ti, kdo měli nejvíce hlasů, ale narychlo slepená koalice, která má více hlasů než vítěz. Mnohokrát jsme na to upozornili, ale nebylo nám dopřáno sluchu. Proto budeme podporovat pana Navrátila v jeho tažení pro změnu volebního zákona. Stejně jako on voláme po odborné diskuzi ohledně změny volebního zákona. Protože je známo, že si kapři sami rybník nevypustí, voláme hlavně odbornou veřejnost. Společně se Stranou rozumu ke spravedlivějším volbám!“
Pan Navrátil něco takového očekával, alespoň Yuma něco takového naznačovala. Pospíšil si proto k volnému místu před řečništěm, aby mohl předsedovi klubu Starostů stisknout ruku a zdvořile poděkovat, čímž předsedu ujistil o jeho výjimečnosti. Pak si šel sednout na své vyhrazené místo a očekával věci příští, hlavně pohled na fialového předsedu Senátu, pro kterého to byla rána nožem do zad. Dočkal se akorát ukončení schůze, protože taková změna postoje se musí prodebatovat v senátních výborech, než se zaujme nějaké stanovisko.
Sledovanost zpravodajského kanálu televize narostla rázem o desítky procent. Dokonce i sázková kancelář Fortuna změnila poměr možné úspěšnosti pana Navrátila na protlačení lepšího volebního zákona z 1:milionu na 1: 250 000. Pan Navrátil se vracel domů po dálnici D1, ač byl před touto možností nevýrazně varován. I přes nevýrazné varování měl zbystřené smysly, pamětliv zaslechnuté šeptané poznámky předsedy Senátu: Dlouho senátorovat nebudeš! Proto také postřehl kamion řítící se rychleji, než dovolují předpisy a motající se přes všechny pruhy. Počkal si, až bude kamion v jeho blízkosti, pak přibrzdil a zařadil se za něj. Tam se držel, i když se kamion uklidnil a jel téměř krokem. Na nejbližším exitu pak pan Navrátil sjel z dálnice a vzal to domů mírnou oklikou přes Vysočinu. Po dlouhé době tak znovu spatřil místa, kde jako mladík jezdil na vandry s kamarády Petulou a Jerrym… Od té doby střídal trasy a dbal na to, aby si na nějakou nevytvořil návyk.
Pak jednou zabloudil v Pardubicích na sídlišti Polabiny, všechny paneláky na jedno brdo, ulice jakbysmet. Nakonec zastavil u malé hospůdky se zahrádkou, aby se zeptal na cestu. Než však stačil cokoliv říct, ozvala se číšnice:
„Jé, vy jste ten senátor, co tam dělá takový rozruch. Abyste věděl, my vám tady všichni hrozně fandíme, jak proháníte ty starý kapry v tom jejich rybníce. Co myslíte, dala by se nějaká pobočka té vaší imperiální strany založit i tady v Pardubicích?“
Takovou reakci sice pan Navrátil neočekával, nicméně zareagoval okamžitě:
„Nevidím jediný důvod, proč by to nešlo. Když mi dáte na sebe nějaký kontakt, tak vám sem někoho pošlu. Ten vám vysvětlí vše, co k založení pobočky potřebujete. Ale potřeboval bych poradit. Nějak jsem se tady na sídlišti zamotal a potřebuji poradit, jak na výpadovku na Chrudim.“
Číšnice na chvilku odběhla a po návratu podávala panu Navrátilovi vizitku s čísly jak sem do hospůdky, tak i na mobil. Pak už jen řekla:
„Je škoda, že jste tady autem, mohli jsme vás uvítat lépe. A za chvilku přijde syn, ten vám bude dělat navigátora až na výpadovku. Zpět se vrátí trolejbusem. A zase se někdy stavte, pokud možno bez auta!“
Pan Navrátil odjížděl z Pardubic a v hlavě se mu honilo stádo myšlenek.