Rozmach
Tisková konference Ústavu termomechaniky AV České republiky v Brně se připravovala a stěhovala natřikrát, pokaždé do větších prostor. Nakonec bylo rozhodnuto celý program překopat a rozdělit na tři části. V první části bude předváděčka pro vědce následovaná výměnou informací. Druhá část bude film, natočený během první předváděčky. Pro velký zájem veřejnosti i žurnalistů bylo pro tento účel zamluveno multikino Cinema City ve Velkém špalíčku, prakticky v centru Brna. Třetí část bude samotná tisková konference s vybranými žurnalisty. Přednost dostali ti, kteří se zaobírali vědou, popřípadě ti z velkých tiskových agentur. Udělat tiskovku pro všechny byl nereálný úkol, ostatní mohou přebírat materiály z agentur.
Film začínal jako každý z vědeckého prostředí. V pracovně sedí šedivějící vědec, na stole malebný nepořádek, otevřené knihy s popsanými papíry. Písmo je typický škrabopis, sem tam poznamenaný kávovou skvrnou nebo kolečkem od hrníčku. Vědec zrovna telefonuje, kde ta dodávka iontového superblembátoru vázne. Otevírají se dveře a vstupuje vědec číslo dvě. Mladík bez jediného bílého nebo alespoň šedivého vlasu. Beze slova podává staršímu vědci plastovou krabičku. V ní je na kusu buničiny kostka velikosti kostky cukru. Dvě protilehlé plochy jsou kovově zlaté. To je ono? ptá se starší. Mladší jen přikyvuje, přistupuje k baru a bere do ruky chloubu staršího vědce – nádhernou porcelánovou sošku Diany na lovu. Z kapsy vytahuje řídkou síťku a prostírá ji přes sošku. Starší vědec úzkostlivě sleduje mladíkovo počínání. Mladík zasunuje kostku do oblé věci, která je připojena k síťce. Pak se otáčí a jde zpět ke dveřím, kde je opřená o zeď basebalová pálka. Dvěma rychlými kroky je mladík zpátky u stolu, napřahuje se a pálka už sviští neomylně k sošce. Starší vědec marně vztahuje ruku k sošce, i když ví, že to nemůže stihnout. Pálka se zarazí malý kousíček nad soškou, síťka se rozzáří jasným modrým světlem a pálka sklouzne po okraji toho světla. Světlo pohasíná a pod síťkou stojí neporušená porcelánová soška.
To byla jediná světlá chvilka v měsících následujících po událostech, která se do učebnic dějepisu dostala pod názvem Senátní vražedný incident. Podání žalob na volební podvod na tolika místech již nešlo nějakým nedopatřením smáznout, jak se to stalo v Ústí nad Orlicí. Policie se jimi musela zabývat, ale neustále padající datový server statistiků jejich práci vytrvale brzdil. Nakonec to došlo tak daleko, že přepadový oddíl Policie obsadil jejich IT oddělení, zkopíroval veškeré databáze včetně softwaru a odvezla si je. Pak začaly vyplouvat na povrch podivné věci. V databázích byla skutečná data, jak volby proběhly, ale obslužné programy byly pečlivě upraveny tak, aby vylepšovaly velké strany a ignorovaly ty ze seznamu nepohodlných. Nebyla v něm jen Strana rozumu, ale také různá menší uskupení. Opakovaná razie přepadového oddílu Policie s cílem zajistit zdrojové kódy k programům tentokrát vyšla naprázdno, protože softwarové vybavení dodávala externí firma. Už méně překvapivé bylo zjištění, že ve správní radě firmy se vyskytovaly jména nejvyšších stranických vládců. Povolení k prohlídce prostor firmy se zadrhlo hned na počátku, kdy soudce tvrdil, že žádost nemá patřičné náležitosti a oddaloval udělení povolení tak dlouho, že firma stihla mezitím zkrachovat a za babku rozprodat veškeré vybavení. Disky byly vymazány, počítače skončily v bazarech. Teprve potom se zjistilo, že i soudcova manželka byla členkou správní rady.
Následovaly spousty žalob, každý žaloval každého. V Senátu to vřelo. Pan Navrátil navštívil předsedu Senátu, aby ho poinformoval o svém dalším vystoupení. V něm chtěl napadnout celé minulé volby, jelikož použité výsledky prošly pozměněným programem a byly tímto ovlivněny. A že očekává jeho plnou podporu, hlavně z toho důvodu, že výběrové řízení na nyní mrtvého velitele ostrahy, jež vyhlásil právě předseda, bylo dost nestandardním. Předseda pochopil, podle toho probíhala další schůze.
Hned na začátek, po přivítání a oficiálním začátku předseda pokračoval:
„Milí kolegové, dámy a pánové. Po několika konzultacích s kolegy a právníky navrhuji dnešní program zrušit a soustředit se na jedinou otázku: Byly minulé volby vůbec regulérní? Ve světle posledních zjištění policie, které podpořily podezření našeho kolegy, pana Navrátila, existoval program, která vyloženě volební výsledky falšoval. Policie má v rukách originální databázi, ze které by bylo možno ty správné výsledky vydolovat, ale bylo by to legální? Já sám bych podpořil snahu pana Navrátila a byl bych pro to, aby se minulé volby anulovaly a zopakovaly.“
Senát šokovaně ztichl. Předseda nemohl Navrátila ani cítit a teď se k němu hlásí jako k nejlepšímu kamarádovi! Co to znamená? Spojení Navrátil a pár dalších senátorů Strany rozumu s předsedou znamenalo dost velkou páku. Ano, mohli je i tak přehlasovat, ale co když budou skutečně nové volby a bude tady senátorů Strany rozumu plno?
Ticho přerušil pan Navrátil. Přišel k řečnickému pultíku a začal:
„Vážený pane předsedo, vážení kolegové, dámy a pánové.“
Zmatek v hlavách starých politických matadorů zesílil. Do teď byl předseda pro Navrátila jen hajzl nebo bezpáteřný zmetek, a nyní je to vážený předseda? Pan Navrátil jim nedal oddechnout:
„Děkuji panu předsedovi za milá slova. Mohu tímto za sebe i mé kolegy přislíbit stoprocentní podporu v jeho snaze o opakování voleb. Zároveň doufám, že ani ostatní kolegové nebudou s podporou moc dlouho váhat…“
Pro mnohé to byla zákeřná rána do zad. Na tohle nebyli zvyklí, rány spíš rozdávali, než dostávali. S viditelnou nechutí přistupovali k řečništi a slibovali podporu. Předseda to shrnul:
„Dobře. Děkuji všem kolegům, kteří nás v naší snaze podpořili. Usnesení této schůze bude znít asi takto: Senát jednohlasně odsuzuje použití podvodného programu k ovlivnění voleb a z toho důvodu žádá o anulování výsledků těchto voleb a o vypsání voleb nových. Adresátem bude Nejvyšší správní soud a prezident. Pokud nikdo nemá námitek, dávám hlasovat.“
Snad poprvé byl výsledek hlasování tak jednoznačný – 100% pro. Další pokračování nebylo až tak jednoduché. Prezident nebyl proti, ale čekal na vyjádření Nejvyššího správního soudu, který slouží též jako Soud volební. Ten v prvoinstančním řízení, které se konalo v rekordně krátké době měsíc a půl po podání, smetl návrh Senátu ze stolu, neboť nebylo prokázáno, že program již v té době fungoval. Policejní odborníci prozkoumali software a dokázali, že poslední aktualizace programu proběhla dva dny před volbami. Žádná další nebyla, takže k falšování docházelo minimálně již dva dny před volbami. Následovalo další podání od Senátu, tentokráte doplněné závěry policejních expertů. Nejvyšší správní soud kontroval tím, že policie může být zmanipulovaná, zkorumpovaná nebo jiným způsobem podujatá. Nejlepší by byla expertiza třetí strany, která by byla naprosto nestranná. Soud doporučil americkou CIA, která má v tomto největší zkušenosti. Mnozí to považovali za nejlepší vtip století.
Měsíce plynuly v tahanicích, pak začaly vyplouvat další informace, například o vrchním soudci Nejvyššího správního soudu jako tajného společníka firmy figurující v rozsáhlém vyšetřování korupce. Pod tlakem vrchní soudce odstoupil a spolu s ním rezignovali další tři soudci, tvořící základ Volebního soudu. V Nejvyšším správním soudu se poté konala akce lidově zvaná Škatule, hejbejte se. Po hejbání škatulí se zjistilo, že námitky soudu proti podání Senátu jsou bezpředmětné a nic nebrání prezidentovi vyhlásit termín opakovaných voleb. Ve volebních štábech stran zavládla panika, neboť znechucený prezident vyhlásil nejbližší možný termín, takže na volební agitaci zbýval necelý měsíc. Jak potvrdí každý zkušený politický matador, je to zoufale málo času na to vtlouct voliči do hlavy, že oni jsou ti nejlepší.
Nejvíc to bylo vidět v České televizi. Strany měly přidělen určitý čas na svou propagaci, takže z televize neustále zněly nádherné přísliby do budoucna, pokud volič dá svůj hlas dané straně. Strana rozumu na to šla jinak. Na začátku svého televizního času byla chvilka s předsedou strany. Ten vysvětlil, že nejsou stavitelé vzdušných zámků, které se po volbách rozplynou. Motto strany zůstávalo stále stejné – politici musí sloužit těm, kteří je zvolili. Na závěr popřál lidem, ať tohle volební šílenství přežijí ve zdraví a pro zklidnění mysli jim pustí něco, co nemá s volbami nic společného, třeba Jen počkej, zajíci! O víkendech byly vysílací časy delší, takže mohl přijít na řadu Louis de Funès, skvěle dabovaný Františkem Filipovským, ve filmu Četník ze Saint Tropez.
Straničtí bossové se nad výběrem volební agitace Strany rozumu jen ušklíbali, ťukali si na čelo, jací to jsou magoři. Nedošlo jim, že přemíra agitace začíná lidi odrazovat a ti vítají každou chvilku bez ní. Navíc s kreslenou groteskou nebo filmovou komedií, u které se báječně odreagovali. I to se projevilo ve volbách.
Volby samotné probíhaly za zvýšené pozornosti obyvatelstva. Bylo přijato neformální pravidlo, že sčítací dokument je neplatný bez podpisu všech členů volební komise. Po podpisu byl každý sčítací dokument okopírován a každý člen komise dostal jednu jeho kopii. Data se sice zapisovala do databáze, ale k reprezentaci výsledků nebyl použit podvodný program, ale jednoduchý databázový dotaz. Celá databáze byla záhy dostupná na webu statistického úřadu, samozřejmě v režimu jen pro čtení, takže si různí programátoři či poučení uživatelé mohli vyjíždět své databázové dotazy.
Oficiální výsledky hovořily jasně. Volilo se dvacet sedm senátorů, neboli třetina senátu. Strana rozumu získala dvacet dva mandátů, Starostové, kteří Stranu rozumu podporovali od začátku, získali čtyři mandáty a poslední mandát získal kupodivu naprosto nezávislý kandidát, režisér večerníčků o zvířatech. Oproti minulým zfalšovaným volbám si Strana rozumu polepšila o dvacet dva mandátů, takže spolu se Starosty ovládali téměř polovinu Senátu.
Lidové úsloví říká, že se železo má kout, dokud je žhavé. I z tohoto důvodu vystoupil pan Navrátil hned na další schůzi s projevem:
„Vážený pane předsedo, milí kolegové, dámy a pánové. Již na začátku svého působení zde v Senátu jsem navrhoval změnu volebního zákona při volbách do zastupitelstev. Od té doby se mnohé změnilo, již zde nestojím osamocen, ale stále tady zůstává onen nespravedlivý zákon, umožňující stranám obejít přání lidu k ochraně svých korýtek. Také již delší dobu jede na našem serveru fsn.cz veřejnoprávní debata o možném znění spravedlivého zákona. Já i mí kolegové si myslíme, že již uzrál čas věnovat se novele tohoto zákona.“
Na serveru fsn.cz vzniklo několik hlavních názorových proudů. Dlouho vedl většinový volební systém, který zajišťoval vítězství straně s nejvíce hlasujícími voliči. Takový systém je ale velice zranitelný. Představa, že se všichni chataři přihlásí před volbami k trvalému pobytu, je pro normální obyvatele noční můrou. Po takových námitkách se většinový systém propadl do průměru. Chvilku se na výsluní držela varianta absolutní většiny, totiž že vítěz je ten, kdo získá více než polovinu všech voličů. Hlavní námitka byla, že takové vítězství je natolik vzácné, že připadá jedno na sedmdesát bílých vran…
Pak tu byly hrátky s koeficienty podle pořadí, například při volbě z pěti stran ta s nejvíce hlasy má v zastupitelstvu pětkrát větší váhu než strana poslední. To neřešilo nezávislé kandidáty nebo ty, kteří odešli ze strany, ale ne ze zastupitelstva.
Jeden z návrhů, který získal velkou podporu, plánoval zakázat koalice. Proti se zvedla vlna odporu, protože koalice aneb domluva je vhodná v kritických stavech, kdy je vhodné něco udělat a vítěz voleb nesouhlasí. Zářným příkladem byl skutečný případ, že v obci nebyla postavena kanalizace jen proto, že by se musela rozkopat silnice vedoucí ke starostově baráku…
Odvozený návrh, který spočíval v zákazu volebních a povolebních koalic tiše zanikl v mohutném proudu, na kterém se shodli téměř všichni. Návrh vznikl na podkladě hesla Lidé pro lidi. Spočíval v tom, že se nevolily strany, ale kandidáti z kandidátních listin stran. Novinkou bylo, že se po volbách nesčítaly hlasy stranám, ale pořadí bylo odvozeno z počtu hlasů, které dostali kandidáti bez ohledu na stranu. To dávalo možnost vyniknout jedincům bez ohledu na to, z jaké strany pocházel. Tuto variantu také podporovala Strana rozumu. Také Starostové byli pro. Dobrý starosta je ideálně nezávislý, protože ve straně se vždy najde nějaký takový, co chce lidmi manipulovat a úkolovat je.
Takto to pan Navrátil prezentoval v úvodní řeči, pak si šel sednout a pozoroval cvrkot. Až na Starosty se jednotliví řečníci kroutili jako přišlápnutí hadi, jen aby nemuseli panu Navrátilovi dát za pravdu a podpořit ho a přitom aby nevypadali, že na lidi kálí. Jeden dokonce mekotal tak zmateně, že to už nevydržel ani předseda Senátu. Bylo veřejným tajemstvím, že onoho človíčka bytostně nesnáší. Přerušil ho a pronesl další ze Senátních památných výroků:
„Člověče, co je s vámi? Když šlo o zvýšení vašich odměn, to jste se za to bil jako lev a teď skuhráte jako nějaký defétista!“
Senátoři se zasmáli svému nešťastnému kolegovi a rozprava pokračovala. Nakonec se zvedl jeden z pěti nezávislých senátorů:
„Původně jsem ani nechtěl vystoupit, ale kolegové měli jiný názor. Návrh Strany rozumu má mnoho předností a kupodivu téměř žádné nedostatky. Ten hlavní nedostatek vidím v možnosti stran úkolovat své zvolené členy. Navrhuji proto doplnit tento návrh o ustanovení o přerušení členství v politických stranách, aby ten člověk skutečně pracoval podle svého svědomí a ne na příkaz. V tom případě budeme i my podporovat jejich návrh.“
Pan Navrátil ani nešel k pultíku, pouze od stolku prohlásil:
„Hluboce se stydím. Toto nám skutečně uniklo. Samozřejmě, tento návrh nezávislých kandidátů bude do zákona zapracován.“
Sněmovní sál začal po skončení projevu hlučet tlumeným hovorem. Tímto prohlášením získal návrh dokonce 42 hlasů, což je více než polovina. Projednávání zákona a posléze jeho předložení Poslanecké sněmovně už nešlo smést ze stolu, teď se jím budou muset zabývat.
Na webové stránce Fóra svobodných názorů se objevila nová položka v menu. Odkaz vedl na stránku, kde byly zveřejňovány informace o novém zákonu. Obzvlášť byly sledovány pokusy velkých stran překroutit znění zákona, popřípadě zdržet jeho projednávání. To vše s uvedením konkrétních jmen. Zakrátko bylo vidět Senátu pod pokličku. Strany honosící se názvem Lidová byla proti lidem, Sociální mířila proti sociálním jistotám a Demokratická se chováním blížila tyranii. Speciálním případem byla strany Zelených, kteří se nestarali o přírodu, ale o co největší platby ostatních za údajné poškozování přírody. V tom jim dobře posloužilo vypozorované střídání velkých a malých dob ledových. Co na tom, že ve středověku choval Petr Vok v rybnících tropické želvičky a zemědělci sklízeli dvě úrody do roka. V dnešní době může za zvyšování teploty člověk spalováním fosilních paliv a proto za to musí zaplatit.
Postupem doby se na webu objevovaly i povzbudivé informace. Podpora návrhu sílila, jak se přidávali samostatní členové různých stran. Ti byli ovšem mateřskou stranou různě perzekvováni, někteří doslova vykopnuti. Ti se stěhovali o pár lavic vedle mezi nezávislé. To strany nelibě nesly, ale měly smůlu, senátory volí občané, ne strany. Nakonec, když už byl zákon připravený na odeslání do Poslanecké sněmovny, měl podporu šedesáti sedmi senátorů. Součástí návrhu byla i důvodová zpráva. Ta zhodnotila platný právní stav jako naprosto nevyhovující, vysvětlila nezbytnost nové úpravy, předpokládané dopady na veřejné rozpočty a soulad návrhu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Vše bylo podrobně popsáno na webové stránce Fóra svobodných názorů.
Předložení zákona předsedovi Poslanecké sněmovny se již tradičně ujal předseda Senátu, pro tentokráte doprovázený panem Navrátilem, to kdyby byly nějaké všetečné dotazy. Samotné předání proběhlo v kanceláři předsedy Poslanecké sněmovny přímo do jeho rukou. Jakkoliv to bylo neformální, nechal si předseda Senátu podepsat Protokol o přijetí zákona, naprosto ignorujíc kyselý obličej předsedy Poslanecké sněmovny. Protokol byl posléze uveden na webu.
Následovala standardní procedura. Předseda Poslanecké sněmovny návrh postoupil organizačnímu výboru a rovněž ho rozeslal všem poslancům a klubům, aby se na jeho projednávání mohli připravit. Jelikož předkladatelem návrhu nebyla vláda, poslal jí předseda sněmovny návrh k vyjádření stanoviska, na které má vláda až 30 dnů. Organizační výbor navrhl zpravodaje pro první čtení a výbor, které se má návrhem zákona zabývat v prvém čtení.
Při prvním projednávání návrhu v plénu Sněmovny vystoupil v roli navrhovatele pan Navrátil a Sněmovnou navrhnutý zpravodaj. Po bouřlivé obecné rozpravě Poslanecká sněmovna návrh zamítla. Dle komentářů na webu se s tím muselo počítat, kapři si svůj rybník nevypustí.
Dalo by se říct, že Sněmovna dala Straně rozumu zbraně pro další útok, totiž na další nedokonalosti ve volebním zákonu. Když Senát zamítne Sněmovně nějaký zákon, může Sněmovna veto přehlasovat. Totéž se děje, když zákon vrátí Sněmovně prezident. Proč neexistuje možnost přehlasovat veto sněmovny proti předkladateli zákona? Nebo jsou ve Sněmovně samé elity, které okamžitě ví, co je pro stát dobře?
Tak se to opakovalo několikrát. Senát dodal do Sněmovny návrh zákona, ta ho předala na posouzení vládě, kde tři týdny jen tak ležel. Pak se návrh vrátil do Sněmovny, která ho v prvním čtení shodila ze stolu s tím, že je nepotřebný a současný zcela vyhovuje.