Růst
Imperiální strana rozumu začala pomalu růst. Jak se pan Navrátil vracel domů různými cestami, nyní již zastavoval cíleně. V hospůdce byl většinou poznán a vítán, dal si točenou Kofolu nebo malinovku, poptal se, jak se daří. Nikdy nikomu nic nevnucoval, naopak byl zasypáván dotazy, na založení místní pobočky strany. Na většinu odpovídal, že je jen malé kolečko, ale že sem někoho pošle, když mu dají vizitku nebo jiný kontakt. Po návratu do Brna zašel do sídla strany, tam už po zkušenostech vždy nalezl někoho z výkonné rady. Drželi tam ve dnech zasedání Senátu službu speciálně pro něj. Dotyčný člověk, bez rozdílu člen vnitřního vedení, poučen Yumou odjel na dané místo, tam se seznámil s lidmi, ty seznámil s filosofií strany: Politici jsou pro lidí a s cestou, jak strana znemožňuje, aby se do ní dostali všelijací kariéristé. V ten okamžik obvykle vstalo několik lidí a s tím, že se nenechají urážet, opustilo sezení. Toto bylo první síto, oznámil host. Lidi se zasmáli a v uvolněné atmosféře pokračovali.
Stávalo se, že pobočka vznikla spontánně. Obvykle se dalo do kupy několik profesionálních politiků, kariéristů a podobných pochybných existencí. Velkohubě prohlašovali cosi o podpoře strany, kterou však nikdy neměli. Nestačili však napáchat moc škody, protože téměř okamžitě začali být mediálně činní, obvykle s nějakým kontroverzním tématem. Téměř vždy stačila tisková konference Strany rozumu, která uvedla věci na pravou míru. Kde to nestačilo, nastoupilo trestní oznámení pro podvod, jelikož v zakládacích listinách pobočky scházelo potvrzení o statusu, podepsané nějakým členem vedení strany. Pouze v jednom případě došlo k soudu, kde se listina ukázala být velmi zdařilým falzifikátem. Ten byl přesto ověřen jakýmsi notářem, který nešťastnou náhodou týden po ověření tragicky zemřel. Všechny tyto události byly obšírně komentovány médii, jak Strana rozumu omezuje lidi, kteří se k ní chtějí přidat. Těm se ale nikdy po prokázání pravdy nechtělo opravit své vyjádření, takže nastupovalo druhé kolo trestních oznámení. Později se klauzule o veřejné omluvě stávala součástí procesu. V tisku to znamenalo půlstránkový inzerát na titulní straně, v televizi osobní vystoupení zakladatele pobočky, obvykle v hlavním zpravodajství.
Mezitím se v Senátu panu Navrátilovi, navzdory všem možným obstrukcím, podařilo nastartovat odborně právní diskuzi o tom, jak by bylo možné vylepšit stávající volební zákon. Nejdříve to bylo takové nemastné neslané přemítání politiků, jak to udělat, aby byl volební zákon vylepšen, ale při tom neztratil výhody pro strany. Pak se do debat pustili nepolitičtí teoretičtí odborníci, většinou vysloužilí profesoři vysokých škol. Když už se zdálo, že se debaty budou odehrávat v oblačných výškách ryzí teorie, přišla Strana rozumu s báječným nápadem. Je všeobecně známo, že nejvíce teoretických odborníků na vše možné je v každé lidové hospodě. Na internetu vznikl stránka fsn.cz, což byla zkratka názvu Fórum svobodných názorů. Jelikož hodně takových stránek denně vzniká i zaniká, bylo nutno tyto něčím podpořit. Několik líšeňských hospod se brzy mohlo chlubit velkou novinkou: Terminál ve tvaru informačního kiosku, ze kterého se ale dalo připojit jen na stránku fsn.cz. Přihlášení nebylo povinné, ale názory někoho, kdo se skrývá za anonymitou, neměly takovou vážnost jako názory lidí, kteří se nebáli jít se svou kůží na trh. O tuto novinku byl nebývalý zájem, do hospod se hrnul dav lidí. Tyto první terminály byly zdarma, hlavně proto, že byly umístěny v hospodách členů a čekatelů strany. Další terminály měly být už placené, ale pouze za cenu součástek a nutné práce, bez všelijakých přirážek a marží. Výroba nestíhala, za tu cenu si chtěl pořídit FSN terminál každý. Snadno si vypočítal, že se mu investice vrátí v řádech měsíců. Sledovanost stránky se brzo vyšvihla mezi první desítku. Prakticky ihned přestal stačit pronajatý hosting, sám poskytovatel přišel s velkorysou nabídkou dedikovaného serveru. Ten po půl roce pomalu přestával stačit, ale to už měla Strana rozumu dohodnutý pronájem místa v serverové skříni.
Dodaný server se ničím nelišil od ostatních, zdvojené zdroje funěly teplý vzduch, metalické i optické připojení blikalo do rytmu dat, světélka na čelním panelu svítila a indikovala provoz. Vnitřek však nic lidského nepřipomínal. Srdcem počítače byl dvojitě zkroucený toroid z materiálu, který se podobal tmavému matnému sklu. Několik panožek se nořilo do stříbřitých krabiček, které převáděly signály na lidský rozměr. To byl výsledek spolupráce Petra s Yomem, který na to obětoval jednu jedinou buňku svého rozměrného těla. I tak to byl mohutně předimenzovaný počítač, samotná buňka použitá v něm by stačila na provoz celého datacentra.
Teoretičtí odborníci shlédli ze svých výšin, zjistili, že jsou také lidé a pivo může i chutnat, takže se počali zajímat, zdali by bylo možné dostat terminály i do škol. Mladí mají přece jen neokoukané myšlenky, a rozdíl od starců, kteří jedou ve vyjetých kolejích. Možné to bylo, dokonce byla možná i menší sleva. To znamenalo další názorové proudy.
Mezitím se přiblížily další senátní volby. Političtí komentátoři začali rozjíždět své úvahy, kolik mandátů urve která strana. Všichni podporovali nejsilnější strany, naopak na Straně rozumu nenechali nit suchou. Kandidáti velkých stran opětovně mazali med okolo úst voličů. Med byl sem tam prostřídán volebním gulášem či koblihami. První odhady výsledků také ukazovaly, že měli úspěch. Konečný součet potvrdil vedoucí úlohu velkých stran, kdežto Strana rozumu získala jen několik mandátů, čímž si polepšila o pět mandátů, což v Senátu nedělalo ani deset procent. Straničtí šéfové byli spokojeni, většina korýtek zůstala obsazená těmi správnými lidmi.
První drobný mráček se objevil v městě Ústí nad Orlicí. Kousek on něho leží vesnička Lanšperk, pyšnící se malebnou zříceninou a ještě malebnější hospůdkou pod ní. Hned po volbách probíhala v hospůdce velmi prudká výměna názorů. Místní podporovatel Strany rozumu nadával na nulovou podporu ze strany ostatních, přes jejich halasnou podporu. Ti se nechtěli nechat, obě strany zvyšovaly hlas. Pak to hostinskou přestalo bavit a vyhodila je všechny. Přítrž hádkám učinil až místní všeuměl, který vyhledal na internetu skutečné volební výsledky zveřejněné Českým statistickým úřadem. Ve volebním obvodě Dolní Dobrouč, kam Lanšperk patří, nikdo nedal Straně rozumu ani jeden hlas. To zarazilo všechny, hlavně podporovatele Strany rozumu. Jasně si pamatoval volební lístek, který v obálce hodil do volební urny. Vrátili se do hospody s tím, že si už věci vyřídili a budou hodní. Rokovali do pozdních večerních hodin, až je musela hospodská vyhodit definitivně.
Policejní úřadovna Policie ČR byla toho dne vyblýskaná, protože se regionální televize točila dokument o práci ústecké policie. Redaktor právě zpovídal policistku na ohlašovně, když dorazil podporovatel Strany rozumu spolu se sousedem právníkem a sepsanou žalobou na volební podvod. Celé to bylo sepsané šroubovanou právničtinou na několika stránkách formátu A4. Redaktor zavětřil životní šanci, tiše se stáhl do pozadí a jediné, čeho se bál, bylo, aby kolegovi kameramanovi v kameře nedošly baterky.
Nic z následujícího by se pravděpodobně nestalo, kdyby byl šéfredaktorem starý Macháček. Dlouhodobý redaktor místní redakce Československé a potom České televize. Možná by pochválil redaktora i kameramana a moudře odložil výbušný materiál do nejtemnější poličky trezoru. Starý Macháček ale odešel do důchodu a na jeho místo nastoupil sluníčkový1 mladík jménem Ctibor Misař. Byl to téměř čerstvý absolvent Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Skoro rok se pod vedením starého praktika Macháčka připravoval převzít jeho místo. Mnohokrát se neshodli na tom, co odvysílat a co ne, ale do teď měl hlavní slovo Macháček, takže si pan Misař zamnul ruce. Cítil sólokapra. Rozhodl se přeházet programové schema a odvysílat reportáž přímo ten den v hlavním vysílacím čase. Vzbudila zaslouženou pozornost. Převzaly ji všechny hlavní televizní stanice, i když některé jen proto, aby ji zkomolily. Následně se zjistilo, že v podatelně policejní stanice se žádná žaloba na volební podvod nenachází a není zapsána ani v knize podání. Nebýt reportáže, vypadalo by to jako pokus o křivé obvinění spáchaný právě podporovateli Strany rozumu. Některá média prohlašovala, že i reportáž byla zfalšována. Týden po odvysílání reportáže vypukl v redakci regionální televize požár. Požární zásah byl zmařen autonehodou, při níž neopatrný řidič nedal přednost požárnímu vozidlu, načež to skončilo na boku. Než bylo vypraveno další, přízemní montovaný domek lehl popelem. Byla zničena veškerá technika i kompletní archiv reportáží, čímž zmizely veškeré stopy po žalobě. Policie případ již po týdnu odložila, podle jejich experta způsobila požár chyba v elektroinstalaci.
Zdálo se, že opětovně zvítězila pravda a láska, ale nebylo tomu tak. Hned dalšího dne se zhroutil server Českého statistického úřadu pod vlivem hackerského útoku, spočívajícím v přetížení serveru mnohonásobnými dotazy v krátkém časovém úseku. Leč tento útok byl jen zástěrkou, jak zjistili následujícího dne administrátoři, přehrabujíce se v protokolech o činnosti. Pod rouškou útoku proběhlo masívní stahování dat, hlavně z archívů volebních výsledků. Policie zareagovala s nebývalou rychlostí, okamžitě uvalila na případ informační embargo. Bohužel hlídali jen tiskového mluvčího a vedení. Po opětovném spuštění serveru bylo na hlavní stránce popsáno, co se vše stalo a která data byla nejvíce stahována.
Pár dní se nic nedělo, až to policii ukolébalo, proto byla doslova šokována vystoupením pana Navrátila v Senátu. Média dostala tip od svých informátorů, takže návštěvnická galerie se čumáky kamer jen ježila. Pan Navrátil začal zostra. Dovlekl k řečništi štos papírů, praštil s ním o řečnický stolek, až to zadunělo a začal:
„Dámy a pánové, milí novináři, ctěná veřejnosti.“
Dav na galerii zašuměl. Oslovit takto novináře značilo průser kolosálních rozměrů. Pan Navrátil počkal, až se šum utiší a pokračoval:
„Tento štos papírů jsou výsledky bádání mnoha členů a příznivců naší strany. Mnoha dotazy do veřejně přístupných dat volebních výsledků byly zjištěny pozoruhodné skutečnosti. Při nastalém ověřování získaných dat server nevydržel a zablokoval se. Za toto se omlouváme, museli jsme se však ujistit o správnosti zjištěných dat.“
Pan Navrátil se rozhlédl po pozorně naslouchajícím sále a vypustil bombu:
„Tato hromada papírů je plná důkazů o obrovském volebním podvodu! Prozkoumáním dat a porovnání s tím, koho volili v různých volebních okrscích naši členové a příznivci, ukazuje, že minimálně v osmdesáti procentech volebních míst byly volební lístky volící kandidáta Strany rozumu naprosto ignorovány.“
Náhle, bez jakéhokoliv varování se v Jednacím sále Valdštejnského paláce setmělo. Pohasly televizní reflektory i kamery, zhasly lustry i stolní lampičky na stolcích. Všichni ztichli, když se zvedl předseda Senátu. Jednou rukou tiskl k uchu mobilní telefon, druhou držel zvednutou, jak utišoval dav:
„Dámy a pánové, je mi nesmírně líto, ale musím ukončit tuto schůzi. Bylo mi právě sděleno, že v rozvodně došlo ke zkratu, který vyřadil elektrickou síť v tomto objektu…“
Byl přerušen vzteklým hlasem:
„Co to plácáte za blbosti. Když jsme instalovali kamery, tak nám tvrdili, že nemusíme mít záložní zdroje, protože jste zásobování ze třech nezávislých rozvoden!“
Předseda Senátu jen pokrčil rameny a pokračoval:
„Prosím proto, pana Navrátila, aby si svou hromádku odnesl, kam patří. Schůze tímto končí.“
Pan Navrátil pokrčil rameny, sebral svoji hromádku papírů a vracel se ke svému stolku. Byl právě uprostřed uličky před tribunou, když do něj někdo vrazil, až se štos papírů rozlétl po okolí jako malá sněhová vánice. Okamžitě se našlo spousta pomocných rukou, které papíry sbíraly, avšak sesbírané papíry se nevracely k panu Navrátilovi, ale jako by se rozpouštěly v davu. Pan Navrátil se jen usmíval a říkal se pro sebe:
„Je sbírejte, včeličky. Stejně to byly jen kopie se začerněnými údaji, originály máme v trezoru…“
Následující pondělí bylo na policejních stanicích po celé zemi rušno. Do podatelen napochodovali členové a příznivci Strany rozumu, každý se žalobou na podezření z volebního podvodu. Jako příloha byly notářsky ověřené výpovědi občanů o tom, koho kdo volil. Další příloha, ověřený výpis z volební databáze, ukazoval, jak veliké jsou rozdíly mezi tím, jak se volilo a co se nakonec dostalo do volební databáze. V mnoha případech odmítli policisté žalobu převzít, v tom případě byli požádáni o potvrzení o zamítnutí přijetí žaloby. Tento dokument třímal v ruce právník, do té doby čekající na chodbě a čekající právě na tuto příležitost.
A jako kdyby toho nebylo dost, v rozsvíceném sále Senátu opětovně kráčel pan Navrátil k řečnickému pultu. Nyní bez hromady papíru, proto dostal slovo. Jeho první slova byla adresována předsedovi Senátu:
„Doufám, pane předsedo, že dnes si odpustíte legrácky s elektřinou. Jak vidíte, stejně nemám u sebe tu hromadu papírů, která to pravděpodobně zapříčinila. A nemám ji z jediného důvodu – již ji nemám. V minulém týdnu jsme usilovně pracovali na jejím roztřídění podle volebních obvodů. Dámy a pánové, jelikož mi bylo minule znemožněno se zabývat prokázaným volebním podvodem, muselo to jít jinak. V tuto chvíli jsou podávány žaloby na volební podvod v místně příslušné služebně Policie.“
V sále zhasla světla. Do šokovaného ticha zazněl zvuk podobný tichému plácnutí do vody. V šeru tušená postava pana Navrátila byla najednou obklopena modravou aureolou, která však vzápětí zhasla. Další plesknutí, další záblesk okolo pana Navrátila. Pak se však ozval vyděšený ženský hlas:
„Tam, nahoře na galerii, někdo po nás střílí! Lidičky, pomoc!“
V jednacím sále Senátu vypukl zmatek. Senátoři se bezohledně cpali k širokým dveřím za předsednickou tribunou, bez ohledů ke slabším kolegům a kolegyním. Dveře se v rozporu s požární bezpečností otevíraly dovnitř, takže první, kteří se k nim dostali, byli o ně málem rozmačkáni. Naštěstí se ukázalo, že masivní dřevo je pouze laminovaná tenká dřevotříska, která takový nápor nevydržela a vylomila se. V řevu úplně zanikl cinkot rozbitého skla, které doprovázelo únik střelce.
Senátoři se rozprchli po chodbě a napjatě očekávali věcí příštích, stále připraveni vzít opětovně nohy na ramena. Pak se v otvoru po vylomených dveřích vynořil pan Navrátil, rozhlédl se po neuspořádaném houfu a pronesl:
„Kam jste zdrhali? Stříleli přece po mě, ne po vás…“
Ten moment si vybrala senátní ochranka. S řevem a dupotem vrazila do chodby před jednacím sálem. Bohužel nepočítali se senátory, kteří to považovali za pokračování útoku. Mnozí byli ochrankou sraženi k zemi a bylo i nemálo členů ochranky napadených zpanikařenými senátory. Pak si velitel ochranky všiml postavy, ukrývající se za vyvrácenými dveřmi. Řevem a máváním rukama na ni upozornil své podřízené a hrdinně se k ní vrhl s revolverem v ruce a výkřikem:
„Ruce vzhůru, ty hajzle!“
Udělal sotva tři kroky, když poznal, o koho se jedná. Zbledl a zakoktal:
„Vy žijete? Jak… Vždyť… Sám jsem viděl střelbu na vás…“
Pan Navrátil na něj pohlédl jako otec na nezdárného syna:
„Kdybych se spoléhal na to, že mě ochráníte, tak jsem již čtvrt hodiny mrtvej! Co vás zdrželo? Museli jste si dát sprchu? Nebo jste seděl na záchodě s Playboyem a nevěděl o světě? Hned na další schůzi budu požadovat vysvětlení této události. Vím, že nemáte odbornost na vedení a byl jste do svého místa politicky dosazen či spíše protlačen, ale čeho je moc…“
Velitel na něj hleděl jako na strašidlo. Jeho sen o slibné kariéře se pomalu rozplýval. Pokud dojde k vyšetřování, bude to obrovský průser, který odnese jeho celá rodina i kamarádi i ti, kteří ho do té funkce dosadili. Pohlédl vzdorně na pana Navrátila, zvedl revolver a s výkřikem Ty už nic požadovat nebudeš! vystřílel do pana Navrátila celý zásobník. Namodralých záblesků si v jasně osvětlené chodbě nikdo nevšiml. Velitel vytřeštil oči. I přes mnoho zásahů stál pan Navrátil na svých, dokonce na něm nebylo vidět žádné zranění. Velitel už jen zakroutil hlavou, strčil si hlaveň revolveru do úst a zmáčkl spoušť. Místo očekávaného krvavého cákance se ozvalo jen hluché cvaknutí.
Události v Senátu vzbudily značný mediální rozruch, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Bohužel, nikdo se nezabýval tím, že bylo stříleno na senátora, dokonce díky selhání ochranky dokonce dvakrát. Hlavní otázka zněla:
Jak to, že senátor Navrátil přežil bez zranění tolik zásahů?
Při dalším zasedání byla jak chodba, tak i přilehlé nádvoří tak nacpáno novináři, televizními štáby a různými dopisovateli světových zpravodajství, že ochranka si musela povolat posily, aby pro senátory prorazili uličku k bočnímu vchodu. Pro žurnalisty bylo zklamáním, že mezi procházejícími senátory nenašli pana Navrátila. K úžasu těch několika, které ochranka pustila do omezené prostory návštěvnické galerie, seděl již pan Navrátil na svém místě a rozmlouval se sousedy.
Při zahajovací řeči zrušil předseda naplánovaný program s tím, že tato schůze bude věnována tragickým událostem z minulého týdne. A jako prvního pozval k řečnickému pultíku pana Navrátila. Hned první otázka na něj šla až nepříjemně k věci:
„Pane senátore, můžete nám vysvětlit svou nezranitelnost?“
Pan Navrátil se široce usmál:
„Já k tomu můžu říct je to, že sám nevím. Sloužím jako pokusný králík. Naši experti se domnívali, že jako hlavní potížista budu nejvíc na ráně, tak mě byl přidělen jeden osobní ochranný štít. Na princip fungování a ostatní informace si budete nuceni počkat, dokud vynálezci veřejně neoznámí svůj objev. O těchto technických detailech totiž nic nevím.“
„A to bude kdy?“
„Bohužel, já vynálezcem nejsem, takže nevím. Tipl bych si po provozních zkouškách, ale jak říkám, termín nemůžu vědět. Ale, když tady stojím, mám dotaz: Jak pokračuje vyšetřování toho incident? I když jsem osoba přímo zúčastněná, policie mi nechce poskytnout žádné informace, prý na to nemám právo.“
Předseda Senátu se zatvářil, jako by právě rozkousl švába pokapaného octem:
„Ehm, jednala o tom dokonce Bezpečnostní rada státu, byl jsem tam přizván. Naskytl se však problém. Přes veškerá bezpečnostní opatření spáchal hlavní obžalovaný sebevraždu. Není koho vyšetřovat, vyšetřování bude odloženo…“
Pan Navrátil udiveně kroutil hlavou:
„To se mi snad jen zdá. Jaké to byly bezpečnostní opatření? Jestli stejné jako tady, pak potěš koště. Proběhlo alespoň vyšetřování, čí to bylo chybou?“
„Nevím. Byla mi přislíbena plná informovanost, ale zatím mi nic nedošlo.“
Sálem se začal šířit rozruch. Toto bylo moc i na otrlé politické harcovníky. Rozruch se začal přelévat jak do chodby, tak i na nádvoří. Všude tam byly rozmístěny monitory, ukazující dění v sále. Ochranka ve vylomených dveřích nervózně přešlapovala, jak se k nim tlačili novináři a křičeli na ně otázky, které měli zprostředkovat těm uvnitř. Už to vypadalo na totální anarchii a chaos, když se pan Navrátil obrátil naposledy na předsedu:
„Ono je toho víc. Vyšetřoval někdo, jak se ten střelec dostal do budovy a z budovy? Zůstaly po něm nějaké stopy? Proč opětovně zhasla světla? Pane předsedo, doporučuji ukončit dnešní šaškárnu, protože tohle nebyla normální schůze. A doporučuji, abyste spolu s ministrem vnitra uspořádali tiskovou konferenci, kde uspokojivě odpovíte na otázky související s tím incidentem.“